Vyhledávání



Když se řekne Československo, vybavím si mimo jiné přednášky z dějin každodennosti, tedy dějin nahlížených nikoli z politického hlediska, ale například pohledem na to, jak lidé ve vymezeném období žili, co jedli, čím se bavili atd. První cyklus těchto přednášek, zabývajících se středověkem, vedl docent Jaroslav Teplý. I když přicházel do posluchárny o holi, vykračoval si rázně, po vojensku, a tomu také odpovídalo jeho oblečení připomínající vojáka a zálesáka dohromady. Čišel z něj respekt. Pedagog to byl svérázný, řeklo by se "stará škola". Když například vypozoroval jistou únavu v posluchačstvu, neváhal ho vytrhnout z letargie zapřádáním diskusí na novodobější historická témata, než bylo například vnímání času středověkého člověka či uspořádání středověké krajiny. Docentovo oblíbené téma bylo Československo, jeho vznik a vojenské dějiny (kterými se také vedle středověku odborně zabýval), a když se na něco tázal, vyvolával si jednotlivce a často mířil svými všetečnými dotazy na našeho spolužáka ze Slovenska. Při těchto disputacích jsem se vlastně poprvé dozvěděl, že se Slovensko při vzniku našeho samostatného státu po první světové válce muselo v podstatě osvobodit, chcete-li, dobýt… 

Po letech listuji stránkami Jiráskova románu Bitva u Lučence, prvního dílu z trilogie Bratrstvo. Sám Jirásek jí dal podtitul Tři rapsódie, což přeneseně znamená opěvování hrdinských činů. Autor, který před napsáním tohoto díla podnikl několik studijních cest na Slovensko okolo přelomu století a tvorbě celé trilogie věnoval takřka deset let, líčí přesvědčivě doznívání husitské slávy a boje tzv. bratříků s Uhry na Slovensku v polovině patnáctého století. Jan Jiskra z Brandýsa tehdy coby nejvyšší hejtman Horních Uher hájil s vojskem, skládajícím se většinou z bývalých husitských rot, Slovensko pro právoplatného dědice uherské koruny Ladislava Pohrobka. Úhlavním nepřítelem bratříků a jejich slovenských spolubojovníků byl gubernátor uherského království Jan Hunyadi. V románu mj. Jirásek líčí krutost nepřítele, mučení zajatců, s nímž se museli potýkat i bojovníci o Slovensko o půl tisíciletí později, jako se to stalo např. při vyklízení pozic čs. legionáři v červnu 1919 v obcích Nižný a Vyšný Medzev, kde zanechali raněné i se zdravotníkem. Po skončení bojů, když se pro ně vrátili, našli jen jejich hroby a v nich zohavené mrtvoly, včetně sanitního vojína Kociána.

Československá obec legionářská ve spolupráci s Ministerstvem obrany ČR uspořádala na začátku letošních prázdnin další ze svých poutí, tentokrát po stopách padlých v bojích o Slovensko s Maďary, kteří, ač poražení v první světové válce, odmítali uznat vznik Československa a vzdát se myšlenek na Velké Uhersko.

V běhu času uplynulého století se různými vlivy stalo to, že se na boje o Slovensko a o integritu nového státu zapomnělo. Ať už to bylo charakterem války, která zůstala nevyhlášená a dlouho se ji z mnoha důvodů vojenských i politických nedařilo zvládnout, nebo především kvůli vládnoucímu režimu po roce 1948, který neměl v programu připomínat boje s bolševiky, co na krátkou dobu ovládli Maďarsko po první světové válce. Tím se ono zapomnění dá vysvětlit, nikoli omluvit.

Historii bojů o Slovensko přinesl vyčerpávajícím způsobem poslední speciál Legionářského směru, a jejich opětovný popis nemá být smyslem tohoto krátkého zamyšlení. Kdo čte Legionářský směr pečlivě, jistě mu neušel ve zmíněném speciálu snímek hrobu na str. 83, v němž leží nejmladší padlý z bojů o Slovensko Jaromír Pilz, kterému bylo pouhých patnáct let. Představme si tu tragédii zbytečně zmařených lidských životů mnohdy více než půl roku po – do té doby nejstrašnější – válce v dějinách lidstva, a to jen kvůli sveřepému nepříteli, který odmítal opustit svou rozpínavost a respektovat mezinárodní dohody. Československá armáda, která se teprve začínala tvořit, se skládala z dobrovolníků, sokolů, bývalých vojáků, co teprve nedávno převlékli rakousko-uherskou uniformu, a později italských a francouzských legionářů. Ti všichni už měli jistě válčení dost, a přesto se museli bít dál. I když na vlastním území, tak mnohdy rozvráceném válkou a nepokoji, a navíc uprostřed nepřátel, protože tisíciletá maďarizace se zákonitě musela na obyvatelstvu projevit, především ve vyšších vrstvách.

Co víc dnes těm padlým lze dát, než věnovat jim alespoň skromnou vzpomínku. Proto byla poslední legionářská pouť během jejích devíti dní vyčerpávající co do počtu míst, která jsme každý den navštívili. Někde jsme našli jen skromný hrob se zrezivělou typickou „hvězdou“, na níž kdysi stálo jméno padlého. Na hřbitovech, o kterých je známo jen mlhavě, že tam kdesi hroby našich padlých leží, jsme je bohužel někdy nedokázali najít, ale většinou ano. Nacházeli jsme i pěkně upravené pomníky, paradoxně na tom území jihu Slovenska, kde převládá obyvatelstvo maďarské národnosti.

Legionáři, a rovněž dobrovolníci vznikající československé armády, se hrdě hlásili ke svým husitským předkům. Na začátku byla řeč o Bratrstvu od Aloise Jiráska. Spisovatelovo jméno nesl i 30. vysokomýtský pěší pluk. Nad obcí Mýtna v okrese Lučenec se tyčí opevněný evangelický kostel, který využívali i bratříci, a na hřbitově u něj leží rovněž padlí z bojů o Slovensko. A když už byla řeč o Lučenci, také o ten se v roce 1919 bojovalo, ale Čechoslováci museli tentokrát ustoupit…

Tento přesah s naší minulostí a tradicemi ztělesňovala také kazatelka, v době psaní tohoto zamyšlení už vysvěcená farářka Církve československé husitské Jana Šmardová Koulová, jejíž modlitby a zamyšlení doprovázely naše pietní akty, při nichž jsme vzdávali padlým čest a také společně zpívali československou hymnu. Na některých místech zněla zvlášť pohnutě, například v Ďarmotech (Balassagyarmat) na maďarském území, kde se nachází pomník nad hrobem deseti našich padlých, ale místní úřady nepovolily vytesat jejich jména, i když jsou známa. Nebo u hrobu pěti čs. vojáků v Šuranech, kteří měli tu smůlu, že si v době maďarské ofenzivy vyrazili na víno a byli za to pro výstrahu zastřeleni.

Poslední věta z Jiráskovy trilogie, v románu Žebráci, končí zvoláním jednoho z mála přeživších hrdinů válek bratříků s Uhry: "…tolik statečných mužů!" Podobně se ptám i já. Málo známe z vlastních dějin. Vznik republiky si připomeneme osmadvacátým říjnem, k připojení Slovenska si řekneme něco o Martinské deklaraci, jíž se celá věc stvrdila. Ale už nám uniká, kolik statečných mužů muselo zaplatit svým životem, aby tato skutečnost nezůstala u cáru papíru, ale změnila se v realitu. Je jen dobře, že jejich odkaz, statečnost, nasazení, vítězství, ale i prohry vzpomínková pouť připomněla, a že je snaha Ministerstva obrany ČR a jeho odboru pro válečné hroby vrátit postupně místům posledního odpočinku našich statečných důstojný ráz. Stejně tak je třeba poděkovat všem místním nadšencům, kteří se o památku padlých této nevyhlášené války starají a snaží se tyto hroby a historii mapovat. Být toho svědkem stálo za to…

 

text. Karel Štusák

 

Pokračování ve článku "PO STOPÁCH ZAPOMENUTÉ VÁLKY".

 

Slovensko
Slovensko
Slovensko
Slovensko
Slovensko
Slovensko
Slovensko
Slovensko
Slovensko
Slovensko

Partneři



Navštivte



© 2015 Českoslovenká obec legionářská
patka