Akce proběhla v sálech a saloncích A-SPORT Hotelu v Brně. Pro účastníky bylo připraveno občerstvení a další překvapení. Přivítání se ujal bratr Karel Černoch, poté převzal slovo bratr František Trávníček, který prezentoval práci v projektu Péče o válečné veterány. Poté již následoval slavnostní přípitek a přání zdraví do nového roku. Po tomto úvodu atmosféru dokouzlila skupina Paroháči, která zahrála na přání i populární lidové písně, takže si účastníci setkání i společně zazpívali. Skupina navodila i vojenskou atmosféru populárními písněmi z doby války. V přestávkách probíhaly družné rozhovory mezi staršími sestrami a bratry i s těmi „novodobými“ veterány, kteří se jim věkem přibližují. Např. sestře Jakubcové bude (s jejím dovolením) 87 let, novodobému veteránu bratru Malachovi, účastníkovi mise v Koreji, je 82 let! Každý ze 47 zúčastněných si zajisté odnesl krásnou vzpomínku a dobrý pocit sounáležitosti s krajem a obcí legionářskou. Kdo vydržel déle, má i krásné společné foto.

Připravil: Karel Černoch

Článek Slavnostní vánoční setkání v Brně se nejdříve objevil na ČsOL.

Před zahájením projekce promluvil předseda ČsOL br. Pavel Budinský. Informoval o tom, že Předsednictvo RV ČsOL rozhodlo udělit tvůrcům filmu ocenění obce legionářské. A to proto, že tento snímek představuje hodnotný velkofilm odhalující historické události ze zajímavé perspektivy, kdy se podařilo propojit minulost se současností a ukázat, co se v naší vlasti odehrávalo v době nacistické okupace. Z tohoto pohledu jde o příkladný počin v době, kdy jsou některými lidmi veřejně zpochybňovány nacistické zločiny a zkreslována historická pravda a film nepochybně přispěje k tomu, aby se zejména mladá generace seznámila s tím, jak to doopravdy bylo.

Po skončení projekce filmu Lidice následovala téměř hodinová beseda s režiserém Petrem Nikolajevem, poradcem Jiřím Nenutilem a architektem Janem Vlčkem. K samotnému ocenění pak došlo na úvod plesu v hotelu Růže, kdy ocenění předali jménem ČsOL členové PRV ČsOL Tichomir Mirkovič a Milan Mojžíš. Režisér filmu Petr Nikolajev a autor scénáře Zdeněk Mahler byli vyznamnáni Pamětní medailí ČsOL III. stupně, další členové tvůrčího týmu obdrželi Čestné uznání ČsOL. Konkrétně: kameraman Antonio Riestra, historičtí poradci Eduard Stehlík a Jiří Nenutil, autoři hudby James Harries, Michal Hrůza a Karel Heřman, kostýmní výtvarnice Simona Rybáková, architek Jan Vlček, výkonný producent David Rauch a producent a střihač Adam Dvořák.

Text a foto: Ladislav Lenk

Článek Tvůrčí tým filmu Lidice oceněn se nejdříve objevil na ČsOL.

Za Československú obec legionársku sa zúčastnili brat František Trávníček (Jednota ČsOL Valtice) a brat Ferdinand Vrábel (Jednota ČsOL Český Brod). Obaja predstavitelia predstavili prítomným krátku históriu, súčasnú činnosť ČsOL s dôrazom na jej projekty, ako sú „Legie 100“, „Krev legionáře“, ale aj ďalšie aktivity. V rámci predstavenia projektu „Legie 100“ prítomní členovia obce zdôraznili, že ČsOL má záujem pri spomienkach na významnú dobu pred sto rokmi, keď sa rozhodovalo aj o budúcich osudoch Čechov a  Slovákov, ktorí spoločne bojovali za svoju slobodu a spoločný štát, Československú republiku, všestranne spolupracovať aj so Spoločnosťou Milana Rastislava Štefánika, vymieňať si navzájom informácie a publikácie, ako aj zúčastňovať sa na jej akciách. A naopak privítať na našich podujatiach aj predstaviteľov Spoločnosti M. R. Štefánika. Brat F. Trávníček ponúkol aj možnosť prednášok a besied pre kluby spoločnosti, čo môže prispieť k propagácii čs. légií. Zároveň pozval členov spoločnosti na plánované akcie v Juhomoravskom kraji.

Ferdinand Vrábel, člen Jednoty ČsOL Český Brod, foto: archiv

Článek Zástupcovia ČsOL sa zúčastnili na Valnom zhromaždeniu Spoločnosti M. R. Štefánika se nejdříve objevil na ČsOL.

Postřekovského rodáka (nar. 11. 9. 1911), který se 8. března 1943 vyznamenal v bojích u Sokolova a kterému za hrdinství v bojích u Kyjeva byl udělen Leninův řád, medaile Zlatá hvězda a titul Hrdina Sovětského svazu a jenž 2. světovou válku ukončil v hodnosti kapitána jako velitel 2. tankového praporu 1. čs. samostatné tankové brigády. Ale také člověka, který byl v roce 1949 nezákonně zatčen, odsouzen k deseti letům vězení, degradován na vojína a posléze i vymazán z fotografie, na níž byl zachycen se svými spolubojovníky. Trest mu dokonce po jeho odvolání zvýšili na 14 let vězení. Naštěstí se mu v srpnu 1950 podařilo z vojenské nemocnice v Olomouci uprchnout do Německa, později odešel do Velké Británie. Na svou vlast přesto stále myslel a na protest proti okupaci Československa v roce 1968 vrátil na sovětské ambasádě v Londýně svá sovětská vyznamenání. Rehabilitován byl až v roce 1990, kdy byl jmenován prezidentem republiky do hodnosti generálmajora ve výslužbě. Nositel pěti Čs. válečných křížů 1939, řádů Suvorova III. stupně a Rudé hvězdy, řádu M. R. Štefánika a Řádu bílého lva – vojenské skupiny I. třídy zemřel ve Velké Británii 30. června 2002.

Pietního aktu k uctění památky Josefa Buršíka se za ČsOL, jež byla pořadatelem spolu s obecním úřadem Postřekov, zúčastnil jeho spolubojovník a zástupce ve funkci velitele 2. tankové praporu brigádní generál Alexandr Beer. Ten k pamětní desce položil věnec ČsOL a poté zavzpomínal na bojovou cestu, kterou oba bojovníci společně prošli od Sokolova až do Prahy. Za 1. tankovou rotu aktivní zálohy nesoucí název „Československých legií“ věnec položil její velitel a tajemník ČsOL Milan Mojžíš. Součástí pietní vzpomínky byla rovněž přednáška historika Miroslava Brože v místním kulturním domě, kde poutavým způsobem přítomným občanů a příslušníkům 1. tankové roty AZ přiblížil promítáním historických fotografií životní osudy Josefa Buršíka.

Dodejme, že pietnímu aktu předcházela střelecká soutěž, Memoriál Josefa Buršíka, organizovaná již tradičně 1. tankovou rotou AZ a v odpoledních hodinách účastníci vzpomínkové akce navštívili expozici věnovanou historii a tradicím Postřekova v budově obecního úřadu.

Text a foto: Ladislav Lenk

Článek Hrdina od Sokolova Josef Buršík by se dožil sta let se nejdříve objevil na ČsOL.

Trasa pouti začal na Dukelském průsmyku, kde jsme si připomněli památná místa bojů karpatsko-dukelské operace. Naše první zastávka za hranicemi byla v pevnosti Przemyšl v polské Haliči, tedy v místech, kde se v době 1. světové války odehrávaly těžké boje. Pokračovali jsme do ukrajinského Lvova a 29. června jsme zamířili přímo do Zborova, nejvýznamnějšího místa naší pouti.
Nejprve jsme si prohlédli památník zborovské bitvy, která se zde odehrála v roce 1649, kdy polská armáda bojovala s ukrajinskými kozáky. Navštívili jsme muzeum, které je věnováno této bitvě. V muzeu je také expozice, která připomíná hrdinství československých legionářů, kteří bojovali v bitvě u Zborova 2. července 1917. Odhodlání těchto vojáků ocenil T. G. Masaryk, který jim 3. července poslal telegram následujícího znění: „Bratři! Jsme s vámi spojeni v horoucím úsilí a neúnavné práci pro samostatnost našeho národa, jsme s vámi zajedno v mužném odhodlání přinést každou oběť za uskutečnění našich národních ideálů – svobodné, nezávislé vlasti v svobodné nezávislé Evropě“.
O památku československých legionářů se zde vzorně stará bývalý ředitel muzea osmdesátiletý Grigorij Baran. Za svoji dlouholetou činnost proto obdržel Pamětní medaili ČsOL z rukou místopředsedy ČsOL Emila Cigánika. Předsedkyně jednoty ČsOL Kladno Eva Armeanová mu předala propagační materiály ze Středočeského kraje a okresu Kladno, operní pěvkyně Táňa Janošová zazpívala českou, slovenskou a ukrajinskou hymnu a píseň „Náš tatíčku Masaryku“. Grigorij Baran umí zajímavě vyprávět nejen o tomto muzeu, ale i o setkání s bývalým prezidentem Václavem Havlem, o svém nelehkém životě, o letech strávených v gulagu a o své literární tvorbě. Dárky ho velmi potěšily a předal nám informační materiály o muzeu se srdečným věnováním.
Poté jsme se poklonili památce padlých vojáků u Zborova, kteří jsou pochováni v obci Kalinivka (bývalá Cecová). Místopředseda ČsOL Emil Cigánik ocenil dlouholetou práci dvou sester, které se už přes půl století starají o společný hrob našich padlých vojáků. Jedná se o Marii Markivnu Černickou a Emilii Markivnu Černickou – obě obdržely Pamětní medaili ČsOL a bylo jim vyjádřeno naše velké poděkování za jejich záslužnou činnost. Vyprávěly nám o své mamince, která je vychovala k uctívání padlých vojáků a přála si, aby se staraly o tento hrob. Myšlenka vytvořit společný hrob padlým u Zborova vzešla od ženy, která v těchto místech žila a jejíž syn byl mezi padlými. Těla mrtvých vojáků byla kladena hlavami k sobě a na ně byla navršena hlína a kamení. Pietnímu aktu byli přítomni i místní občané, jeho slavnostní ráz opět podtrhl hlas operní pěvkyně Táni Janošové. Zazněly hymny a píseň Hoši od Zborova. Paní Emílie Černická se slzami v očích prohlásila, že píseň uctila památku všech, kteří v této válce zahynuli. Spojení s naší zemí vidí nejen ve své práci, ale také v tom, že bydlí v ulici Československá číslo 1.
Tento den jsme ukončili položením věnce na hřbitově ve vesnici Ozerná. Zde je pohřben ppor. Jaroslav Igor Vilímek, který u Zborova padl již 23. června 1917, tedy ještě před samotnou bitvou. Hřbitov není v dobrém stavu a v současné době probíhá jeho rekonstrukce. Významný podíl na opravě má Ministerstvo obrany ČR.
Dne 30. června jsme zavítali do Volyňské oblasti a středisek volyňských Čechů. V autobuse jsme si připomněli několik informací o našich krajanech. V letech 1868 až 1880 odešlo z Rakouska-Uherska do carského Ruska téměř 16 tisíc Čechů. Důvodem jejich odchodu byly těžké domácí životní podmínky a možnost zakoupit levnou půdu v carském Rusku. Mohli také využít dalších výhod, jako např. právo na národní školství, na vlastní samosprávu, náboženskou svobodu, byli osvobozeni na dobu 20 let od daní a zproštěni vojenské povinnosti. Převážná část Čechů se usadila v Rovně, Dubně, Lucku, Žitomiru, Ostrohu a v dalších místech. Některé vesnice byly zakládány na zelené louce, jiné se nacházely při ukrajinských vesnicích, kde tvořily místní části s původním názvem vesnice, který byl doplněn přívlastkem „český“, např. České Noviny, Český Malín, Český Boratín, Český Straklov (v tomto místě se narodil místopředseda ČsOL brigádní generál Mikuláš Končický). Krajané pracovali převážně v zemědělství, ale věnovali se také obchodu a řemeslu. Českým kapitálem byly založeny strojírny, pivovary, mlýny, cementárny apod. V obcích byly zakládány školy, kostely, knihovny, vzkvétal zde kulturní a spolkový život. Čeští přistěhovalci podstatnou měrou přispěli ke zvýšení hospodářské a kulturní úrovně v těchto územích.
Po vypuknutí 1. světové války bojovali volyňští Češi jako příslušníci ruské armády v tzv. České družině, která se později stala zárodkem českých legií v Rusku. Za 2. světové války volyňští muži, kteří bojovali v řadách Rudé armády, ale i ti, kteří pobývali v sovětském zajetí, vytvořili v roce 1942 značnou část 1. čs. armádního sboru v SSSR. Někteří z nich odešli bojovat i do československých jednotek v západní Evropě. V březnu 1944 byla do střediska volyňských Čechů Rovna přemístěna 1. československá samostatná brigáda, která prováděla nábor mezi bývalými krajany. Do československého vojska se přihlásilo kolem 12 tisíc volyňských Čechů včetně šesti stovek žen. Díky tomu se z brigády stal 1. československý armádní sbor, který prošel bojovou cestu až do Prahy. Po osvobození naší vlasti a na základě mezistátní dohody přijelo do Československa zhruba 40 tisíc volyňských Čechů. První transport byl v Žatci uvítán počátkem roku 1947.
V Rovně jsme navštívili pomník padlých volyňských Čechů ve 2. světové válce. Jedná se o symbolický válečný hrob. Na pomníku je uvedeno, že za 1. světové války téměř 1500 volyňských Čechů bojovalo v čs. legiích, které vznikly v Kyjevě. Za 2. světové války jich více než 10 500 spontánně vstoupilo, převážně v Rovně, do 1. československého armádního sboru. Na frontách obou světových válek zahynulo více než 2000 a v zázemí téměř 1000 volyňských českých mužů a žen. Poklonili jsme se u pomníku padlých ve 2. světové válce v Rovně, který připomíná 82 000 civilních obětí fašistické okupace. Následoval pietní akt u pomníku padlých z 1. světové války. Mezi 560 mrtvými jsou i naši vojáci. Nenašli jsme však pomník u nádraží, kde za 2. světové války při náletu letadla zahynulo 42 žen a dětí, které doprovázely muže a syny do války.
Cestou k Romaškivce jsme potkali pěší pohřebí průvod. V čele byl nesen kříž, za křížem šly ženy se smutečnými věnci. Čtyři ženy nesly víko rakve, na kterém ležel pecen chleba, a za nimi jel vůz, na něm otevřená rakev, kde ležela stará žena, přes ústa měla bílý kapesník a sepnuté ruce. Za vozem kráčel pop. Zpěv pravoslavných písní dotvářel atmosféru smutečního obřadu, který ve stejné podobě probíhá po staletí.
V obci Dern, část Romaškivka, jsme se poklonili památce ruských vojáků padlých v 1. světové válce během Brusilovovy ofenzívy. Další zastávkou bylo historické město Luck ležící v západní části Ukrajiny na historickém území Volyně. Prohlédli jsme si město a poklonili se památce obráncům města, kteří padli 23. června 1941, a památce polských a ukrajinských vězňů popravených příslušníky NKVD. Následovala prohlídka hradu, kde nás zaujal starý knihařský stroj a vzácné církevní knihy, které většinou pocházely ze 17. století. Tiskly se zde také knihy pro Pečorskou Lávru a další významné kláštery a kostely. Zaujalo nás vyprávění o zvonech, mohli jsme si prohlednout nejen chrámové zvony, ale i lodní zvony, které se používaly na nádraží, a také zvonky pro ruskou trojku. Od průvodce jsme se dále dozvěděli, že ukrajinština převzala některá slova z češtiny, jako např. zámek, puška a další. My říkáme, že zvon má srdce a Ukrajinci říkají, že zvon má jazyk, protože mluví. Například rolničky typických ruských saní byly slyšet až na šest kilometrů daleko.
Velmi zajímavé bylo setkání se zástupci volyňských Čechů, kteří pro nás připravili exkurzi v místním pivovaru, který byl založen Čechem Václavem J. Zemanem. Přátelský večer zorganizovala Larysa Mladanovyč, předsedkyně oblastního sdružení Čechů Matice Volyňská. Bylo pro nás připraveno pěvecké vystoupení v českém jazyce v podání místních učitelek a ochutnávka piva Zeman. Pivovar byl založen českým osadníkem v roce 1888. Představitel vedení města Anatolij Parchomjuk, majitel pivovaru Anatolij Konzer a další představitelé volyňských Čechů mají velký zájem navázat spolupráci s některým městem v naší republice. Do budoucna plánují rekonstrukci českého pivovaru z roku 1936 (je to jediný český pivovar, který se dochoval na celé Ukrajině), chtějí vybudovat muzeum české rodiny Zemanů a muzeum volyňského piva. Byl to velmi přátelský večer a zástupci tohoto města se těší na další českou návštěvu.
Naše pouť pokračovala v pátek 1. července, kdy jsme navštívili obec Český Malín. Tato obec byla 13. července 1943 Němci přepadena a vypálena. Její obyvatelé včetně starců, žen a dětí byli zaživa upáleni. Důvodem byla údajná pomoc partyzánům. Památku obětí jsme uctili položením věnce u hromadného hrobu. Předsedkyně jednoty ČsOL Kladno informovala přítomné o knize Nový Malín, která přibližuje historii této obce, a o knize Hlasy z hořících domů, která byla slavnostně pokřtěna v Lidicích 10. června tohoto roku. V této knize Jan Řepík, přeživší dítě z Českého Malína, přibližuje tragédii vypálené vesnice svou osobní vzpomínkou. Obě knihy je možné zakoupit v Památníku Lidice.
Černovice, město ležící na úpatí Karpat, se spolu Lvovem a Stanislavovem staly jedním z center ukrajinského jazyka, písemnictví a kultury a zrodila se tu též nynější ukrajinská hymna. Zde jsme pietním aktem vzdali hold památce padlých příslušníků 1. čs. armádního sboru a partyzánů. Mezi padlými je hrdina Sovětského svazu kpt. Ján Nálepka, který zahynul 16. listopadu 1943. V tomto městě se nachází ulice Jána Nálepky a jeho muzeum, které je v místní škole. Naše cesta pak pokračovala přes Jablonický průsmyk. Obdivovali jsme majestátné pohoří Karpat a též jsme spatřili viditelné stopy po československé celnici a mohli jsme si prohlédnout bývalé československé hraniční sloupy. V Jasině jsme se zastavili na nádraží, kde za první republiky byla poslední československá rychlíková zastávka. Na budově nádraží byla v roce 2009 odhalena pamětní deska židovským spoluobčanům, kteří byli odtud v roce 1941 deportováni do koncentračních táborů. V obci Kvasy se jsme se poklonili památce bývalého československého legionáře Vladimíra Kaliny, který zahynul ve dvacátých letech.
Další zastávka byla na mostě Tiačevo, na kterém probíhaly boje mezi našimi a maďarskými vojáky. O most se bojovalo ve dnech 12. až 13. března 1939, poslední naši vojáci se stáhli mezi 21. a 23. březnem 1939. Tento most vede do Rumunska, ale pouze do poloviny řeky, protože část mostu vyhodili Maďaři do povětří. Tento den jsme zakončili ve známe obci Koločava. Ta proslula jako rodiště obávaného loupežníka a hrdiny literárního díla Ivana Olbrachta, který obec proslavil. Na památku jeho návštěvy mu byla před budovou školy odhalena busta.
Nikola Šuhaj, vlastním jménem Mykola Sjuhaj, pocházel z osady Lazy, bydlel v Sucharu Potoku. Narodil se 3. dubna 1898 a byl zabit 16. srpna 1921 na Polonině Žalopka. Letos to bude již 90 let, kdy byl svými kumpány opit vodkou a spolu se svým bratem ubit sekyrami. Díky knize Ivana Olbrachta, vydané roku 1933, se stal legendou. Ve skutečnosti v roce 1917 narukoval k 85. uherskému pluku, na frontu se však nikdy nedostal, zběhl a až do konce 1. světové války se skrýval v okolí Koločavy. Po ukončení války se oženil s Eržikou Dračovou, kvůli níž utekl z vojny. Postupně byl pronásledován uherskými, rumunskými a poté, co byla Podkarpatská Rus v roce 1919 přičleněna k ČSR, i československými četníky. V průběhu zboje se k Nikolovi přidává i jeho mladší bratr Jura a prakticky přes rok dokázali celý koločavský kraj držet v šachu strachem. V kostele sv. Ducha jsme mohli vidět úmrtní listy českých četníků, kteří zahynuli při výkonu služby, když pronásledovali Nikolovu bandu. Dne 24. října 1920 byl zastřelen u Koločovy banditou Nikolou Šuhajem třiadvacetiletý četník na zkoušku a bývalý italský legionář Vojtěch Kubín, který se snažil ze svého skromného platu podporovat v daleké Příbrami svého osleplého otce, dvě opuštěné děti svých sester a nemocného bratra umírajícího na tuberkulózu. Četníkovo tělo bylo nalezeno až druhý den po dlouhém hledání díky malé krvavé skvrnce na kmeni hrušky u chalupy Šuhajova tchána. Kubínovo tělo bylo odtaženo do křoví a jeho obličej byl k nepoznání rozbit. Střela se mu vryla do levého oka a vyšla levým uchem, roztříštila lebku, částečně potrhala mozek a způsobila okamžitou smrt. Podle názoru soudního lékaře použil Šuhaj trhavou střelu dum dum – náboj s upilovanou a rozříznutou špičkou, kterou si upravil z normálního střeliva. Ostatky Vojtěcha Kubína byly převezeny do rodné Příbrami. U pomníku Vojtěcha Kubína nechalo město Příbram zhotovit novou pamětní desku. Dne 16. května 1921 zabil Nikola Šuhaj dalšího četníka, strážmistra Oldřicha Hrabala, kterého v noci jako velitele hlídky zastřelil rovněž v rajonu Koločavy.
V Koločavě jsme uctili památku těchto dvou českých četníků a navštívili i krásný dřevěný kostel sv. Ducha, který po vzniku Sovětského svazu sloužil jako sklad obilí a po 2. světové válce jako Muzeum ateismu. Za hřbitovem je muzeum, kde se zachovala originální expozice školy obecné s československým jazykem vyučovacím, která vzdělávala místní děti v letech 1931 až 1938. Ve škole je busta T. G. Masaryka a jeho citát: „Řekni mi, co čteš, a já ti povím, kdo jsi.“ Před muzeem se nachází socha české učitelky. Jedná se poděkování všem učitelkám, které v této škole vyučovaly. Samozřejmě jsme také navštívili krčmu v Koločavě, která se jmenuje Četnická stanice a stojí v místech bývalé četnické stanice. Ředitel této restaurace Valerij Petrovič Tumarec upravil interiér tak, aby připomínal dobu, ve které se odehrává příběh Ivana Olbrachta. Jsou tam dobové fotografie a další předměty z té doby.
V neděli 3. července jsme přijeli do města Chustu a prohlédli si pomník padlým příslušníkům Rudé armády a partyzánům. Mezi padlými jsme našli tři jména československého původu (Václav Cemper, František Pospíšil, Stepan Čižmár). Rozšířila se tak databáze našich padlých vojáků na tomto území. Velmi dojemná byla zástavku v obci Iršava v ulici Roboča číslo 19, kde byla předána medaile Ministerstva obrany ČR k výročí osvobození válečnému veteránovi 94letému Michailu Chimičovi, který bojoval jako příslušník 1. čs. armádního sboru. V podání Táni Janošové zazněla česká, slovenská a ukrajinská hymna. 
V Mukačevě jsme navštívili hrad Palanok a  Vasiljanský klášter, který je věnován sv. Vasilovi. Prohlédli jsme si místa, kde bojovali naši vojáci s maďarskými teroristickými skupinami na předměstí Rozvegovo a Podmonastýr. V Činadijevě jsme se poklonili památce dalšího československého četníka Františka Schejbala, který zemřel v roce 1922 a je pochován na místním hřbitově. Ve Svaljavě jsme si prohlédli pietní místo, park věnovaný památce padlých vojáků různých národností v 1. světové válce.
Naší poslední zastávkou bylo město Užhorod. Mezi lety 1919 a 1938 bylo hlavním městem Podkarpatské Rusi, součásti Československa. V těchto letech probíhal velký rozvoj, vzniklo mnoho budov v typickém československém stylu. Roku 2002 zde byla odhalena busta T. G. Masaryka. Jeho socha ve městě stála již v roce 1928, ale po okupaci Maďarskem byla svržena. U pomníku jsme položili věnec a Táňa Janošová zazpívala hymny a také jednu z oblíbených písní T. G. Masaryka „Teče voda, teče“. Potom jsme se pěšky přesunuli k budově bývalého československého armádního velitelství 1. československého sboru, který tu měl svoje sídlo před vstupem na území Československa.

Když se řekne pouť, mnoho lidí si vybaví vzpomínky z dětství, kdy k ní patřila cukrová vata, řetízkové kolotoče, střelnice a cvičený medvěd na motorce. Tyto zážitky zůstávají v našich vzpomínkách. A vzpomínky jsou největším bohatstvím, které člověk má. Tato pouť ale byla jiná, nicméně se nám vryla hluboko do srdce a vůbec nevadilo, že celý týden nás provázel déšť a chladné počasí. Putovali jsme po místech, kde naši vojáci a četníci bojovali za svoji vlast. Poděkování patří všem, kteří tuto akci organizačně zajistili. Pouť nás obohatila o nové poznatky, které využijeme při propagaci myšlenek a poslání ČsOL.
Připravili: Eva Armeanová a Bc. Stanislav Pítr

Článek Po stopách čs. vojáků z 1. a 2. světové války se nejdříve objevil na ČsOL.

Vážené sestry a bratři, milí hosté, jsem rád, že zde mohu být a pozdravit vás. Československá obec legionářská je důležitým svorníkem mezi minulostí, přítomností a budoucností. Neustále nám připomíná historické peripetie, kterými prošla tato země. Připomíná nám, z čeho vycházíme a co musíme mít neustále na paměti – hodnoty svobody, demokracie, cti, přátelství.

Vím dobře, co ony historické peripetie znamenají. Mojí blízcí příbuzní byli jako českoslovenští legionáři účastni 1. odboje. Můj děda se zapojil do 2. odboje na domácí frontě a zaplatil za to životem v koncentračním táboře. Já jsem se zapojil do 3. odboje. A nyní jsem ministrem obrany a mám pod sebou stovky vojáků, které tato země vysílá do zahraničí, aby hájili její bezpečnost a hodnoty, na kterých stálo předválečné Československo a na které jsme po roce 1989 navázali.

Neříkám to proto, abych upozorňoval na zásluhy mé a mojí rodiny. Říkám to proto, že jsem důkazem, že v jedné osobě, v jedné rodině vedle sebe existují příběhy ze zdánlivě odlišných období naší historie. A existují vedle sebe bez jakékoli schizofrenie. Jsou naopak v souladu. A tak si představuji i Československou obec legionářskou. Sdružuje lidi, kteří se v různých těžkých údobích chopili zbraní či jiným způsobem bojovali proti agresorům a totalitě. A v tomto ohledu je jedno, zda jsou to účastníci prvního, druhého nebo třetího odboje. Zda bojovali na Východě nebo na Západě. Zda jsou to ti, kteří byli vysíláni do zahraničí po roce 1989.

Vždy je nutné mít velkou dávku odvahy, aby člověk vystoupil z řady, bojoval za to, co je správné, a riskoval život. Tato skutečnost nám byla ostatně připomenuta i tento týden, když jeden z českých vojáků v afghánské provincii Wardak přinesl oběť nejvyšší. Někdo může říci: Byl to voják a za nasazení v zahraničí bral plat. Takový pohled zásadně odmítám. Byl to občan této země, kterého jsme vyslali, aby napomohl zajištění naší bezpečnosti. Proto si zaslouží úctu a dík, stejně jako jeho kolegové a stejně jako všichni, kteří za tuto zemi bojovali v minulosti.

Letos uplynulo 20 let od nasazení naší, tehdy československé, jednotky v zahraničí. Jejím úkolem bylo napomoci vyhnání agresora z Kuvajtu. Od té doby prošli zahraničními operacemi tisíce českých vojáků. Jsem proto rád, že Vojenský historický ústav provádí výzkum novodobých misí. Je to jistý dluh, který máme a který je nutné splatit. Podobně jako jsme v posledních dvaceti letech spláceli a stále splácíme dluhy ke členům prvního, druhého a třetího odboje.

Všichni jste sdruženi v této organizaci, abyste předávali, šířili a připomínali, že existují hodnoty, za které stojí bojovat i umírat. Že bez hodnot, jako je svoboda a demokracie, bude náš stát jenom slupkou.

V roce 2014 uplyne 100 let od založení legií. Československá obec legionářská sehrává v přípravách na tyto oslavy zásadní roli. Aktivní je samozřejmě i ministerstvo obrany. Musíme dosáhnout toho, aby tyto oslavy byly celonárodní. Do příprav se proto musejí zapojit nejenom organizace, které to, s nadsázkou řečeno, mají v „popisu práce“. Jedině tak bude možné, aby hodnoty, ze kterých vzniklo Československo, byly stále živé a široce akceptované.

Je nutné připomínat osudy a myšlenky těch, kteří v posledních sto letech tyto hodnoty bránili. Bez toho bude svorník mezi minulostí a budoucností oslaben a byť bude Česká republika existovat, její obyvatelé nebudou chápat, že je nutné někdy za její existenci platit vysokou cenu. Navíc pořád existují lidé, kteří mají tendenci zpochybňovat to, co jste udělali, a vrážet mezi účastníky odboje klín. Nesmíme dopustit zpochybňování hrdinů. A toho se dá dosáhnout pouze jednotou.

Připravil: Ladislav Lenk, foto: Vladimír Marek

Článek Ministr obrany: Bez hodnot, jako je svoboda a demokracie, bude náš stát jenom slupkou se nejdříve objevil na ČsOL.

Poté, co se nám ve vlasti z nejrůznějších důvodu dostalo dosti chladného přijetí, převážná většina z nás se rozloučila s armádou a dodnes se nepodařilo dosáhnout toho, abychom se někde všichni sešli, společně zavzpomínali a připomněli veřejnosti, že jsme prvními čs. vojáky, kteří po roce 1945 byli vysláni do skutečné války.

Proto dnes Čs. obec legionářská přichází s iniciativou zorganizovat podobné setkání. Bohužel však o sobě nevíme, většina příslušníků protichemické jednotky se mezi sebou nestýká, neexistuje ani databáze adres jejích příslušníků

Obracím se proto na všechny čs. účastníky války v Zálivu s výzvou: Ozvěte se a dodejte na sebe spojení! Snad se podaří nás všechny propojit, případně se i setkat.

Místopředseda ČsOL plk. MUDr. Jindřich Sitta, účastník války v Zálivu, zdravotnický odřad čs. protichemického praporu

Kontakt: sekretariat@obeclegionarska.cz

Telefon: pí Dana Nosková 734 315 614

Článek Účastníci války v Zálivu, ozvěte se! se nejdříve objevil na ČsOL.

8. Setkání Modrých baretů, Český Krumlov, které se koná dne 7. května 2011

Tradiční setkání a slavnostní nástup účastníků mírových operací a příslušníků bývalé Výcvikové základny Mírových sil. 
Letos je setkání spojeno navíc s připomenutím konce 2. svv a osvobozením Českého Krumlova americkou armádou.
Odpolední část bude tradičně zaměřena na sport a zábavu.

Dopolední program

Místo a čas srazu:
11:00- 11:30 na druhém nádvoří Státního hradu a zámku Český Krumlov

Program:
11:00 – 11:30 tradiční zápis do kroniky akce – zámecká věž
11:40 – 12:40 návštěva nového zámeckého muzea pro zájemce – Hrádek na 2. Nádvoří
12:40 – 12:50 přesun na náměstí
12:50-13:00 organizace slavnostního nástupu
13:00-13:20 Slavnostní nástup při příležitosti SMB 2011 a při
příležitosti ukončení 2. sv. a osvobození Českého Krumlova americkou
armádou, položení kytic k pamětní tabule – náměstí Svornosti, před hotelem Old Inn. Slavnostní nástup organizuje ve
spolupráci s městem Český Krumlov, Ministerstva obrany ČR a místních
spolků. Mimo představitele města, ČsOL, SVV ČR, obce baráčníků očekáváme
i návštěvu představitele amerického velvyslanectví.

Slavnostní nástup obohatí a všem účastníkům zazpívají hymnu a
několik dalších písní účastníci V.Jihočeského festivalu dětských sborů
„Vltavské Cantare“.

Odpolední program

15:00 – 15:30 Zahájení odpolední části v prostoru Motorest Krumlov
15:00 – 16:00 Odpolední guláš pro hladové účastníky a vytvoření soutěžních družstev.
16:00 – 18:00 Soutěže, pokec atd.
18:00 – 18:15 Vyhlášení výsledků soutěže.
18:00 – 23:00 Volná zábava s hudbou – VUS Ondráš

Podrobnější informace o akci, organizační záležitosti atd. najdete na www.legionar.info/smb-2011
Registrace na akci je možné na www.ckrumlov.cz/veteran

Kdo by chtěl přijet už v pátek večer, doporučuji navštívit další traddičnou a významnou akci:

6.5.2011 19:00 (Pá) SLAVNOSTNÍ KONCERT K VÝROČÍ KONCE II. SVĚTOVÉ VÁLKY
Koncerty Jihočeské komorní filharmonie, Jízdárna, Zámek Český Krumlov, další informace zde

Nebo některý z koncertů V. JIHOČESKÝ FESTIVAL DĚTSKÝCH SBORŮ  „VLTAVSKÉ CANTARE“.

Slavnostní nástup organizujeme ve spolupráci s městem Český Krumlov,
Ministerstva obrany ČR a místních spolků. Mimo představitele města,
ČsOL, SVV ČR, obce baráčníků očekáváme i návštěvu představitele
amerického velvyslanectví.

Srdečně zvu jménem výborů a členů našich organizací

br. Tibor Horváth
za výbor Jihočeské jednoty ČsOL České Budějovice
předseda Sdružení válečných veteránů ČR – Jihočeský kraj

Článek Setkání Modrých baretů 7.5.2011 v Č. Krumlově se nejdříve objevil na ČsOL.

Zástupce Československé obce legionářské – Jednoty br. Stanislava Berana Jindřichův Hradec připomněl nastoupeným vojákům, vojákyním a občanským zaměstnancům a také přítomným členům Klubu výsadkových veteránů významnou událost v  novodobých vojenských dějinách našeho národa – první bojové vystoupení příslušníků 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR v bitvě u ukrajinské vesnice Sokolovo.
Ve svém vystoupení uvedl: „Před šedesáti osmi lety, 8. března 1943, se příslušníci 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR zapojili do boje proti fašistickému nepříteli na východní frontě. Zatímco jejich spolubojovníci na západě a v Africe již měli možnost bojovat s nenáviděným nepřítelem od roku 1940, na východě se situace vyvíjela komplikovaně. Po obsazení zbytku Čech, Moravy a Slezska vojsky nacistického Německa 15. března 1939, vytvoření samostatného Slovenského štátu a maďarské okupaci Podkarpatské Rusi, bývalého území Československé republiky, se řada občanů republiky, mezi nimi mnoho bývalých vojáků a důstojníků československé armády, rozhodla opustit vlast a v případě vypuknutí války bojovat proti nepříteli. Někteří se tzv. balkánskou cestou přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii dostali do Francie nebo na Střední východ, Podkarpatští Rusíni ilegálně přecházeli do Sovětského svazu, který se jim za jejich snahu bojovat proti fašismu odměnil uvězněním a deportací do gulagů. Další zvolili cestu do Polska, kde se začala formovat vojenská jednotka při československém konzulátu v Krakově. Polská vláda však ke snaze vytvořit jednotku složenou z Čechoslováků přistupovala chladně. Situace se změnila po napadení Polska Německem. Čs. jednotka se zúčastnila závěrečných bojů a po porážce Polska ustoupila na území obsazené Rudou armádou. Protože Sovětský svaz v té době nebyl ve válečném stavu s Německem, byla jednotka v SSSR internována. Část internovaných vojáků byla později, na žádost československé exilové vlády v Londýně, odeslána do Francie a zbylá část se po přepadení SSSR Německem v červnu 1941, kdy se zintenzívnila snaha o vytvoření čs. vojenské jednotky, která by po boku Rudé armády bojovala proti nacistům, přemístila do uralského Buzuluku, kde se začala vytvářet nová jednotka.
V polovině července roku 1942 již byl 1. čs. samostatný polní prapor zformován. Dne 28. srpna 1942 se jeho velitel podplukovník Ludvík Svoboda obrátil dopisem na Stalina a žádal o nasazení na frontu. Dne 30. ledna 1943 zahájil prapor v počtu 974 mužů a žen přesun na frontu a 1. března dorazil do ukrajinského města Charkova, které nedlouho před tím osvobodila Rudá armáda. Vzhledem k tomu, že německá armáda zahájila protiútok proti oslabeným a vyčerpaným vojskům Rudé armády, byl československému praporu vydán bojový úkol bránit 15 km široký úsek podél řeky Mže proti útoku Němců. Po přesunu do určeného prostoru a vybudování obrany prošel prapor 8. března bojovým křestem. V bitvě u vesnice Sokolovo, kterou bránila předsunutá rota praporu a na kterou zaútočil německý pluk zesílený tankovým praporem, byl mezi padlými toho dne i velitel roty nadporučík Otakar Jaroš, který byl za projevené hrdinství posmrtně povýšen na kapitána a jako prvnímu cizinci mu byl udělen titul Hrdina Sovětského svazu. Českoslovenští vojáci u Sokolova nepustili Němce za linii řeky Mže, zničili 19 německých tanků, 6 obrněných transportérů, 5 samohybných děl a přes 300 nepřátelských vojáků a splnili tak svůj úkol, což mělo ohlas jak v okupovaném protektorátu, tak i v ostatních zemích protifašistické koalice. V průběhu bojů, které trvaly až do 13. března, padlo 86 a zraněno bylo více než 100 československých vojáků.
Bitva u Sokolova, podobně jako boje našich legionářů za 1. světové války u Zborova, byla jen epizodou v průběhu bojů 2. světové války. Přesto se stala dalším symbolem ozbrojeného odporu občanů Československa proti nenáviděným německým okupantům a všichni její účastníci, kteří tehdy statečně vzdorovali nepřátelské přesile, si zaslouží naši trvalou úctu.“
Bylo to v pořadí již třetí vystoupení představitelů Jednoty ČsOL Jindřichův Hradec u tohoto útvaru. V minulém roce jsme takto připomenuli bitvu našich legií u Zborova a karpatsko-dukelskou operaci. V květnu letošního roku plánujeme připomenout provedení atentátu na Reinharda Heydricha.
Petr Pokovba, foto: Daniel Branda

Článek Bojovníci od Sokolova si zaslouží naši trvalou úctu se nejdříve objevil na ČsOL.

Zámeček je místním názvem pro výstavnou vilu, kterou si dal postavit v roce 1885 ostravský uhlobaron hrabě Larisch. Vila byla obklopena rozsáhlou oborou a v době honů zde hostívali Larisch a další její majitel hrabě Henckel vysokou šlechtu a členy panovnických rodin z celé Evropy.

Po nacistické okupaci Československa v roce 1939 se v Zámečku usadil prapor německého záložního policejního pluku Böhmen, tzv. Schutzpolizei. Tato jednotka si v oboře zřídila z písečného náspu za nynějším pomníkem cvičnou střelnici. Za heydrichiády se pak tato střelnice změnila na popraviště gestapa.

Právě zde, u tří dřevěných kůlů, bylo v době od 3. června do 9. července 1942 popraveno zastřelením 194 vlastenců z celých východních Čech, kteří skutečně nebo jen údajně měli něco společného s atentátem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ten 27. května 1942 provedli příslušníci operačních skupin Silver A a Anthropoid vysazených na území protektorátu.

Popravy zatčených prováděli příslušníci policejní jednotky usazené v Zámečku. Odsouzení na smrt sem byli přiváženi zakrytými vozy z věznice gestapa umístěné na východním okraji Pardubic. Před popravou dostávali odsouzení něco řídké černé kávy, na místo popravy byli odváděni po dvou. Při této poslední cestě je doprovázel jeden policista a jeden gestapák. Na místě jim byl přečten rozsudek s odůvodněním, že „pracovali proti zájmům říše a podporovali cizí agenty“. Poté byly oběti přivázány ke kůlům a oči jim byly zavázány páskou. Teprve pak nastoupily popravčí čety. Dvě nebo tři, každá po pěti mužích posilněných na kuráž zvláštním přídělem kořalky. Četa vždy střílela na jednu oběť. Poté policisté odtáhli za nohy mrtvá těla za plachtu napnutou mezi stromy, kde je posypali pískem, aby zastavili krvácení. Nakonec byla těla spálena ve zdejším krematoriu a jejich popel v noci hozen do Labe.

Hrůzným dnem se stal 24. červen, kdy sem bylo přivezeno a poté zastřeleno 33 obyvatel Ležáků, jejichž obec byla téhož dne srovnána se zemí. Stejně tak jako 2. červenec, den popravy 40 pardubických občanů, kteří aktivně podporovali účastníky atentátu na R. Heydricha. Poslední výstřely popravčí čety v objektu pardubického Zámečku zazněly 9. července, kdy bylo zastřeleno 15 občanů z Náchodska za pomoc, kterou poskytli parašutistovi Jiřímu Potůčkovi.

V roce 1949 byl v místě popraviště odhalen památník, na němž jsou tyto události připomenuty slovy: „Vaše smrt – naše svoboda“. Památník se stal pietním místem pro všechny, kteří nezapomínají, co byl a co je fašismus. A letos se u něj, již třetím rokem, uskutečnil pietní akt připomínající hrdinství čs. parašutistů, ale také odvahu a následnou smrt všech, kteří jim tehdy pomáhali. Zúčastnili se ho pamětníci paravýsadku Silver A a Anthropoid, ležácké tragédie a jejich potomci, představitelé státní a veřejné správy, společenských a odbojových organizací, váleční veteráni a mnozí občané Pardubic.

Ti všichni položením věnců a květin, jichž jsme na místě napočítali několik desítek, uctili památku čs. parašutistů a všech obětí heydrichiády. Za Československou obec legionářskou věnec položili Marie Tykalová a Miloslav Masopust. Snad jen dodejme, že termín akce nebyl zvolen náhodně – 9. ledna 1943 došlo k prvnímu pokusu o radiové spojení s Anglií prostřednictvím vysílačky čs. parašutistů Libuše obsluhované radistou Jiřím Potůčkem.

Text a foto: Ladislav Lenk

(V článku byly využity informace z www.ipardubice.cz a Sdružení přátel Pardubického kraje)

Článek Vaše smrt – naše svoboda se nejdříve objevil na ČsOL.