Vyhledávání



V uplynulých třech letech byla u nás prezentována dvě hodnocení bojového nasazení německých jednotek u Sokolova,[1] které však předkládají čtenáři i nesprávné závěry. Nyní se objevilo třetí,[2] zacházející ještě dále, a proto jsem se rozhodl sepsat tuto krátkou práci, která identifikuje strukturu a pohyb nasazených německých jednotek v období 7. a 8. března 1943 v okolí Sokolova.

Ačkoli nejsem vystudovaný historik, vojenské historii se věnuji od mládí a v současné době je i podstatnou součástí mého povolání coby tajemníka ČsOL. Na rozdíl od humanitně vzdělaných historiků jsou mému inženýrskému vzdělání bližší přímá věcnost, logické postupy a závěry, podložené fakty. Pro analýzy map, rozkazů a postupů jednotek u Sokolova a jejich identifikaci není zanedbatelná i absolvovaná škola pro důstojníky v záloze v rámci vojenské katedry vysoké školy, ale především více než patnáctileté působení v rámci Aktivních záloh Armády České republiky. Jako velitel tankové roty aktivních záloh u 73. tankového praporu v hodnosti kapitána jsem při cvičení mnohokrát rozpracovával bojové rozkazy a v taktických i operačních mapách řešil úkoly spojené s postupem obrněných jednotek.

Vraťme se však zpět k problematice prvního boje našich vojáků na východní frontě. Tomáš Jakl ve své studii Německé jednotky v boji o Sokolovo[3] správně identifikuje za protivníka naší jednotky 6. tankovou divizi,[4] ale ze získaných materiálů už nedokázal správně určit konkrétní složky divize, které stály u Sokolova proti našemu praporu.[5] V příloze 3 cituje popis boje o Sokolovo z dějin německé 6. tankové divize,[6] který sice vychází z válečného deníku 6. tankové divize, ale jak uvidíme dále, jsou zde z něho uvedeny jen části vyňaté ze širšího kontextu. Tomáš Jakl též polemizuje se vzpomínkami pamětníků a s našimi záznamy o použití plamenometných tanků, nicméně neuvádí dogmatické závěry a připouští i možnost jejich nasazení, stejně tak jako nasazení dalších německých útvarů.

Závěry Tomáše Jakla uvedené v Historii a vojenství na počátku roku 2013 poté překonávají německé archivní materiály uveřejněné ve studii Aleše Binara[7] o rok a půl později. Ten nalezl ve vojenském oddělení německého Spolkového archivu (Bundesarchiv – Militärarchiv) velmi důležité dokumenty identifikující německé nasazení, které uveřejnil v přílohách své studie v původní německé verzi a v českém překladu. Bohužel však nedokázal tyto dokumenty odpovídajícím způsobem vyhodnotit a tak předložil čtenáři "jiný pohled na střetnutí u Sokolova v březnu 1943". Aby mohl v závěru své práce konstatovat "Ukázalo se totiž, že české [správně československé - pozn. aut.] hodnocení střetnutí i popis jeho průběhu je v řadě momentů v rozporu s tím, jak je podávají dokumenty německé strany," nevzal do svých úvah ty části německých dokumentů či pasáže, které odporovaly jím vytvořené teorii. Proto se zde naskýtá i otázka, proč a za jakým účelem tak konal. Od profesionálního historika, od roku 2010 přednášejícího na naší jediné vojenské vysoké škole – Univerzitě obrany v Brně – vojenské, politické a správní dějiny českých zemí ve 20. století, bych očekával fundovanější vyhodnocení jím nalezeného a prezentovaného archivního materiálu.

I já pro svůj rozbor využívám Alešem Binarem zveřejněné dokumenty, ale na rozdíl od něj[8] považuji za nejdůležitější Divizní rozkaz č. 38 velitelského oddělení štábu 6. tankové divize,[9] který určuje úkoly jednotlivým skupinám 6. tankové divize. Dalším velmi důležitým dokumentem jsou i štábní mapy XXXXVIII. tankového sboru ze dne 7. března 1943 a 8.–9. března 1943,[10] představující obraz štábní práce nadřízeného útvaru a přesně identifikující místa působení jednotlivých útvarů 6. tankové divize. Teprve na třetím místě podle přínosnosti vyhodnocuji válečný deník ("Kriegstagebuch", "KTB") operačního oddělení štábu 6. tankové divize z období 6.–9. března 1943,[11] neboť válečné deníky jednotlivých skupin k dispozici nejsou (otázkou samozřejmě zůstává, zda u takto ad-hoc vytvořených skupin byly vůbec vedeny).[12] Při využívání deníku nadřízeného stupně však musíme brát v úvahu, že neobsahuje a ani nemůže obsahovat veškeré podrobnosti probíhajících operací, že musí zohlednit operační činnost celé jednotky či svazku, takže je psán zkratkovitě, a tak nemusí rozepisovat všechny probíhající akce podřízených částí. Deník se také mohl dopisovat s časovým odstupem, ve spěchu a ve stresu při operačním nasazení štábu a z podkladů, které na vyšší stupeň dorazily jako první. To ostatně připouští i Aleš Binar.[13]

Zdroje informací o struktuře a stavu 6. tankové divize jsem ještě rozšířil o údaje uveřejněné ve výše uvedené studii Tomáše Jakla, dále o data z 2. dílu knihy Panzertruppen od všeobecně uznávaného amerického historika Thomase L. Jentze[14] a z internetových stránek Lexikon der Wehrmacht.[15] Pro porovnání událostí a informací o nasazení nepřátelských sil a jejich konfrontaci s "druhou" stranou jsem použil válečný deník 1. čs. samostatného polního praporu,[16] ve kterém jsou především důležité hlášení průzkumu a z pozorovatelny v sokolovském kostele v počátcích bojů, a také již zmiňované souhrnné hlášení
plk. L. Svobody o bojové činnosti 1. polního praporu na sovětsko-německé frontě.[17] Pro orientaci v blízkém okolí Sokolova jsem mimo německých map využil i dobový náčrt v měřítku 1:25 000[18] a pro doplnění či ověření údajů i vzpomínky pamětníků.

Po dokončení porážky německé 6. armády v prostoru Stalingradu na přelomu ledna a února 1943 zaútočila vojska Rudé armády dále na západ, osvobodila Charkov a postupovala ve směru na Dněpropetrovsk. Německá vojska nejprve ustoupila z Charkova, aby 22. února 1943 zahájila 4. tanková armáda protiútok od jihu a zastavila postup sovětských vojsk. Ohroženým armádám Jihozápadního frontu byla vyslána na pomoc 3. tanková armáda genpor. P. S. Rybalka, která též utrpěla těžké ztráty. Na levém křídle německých útočných jednotek postupoval přímo na Charkov silný II. tankový sbor SS,[19] uprostřed byl nasazen XXXXVIII. tankový sbor,[20] jehož součástí byla 6. tanková divize, která měla počátkem března za úkol vytvořit předmostí na řece Mža jihovýchodně od Merefy. Sovětské velení se pokusilo vytvořit novou obrannou linii na řece Mža a na její obranu stáhlo všechny volné jednotky včetně 1. československého samostatného polního praporu.[21] Německá 6. tanková divize byla předchozími boji značně vysílena,[22] a tak se jí od 2. března nepodařilo obsadit Taranovku[23] bráněnou zbytky 78. gardového střeleckého pluku plk. Biljutina. Houževnatá obrana Taranovky zastavila oslabenou 6. tankovou divizi na několik dní a donutila velení změnit operační plány. Divize byla v té době rozdělena do 3 bojových skupin – Oppeln, Unrein a Zollenkopf. Po neúspěchu s obsazením Taranovky zde zůstala pouze poslední jmenovaná skupina,[24] zatímco zbylé dvě měly postupovat dále a pokusit se dobýt Taranovku obchvatem. Hlavní údernou sílu divize představovala tanková skupina Oppeln (Panzer-Gruppe Oppeln),[25] tvořená tankovým plukem 11, II. praporem pluku tankových granátníků 114 (s polopásovými transportéry Sd.Kfz.251), II. oddílem tankového dělostřeleckého pluku 76 bez jedné baterie a jednou rotou tankového ženijního praporu 57. Skupina Unrein[26] se sestávala z pluku tankových granátníků 4, motocyklového praporu 6, III. oddílu tankového dělostřeleckého pluku 76 posíleného o dvě baterie a roty tankového ženijního praporu 57.[27]

Útokem 6. tankové divize přímo na Sokolovo se zabývá Divizní rozkaz č. 38, který zpracoval štáb divize pod vedením náčelníka operačního oddělení,[28] vydaný dne 6. března ve 20:45 hodin německého času (tzn. 22:45 hodin moskevského času). Rozkazy v německé armádě nebyly striktní, ale zadávaly základní a další postupné cíle, kterých má být dosaženo, a ponechávaly iniciativu jak přikázaného cíle dosáhnout na zodpovědných velitelích. Rozkaz ve svých úvodních odstavcích rekapituluje dosažený stav. Můžeme zde vyčíst, že 6. března ještě před setměním dosáhla tanková skupina Oppeln i skupina Unrein obce Borki, odkud pozorovaly ústup sovětských jednotek k Timčenkovu. Severozápadní část vesnice obsadily přední části 11. tankové divize, a tak v této vesnici probíhala dělící linii mezi oběma divizemi.

Na 7. března obdržela 6. tanková divize rozkaz postoupit k řece Mža a uzavřít přechody přes řeku v úseku od linie dotyku s 11. tankovou divizí až po obec Proletarskoje. Tanková skupina Oppeln obdržela rozkaz pokračovat "v dosavadním složení včetně nově dopravených plamenometných tanků"[29] z obce Borki po linii dotyku a po uzavření přechodů přes řeku Mža na linii dotyku s 11. tankovou divizí se obrátit zpět a ze severovýchodu přes Kononěnkovo obsadit Sokolovo. Poté proniknout na jihovýchod podél řeky Mža k obci Proletarskoje a uzavřít předpokládaný přechod přes řeku. Skupina Unrein obdržela rozkaz postoupit kratším směrem přes dvůr Džugun a Pervomajskij a z jihozápadu ovládnout Sokolovo. Poté předat 6. motocyklový prapor tankové skupině Oppeln, zajistit křídlo u obce Pervomajskij a týl u obce Taranovka a uzavřít další neznáme přechody přes řeku Mža jihozápadně od Mirgorodu. Co se týče Sokolova, je v rozkaze doslova uvedeno: "…jak vyplývá z průzkumu, bude-li Sokolovo nepřítelem obsazeno pouze slabě, bude urychleně ovládnuto tou skupinou, která se přiblíží jako první, na příchod druhé bojové skupiny se nebude čekat". Sokolovo však bylo opevněno a i s tímto případem operační rozkaz počítal a ukládal následující: „Pokud bude Sokolovo obsazeno nepřítelem, je nutno zkoordinovat úder s od severozápadu postupující tankovou skupinou Oppeln, stejně jako od jihozápadu se blížící skupinou Unrein, aby byl útok úspěšně koncentrován.“ Rozkaz řeší i dělostřeleckou podporu útoku a udává: "Dělostřelecká skupina pod velením dělostřeleckého velitele zaujme před začátkem útoku východně od obce Borki takovou pozici, aby mohla podporovat jak útok skupiny Unrein, tak také tankové skupiny Oppeln". Připomeňme raději ještě jednou, že tento rozkaz zcela jednoznačně řeší obsazení Sokolova. Skutečné operace probíhaly přesně v intencích tohoto rozkazu, jen s časovým posunem, neboť německé jednotky v důsledku silné obrany nedodržely stanovené postupové cíle a operace se protáhla na více dní. Štábní mapa operačního oddělení XXXXVIII. tankového sboru a zápisy ve válečném deníku 6. tankové divize plnění tohoto rozkazu potvrzují. Zde nemohu než konstatovat, že pánové Binar i Klůc, kteří měli materiály k dispozici, tyto postupy nařízené rozkazem pominuli a vybrali si z něj pouze tu část, která sama o sobě může vést k odmítnutí přítomnosti tanků v bojích o Sokolovo dne 8. března 1943. Jsem toho názoru, že němečtí podřízení velitelé neměli v 6. tankové divizi takovou možnost osobního rozhodování, aby si mohli dovolit ve variantě „obsazené Sokolovo“ neuposlechnout rozkaz velitelství a nechat tankovou skupinu Oppeln po celý den (8. březen) nečinně zahálet v prostoru Kononěnkovo. To ostatně dokazuje můj následující rozbor map, zápisů z válečného deníku a porovnání s hlášením na československé straně.

Postupy obou bojových skupin 6. tankové divize dne 7. března jsou popsány jak ve studii Aleše Binara, tak velice podrobně i v knize Jiřího Klůce,[30] která cituje deník 1. čs. polního praporu i deník 6. tankové divize ze 7. března. Obě skupiny zahájily plnění úkolů vyplývajících z Divizního rozkazu č. 38, avšak z chodu se jim Sokolovo nepodařilo obsadit, neboť jak víme, bylo obsazeno zesílenou 1. rotou 1. československého samostatného polního praporu s podporou dělostřeleckých prostředků za řekou Mža. Tanková skupina Oppeln po tankovém střetu obsadila dvůr Michailowce u osady Borki a dále postupovala operačním prostorem 11. tankové divize v souladu s rozkazem zabezpečit přechod přes řeku Mža u Timčenkova, kudy ustupovaly sovětské jednotky.[31] Poté se stočila na jihovýchod k Sokolovu. Po dělostřeleckém nastřelení z prostoru Mirgorod a jednoho děla ráže 76 mm ze Sokolova (okolo 16:15 hodin moskevského času) však ustoupila z prostoru kóty 103,4 (cca 1 km od severozápadního okraje Sokolova) jihozápadním směrem do Kononěnkova (cca 2 km západně od Sokolova). Bojové skupině Unrein se též nepodařilo obsadit z chodu Sokolovo, a přestože postupovala přímým směrem z Borki na východ, musela svést těžké boje, aby obsadila dvůr Pervomajskij a teprve po soumraku dorazila do místa soustředění u dvora Kononěnkov.

O nasazení tanků a samohybných děl dne 7. března tedy není pochyb[32] a to včetně přítomnosti plamenometných tanků.[33] Československé velení od příchodu do úseku vysílá průzkumné hlídky na průzkum do hloubky několika km.[34] Dne 7. března hlídky potvrzují boje u dvora Pervomajskij i přesuny těžké techniky v oblasti Taranovka–Borki. V noci vyrazily na průzkum do předpolí další tři průzkumné hlídky československých samopalníků. Dle vzpomínek (tehdy) četaře Antonína Korimy nalezly v lesích v prostoru Gontar–Kononěnkov 25–30 kusů tanků, větší počet obrněných transportérů a automobilů a tyto informace potvrzuje i sovětský průzkum. Tento počet tanků (celkem 30 strojů) u 11. tankového pluku potvrzuje i Thomas L. Jentz a to včetně informace ze 7. března o právě dorazivším doplňku 10 tanků typu Pz.Kpfw. IV s dlouhým kanónem. Kromě toho měla divize 8 x Pz.Kpfw. II, 2 x Pz.Kpfw. III s krátkým 75 mm kanónem, 7 x Pz.Kpfw. III s dlouhým 50 mm kanónem a 3 x velitelský tank.[35] To by pak znamenalo, že společně s plamenometnými tanky a samohybnými děly mohla 6. tanková divize disponovat asi 45 kusy těžké obrněné techniky.

S ohledem na zjevné obsazení Sokolova a s úmyslem minimalizovat ztráty při denním útoku, vydal velitel divize plk. Walter von Hünersdorff ještě týž den plukovníkovi Martinu Unreinovi rozkaz k nočnímu útoku, který se však neuskutečnil.[36] Ve válečném deníku v zápisu z 8. března 1943 je o tomto útoku poznamenáno: "Plán nočního útoku na Sokolovo nemohl být minulou noc proveden, neboť kolony v oblasti plné roklí mezi Gontarem a Kononěnkovem beznadějně uvízly. V tmavé noci navíc kromě toho jedna kolona ztratila směr, takže jednotka nemohla být zapojena do pěšího útoku. Z tohoto důvodu bylo dnes ráno rozkázáno obnovit plánovaný útok na Sokolovo".[37] Můžeme jen spekulovat, zda důvodem k zastavení přesunu k nočnímu útoku bylo opravdu "uvíznutí", či byly německé jednotky předcházejícími boji tak vyčerpané, že se je nepodařilo přimět k útoku. Pak by byl zápis v deníku pouze mírnější formou hlášení o nesplnění rozkazu.

Co se týká samotných operací 8. března 1943, pak je důležitá následující informace z válečného deníku 6. tankové divize: "Z tohoto důvodu bylo dnes ráno rozkázáno obnovit plánovaný útok na Sokolovo". V tomto případě se Jiří Klůc i Aleš Binar domnívají, že se má obnovit "noční" pěší útok skupiny Unrein. Ale stále je zde Divizní rozkaz č. 38, který v případě "obsazeného" Sokolova zcela jednoznačně ukládá, že: "je nutno zkoordinovat úder s od severozápadu postupující tankovou skupinou Oppeln, stejně jako od jihozápadu se blížící skupinou Unrein, aby byl útok úspěšně koncentrován".

Dopoledne dochází k přestřelkám průzkumných skupin obou stran. Průzkumná skupina četaře Korymy je u Pervomajska odhalena a obklíčena a pouze energický protiútok ostatních dvou družstev pod velením ppor. Antonína Sochora ji zachrání před zničením. Průzkumníci přinášejí zprávy o koncentraci nepřátelských sil v prostoru Pervomajskij–Gontar a o přípravě útoku na Sokolovo. Dokonce v deníku 1. čs. polního praporu nalezneme zmínku o protiútoku sovětských sil na Gontar s cílem narušit soustřeďování nepřítele. Německé straně trvaly přípravy k útoku poměrně dlouho. Ze stávajících dokumentů není patrný důvod tohoto prodlení. Je možné, že německé jednotky potřebovaly odpočinek, nebo čekaly na leteckou podporu, či na doplnění zásob včetně možného doplnění tankové techniky z dílen, neboť v hlášení ze 7. března je uvedeno 22 tanků v krátkodobé opravě.

První hlášení o útoku je v deníku 1. čs. polního praporu datováno na 13:30 hodin moskevského času. Rozpor s německým časováním (11:00 hodin německého času) není velký (30 minut) a může být způsoben i prodlevou, kterou technika potřebuje od vyražení k útoku k objevení se u Sokolova. Náš deník uvádí 14 německých tanků s automatčíky na severozápadním okraji Sokolova. To odpovídá německé tankové rotě a tolik tanků měla tanková skupina Oppeln zcela jistě k dispozici. Navíc se objevily přesně v prostoru, kde má dle Divizního rozkazu č. 38 útočit z východiště u dvora Kononěnkov tato skupina. Není snadné rozhodnout, zda se jednalo o pokus obsadit Sokolovo náhlým tankovým útokem, nebo o průzkum bojem, o kterém hovoří zápis ve válečném deníku 1. čs. polního praporu.[38] Jiří Klůc v tomto případě přijímá závěry Aleše Binara,[39] takže oba rezolutně odmítají, že se jednalo o průzkum bojem. Jenže v argumentaci Aleše Binara není přesně zachycen zápis z válečného deníku 6. tankové divize, kde je psáno, že útok byl veden, nikoliv zastaven a vůbec není specifikováno, zda se jednalo o finální či první útok. A to, že je Sokolovo obsazeno, bylo německému velení známo již z předcházejícího dne,[40] přesto jej 8. března zaskočila silná a houževnatá obrana. I tento malý detail dokumentuje poněkud účelový výklad některých dokumentů Alešem Binarem, neboť silná palba, která překonala německé očekávání, ještě neznamená potvrzení jeho hypotézy. Německá 6. tanková divize byla velmi zkušená jednotka, tankisté včetně velitelů prošli mnoha boji a i za předpokladu, že se jednalo o tankový útok, v okamžiku nastřelení a následného ústupu mohli na bojišti zanechat několik strojů, ze kterých mohli sledovat naši obranu. Z rozkazu také víme, že německé jednotky mohly počítat s celkem silnou dělostřeleckou podporou, a tak naše postavení mohly při odražení tohoto útoku monitorovat i němečtí dělostřelečtí pozorovatelé, kteří si zaměřili přední okraj naší obrany i postavením protitankových zbraní.

Po odražení útoku se německé jednotky připravily na druhý útok, který probíhal koordinovaně z několika směrů. Podle vzpomínek některých našich pamětníků byl zahájen německou dělostřeleckou palbou.[41] Válečný deník 1. čs. samostatného praporu uvádí v 15:10 hodin průnik 20 samopalníků do Sokolova od jihu. V 15:20 hodin pak útok 5 tanků na pravé křídlo obrany, v 15:24 hodin útok 6 tanků z lesa vpravo na severozápadní okraj Sokolova. Severozápad je přesně místo, kde se nacházela a kudy podle rozkazu měla útočit tanková skupina Oppeln. Vzhledem k počtu strojů se může jednat i o pozorování jedné formace během jejího postupu na dvou různých místech. Stejně tak to mohou být samohybná děla, která byla součástí přidělených jednotek a která by zaujímala místa pro dělostřelecké ostřelování obrany.[42] V první hodině útoku byla vyřazena většina prostředků naší protitankové obrany a kulometných postavení. Na velitelské stanoviště přichází hlášení o těžkých ztrátách. Nyní už přichází hlavní a finální německý útok na Sokolovo.

Válečný deník 1. čs. samostatného praporu popisuje situaci: " – pěchota i automatčíci N. vnikli do Sokolova v 16:00 hodin z prostoru Kurjačev a Progona". Jedná se o levý okraj obrany Sokolova z jihozápadu. Tedy přesně v místech, kde měla působit skupina Unrein. Tento případ je podrobně zmíněn ve válečném deníku 6. tankové divize: "…kolem 14. hodiny pronikla 1. rota pluku tankových granátníků 4 a motocyklový prapor 6 do Sokolova". Ale to není vše. Ve stejný čas na druhém křídle útočí tanková jednotka. Válečný deník 1. čs. samostatného praporu popisuje: "Z prostoru Gontar vyjelo do Sokolova 60 tanků. 15–20 transportérů s pěchotou N. (asi prapor). Tanky jedou dvěma proudy hlavními ulicemi Sokolova. Automatčíci nepřítele v bílých pláštích. Silná nepřátelská palba z kanónů, kulometů a široké použití plamenometů na tancích (typ Reinmetall)". Tanky se objevily přesně v místech, kde byla od předchozího dne soustředěna tanková skupina Oppeln.[43]

Útok tanků včetně plamenometných je zaznamenán nejen v našich oficiálních dokumentech, ale vzpomínají na něj i desítky pamětníků. Autoři, se kterými polemizuji, toto bagatelizují a vysvětlují to nutností obhájit ztrátu Sokolova, nezkušeností našich vojáků, stresem z bitevní vřavy či neznalostí německé obrněné techniky. Jiří Klůc dokonce kategoricky odmítá nasazení tanků vůbec! S tímto samozřejmě nelze souhlasit. První údaje o nasazení nepřátelských sil, zapsané ve válečném deníku praporu, pocházejí z hlášení, předávaných na velitelství přímo z pozorovatelny ve věži sokolovského kostela, kde působil sám velitel obrany npor. Otakar Jaroš. Nedovedu si představit, že by velitel roty ve svých hlášeních o kontaktech uváděl nepravdivé informace, a stejně tak, že aktivní důstojník naší předválečné armády nerozezná tank od obrněného vozu. Rovněž je nepřijatelné podezírat ho z alibismu, či dokonce z jakýchsi sklonů ke komunistické propagandě.[44] Co se týče zkušeností, tak sám Jiří Klůc vypočítává, že nikoli nepodstatná část našich vojáků měla bojové zkušenosti již z první světové války, španělských interbrigád či z bojů v Rudé armádě.[45] Naši průzkumníci se již od 3. března na hloubkových průzkumech utkávali s nepřítelem, pozorovali tanky i obrněné transportéry a také potvrzují boj s tanky. Přítomnost tanků a jejich boj s nimi dokládají i zkušení sovětští dělostřelečtí velitelé gardových jednotek a i jim je připisováno, že nerozeznají tank od obrněného automobilu, což působí tak, že přání je otcem myšlenky.[46] Také nedávno uveřejněná vzpomínka Sergeje Petrase[47] jasně hovoří o tancích. Poté, co byl první německý útok v 13:45 hodin odražen, rozhodl velitel samopalné čety ppor. Antonín Sochor o vyslání průzkumu do lesa, odkud tanky vyjížděly. Velitel družstva samopalníků četař Bernard Bražina vybral svobodníka Sergeje Petrase[48] a vojína Rudolfa Pešku, kteří skrytě pronikli do lesa v prostoru Gontar-Kononěnkov. Zde pozorovali přípravu a řazení tanků s desanty a obrněných transportérů s pěchotou. Při zpáteční cestě do Sokolova je předjely dva proudy tanků, některé s plamenomety a za nimi na obrněných transportérech pěchota, které se valily na Sokolovo, kde již probíhal boj.

Zařadím ještě i jedno, poněkud neobvyklé, svědectví. Na základě rozhovorů s pěti Čechoslováky zajatými u Sokolova vznikla "z příkazu Německého státního ministerstva pro Čechy a Moravu" brožura s názvem Váleční zajatci vypovídají.[49] Ta měla v první řadě bagatelizovat boj čs. vojenské jednotky a udělat z ní nástroj ve službách "Židů z Moskvy a Londýna". Nicméně z jednoho hlediska přináší důležité údaje – všichni zajatci popisují boj o Sokolovo bezvýhradně jako útoky německých tanků a obrněných vozidel. Někteří dokonce udávají i směry jejich postupu a počet ve shodě s ostatními čs. účastníky boje a jeden z nich poznamenává, že šlo o útvary "branné moci" a nikoli o jednotky SS. Na obálce publikace můžeme spatřit mapku Sokolova s dvěma šipkami, popsanými jako "útok německých pancéřů" a to v místech, kudy podle rozkazu měla útočit tanková skupina Oppeln. Těžko pak hledat vysvětlení, že pokud by byla obrana Sokolova vyvrácena pouze útokem vojáků části pluku tankových granátníků 4 a příslušníků motocyklového praporu 6 bez podpory tanků, tak by německá oficiální místa této skutečnosti náležitě nevyužila. Ve srovnání s touto německou propagandou se Jiřímu Klůcovi podařilo jít ve svém díle v znevážení boje našich vojáků u Sokolova ještě dále.

Útok tankové skupiny Oppeln je též potvrzen i německými zdroji a to ve štábní mapě XXXXVIII. tankového sboru z 8.–9. března,[50] kde je zakreslen černou tlustou čárou s šipkou (tak byly zaznamenávány operace z 8. 3. 1943) z místa soustředění skupiny Oppeln na severovýchodní okraj Sokolova.

Informace ze všech stran a zdrojů tak do sebe zapadají a podle mne se do bojů o Sokolovo zcela jednoznačně zapojil tankový pluk 11 a II. prapor pluku tankových granátníků 114 z tankové skupiny Oppeln, která útočila na severozápadní okraj Sokolova.

Po nástupu hlavních německých sil a jejich průniku do Sokolova rozhodl pověřený velitel praporu kpt. Bohumír Lomský o zasazení záloh. Na levé (jižní) křídlo proti postupující německé pěchotě posílá 3. četu 3. roty pod velením rotmistra Hynka Voráče. Na pravé křídlo proti postupujícím německým tankům byly vyslány tanky sovětské 179. tankové brigády a 3. rota nadporučíka Janka. Tento protiútok se však zastavil, neboť se tankům v důsledku odtávání dosud pevného ledu nepodařilo překonat řeku Mža. Tím se řeka stala protitankovou překážkou a plk. Svoboda nařídil stáhnout 1. rotu s přidělenými prostředky do předem připraveného postavení na severním břehu řeky.[51] Ale tento rozkaz k ústupu k npor. Jarošovi nedošel. Spojení s ním bylo přerušené a vyslané spojky buď padly, nebo dorazily pozdě a už jej nezastihly živého. Všichni příslušníci obrany Sokolova ale znali předchozí rozkaz: „Neustoupit!“, a tak vedli boj v obklíčení s nepřátelskou přesilou. Toto zaznamenává i německá strana ve svém deníku:[52]"Obec byla obsazena posílenou pěchotou českého původu, stejně tak množstvím protitankových kanónů všech ráží, a musela být od nepřítele vyčištěna až těžkým bojem dům od domu."[53] Teprve za tmy se mezi obránci rozšířil rozkaz o ústupu a od 21:00 hod. do 04:00 hod. 9. března přicházely zbytky našich jednotek do postavení praporu za řekou Mža.

Naše úporná obrana způsobila nepříteli ztráty a především ho zdržela od dalších úkolů. Další část zápisu v deníku 6. tankové divize z 8. března konstatuje tuto skutečnost, a tak i potvrzuje přítomnost tankové skupiny Oppeln v útoku na Sokolovo. Tím, že Sokolovo bylo dobýváno do nočních hodin, tanková skupina Oppeln už 8. března po obsazení Sokolova nepostupovala dále přes Pervomajskij na Taranovku, jak měla nařízeno v divizním rozkaze, ale vrátila se do východiště u dvora Kononěnkovo a na Taranovku zaútočila až 9. března 1943.[54]

Můj rozbor německých dokumentů, konfrontovaný a porovnávaný s dokumenty a vzpomínkami z naší strany a z "výpovědí zajatců", tak potvrzuje na německé straně přítomnost tanků, plamenometných tanků, samohybných děl a obrněných transportérů při útoku na Sokolovo 8. března 1943. Z rozboru samozřejmě vyplývá, že verze o boji bez přítomnosti tanků nejsou dostatečně podložené a hraničí až s konspirační teorií. Je tomu zcela jinak, na Sokolovo útočily sice zesláblé, ale naopak velmi zkušené hlavní síly celé 6. tankové divize, které převyšovaly početní stav obránců a počet obrněné techniky šel i přesto do desítek. Naši vojáci svedli s ostříleným nepřítelem rovnocennou partii, a i proto německé velení odhadovalo, že Sokolovo brání téměř čtyřnásobek vojáků, než byla skutečnost. I to je pro naši obranu svým způsobem projev uznání a není nutné bojovou činnost našich vojáků snižovat. Pokud by led umožnil zasazení tanků s pěchotou do bočního protiútoku, mohla se situace pro naše jednotky vyvinout pozitivněji. Historie ale žádné kdyby nezná.

Studie Tomáše Jakla, Aleše Binara a především kniha Jiřího Klůce si nevšímají mnoha podstatných údajů, ale naopak vyzdvihují popis příkladného konání velitele 4. pluku pancéřových granátníků plk. Martina Unreina. Informace, že jako první pronikl do Sokolova, je uvedena nejenom ve válečném deníku 6. tankové divize, ale i v Denním hlášení 6. tankové divize veliteli XXXXVIII. tankového sboru, v návrhu na vyznamenání plk. Martina Unreina na Rytířský kříž Železného kříže, a objevuje se jako výpis z deníku i v kronice 6. tankové divize. Ani já, ani československé dokumenty nezpochybňují, že do Sokolova jako první vnikli z jihu vojáci ze 4. pluku pancéřových granátníků s 6. motocyklovým praporem. Ale z druhé strany, přesně jak bylo přikázáno v Divizním rozkaze č. 38, postupovaly tanky a obrněné transportéry tankové skupiny Oppeln. Navíc si dovedu představit, že pokud velení divize podává návrh na udělení nejvyššího vyznamenání, tak dle toho dokáže i "jemně" přizpůsobit příslušné hlášení.[55]

Co se týče ztrát z bojů 8. března, tak přesně známe lidské i materiální ztráty na naší straně,[56] ale dosud nebyly nalezeny dokumenty s hlášením ztrát na straně německé. Aleš Binar zcela správně poukazuje na náš jednoznačně nadhodnocený odhad německých ztrát (pobito 300 vojínů a důstojníků, spáleno a podbito[57] 19 tanků, zničeno 4–6 transportérů s automatčíky), který musí být revidován výrazně směrem dolů, ale spravedlivě poznamenává, že i německé odhady našich ztrát jsou silně nadsazené (300 padlých obránců). Zato Jiří Klůc rezolutně vyčíslil seznam ztrát na německé straně na 7 vojáků a 1 důstojníka, jejichž jmenný seznam uvádí v příloze č. 3. Přitom uvádí, že údaje vycházejí z "německých pramenů", aniž by tyto dokumenty blíže specifikoval. Při prozkoumání Klůcova seznamu padlých je možné objevit, že je v něm uvedeno 6 příslušníků I. praporu 4. pluku tankových granátníků a 2 příslušníci 2. roty 6. motocyklového praporu, kteří všichni padli 8. března 1943 a jsou pohřbeni na německém vojenském hřbitově v Charkově. Kde bere Jiří Klůc jistotu, že všichni padlí němečtí vojáci jsou pochováni na hřbitově v Charkově, že nikdo nebyl pochován na jiném místě či jeho ostatky nebyly nalezeny, že nikdo nezemřel po transportu na ošetřovnu a do nemocnic a především, že nepadl nikdo další z jiných jednotek, které se útoku na Sokolovo 8. března účastnily. Číslo uváděné Jiřím Klůcem je jednoznačně neúplné a nelze jej považovat za dostatečně podložené a odcitované.

Na závěr bych se chtěl ještě vrátit ke studii Aleše Binara a jeho kritice postupů sovětského a našeho velení a jejich neschopnosti odhalit operační plány nepřítele. Argumentuje to tím, že zatímco se naše jednotky snažily zastavit nepřítele na řece Mža, ten neměl snahu projít naším úsekem, ale jen si zabezpečit přechody přes řeku proti náhlým protiútokům. Zde je třeba ale sledovat i časovou linii vydávání rozkazů. V poledne 2. března obdržela 6. tanková divize rozkaz postoupit přes Taranovku k řece Mža, zajistit přechod u Mirgorodu a vytvořit předmostí pro provedení obchvatu. V té době dostává velitel 1. čs. samostatného polního praporu rozkaz zaujmout obranu na řece Mža a nedovolit nepříteli ji překročit. Houževnatá a úporná obrana Taranovky zastavila 6. tankovou divizi na několik dní a donutila tak německé velení změnit operační plány. Úkolem 6. tankové divize již není vytvoření předmostí, ale zajištění boků a hlavně dobytí Taranovky, které komplikuje další německý postup. Dochází tedy k obchvatu Taranovky, ale v cestě stojí opevněné Sokolovo, ze kterého by mohly být do boku postupujících jednotek podnikány protiútoky. A houževnatá obrana Sokolova zdrží německé plány na dobytí Taranovky o dva dny. Ano, je možno namítat, že stačilo být za řekou, nevystavovat se nebezpečí a hlídat přechody. Ale je zde zase kdyby: Kdyby se německé jednotky nezdržely dva dny dobýváním Sokolova, mohla Taranovka padnout již 7. března. Co následovalo po pádu Taranovky 9. března, víme. Jednotky 6. tankové divize se přeskupily, zaútočily na východ, překonaly řeku Mža a začaly obkličovat sovětské jednotky z jihu. Sovětské velení si nebezpečí uvědomilo a vydalo příkaz k ústupu. Ne všem jednotkám se to na rozdíl od našeho praporu povedlo. A zde je zase kdyby: Kdyby nebránil náš prapor Sokolovo, padla by Taranovka dříve a dříve mohlo dojít též k uzavření kleští a náš prapor tak mohl zůstat uvnitř kotle. Pak by byly ztráty daleko vyšší. Na tomto příkladu jsem chtěl jen poukázat, že není vhodné dělat závěry nad informacemi vytrženými z jejich kontextu a za každou cenu se snažit přijít s novým, nejlépe kritickým pohledem.

Bojové nasazení 1. československého samostatného polního praporu v SSSR nebylo z hlediska událostí na sovětsko-německé frontě klíčové a ani ve třetí bitvě o Charkov rozhodující. Naše jednotka ač nepatrná, však byla první spojeneckou jednotkou, která přímo zasáhla do pozemních bojů na východní frontě, a tak se připojila k dalším československým jednotkám bojujícím za osvobození své vlasti. Příslušníci 1. polního praporu tvořili jádro následně zformované 1. československé samostatné brigády v SSSR, která na podzim roku 1943 významně zasáhla do bojů o Kyjev. Následovaly ještě dva roky bojů, než mohli "sokolováci" pochodovat v osvobozené Praze. Po skončení války si většina bývalých příslušníků praporu našla civilní zaměstnání, část zůstala nadále v řadách armády a někteří se stali vysokými důstojníky, ministry a náměstky ministrů, umělci a jejich velitel armádní generál Ludvík Svoboda, dokonce prezidentem republiky. Někteří se vrátili do Sovětského svazu a mnoho se jich naopak vrátilo z bývalé Podkarpatské Rusi a Volyně do země svých předků do Československa. Řada bývalých bojovníků v novém režimu však následně skončila ve vězení a někteří opět emigrovali. Dnešních dnů se dožilo ještě sedm z nich. Pro ně, ale i pro všechny v bojích padlé a i později zemřelé, jsem sepsal tuto práci, abych zabránil novému zkreslování našich novodobých dějin. Svým hrdinným bojem proti hlavním silám sice oslabené, ale velmi zkušené 6. tankové divize u Sokolova, se stali součástí vojenských tradic dnešní Armády České republiky a toto místo jim právem náleží. Děkuji všem svým kolegům a přátelům, kteří mne při mé práci podporovali a pomáhali mi. Jmenovitě bych chtěl především poděkovat Ing. Milanu Kopeckému za podněty a informace v práci použité.

 
text: Milan Mojžíš
foto: VÚA-VHA Praha, Miroslav Brož


[1] JAKL, Tomáš, Německé jednotky v boji o Sokolovo, Historie a vojenství 1/2013, s. 63–66 a BINAR, Aleš, Auditur et altera pars. Účast německých jednotek v boji o Sokolovo v březnu 1943, Historie a vojenství 3/2014, s. 28–45.

[2] KLŮC, Jiří, Sokolovo ve stínu propagandy. Cheb 2016.

[3] JAKL, Tomáš, c.d., s. 63.

[4] Divize jako první identifikoval už před 40 lety Karel Richter v několika svých knihách. Už v roce 1976 s nejvyšší pravděpodobností vyloučil přítomnost tankového sboru SS a jako možného protivníka určil především 6. a 11. tankovou divizi. Srovnej: RICHTER, Karel, Až na práh domova. Praha 1976, s. 142.

[5] Německou 6. tankovou divizi můžeme považovat za svazek s rozsáhlými bojovými zkušenostmi. Jejím předchůdcem byla 1. lehká divize, která vznikla v říjnu 1937, o rok později se účastnila obsazení československého pohraničí a v září 1939 bojů v Polsku. V říjnu 1939 byla zreorganizována na 6. tankovou divizi. S československými tanky LT vz. 35 - v armádě hitlerovského Německa označovaných jako Pz. Kpwf. 35 (t) - se v létě 1940 aktivně zúčastnila tažení do Francie. Při útoku na Sovětský svaz bojovala na severním úseku fronty ve směru na Leningrad a poté se zúčastnila i útoku na Moskvu, ale při protiútoku Rudé armády utrpěla velké ztráty. Proto musela být v květnu 1942 stažena do Francie k doplnění a k další reorganizaci. V listopadu 1942 opouští Francii a je zařazena mezi jednotky, pokoušející se prolomit obklíčení Paulusovy 6. armády u Stalingradu. V té době stál v čele divize generálmajor Erhard Raus. Skládala se z tankového pluku 11 (Panzer-Regiment 11 – plk. von Hünersdorff) o dvou tankových oddílech (Panzer-Abteilung) po 4 rotách, pluků tankových granátníků 4. a 114. (Panzergrenadier-Regiment 4 – plk. Unrein a Panzergrenadier-Regiment 114 – plk. Zollenkopf) každý o 2 praporech po 4 rotách, tankového dělostřeleckého pluku 76 (Panzer-Artillerie-Regiment 76 – plk. von Grundherr) o 3 oddílech po 3 bateriích, motocyklového praporu 6 (Kradschutzen-Bataillon 6 – mjr. Quentin) o 5 rotách, tankového ženijního praporu 57 (Panzer-Pionier-Bataillon 57 – mjr. Wolf) o 3 rotách, oddílu stíhačů tanků 41 (Panzerjager-Abteilung 41 – kpt. Neckenauer) o 3 rotách, tankového spojovacího oddílu 82 (Panzer-Nachrichtem-Abteilung 82 – mjr. Dr. Schauer) o 2 rotách a divizních služeb. V prosinci 1943 se divize se dostala na 33 km od obklíčených jednotek 6. armády, ale poté se musela stáhnout a čelit sovětským útokům.

[6] WOLFGANG, Paul, Brennpunkte: die Geschichte der 6. Panzerdivision (1. leichte) 1937–1945.  Stuttgart 1984.

[7] BINAR, Aleš, c.d., s. 28–36.

[8] Aleš Binar uvádí, že: „Nejhodnotnějším dokumentem pro poznání bojů u Sokolova je válečný deník („Kriegstagebuch“, „KTB“) 6. tankové divize…“, BINAR, Aleš, c.d., s. 29.

[9] BINAR, Aleš, c.d., Příloha č.1, bod 2, Rozkaz velitele 6. tankové divize č. 38 ze dne 6. března 1943 určující úkoly a obsahující členění jednotek 6. tankové divize, originál, strojopis. Autor odkazuje na Bundesarchiv – Militararchiv (BA-MA), Reichsheer und Heer (RH) 27-6/100 – Divisionsbefehl Nr. 38.

[10] BINAR, Aleš, c.d., Příloha č. 3 Mapy, Mapa č.1 – 7. března 1943, originál, mapa a Mapa č. 2 – 8.–9. března 1943, originál, mapa. Autor odkazuje na BA-MA, RH 24-48/107.

[11] BINAR, Aleš, c.d., Příloha č.1, bod 1, Výňatky z válečného deníku 6. tankové divize ze dnů 6.–9. března 1943, originál, strojopis. Autor odkazuje na BA-MA, RH 27-6/79 – Kriegstagebuch.

[12] Bojové skupiny (Kampfgruppen) byly v německé armádě běžné. Vznikaly jako důsledek ztrát, potíží s doplňováním vojáků i výzbroje a neschopnosti sestavení klasických taktických svazků nebo i jako útvar vytvořený ad-hoc pro určitý konkrétní úkol. Skupiny nesly většinou jména po svých velitelích.

[13] „...v případech hlášení docházelo velmi často k doslovnému přepisování, případně parafrázování zprávy nižšího svazku do zprávy svazku vyššího, obdobným způsobem vznikal i válečný deník.“ BINAR, Aleš, c.d., s. 29.

[14] JENTZ, Thomas L., Panzertruppen 2, The Complete Guide to the Creation & Combat Employment of Germany´s Tank Force – 1943–1945. Atglen 1996.

[15] http:www.lexikon-der-wehrmacht.de/, 20. 3. 2016.

[16] VÚA-VHA Praha, f. SSSR II, sign. 7/3 Válečný deník 1. československého samostatného polního praporu v SSSR.

[17] VÚA-VHA Praha, f. SSSR II., sign. 12/4, Souhrnné hlášení plk. L. Svobody o bojové činnosti 1. polního praporu na sovětsko-německé frontě.

[18] BROŽ, Miroslav, 1. československý samostatný polní prapor (1942–1943) a boj o Sokolovo (1943), 4. strana obálky.

[19] Ve Francii zformovaný II. tankový sbor SS byl po porážce u Stalingradu nasazen k obraně a následnému protiútoku u Charkova. V únoru 1943 se jednalo o silnou jednotku složenou z 1. divize tankových granátníků SS Leibstandarte Adolf Hitler, 2. divize tankových granátníků SS Das Reich, 3. divize tankových granátníků SS Totenkopf a divize tankových granátníků Grossdeutschland, které velel SS-Obergruppenführer Paul Hausser.

[20] Německý XXXXVIII. tankový sbor se účastnil německé letní ofenzívy ve směru na Stalingrad a Kavkaz v rámci skupiny armád B. Během bitvy o Stalingrad přišel o část jednotek, ale byl doplněn a pokoušel se zastavit sovětský postup. Do bojů o Charkov nastoupil s vyčerpanou 6. a 11. tankovou divizí, krátce se 17. tankovou divizí a posléze byl doplněn o 39. a 106. pěší divizi.

[21] Po téměř ročním výcviku opustil 30. ledna 1943 1. československý samostatný polní prapor v počtu 968 osob za doprovodu 2 styčných důstojníků Rudé armády Buzuluk. Po železničním transportu následoval 350 km dlouhý pochod a prapor dorazil 1. března do Charkova. Vzhledem k německému protiútoku byl prapor podřízen 25. gardové divizi 3. tankové armády a obdržel rozkaz hájit úsek v prostoru Arťuchovka–Sokolovo–Mirgorod–Timčenkovo o šířce 15 km, kam dorazil po nočním pochodu o délce 50 km 3. března 1943.

[22] Divize v lednu a únoru 1943 vedla těžké obranné boje v oblasti řeky Doněc. Dne 7. února převzal velení 6. tankové divize plk. von Hünersdorff. Po upevnění pozic v doněcké oblasti se značně zeslabená divize účastnila bojů o Charkov. Dle Aleše Binara měla divize k 4. březnu pouze 10 tanků (3 x Pz.Kpfw. II, 2 x Pz.Kpfw. III s krátkou hlavní, 4 x Pz.Kpfw. III s dlouhou hlavní, 1 x velitelský tank). To je velmi podobné údajům Thomase L. Jentze, udávajícího 9 tanků v tankovém pluku 11 k 28. únoru (2 x Pz.Kpfw. II, 2 x Pz.Kpfw. III s krátkým 75 mm kanónem, 1 x Pz.Kpfw. III s dlouhým 50 mm kanónem, 1 x Pz.Kpfw. IV s dlouhým 75 mm kanónem, 2 x velitelský tank). Dle Tomáše Jakla měla divize k 7. březnu dokonce jen 6 tanků, ale i 9 samohybných děl.

[23] Městečko asi 13 km od Sokolova. Udržení Taranovky umožnilo 1. čs. samostatnému polnímu praporu vybudovat zodolněnou obranu v přiděleném úseku a částečnou konsolidaci sovětských sil. Prapor byl od 6. března podřízen sovětské 62. gardové střelecké divizi.

[24] Skupina nesla jméno po veliteli pluku tankových granátníků 114, plukovníku Helmutu Zollenkopfovi (1896–?). Jako důstojník pěchoty se účastnil bojů 1. světové války. Demobilizoval a do armády znovu nastoupil v roce 1934. Jako velitel praporu prodělal polské, francouzské a ruské tažení. Od února 1942 velel střeleckému pluku 114 v 6. tankové divizi. Na konci války velel zbytkům 9. tankové divize. Jeho bojová skupina se skládala z I. praporu pluku tankových granátníků 114, I. oddílu tankového dělostřeleckého pluku 76 bez jedné baterie a ženistů tankového ženijního praporu 57.

[25] Skupina byla pojmenována po veliteli 11. tankového pluku, plukovníku Hermannu von Oppeln-Bronikowski (1899–1966). Svou kariéru začínal jako důstojník jezdectva v 1. světové válce na východní i západní frontě. V meziválečném období působil v Reichswehru a na olympiádě v roce 1936 v Berlíně byl členem zlatého týmu v drezuře koní. V 2. světové válce velel v polském tažení průzkumnému praporu a poté sloužil jako štábní důstojník. Největších úspěchů dosáhl jako velitel tankových pluků na východní i západní frontě. Válku ukončil v hodnosti generálmajora jako velitel 20. tankové divize. Byl nositelem Rytířského kříže s meči a dubovými ratolestmi.

[26] Skupina byla pojmenována po veliteli pluku tankových granátníků 4, plukovníku Martinu Unreinovi (1901–1972). Svou kariéru u pěchoty zahájil na sklonku 1. světové války. V meziválečném období působil v Reichswehru. Ve francouzském tažení války velel průzkumnému praporu, po štábních funkcích pak v 6. tankové divizi motocyklovému praporu 6 a následně pluku tankových granátníků 4. V bitvě u Kurska převzal velení tankové divize po padlém veliteli a v říjnu byl jmenován velitelem 14. tankové divize. V roce 1945 zastupoval jako generálporučík velitele III. tankového sboru SS a poté velel divizi Clausewitz. Byl nositelem Rytířského kříže s dubovými ratolestmi. Po válce v hodnosti podplukovníka velel 3836. servisnímu centru americké armády.

[27] Oddíl stíhačů tanků 41 byl z divize na počátku března odvelen.

[28] V německé terminologii Ia – Erster Generalstabsoffizier der Division, v doslovném překladu První důstojník generálního štábu divize.

[29] BINAR, Aleš, c.d., Příloha č. 2, bod 2, Rozkaz velitele 6. tankové divize č. 38 ze dne 6. března 1943 určující úkoly a obsahující členění jednotek 6. tankové divize, překlad strojopisného originálu. Autor odkazuje na BA-MA, RH 27-6/100 – Divisionsbefehl Nr. 38.

[30] KLŮC, Jiří, c.d, s. 67.

[31] Do bojů se zapojila i bojová skupina 11. tankové divize (II. prapor pluku tankových granátníků 111 a motocyklový prapor 61). Sovětské jednotky před příjezdem německých tanků zlikvidovaly most přes řeku Mža u Timčenkova.

[32] Zápis ve válečném deníku 1. čs. polního praporu uvádí 3 nepřátelské tanky a dalších 20 v zástupu. Po nastřelení se 6 obrátilo, ostatní postupovaly. Dle Tomáše Jakla měla 6. tanková divize 7. března k dispozici 6 tanků, 9 útočných děl a dalších 22 tanků v krátkodobé opravě. K tomu je nutno připočíst nejméně četu plamenometných tanků Pz.Kpfw. III (Flamm). Thomas L. Jentz udává k 7. březnu 20 plně bojeschopných tanků u tankového pluku 11 s tím, že k 7. březnu dostává pluk dalších 10 Pz.Kpfw. IV s dlouhým 75 mm kanónem.

[33] Údaj o nasazení plamenometných tanků dne 7. března je obsažen nejenom v Divizním rozkazu č. 38, ale i v zápisu ve válečném deníku 6. tankové divize z 6. března: „Dnes konečně dorazily plamenometné tanky. Již zítra mají být nasazeny.“

[34] RICHTER, Karel – KOŽNAR, Vlastimil, Nepřítel na dosah. Praha 1985, Vzpomínky B. Bražiny, R. Pešky, A. Korimy, S. Petrase, Naši průzkumníci se vydávali na hlubší průzkum i přes komunikaci a železniční trať z Taranovky na Merefu (do hloubky cca 15 km). Přitom získávali důkazy o pohybu nepřátel včetně zajatců. Zde mohli narazit i na jiné německé jednotky, které se zde pohybovaly, včetně příslušníků zbraní SS. Průzkumníci též přebírali údaje od sovětských průzkumníků, a tak mohly vzniknout nepřesné informace, že na naši jednotku útočí silné jednotky převelené z Francie včetně divizí SS.

[35] Tabulka počtu bojeschopných tanků u 11. tankového pluku, JENTZ, Thomas L., c.d:., s. 29.

[36] Noční útok bez podpory tanků skupiny Oppeln měl svou logiku. Bez prozrazujícího hluku z motorů a klapotu pásů mohl počítat s vyšší pravděpodobností momentu překvapení, nehledě na to, že by těžká bojová vozidla stejně nemohla být efektivně využita vzhledem ke komplikovanému terénu a tmě. Také sovětské dělostřelectvo by mohlo ohrožovat postupující formaci pouze na základě hluku a spouštět zastřílené palebné přehrady. 

[37] BINAR, Aleš, c.d., Příloha č. 2, bod 1, Výňatky z válečného deníku 6. tankové divize ze dne 8. března 1943, překlad strojopisného originálu. Autor odkazuje na BA-MA, RH 27-6/79 – Kriegstagebuch.

[38] „…13.45 hod. pod naší dělpalbou obrací tanky na jjz. Na otevřeném poli zůstávají stát 3. tanky. Tyto tanky se staly osudnými přednímu okraji naší obrany. Stavěly se podbitými, nevěnovali jsme jim pozornost. Zatím se zamířili na naše PT – zbraně na severozápadní okraj Sokolovo a při zahájení útoku tyto jedním rázem vyřadily.“ VÚA-VHA Praha, f. SSSR II., Válečný deník 1. československého samostatného polního praporu v SSSR, zápis z 8. března 1943.

[39] BINAR, Aleš, c.d., s. 32: „…Útok byl zastaven silnou obranou palbou, a to jak ze samotného Sokolova, tak ze severního břehu Mži. Intenzita obranné palby překonala německé očekávání…“ Autor se odkazuje na BA-MA, RH 24-48/107.

[40] O tom, že Němci věděli, že Sokolovo je obsazeno nemůže být pochyb, neboť již 7. března se ve válečném deníku 6. tankové divize po popisu neúspěšného pokusu o obsazení Sokolova z chodu objevuje věta: „Celková situace působí dojmem, že nepřítel vybudoval v úseku Mži novou obrannou linii, na které zamýšlí zadržet útok.“ A potvrzuje to i štábní mapa XXXXVIII. tankového sboru ze 7. března, kde je Sokolovo zakresleno jako nepřátelský opěrný bod, zatím bez bližšího určení síly nepřítele.

[41] Plk. Ludvík Svoboda ve svém hlášení uvádí zahájení v 15:30 hod., ale zápisy ve válečném deníku 1. čs. polního praporu uvádějí první kontakty s nepřítelem již od 15:10 hod. Údaj Aleše Binara a Jiřího Klůce o zahájení útoku v 14:00 hod. německého času (16:00 hod. moskevského času) je nesprávný, neboť dle zápisu z válečného deníku 6. tankové divize se jedná o čas průniku první jednotky do Sokolova. Útok byl tedy nejspíše zahájen okolo 15. hodiny moskevského času (tedy 13. hodiny času německého).

[42] Dělostřeleckou podporu řeší i Divizní rozkaz č. 38: „Dělostřelecká skupina pod velením dělostřeleckého velitele zaujme před začátkem útoku východně od obce Borki takovou pozici, aby mohla podporovat jak útok skupiny Unrein, tak také tankové skupiny Oppeln“.

[43] Zatímco počet obrněných transportérů s pěchotou celkem souhlasí se skutečnou silou II. praporu 114. pluku tankových granátníků, který měl transportéry Sd.Kfz.251 ve výzbroji, počet tanků je podle všeho nadsazen, avšak nikoli několikanásobně. Reálnější je údaj o 40–45 ks těžké obrněné techniky, který jsem uvedl v základním textu výše a který je uváděn i v některých vzpomínkách.

[44] Válečný deník se psal přímo na frontě. Vzhledem k personálnímu složení velitelského sboru praporu není možno připustit úvahy o položení „základu komunistické propagandy“. Co se týče úvahy o překrytí velkých ztrát výmyslem nasazení německých tanků, tak to také v reálném čase a době považuji za nemožné. Navíc by muselo dojít ke zmanipulování téměř 800 osob (ti, co se z původního praporu dožili konce války), což by z dlouhodobého hlediska 70 let bylo naprosto neudržitelné (například by se objevilo svědectví někoho, komu bylo za komunistické éry nespravedlivě ublíženo).

[45] Celkem 105 osob (10 %) se již účastnilo válečného konfliktu. (26 osob v 1. sv. válce, 5 ve Španělsku a 76 v Rudé armádě). Jiří KLŮC,c.d., s. 57.

[46] Například vzpomínky velitele II. oddílu 131. gardového dělostřeleckého pluku 62. gardové střelecké divize gardového kapitána M. D. Novikova či dalšího důstojníka tohoto oddílu Petra Petroviče Filatova. Sborník Vojenského historického ústavu Sokolovo, Praha 1973, s. 162, 199.

[47] RICHTER, Karel, Válečné svítání na řece Mža, Přísně tajné 1/2016, Praha 2016, s. 79.  

[48] Sergej Petras (1921–1997) byl jako svobodník zástupcem velitele družstva samopalné čety. Před příchodem do Buzuluku se v jednotce domobrany účastnil obrany Moskvy. Na konci války v hodnosti kapitána velel praporu samopalníků 1. čs. samostatné tankové brigády. Byl jeden ze tří sedminásobných nositelů Československého válečného kříže 1939.

[49] ROLAND, H., Váleční zajatci vypovídají. Praha 1943. V bojích u Sokolova padlo do německého zajetí kolem dvaceti čs. vojáků, tedy asi 2 % z celkového počtu nasazených. Pět zajatců bylo převezeno do Protektorátu a využito německou propagandou. Konkrétně to byli des. Jiří Šmolík, des. Imrich Kuric, des. Karel Egger, voj. Vasil Maksimišinec a voj. František Šnajdr (v Rolandově publikaci vystupuje pouze pod krycím jménem Karel, protože jeho rodina v té době žila v SSSR a on se obával její perzekuce).

[50] BINAR, Aleš, c.d, Příloha č. 3 Mapy, Mapa č. 2 – 8.–9. března 1943, originál, mapa. Autor odkazuje na BA-MA, RH 24-48/107.

[51] SVOBODA, Ludvík, Z Buzuluku do Prahy. Praha 1960, s. 92.

[52] BINAR, Aleš, c.d., Příloha č. 2, bod 1, Výňatky z válečného deníku 6. tankové divize ze dne 8. března 1943, překlad strojopisného originálu. Autor odkazuje na BA-MA, RH 27-6/79 – Kriegstagebuch.

[53] Ve štábní mapě XXXXVIII. tankového sboru z 8.–9. března je uvedeno sovětské dělostřelectvo v prostoru Mirgorodu, 179. sovětská tanková brigáda a „československý prapor“ na severní straně řeky Mža a v Sokolově je poznamenáno 1 200 Čechoslováků.

[54] „Okamžitý úder tankové skupiny na dvůr Pervomajskij a odtud na Taranovku se ukázal v důsledku dopravních obtíží jako neproveditelný. Tanková skupina Oppeln musela proto ustoupit na Kononěnkovo, aby mohla udeřit. Do jejího příjezdu se setmělo. Dodnes nebyl úder proveden.“ BINAR, Aleš, c.d., Příloha č. 2, bod 1, Výňatky z válečného deníku 6. tankové divize ze dne 8. března 1943, překlad strojopisného originálu. Autor odkazuje na BA-MA, RH 27-6/79.

[55] Plk. Martin Unrein za dobytí Sokolova nakonec Rytířský kříž neobdržel a nabízí se možnosti proč. Třeba některý vyšší orgán, kterým procházelo schvalovací řízení, shledal postup velitele skupiny a plukovníka se samopalem v čele útoku, jako něco nepřípustného pro systém velení v německé armádě, nebo naopak vyhodnotil, že útok dvou bojových skupin tankové divize proti zesílené rotě pěších Čechoslováků není žádné „velitelské umění“, ale naopak se jedná o logický závěr.

[56] V bojích u Sokolova padlo 86 čs. vojáků a 106 vojáků bylo zraněno. Dalších 11 našich vojáků, kteří jako zranění byli odesláni do Charkovské nemocnice, bylo Němci ve dnech 13.–17. března povražděno. Téměř 30 čs. vojáků bylo prohlášeno za nezvěstné. V bojích u Sokolova padlo do německého zajetí kolem dvaceti čs. příslušníků. Miroslav BROŽ: 1. československý samostatný polní prapor (1942–1943) a boj o Sokolovo (1943), Praha 2012.

[57] Spáleno a podbito znamená zničeno a vyřazeno z boje (tedy připouští se i možnost opravy takto zasaženého tanku).

 

Jak to vlastně ...
Jak to vlastně bylo u Sokolova
Jak to vlastně ...
Jak to vlastně bylo u Sokolova
Jak to vlastně ...
Jak to vlastně bylo u Sokolova
Jak to vlastně ...
Jak to vlastně bylo u Sokolova
Jak to vlastně ...
Jak to vlastně bylo u Sokolova
Jak to vlastně ...
Jak to vlastně bylo u Sokolova
Jak to vlastně ...
Jak to vlastně bylo u Sokolova
Jak to vlastně ...
Jak to vlastně bylo u Sokolova
Jak to vlastně ...
Jak to vlastně bylo u Sokolova
Jak to vlastně ...
Jak to vlastně bylo u Sokolova
Jak to vlastně ...
Jak to vlastně bylo u Sokolova
Jak to vlastně ...
Jak to vlastně bylo u Sokolova
Jak to vlastně ...
Jak to vlastně bylo u Sokolova
Jak to vlastně ...
Jak to vlastně bylo u Sokolova

Partneři



Navštivte



© 2015 Českoslovenká obec legionářská
patka