Dobré zprávy se šíří rychle. Ty špatné ještě rychleji. Kdybychom náš život mohli přirovnat k vlaku a každý prožitý rok být v jednom z vagonů, pak vlak, ve kterém jela plukovnice ve výslužbě Marie Ljalková – Lastovecká, by měl i s lokomotivou těch vagonů celkem devadesát jedna. A 3. prosince letošního roku mohla přestoupit do dalšího – devadesátého druhého, ale její vlak, místy rychlík, místy osobáček, tak ten již dojel do svého cíle.

Nositelka Řádu Bílého lva II. stupně vojenské skupiny, několika desítek vojenských vyznamenání československých i českých, slovenských, polských, sovětských i ruských, nositelka sovětského Řádu rudé hvězdy za boje u Sokolova 1943, snajper-pozorovatel 1. československého polního praporu v SSSR, zdravotnice, příslušnice tankové brigády 1. československého armádního sboru, člověk Marie Lastovecká zemřela náhle ve svém bytě v Brně 7. listopadu 2011.

Mnoho o ní bylo napsáno, mnoho natočeno. Ne vždy to byly objektivní informace, mnohdy si novináři proti její vůli její osudy pozměnili pro své účely. Faktem však zůstává, že Maruška, jak jí všichni kolem ní říkali, měla otevřené srdce pro všechny. Neodmítla nikdy jít mezi školáky, jezdila pravidelně mezi kamarády, kolegy, spolubojovníky. Rozdávala své srdce, dobrou náladu, pohodu a elán. Přestože neměla přímé potomky, bylo kolem ní stále plno lidí, kteří ji měli rádi za to, jaká byla – za to, že byla člověkem.

Při jednom z posledních rozhovorů, který jsme spolu měli, se svěřila: „To je zvláštní, jak mi všichni říkají Maruško a jen málokdy jinak. A to je dobře, aspoň vidím, že mě mají lidé rádi.“ Maruško, máme Tě rádi a Tvůj odchod je bolestivou ranou pro mnoho z nás, kteří jsme měli tu poctu, čest a možnost Tě poznat.

František Trávníček

Dva životní kamarádi, dva nositelé Řádu Bílého lva. To je jedna z posledních fotografií plk. v. v. Marie Ljalkové – Lastovecké u příležitosti udělení Řádu Bílého lva jejímu kamarádovi a spolubojovníkovi z tankové brigády brigádnímu generálovi Mikuláši Končickému dne 28. října 2011 na Pražském hradě.