Vyhledávání



"Vlajka státní (národní) skládá se ze spodního pole červeného a vrchního bílého, mezi něž jest vsunut modrý klín od žerdi do středu vlajky." Jediná věta, která dala život nejkrásnější vlajce světa. Zákonem č. 252/1920 Sb. z. a n. ze dne 30. března 1920 byla přijata podoba vlajky Československé republiky, dnešní vlajka České republiky. 

Vlajka je nejviditelnějším státním symbolem, kterým naši zemi reprezentují státní činitelé, sportovci, či ozbrojené složky. Slušní a spořádaní občané uchovávají vlajku ve veliké úctě, chrání ji a udržují v pořádku. Vlajka sklízí zasloužený vděk a lásku vlastenců, za to dodává sílu a pozvedá mysl národa v dobách zlých. Vlaje na budovách, na žerdích, na vozidlech. Bez státní vlajky se neobejdou akce na nejvyšší úrovni protokolu, stejně jako vzpomínkové nebo sportovní akce na vesnicích.

Česká vlajka vlajkou československou

V den vzniku samostatného československého státu, 28. října 1918, vlály v Praze a dalších českých městech vlajky dvoubarevné. Tvořily je dva vodorovné pruhy, horní bílý a spodní červený. Od 13. století to byly barvy Českého království, barvy vycházející z českého znaku bílého (stříbrného) lva na červeném poli a z moravského znaku šachované bílo (stříbro) červené orlice. Jakkoliv měli své barvy také Moravané, Slezané a Slováci, pod červeno-bílou zástavou bojovali za samostatný stát všichni českoslovenští legionáři v Rusku, ve Francii i v Itálii. Touto vlajkou se prezentovali čeští krajané v zahraničí, a pod touto vlajkou vystupoval také Tomáš G. Masaryk a další činitelé Československé Národní rady. Neoficiálně ji nosili i čeští vojáci rakousko-uherské armády během první světové války.

Československá Národní rada se sídlem v Paříži, která se fakticky stala exilovou vládou dosud neexistujícího státu, vydala v září 1918 dokument, kterým bílo-červenou vlajku označila jako „československou vlajku“ budoucího státu.

Mladá Československá republika začala přirozeně používat vlajku bílo-červenou, byť jako provizorium. Nevyjadřovala však novou územní celistvost Československa. A co více, ve střední Evropě se nacházely dva sousední státy s identickou vlajkou – Československo a Polsko – a třetí ze sousedů – Rakousko – s vlajkou snadno zaměnitelnou. Bylo potřeba najít novou podobu, která by byla akceptovatelná pro všechny obyvatele a zároveň by jasně identifikovala nový stát na mezinárodním poli. Hledání začalo již krátce po ustanovení republiky. Znaková komise zřízená při ministerstvu vnitra byla složená z odborníků z řad vexilologů a dalších pomocných věd historických, jednala dlouho a bez pochyby pečlivě. Nelze si představovat, že proces vzniku československé státní vlaky byl jednoduchý. O tom ostatně svědčí i fakt, že byla podoba vlajky přijata až rok a půl po vzniku republiky.

Mezi členy komise patřili: univerzitní profesor dr. Gustav Friedrich, ředitel Zemského archivu dr. Jan B. Novák, ředitel archivu ministerstva vnitra dr. Ladislav Klicman, profesor František Kysela z Umělecko-průmyslové školy, dr. Václav Vojtíšek z pražského městského archivu, nebo historik umění a tajemník ministerstva školství dr. Václav V. Štěch. A v neposlední řadě také zaměstnanec archivu ministerstva vnitra a heraldik Jaroslav Kursa. Komise nejdříve řešila podobu malého a velkého státního znaku, až od dubna 1919 se začala naplno zabývat státní vlajkou.

Panslovanské barvy

Bylo jasné, že nová československá vlajka bude muset obsahovat třetí barvu. Během zasedání Národního shromáždění československého dne 30. října 1919 byl podán vládní návrh zákona, kterým měla být stanovena podoba státních barev a vlajky. Tento vládní návrh jasně deklaroval, že státními barvami jsou bílá, červená a modrá. Šlo o tzv. slovanskou trikolóru, která vzešla z Všeslovanského sjezdu konaného roku 1848 v Praze. Zvolenou trojici barev historicky využívaly jak slovanské země (Rusko, Srbsko), tak západní spojenci z válečných let (Francie, Velká Británie, Spojené státy americké).

Modrá barva bývá nejčastěji vykládána jako symbol Slovenska. Ovšem je třeba připomenout, že se modrá vyskytovala také ve znacích Moravy, některých slezských oblastí (Těšínsko, Ratibořsko) a Podkarpatské Rusi. Zvolená trojice barev tedy spojovala všech pět zemí, které společně tvořily meziválečné Československo.

Výběr státních barev byl přirozený a logický. Daleko složitější byla otázka jejich umístění na nové vlajce. Původní bílo-červené vodorovné pruhy měly být zachovány jako odkaz boje za samostatnost a nabyté svobody, které bylo dosaženo právě pod touto vlajkou. Jak a kam tedy ideálně umístit novou modrou? Nabízelo se přidat třetí vodorovný pruh, čímž by se ovšem vlajka příliš podobala již existujícím státním vlajkám Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, Lucemburské velkovévodství, či Nizozemského království. Tato možnost byla brzy vyloučena. Bylo jasné, že je třeba hledat originální podobu, která by novou republiku dělala jedinečnou.

Modrý klín

Již zmíněný Jaroslav Kursa, rodák z Blovic na Plzeňsku, bývalý učitel, nadšený heraldik a zaměstnanec archivu ministerstva vnitra, odborně zpracovával většinu návrhů doručených komisi k posuzování. A s prací na tvorbě státní vlajky zašel ještě dál, když komisi předložil i své vlastní návrhy. Ty zpracoval pravděpodobně na jaře roku 1919. Otázku využití modré barvy, se rozhodl vyřešit použitím klínu vsazeného mezi bílý a červený pruh. Klín vycházel z žerďové strany a sahal do 1/3 délky vlajky. (Mezi Kursovými návrhy byla také varianta modrého klínu o délce ¼ délky vlajky, nebo vlajky bez použití klínu).

K práci na tvorbě nové státní vlajky byli přizváni také zástupci Uměleckého sboru Památníku odboje. Jednalo se například o sochaře a medailéra Otakara Španiela, malíře a grafika Františka Kupku, architekta Josefa Gočára a další. Své návrhy (celkově 32) odevzdali umělci Památníku odboje komisi dne 14. července 1919. Mezi nimi byly i návrhy malíře a sochaře Jaroslava Jareše, obsahující klín v levé (žerďové) části vlajky. Ve svých nápadech navrhoval Jareš klín černý, se znakem červeného husitského kalicha, v některých případech i modrý. Ani poměrem, ani celkovým provedením však Jarešovi odevzdané návrhy nepřipomínaly později přijatou podobu vlajky. Přesto byl Jaroslav Jareš po dlouhá léta spojován s autorstvím československé státní vlajky.

Pouhých deset dní předtím, 4. července 1919, předložil Josef Kursa své návrhy obsahující vlajku s bílým a červeným pruhem a modrým klínem sahajícím do 1/3 délky vlajky znakové komisi. Na rozdíl od uměleckých návrhů dodaných Památníkem odboje, byly Kursovy návrhy dokonale graficky zpracované, včetně stanovených poměrů.

Uplatnit klín doporučoval i jeden ze členů komise, inženýr Antonín Valšík. Ten byl po vyhlášení samostatného státu přidělen k námořnímu odboru Ministerstva národní obrany. Jeho zkušenosti ze služby u rakousko-uherského námořnictva se projevily i během práce pro komisi. U Pražské paroplavební společnosti domluvil zkoušky vlajky na dvou parnících plavících se po Vltavě. Sám k tomu uvedl: "Vyhotovena byla vlajka, jezdily pod ní dva parníčky asi 4 dny na Vltavě a pozorovali jsme tu vlajku jak v přírodě, tak ve městě za svitu slunce i za večerního šera a shledali jsme, že svým seskupením i tvarem co vlajka vyhovuje, poněvadž je zdaleka rozeznatelná, působí určitým vážným dojmem a liší se od všeho toho, co již stává, nebo co by jí mohlo dáti výraz jakési malichernosti…"

Další návrhy

Jednou z navrhovaných vlajek, která se sice nestala státní ani národní, ale dočkala se alespoň částečně podobného využití, byla vlajka navržená čelním členem Československé Národní rady a pozdějším ministrem vojenství Milanem R. Štefánikem. Do modrého pole byly vodorovně umístěny tradiční bílý a červený pruh, které byly na straně odvrácené od žerďové zakončeny do podoby trojúhelníku. Uprostřed bílo-červených pruhů se nacházely žluté (zlaté) iniciály "ČS". Tato, nejčastěji označovaná jako "Štefánikova vlajka", se stala vlajkou Československé Národní rady v Paříži a byla využívána i československými legionáři na Sibiři.

Mezi nejznámější návrhy na státní vlajku Československa patří práce slavného malíře a účastníka protihabsburského (později i protinacistického) odboje Vojtěcha Preissiga. Ve spolupráci s Milanem R. Štefánikem navrhl vlajku tvořenou dvěma červenými, dvěma bílými a jedním modrým pruhem, ve kterém se nacházely čtyři pěticípé hvězdy. Hvězdy symbolizovaly čtyři země – Čechy, Moravu, Slezsko a Slovensko – které společně tvořily Československou republiku. V době tvorby této vlajky ještě nebyla připojena Podkarpatská Rus. Vlajka se objevovala na Preissigových propagačních plakátech a pro své rozšíření mezi krajanskou komunitou ve Spojených státech amerických bývá nazývána jako "vlajka amerických Čechoslováků".

I další návrhy státní vlajky obsahovaly symboly pěticípých hvězd a zcela jasně odrážely inspiraci vlajkou hvězd a pruhů Spojených států amerických, které měly zásadní význam pro uznání československé samostatnosti. Neméně silný byl vliv husitské tradice. Symbol husitského kalicha ve svých návrzích uplatňoval Jaroslav Jareš.

Přijetí Kursova návrhu

Návrh, který znaková komise doporučila jako nejlepší – tedy Kursova vlajka s bílo-červenými pruhy a třetinovým modrým klínem – nebyl přijat automaticky. Klín vzbuzoval nedůvěru a působil exoticky. Od ledna do března 1920 tak probíhala jednání zástupců komise a ústavního výboru. Testování v praxi (na parnících) prokázalo, že vlajka bude vypadat originálně a zároveň vkusně v nejrůznějším prostředí i denní době. Na svých jednáních dospěla komise k poslední úpravě Kursova vítězného návrhu. Žerďový modrý klín byl z estetických důvodů prodloužen do poloviny délky celé vlajky. Tím bylo také dosaženo vyváženého zastoupení všech tří barev.

Ještě během posledních jednání 16. března 1920 musel inženýr Antonín Valšík použití klínu obhajovat před ústavním výborem. Mimo jiného k tomu dodal: "Co se týče klínu, pamatuji se na dojem, který ve mně vyvolaly prapory čínské v Tien-tsinu a Pekingu, kde každý oddíl vojska má svůj prapor ve tvaru klínu, a sice většinou ve tvaru trojúhelníka ostroúhlého. Tvary těchto čínských praporů vznikly z pouhého pozorování přírody a z velkého smyslu Orientálců pro pohyb vlnitý v přírodě. Když voják nese prapor na vysoké žerdi, je přirozeno, že jeho konec při nejmenším pohybu vlaje a nabývá tím prapor živosti, který je jaksi důkazem síly. Kdyby si byli udělali praporec tvaru obdélníka jako je vlajka, co by to mělo za následek? Následek by byl ten, že při této velké délce tíhou by vlajka klesla a byla by mrtvá, neživá a bylo by k tomu potřebí velice silného větru, aby vlála a činila dojem živosti. Tomu všemu se vyhoví tím, že my zde nedáváme formu trojúhelníka pravoúhlého, nýbrž formu heraldického klínu a tím, že dáváme vlajce přesné rozměry, které jsme vzali z vlajky holandské a anglické, tedy dvou nejstarších námořních národů, kteří mají v tomto ohledu největší zkušenosti. Tím se docílí, že vlajka bude vždy živá."

K přijetí již zmiňovaného zákona č. 252/1920 Sb. z. a n., který definoval konečnou podobu symbolů Československé republiky, nemohlo dojít dříve, než byla přijata nová ústava. Ústavní listina Československé republiky byla přijata až 29. února 1920 s účinností zákona od 6. března 1920. Do té doby byla stále v platnosti tzv. Prozatímní ústava z listopadu 1918, která sama otázku podoby státních symbolů neřešila a užívání historické bílo-červené vlajky tak vycházelo ještě ze zvyklosti Československé Národní rady z posledního roku první světové války. Zákonem č. 252 se tak zrodil nový symbol československé státnosti.

Jakkoliv bylo autorství československé státní vlajky v průběhu desítek let zapomenuto a následně připisováno jiným lidem – Jaroslav Jareš – nebo se o ně jiní hlásili – americký Čech Josef Knedlhans – faktem uznávaným všemi českými vexilology zůstává, že pravým autorem byl archivář Jaroslav Kursa. Jeho památku od roku 2005 v rodných Blovicích připomíná pamětní deska, ve které je znázorněna podoba původního Kursova návrhu státní vlajky (s klínem sahajícím do 1/3 délky vlajky).

Symbolem odboje

Kromě období nacistické okupace, kdy od 19. září 1939 do 5. května 1945 používal Protektorát Čechy a Morava vlajku o třech vodorovných pruzích (shora dolů: bílá, červená, modrá) a klerofašistická Slovenská republika také (shora dolů: bílá, modrá, červená), nedošlo k žádným změnám podoby československé státní vlajky. Nutno podotknout, že ani za války nebyla kontinuita použití československé vlajky přetržena díky exilové vládě prezidenta dr. Edvarda Beneše a jednotkám zahraničního odboje. I domácí odbojové hnutí uznávalo jako jedinou vlajku Československé republiky; její motiv se objevoval v ilegálních tiskovinách a někteří odbojoví pracovníci na ni skládali přísahu.

Jak začátek později potlačeného Slovenského národního povstání, tak i celonárodního povstání proti nacistickým okupantům v květnu 1945 měl ve všech městech a obcích vždy stejný projev – vyvěšení vlajek Československé republiky. Vyvěšovaly se vlajky ukrývané po dobu okupace, ale i narychlo sešité z kusů látek. Oddíly českých povstalců malovaly vlajky na své rukávové pásky, na přílby, přezky i techniku ukořistěné německým vojákům. Vděčné obyvatelstvo vlajkami vítalo armády osvoboditelů po šesti letech útlaku a představitele zahraniční vlády a odboje po jejich návratu do svobodné vlasti.

Vlajkou České republiky

Na rozdíl od státních znaků nedoznala československá státní vlajka úprav ani během změn režimů. Jak v roce 1948, tak v roce 1989, kdy se stala jedním ze symbolů Sametové revoluce. Česká a Slovenská federativní republika měla jak společnou původní československou vlajku, tak každá z federativních republik vlastní. V případě České federativní republiky se jednalo o historickou vlajku složenou z bílého a červeného pruhu. Její používání se však nevžilo.

Po rozdělení československé federace si nová Česká republika, i přes protest Slovenska, ponechala původní podobu státní vlajky z roku 1920. Tedy vlajku o poměrech stran 2:3, s horním vodorovným bílým pruhem, spodním vodorovným pruhem červeným a modrým klínem vycházejícím z žerďové strany a sahajícím přesně do poloviny celkové délky vlajky. Slovenská republika se vrátila ke své trikolórové vlajce, s bílým, modrým a červeným vodorovným pruhem, který doplnila o bíle lemovaný malý státní znak. Slovenský protest byl oprávněný, neboť se jednalo o porušení druhého odstavce článku 3 ústavního zákona č. 542/1992 Sb. z. a n. o zániku České a Slovenské federativní republiky, který oběma zemím zamezoval používání původních symbolů. Po nabytí platnosti zmíněného zákona však tato podoba vlajky nepatřila žádnému státu na světe a byla tedy volná pro použití samostatnou Českou republikou. Na to reagoval zákon č. 3/1993 Sb. z. a n. o státních symbolech České republiky, který je platný dodnes.

O kvalitách Kursou navržené státní vlajky asi nejvíce svědčí fakt, že ji hrdě používáme již sto let.

 

text: br. Petr Tolar

 

01 – První česk...
01 – První československá vlajka, používaná jako státní vlajka Československé republiky mezi roky 1918 až 1920, vycházela z barev znaku Českého království.
02 – Některé z ...
02 – Některé z návrhů na podobu státní vlajky Československé republiky zpracované archivářem Jaroslavem Kursou. Modrý klín je zde navržen ve dvou délkách.
03 – Autor návr...
03 – Autor návrhu československé státní vlajky Jaroslav Kursa (1875 – 1950).
04 – Vítězný ná...
04 – Vítězný návrh na státní vlajku Československé republiky předložený znakovou komisí. Před přijetím zákona o státních symbolech došlo ještě k prodloužení délky modrého žerďového klínu.
05 – Štefánikov...
05 – Štefánikova vlajka používaná od roku 1918 Československou Národní radou v Paříži a československými legionáři na Sibiři se pro účely státní vlajky příliš nehodila.
06 – Vlajka nav...
06 – Vlajka navržená malířem Vojtěchem Preissigem, používaná československými krajany ve Spojených státech amerických, patřila také k návrhům na státní vlajku Československa.
07 – Zákon č. 2...
07 – Zákon č. 252 o státní vlajce, státních znacích a státní pečeti z 30. března 1920.
08 – Titulní st...
08 – Titulní stránka ilegálního časopisu „V boj“ z roku 1939 s československou vlajkou. Ilustrace maloval Vojtěch Peissig, který sám navrhl jedu z možných podoby státní vlajky.
09 – Dnešní stá...
09 – Dnešní státní vlajka České republiky.
10 – Dnešní stá...
10 – Dnešní státní vlajka Slovenské republiky.

Partneři



Navštivte



© 2015 Českoslovenká obec legionářská
patka