„Tak děvenko, měj se krásně,“ řekl mi Jirka Hofman před nedávnem na rozloučenou. Potřásl mi mohutně rukou, dal mi pusu na tvář a usmíval se jako vždycky. A já si už po kolikáté řekla, jaký je to fajn člověk a že mám štěstí, že je i mým kamarádem.

Přišlo to jak blesk z čistého nebe, že Jirka odešel za ten nejvzdálenější horizont a už nikdy mě nepřivítá ve svém kanclíku v hotelu Legie: „A jéje, kdo to k nám zase přišel na návštěvu?“ Kdybych měla vyjmenovat všechno, oč se Jirka zasloužil, co za svého života vytvořil a jak se do nás všech zapsal, bylo by to na pořádně tlustou knihu. Tolik pozitivního by se o něm dalo napsat! Jeho nepřeberné praktické schopnosti a životní zkušenosti jsem velmi oceňovala, ale vzorem mi byl, je a bude především pro ty vlastnosti, které v apatyce nikdo nekoupí.

Jirka byl nesmírně laskavý, lidem pomáhal rád, dobře a bez ptaní. Byl to ryzí vlastenec – neokázalý, skromný, ale o to tvořivější a důslednější, a jako lev se bil, když šlo o principy. Byl sečtělý a vzdělaný jako málokdo, ale nikdy se nekasal, neměl potřebu světu ukazovat, co znamená a co všechno dokázal, přestože s čistým svědomím mohl říci, že život neprolenošil. Jeho zájem o lidi, o práci a život nikdy neutuchal. O jeho skvělém a osobitém smyslu pro humor netřeba se zmiňovat ... Jirka byl ryzí člověk, bez přetvářek. Nikdy si nestěžoval na vlastní osud – a možná i proto jsme nepostřehli, že jeho zdraví už není to, co bývalo.

Dvě nejkrásnější vzpomínky na něj mám uložené v srdci – před pár lety seděl vedle mě v hledišti na oslavách osvobození; na jevišti ruská skupina začala válečnou píseň o frontovém řidiči – a najednou se Jirka přidal. Z plna hrdla, celý se rozzářil a byl o 65 let mladší: československý vojáček z Volyně, který právě překročil hranice staré vlasti a srdce mu zabušilo rychleji, když stál po kolena v rodném bahně ... Naposledy jsme se setkali letos v červenci. Seděli jsme u něj v kanceláři hotelu Legie, bylo nutno zkontrolovat kvalitu darované domácí meruňkovice, a tak jsme družně kontrolovali a probírali život celé odpoledne. Čas se zastavil, mezi námi to pravé ořechové teplo přátelství. Tentokrát výjimečně Jirka zapomněl pospíchat a když jsem se s ním loučila, už jsem se těšila na naše příští setkání.

Tak Jirko, jistě se stále na nás usmíváš! Já s kloboukem smeknutým k poctě tvé cituji A. Schweitzera: „To jediné důležité v životě jsou stopy lásky, které za sebou necháváme, když odcházíme.“ Čest tvé památce!

Milena Kolaříková, foto: Ladislav Lenk

Br. Jiří Hofman při pietním aktu 1. července 2011 v Praze na Olšanech při příležitost 94. výročí bitvy u Zborova. Zemřel ve věku 88 let v úterý 9. srpna 2011. Poslední rozloučení s ním se na jeho přání konalo v úzkém rodinném kruhu.