Vyhledávání



Čeští dobrovolníci v bojích v Dobrudži

Mezi významné kapitoly prvního československého odboje v době první světové války patří bez nejmenších pochyb bojová účast českých dobrovolníků během bojů na tzv. dobrudžské frontě na podzim roku 1916. V rámci 1. srbské dobrovolnické divize zde několik stovek českých dobrovolníků získalo vydatné bojové zkušenosti, které později většina z nich uplatnila během služby v československých legiích. Dobrudža se tak svým významem zařadila mezi takové pojmy, jako je Zborov, Terron či Doss Alto. 

Zatímco se ve vynuceném exilu připravovaly zbytky poražené srbské armády na další bojové nasazení, které by vedlo k osvobození okupované vlasti, formovala se na území carského Ruska jednotka dobrovolníků převážně srbského, chorvatského, slovinského a také českého původu. Jednalo se o bývalé příslušníky rakousko-uherské armády, kteří na východní frontě padli do ruského zajetí. Početní převahu i politický vliv měli u jednotky Srbové a vznikající jednotka dobrovolníků se stala součástí srbské armády. Celkem se k jednotce hlásilo okolo 20 000 Jihoslovanů a Čechů z ruských zajateckých táborů. Centrem této dobrovolnické akce bylo černomořské přístavní město Oděsa.

Rodící se jednotce chyběli zkušení důstojníci. Čeští dobrovolníci, kteří se stali důstojníky již v rakousko-uherské armádě, tak byli vítanou posilou a byly jim ponechány jejich hodnosti. Velitelem jednotky se stal srbský plukovník Stevan Hadžić, který se do Oděsy dopravil z ostrova Kerkyra, kde se v té době nacházely zbytky srbské armády.

Od počátku roku 1916 postupně vznikaly tři pěší pluky, od dubna čtyři. Ty se staly součástí 1. srbské dobrovolnické divize (1. Srpski dobrovoljačka divizija). V srpnu 1916, před odchodem na frontu, mohla divize nasadit již zhruba 18 000 vojáků. Celkově se do 1. srbské dobrovolnické divize přihlásilo téměř 600 Čechů, z nichž bylo 128 důstojníků.

Zatímco se formovala srbská dobrovolnická divize, vedlo Rumunské království jednání o vstupu do války. Z neutrality vystoupilo až na konci srpna 1916, kdy se přidalo na stranu dohodových mocností. Oproti očekávání však velice rychle přešlo do defenzívy, když na něj zaútočily síly Bulharska, Rakousko-Uherska a Německa. Právě mezi Rumuny a Bulhary panoval spor o území mezi Dunajem a pobřežím Černého Moře, zvané Dobrudža. A právě na tzv. dobrudžskou frontu byl na pomoc rumunské armádě vyslán ruský XLVII. expediční sbor pod velením generála Andreje M. Zajončkovskije. Vedle dvou pěších a jedné jezdecké divize Rusů byla součástí sboru také 1. srbská dobrovolnická divize.

Vojáci srbské divize se v Reni 1. září 1916 pluk po pluku postupně nalodili na ruské nákladní lodě a po dvoudenní plavbě byli vyloženi v rumunském přístavu Černá Voda (Cernavodă). Odtud nastoupili pěší pochod do tábora u města Medžidija (Medgidia). Ocitli se v Dobrudži.

Když do Medžidije dorazily všechny útvary divize, neboť do přístavu Černá Voda připlouvaly jednotlivé pluky zvlášť, vyrazila divize ráno 5. září 1916 konečně jako celek směrem na jih. Rozdělena na první a druhou brigádu postupovala divize dvěma proudy směrem k obsazenému městu Dobrič, které padlo mezi prvními do bulharských rukou.

Severozápadně od Dobriče u vesnice Kuru-nasredin (Nasredin) došlo 7. září 1916 k prvnímu boji srbské divize v Dobrudži. Srbskou kolonu na přesunu přepadla bulharská palba, která si vyžádala první raněné a padlé. Mezi zraněnými byl i velitel 2. brigády plukovník Stanković, když se palba bulharských zbraní zaměřila i na jeho pozorovatelské stanoviště na okraji lesa nad Kuru-nasredinem. Srbských vojáků se zmocnila panika, kterou umocňovala palba z domů v blízké vsi, která zabíjela bezbranné raněné srbské vojáky odnesené z bojiště na zřízené obvaziště. Vyčleněný oddíl srbských vojáků pak ze msty postřílel obyvatelstvo domů, ze kterých střelba vycházela, včetně žen a dětí.

Mezi prvními raněnými srbské divize při těchto bojích byl i český kapitán Otakar Libus ze 4. pluku a vůbec prvním padlým českým dobrovolníkem se stal poručík Jaroslav Řehák z 1. pluku.

Jakkoliv však Srbové ustáli první nepřátelský nápor a Bulhary zahnali, museli se dát od Dobriče na ústup směrem na Saradžu. Ani bojový elán a dobrá morálka vojáků srbské divize nemohly vynahradit neúspěchy rumunských oddílů ustupujících na ostatních úsecích fronty. Ostatně, rumunská nepřipravenost na válku a bojová neefektivita se stala častým terčem výtek srbských a ruských důstojníků i vojáků. Byla totiž příčinou toho, že ač by Srbové a Rusové mohli postupovat, byli nuceni po úspěšných bojích ustupovat.

V polovině září dostala srbská divize rozkaz zaujmout pozice na linii Kokardža-Cobadin. U vesnice Kokardža (Cocargea, dnes Pietreni) došlo 19. září 1916 k jednomu z nejzuřivějších střetnutí dobrudžského tažení 1. srbské dobrovolnické divize. Přímo na Kokardžu postupoval 2. pluk, který byl ve vyrovnané linii podporován 1. plukem na levém křídle (na východ od vesnice) a na pravém křídle (na západ od vesnice) zpočátku jednotkami rumunské 9. divize. Jelikož však rumunské jednotky odpadly a nepostupovaly, byl na jejich místo nasazen 4. pluk tvořící srbskou divizní zálohu. 3. pluk srbské divize posiloval a rozšiřoval levé rameno a udržoval kontakt s rumunskou 10. brigádou a ruskou 61. divizí nalevo. Srbové i Bulhaři nastoupili do útoku na bodáky. Nastal boj muže proti muži, na nože, na pěsti. To vše za neustálých dělostřeleckých soubojů a přehradné kulometné palby.

Boje trvaly až do půlnoci. Ráno 20. září pak ukázalo jejich následky. Obě strany měly mnoho raněných a padlých. Z Čechů padli v bojích u Kokardže například poručík Josef Varta, podporučík František Zeis, podporučík Václav Ždimera a další. Po dalších přestřelkách s nepřítelem byla divize 22. září 1916 stažena k osadě Mahmut-Kujusi (Mamut Cujus). I přes mnohé oběti nepřinesly boje u Kokardže Srbům očekávaný cíl – zajištění linie Kokardža-Cobadin.

Doba odpočinku byla využita k načerpání sil, doplnění zásob a hlavně k alespoň částečnému doplnění ztrát z předešlých bojů. Posily přicházely od doplňovacího praporu z Oděsy. Mezi novými důstojníky bylo přes dvacet Čechů. Nově příchozí mužstvo přicházelo beze zbraní, bylo proto potřeba jej vybavit zbraněmi po padlých a raněných. Zkušenější vojáci si vyměňovali kořistní rakousko-uherské pušky, které dostali již v Oděse od Rusů, za lepší pušky rumunské a bulharské.

Rozkaz k odchodu na frontu byl 1. srbské dobrovolnické divizi vydán 1. října 1916 a začal být okamžitě plněn. Ještě v noci nad ránem 2. října se srbští vojáci vydali za vydatného deště na pochod směrem na jihovýchod k městu Amzač (Amzacea), které se nachází zhruba 25 kilometrů na západ od pobřeží Černého moře. Severně nad Amzačí, u vesnice Endže-Mahala (Engi-Mahale, dnes Mereni), vybudovali Srbové zákopy a očekávali úder protivníka. Ten přišel hned po rozpuštění ranní mlhy 3. října 1916. Připravení Srbové však bulharské pěšáky uvítali palbou svých kulometů.

Linie dohodových sil na dobrudžské frontě byly rozloženy tak, že na východě u Černého moře stála jedna divize rumunská, směrem na západ pak divize srbská, dvě ruské a u Dunaje uzavírala linii druhá rumunská divize. Obsadit Amzač bylo úkolem pro 1. srbskou dobrovolnickou divizi. Na levém křídle útoku na město nasadili Srbové pouze 2. pluk, v dotyku s rumunskou 19. divizí u Topraisaru. Na pravém křídle byl 4. pluk posílený ze zálohy 3. plukem. 4. pluk sousedil napravo s ruskou 61. divizí. Srbský 1. pluk tvořil divizní zálohu. Proti srbské divizi stáli u Amzače vojáci turecké 25. divize, posílení o vojáky první brigády bulharské Třetí armády. I když se vojákům srbské divize podařilo překonat obránce města a dostat se do jeho ulic, museli jej opět opustit. Nepodařilo se totiž zajistit dvě návrší nad městem, mezi kterými Amzač stojí. Srbové tak opět museli zaujmout pozice severně od města. Po zmařeném srbském útoku se znovu opevnily i bulharsko-turecké jednotky a připravovaly se na protiútok, jak ostatně napovídala i zvýšená aktivita bulharských a německých letounů nad srbskými liniemi a vypuštěný pozorovatelský balón nad Amzačí.

Dne 6. října 1916 se bulharské a turecké jednotky vydaly do útoku. Hlavní nápor byl veden směrem na Topraisar, tedy na levé křídlo 2. pluku a sousední Rumuny, kteří byli zakopáni v samotném Topraisaru. Mohutnou dělostřeleckou palbou byl Topraisar zapálen a rumunské linie byly ve tři hodiny odpoledne prolomeny. Vojáci 2. pluku srbské divize se tak ocitli nekryti na levém boku a museli střídavě pálit tu na nepřátele útočící na jejich pozice zepředu, tu na nepřátele nalevo. Za této situace byla linie neudržitelná, a tak se Srbové postupně stáhli. V bojích u Amzače byl mezi jinými raněn i poručík Emanuel Moravec, tehdy velitel kulometné čety, později nejznámější český kolaborant s nacisty.

Po neúspěšném pokusu o dobytí Amzače zůstala srbská divize po nějaký čas v zákopech u vsi Endže-Mahala nad Amzačou. Blížil se ale začátek velké ofenzívy vojsk Ústředních mocností, která měla prorazit dobrudžskou frontu a definitivně vytlačit dohodová vojska z Dobrudže. Bulharsko-turecko-německý útok začal 19. října 1916 od šesti hodin ráno masivní bubnovou palbou na srbské pozice. Nevyztužené, v měkké hlíně slabě vyhloubené srbské zákopy se po dopadech pum rychle zasypávaly. K dělostřelecké kanonádě se přidal také pozemní útok.

Ústup jednotek 4. pluku kryly kulomety pod velením podporučíka Jiřího Čermáka. Když už mu zbyl pouze jediný střelbyschopný kulomet a patnáct vojáků (pušek se chopili i důstojníci), připravoval se na nejhorší: "Začínám se smiřovati s myšlenkou, že z této kaše živi nevylezeme. Zamlouvám si od Paniče pro nejhorší případ revolver (sám jsem zbraně neměl); reviduji kapsy a ničím všechny lístky z domova a od známých, které mne došly polní poštou až do zákopu, trhaje je na droboučké kousíčky a zašlapávaje do hlíny, aby nikdo podle nich nemohl zjistiti, kdo jsem." Nakonec se však zachránili šťastným úprkem přes otevřenou planinu.

Během odpoledne byl také vydán rozkaz k evakuaci polního obvaziště lékaře podporučíka MUDr. Bedřicha Opletala. Lehce ranění byli odesíláni pěšky. "Pro těžce raněné připravujeme vozíky a improvizovaná nosítka, na nichž své kamarády odnášejí ti nejlehčeji ranění. Beznadějné případy museli jsme ponechat osudu. Jeden měl uraženy obě dolní končetiny. Když viděl, že poslední dvoukolka odjíždí, doplazil se k ní po břiše, aby se nějak zachytil. V očích plno hrůzy, držel se křečovitě její zádi a chvíli byl vláčen za vozem, než se vysílen pustil. Málokdy jsem viděl tak strašné zoufalství."

Na ústupu byla ztracena ruská dělostřelecká baterie, která se ocitla v týlu nepřítele. Odvážným výpadem ji z obklíčení zachránila a přivedla zpět rota srbských dobrovolníků vedená českým důstojníkem, podporučíkem Václavem Kopalem, pozdějším podplukovníkem československých legií a generálem československé armády.

Celá dobrudžská fronta se nezadržitelně posouvala směrem na sever. Kdykoliv se Srbové zastavili, aby postavili linii, na které by se postavili nepříteli, museli zvolit další ústup, neboť se na východě do jejich týlu dostával nepřítel přes pozice Rumunů. Cesta dál na sever dovedla srbské dobrovolníky do hornatější části Dobrudže. Cílem bylo překročení Dunaje na území carského Ruska. Některé odloučené útvary přešly Dunaj přes pontonový most u Braily (Brăila), jako například podporučík MUDr. Opletal se svým přítelem kapitánem Rudolfem Geidlem alias Radolou Gajdou, pozdějším slavným legionářským generálem, který v řadách 1. srbské dobrovolnické divize působil jako lékař. A to i přesto, že skutečné lékařské vzdělání neměl.

Většina divize však překonala řeku až u města Isakča (Isaccea). Za Dunajem v Rusku nastal útrapám nezdařené dobrudžské mise konec. První soustředění jednotlivých částí divize bylo okolo Ismajlu  (Izmail, dnešní Ukrajina), města u dunajské delty. Po shromáždění zbylých jednotek byla 1. srbská dobrovolnická divize přesunuta k odpočinku do táborů v Berezovce (Berezivka, dnešní Ukrajina) a Vozněsensku (Voznesensk, dnešní Ukrajina). Později byla divize postupně přesunuta z Ruska do Řecka, aby se v rámci pravidelné srbské armády zapojila do osvobozovacích bojů na soluňské frontě. Mezitím ji však opustili téměř všichni čeští dobrovolníci, kteří odešli do řad československých legií v Rusku, Francii i Itálii.

I když se srbská divize v bojích osvědčila a vyznamenala, a svou zásluhu na tom mělo nemálo Čechů, tvrdým bojům odpovídaly také srbské ztráty. Divize přišla o téměř 60 % vojáků. Přesné počty padlých a raněných zatím neexistují, stejně jako zatím není znám přesný počet českých dobrovolníků, působících v řadách 1. srbské dobrovolnické divize. Z více než 40 padlých důstojníků divize bylo okolo deseti Čechů. Z řad mužstva se mohlo jednat o dalších asi 50 dobrovolníků české národnosti. Zhruba osm desítek Čechů bylo za svou službu vyznamenáno.

Na konci roku 1916 se na základě nových zpráv z Kyjeva rozhodla velká část českých dobrovolníků opustit řady 1. srbské dobrovolnické divize, aby se mohli přidat k formujícím se československým legiím v Rusku. Jako legionáři se tito "Srbáci" osvědčili v dalších bojích za samostatnost československého státu. Služba v srbské armádě byla pro československé meziválečné důstojníky výbornou školou. Většina z nich se pak v letech druhé světové války zapojila do druhého československého odboje doma i v zahraničí.

text: br. Petr Tolar

foto: Archiv ČsOL

01 - Velitelem ...
01 - Velitelem 1. srbské dobrovolnické divize byl jmenován plukovník Stevan Hadžić.
02 - V ruské Od...
02 - V ruské Oděse obdrželi příslušníci srbské divize ruské uniformy a kořistní rakousko-uherské zbraně.
03 - V květnu 1...
03 - V květnu 1916  vykonal ruský car Mikuláš II. přehlídku 1. srbské dobrovolnické divize v Oděse.
04 - Vojáci 1. ...
04 - Vojáci 1. srbské dobrovolnické divize po příjezdu do Černé Vody.
05 - Boje v Dob...
05 - Boje v Dobrudži byly kruté a únavné.
06 - Opuštěné z...
06 - Opuštěné zákopy nad Kokardžou ráno 20. září 1916, po nejkrvavější bitvě srbských dobrovolníků v Dobrudži.
07 - Fotografie...
07 - Fotografie z pohřbu podporučíka Václav Ždimery. Nad rakví stojí Rudolf Geidl, pozdější slavný legionářský generál Radola Gajda.
08 - U Amzače s...
08 - U Amzače stáli proti srbské divizi také turečtí vojáci. Na snímku turečtí polní dělostřelci.
09 - Mezi srbsk...
09 - Mezi srbskými důstojníky v zákopech u Amzače stojí za těžkým kulometem Schwarzlosse českých dobrovolník, podporučík Jiří Čermák - velitel kulometného oddílu u 4. pluku 1. srbské dobrovolnické divize.
10 - Padlým pří...
10 - Padlým příslušníkům 1. srbské dobrovolnické divize byl v roce 1936 v Medžidiji odhalen pomník.
11 - Podporučík...
11 - Podporučík Jaroslav Řehák z 1. pluku 1. srbské dobrovolnické divize, první padlý Čech v Dobrudži.
Čeští dobrovoln...
Čeští dobrovolníci v bojích v Dobrudži

Partneři



Navštivte



© 2015 Českoslovenká obec legionářská
patka