Vyhledávání



Ve dnech 27. 6. až 4. 7. 2011 uspořádalo vedení Československé obce legionářské zajímavou akci v rámci projektu LEGIE 100 u příležitosti 95. výročí založení 1. československého střeleckého pluku a Brusilovské ofenzívy v roce 1916. Akce byla pojata jako vzpomínková pouť na Ukrajinu po stopách čs. vojáků z 1. a 2. světové války a my bychom se nyní rádi podělili o své dojmy a pocity z této cesty.

Trasa pouti začal na Dukelském průsmyku, kde jsme si připomněli památná místa bojů karpatsko-dukelské operace. Naše první zastávka za hranicemi byla v pevnosti Przemyšl v polské Haliči, tedy v místech, kde se v době 1. světové války odehrávaly těžké boje. Pokračovali jsme do ukrajinského Lvova a 29. června jsme zamířili přímo do Zborova, nejvýznamnějšího místa naší pouti.
Nejprve jsme si prohlédli památník zborovské bitvy, která se zde odehrála v roce 1649, kdy polská armáda bojovala s ukrajinskými kozáky. Navštívili jsme muzeum, které je věnováno této bitvě. V muzeu je také expozice, která připomíná hrdinství československých legionářů, kteří bojovali v bitvě u Zborova 2. července 1917. Odhodlání těchto vojáků ocenil T. G. Masaryk, který jim 3. července poslal telegram následujícího znění: „Bratři! Jsme s vámi spojeni v horoucím úsilí a neúnavné práci pro samostatnost našeho národa, jsme s vámi zajedno v mužném odhodlání přinést každou oběť za uskutečnění našich národních ideálů – svobodné, nezávislé vlasti v svobodné nezávislé Evropě“.
O památku československých legionářů se zde vzorně stará bývalý ředitel muzea osmdesátiletý Grigorij Baran. Za svoji dlouholetou činnost proto obdržel Pamětní medaili ČsOL z rukou místopředsedy ČsOL Emila Cigánika. Předsedkyně jednoty ČsOL Kladno Eva Armeanová mu předala propagační materiály ze Středočeského kraje a okresu Kladno, operní pěvkyně Táňa Janošová zazpívala českou, slovenskou a ukrajinskou hymnu a píseň „Náš tatíčku Masaryku“. Grigorij Baran umí zajímavě vyprávět nejen o tomto muzeu, ale i o setkání s bývalým prezidentem Václavem Havlem, o svém nelehkém životě, o letech strávených v gulagu a o své literární tvorbě. Dárky ho velmi potěšily a předal nám informační materiály o muzeu se srdečným věnováním.
Poté jsme se poklonili památce padlých vojáků u Zborova, kteří jsou pochováni v obci Kalinivka (bývalá Cecová). Místopředseda ČsOL Emil Cigánik ocenil dlouholetou práci dvou sester, které se už přes půl století starají o společný hrob našich padlých vojáků. Jedná se o Marii Markivnu Černickou a Emilii Markivnu Černickou – obě obdržely Pamětní medaili ČsOL a bylo jim vyjádřeno naše velké poděkování za jejich záslužnou činnost. Vyprávěly nám o své mamince, která je vychovala k uctívání padlých vojáků a přála si, aby se staraly o tento hrob. Myšlenka vytvořit společný hrob padlým u Zborova vzešla od ženy, která v těchto místech žila a jejíž syn byl mezi padlými. Těla mrtvých vojáků byla kladena hlavami k sobě a na ně byla navršena hlína a kamení. Pietnímu aktu byli přítomni i místní občané, jeho slavnostní ráz opět podtrhl hlas operní pěvkyně Táni Janošové. Zazněly hymny a píseň Hoši od Zborova. Paní Emílie Černická se slzami v očích prohlásila, že píseň uctila památku všech, kteří v této válce zahynuli. Spojení s naší zemí vidí nejen ve své práci, ale také v tom, že bydlí v ulici Československá číslo 1.
Tento den jsme ukončili položením věnce na hřbitově ve vesnici Ozerná. Zde je pohřben ppor. Jaroslav Igor Vilímek, který u Zborova padl již 23. června 1917, tedy ještě před samotnou bitvou. Hřbitov není v dobrém stavu a v současné době probíhá jeho rekonstrukce. Významný podíl na opravě má Ministerstvo obrany ČR.
Dne 30. června jsme zavítali do Volyňské oblasti a středisek volyňských Čechů. V autobuse jsme si připomněli několik informací o našich krajanech. V letech 1868 až 1880 odešlo z Rakouska-Uherska do carského Ruska téměř 16 tisíc Čechů. Důvodem jejich odchodu byly těžké domácí životní podmínky a možnost zakoupit levnou půdu v carském Rusku. Mohli také využít dalších výhod, jako např. právo na národní školství, na vlastní samosprávu, náboženskou svobodu, byli osvobozeni na dobu 20 let od daní a zproštěni vojenské povinnosti. Převážná část Čechů se usadila v Rovně, Dubně, Lucku, Žitomiru, Ostrohu a v dalších místech. Některé vesnice byly zakládány na zelené louce, jiné se nacházely při ukrajinských vesnicích, kde tvořily místní části s původním názvem vesnice, který byl doplněn přívlastkem „český“, např. České Noviny, Český Malín, Český Boratín, Český Straklov (v tomto místě se narodil místopředseda ČsOL brigádní generál Mikuláš Končický). Krajané pracovali převážně v zemědělství, ale věnovali se také obchodu a řemeslu. Českým kapitálem byly založeny strojírny, pivovary, mlýny, cementárny apod. V obcích byly zakládány školy, kostely, knihovny, vzkvétal zde kulturní a spolkový život. Čeští přistěhovalci podstatnou měrou přispěli ke zvýšení hospodářské a kulturní úrovně v těchto územích.
Po vypuknutí 1. světové války bojovali volyňští Češi jako příslušníci ruské armády v tzv. České družině, která se později stala zárodkem českých legií v Rusku. Za 2. světové války volyňští muži, kteří bojovali v řadách Rudé armády, ale i ti, kteří pobývali v sovětském zajetí, vytvořili v roce 1942 značnou část 1. čs. armádního sboru v SSSR. Někteří z nich odešli bojovat i do československých jednotek v západní Evropě. V březnu 1944 byla do střediska volyňských Čechů Rovna přemístěna 1. československá samostatná brigáda, která prováděla nábor mezi bývalými krajany. Do československého vojska se přihlásilo kolem 12 tisíc volyňských Čechů včetně šesti stovek žen. Díky tomu se z brigády stal 1. československý armádní sbor, který prošel bojovou cestu až do Prahy. Po osvobození naší vlasti a na základě mezistátní dohody přijelo do Československa zhruba 40 tisíc volyňských Čechů. První transport byl v Žatci uvítán počátkem roku 1947.
V Rovně jsme navštívili pomník padlých volyňských Čechů ve 2. světové válce. Jedná se o symbolický válečný hrob. Na pomníku je uvedeno, že za 1. světové války téměř 1500 volyňských Čechů bojovalo v čs. legiích, které vznikly v Kyjevě. Za 2. světové války jich více než 10 500 spontánně vstoupilo, převážně v Rovně, do 1. československého armádního sboru. Na frontách obou světových válek zahynulo více než 2000 a v zázemí téměř 1000 volyňských českých mužů a žen. Poklonili jsme se u pomníku padlých ve 2. světové válce v Rovně, který připomíná 82 000 civilních obětí fašistické okupace. Následoval pietní akt u pomníku padlých z 1. světové války. Mezi 560 mrtvými jsou i naši vojáci. Nenašli jsme však pomník u nádraží, kde za 2. světové války při náletu letadla zahynulo 42 žen a dětí, které doprovázely muže a syny do války.
Cestou k Romaškivce jsme potkali pěší pohřebí průvod. V čele byl nesen kříž, za křížem šly ženy se smutečnými věnci. Čtyři ženy nesly víko rakve, na kterém ležel pecen chleba, a za nimi jel vůz, na něm otevřená rakev, kde ležela stará žena, přes ústa měla bílý kapesník a sepnuté ruce. Za vozem kráčel pop. Zpěv pravoslavných písní dotvářel atmosféru smutečního obřadu, který ve stejné podobě probíhá po staletí.
V obci Dern, část Romaškivka, jsme se poklonili památce ruských vojáků padlých v 1. světové válce během Brusilovovy ofenzívy. Další zastávkou bylo historické město Luck ležící v západní části Ukrajiny na historickém území Volyně. Prohlédli jsme si město a poklonili se památce obráncům města, kteří padli 23. června 1941, a památce polských a ukrajinských vězňů popravených příslušníky NKVD. Následovala prohlídka hradu, kde nás zaujal starý knihařský stroj a vzácné církevní knihy, které většinou pocházely ze 17. století. Tiskly se zde také knihy pro Pečorskou Lávru a další významné kláštery a kostely. Zaujalo nás vyprávění o zvonech, mohli jsme si prohlednout nejen chrámové zvony, ale i lodní zvony, které se používaly na nádraží, a také zvonky pro ruskou trojku. Od průvodce jsme se dále dozvěděli, že ukrajinština převzala některá slova z češtiny, jako např. zámek, puška a další. My říkáme, že zvon má srdce a Ukrajinci říkají, že zvon má jazyk, protože mluví. Například rolničky typických ruských saní byly slyšet až na šest kilometrů daleko.
Velmi zajímavé bylo setkání se zástupci volyňských Čechů, kteří pro nás připravili exkurzi v místním pivovaru, který byl založen Čechem Václavem J. Zemanem. Přátelský večer zorganizovala Larysa Mladanovyč, předsedkyně oblastního sdružení Čechů Matice Volyňská. Bylo pro nás připraveno pěvecké vystoupení v českém jazyce v podání místních učitelek a ochutnávka piva Zeman. Pivovar byl založen českým osadníkem v roce 1888. Představitel vedení města Anatolij Parchomjuk, majitel pivovaru Anatolij Konzer a další představitelé volyňských Čechů mají velký zájem navázat spolupráci s některým městem v naší republice. Do budoucna plánují rekonstrukci českého pivovaru z roku 1936 (je to jediný český pivovar, který se dochoval na celé Ukrajině), chtějí vybudovat muzeum české rodiny Zemanů a muzeum volyňského piva. Byl to velmi přátelský večer a zástupci tohoto města se těší na další českou návštěvu.
Naše pouť pokračovala v pátek 1. července, kdy jsme navštívili obec Český Malín. Tato obec byla 13. července 1943 Němci přepadena a vypálena. Její obyvatelé včetně starců, žen a dětí byli zaživa upáleni. Důvodem byla údajná pomoc partyzánům. Památku obětí jsme uctili položením věnce u hromadného hrobu. Předsedkyně jednoty ČsOL Kladno informovala přítomné o knize Nový Malín, která přibližuje historii této obce, a o knize Hlasy z hořících domů, která byla slavnostně pokřtěna v Lidicích 10. června tohoto roku. V této knize Jan Řepík, přeživší dítě z Českého Malína, přibližuje tragédii vypálené vesnice svou osobní vzpomínkou. Obě knihy je možné zakoupit v Památníku Lidice.
Černovice, město ležící na úpatí Karpat, se spolu Lvovem a Stanislavovem staly jedním z center ukrajinského jazyka, písemnictví a kultury a zrodila se tu též nynější ukrajinská hymna. Zde jsme pietním aktem vzdali hold památce padlých příslušníků 1. čs. armádního sboru a partyzánů. Mezi padlými je hrdina Sovětského svazu kpt. Ján Nálepka, který zahynul 16. listopadu 1943. V tomto městě se nachází ulice Jána Nálepky a jeho muzeum, které je v místní škole. Naše cesta pak pokračovala přes Jablonický průsmyk. Obdivovali jsme majestátné pohoří Karpat a též jsme spatřili viditelné stopy po československé celnici a mohli jsme si prohlédnout bývalé československé hraniční sloupy. V Jasině jsme se zastavili na nádraží, kde za první republiky byla poslední československá rychlíková zastávka. Na budově nádraží byla v roce 2009 odhalena pamětní deska židovským spoluobčanům, kteří byli odtud v roce 1941 deportováni do koncentračních táborů. V obci Kvasy se jsme se poklonili památce bývalého československého legionáře Vladimíra Kaliny, který zahynul ve dvacátých letech.
Další zastávka byla na mostě Tiačevo, na kterém probíhaly boje mezi našimi a maďarskými vojáky. O most se bojovalo ve dnech 12. až 13. března 1939, poslední naši vojáci se stáhli mezi 21. a 23. březnem 1939. Tento most vede do Rumunska, ale pouze do poloviny řeky, protože část mostu vyhodili Maďaři do povětří. Tento den jsme zakončili ve známe obci Koločava. Ta proslula jako rodiště obávaného loupežníka a hrdiny literárního díla Ivana Olbrachta, který obec proslavil. Na památku jeho návštěvy mu byla před budovou školy odhalena busta.
Nikola Šuhaj, vlastním jménem Mykola Sjuhaj, pocházel z osady Lazy, bydlel v Sucharu Potoku. Narodil se 3. dubna 1898 a byl zabit 16. srpna 1921 na Polonině Žalopka. Letos to bude již 90 let, kdy byl svými kumpány opit vodkou a spolu se svým bratem ubit sekyrami. Díky knize Ivana Olbrachta, vydané roku 1933, se stal legendou. Ve skutečnosti v roce 1917 narukoval k 85. uherskému pluku, na frontu se však nikdy nedostal, zběhl a až do konce 1. světové války se skrýval v okolí Koločavy. Po ukončení války se oženil s Eržikou Dračovou, kvůli níž utekl z vojny. Postupně byl pronásledován uherskými, rumunskými a poté, co byla Podkarpatská Rus v roce 1919 přičleněna k ČSR, i československými četníky. V průběhu zboje se k Nikolovi přidává i jeho mladší bratr Jura a prakticky přes rok dokázali celý koločavský kraj držet v šachu strachem. V kostele sv. Ducha jsme mohli vidět úmrtní listy českých četníků, kteří zahynuli při výkonu služby, když pronásledovali Nikolovu bandu. Dne 24. října 1920 byl zastřelen u Koločovy banditou Nikolou Šuhajem třiadvacetiletý četník na zkoušku a bývalý italský legionář Vojtěch Kubín, který se snažil ze svého skromného platu podporovat v daleké Příbrami svého osleplého otce, dvě opuštěné děti svých sester a nemocného bratra umírajícího na tuberkulózu. Četníkovo tělo bylo nalezeno až druhý den po dlouhém hledání díky malé krvavé skvrnce na kmeni hrušky u chalupy Šuhajova tchána. Kubínovo tělo bylo odtaženo do křoví a jeho obličej byl k nepoznání rozbit. Střela se mu vryla do levého oka a vyšla levým uchem, roztříštila lebku, částečně potrhala mozek a způsobila okamžitou smrt. Podle názoru soudního lékaře použil Šuhaj trhavou střelu dum dum – náboj s upilovanou a rozříznutou špičkou, kterou si upravil z normálního střeliva. Ostatky Vojtěcha Kubína byly převezeny do rodné Příbrami. U pomníku Vojtěcha Kubína nechalo město Příbram zhotovit novou pamětní desku. Dne 16. května 1921 zabil Nikola Šuhaj dalšího četníka, strážmistra Oldřicha Hrabala, kterého v noci jako velitele hlídky zastřelil rovněž v rajonu Koločavy.
V Koločavě jsme uctili památku těchto dvou českých četníků a navštívili i krásný dřevěný kostel sv. Ducha, který po vzniku Sovětského svazu sloužil jako sklad obilí a po 2. světové válce jako Muzeum ateismu. Za hřbitovem je muzeum, kde se zachovala originální expozice školy obecné s československým jazykem vyučovacím, která vzdělávala místní děti v letech 1931 až 1938. Ve škole je busta T. G. Masaryka a jeho citát: „Řekni mi, co čteš, a já ti povím, kdo jsi.“ Před muzeem se nachází socha české učitelky. Jedná se poděkování všem učitelkám, které v této škole vyučovaly. Samozřejmě jsme také navštívili krčmu v Koločavě, která se jmenuje Četnická stanice a stojí v místech bývalé četnické stanice. Ředitel této restaurace Valerij Petrovič Tumarec upravil interiér tak, aby připomínal dobu, ve které se odehrává příběh Ivana Olbrachta. Jsou tam dobové fotografie a další předměty z té doby.
V neděli 3. července jsme přijeli do města Chustu a prohlédli si pomník padlým příslušníkům Rudé armády a partyzánům. Mezi padlými jsme našli tři jména československého původu (Václav Cemper, František Pospíšil, Stepan Čižmár). Rozšířila se tak databáze našich padlých vojáků na tomto území. Velmi dojemná byla zástavku v obci Iršava v ulici Roboča číslo 19, kde byla předána medaile Ministerstva obrany ČR k výročí osvobození válečnému veteránovi 94letému Michailu Chimičovi, který bojoval jako příslušník 1. čs. armádního sboru. V podání Táni Janošové zazněla česká, slovenská a ukrajinská hymna. 
V Mukačevě jsme navštívili hrad Palanok a  Vasiljanský klášter, který je věnován sv. Vasilovi. Prohlédli jsme si místa, kde bojovali naši vojáci s maďarskými teroristickými skupinami na předměstí Rozvegovo a Podmonastýr. V Činadijevě jsme se poklonili památce dalšího československého četníka Františka Schejbala, který zemřel v roce 1922 a je pochován na místním hřbitově. Ve Svaljavě jsme si prohlédli pietní místo, park věnovaný památce padlých vojáků různých národností v 1. světové válce.
Naší poslední zastávkou bylo město Užhorod. Mezi lety 1919 a 1938 bylo hlavním městem Podkarpatské Rusi, součásti Československa. V těchto letech probíhal velký rozvoj, vzniklo mnoho budov v typickém československém stylu. Roku 2002 zde byla odhalena busta T. G. Masaryka. Jeho socha ve městě stála již v roce 1928, ale po okupaci Maďarskem byla svržena. U pomníku jsme položili věnec a Táňa Janošová zazpívala hymny a také jednu z oblíbených písní T. G. Masaryka „Teče voda, teče“. Potom jsme se pěšky přesunuli k budově bývalého československého armádního velitelství 1. československého sboru, který tu měl svoje sídlo před vstupem na území Československa.


Když se řekne pouť, mnoho lidí si vybaví vzpomínky z dětství, kdy k ní patřila cukrová vata, řetízkové kolotoče, střelnice a cvičený medvěd na motorce. Tyto zážitky zůstávají v našich vzpomínkách. A vzpomínky jsou největším bohatstvím, které člověk má. Tato pouť ale byla jiná, nicméně se nám vryla hluboko do srdce a vůbec nevadilo, že celý týden nás provázel déšť a chladné počasí. Putovali jsme po místech, kde naši vojáci a četníci bojovali za svoji vlast. Poděkování patří všem, kteří tuto akci organizačně zajistili. Pouť nás obohatila o nové poznatky, které využijeme při propagaci myšlenek a poslání ČsOL.
Připravili: Eva Armeanová a Bc. Stanislav Pítr

Partneři



Navštivte



© 2015 Českoslovenká obec legionářská
patka