Vyhledávání



100. výročí od zahájení činnosti Československé národní rady v Paříži

Na počátku první světové války neměl odboj proti Rakousko-Uhersku, jenž se formoval doma i v jednotlivých krajanských koloniích po celém světě jednotné vedení. Cesta k vrcholnému orgánu československého diplomatického a vojenského odboje vyžadovala nezměrnou energii a odhodlání všech aktérů.

I filosof a demokratický politik, profesor T. G. Masaryk k projektu samostatného čs. státu dospěl po delších úvahách. Porážkou Německa a Rakousko-Uherska měly být vytvořeny podmínky ke garanci takového státu vítěznou anglo-francouzsko-ruskou koalicí. Předpokladem zdárného vývoje nového státu měla být poválečná demokratizace celé Evropy. S tímto plánem Masaryk odešel v prosinci 1914 do emigrace. Odešel zprvu do Itálie a pak do Ženevy, aby se v létě 1915 ujal vedení zahraniční odbojové akce. V zahraničí se mohl opírat o okruh svých nejbližších spolupracovníků, především o Milana Rastislava Štefánika, a morálně a finančně o početné krajanské spolky v USA, Rusku, Francii, Británii a Švýcarsku.

Z domova byl podporován Edvardem Benešem a tajnou odbojovou organizaci "Tajný výbor Maffie", ve které se na počátku roku 1915 začali sdružovat politikové, vědci, představitelé národních organizací, čeští důstojníci rakouské armády a představitelé dalších profesí a organizací. Po nuceném odjezdu Edvarda Beneše do zahraničí na podzim 1915 se stal jejím předsedou Přemysl Šámal.

Na konci října 1915 založil Tomáš Garrigue Masaryk v Paříži první politický orgán zahraničního odboje Český komitét zahraniční. Komitét vydal 14. listopadu 1915 provolání, kterým vyhlašoval otevřený boj Rakousko-Uhersku. Jádrem provolání bylo konstatování, že federalizace a přeměna Rakousko-Uherska na svazek svobodných národů je nemožná. Podepsali jej Tomáš Garrigue Masaryk, Josef Dürich, Bohumil Čermák, Bohdan Pavlů, Ludvík Fischer, Albert Mamatey a další, a bylo zveřejněno ve Velké Británii, Francii, Švýcarsku, Rusku a USA.

Od února 1916 byl Český komitét zahraniční v Paříži přeměněn na Národní radu zemí českých, záhy přejmenovanou na Československou národní radu, jako ústřední orgán odboje s postupně budovanými odbočkami na Rusi, v Itálii, Británii, Švýcarsku a v USA. Jejím cílem bylo získání oficiálních míst i veřejnosti dohodových států pro myšlenku rozbití Rakousko-Uherska a vytvoření samostatného čs. státu. Předsedou Československé národní rady byl zvolen Prof. T. G. Masaryk, místopředsedy poslanec Josef Dürich a Dr. Milan Rastislav Štefánik, a generálním tajemníkem Dr. Edvard Beneš. Sídlo rady bylo v Rue Bonaparte 18 v Paříži a jejím hlavním tiskovým orgánem byly časopisy La Nation Tchéque (Český národ) a Československá samostatnost. Osou praktické činnosti se stalo intenzivní propagační a diplomatické působení, a budování čs. zahraničního vojska.

Předseda ČSNR Prof. Tomáš Garrigue Masaryk

Po vypuknutí první světové války odjel Masaryk do zahraničí a po důkladné etické a mezinárodně politické úvaze vyhlásil dne 6. července 1915 u příležitosti ženevských oslav 500. výročí upálení Mistra Jana Husa odboj proti habsburské monarchii. Od září 1915 přesídlil Masaryk do Paříže, kde se stal předsedou zřízeného Českého komitétu zahraničního, později přejmenovaného na Československou národní radu. Masarykovi se dařilo získat na svou stranu české a slovenské krajanské organizace, postupně i značné sympatie zahraničního tisku a spolu s domácí odbojovou skupinou Maffie zajišťoval pro spojence zpravodajskou službu o poměrech v nepřátelském Rakousku-Uhersku.

V jednáních směřujících k uznání novodobého českého státu ho významně podpořila vzrůstající aktivita československých legií a pronikavé úspěchy na všech bojištích první světové války. Samostatnost československého státu se nakonec mezinárodně prosadit podařilo. Dne 14. listopadu 1918 byl Masaryk zvolen prezidentem nové republiky a brzy si získal renomé státníka evropského formátu.

Masaryk byl zvolen do čela Československé republiky celkem čtyřikrát. V květnu 1934 se jeho zdravotní stav prudce zhoršil, a tak 14. prosince 1935 abdikoval. Za svého nástupce v prezidentském úřadě doporučil Edvarda Beneše. Po své abdikaci pobýval Masaryk na zámku v Lánech, který obdržel k doživotnímu užívání. Zde zemřel 14. září 1937. Pohřební průvod z Prahy na lánský hřbitov lemovalo přes jeden milion lidí.

Místopředseda ČSNR Dr. Milan Rastislav Štefánik

Do cesty jeho slibné vědecké dráhy vstoupil počátek první světové války. Jako francouzský občan byl povolán do armády, prošel na vlastní žádost pilotní školou a zanedlouho vstoupil do bojů s eskadrou MF-54 v oblasti Arrasu. Vědecké znalosti a zkušenosti získané při astronomických pozorováních mu umožnily provádět kvalitní předpověď počasí, což mělo pro letectvo mimo­řádný význam. Byl proto pověřen vytvořením armádní me­teorologické služby. Později bojoval v Srbsku, odkud byl těžce nemocný převezen do Říma. Jakmile se jeho zdra­votní stav zlepšil, odjel do Paříže, kde se 13. prosince 1915 setkal s Edvardem Benešem, který ho seznámil se snahami vytvořit samostatný československý stát.

Podílel se na vzniku Československé národní rady, v níž pak zastupoval zájmy Slovenska. Další svoji činnost zaměřil na vytvoření samostatného čs. vojska. Společně s Benešem dostali příslib od francouzské vlády v otázce výzbroje našich jednotek. Podmínkou bylo získat dostatečné množství dobrovolníků, a tak Štefánik získával vojáky ze zajateckých táborů v Rumunsku, odjel organizovat ná­bor i do USA. Po návratu do Paříže se účastnil na tvorbě Dekretu o zřízení československé armády ve Francii, který byl vyhlášen 16. prosince 1917.

V červnu mu byla jako zástupci velitele čs. armády propůjčena hodnost generála, v říjnu po jednáních v Ženevě byl v předběžně ustavené vládě jmenován ministrem vojenství. Přelom let 1918–19 byl ve znamení řešení problémů spoje­ných s intervencí čs. legií v Rusku. Na základě Štefánikova návrhu bylo rozhodnuto o přesunu legií do týlu a odchodu do vlasti. Také Štefánik se vydal na cestu do svobodného a samostatného Československa. Byla to však cesta poslední. Dne 4. května 1919 se jeho letadlo těsně před přistáním zřítilo na letišti Ivánka nedaleko Bratislavy. Havárii nikdo nepřežil.

Místopředseda ČSNR Dr. Edvard Beneš

Propuknutí první světové války jej podnítilo k organizaci vnitřního odboje. Obstarával zejména spojení mezi Prahou a Masarykem ve Švýcarsku. V září 1915 odešel do zahraničí a od té doby jsou jeho životní osudy úzce spjaty s osobnostmi T. G. Masaryka a M. R. Štefánika. V Paříži organizoval a řídil jednotlivé složky zahraniční emigrace, podílel se na propagaci československého politického programu. Reorganizoval kurýrní službu, kterou se udržovalo tajné spojení s Maffií v Čechách.

Podílel se na ustanovení Československé národní rady (1916), kde zastával místo generálního tajemníka. Společně s M. R. Štefánikem jednal s představiteli dohodových mocností o zřízení samostatných čs. vojenských jednotek.

Dalším výrazným výsledkem Benešovy diplomacie bylo uznání Československé národní rady jako představitele nového československého státu ze strany Francie (červen 1918), Anglie (srpen 1918) a Itálie (říjen 1918). To současně umožnilo přístup zástupců Čs. národní rady na jednání států Dohody. V říjnu 1918 vedl v Ženevě rozhovory s českými domácími politiky o budoucnosti nového státu. V prozatímní vládě byl pověřen řízením ministerstva zahraničí a vnitra.

Domů se však vrátil až v září 1919, neboť se v Paříži účastnil mírových jednání. Při nich zabezpečoval historicky neexistující jižní hranici Slovenska a jeho vymanění z vlivu Uher vůbec, současně prosazoval uznání historických hranic českého státu.

Stál u zrodu Společnosti národů a na její půdě prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti. Jeho doménou byla sice zahraniční politika, hrál však i významnou vnitropolitickou roli. V letech 1921–22 byl ministerským předsedou a jako místopředseda Čs. strany národněsocialistické výrazně ovlivňoval její politiku. Po abdikaci T. G. Masaryka byl zvolen 14. prosince 1937 prezidentem Československé republiky.

Po Mnichovu byl nucen z exilu opět organizovat zahraniční odboj za opětovné osvobození Československa a na diplomatickém poli docílil nejen zneplatnění Mnichovské dohody, ale i uznání právní kontinuity státu.

 

text: br. Jiří Filip

Partneři



Navštivte



© 2015 Českoslovenká obec legionářská
patka