Vyhledávání



Region středního a jižního Uralu byl místem jedněch z nejtěžších bojů československých legií v občanské válce v Rusku v letech 1918–1919. Protože se nepodařilo uskutečnit větší vzpomínkovou cestu u příležitosti příchodu československých jednotek na Ural v loňském roce, zorganizovala Československá obec legionářská ve spolupráci s Ministerstvem obrany ČR ve dnech 20. - 23. května 2019 vzpomínkovou pouť na místa bojů čs. legionářů při 100. výročí jejich odchodu. 

Nad putováním potomků legionářů převzala záštitu místopředsedkyně Senátu Parlamentu České republiky Miluše Horská a poutě se i osobně zúčastnila. Hlavním cílem cesty bylo uctění památky padlých legionářů při pietních aktech u českých válečných hrobů v Jekatěrinburku, Nižním Tagilu, Věrchnním Něvjansku, Kunguru, Čeljabinsku a Miassech a projednání výstavby nových pomníků ve Zlatoustu, Kurganu a Tjumeni. Aby bylo možno splnit všechny tyto stanovené cíle ve čtyřech dnech, byla výprava rozdělena na tři skupiny. Každou skupinu doprovázeli pracovníci Odboru pro válečné veterány ministerstva obrany ČR včetně jeho ředitele plukovníka generálního štábu Eduarda Stehlíka a též českých zastupitelských úřadů v Moskvě a Jekatěrinburku v čele s generálním konzulem Josefem Maršíčkem. Po loňské velmi úspěšné vzpomínkové pouti do Povolží byl zájem o zařazení do delegace velký, a díky poskytnutí velkého Airbusu A319CJ se podařilo uspokojit téměř všechny zájemce jak z řad členů Československé obce legionářské, terénních pracovníků, novodobých válečných veteránů, tak i potomků legionářů, kteří chtěli spatřit místa, kde jejich předci bojovali. O důstojný průběh pietních aktů se postarali v replikách historických stejnokrojů zaměstnanci projektu Legie 100, členové vojensko-historických klubů, příslušníci Aktivních záloh Armády České republiky a studenti Vojenské střední školy z Moravské Třebové. Stejně jako v minulém roce byly v sestavě delegace členové Církve československé husitské. S jednotlivými lokacemi pro připravované pokračování dokumentární série Legie 100 se letěl seznámit režisér Jakub Tabery s moderátorem seriálu Jiřím Dvořákem a reportáže o našem putování a o problémech s výstavbou pomníků v některých lokalitách zaznamenával tým zpravodaje České televize v Ruské federaci Miroslava Karase. Do zabezpečení zdárného průběhu poutě se zapojili i členové naší zahraniční jednoty v Jekatěrinburgu a především Konstantin Brylyakov a jeho "Ekaterinburg Guide Center".

Po příletu na letiště Koltsovo u Jekatěrinburgu, bezproblémovém odbavení a přivítání zástupci generálního konzulátu a Sverdlovské oblasti se všechny skupiny vydaly na cestu do míst prvních vzpomínkových aktů. Skupina Čeljabinsk spolu s pracovní skupinou „hrobařů“ v čele s Pavlem Filipkem dorazila do Zlatoustu, kde ještě večer proběhlo pracovní jednání vedení naší delegace a delegace generálního konzulátu s ředitelem Archivní správy Sverdlovské oblasti Alexandrem Alexandrovičem Kapustinem. Projednávaly se otázky přípravy výstavy k československým legiím z dokumentů ze Sverdlovských archivů a našich uchovaných historických fotografií a též pomoc pana ředitele pracovní skupině při jednání o výstavbě nových pomníků ve Zlatoustu a Kurganu.

 

Zlatoust

Zlatoust se nachází v evropské části Ruska v údolí řeky Ai na úpatí Uralu a dnes má téměř 200 000 obyvatel. První ruské osídlení na území dnešního města vzniklo na počátku 18. století v souvislosti s hledáním nerostných surovin. Po nálezu ložisek železné rudy zde v roce 1754 podnikatel A. P. Mosolov postavil železárny a místo bylo pojmenováno na počest Svatého Jana Zlatoústého. V roce 1811 zakoupil železárny stát a staly se státním podnikem. Poté získal Zlatoust statut horního města a stal se významným hospodářským střediskem oblasti. V roce 1815 byla postavena první zbrojovka a zbrojní výrobu zde zaváděli puškaři z německého Solingenu. O čtyřicet let později byla postavena první ocelárna. Zbrojovka se stala nejvýznamnějším výrobcem chladných zbraní v Rusku a proslulým střediskem uměleckého zdobení šavlí, dýk, mečů a dalších dárkových zbraní. Na konci 19. století bylo město napojeno na železnici, kterou stavělo Rusko z Moskvy do Vladivostoku. Bolševici ovládli město 4. prosince 1917 a místní rudé gardy zde 27. května 1918 zákeřně napadli neozbrojený vlak s československými legionáři. Po vystoupení československého armádního sboru Rudé gardy 25. června 1918 z města ustoupily a opět ho obsadily jednotky Tuchačevského 5. armády postupující na východ 13. července 1919. Během Velké vlastenecké války byly do města evakuovány průmyslové závody z centrální části Sovětského svazu a město se stalo významným centrem zbrojního průmyslu na Uralu.

Ve středu ráno se poutníci čeljabinské i pracovní skupiny přemístili k nádraží, kde v nedaleké soutěsce došlo 27. května 1918 k napadení vlaku s neozbrojeným štábem 1. československého střeleckého pluku „Mistra Jana Husa“, což byl jeden ze tří zákeřných útoků bolševiků na téměř bezbranné československé ešelony. K prvnímu ozbrojenému střetu došlo již 25. května 1918 na stanici Marianovka západně od Omsku, kde rudé gardy ze zálohy zaútočili na vlak legionářů. V Irkutsku byl 26. května zákeřně přepaden vlak 2. československé dělostřelecké brigády a o den později došlo ve Zlatoustu k přepadení vlaku s neozbrojenými písaři, kuchaři, hudebníky, řemeslníky a dalšími „nebojovými“ příslušníky štábu 1. střeleckého pluku. Bolševici pod záminkou přetažení soupravy na jinou kolej vytáhli ešelon z nádraží do nedaleké rokle, kde na návrší připravení bolševici zahájili prudkou palba z kulometů a pušek na soupravu. Rozhořčení Čechoslováci v prudké nepřátelské palbě s minimem zbraní vyskočili z vagonů a rozhodným útokem rozprášili bolševický oddíl. Tyto přepady společně se zachyceným telegramem Trockého chápali legionáři jako faktické vyhlášení války ze strany bolševiků a na rozkaz svých velitelů přešli do protiútoku po celé délce magistrály od Penzy až po Irkutsk.

Poutnící v čele s místopředsedkyní Senátu Parlamentu České republiky Miluší Horskou a generálním konzulem z Jekatěrinburgu Josefem Maršíčkem uctili památku padlých při ozbrojeném přepadení. Bohužel na místě střetu se nachází pouze památník věnovaný 30 padlým útočníkům. Dlouholeté úsilí České republiky o postavení památníku věnovaném 17 československým dobrovolníkům padlým či zemřelým na zranění utrpěná při zákeřném napadení 27. května 1918 a dalším 12 Čechoslovákům padlým či zemřelým ve městě a okolí v následných bojích však ještě nedošlo naplnění. Z ruské strany jsou kladeny neustálé obstrukce, měněna místa a poukazováno na nesouhlas obyvatel. To vše bylo vzpomenuto při vystoupení jednotlivých řečníků. Velkým přínosem pro tuto skupinu byla přítomnost dvou ruských historiků zabývajících se událostmi občanské války. Docent Nikolay Dmitrijev a historik Aleksandr Kručinin, nejenom zde, ale i po celou další cestu nám i ruským účastníkům pietních aktů a jednání ukazovali, že i v Rusku jsou historici, kteří se stejně jako my dokáží po 100 letech oprostit od vášní a opakovaných dogmat a naopak správně analyzovat a interpretovat události občanské války. Zvláště vyprávění v nádherné a srozumitelné ruštině Aleksandra Michailoviče, který napsal mnoho knih o působení československých legií na Urale, bylo pro všechny účastníky nezapomenutelným zážitkem. Po prohlídce míst přepadení se všichni přesunuli do centra města, kde následovala prohlídka historického muzea a muzea ve světoznámé továrně na výrobu šavlí a nožů. V historickém muzeu se nachází obraz, který v roce 1938 namaloval pamětník útoku a který jasně ukazuje, že bolševici zaútočili na bezbranné legionáře. U tohoto obrazu proběhl malý pietní akt připomínající naše oběti a všichni účastníci poutě obdrželi pamětní mince projektu Legie 100, vydané ke 100. výročí napadení čs. legií bolševiky.

Po zahnání bolševiků odjel vlak štábu pluku asi kilometr dále na zastávku Zavodskaja platforma a dále až ke stanici Tunduš. Všichni legionáři, kteří měli zbraň, byli rozděleni do tří skupin a připravovali se na další boj. Také bolševici zmobilizovali dělníky ze zlatoustské zbrojovky a povolali posily z Berďauše. Poté co Čechoslováci kategoricky odmítli ultimáta ke složení zbraní, zahájili bolševici přípravu na útok na vlak z obou stran. Z důvodu nedostatku zbraní, neznalosti velikosti sil bolševiků a velkého množství vlastních zraněných rozhodlo v noci velení opustit vlak a naprosto neznámým krajem dojít pěšky do Čeljabinska, kde již byly československé síly. Problém však byl, co s raněnými, kteří nemohli jít. Ti sami žádali, aby byli ponecháni ve vlaku. Po deváté hodině tedy všichni schopní chůze opustili vlak a vyrazili na cestu okolní krajinou, vedeni jedním místním průvodcem. Ten se jim však po chvíli ztratil. Zůstali v neznámé krajině s malou železniční mapou a kompasem. Pokračovali dlouhým pochodem několik dní přes dva hřebeny pohoří Ural a řeku Ai, čímž obešli nakonec úspěšně Zlatoust ve vzdálenosti asi 30 km. Během pochodu jim radami a zprávami pomohli domorodí obyvatelé horských vesnic. Od Baškyrů mohli konečně nakoupit potřebné potraviny a s jejich pomocí zjistili, že nedaleké Miassy jsou snad již obsazeny československým vojskem. Vyslaný jezdec potvrdil, že město drží 2. československý střelecký pluk, který po zprávách o přepadení čs. vlaků vyrazil napadeným na pomoc. K večeru tak kolona štábu 1. střeleckého pluku dorazila v pořádku do Miass.

 

Miass

Stejně jako legionáři, tak i poutníci po 101 letech putovali ze Zlatoustu do Miass. Více než stopadesátitisícové město, které se nachází na východním svahu jižních Uralských hor na břehu stejnojmenné řeky, bylo založeno v roce 1773 současně s výstavbou měděné huti. Rozvoji regionu významně pomohl objev zlata na počátku 19. století. V následných letech se celé údolí řeky Miass změnilo na obrovský zlatý důl. V rámci budování Transibiřské magistrály dorazil v roce 1892 do města první vlak a stanice Miass I leží na 2 004. kilometru od Moskvy. Během první světové války carská vláda evakuovala z Rigy do Miassu velkou pilu, která se stala základem rozvoje dřevozpracujícího průmyslu. Další průmyslový rozvoj přinesla městu Velká vlastenecká války, během ní bylo do města evakuováno několik strojírenských závodů. Nejvýznamnějším byl přesun automobilové výroby z moskevského závodu ZIS, který funguje do dnešních dnů pod značkou a UralAZ, V poválečných letech se město stalo významným centrem výzkumu a výroby raket.

Město bylo spojeno i s osudy československých legionářů. Na konci května se ve městě nacházelo necelých 250 příslušníků 2. střeleckého pluku a přeživší z přepadení ve Zlatoustu, kteří do Miass dorazili po třídenním pochodu přes Ural. Na Mechové hoře za městem shromáždili bolševici na 900 mužů, kteří 1. června 1918 za podpory obrněného vlaku udeřili na čs. posádku ve městě a na nádraží. Útok na nádraží byl odražen a poté následoval prudký protiútok proti hlavním bolševickým silám na Mechové hoře, odkud byl nepřítel zcela vybit, přičemž na bojišti zanechal na 100 padlých. Ztráty Čechoslováků činily 14 padlých a 13 raněných. Mezi padlými byl i známý hudební skladatel Jaroslav Novotný, význačný hudebník a kapelník 1. střeleckého pluku, který padl při zteči, do které vyrazil ozbrojen pouze holí. Pohřbeným čs. legionářům byl v minulém roce odhalen na starém hřbitově pomník. Na jeho výstavbě se podíleli i řídící tajemník Milan Mojžíš, Radim Chrást a Michal Mojžíš, kteří v roce 2010 dle poznámek na fotografii z Vojensko-historického archivu přesně identifikovali místo pohřbení našich vojáků. A právě tito bratři společně s dalšími poutníky měli nyní možnost se na místě přesvědčit, jak ministerstvo obrany jejich informace zúročilo. Byla využita původní studie, u které došlo, na základě připomínek místních úřadů, k mírnému zmenšení. Po pietním aktu a natočení reportáže do České televize skupina pokračovala do Čeljabinska.

 

Čeljabinsk

Čeljabinsk je průmyslové město v samém srdci Uralu, ve kterém žije přes 1,2 milionu obyvatel. Roku 1736 zde byla založena pevnost s názvem Čeljaba a o 45 let později vyrostlo kolem ní malé provinční město. Teprve, když byla v roce 1892 dokončena samarsko-zlatoustská železnice a město bylo spojeno s evropskou částí Ruska, začal jeho růst a na počátku 20. století se tak stalo jedním z center průmyslu ruského impéria. V době občanské války byl Čeljabinsk dvakrát obsazen československými legionáři (více o tom v samostatném historickém článku). Největší rozmach nastal ve třicátých letech 20. století, kdy zde byl realizován jeden ze záměrů sovětské industrializace. To s sebou přineslo nová průmyslová odvětví a tisíce nových obyvatel. Byly zde vybudovány velké metalurgické závody a továrna na výrobu traktorů. Během druhé světové války bylo do města evakuováno mnoho závodů a v Čeljabinsku se vyráběly legendární raketomety Kaťuše a především těžké tanky, což vyneslo městu přezdívku „Tankograd“. Od padesátých let bylo město důležitým centrem výroby jaderných zbraní a dodnes se zde nachází závod na likvidaci jaderného odpadu. V jednom takovém nedaleko města došlo v roce 1957 k velké jaderné havárii, která byla ovšem po mnoho let utajena. V současně době je centrum města opraveno a ve městě je mnoho divadel, koncertních sálů a dalších kulturních zařízení. I přes to všechno stojí město ve stínu dalších dvou velkých uralských měst – Jekatěrinburgu a Permu.

Po příjezdu do města se poutníci zastavili u vlakového nádraží, aby zde u pomníku československých legionářů uctili jejich památku. Jedná se o symbolický pomník 262 našich dobrovolníků, kteří ve městě a jeho okolí zahynuli. Čechoslováci byli pochovávání na starém pravoslavném hřbitově a místní obyvatelé dokonce iniciovali výstavbu pomníku na jejich počest. Po konečném vítězství bolševiků byl ale pomník i přilehlý vojenský hřbitov srovnán se zemí a na jeho místě jsou dnes vybudovány obytné domy. Pouze těla dvou legionářských hrdinů, kteří zde byli pochováni – plukovníka Švece a podplukovníka Vašátky, dovolila sovětská vláda, jako akt uvolňování vzájemných vztahů v polovině třicátých let, exhumovat a převézt do vlasti. Pomník před nádražím, který má podobu legionářského ešelonu, byl za účasti delegace ČsOL slavnostně odhalen v roce 2011.

Po pietním aktu zamířili poutnici do hotelu, zatímco vedení skupiny a historici se sešli s místním badatelem Genadijem Kaninským, který jim ukázal všechna významná místa spjatá s pobytem našich vojáků. Díky této rekognoskaci a s informacemi předanými při přípravě cesty, mohli poutníci ve čtvrtek ráno navštívit místa, kde došlo před 101 lety k pověstnému incidentu a i místa, kde probíhaly porady před sněmem a kde se rozhodovalo o cestě "vlastním pořádkem". Podařilo se i identifikovat bývalou československou nemocnici, ve které se po zranění u Troicku léčil Zdeněk Štěpánek, přesné místo pohřbení československých dobrovolníků, budovu velení československého sboru a třeba i kostel, v němž se po obsazení města bolševiky ženil komisař Jaroslav Hašek. Nezapomenutelným bylo čtení sestry Ivany Čílové z deníku svého dědy, který byl při obsazování města zástupce velitele 3. čs, střeleckého pluku plukovníka Vojcechovského, a který někdy i s humorem popisoval tehdejší bojové operace. Po krátké prohlídce centra Čeljabinsku pak výprava zamířila do nejvýznamnějšího uralského města, do Jekatěrinburgu.

 

Kungur

Zatímco se první skupina pohybovala jižně od Jekatěrinburgu, největší skupina (Jekatěrinburgská) vyrazila z letiště na západ do 280 km vzdáleného Kunguru. Tuto skupinu doprovázel letecký přidělenec České republiky v Moskvě podplukovník Gamil Al-Madhagi a její součástí byla i delegace pražské diecéze Církve československé husitské v čele s místopředsedou diecézní rady Janem Bočkem a finančním zpravodajem Martinem Mašitou. V pondělí večer se skupina ubytovala nedaleko známé ledové jeskyně v hotelu Stalagmit, který měl již svoje nejlepší léta dávno za sebou. Některým poutníkům bylo záhadné, že v hotelu byly nápisy nejen v ruštině, ale také v angličtině a dokonce i v čínštině, což znamenalo, že se zde ubytovávají i čínští turisté, přestože hotel vypadal spíše jako vysloužilá dělnická ubytovna. Večer na společnou večeři dorazil z Permu náš dlouholetý spolupracovník Dimitrij Lobanov, který výpravu druhý den po Kunguru doprovázel.

První pevnost nesoucí jméno Kungur byla založen v roce 1648 na západních úbočích Uralu nedaleko soutoku řek Kungurka a Ireň. Po jejím zničení domorodnými Baškyry byla roku 1663 znovu postavena, ale o 17 kilometrů severněji na soutoku řek Ireň, Šakvy a Sylvy. Na začátku 18. století se ve městě začal rozvíjet kožedělný a obuvnický průmysl. V roce 1774 město odolalo obléhání povstaleckých kozáckých vojsk Jemeljana Pugačova. Rozvoji a vážnosti města pomáhalo, že leželo na obchodní trase, která se nazývala Sibiřský trakt, a která začínala v Moskvě a spojovala evropskou část Ruska se Sibiří a s Čínou. Tato cesta měla velký význam pro rozvoj a kolonizaci asijské části Ruska před postavením železnice. Město se tak stalo důležitým obchodním a administrativním centrem pro celou východní část Ruska. Od poloviny 19. století město bohatlo především na obchodu s čajem, který se dopravoval z Číny nejen do Ruska, ale i do států západní Evropy karavanami a byl tak mnohem chutnější než ten, který se převážel na lodích a přitom nasál různé pachy z podpalubí. Čaj se nejdříve prodával ve velkých balících, ale obchodníci z Kunguru A. S. Gubkin, M. I. Gribushin a A. G. Kuzněcov jej začali balit do malých krabiček, které byly laciné a dobře se prodávaly i širokým vrstvám obyvatelstva. Nápad se ujal a tím se brzy dostal čaj do všech částí Ruska i Evropy. V souvislosti s pitím čaje se na Urale také vyráběly samovary, které se vytápěly dřevěným uhlím, petrolejem nebo lihem. Výstavbou Transibiřské magistrály, na kterou bylo město na konci 19. století též napojeno, a rozvojem velkých měst (Permu a Jekatěrinburgu) význam města poklesl, ale přesto před první světovou válkou zde bylo 20 kostelů, elektrické osvětlení, kino, asi 2 000 živností a žilo zde na 20 tisíc obyvatel. Bolševici se ujali vlády ve městě 10. listopadu 1917 a brzy poté začaly popravy „nepřátelů sovětské moci“. Jednotky československého sboru po obsazení Jekatěrinburgu v srpnu 1918 vyrazily na západ na Kungur a Perm. Čtyři měsíce probíhaly na Urale tvrdé boje a řada legionářů v nich padla, byla zraněna, zemřela, utrpěla omrzliny nebo onemocněla a teprve 21. prosince 1918 jednotky II. čs. divize společně s vojáky Sibiřské armády obsadily nádraží a město. V té době mrazy dosahovaly teplot -35 °C a všude bylo spoustu sněhu. Po vládě bolševiků zůstal ve městě chaos a anarchie a pracovalo zde pouze pět továren. O půl roku později, když legionáři odcházeli, v Kunguru a okolí pracovalo již 150 továren. Legionáři v regionu získali nejen potřebné finanční prostředky, ale i výrobky a další suroviny nutné pro další pobyt v Rusku. Koncem června 1919 jednotky Sibiřské armády z města ustoupily a s nimi se evakuovalo i mnoho obyvatel. V období Sovětského svazu význam města dále upadal. S vypuknutím Velké vlastenecké války však byly do města evakuovány závody i se zaměstnanci z Oděsy, Krematorska a Tuapse. V roce 1943 bylo město jedním z míst, kde se formovaly a cvičily jednotky Uralského dobrovolnického tankového sboru, které posléze zakončily svou bojovou cestu v květnu 1945 v Praze.

Dnešní téměř sedmdesátitisícový Kungur nepatří zatím k těm nejkrásnějším městům, ale naštěstí po období Sovětského svazu zde zůstalo nezbouráno 7 kostelů (z původních 20), které jsou postupně opravovány, velké kupecké domy a mnoho pomníků. Dominantou centra města je historická polygonální budova Gostinyj dvor, ve které byly sklady a obchody. Z mnoha muzeí, které jsou ve městě, si poutníci vybrali velice zajímavé muzeum Kupečestva, po kterém je provedl sám ředitel Sergej Muškalov a který též poutníky doprovázel při pietním aktu u pomníku čs. legionářů.

Na severním okraji Kunguru se nachází dnes již opuštěný a zanedbaný veliký Voznesenský hřbitov o rozloze několika hektarů, kde byli kromě obyvatel města pohřbíváni i nedobrovolní obyvatelé města jako například účastníci polských povstání, děkabristé, socialisté a mnoho dalších, kteří zde byli nebo městem procházeli do vvhnanství na Sibiř. V době občanské války zde byli pohřbíváni oběti rudého i bílého teroru a také padlí českoslovenští legionáři, o jejichž důstojnou připomínku se velkou měrou zasloužila Československá obec legionářská. Do města v roce 2010 zavítali při své průzkumné cestě bratři Milan Mojžíš, Radim Chrást a Michal Mojžíš, kteří si přivezli starý archivní záznam čs. pohřebiště. Při průzkumu zjistili, že polovina hřbitova byla v letech Velké vlastenecké války používána jako tankové cvičiště a dnes je zastavěna. Na další čtvrtině byla za války postavena továrna na výrobu vysílaček do tanků a tak z bývalého hřbitova zbylo jen torzo se zbytky pomníků a hustou vegetací. Díky porovnání plánku se zbytky pravoslavného kostela a hrobkou významného kupce Gubkina, se našim badatelům podařilo identifikovat místa pohřbení našich legionářů. Díky nadstandardnímu přístupu tehdejšího vedení města, byla z části hřbitova odstraněna vegetace, postavena nová přístupová cesta a za rok byla delegace ČsOL pozvána na odhalení základního kamene nového pomníku, pro který bylo vybráno důstojné místo nedaleko pomníku padlým rudoarmějcům. Obnovit pomník legionářům v Kunguru v blízkosti dřívějšího hřbitova se podařilo v roce 2012. Pomník z červené uralské žuly navrhl akademický malíř Pavel Holý z Vojenského historického ústavu a připomíná železniční vagon, se kterým legionáři cestovali po magistrále. Po dohodě ČsOL a Odboru pro veterány MO ČR byl vybudován jako symbolický pomník všem padlým a zemřelým v regionu. Ve středu pomníku dominuje československý znak a mapa Uralu s místy, kde zahynuli českoslovenští vojáci. Na žulových deskách jsou vytesána jména 121 legionářů a místa kde padli. Mimo Kungur jsou zde uvedeny obce a města jako Šumkovo, Molebský závod, Kuzino, Čusovaja, Uň, Šamary, Byrma, Kynovskoj závod, Sabik, Šalja, Sarga a Kordon. Pomník byl slavnostně odhalen v roce 2012 a patří k nejzajímavějším českým pomníkům v Rusku. Při pietním aktu s čestnou stráží v historických uniformách k němu v úterý dopoledne položili věnce zástupci Ministerstva obrany, Československé obce legionářské a pražské diecéze Církve československé husitské. Po prohlídce města následovala cesta do Jekatěrinburgu, kde na výpravu již čekali ruští členové ČsOL z místní jednoty, aby je provedli po městě.

 

Jekatěrinburg 

Město Jekatěrinburg leží na hranici Evropy a Asie a je hlavní dopravní křižovatkou v oblasti Uralu. Je to sídelní město Sverdlovské oblasti a celého Uralského federálního okruhu a se svým téměř 1,5 milionu obyvatel čtvrté největší město v Ruské federaci. Základem města se stala huť, kterou založil Petr Veliký v roce 1723 a jméno dostala po jeho manželce Kateřině I. – Ekaterinburg. Město leželo na obchodní cestě Sibiřský trakt, který v roce 1897 nahradila Transsibiřská magistrála. V letech 1929 až 1991 se město jmenovalo Sverdlovsk, na počest významného bolševického revolucionáře Jakova Sverdlova (1885–1919), který byl mimo jiné zodpovědný za popravu carské rodiny v noci z 16. na 17. července 1918. Město má nepříznivé vnitrozemské klima. V zimě mrazy dosahují i -40 °C a po téměř žádném jaru následuje krátké léto, kdy všechno vykvete a příroda pospíchá, aby všechno stihla. V červenci se v lesích a v bažinatém okolí objeví miliony komárů a muchniček, které dokáží značně znepříjemňovat život obyvatel i návštěvníků. Město je významným administrativním, průmyslovým, vzdělávacím a turistickým centrem. Přestože město bylo díky vojenské výrobě po mnoho let „zakrytyj gorod“, na architektuře se toto neprojevilo a naopak centrum města je moderní a snese srovnání s evropskými velkoměsty. Ve městě jsou dvě pravoslavné katedrály, čtyři mešity, chrám arménské apoštolské církve, kostel katolické i metodistické církve, synagoga, divadlo, Uralská federální univerzita, velké množství muzeí, koncertních sálů, pomníků a mnoho historických objektů postavených ve 30. letech v konstruktivistickém slohu. Z nově postavených budov zaujme Jelcinovo kulturní a vzdělávací centrum, mrakodrap Vysockij (183 metrů), historický fotbalový stadion, který "po rusku" navýšil kapacitu diváků vestavbou dvou tribun pro mistrovství světa, pomník padlým vojáků ve druhé světové válce a v zahraničních operacích.

Obě skupiny postupně s ruskými průvodci navštívili nejvýznamnější pamětihodnosti města. A bylo z čeho vybírat. Prohlídky začínaly na hrázi městské nádrže, která se stala základem města, neboť přinášela přilehlým závodům zdroj energie. Dnes se kolem ní nacházejí reprezentativní historické administrativní budovy, sídlo gubernátora, školy a parky. Průvodci provedli české poutníky po nejvýznamnějších místech a objektech spjatých s pobytem Čechoslováků ve městě v letech 1918–1919. Alexandr Kručinin zavedl poutníky i k domu a továrně Krukovských, odkud pocházela babička Ivany Čílové, která s námi po městě také putovala. Vyvrcholením prohlídky města byla návštěva Chrámu Všech svatých na krvi, který byl vystavěn v roce 2003 na místě Ipaťjevova domu, ve kterém byla zavražděna carská rodina. Chrám je dvoupodlažní a v přízemí jsou pamětní desky zavražděných a muzeum věnované panovnické rodině. V druhém podlaží je bohoslužebný prostor. Před chrámem stojí pomník carské rodině. Následovalo ubytování v hotelu, ale skupinky poutníků si dále samostatně procházeli další a další místa svázané s pobytem našich legií.

 

Vrchní Něvjansk

Ve středu 22. května vyrazila „jekatěrinburgská“ skupina na sever a první zastávkou se stal Vrchní Něvjansk. Obec byla založena před 350 lety a v okolí bylo značné množství dolů. Také zde v roce 1918 probíhaly tvrdé boje mezi legionáři a bolševiky. Na náměstí poutníky uvítala velmi sympatická starostka obce. Dříve to byla náves, ale poté, co Sověti vzali architekturu do svých rukou, zbourali kostel a další domy, aby uprostřed obce vzniklo náměstí a park pro válečné památníky z hned několika válek. Nejhonosnější památník je věnován padlým z Velké vlastenecké války a z Afganistánu. Na protější straně je v parčíku pomník padlým bolševikům v občanské válce. Kousek od památníku se krčí malý podstavec s kovovou deskou s nápisem v ruském jazyce: "Věčná paměť našim krasnoarmějcům 1. brigády 2. Uralské divize a všem československým vojínům 2. pluku Jiřího z Poděbrad a 3. pluku Jana Žižky". Dále nápis pokračuje "Každý voják má svojí důstojnost, ať je to Rus, Maďar, Slovák nebo Čech. Boží milost je pro vás všechny". Po položení věnců starostka Vrchního Něvjanska ve svém projevu zdůraznila, že všichni vojáci, ať padli na jedné nebo na druhé straně válečného konfliktu, si zaslouží naší úctu. Nedaleko památníku, na místě, kde stál pravoslavný kostel, který byl za sovětské vlády zbořen, stojí pěkný pravoslavný kříž. Věřící z obce uspořádali sbírku a za vybrané peníze ho nechali zhotovit a vztyčit a doufají, že tam jednou bude stát opět kostel.

 

Něvjansk

Při cestě do Nižního Tagilu se poutníci zastavili i v nedalekém Něvjansku. Toto město je více jak 300 let staré a proslavily jej doly na zlato a platinu a také nakloněná věž. Pod městem i okolím se nachází kilometry prokopaných štol a právě asi díky tomu a nedalekému rybníku se slavná věž odklonila od své osy. Věž byla postavena před 294 lety Akinfijem Děmidovem, který na Uralu a na Sibiři postavil 20 továren. Vrchní část sloužila jako pozorovatelna a zvonice a v dalších podlažích byla laboratoř a vězení. Protože věž je vysoká 57 metrů a její horní část je nakloněna o 180 cm, je přirovnávaná ke slavné šikmé věži v Pise. Ve věži je také unikátní zvonkohra z Velké Británie, která původně hrála známé anglické melodie. Při opravě věže byla zvonkohra přeprogramovaná a dnes hraje úryvek z opery Ivan Susin od M. I. Glinky. Nedaleko věže stojí nově obnovený pravoslavný chrám.

 

Nižní Tagil 

Po 50 kilometrech od Něvjanska poutníci dorazili do města Nižní Tagil, který leží na řece Tagil ve Sverdlovské oblasti. Město bylo založeno v roce 1722 a v 19. století se stalo jedním z center ruského průmyslu, kde se vyráběla ocel a železné výrobky. V roce 1833 tady byla vyrobena první parní lokomotiva v Rusku. V okolí města byly za vlády Stalina vybudovány gulagy a počet obyvatel rychle stoupal. Vězni byli využíváni na práci v okolních zbrojovkách. Na počátku Velké vlastenecké války byl do místního lokomotivního závodu evakuován tankový závod z Charkova včetně nejdůležitějších zaměstnanců a projektové kanceláře. Během války zde byla vyrobena polovina (na 20 000 ks) sovětské produkce legendárních tanků T 34. I po válce zde pokračovala výroba tanků typy T-54 a T-55 a T 62. Zde byl též vyvinut tank T-72, T-90 a dnes i nejmodernější ruský tank T-14 Armata. A muzeum obrněné techniky v závodě "Uralvagonmaš" poutníci navštívili. Znalci tankové historie tu našli tanky od druhé světové války až po dnešek, jen "Armata" chyběla. Na stěně visela velká mapa světa a různobarevné puntíky ukazovaly, kam se jednotlivé typy tanků vyvážely. Mimo Austrálii byly tyto puntíky na všech kontinentech.

Nižní Tagil v září 1918 bránilo 10 tisíc bolševiků, proti kterým bojovaly asi 3 tisíce československých vojáků a 3 tisíce bělogvardějců. Při bojích padlo 84 legionářů, 23 jich bylo nezvěstných a 285 zraněno. Část padlých byla odvezena a pohřbena v Jekatěrinburgu na Michajlovském hřbitově. Někteří legionáři, kteří později podlehli zranění v Děmidovské nemocnici, skončili v Tagilu v hromadném hrobě na městském hřbitově. Bývalý hřbitov je dávno zrušený a ostatky legionářů nelze dohledat, neboť na části bývalého hřbitova jsou postaveny bytové domy a mateřská škola. Obvod hřbitova je u silnice ještě dnes patrný, protože tam dosud stojí torzo starého železného plotu. Pomník legionářům byl postaven v roce 2009 ve spolupráci Ministerstva obrany ČR, generálního konzulátu ČR v Jekatěrinburgu, města Nižní Tagil, ministerstva obrany slovenské republiky, neziskové organizace Nekropol a vědecko - výzkumného centra "Bílé Rusko". Projekt pomníku zpracoval architekt G. Beljakin a postavila jej firma "Gabbro". Na pomníku je celkem 67 jmen a nápis "Československým legionářům, kteří položili život na cestě ke svobodné vlasti" v českém, slovenském a ruském jazyce. Při pietním aktu k pomníku položili věnce zástupci Ministerstva obrany, Československé obce legionářské a zástupci pražské diecéze Církve československé husitské. Čestnou stráž tvořili legionáři v historických uniformách. Okolí pomníku je udržované a u pomníku leželo pět věnců. Na jedné stuze ruského věnce bylo napsáno "Čechům bílým i rudým".

 

Zlatoust – Kurgan - Tjumeň

Pracovní skupina zahájila svou činnost ve Zlatoustu, kde měla v úmyslu jednat s vedením města a oblasti o postavení důstojného památníku našim padlým ze zákeřného přepadení. Ani vedení města, ani organizace „Vojenye memoriály“, která dle česko-ruské mezivládní smlouvy má výstavbu a údržbu válečných hrobů na starosti, však na jednání nedorazily. Trochu naděje přineslo jednání s generálním ředitelem firmy Nože Zlatoustu a představitelem sdružením mistrů zbrojířů Dmitrijem Tatianochaem, který přislíbil, že cech kovolitců posoudí možnost výstavby nového památníku na místě bojů československých legionářů a pokusí se pro něj získat příslušná povolení a zrealizovat ho.

Odtud odjela skupina do města Kurgan, kde se opět již několik let snažíme obnovit pomník našim pochovaným legionářům. Zde je situace ještě tragičtější. Na místě pohřbení 54 československých legionářů, kteří zahynuli v červnu 1918 při osvobození města od rudého teroru, místní obyvatelé z vděčnosti postavili o rok později nad hromadným hrobem důstojný pomník. Památník se jako zázrakem dochoval v původním stavu až do roku 1985. Pak ho místní úřady zničily, neboť musel ustoupit monstróznímu památníku padlých občanů města. O obnovení zničeného pomníku však vedení města odmítlo s konzulem Štěpánem Gilarem, Pavlem Filipkem z odboru pro válečné veterány ministerstva obrany a historikem ČsOL Radimem Chrástem vůbec jednat. Přestože mezi Ruskem a Českem existuje smlouva o vzájemné údržbě a obnově válečných hrobů a české ministerstvo obrany se o hroby sovětských vojáků pochovaných na území ČR stará vzorně a v posledních deseti letech na jejich opravu investovalo sto milionů korun, ruská strana nám v posledních letech úsilí o obnovu hrobů sabotuje. Vše, co se nám v poslední době v Rusku podařilo postavit (pomník v Miassech či Bugulmě) nebylo zásluhou oficiálních míst či Vojenských memoriálů, ale díky pochopení jednotlivých ruských měst a jejich samospráv. Naštěstí toto chování a arogance začíná vadit stále více i normálním Rusům, kteří v něm vidí rozpor s politikou „paměti“, kterou prosazuje ruský prezident Vladimir Putin, a přislíbili nám pomoc při obnově pomníku v Kurganu i na dalších místech.

Ve středu se pracovní skupina přemístila do nejstaršího města na Sibiři, do Tjumeně. Tento důležitý dopravní uzel na Transsibiřské magistrále, který je dnes především známý těžbou ropy a zemního plynu, obsadili jednotky 2. a 6. čs. střeleckého pluku pod velením por. J. Syrového prakticky bez boje 20. června 1918 při postupu na Jekatěrinburg. Během operací na Urale byla Tjumeň v zápolí a byla zde v části budovy Obchodní školy zřízena velká Česko-americká nemocnice, která ošetřovala raněné a nemocné čs. vojáky. Historikům ČsOL M. Rakovi a M. Mojžíšovi se s pomocí starých map, kronik a fotografií podařilo identifikovat místa pohřbívání zemřelých Čechů a Slováků. Bohužel historie starého Zatjumenského hřbitova je stejná jako v jiných místech v Rusku. Ve čtyřicátých letech byl na jeho ploše postaven asfaltový závod a tím všechny pomníky zničeny. S těmito informacemi přijeli naši zástupci do města, ale opět nikdo z kompetentních orgánů s nimi nejednal. Došlo tedy pouze k rekognoskaci prostoru, při které byl nalezen pomník obětem stalinského teroru, kteří byli na hřbitově též pochováváni. V jeho blízkosti by mohl vyrůst i československý pomník, neboť ideově mají pochovaní k sobě blízko. To ale bude muset ruská strana změnit své nynější chování, které je pro mnoho našich občanů nepochopitelně.

Jak již bylo výše napsáno, u nás se o hroby sovětských vojáků na rozdíl od jiných států vzorně staráme, přesto si toho ruská strana dostatečně neváží. Je smutné, že ani po sto letech nenajdou naši hrdinové, kteří obětovali za vznik samostatného státu svůj život, místo pro malou vzpomínku na ně. Asi to souvisí i s tím, že zatímco se nynější Rusko vyrovnalo s vládou komunismu a je z něho imperiální velmoc, v mysli některých lidí stále přetrvává "sovětské myšlení". Stále jsou naši legionáři vnímáni jako Běločeši, kteří v občanské válce v letech 1918–1920 zabíjeli bolševiky a ne jako spojenci, kteří pomáhali ruským demokratickým silám, na které nynější Rusko navazuje, bolševismus zastavit. A mnohdy při výstavbě pomníků jde i o daleko prostší důvody. Ruské hřbitovy jsou všeobecně málo udržované a zanedbávané a v důsledku ateistické výchovy došlo ke ztrátě úcty k pohřbeným. Dalším z důvodu nezájmu o hřbitovy je i to, že v období industrializace ale i rudého teroru bylo po celém Sovětském svazu ve velké míře přemisťováno původní obyvatelstvo, a tím se přetrhaly historické i rodinné vazby k rodným místům. Proto se mohly na starých hřbitovech stavět školy, továrny i bytovky. A nyní po 100 letech přijedou Češi a chtějí postavit nad hroby svých několika předků desky připomínající je a jejich obětování. A v takovém případě může u některých lidí hrát roli i stud, že zatímco jedněm jde o to vypsat každého svého mrtvého vojáka, na druhé straně desetitisíce, statisíce či miliony obětí své jmena nemají a jsou zapomenuty.

 

Slavnostní večeře

Ve středu večer se celá česká delegace a ruští hosté sešli v restauraci hotelu Park Inn na slavnostní společnou večeři, při které se podávala tradiční ruská jídla. Ještě před tím proběhlo malé hodnocení cesty z úst místopředsedkyně Senátu ČR, generálního konzula ČR v Jekatěrinburgu, ředitele Odboru pro veterány MO, představitelů ČsOL a zástupců poutníků. Došlo též k předání pamětní medaile ČsOL III. stupně Konstantinu Brylyakovovi a Nikolaji Dmitrijevovi za dlouholetou spolupráci při šíření legionářský tradic a pomoc při vzpomínkových cestách. Čestné uznání Československé obce legionářské obdrželi i pracovníci generálního konzulátu ČR v Jekatěrinburgu v čele s generálním konzulem Josefem Maršíčkem a pracovníci našeho zastupitelského úřadu v Moskvě za pomoc při organizování poutě. Na závěr této malé ceremonie obdrželi pamětní medaile ČsOL III. stupně Jakub Tabery a Jiří Dvořák za natočení třídílného seriálu Legie 100, který byl uveden v České televizi u příležitosti 100. výročí vzniku Československa. Ani jeden z tvůrců seriálu toto ocenění nečekal a z jejich vystoupení bylo slyšet, že si ho hodně váží, o to víc, když k němu došlo při putování po místech bojů československých legionářů.

 

Michajlovský hřbitov

Poslední, čtvrteční den pouti byl naplánován společný program pro celou delegaci. Nejprve se odjelo na starý Michajlovský hřbitov. Hřbitov má rozlohu 18 hektarů, uprostřed hřbitova se nachází pravoslavný kostel a mužský klášter a je na něm pohřbeno asi 100 tisíc lidí. Je velmi málo udržovaný a posledních padesát let se zde již nepohřbívá. Naštěstí však nebyl využit pro výstavbu továrny nebo panelových domů jako jinde.

V Jekatěrinburgu a v jeho okolí padlo či zemřelo více než 350 legionářů, kteří byli pohřbeni na Michajlovském hřbitově. Když město legionáři opustili, náhrobky byly z hrobů odstraněny a místo bylo využíváno k dalšímu pohřbívání. S iniciativy tehdejší generálního konzula ČR v Jekatěrinburgu Miroslava Rameše byl po 90 letech na hřbitově postaven nový pomník československým legionářům z černé a červené uralské žuly, podle návrhu Gennadije Ivanoviče Beljankina. Na svislých deskách jsou vytesána jména 358 padlých legionářů a třiceti dalších osob. Na centrální stéle je pod československým lvem nápis "Československým legionářům, kteří položili život na cestě ke svobodné vlasti", a to v češtině, slovenštině a v ruštině. Celková cena za vybudování pomníku byla 3,5 mil. Kč. Ministerstvo obrany uhradilo z této sumy 1,5 mil. Kč a soukromé firmy na něj věnovaly finanční dary ve výši 2 mil. Kč. Pomník byl odhalen 17. listopadu 2008 jako první nově obnovený pomník československým legionářům v Rusku.

Pietního aktu 22. května 2019 se zúčastnila místopředsedkyně Senátu ČR Miluše Horská, generální konzul ČR v Jekatěrinburgu Josef Maršička, zástupci Ministerstva obrany ČR, Československé obce legionářské a pražské diecéze Církve československé husitské. Čestnou stráž tvořili legionáři v historických uniformách. Za ruskou stranu se pietního aktu zúčastnily zástupci města Jekatěrinburgu, Sverdlovské oblasti, historici, novináři a ruští vojáci ve zbroji v dobových uniformách. Po úvodních projevech jednotlivé delegace položily k pomníku legionářů věnce a květiny. Následovalo duchovní ztišení sestry kazatelky J. Šmardové Koulové a zazněla Československá státní hymna.

 

Na místech pohřbení carské rodiny

Dalším bodem čtvrtečního programu byla návštěva míst spojených s pohřbením carské rodiny v okolí Jektěrinburgu. Místo popravy carské rodiny obě skupiny navštívily v rámci prohlídky města a nyní je čekala cesta do 20 kilometrů vzdálené lokality Ganina jama. V polovině 19. století zde podnikatel Gavril koupil pozemky a chtěl těžit zlato. Při dolování žádné zlato nenašel, tak tady začali alespoň těžit železnou rudu a vyrábět dřevěné uhlí pro Hornoiseťský závod. Místní lidé podnikatele nazývali Gvrilou nebo také Gaňou a celý důl proto dostal název „Ganinina jáma“. Počátkem 20. století byl důl již opuštěný, šachty byly částečně zavaleny a rostly tam už i stromy. Právě do těchto míst 17. července 1918 bolševici přivezli na nákladním autě těla zavražděných členů carské rodiny i jejich doprovodu z Jekatěrinburgu. Události, které následovaly, jsou popsány v následujícím článku Jana Bočka popisujícím zavraždění carské rodiny. Odborný výklad nám podával železniční inženýr, jinak amatérský badatel Aleksandr Kručinin. Ten nám vysvětlil, že těla byla svržena do bývalé šachty, ale i přes několik pokusů se je nepodařilo potopit. A protože se čekisté obávali, že bělogvardějci přece jen ostatky v Ganině jámě objeví a získají v nich cenné relikvie, těla z šachty znovu vyzvedli, aby je zahrabali na nedaleké bažinaté Porosenkově louce pod starou kopťjakovskou cestou a překryli železničními pražci. Okamžitě po osvobození Jektěrinburgu od bolševiků byla zřízena speciální vyšetřovací komise, která při téměř ročním pátrání okolí Ganiny jámy důkladně prohledala, a Kolčakovovi vyšetřovatelé se dokonce na Porosenkově louku vyfotili, aniž by zapátrali pod pražci. Nalézt se podařilo jen několik drobných pozůstatků a předmětů, které zůstaly v Ganině jámě. Z těchto závěrů si ruská pravoslavná církev vyvodila, že těla byla zázračně bezezbytku spálena na Ganině jámě. A to i přes to, že ostatky carské rodiny a služebnictva byly pod kopťjakovskou cestou v roce 1978 nalezeny a po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 vyzvednuty. I přes expertní ověření pomocí DNA církev nikdy pravosti těl neuvěřila, a proto se ani její zástupci nezúčastnili oficiálního pohřbení členů carské rodiny 17. července 1998 v Petropavlovském chrámu v Sankt-Petěrburgu. Naopak v roce 2000 ruská pravoslavná církev prohlásila Mikulaš II. a jeho rodina za kanonizované a v okolí šachty vybudovala mužský klášter svatých Carských strastotěrpců (od slova strasť a trpět). V pravoslavné terminologii je strastoťěrpec označení pro všechny křesťanské mučedníky, kteří vytrpěli martyrium ve jménu Ježíše Krista. Tito mučedníci však nezemřeli přímo za křesťanskou víru, ale z důvodu nenávisti, proradnosti nebo spiknutí. Rovněž se hodnotí hrdinství, odpuštění a neodporování nepřátelům. Podle těchto kritérií byl kanonizován i Mikuláš II. se svou rodinou. Klášter tvoří sedm dřevěných chrámů, které jsou postavené v tradičním ruském stylu. Šachta uprostřed areálu je dnes prakticky zasypaná a kolem ní vede naučná stezka a celý areál je velmi navštěvovaným místem.

My jsme ale měli štěstí, že nás po těchto místech provázel Aleksandr Kručinin, který se na vyhledání ostatků carské rodiny podílel, a tak jsme měli možnost poznat pravdu. Nejprve nás zavedl na Porosenkovu louku, na místo, kde bylo v roce 1991 vyzvednuto devět těl. Ale těla careviče a velkokněžny Marie chyběla. To podnítilo již dříve šířené konspirační teorie, že se carevič a jeho sestra zachránili před popravou. Od té doby pátralo v okolí mnoho výprav, aby nalezly chybějící těla. Vzpomínání Aleksandra Michailoviče velice přesně popisuje Jan Gazdík ve svém článku "Objevil ostatky dětí ruského cara" na aktualně.cz:

"V roce 2007 se na mně jako na šéfa místního klubu československých legionářů obrátila skupina dobrovolníků, abych si šel se svými chlapci na Porosenkovu louku "tak trochu zakopat". Ale zaplatit vám to nemůžeme, řekli předem. 
Po týdnu marného hledání jsme to už chtěli vzdát. Naštěstí s námi byl Ljoňa Vosmikov, zkušený hledač z bojišť druhé světové války. Za sebou měl už nálezy ostatků dvou stovek rudoarmějců. Šikulové jako on poznají podle zvuku sondy, jestli narazila na kov, kámen nebo kost. No a Ljoňu tehdy osmnáctého července zaujal plácek, na němž rostly jen kopřivy, takže ho začal prozkoumávat. A byla to právě kost, na které ta jeho sonda tehdy zaskřípěla. Lopatkou rozhrnul opatrně zem, aby asi v půlmetrové hloubce nahmatal kost. Jak se ukázalo, lidskou. Na celtě nakonec skončilo několik ohořelých kostí dospělé ženy a chlapce, keramické střepy, několik střel typických pro nagan a browning a kousek zčernalé tkaniny. Šlo o zbytky námořnického trička, které carevič Alexej s oblibou nosil. (…) Večer všichni rozhodli, že jako nejstarší si vezmu nalezené ostatky domů, a další den je předáme archeologům. (…) Má žena mě i s batohem, kde jsem ty ostatky kostí schraňoval, málem vyhodila z domu, než jsem jí vysvětlil, o co se jedná. (…) Z Moskvy pak přijel vyšetřovatel – generální prokurátor Vladimír Solovjov, mrknul na kosti se střepinami a hned nás pozval do restaurace. Vyptával se a pořád nás při tom naléval vodkou. Byli jsme unavení, hladoví… takže nás tak trochu přiopil. Stále jsme mu ale odpovídali jedno a to samé. Až se vyšetřovatel Solovjov najednou pousmál a řekl: ‚No, vidím, chlapci, že mi nelžete."

Od té doby se členové jednoty Československé obce legionářské v Jekatěrinburgu schází vždy v den výročí vyvraždění carské rodiny z 18. na 19. července na Porosenkově louce, aby zde v lesíku u ohně zavzpomínaly na krutý osud carské rodiny.“

 

Muzeum vojenské techniky ve Vrchní Pyšmě

Posledním cílem poutě byla návštěva muzea ve Vrchní Pyšmě. Ještě před tím se poutníci zastavili na hranice mezi Evropou a Asií. Tato zeměpisná hranice je vyznačena stožárem a dělící čárou obou kontinentů. Kromě krámků, kde si lze koupit právě vyraženou pamětní minci, je tady možné koupit i malou bystu Lenina nebo Stalina. Pro turisty jsou zde informační tabule, kterým směrem a jak jsou vzdálena od tohoto místa některá města. Do Kodaně je to 2 891 km, do Berlína 3 502 km, Paříže 4 546 km, do Londýna 4 685 km a do Hanoje 5 757 km. Praha tam ale vyznačena nebyla. Nedaleko od hranice se nachází památník represím z období krutovlády Stalina. Památník byl postaven na památku 20 tisíc popravených politických vězňů ve věku od 20 do 50 let, kteří jsou zde pohřbeni. Po zpřístupnění archivů bylo zjištěno, že značná část z těchto obětí byla naprosto nevinná.

Muzeum vojenské techniky se nachází nedaleko Jekatěrinburgu ve Vrchní Pyšmě na ploše neskutečných 8 hektarů a patří mezi největší ruská vojenská muzea. Muzeum bylo založeno v roce 2005 vedením Uralské těžební a hutní společnosti UMMC, která zaujímá první místo v Rusku a deváté na světě ve výrobě mědi. V současné době se muzejní komplex skládá ze dvou výstavních center – muzeí vojenské a automobilové techniky. V muzeu nás přivítal ředitel vojenské části komplexu Alexander Emelyanov, který je též předseda vojensko-historického klubu "horní štít" a Jednoty Československé obce legionářské v Jekatěrinburgu. Proto bylo přijetí srdečné a brzy se všichni rozeběhli po obrovském výstavním prostoru. Hned u vchodu ohromí návštěvníky kolekce asi osmdesáti tanků, bojové techniky a nákladních aut vyráběných v Rusku. V nedávné době přibyla i technika dodávaná do SSSR z USA a Velké Británie v rámci zákona „o půjče a pronájmu“. Uprostřed je třípodlažní budova muzea, kde je k vidění další ruská bojová technika včetně několika letadel, ale i jedinečné sbírky ruských řádů a vyznamenání, chladných a střelných zbraní, uniforem, výstrojních součástek a odznaků ruských ozbrojených sil od 18. století po současnost. Je zde i expozice, která je zaměřena na legionáře. Za budovou jsou vystaveny letadla, rakety, několik železničních souprav, obrněné vlaky a vojenská účelová vozidla. Za necelých 15 let zde vznikl téměř kompletní soubor zbraní a vojenské techniky sovětské armády a ozbrojených sil Ruské federace. Za vojenským muzeem byl v loňském roce otevřen areál muzea automobilové techniky, kde je vystaveno 160 aut a také více než 100 motocyklů a jízdních kol, přibližujících 130letou světovou historii automobilů a kompletní historii ruského automobilového průmyslu. Domnívám se, že zážitek z prohlídky muzea nejde popsat, ten se musí zažít. Na závěr prohlídky byl v kinosále promítán ruský dokumentární film Cizí země, ve kterém studio Uralfilm s Ivanou Čílovou přiblížilo na příběhu Mikuláše Antonína Číly účast československých legionářů v Občanské válce na Uralu.

Pak již nastalo loučení, předání posledních dárků a odjezd na letiště, kam pro poutníky přiletěl vojenský speciál. Tak jako pokaždé, byla i tato legionářská pouť velmi dobře připravena a velké poděkování platí všem organizátorů z Československé obce legionářské v čele s řídícím tajemníkem Milanem Mojžíšem a Marcele Ludvíkové a Jiřímu Filipovi, kteří úspěšně vedli jednotlivé skupiny. Poděkování patří i pracovníkům Odboru pro veterány Ministerstva obrany ČR a Generálního konzulátu ČR v Jekatěrinburgu. Během čtyř dní se podařilo navštívit všechny stávající pomníky československých legionářů na Urale a připomenout si naše padlé vojáky, kteří již více než 100 let leží daleko od domova.

 

text: Jan Boček a br. Milan Mojžíš

foto: Jan Boček, br. Jiří Filip, ses. Marcela Ludvíková, br. Milan Mojžíš, br. Stanislav Pítr, Jakub Švidek, Jakub Tabery a br. Petr Tolar

 

Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu
Putování po Ura...
Putování po Uralu

Partneři



Navštivte



© 2015 Českoslovenká obec legionářská
patka