Vyhledávání



I v letošním roce připravilo velvyslanectví České republiky ve Francii spolu s velvyslanectvím Slovenské republiky a městem Neuville-Saint-Vaast vzpomínkovou slavnost u příležitosti 104. výročí účasti Čechoslováků v bojích u Arrasu. Na ceremonie, které se konaly 11. května v městečku Neuville-Saint-Vaast a na Československém vojenském hřbitově La Targette, vyrazily autobusy ministerstva obrany s čestnou stráží a hudbou z Posádkového velitelství Praha a s poutníky z Československé obce legionářské. 

Ještě před tím než poutníci dorazili na bojiště k Arrasu, se zastavili v pátek 10. května ve městě Wormhout. Původně plánované položení kytičky k pamětní desce u bývalého velitelství Československé obrněné brigády, se změnilo v důstojný pietní akt, kterého se mimo poutníků z Československé obce legionářské, v jejichž řadách byla i delegace pražské diecéze Církve československé husitské ve složení J. Boček, Mgr. M. Charvát, Mgr. J. Šmardová Koulová a RNDr. J. Jandus, zúčastnil zástupce velvyslance České republiky v Paříži František Med s přidělencem obrany České republiky ve Francii plukovníkem Jaroslavem Sejpkou, vojenský přidělenec Slovenské republiky v Paříži plukovník Peter Knánik, ředitel Krajského vojenského velitelství Pardubice plukovník Petr Holý, starosta města Wormhout Frédéric Devosa, zástupci českých a francouzských asociací a veteránských organizací. Vzpomínková ceremonie se konala u nové pamětní desky, jejíž výrobu iniciovala Milena Kolaříková a kterou v roce 2017 pořídila Československá obec legionářská. Deska je umístěna na místě, kde v dnes již zbořeném zámečku, od října 1944 do května 1945 sídlilo velitelství generála Aloise Lišky.

Obléhání přístavu Dunkerque

To, že se před pamětní deskou konala velká důstojná ceremonie, bylo i proto, že si v letošním roce připomínáme 75 let od vylodění spojeneckých vojsk v Normandii, v jejichž druhém sledu se koncem srpnu 1944 vylodila i Československá obrněná brigáda. Protože Čechoslováci neměli možnost doplňovat své ztráty, svěřilo jim spojenecké velení obklíčení německé posádky v přístavu Dunkerque, který se britské armádě nepodařilo z chodu obsadit. Německá armáda totiž vybudovala z námořní základny Dunkerque vojenskou pevnost. Přístav byl z moře chráněn pevnostmi tzv. Atlantického valu a na pevnině byly vybudovány tři obranná pásma z minových polí a vzájemně se kryjících pevnůstek a terénních překážek proti těžké technice. Značná část města a okolí byla pomocí kanálů zatopena mořskou vodou a to někde až do výše pěti metrů. Obranu Dunkrerque zajišťovalo více jak 12 tisíc vojáků z 226. pěší divize, ale byli tam i dělostřelci, námořníci, parašutisté a příslušníci Wafen SS pod vedením plukovníka Friedricha von Wittstadta, kterého následně vystřídal fanatický nacista viceadmirál Friedrich Frisius. Zásobování obklíčeného německého vojska zajišťovaly ponorky.

Československá obrněná brigáda převzala pozice od 154. britské pěší divize ve dnech 7. až 9. října 1944. Brigádní generál Alois Liška se stal velitelem celého sektoru a podléhali mu i přidělené britské a francouzské jednotky. Přestože brigáda neměla možnost na německé jednotky zaútočit leteckým bombardováním, vzdušnými výsadky a těžkou ženijní technikou, sváděla s obránci urputné boje, které pokračovaly až do května 1945 a padlo při nich na 200 československých vojáků, kteří jsou pohřbeni na několika hřbitovech v severozápadní Francii. Na velitelství Československé obrněné brigády na zámku ve Wormhoutu byla dne 9. května 1945 dopoledne podepsaná kapitulace německé posádky v Dunkerque. Po položení věnců, projevech a slovech díků zazněla modlitba v češtině a česká, slovenská i francouzská hymna v podání československé vojenské hudby.

Zatímco čestná stráž, vojenská hudba a vzácní hosté se odjeli připravovat na zítřejší ceremonie, poutníci z Československé obce legionářské zamířili na britský vojenský hřbitov v Adinkerque, kde je pohřbeno 40 příslušníků převážně 2. tankového praporu, kteří padli v tankových útocích 28. října a 5. listopadu 1944. Nebylo v časových možnostech navštívit všechna místa, kde jsou pohřbeni naši vojáci, ale jen tři hřbitovy v této oblasti, a tak zde proběhl symbolický pietní akt věnovaný všem padlým československým vojákům u Dunkerque. Z Belgie přejeli poutníci podél pobřeží k pevnosti Fort des Dunes, která se nachází v zalesněných pískových dunách u městečka Zuydcoote nedaleko Dunkerque. Do těchto prostor se po překvapivém vpádu německých jednotek do Francie koncem května 1940 stahovaly britské, francouzské a belgické jednotky. Protože hrozilo zajetí spojeneckých vojáků německou armádou, britská vláda rozhodla o urychlené evakuaci britských jednotek. Tato záchranná operace měla krycí název Dynamo. Stovky velkých i malých lodí z Anglie dopravilo od 27. května do 3. června 1940 z pláží a z mol přístavu Dunkergue celkem 338 682 převážně britských vojáků do bezpečí. Při bojích a evakuaci padlo 11 tisíc mužů, kteří bránili německým jednotkám v postupu do přístavu, nebo zahynuli při leteckém bombardování přístavu. Do německého zajetí se dostalo pouze asi 40 tisíc spojeneckých vojáků, které již nebylo možné evakuovat. Poutníci si prohlédli písečné duny a také pevnost Fort des Dunes, ve které 2. června při náletu střemhlavými bombardéry JU – 87 Stuka prolétla bomba do bunkru, kde bylo velitelství 12. mechanizované divize, která zajišťovala obranu města. Následkem bombardování pevnosti padl generál Janssen, mnoho francouzských vojáků a také šest neznámých československých vojáků. Všichni jsou pochováni pod prostým křížem na malém válečném hřbitově u pevnosti. Po prohlídce pláží následovala ještě prohlídka samotného centra Dunkerque s pietním aktem u desky, připomínající účast Čechoslováků při osvobození města.

104. výročí bitvy u Arrasu

Od sobotního rána 11. května se v městečku Neuville-Saint-Vaast u památníku padlým v první a druhé světové válce začali scházet hosté, aby si připomenuli 104. výročí bitvy odehrávající se na nedalekém návrší. Za Českou a Slovenskou republiku se pietního aktu zúčastnil Petr Drulák, velvyslanec České republiky a Igor Svobodník, velvyslanec Slovenské republiky, vojenští přidělenci ČR a SR ve Francii, zástupci Ministerstva obrany a Armády ČR, hudba a čestné stráže armády ČR a SR, prezidentka Asociace čes. dobrovolníků ve Francii, zástupci Sokola de Paris, Československé obce legionářské včetně čestné stráže v replikách uniforem příslušníků roty "Nazdar" a delegace Církve československé husitské. Za Francouzskou republiku se slavnosti zúčastnili diplomaté, státní a městská správa, zástupci francouzské armády včetně jednotky cizinecké legie a zástupci občanských a veteránských organizací se svými prapory.

Velkou francouzskou ofenzivu v oblasti Arrasu připravili na jaře 1915 generálové Joffre a Foch a zúčastnilo se jí pět armádních sborů (18 divizí). Koncem dubna tak do oblasti Artois byla převelena i Marocká divize, v jejíchž jednotkách byl zařazen pluk Cizinecké legie, jehož součástí bylo i na 250 československých krajanů-dobrovolníků zařazených v 1. rotě praporu C 2. pochodového pluku Cizinecké legie. Rota, kterou dle sokolského pozdravu všichni záhy nazývali Nazdar, byla ještě posílena o dalších 30 mužů z náhradního útvaru Cizinecké legie z Lyonu. Na konci léta letošního roku si připomeneme 105. výročí odvodu československých dobrovolníků do francouzské armády u pařížské Invalidovny a zformování roty v jihofrancouzském městě Bayonne, kde po intenzivním výcviku dobrovolníci 12. října 1914 složili slavnostní přísahu na vojenském cvičišti Camp de Leon a od sdružení paní a dívek z Bayonne obdrželi praporek, kde na rudém poli byl vyšitý lev se svatováclavskou korunou. Kromě toho v Marocké divizi působili i další čeští dobrovolníci, kteří též vstoupili do francouzské armády po zahájení války v srpnu 1914, ale nebyli zařazeni v rotě Nazdar, nebo i tací, kteří v Cizinecké legii sloužili již delší dobu, jako například kapitán Josef Šnejdárek (pozdější československý generál) ze 4. pluku alžírských střelců.

Ofenzivu zahájilo 9. května 1915 francouzské dělostřelectvo a během čtyř hodin vystřelilo na německé pozice na 690 tisíc granátů. V 10 hodin vyrazila do útoku pěchota, včetně dobrovolníků roty Nazdar od farmy Berthonval a to ve směru na vesnice la Tarrgette a na městečko Neuville-Saint-Vaast. Jejich úkolem bylo dobýt 5 km vzdálenou strategickou kótu 140 – hřeben Falaise de Vimy. Útok se za cenu velkých ztrát zdařil a podařilo se obsadit i kótu 140, kdy čeští dobrovolníci z roty Nazdar byli mezi prvními. Později ale, když protivníkovi přišly na pomoc posily, které obranu stabilizovaly, a francouzské zálohy včas nedorazily, museli vojáci Marocké divize ustoupit. V rotě Nazdar padlo 42 mužů a 90 mužů bylo raněno, z toho 30 zranění bylo velmi těžkých. Padl praporečník roty Karel Bezdíček a rotní praporek, který měl u sebe stočený ve stanovém dílci, se nepodařilo najít. Hrdinně padl i první český důstojník poručík Václav Dostal (píše se nesprávně i Dostál) a další osobnosti z řad českých dobrovolníků. Z roty Nazdar zbylo pouze 75 bojeschopných mužů, a proto tato jednotka byla rozpuštěna a čeští dobrovolníci byli následně soustředěni v 2. četě 1. roty praporu A. Ofenziva u Arrasu si vyžádala na francouzské straně, ztráty 100 tis. mužů, z toho 16 803 padlých, 22 tis. nezvěstných a 63 619 mužů bylo zraněno. Britská 1. armáda přišla během bojů o 27 800 vojáků. Ztráty na německé straně činily na 75 tis. vojáků, a to včetně 7 500 zajatců. Kóta 140 – Falaise de Vimy byla dobyta za cenu nesmírných lidských obětí až v dubnu 1917 vojáky kanadského expedičního sboru.

Po krátkém pietním aktu u pomníku padlým před radnicí v Neuville-Saint-Vaast se všechny delegace přemístily na nedaleký československý vojenský hřbitov La Targette, kde jsou vzpomenuti nejenom čeští dobrovolníci roty Nazdar padlí v bitvě u Arrasu, ale jsou zde pohřbeni českoslovenští vojáci, kteří padli ve Francii v období první i druhé světové války.

Československý vojenský hřbitov La Targette

Budování tohoto hřbitova bylo zahájeno v roce 1938, kdy zde bylo zasázeno 24 lip dovezených z ČSR. Z důvodu okupace a druhé světové války se práce značně zpozdila. Až v roce 1958 bylo opět pokračováno s dalšími exhumacemi, které trvaly ještě dlouhých 12 let. K výročí vzniku ČSR byl v roce 1968 odhalen památník obětem první a druhé světové války na Francouzském území. Ve středu hřbitova je umístěna kopie „Kříže Bohemie“, která symbolicky připomíná smrt českého krále Jana Lucemburského bojujícího po boku francouzského krále v roce 1346. Před vchodem na hřbitov je sousoší od sochaře J. Hrušky z roku 1925. Pod sochou vojáka, který drží v náručí padlého vojína, je nápis ve francouzském a českém jazyce „Zvolili zemřít za svobodu“. Na druhé straně pomníku jsou vytesána jména padlých vojínů z roty Nazdar a jmenný seznam všech pohřbených vojáků z první i druhé světové války. V průčelí hřbitova je pomník s československým státním znakem, kde jsou umístěné pamětní desky a také místo na květinovou výzdobu. Hřbitov je upraven jako Česká a Slovenská „Zahrada míru“, která vzdává hold hrdinům, kteří položili život za mír na území Francie.

Na vojenském hřbitově La Targette nejprve přednesly autority své projevy a jednotlivé organizace položily věnce a květiny k pomníku. Také zástupci Pražské diecéze uctili památku padlých legionářů a československých vojáků modlitbou a položením věnce. Sestra kazatelka Jana Šmardová Koulová všem věnovala duchovní zamyšlení a společně se pomodlila za padlé. Na konci pietního aktu zazněla česká, slovenská a francouzská státní hymna. Po ukončení ceremonií pozval všechny zúčastněné slovenský velvyslanec do Obecního sálu v Neuville-Saint-Vaast na malé občerstvení.

Osud benjamína roty Nazdar Lumíra Březovského

Ještě na chvíli bych si dovolil se vrátit k československému vojenskému hřbitovu La Targette. Mezi jmény padlých příslušníků roty Nazdar, které jsou vyryta na pomníku u vchodu na hřbitov, je i jméno Lumír Březovský. Ten však nepadl ve zdejších bojích, ale před 105 lety v Champagne jako první a zároveň nejmladší příslušník roty.

Lumír Březovský se narodil 24. října 1898 v Praze–Libni a svoje dětství prožil u babičky v Klokočné, nedaleko Mnichovic u Prahy. Jeho otec Emanuel Březovský byl hostinský ve Velkopopovické restauraci v Praze Vršovicích. Přestože Lumírovi bylo pouze 14 let a neuměl francouzsky, odjel v září 1912 do Paříže, aby se učil hostinským. Otec mu vybral českou restauraci pana Zelenky na Rue d´Argenteuil čp. 12. Restauratér byl nadšeným sokolem, což se dalo poznat i z toho, že nad výčepem měl sokolské heslo Nazdar. Restauraci navštěvovali kromě francouzských návštěvníků i čeští malíři a sochaři jako František Kupka, Luděk Marold, Jan Dědina, Heřman Němeček, Otto Gutfreund, Antonín Chittussi, Alfons Mucha, Augustin Čermák, Alois Bílek a další. Po vypuknutí první světové války se Lumír tak jako mnoho dalších Čechů přihlásil k odvodu do Cizinecké legie. Po výcviku a vojenské přísaze byla rota Nazdar poslána na frontu do oblasti Champagne. Lumír, jako nejmladší dobrovolník, byl 12. prosince 1914 těžce raněn a zemřel v nemocnici v Louvois ještě ten samý den. Padl tak jako prvních z roty Nazdar. Jeho rakev byla zahalena do francouzské vlajky, kterou čtyři vojíni spustili do hrobu za zvuku Marseillaisy. Na pohřbu se zúčastnili pouze lehce zranění vojíni, kteří se léčili v nemocnici, sanitáři a ošetřovatelé. Z roty Nazdar, která byla v první linii, se nemohl pohřbu zúčastnit nikdo. Také restauratér Zelenka se nedočkal svobody a padl o pět měsíců později u Arrasu.

Ostatky Lumíra byly po válce převezeny na vojenský hřbitov v Sillery u Remeše, který leží několik kilometrů od místa, kde byl zraněn.

V roce 1928 při Národní pouti rodiče navštívili hrob Lumíra a paní Březovská obdržela v paláci Quai d´Orsay v Paříži zlatou medaili uznání za svého syna. Ostatky Lumíra byly z hrobu v Sillery exhumovány a 26. září 1933 byly letecky dopraveny do Prahy ke zpopelnění. Za vojenských poct byla urna s popelem uložena v panteonu Památníku osvobození v Praze na Žižkově. Jeho jméno je vyryto na pomníku na československém vojenském hřbitově La Targette, o který se vzorně stará Ministerstvo obrany ČR. Bohužel se to nedá tvrdit o pomníku v Klokočné, kde Lumír prožil dětství. Pomník postavili hasiči z Klokočné a byl odhalen 22. července 1934 za velké slávy a účasti občanů a 49 legionářů v uniformách a 14 legionářů v občanském obleku, a to z legionářských jednot z Mnichovic, Říčan a Uhřiněvsi. Za posledních několik let začaly ubývat z pomníku písmenka a návštěvník jméno legionářského hrdiny těžko přečte.

Odpoledne zamířili poutníci na návrší Vimy, kde se nachází skromný památník věnovaný Marocké divizi a tím také české rotě Nazdar, která byla její součástí. Až sem, na kótu 140, se po velkých ztrátách 9. května 1915 probojovali mezi prvními čeští dobrovolníci, kteří byli po celou dobu útoku v jeho čele. Přestože si svoje postavení Marocká divize dlouho neudržela, rozhodně tato jednotka Cizinecké legie zaslouží náš obdiv a úctu a výprava uctila památku vojáků a českých dobrovolníků kyticí a sestra Jana Šmardová duchovním slovem a modlitbou.

Kanadské vítězství na návrší Vimy

Asi 500 metrů od památníku Marokánské divize se nachází monumentální sousoší na počest padlých a nezvěstných vojáků Kanadského expedičního sboru, který zde svedl vítěznou bitvu ve dnech 9. a 10. dubna 1917. Ofenzivu pečlivě naplánoval velitel sboru generál Sir Julian Hedwort George Byng (později První baron Byng of Vimy, vévoda a pozdější guvernér Kanady). Nechal vybudovat 5 km tunelů, které sloužily jako kryty pro vojáky a velení, ale i pro přístupové a zásobovací cesty. Tunely byly navrženy tak, aby se do každého vešlo 900 vojáků, kteří tu čekali až 30 hodin na povel k útoku na německé pozice. V tunelech bylo naistalováno elektrické osvětlení, telefonní a telegrafní rozvody. Hloubení tunelů, které byly kopány v osmi metrové hloubce o světlé výšce dvou metrů, zajišťovali ručně (při použití výbušnin by němečtí vojáci zjistili polohu tunelů) horníci z Anglie a kanadští vojáci zajišťovali pouze odnášení vytěžené horniny. Podkopy, které byly navržené pro odpálení trhavinou, se razily v hloubce 12 m a vedly pod území protivníka. Pro rychlý přesun vojáků Kanadská armáda nechala opravit 40 km cest a v blátivém a lesním terénu nechala vystavět a zpevnit dřevem více jak 4 km cest. Pro přesun vojáků, munice a zásob bylo vybudováno 32 km úzkorozchodných tratí. Na dělostřelecké přípravě se podílelo 1 000 děl, které vypálily na milion granátů. Takové vojenské převaze nemohla německá armáda dlouho vzdorovat a po dvou dnech, 10. dubna, Kanaďané obsadili nejen nejvyšší kótu hřebenu Vimy, ale prolomili německou Hindenburgovu linii. Šlo o největší vítězství spojenců na západní frontě od počátku první světové války. Při bojích padlo 3 598 kanadských vojáků a bylo zajato více jak 10 000 Němců.

Kanadský národní památník na Vimy

Francouzská vláda po válce věnovala území na návrší Vimy kanadskému státu, který zde vybudoval rozsáhlý Národní památník věnovaný nejenom padlým ve zdejší bitvě, ale všem Kanaďanům padlým a nezvěstným za bojů ve Francii. Centrem památníků je monumentální sousoší, které se nachází na nejvyšším bodě návrší. Jeho autorem sousoší je torontský sochař Walter Seymour Allward a práce mu trvala 11 let. Památník byl slavnostně odhalen 26. července 1936 králem Edwardem VIII. za účasti francouzského prezidenta Alberta Lebruna a více jak 50 tisíc kanadských a francouzských veteránů a jejich rodin. Sousoší je vytvořeno z bílého mramoru a dominují mu dva 30 m vysoké pylony. Jeden je s javorovým listem za Kanadu a druhý s květem lilie symbolizujícím Francii. Na vrchu pylonu jsou postavy označované jako Chorus a vyšší z nich představují Spravedlnost a Mír. Právě Mír stojí se vztyčenou pochodní a je to nejvyšší místo v okolí. Pod nimi na východní straně jsou umístěné sochy Naděje, Lásky, Cti a Víry. Na západní straně je pak socha Pravdy a Znalosti. Vnější strany pylonů zdobí velké kříže. Na úpatí mezi dvěma pylony je sousoší Obětavosti, kdy mladý umírající voják hledí vzhůru jako v ukřižování a přitom hodil pochodeň kamarádovi, který ji drží za ním. Jde o skrytý odkaz na báseň Ve flanderských polích od Johna McCrae, kdy pochodeň přechází od jednoho kamaráda k druhému ve snaze udržet památku za padlé. Na přední straně pomníku, která je více jak sedm metrů vysoká, je znázorněna neproniknutelnou zeď obrany. Na levé straně zaujme sousoší Zlomení meče, kde jsou tři mladíci a jeden z nich klečí a láme meč, což symbolizuje touhu po míru. Na pravé straně pomyslné zdi je pak sousoší Soucitu Kanaďanů s bezmocnými. Jeden muž stojí vzpřímeně zatím co tři další postavy, postižené hladem nebo nemocí se krčí a klečí kolem něj. Stojící muž symbolizuje soucit se slabými a utlačovanými. Na vrcholu čelní stěny je socha mladé ženy znázorňující Matku Kanady. Má skloněnou hlavu a oči a je ztělesněním smutku mladého národa nad smrtí svých synů. Na rozdíl od ostatních soch na památníku byla zhotovena z jednoho třicetitunového bloku kamene a je to zároveň také největší monolit na celé památce. Na zadní straně pomníku jsou vedle schodiště sousoší Truhlících rodičů. Na vnější zdi jsou vytesána jména 11 285 Kanaďanů nezvěstných za bojů ve Francii. Dne 2. června 1940 památník Vimy a zachovalé zákopy navštívil Adolf Hitler, který slíbil, že toto místo nebude Němci znesvěceno, a tak snad proto nepoškozený přečkal období druhé světové války. U příležitosti 90. výročí bitvy byl dne 9. dubna 2007 po rozsáhlé rekonstrukci památník znovuotevřen královnou Alžbětou II. Celková rozloha chráněného území je 100 ha a převážná plocha je neobdělávaná půda nechaná v původní podobě s krátery po granátech. Na tyto oplocené plochy je zákaz vstupu, protože v zemi je ještě mnoho nevybuchlé munice a proto slouží pouze jako pastvina pro ovce.

V současné době jsou památník, původní zákopy a tunely velmi dobře udržované. Kanaďané v blízkosti tunelů vybudovali muzeum, kde jsou artefakty a fotografie z bojů z období první světové války ve Francii, které poutníci též navštívili. Je sympatické, že se nikde nevybírá vstupné a také to, že tu provádí kanadští studenti, kteří sem dobrovolně přijíždí na tříměsíční stáže. Kanaďané jsou na svojí historii a své hrdiny hrdí a proto i po sto letech se o toto místo s válečnou historií náležitě starají.

75. výročí bitvy v Ardenách

Neděle byla věnována návratu do republiky. Cestou se autobus s poutníky zastavil v Bastogne, kde byla v programu prohlídka Mardasson Memorial a vojenského muzea věnovanému bitvě v Ardenách. Na konci letošního roku si totiž připomínáme 75. výročí posledního pokusu nacistického Německa zvrátit průběh průběh světové války na západní frontě. Podzimního zklidnění na západní frontě využil Hitler ke shromáždění nových tankových záloh. S nimi hodlal udeřit proti americkým divizím v Ardenách, čímž by si otevřel cestu do belgických nížin a k Antverpám. Dobytím tohoto přístavu by pak vrazil klín mezi americké a britské armády. Bitva začala 16. prosince 1944 ráno, kdy německé dělostřelectvo zahájilo palbu na spojenecké pozice a následně tři německé armády zcela zaskočily své protivníky. Špatné klimatické podmínky zpočátku znemožnily Spojencům uplatnit jejich vzdušnou převahu. Město Bastogne, které tvoří strategickou křižovatku nejdůležitějších komunikací v oblasti, statečně bránili příslušníci 101. vzdušné výsadkové divize pod vedením amerického generála Anthonyho McAuliffa. V obklíčení dokázali výsadkáři bez dodávek munice, zásob, materiálu a záloh odrážet německé útoky a zpomalit tak postup německých jednotek na západ. Díky leteckému zásobování 101. divize se její příslušníci dokázali udržet až do doby vyproštění 101. výsadkové 4. obrněnou divizí generála Pattona. Stejně tak dopadly i německé armády na ostatních směrech útoku. Po několika počátečních německých úspěších však energická protiopatření Spojenců a nedostatek pohonných hmot přinutily Němce k zastavení ofenzivy dříve, než stihli překonat řeku Mázu. Navíc jakmile nastalo zlepšení počasí, obnovilo spojenecké letectvo útoky na německé pancéřové divize. Během operací bylo nasazeno přes 600 tisíc německých a 500 tisíc spojeneckých vojáků. Ztráty dosáhly přibližně 125 tisíc mužů na obou stranách a vojenské operace skončily koncem ledna, když spojenecké armády zatlačily Wehrmacht do jeho původních pozic.

Květnová vzpomínková pouť do Francie byla krátká, ale intenzivní. Její účastnici vzpomenuli nejenom na 105. výročí vstupu československých dobrovolníků do francouzské Cizinecké legie a 104. výročí nasazení čs. roty Nazdar v bojích u Arrasu, ale i 75. výročí vylodění Spojenců v Normandii a jejich postupu do Německa včetně nasazení Československé samostatné obrněné brigády při obléhání přístavu Dunkerque. Všichni poutníci si zaslouží poděkování za vzornou reprezentaci nejenom Československé obce legionářské, ale i ministerstva obrany a České republiky, a Viktor Šinkovec a Michal Mojžíš za organizaci pietních aktů a průběh celé cesty.

 

text: z materiálů Jana Bočka upravil br. Milan Mojžíš

foto: ses. Marcela Volfová

Pouť do Francie
Pouť do Francie
Pouť do Francie
Pouť do Francie
Pouť do Francie
Pouť do Francie
Pouť do Francie
Pouť do Francie
Pouť do Francie
Pouť do Francie
Pouť do Francie
Pouť do Francie
Pouť do Francie
Pouť do Francie
Pouť do Francie
Pouť do Francie
Pouť do Francie
Pouť do Francie
Pouť do Francie
Pouť do Francie
Pouť do Francie
Pouť do Francie
Pouť do Francie
Pouť do Francie
Pouť do Francie
Pouť do Francie
Pouť do Francie
Pouť do Francie
Pouť do Francie
Pouť do Francie
Pouť do Francie
Pouť do Francie
Pouť do Francie
Pouť do Francie
Pouť do Francie
Pouť do Francie

Partneři



Navštivte



© 2015 Českoslovenká obec legionářská
patka