Vyhledávání



Je tomu již 100 let, co v Boce Kotorské (Bocche di Cattaro) v pátek 1. února 1918 námořníci kaiserliche und königliche Kriegsmarine (Císařského a královského válečného námořnictva) dali najevo, že už nechtějí dále bojovat za cizí zájmy, že mají války dost a že chtějí mír a jít domů. 

Koncem roku 1917 a začátkem roku 1918 začala být zásobovací situace v rakousko-uherské monarchii katastrofální. Vznikaly stávky a nepokoje. To se odrazilo nejen v celé monarchii, ale i v armádě a námořnictvu. K. und k. Kriegsmarine se řadilo k elitě armády. V důstojnickém sboru převážně sloužili příslušníci šlechtických rodin a také poddůstojníci a námořníci byli většinou odborníci různých řemesel, kteří sloužili jako námořníci z povolání. Potravinové dávky se začaly snižovat, ale u důstojníků byl všeho dostatek.

Dne 22. ledna 1918 zaplavila stávková vlna i rakousko-uherský válečný přístav Pulu (Polu), kde sídlila i admiralita. První začali stávkovat dělníci v námořním arzenálu. Dne 27. ledna 1918 se přeneslo stávkové hnutí v Pule i na posádky válečných lodí v přístavu. Nepokoje vznikly na lodích SMS (Seiner Majestät Schiff) Habsburk, SMS Radetzky a SMS Tegetthoff. Pro uklidnění situace byla otevřena skladiště potravin a mužstvu byla okamžitě vydána lepší strava.

Podobná situace byla i v další základně k. und k. Kriegsmarine v Boce Kotorské. Velitelem základny byl generál polní zbrojmistr von Gusseck. Všichni cítili, že „něco" visí ve vzduchu. Neměli však zdání, co. Uklidňovali se vysvětlením, že jde o zvýšenou nervozitu v mužstvu, což přisuzovali ohlasu opožděných zpráv o demonstračních stávkách a nepokojích v různých částech monarchie, zejména pak v Terstu a Pule. Většina zasvěcených námořníků nevěděla nic víc než toto.

Vzpoura však začala v pátek 1. února 1918 kolem 10.00 hod. dopoledne na křižníku SMS Sankt Georg (admirálská loď, kde měl sídlo i velitel flotily křižníků viceadmirál Alexander Hansa) a na základně německých ponorek SMS Gäa. Velitel flotily křižníků viceadmirál Alexander Hansa byl na admirálské lodi posléze internován. Ke vzpouře se přidaly křižníky SMS Kaiser Karl VI, SMS Kaiser Franz Joseph I, později i lodě SMS Monarch a SMS Kronprinz Erzherzog Rudolf. Křižníky SMS Helgoland, SMS Novara sice, na rozkaz vzbouřenců z nedalekého SMS Sankt Georg, vztyčily rudou vlajku, ale byly plně pod kontrolou svých velitelů. Menší plavidla také obvykle zůstala pod kontrolou svých velitelů, byť často naoko vyvěsila rudé vlajky. Všechna plavidla však na rozkaz viceadmirála Hansy zůstala na svých kotvištích, protože jinak hrozilo, že by se dostala pod palbu SMS Sankt Georg. Odpoledne začalo vyjednávání mezi viceadmirálem Alexandrem Hansou a námořníkem Antunem Grabarem, mluvčím vzbouřenců, a teprve v této době se doposud živelná vzpoura začala více organizovat. Námořníci vytvořili námořnické rady, které rovnoměrně zastupovaly jednotlivé národnosti a na palubě SMS Sankt Georg vytvořily ústřední námořnickou radu. Jednotné velení vzbouřenců však nevzniklo. Požadavky vzbouřenců zahrnovaly například ukončení války, úplnou nezávislost na okolních mocnostech, odzbrojení a demobilizaci a také lepší zásobování. Na mnoho požadavků týkajících se zásobování či vycházek reagoval viceadmirál Hansa vstřícně, avšak splnění většiny požadavků bylo nad rámec jeho kompetencí. Odmítl také zaručit beztrestnost pro vzbouřence, ale vyjednával i nadále. Už v noci z 1. na 2. února začalo rakousko-uherské velení organizovat potlačení vzpoury. Velitel základny generál polní zbrojmistr von Gusseck do oblasti stahoval posily a uvedl do pohotovosti baterie pobřežních pevností, které měly vzbouřenecké lodě potopit při případném pokusu o únik. Vzbouřencům dal ultimátum, viceadmirál Hansa ho však přesvědčil, aby s útokem nespěchal a pokusil se vyhnout krveprolití.

Následující den, v sobotu 2. února 1918, pokračovala jednání mezi viceadmirálem Hansou a ústřední námořnickou radou, jejíhož vedení se ujal František Rasch. Požadavky vzbouřenců se o něco změnily, zahrnovaly vytvoření námořnických rad v celém loďstvu, navázání spojení s Parlamentem, jednání s jeho poslanci a také beztrestnost pro vzbouřence. Jednání však skončila bez dohody a vzpoura se ocitala ve slepé uličce. Vzbouřencům se ani nedařilo navázat rádiové spojení s okolním světem. Ve dvě hodiny odpoledne se ke vzbouřencům přidala i mateřská bitevní loď SMS Kronprinz Erherzog Rudolf, původně hlídkující u vjezdu do přístavu u Porto Rose, a to pod palbou z pobřežní pevnosti, jež jednou loď zasáhla a zabila několik námořníků. To byl důkaz, že velitel základny generál polní zbrojmistr von Gusseck to myslí s ultimátem vážně. V té době vzbouřenci povolili odplout německým ponorkám, které se však vrátily následujícího dne 3. února 1918 a hrozily torpedovat vzbouřené lodě.

Jako první stáhl rudou vlajku křižník SMS Novara, potom následoval křižník SMS Helgoland a postupně i torpédoborce SMS Tátra, SMS Huszár, SMS Dinara, SMS Balaton, SMS Orjen a SMS Csepel, které byly vlastně celou dobu pod kontrolou svých velitelů. Následovaly je také torpédové čluny 10. torpédové divize. Vzbouřenecká flotila se druhého dne dále rozpadala. Pancéřový křižník SMS Kaiser Karl VI odplul ještě 2. února. Na SMS Gäa vzpoura skončila v noci, na obrněné lodi SMS Monarch a na několika dalších plavidlech nad ránem. Vzbouřencům zůstaly pouze SMS Sankt Georg, SMS Kaiser Franz Joseph I a SMS Kronprinz Erzherzog Rudolf.

Další ultimátum velitele základny generála polního zbrojmistra von Gussecka, které bylo doručeno brzy ráno v neděli 3. února 1918, podpořily bitevní lodě povolané jím na pomoc ze základny Pula – SMS Erherzog Karl, SMS Erzherzog Friedrich a SMS Erzherzog Ferdinand Maxmilian z III. divize řadových lodí a které mezitím vpluly do Boky Kotorské. V 9.00 hod. se také ke vzbouřeneckým lodím přiblížily dvě z německých ponorek, daly vzbouřencům ultimátum a ponořily se, přičemž vyčkávaly na jeho vypršení, připravené k torpédovému útoku. Zbytek vzbouřenců hlasováním rozhodl vzpouru ukončit. Na 800 námořníků bylo převezeno na břeh, 432 z nich bylo do konce války souzeno. Probíhající soudní procesy přerušil až konec války. Malé části vedení vzbouřenců (Polák Gustav Stonawski, elektromaat ze základny hydroplánů Kumbor, Chorvat Antun Sesan, seefähnrich letecké základny v Gjenoviči) se podařilo v hydroplánu, který řídil pilot Grabowiecki, odletět do Itálie.

Vzpoura námořníků v Boce Kotorské skončila neúspěchem. Na lodích postupně velení přešlo opět na důstojníky.

Hlavní obžalovaní z organizování vzpoury František Rasch, jenž pocházel ze smíšeného česko- německého manželství (nar. 1889, Přerov), vyšší dělostřelecký poddůstojník – základna hydroplánů Kumbor, Boka Kotorská, Chorvat Antun Grabar (nar. 1883, Poreč – Parenzo), námořník na křižníku Sankt Georg, Chorvat Jerko Šižgorić (nar. 1899, Žirje u Šibeniku), námořník na křižníku Sankt Georg, a Chorvat Mate Berničević (nar. 1891, Krilo – Jesenice), námořník na lodi Gäa, byli odsouzeni k trestu smrti zastřelením, což bylo vykonáno v pondělí 11. února 1918 v 7.00 hod. na hřbitově ve Škaljari v Boce Kotorské nedaleko přístavu Kotor.

 

František Rasch

O životě Františka Rasche i jeho vojenské dráze se zachovalo paradoxně jen velmi málo konkrétních informací, neboť se jeho osobností zaobírali historici vždy jen velmi povrchně. V minulosti proto nebyla zachována např. ani jeho korespondence či deníkové záznamy. Nic, co by nám dnes více přiblížilo jeho osobnost. Vojenské záznamy pak byly pravděpodobně skartovány v 80. letech minulého století. V různých historických etapách se jeho obraz měnil z národního hrdiny, přes odrodilého Němce až po bolševického revolucionáře, tak jak se politicky využívaly události v Boce Kotorské.

Jeden z představitelů vzpoury, kterého události z počátku února 1918 stáli život, se narodil dne 9. prosince 1889 v Přerově do národnostně smíšené rodiny. Otec, krejčí Adolf Rasch, byl českým Němcem, rodákem ze Sosnové u Bruntálu, matka, Kateřina, roz. Petříková, pocházela z Kojetína u Kroměříže, rovněž ze smíšené rodiny. Rodiče se seznámili ve Vídni, sezdáni byli v Kojetíně a později se usídlili v Přerově, nakonec v Opavě. František byl čtvrtým z osmi dětí. Ovládal češtinu a němčinu a podle novodobých závěrů se považoval spíše za Němce, ovšem s vysokou tolerancí a pochopením vůči Čechům. V 15 letech odjel do 900 kilometrů vzdáleného Šibeniku do námořnické školy pro plavčíky a u námořnictva nakonec zůstal celých sedm let do 10. června 1913, kdy byl deaktivován. Vrátil se do Opavy, kde údajně pracoval jako agent vídeňského pojišťovacího spolku Gisela a zároveň soukromě studoval gymnázium. Již 4. srpna 1914 ale rukoval v hodnosti mladšího plavčíka do války. Sloužil v různých jednotkách na moři i na pevnině a dosáhl postupně na hodnost vyššího poddůstojníka.

Rasch byl převelen do Boky Kotorské jen měsíc před osudnými událostmi a sloužil jako velitel oddílu světlometů v Kumboru. I proto vypukla vzpoura v Boce Kotorské 1. února zcela bez jeho přičinění, Rasch v ní figuroval až od druhého dne. Vysvětloval to následně při vojenském soudu. V prvních hodinách vzpoury šel pěšky z Kumboru do Gjenoviče navštívit své přátele. Druhého dne se rozhodl dostat na křižník Sankt Georg s cílem dát chaosu, který kolem vzpoury panoval, řád – a tím zabránit krveprolití. Při projednávání u soudu se choval velmi důstojně a na rozdíl od dalších obžalovaných svou úlohu při vzpouře nepopíral s tím, že na svém přesvědčení o správnosti boje za ideu míru setrval…

 

Václav Pospíšil

Událostí v Boce Kotorské se účastnil i rodák z Vlčkovic u Hradce Králové pan Václav Pospíšil, který v té době sloužil ve válečném námořnictvu od roku 1910 v Boce Kotorské a místo, aby odešel v roce 1914 domů, sloužil další roky, protože "dějiny" tomu tak chtěly.

Václav Pospíšil se narodil 27. srpna 1891 ve Vlčkovicích u Hradce Králové. Zemřel ve věku 92 let dne 1. února 1983 ve svém rodišti. Vyučil se řemeslu jako umělecký kovář. V roce 1910 nastoupil vojenskou službu a narukoval do Boky Kotorské, ve válečném námořnictvu sloužil Václav Pospíšil od 5. prosince 1910 do 18. prosince 1918. V roce 1914 sloužil jako motorář na různých lodích převážně na přístavních tendrech v Boce Kotorské.

Dlouhou dobu sloužil na minovém tendru (obslužná loď) "Orion", náležejícímu minovému velitelství č. 2 v Kumboru jako součást minové flotily, patřící pod mateřskou bitevní loď (loď pobřežní ochrany) SMS (Seiner Majestät Schiff) Kronprinz Erzherzog Rudolf ("Korunní princ Rudolf"), která kotvila u vjezdu do Boky Kotorské v zátoce u Porto Rose a hlídala vjezd do Boky Kotorské.

Když vypukla 1. února 1918 vzpoura námořníků v Boce Kotorské, tak Václav Pospíšil společně s ostatními s tendrem "Orion" vykonávali spojení mezi vzbouřenými loděmi a pozemními námořními stanicemi. Druhý den vzpoury společně s tendrem "Büffel" doprovázeli loď "Korunní Princ Rudolf", která opustila své stanoviště u Porto Rose, aby se připojila ke vzbouřeným lodím uvnitř Boky Kotorské. Na této plavbě byli ostřelováni z pobřežní baterie "František Josef", umístěné nad městem "Erceg Novi" (Herceg Novi). Při zásahu lodi "Korunní Princ Rudolf" byl zabit velitel vzbouřené lodi dělostřelecký poddůstojník Sagner a dělostřelec Dvořák. Po zakotvení lodi "Rudolf" v Baošiči převzala posádka tendru "Orion" těla zabitých a odvezla je do Meljine na molo Sanita a předala je do tamní nemocnice. Po zhroucení vzpoury byla celá posádka lodi „Orion“ internována na vlastní lodi. Asi za 3 měsíce se na loď dostavil auditor s písařem, dále dva námořní důstojníci a velitel lodi lodní poručík Ignac von Hermann. Členové posádky, kteří se účastnili vzpoury, byli vyslýcháni a s každým byl sepsán protokol. Asi za čtrnáct dní byly potom členům posádky vráceny služební knížky s poznámkou "politicky nespolehlivý" a trest internace byl zrušen.

Během první světové války se námořník Pospíšil seznámil s Caroline Dorn, která byla ošetřovatelkou ve vojenské nemocnici v městě Meljine v Boce Kotorské (1897, Vídeň – 24. srpna 1973, Hradec Králové). První světová válka skončila, ale pan Václav Pospíšil zůstal dále sloužit ve válečném námořnictvu v Boce Kotorské a to v nástupnickém státu S.H.S. (Država Slovenaca, Hrvata, Srba). Opět sloužil na tendrech jako motorář I. třídy. Oženil se s Caroline Dorn a 17. dubna roku 1919 v městě Meljine v Boce Kotorské se manželům narodil syn Otakar.

Václav Pospíšil ukončil službu ve válečném námořnictvu S.H.S. pravděpodobně na začátku roku 1923 a potom nastoupil jako motorář I. třídy od 1. března 1923 na loď "Morava" (ex "Sava"), kde na vlastní žádost skončil službu koncem února 1924. Dne 1. března 1924 dostal výborné hodnocení od Brodarsko Akcijsko Društva "BOKA" a ve svých 33 letech se se svojí rodinou vrátil do Hradce Králové a usadil se v Kuklenách, kde nejprve bydleli v podnájmu. Pan Pospíšil si našel práci jako úředník ve Škodových závodech v Kuklenách (Pozdější ZVÚ – Závody Vítězného Února). V roce 1926 si rodina Pospíšilových postavila v Kuklenách dům v Růžové ul. č. 514. Syn Otakar navštěvoval obecnou školu v Kuklenách a později v roce 1937 ukončil průmyslovou školu strojní v Hradci Králové. Po absolvování začal jako jeho otec pracovat ve Škodových závodech v Kuklenách. V roce 1939 se oženil. Jeho manželka Věra (nar. 7. března 1923) pocházela z Obědovic a vystudovala rodinnou školu. Měli dvě děti.

 

text: Jiří Konár

 

03 - Mate Berni...
03 - Mate Berničević
04 - Anton Grab...
04 - Anton Grabar
01 - Odzbrojení...
01 - Odzbrojení vzbouřenci v Boce Kotorské jsou odváděni do vězení v únoru 1918.
02 - Vůdci vzpo...
02 - Vůdci vzpoury před budovou soudu v Boce.
05 - Jerko Šižg...
05 - Jerko Šižgorić
06 - František ...
06 - František Rasch
08 - SMS Kronpr...
08 - SMS Kronprinz Erzherzog Rudolf
07 - Václav Pos...
07 - Václav Pospíšil

Partneři



Navštivte



© 2015 Českoslovenká obec legionářská
patka