Příběh Wellingtonu T2990 se uzavírá

Večer 22. června 1941 poslalo britské Královské letectvo (RAF) opět své bombardéry nad německé přístavy - 27 strojů útočilo na Wilhelmshaven a 70 na Brémy. Tento cíl byl přidělen i devíti letounům Vickers Wellington československé 311. bombardovací perutě. Dva stroje ale Brém nedosáhly a bombardovaly Emden a Calais. Dva z Wellingtonů se vrátily poškozené a letoun T2990 kódového označení KX-T se nevrátil vůbec. Později do Velké Británie dorazila zpráva, že letoun byl sestřelen nad Nizozemím, pět členů osádky zahynulo a zajat byl jen kapitán letounu Vilém Bufka. V květnu a červnu 2021 byly trosky letounu v Nizozemí exkavovány, přičemž byly nalezeny také kosterní pozůstatky letců. Tím se příběh tohoto letounu, který se začal psát před 80 lety, uzavírá. 

Poslední let T2990

Vickers Wellington T2990 KX-T odstartoval z letiště East Wretham v 23.16 hod. Za berany seděl kapitán F/Sgt Vilém Bufka, jako druhý pilot letěl Sgt Alois Rozum. Navigátorem letounu byl P/O Vilém Konštacký, radiotelegrafistou P/O Leonard Smrček, kulomety Browning ráže 7,7 mm v přední věži ovládal F/Sgt Jan Hejna a ty v zadní věži Sgt Karel Valach. Letoun nabral směr k cíli, kterého úspěšně dosáhl a svrhl na něj pumy. Poté ho Bufka obrátil k návratu. Zatím měli štěstí, nepostihla je žádná technická závada, rozmary počasí, ani je nezasáhl flak. Temné nebe nad Evropou ale také pročesávalo jedenáct nočních stíhačů německé Luftwaffe. A krátce po druhé hodině ranní 23. června jednoho z nich na československý Wellington navedla pozemní stanice v Medembliku.

Jednalo se o dvoumotorový stíhací letoun Messerschmitt Bf 110 D-0 (G9+EM) od 4. letky noční stíhací eskadry 1 (4./NJG 1) z letiště Bergen aan Zee nedaleko od Alkmaaru. Jeho pilotem byl původem Rakušan npor. Egmont Prinz zur Lippe-Weißenfeld (*14. 7. 1918 Salzburg). Ten Wellington nějakou dobu sledoval a ve 2.13 hod. nahlásil jeho sestřel v plamenech asi 15 kilometrů severovýchodně od Alkmaaru. Bylo to jeho osmé vítězství. Do své smrti při letecké nedohodě 12. března 1944, kdy již byl velitelem NJG 5 a nositelem Rytířského kříže s dubovou ratolestí, sestřelil 51 spojeneckých letadel.

Takto na poslední okamžiky Wellingtonu T2990 později vzpomínal Vilém Bufka: "Asi 15 km západně od Amsterodamu jsme byli napadeni nepřátelským letounem Me 110, který na nás útočil zezadu na spodní část našeho letounu. Bylo na nás vystřeleno několik dlouhých dávek. Náš letoun byl zasažen a začal hořet. Po útoku jsem zpozoroval, že náš letoun je bez vlády, což jsem viděl v počínání mého druhého pilota, který byl při zpátečním letu u řízení. Letoun se mezitím řítil velmi rychle k zemi. Volal jsem interkomem k okamžitému opuštění letounu, než dojde k explozi. Nedostal jsem však od nikoho odpověď a domnívám se, že i elektrické zařízení bylo porušeno." Bufka se tedy snažil k dalším členům osádky dostat, pro žár plamenů to ale nebylo možné. "V té době počal jsem myslit na svoji záchranu, neboť situace byla ztracena a vida, že i druhý pilot je už půlí těla venku z letounu, připnul jsem si pozorovatelský padák a pokusil jsem se o vyskočení ven, ale moje snaha byla marná. V několika okamžicích jsem uslyšel několik výbuchů, které odpovídaly výbuchům nádrží. V poslední chvíli jsem v zoufalství otevřel padák v letounu a vyhodil jsem jej spodním otvorem ven. Ucítil jsem ránu do hlavy a toto bylo poslední, co si ještě pamatuji."

Asi po dvou dnech se probral se zlomenou nohou v nemocnici v Amsterodamu. Zde jej navštívil jeho přemožitel, se kterým proběhl velice korektní rozhovor. Později se také dozvěděl, že se z letounu zachránil jako jediný. Hořící trosky Wellingtonu dopadly asi 100 metrů od vodního kanálu z Oudkarspelu do Kolhornu u obce Nieuwe Niedorp na pozemek farmy rodiny van Eetenaových. Němci se o větší prohledávání trosek nesnažili. Po neúspěšném pokusu o vyzvednutí motorů vše zahrnuli a co zůstalo na povrchu, odvezli.

Osádka T2990

Velitelem letounu byl Vilém Bufka (*11. 8. 1915, Nymburk), který se vyučil leteckým mechanikem a od října 1935 sloužil v armádě. Prodělal pilotní výcvik a v době mobilizace v září 1938 sloužil u letky 82, která byla vyzbrojena těžkými bombardéry Aero MB 200. Po okupaci vlasti odešel 1. července 1939 do Polska a záhy do Francie. Po vypuknutí války prodělal přeškolení na francouzské letouny a od 1. května 1940 sloužil u bombardovací skupiny GB I/21. Na jejích letounech Bloch MB.210 podnikl několik nočních náletů a to jako jeden z mála čs. bombardovacích letců. Dne 22. června ulétl v malém dopravním letounu do severní Afriky, ze které pokračoval do Velké Británie. Zde byl přijat do stavu RAF v hodností Sergeant.

Stal se jedním ze zákládajících členů čs. 311. bombardovací perutě a zahájil přeškolení na letouny Vickers Wellington. První operační let provedl ve funkci druhého pilota 16. prosince 1940. Svůj pátý nálet již absolvoval jako první pilot a tudíž kapitán letounu. Po akci v noci 16. ledna 1941 utrpěl omrzliny a po návratu z nemocnice byl povýšen do britské hodnosti Flight Sergeant a také na čs. rotmistra. Akce z noci 22./23. června 1941 byla jeho šestnáctou.

Po uzdravení ho Němci převezli do tranzitního zajateckého tábora Dalag Luft ve Frankfurtu nad Mohanem, ze kterého byl odeslán do zajateckého tábora Stalag IXC v Bad Sulza v Durynsku. Následně ho přesunuli do tábora Stalag Luft III v Saganu a nakonec do Stalag Luft I v Barthu. Zde byl mezi čs. letci, které v létě 1944 zatklo gestapo a odvezlo do Prahy, kde byli obviněni z vlastizrady. Všichni byli odsouzeni k trestu smrti, který měl být vykonán v Torgau. Následně byli odvezeni zpět do svých táborů, kde ve věznicích vyčkávali k odjezdu na popraviště. Aby Bufka rozsudek oddálil, nechal si v táborové nemocnici operovat improvizovaně zdravé slepé střevo. Mezitím se do záležitosti vložil Mezinárodní červený kříž, neutrální Švédko i vláda Velké Británie, takže se Němci rozhodli tresty odsunout na dobu „po vítězném konci války“. Odsouzení čs. letci byli odvezeni do zajateckého tábora pro prominentní vězně na saském hradě Colditz (Oflaf IVC), kde byli 16. dubna 1945 osvobozeni americkou armádou.

Bufka se vrátil do Velké Británie, byl opět zařazen do 311. perutě a 16. srpna 1945 přiletěl v jednom z jejích letounů Liberator do Prahy. To již měl hodnost poručíka a byl mimo jiné nositelem dvou Čs. válečných křížů 1939, dvou Čs. medailí za chrabrost a Čs. medaile za zásluhy I. stupně. Doma od října 1945 působil jako instruktor v letecké škole v Olomouci, od března 1946 ve stejné funkci u Letecké vojenské akademie v Hradci Králové, již v hodnosti kapitán. Kvůli dlouholetému věznění však trpěl zdravotními problémy a v dubnu 1947 byl přemístěn k MNO jako referent motorového létání u 3. oddělení. V říjnu 1948 byl povýšen na štábního kapitána, ale 1. května 1949 byl dán na dovolenou s čekaným a 1. listopadu přeložen do výslužby. Následně byl novým režimem perzekvován. Během uvolnění poměrů vyšla v roce 1966 jeho vzpomínková kniha Bombardér T-2990 se odmlčel, kterou o rok později následovala druhá ...a dole čeká kat (s Karlem Dostálem).

Vilém Bufka zemřel 20. listopadu 1967 v Praze. V roce 1991 byl povýšen do hodnosti plukovník in memoriam.

Zbylých pět členů Wellingotnu T2990 bohužel zahynulo. Druhý pilot Alois Rozum (*6. 7. 1912, Plzeň) absolvoval měšťanskou školu v Praze a vyučil se elektromechanikem. V Karlíně pracoval v závodě Františka Křižíka, ale v roce 1931 dobrovolně vstoupil do letectva a prodělal pilotní výcvik. Po ukončení povinné vojenské služby se rozhodl zůstat v armádě a do okupace nalétal přes 1000 hodin. Poté se přes Polsko dostal do Francie, kde 29. srpna 1939 vstoupil do Cizinecké legie. Byl poslán do výcvikového střediska v alžírském Sidi Bel Abbès. Francouzi však splnili svůj slib a po vypuknutí války čs. letce z legie vyjmuli a odeslali do leteckých škol k výcviku. Ten Alois Rozum nestihl dokončit a s pádem Francie uprchl do Velké Británie. Zde se v hodnosti Sergeant stal příslušníkem čs. 311. bombardovací perutě. V roce 1991 byl povýšen na plukovníka in memoriam. Jeho mladší bratr Robert byl zatčen gestapem na podzim 1939 a 31. března 1940 umučen v koncentračním táboře Sachsenhausen.

Radiotelegrafista Leonard Smrček (*29. 12. 1915, Budišov) vychodil gymnázium ve Velkém Meziříčí a v létě 1936 vstoupil dobrovolně do armády. Absolvoval leteckou školu v Prostějově a poté zkráceně Vojenskou akademii v Hranicích, ze které byl v srpnu 1938 vyřazen jako poručík. Následně sloužil jako pozorovatel u leteckého pluku 1 v Hradci Králové. Po okupaci se rozhodl pro odchod do zahraničí. Protektorát opustil v říjnu 1939 a tzv. jižní cestou přes Maďarsko, kde byl krátce uvězněn, a Jugoslávii dorazil 9. února 1940 do Francie. Zde se již nestihl přeškolit na francouzskou techniku a 7. července 1940 se vylodil v britském Liverpoolu. V hodnosti Pilot Officer se stal příslušníkem 311. perutě a prošel výcvikem na radiotelegrafistu. Na první nálet odstartoval 27. prosince 1940, přičemž druhým pilotem Wellingtonu byl Vilém Bufka. Při své poslední akci 22. června 1941 zaskočil za svého přítele Jana Plzáka, který byl právě povýšen na důstojníka. V roce 1991 byl L. Smrček povýšen na podplukovníka in memoriam.

Navigátor Vilém Konštacký (*17. 11. 1914, Čelechovice) nastoupil do armády v roce 1935 a prodělal školu pro důstojníky pěchoty. Během služby také absolvoval kurz pro pozorovatele, načež zůstal v armádě a 1. prosince 1938 získal svůj pozorovatelský odznak. Demobilizován byl 1. února 1939 a po okupaci země se rozhodl odejít do zahraničí. To se mu podařilo 22. ledna 1940 tzv. jižní cestou. Do Francie dorazil až 11. května, den po zahájení německého útoku. Nakonec musel s dalšími čs. vojáky uprchnout do Británie, kam dorazil 7. července. Byl přijat do RAF v hodnosti Pilot Officer a přidělen k 311. peruti jako navigátor. Úspěšně absolvoval 30 náletů, ten jedenatřicátý se mu stal osudným. V roce 1991 byl povýšen na podplukovníka in memoriam.

Přední střelec Jan Hejna (*7. 2. 1915, Jaroměř) absolvoval v letech 1933–1935 povinnou vojenskou službu a následně se stal policistou. Po okupaci se rozhodl odejít do odboje a 1. listopadu 1939 opustil protektorát tzv. jižní cestou a přes Francii se 7. července 1940 dostal do Británie. Nejprve pracoval jako úředník v leteckém depu v Cosfordu. Protože doma prošel soukromým pilotním výcvikem, doufal, že by v Británii mohl být pilotem. Nakonec byl ale poslán do střeleckého výcviku, kde mezi všemi frekventanty skončil na druhém místě. Následně byl přidělen k 311. peruti. V roce 1991 byl povýšen na podplukovníka in memoriam.

Nejmladším členem posádky byl zadní střelec Karel Valach (* 28. 1. 1918, Kroměříž). Ten nastoupil povinnou vojenskou službu v roce 1936 a vykonával jí tak i v době ohrožení republiky na podzim 1938. Sloužil u letky 64 na Slovensku. Po rozpadu republiky se rozhodl připojit k zahraničnímu odboji, přičemž se u letky seznámil se sedmi podobně smýšlejícími kolegy. Nakonec ulétli 7. června 1939 na čtyřech letounech z letiště Pieštany do Polska. Svob. Valach tak učinil s pilotem des. Jozefem Káňou na letounu Letov Š 328.344. Zde se přihlásili do čs. odboje a Valach vstoupil do polského letectva. Po polské porážce se mu podařilo dostat do Francie, ze které ale musel opět prchat, tentokrát do Velké Británie, kam dorazil 12. července 1940. Byl přijat do RAF a v hodnosti Flight Sergeant sloužil jako střelec u 311. peruti. Dne 10. prosince 1940 se oženil s Angličankou Doreen F. Todd. Jejich syn se však narodil až po onom osudném letu. Za svou válečnou činnost obdržel polský Válečný kříž, Čs. válečný kříž 1939 a Čs. medaili za chrabrost. V roce 1991 byl povýšen na podplukovníka in memoriam.

Konec příběhu T2990

Protože místa odpočinku těchto pěti letců nejsou známá, jsou vedeni jako nezvěstní a jejich jména jsou vytesána na památníku RAF v britském Runnymede. To se ale v blízké budoucnosti zřejmě změní. Místo dopadu Wellingtonu T2990 je totiž dlouhodobě známé, později bylo zakoupeno nizozemskou vládou a upraveno do podoby památníku-válečného hrobu, protože existovala velká pravděpodobnost, že na místě havárie se stále nalézají ostatky pohřešovaných letců. I to byl jeden z důvodů, že bylo místo holandským letectvem pro rok 2021 vybráno k exkavaci. Druhým důvodem je 80. výročí od události.

Holandské nebe bylo během 2. světová války jedno z nejrušnějších a na jeho území dopadlo několik tisíc letadel. V roce 1953 tak vojenské letectvo zřídilo tým, jehož úkolem bylo vyhledávat a odklízet vraky válečných letounů. K jeho vzniku vedly čistě praktické důvody, ve vracích totiž byla často nevybuchlá munice, včetně největších leteckých pum, což samozřejmě ohrožovalo běžný život občanů. Jen během let 1960–1977 tato jednotka vyzvedla 135 letadel. Ve vracích se samozřejmě nacházely i ostatky letců, u kterých byl činěn pokus o jejich identifikaci. Následně byly důstojně pohřbeny.

Aktivity na tomto poli neustávají ani v současné době, čemuž přispává i řada moderních archeologických metod, díky nimž je možné dnes získat během řádných výzkumů velice podrobné informace. Velký pokrok udělala zejména identifikace pomocí DNA, když již stačí poměrné malé vzorky k úspěšnému ztotožnění. Tyto metody jsou dnes používány například americkou armádou při identifikaci nezvěstných vojáků, v Polsku při výzkumech hromadných hrobů obětí nacistického a komunistického režimu či při identifikaci obětí občanské války v Jugoslávii.

V květnu 2021 tak na místo havárie u obce Nieuwe Niedorp dorazil tým mjr. Barta Aalbertse, který zahájil archeologický výzkum. Nejednalo se o jednoduchou práci, protože terén je zde podmáčený a bylo tak nutné stěny výkopu pažit a vodu odčerpávat. Ostatně i to byl jeden z důvodů, proč vrak neodstranili Němci již v roce 1941. První větší trosky letounu se začaly objevovat v hloubce kolem jednoho metru. Ty byly na místě očištěny pro další analýzu. Vytěžená půda byla proplavávána, aby se podařilo zachytit všechny kosterní pozůstatky. Jak bylo během tiskové konference 3. června 2021 potvrzeno, skutečně byly ostatky nalezeny. Ty byly převezeny do specializované armádní laboratoře v Soestebergu, kde budou nyní analyzovány. Že se nepodařilo všem letcům stroj opustit, potvrzují také nálezy fragmentů padáků. Dále byly objeveny například čtyři kulomety s municí, úlomky motorů, listy vrtulí, kyslíkové láhve či poměrně zachovalý hlavní podvozek. Samotný výzkum skončil 17. června, téměř o měsíc dříve, než bylo původně plánováno.

Pokud se podaří kosterní pozůstatky identifikovat, bude moci být osádka řádně pohřbena a jejich jména budou vymazána z pomníku v Runnymede. Tím by se příběh Wellingotnu T2990 a jeho osádky skutečně uzavřel.

text: br. Michal Rak

foto: Imperial War Museum, www.hollandskroon.nl, sbírka M. Votavy

01: Příslušníci...
01: Příslušníci 311. perutě během přípravy na operační let. Zleva Sgt Karel Valach, Sgt Josef Filler, F/Sgt Josef Bernát, P/O Vilém Konštacký, P/O Josef Horák a Sgt Jan Plzák
02: Trojice let...
02: Trojice letounů Vickers Wellington Mk.IC 311. čs. bombardovací perutě, březen 1941
03: Archeologic...
03: Archeologický výzkum na místě dopadu Wellingtonu T2990
04: Vedoucí výz...
04: Vedoucí výzkumu mjr. Bart Aalberts během tiskové konference 3. června 1921
05: Ukázka nale...
05: Ukázka nalezených artefaktů
06: List vrtule
06: List vrtule
07: Část hlavní...
07: Část hlavního podvozku s dochovaným fragmentem pneumatiky
08: Sergeant-ma...
08: Sergeant-majoor Patrick van der Stoop představuje nalezené náboje pro kulomety Browning ráže 7,7 mm
09: Kapitán Gee...
09: Kapitán Geert Jonker během přednášky pro velvyslankyni ČR v Nizozemí Kateřinu Sequensovou a starostku celku Hollands Kroon, pod který dnes spadá obec Nieuwe Niedorp, Rianu van Dam
10: Jan Hejna
10: Jan Hejna
11: Karel Valac...
11: Karel Valach
12: Leonard Smr...
12: Leonard Smrček
13: Alois Rozum
13: Alois Rozum
14: Vilém Konšt...
14: Vilém Konštacký
15: Vilém Bufka
15: Vilém Bufka