Vyhledávání



Vedoucí funkcionáři SS založili 29. dubna 1938 v Berlíně firmu Dest GmbH – Německé závody k těžbě zemin a kamene. Tato společnost získala žulové lomy u Gusenu a od vídeňské obce lomy Wiener Graben a Marbach u Mauthausenu. Proto již v dubnu roku 1938 H. Himmler a O. Pohl rozhodli a zřízení hlavního koncentračního tábora nad městysem Mauthausen a koncentračního tábora Gusen I. 

Tábor třetího stupně

Šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich vydal 1. ledna 1941 výnos o diferencovaném způsobu vazby a pracovních podmínek vězňů a o rozdělení stávajících koncentračních táborů do tří stupňů. Stupeň I byl určen "pro méně provinilé a podmíněně polepšitelné vězně v ochranné vazbě, mimo to pro zvláštní případy a samovazbu." K tomu byly určeny KT Dachau, Sachsenhausen i kmenový tábor Osvětim. Stupeň Ia sloužil "pro starší a téměř pracovně neschopné vězně, kteří vyžadují šetrné zacházení." Mělo se to týkat prominentních politiků, duchovních apod. Tito vězni měli být využiti na bylinkářských plantážích v Dachau. Stupeň II byl – "pro těžce provinilé, ale ještě výchovy a nápravy schopné vězně v ochranné vazbě." Do tohoto stupně byly zařazeny KT Buchenwald, Flossenbürg, Neuengamme a právě budovaný KT Osvětim II – Birkenau (Březinka). Stupeň III nejhorší kategorii obdržel pouze koncentrační tábor Mauthausen s pobočným táborem Gusen. Ve výnosu R. Heydricha je doslova uvedeno: "…pro těžce provinilé, nenapravitelné a zároveň již soudně trestané a asociální vězně v ochranné vazbě, sotva převýchovy schopné." Od léta 1939 do podzimu 1943 znamenalo zařazení do KTM pro všechny vězně předběžný rozsudek smrti, spojený s nucenou prací v lomech a při stavbě tábora.

Změna nastala teprve v době "mobilizace všech vězňů pro válečné úkoly". Tato strukturální změna nařízená 30. dubna 1942 vstoupila v účinnost v KTM až v pozdním létě 1943. Až do konce dubna 1945 byli jednotliví vězňové nebo skupiny vězňů přeřazováni do KTM buď na návrh gestapa, německé kriminální policie, nebo z důvodu trestu pro politickou činnost nebo pokus o útěk v jiných koncentračních táborech.

Životní podmínky

Všechno v KTM sledovalo hlavní cíl, a to, aby vězňové byli úplně zbaveni důstojnosti, aby se vězeň stal bezcenným číslem. Vězeň se musel podřídit jakémukoliv rozkazu. Fantazie příslušníků SS a řady vězeňských funkcionářů byla při vynalézání represálií a šikanování k "udržení pořádku" a k "výchově" vězňů nevyčerpatelná. Nespočetným slovníkem nadávek a nejbrutálnějším zacházením byli přivítáni nově příchozí vězni. Každý, kdo se pokusil odporovat, byl na místě utlučen nebo jiným způsobem zavražděn. Účelem bylo předem udusit každou myšlenku na vzdor a odpor. Zvláště drasticky a sadisticky se příslušníci SS a kriminální vězeňští funkcionáři, trpící komplexem méněcennosti, vybíjeli na Židech, sovětských válečných zajatcích a na inteligenci, profesorech, studentech, sovětských a polských důstojnících. Nejhorší životní podmínky měli od podzimu 1940 do prosince 1943 židovští vězni. V období od října 1941 do konce roku 1942 sovětští váleční zajatci. V letech 1940–1941 Poláci, o rok později Španělé a od podzimu roku 1941 do konce roku 1942 Češi. Později do konce roku 1943 Jugoslávci, Italové a Maďaři. Na přelomu let 1944 až 1945 sovětští váleční zajatci – důstojníci, soustředění v tzv. akci "K" – Kugel (Kulka), kteří na základě nařízení vrchního velitele wehrmachtu W. Keitela byli pro pokus o útěk ze zajateckého tábora dodáni do koncentračních táborů k likvidaci.

Vězeň přežil v jednotlivých obdobích KTM zhruba od srpna 1938 do podzimu 1939 průměrně 15 měsíců, od zimy 1939/40 do léta 1943 to bylo 6 měsíců, od podzimu do konce roku 1944 přibližně 9 měsíců a v roce 1945 pouze 5 měsíců.

Funkcionáři

Některým vybraným vězňům svěřoval štáb táborového velitelství SS v rámci tzv. táborové samosprávy určité funkce jak ve vlastním táboře, tak na pracovištích. Esesáci pro tyto funkce dávali přednost "pokrevně příbuzným" – německým kriminálním vězňům, často duševním primitivům, které mohli snadněji zneužívat pro své záměry. Až do jara 1944 téměř všechny důležité funkce zastávali němečtí tzv. zločinci z povolání. Esesáci se chovali poněkud shovívavěji vůči vězňům, kteří přežili dobu výstavby tábora v letech 1938 až 1941. Bylo snadné je poznat podle nízkého vězeňského čísla. Kriminální vězňové nemohli být dosazováni do táborové administrativy, do stavební kanceláře, politického oddělení, skladu potravin, či do zdravotnických zařízení, protože pro tyto práce neměli odborné předpoklady. Funkcionáři a vězňové, kteří pracovali na preferovaném pracovišti, byli do určité míry chráněni před nevyzpytatelným chováním a šikanováním ze strany dozorců SS. Všichni vězeňští funkcionáři měli různé možnosti, jak přispět ke zmírnění teroru esesáků, k spravedlivějšímu rozdělování stravy, obuvi a oblečení, ke zlepšení hygienických podmínek. Proto se mezi "červenými" (politickými) a "zelenými" (zločinci) vedl nesmiřitelný boj o obsazování funkcí v táborové samosprávě.

Výživa

Hlavní hospodářský a správní úřad SS stanovil 17. března 1944 pro vězně jako denní limit na náklady na oblečení, ubytování a stravu na hlavu a den: pro ženy 1,32 RM, pro muže 1,34 RM. Z toho ošacení dělalo pro muže 0,39 RM a pro ženy 0,27 RM, ubytování 0,3 RM a strava 0,65 RM. Pro vězně byly stanoveny i denní dávky potravin. V Mauthausenu však ani jeden týden nedostávali vězni stravu, která by se přibližovala těmto normám. Například nikdy nebylo v táboře pro pracující vězně odstředěné mléko, ač bylo uvedeno v předpisech. Také vězni jen zřídka ve zbrojních závodech dostávali místo řepy eintopf podobný guláši. Jen zlomek předepsaných potravinových dávek byl rozdělen mezi vězně. Napřed si z tohoto přídělu brali vše, co se jim hodilo, důstojníci SS, potom poddůstojníci, konečně běžní příslušníci SS pracující v rozvozu, ve skladech, kuchyních atd. Rovněž vězňové pracující v těchto komandech část potravin tzv. "organizovali". A jindy značně ponižovaný blokový personál při rozdělování salámu, margarinu, marmelády, tvarohu, chleba a dokonce řepné polévky také část ukradl. Pouze jednou za celou dobu trvání tábora byl v hlavním táboře nahrazen salám 25 g uzené slaniny a rovněž jednou - a to na podzim 1944, obdržel každý pracující vězeň jednu cibuli, kterou musel za přítomnosti velitele tábora nakousnout. Denní strava představovala zhruba 1452 kalorií. Od roku 1944 u vězňů pracujících ve zbrojním průmyslu 2223 kalorií a v kamenolomu 1690 kalorií. Podle norem racionální výživy činí denní potřeba nepracujícího člověka 2300 kalorií, pro pracujícího podle druhu práce a fyzické námahy 3000–5000 kalorií. Oficiálně měl pracující vězeň obdržet stravu ve výši 4200 kalorií. Ve skutečnosti to činilo v letech 1941/1944 kolem 1500 kalorií a v roce 1945 kalorická hodnota prudce klesala až na 700–800 kalorií.

Zvláštní zacházení (Sonderbehandlung)

Nacisté místo výrazu poprava používali pro exekuce krycí výraz Sonderbehandlung – zvláštní zacházení. Byl to eufemismus, skrytý jazyk, který Němci používali pro masové vraždy. Vězni, kteří byli posláni do koncentračního tábora k likvidaci, měli ve spisech poznámku gestapa RU - Rückkehr unerwünscht - návrat nežádoucí. Ti, kteří měli být zastřeleni, byli zahrnuti do akce "K" – Kugel.

Nemocní a tělesně slabí často dostali plechovky a byli posíláni na tzv. trhání jahod na okraji velkého strážního řetězu. Všichni jahodníci byli zastřeleni, protože „překročili řetěz stráží a byli na útěku.“ Při usmrcování injekcí do srdce bylo předstíráno, že vězni nutně potřebují operativní zákrok. Dalším způsobem likvidace vězňů bylo sprchování. Stovky vězňů šli do koupele. Pod sprchou bylo jejich tělo vystaveno ledovému proudu vody i po 30 minut. Kdo nepodlehl následkem oslabení srdeční činnosti, ten brzy zemřel na zápal plic. "Sprcha a koupel" se tak staly záhy krycími názvy pro vraždění prováděné esesáky a mnohými jejich pomocníky z řad vězňů. Plynová komora se nazývala "dezinfekční zařízení". Býkovce, důtky a gumové hadice se nazývaly "tlumočníci".

V roce 1945, v době největší úmrtnosti, ani kapacita tří spalovacích pecí nestačila. Proto byly zřizovány masové hroby. V Marbachu pro 9 680 těl. V Mauthausenu na starém hřbitově pro 2 000 těl. Masové hroby musely být vykopány i po 5. květnu 1945 a to v Gunskirchenu 7 pro 1 227 těl, v Mauthausenu, Gusenu, Ebensee celkem pro 2 167 mrtvol a ve Welsu pro 1 032 obětí.

Do konce roku 1942 se konaly všechny popravy označované jako Sonderbehandlung na popravišti za barákem číslo 20. Později popravčí čety využívaly k tomuto účelu kout v podzemním prostoru mezi plynovou komorou a "márnicí". Horní část místnosti byla pokryta dřevěnými deskami pro zachycení střel, dolní část byla vykachlíčkována a byl sem zaveden vodovod. U stěny stál výškoměr, v jehož desce byl ve výšce hlavy otvor pro ústí hlavně střelné zbraně a stojan zabalený černou látkou, jako by to byl fotoaparát, takže vězeň mohl mít dojem, že bude měřen nebo fotografován. Přítomní esesáci to také svými řečmi předstírali. Přitom byl však vězeň střelen ranou do týla. Nato se otevřely dveře do mrazírny. Četa krematoria tam rychle dopravila tělo a omyla krvavé stopy po popravě. Celý postup trval průměrně dvě minuty. Za hodinu bylo v tomto koutě usmrceno 30 osob. Usmrcování v plynové komoře trvalo 1 a půl až 2 a půl hodiny. Smrt udušením po vpuštění cyklonu B nastala po 10–20 minutách.

Útěky z tábora

I když krajina kolem hlavního tábora i kolem pobočných táborů nabízela příznivé podmínky k útěku, střežení tábora a propaganda mezi místním obyvatelstvem útěkům nepřály.

Příslušníci SS byli týdně poučováni o tom, jak se mají chovat, aby případnému útěku dokázali zabránit. Strážný SS se měl zdržovat od vězně na vzdálenost šesti kroků a odjištěnou pušku nést pod pravou rukou položenou na sumce s náboji. Příslušníci SS, kteří zabránili vězni v útěku, obdrželi zvláštní pochvalu, mimořádnou dovolenou a také mimořádný příděl cigaret. Hlídky na věžích bránily střelbou ve dne v noci, aby se vězeň nepřiblížil ke zdi nebo drátěnému oplocení. Oplocení bylo osvětleno v noci reflektory a vypínalo se pouze při leteckém poplachu. Již samotná příprava na útěk vedla k hrozným trestům. Proto mnoho vězňů útěky neschvalovalo a v mnoha případech k nim měli i odpor.

Větší možnosti pro útěk se naskýtaly v pobočných táborech. Vězňové se při práci na pracovištích setkávali s civilními dělníky. Některá pracoviště byla vzdálena od tábora a nacházela se v lesích i v zastavěném civilním prostředí. K tomu přibyla ještě skutečnost, že od zimy 1944/45 nebylo v pobočných táborech dostatečné množství personálu SS, takže útěk z těchto komand měl větší naději na úspěch. Proto byli vězňové, kterým hrozilo zvýšené nebezpečí fyzické likvidace a směli být pracovně nasazeni, převedeni na některá z vybraných pobočných táborů. Nejodvážnějším pokusem odporu byla vzpoura na dvacátém bloku, jejímiž organizátory byli sovětští důstojníci. V noci z 2. na 3. února 1945 z tohoto bloku uprchlo více než 600 vězňů. Jen devět přežilo.

Dubnové dny a osvobození

Chaotický zmatek, horečný shon esesáků při zahlazování stop zločinů, malé dávky jídla, kanibalismus, denně 200 mrtvých v hlavním, stanovém a nemocničním táboře, nebezpečí hrozícího vyhlazení všech vězňů esesmany a zároveň naděje na brzké osvobození, to byla atmosféra dubna 1945. Z koncentračních táborů Dachau, Buchenwald, Dora, Gross Rosen, Ravensbrück a Flossenbürg přicházely nesčetné evakuační transporty.

Dne 2. května popravili esesáci tzv. nositele tajemství. Osm vězňů z gusenské čety z krematoria bylo popraveno v KTM a tři z mauthausenské čety byli popraveni v Gusenu. Ostatních devět se ukrylo v nemocničním táboře. V noci opouštěli jednotliví příslušníci SS převlečení do civilu tábor. Dne 3. května se konal v KTM poslední apel. Po něm sevřené formace SS opustily tábory v Mauthausenu a Gusenu. Ostrahu KTM a Gusenu převzal oddíl vídeňské protipožární policie.

Dne 5. května 1945 mezi 9–11 hodinou bylo osvobozeno městečko Mauthausen. Vězni v táboře o tom nevěděli. Byl slunný jarní den. Asi ve 12 hodin bylo slyšet hukot motorů. Dva tanky zastavily nejdříve u nemocničního tábora. Pak přijely na apelplac hlavního tábora. Policisté strážního oddílu nastoupili a odevzdali Američanům zbraně. Posádka tanků dostala rozkaz pokračovat ve svém průzkumu. Vězni se ozbrojovali, tvořili jednotky, které obsadily v Mauthausenu poštu, obecní úřad a četnickou stanici.

Dne 7. května 1945 dopoledne obsadily tábory Mauthausen a Gusen jednotky 11. tankové divize armády USA pod velením plukovníka R. R. Seibela. Ozbrojené jednotky vězňů v KT Mauthausen bránily plenění a drancování v táboře i v okolí. Přesto byly americkou armádou odzbrojeny.

Nejvyšší stav vězňů v KTM byl k 7. březnu 1945 a to 84 472 mužů a 2 988 žen. Ve 13 knihách odpovědného SS lékaře v Mauthausenu bylo uvedeno 68 874 zemřelých, z toho však mimo evidenci bylo dalších 39 226 mrtvých.

text: Vlastislav Janík

01 - Vstupní br...
01 - Vstupní brána s apelplacem KT Mauthausen.
02 - Cesta z vl...
02 - Cesta z vlakového nádraží městysu Mauthausen ke koncentračnímu táboru.
03 - Tvz. Bunke...
03 - Tvz. Bunker v areálu KT Mauthausen.
04 - Snímek z k...
04 - Snímek z května 1945 po osvobození KT Mauthausen americkou armádou.

Partneři



Navštivte



© 2015 Českoslovenká obec legionářská
patka