Alois Vašátko a jeho poslední let

Dnes - 23. června 2022 - je to právě 80 let, když během bojového letu nad Lamanšským průlivem ztratilo československé letectvo jednoho ze svých nejúspěšnějších stíhacích pilotů a legendárního velitele Aloise Vašátka. 

Narodil se 25. srpna 1908 v Čelákovicích u Prahy. Měl čtyři sourozence. V roce 1927 odmaturoval na Učitelském ústavu v Hradci Králové a pak učil v Litoměřicích. Roku 1928 narukoval do armády k dělostřelectvu. Rozhodl se pro kariéru profesionálního vojáka a v letech 1929-1931 prodělal Vojenskou akademii v Hranicích. Na toto jeho rozhodnutí měli jistě nemalý vliv dva jeho strýcové, ruští legionáři. Slavnější Karel patřil k prvním členům České družiny a proslavil se během rozvědek v týlu nepřítele. Mezi zajatci jednou narazil na svého bratra Václava (1891-1966) a ten do České družiny vstoupil též. Oba bojovali u Zborova, kde oba utrpěli zranění. To Karlovo bylo vážnější a po nezdařené operaci v roce 1919 zemřel. Václav přišel o oko během bojů na Magistrále, domů se ale vrátil a pokračoval v armádě.

Alois po dokončení akademie sloužil u dělostřeleckých pluků 54 a 7. V roce 1935 byl zařazen do kurzu leteckých pozorovatelů zbraní ve VLU v Prostějově. Působil poté u leteckého pluku 2 v Olomouci, kde také koncem roku 1936 přešel od dělostřelectva k letectvu. V letech 1937-1938 prodělal pilotní výcvik a stal se velitelem pozorovací letky 14, vyzbrojené dvojplošníky Letov Š 328. Zde sloužil až do osudného 15. března 1939. Do té doby nalétal 580 hodin a získal hodnost nadporučíka.

Na francouzském nebi

V červenci 1939 uprchl z vlasti a přes Polsko se dostal do Francie. Přeškoloval se v Chartres, ale výcvik dokončil až po zahájení německé ofenzívy 11. května 1940, kdy byl přidělen ke stíhací skupině GC I/5, vyzbrojené americkými stíhačkami Curtiss Hawk H.75A. Během pěti týdnů na frontě nalétal 52 operačních hodin, svedl 31 soubojů s nepřítelem a byla mu přiznána tři samostatná a 9 společných vítězství a dvě vítězství pravděpodobná. Stal se tak nejúspěšnějším čs. stíhačem ve Francii a zároveň je pátý mezi esy Armée de ľAir.

První dvě potvrzené vítězství si Vašátko připsal 17. května 1940, když si celý sedmičlenný roj rozdělil vítězství nade dvěma Messerschmitty Bf 109 E. Další tři sdílené sestřely bombardérů Heinkel He 111 si na konto připsal již následujícího dne a stal se tak stíhacími esem. Dne 25. května se podílel na sestřelení pozorovacího Henschelu Hs 126 a pravděpodobně s D. Penzinim sestřelil stíhací Bf 109. Den poté sestřelil jeden bombardér He 111 od útvaru I./KG 55, ale obranná palba zasáhla jeho Curtiss a několik střepin ze zasažené kabiny ho zranilo v obličeji. Musel se pak několik dní léčit.

Další vítězství si tak připsal 3. června, kdy se podílel na sestřelení pozorovacího Hs 126. O čtyři dny později se podílel na pravděpodobném zničení He 111. Dne 8. června se devět pilotů GC I/5 utkalo mezi Rouenem a Les Andelys s patnácti Junkersy Ju 87 R-1 od útvaru II./StG 2. Piloti překazili jejich bombardování a dostali se s nimi do souboje. Vašátko pronásledoval trojici Stuk a jednu z nich sestřelil v plamenech. Pak vypálil na druhou, ale v tom mu došla munice. Téměř současně se však objevilo dvanáct stíhacích Messerschmittů Bf 110 C od útvaru I./ZG 26 a zaútočilo na Francouze. Čtyři němečtí stíhači si za cíl vybrali Vašátka, ze kterého si udělali cvičný terč. Do jeho letounu bubnovaly zásahy, jeden granát ustřelil žebra motorového válce, poté uletěl celý motorový kryt. Vašátko jim ale dokázal uniknout a doletěl zpět do Evreux, kde havaroval. V jeho stíhačce napočítali 4 kanónové a 26 kulometných zásahů, většinu v pancéřovém plátu za sedačkou. Vašátko ale vyvázl nezraněn.

Dne 10. června se Němcům pomstil, když ráno sestřelil jeden Junkers Ju 88 ve spolupráci s čtyřmi dalšími piloty a odpoledne jeden He 111 sám. Poslední vítězství ve Francii si připsal 12. června. Trojice Vašátko, Rouguette, Penzini skoncovala s pozorovacím Hs 126. Poslední boj ale zažil o tři dny později, když se utkal s trojicí Do 17. Žádné vítězství však nezaznamenal a sám se na letiště vrátil s poškozeným letounem

Na britském nebi 

Dne 20. června 1940 se nejúspěšnější stíhací jednotka Armée de ľAir, skupina GC I/5 (85 jistých a 26 pravděpodobných sestřelů) přesunula do severní Afriky. Čs. letci jednotku opustili 5. července 1940, přičemž den před odjezdem Vašátko obdržel Řád Čestné legie V. třídy (rytíř) a francouzský Válečný kříž, a odpluli do Anglie. Vašátko zde byl 16. srpna přijat do Královského letectva (RAF) a stal se jedním ze zakládajících členů 312. čs. stíhací perutě, která byla vyzbrojena stíhacími letouny Hawker Hurricane Mk.I. Dne 8. října 1940 se Vašátko s J. Stehlíkem a D. E. Gillamem podílel na prvním vítězství 312. perutě. Piloti startovali z letiště Speke u Liverpoolu a okamžitě spatřili průzkumný Junkers Ju 88 A-1 M7+DK od útvaru 2./KGr 806. Během jedenácti minut byla celá akce hotová a piloti již dávali hlášení. O tři dny později se podílel na sestřelu bombardéru Dornier Do 17 Z. Toto vítězství však nakonec nebylo peruti přiznáno.

Vašátko se projevil jako velmi schopný důstojník a respektovaný velitel a dne 28. října 1940 byl povýšen na štábního kapitána. I proto byl 17. listopadu 1940 jmenován velitelem letky B 312. perutě. Jednotka se v té době věnovala zejména ochraně konvojů. Dne 29. května 1941 se peruť stala součást Kenleyského křídla a účastnila se akcí nad okupovanou Francií a Belgií, zejména doprovodu bombardérů, ale také stíhacích hlídek. Dnem 5. června 1941 se Vašátko stal velitelem celé 312. perutě a o čtyři dny později rozšířil své skóre. Během operace Circus 41 se mu podařilo jeden Bf 109 poškodit a druhý pravděpodobně sestřelit. Za tyto úspěchy a své příkladné vedení perutě byl 12. července navržen k udělení prestižního vyznamenání Záslužný letecký kříž (DFC). Návrh nebyl ale schválen.

V téže době patřil Vašátko k velkým zastáncům vzniku Čs. stíhacího křídla, které by bylo složeno z čs. perutí čísel 310., 312. a 313. V roce 1941 totiž zahájilo RAF leteckou ofenzívu proti okupované Evropě, přičemž základní taktickou jednotkou stíhacích útvarů se stalo právě křídlo (wing) složené ze tří perutí operujících ze stejní základny. Poláci své první křídlo získali již v dubnu, když se na letišti Northolt sešly perutě č. 303, 306 a britská 601., která byla v červnu nahrazena polskou č. 308. Druhé polské stíhací křídlo, složené z perutí č. 302, 316 a 317, vzniklo v srpnu v Exeteru. Vašátko této své vizi věnoval velké úsilí a dostávalo se mu podpory z různých vyšších míst. Nakonec se jeho snaha vyplatila, dne 1. května 1942 byl Vašátko povýšen do britské hodnosti Wing Commander a stal se prvním velitelem našeho národního stíhacího křídla. To bylo umístěno právě na letiště Exeter, kde si vyměnilo místo s Poláky. Perutě 310 a 312 se sem přemístili okamžitě, 313 dorazila až 8. června (do té doby její místo zaujala 154. peruť). Všechny perutě byly vyzbrojeny standardními stíhačkami Supermarine Spitfire Mk.VB.

Křest ohněm prodělalo Exeterské (československé) křídlo 3. června 1942. Naši piloti doprovázeli formaci Bostonů nad doky v Cherbourgu. Nad cílem na ně zaútočilo několik Fw 190 od jednotky III./JG 2. Po boji nárokovali Češi 1 jistý sestřel, 2 pravděpodobné a 4 poškozené Fw 190. Jeden pravděpodobný sestřel si připsal i Vašátko, ale křídlo ztratilo tři piloty, kteří byli zajati.

Smrt nad Lamanšským průlivem

A pak přišel osudový 23. červen 1942. Ten den se 36 spitfirů čs. křídla podílelo na doprovodu bombardérů Boston, které útočily v rámci operace Ramrod 23 na letiště Morlaix. Pobřeží Francie překročila formace kolem 19. hodiny ve výšce 3000 metrů. Krátce poté se stala cílem palby přesného flaku, který poškodil jeden z bombardérů. Po odbombardování se spojenecká formace obrátila zpět a po přeletu pobřeží se stala cílem útoku Fw 190 od III./JG 2. Došlo k prudkému souboji, během kterého si Čechoslováci připsali dvě jistá vítězství. Poté se do boje zapojili další němečtí stíhači, tentokrát od štábu a 7. letky JG 2, kteří chtěli formaci odříznout cestu. Proti této skupině vyrazil v čele svého modrého roje W/Cdr Vašátko, přičemž jako jeho čísla letěli velitel letky B 310. perutě Emil Foit (AD542, NN-D) a Ladislav Valoušek (BL579).

Po přiblížení k nepříteli se ale Vašátko srazil s Fw 190 A-3 (W.Nr. 0330, bílá 2) rtm. W. Reuschlinga od 7./JG 2. Německý pilot ze svého letounu vyskočil na padáku, Vašátko však ve svém Spitfiru Mk.VB (BM592, AV) našel smrt. Snad za katastrofu mohla jeho oční vada, dalekozrakost, kterou skrýval, snad rychlost a nepřehlednost leteckého boje. Čs. letectvo ale přišlo o vynikajícího letce, důstojníka a organizátora. Karel Janoušek, velitel našich letců v RAF, dokonce napsal, byla to „krutá zpráva pro celé naše letectvo“. Jeho tělo moře nikdy nevydalo, takže je jeho jméno vytesáno na památníku v Runnymede (panel 64).

Vašátkovou smrtí ale operace neskončila. Němci těžce poškodili další dva spitfiry, jejichž piloti museli nouzově přistát v Exeteru. Část německých stíhačů se pak nestáhla zpět do Francie, ale pokračovala nad Británii, kde chtěla napadnout vracející se stroje. Nejprve se utkali s 19. perutí a sestřelili jeden její letoun. Následně se blížili k Exeteru. Z těchto důvodů však na předsunuté základně Bold Head držela hotovost čtveřice čs. stíhačů, dva byli od 310. perutě – P/O Střihavka a W/O Trejtnar, dva od 312. perutě – F/Sgt Mareš a F/Sgt Motyčka. Krátce po té, co se objevili Němci, dostala čtveřice povel ke startu. František Trejtnar se následně dostal do souboje s jedním Fw 190 a chtěl se pokusit ho donutit přistát v Británii. Němec však využil výkonnostní převahy svého stroje a po dlouhém boji Trtejtnara sestřelil. Český pilot se zachránil na padáku, německý, npor. Armin Faber od III./JG 2, však ztratil přehled o situaci a ve 20.35 přistál na letišti RAF Pembrey ve Walesu. Dodal tak Britům nepoškozený stroj Fw 190 A-3 výrobního čísla 313.

V úterý 23. června 1942 tak sice čs. letectvo přišlo o jednu ze svých největších osobností, zároveň dopomohlo k ukořistění nejmodernější německé stíhačky, jejíž další testování vedlo k vypracování účinné taktiky boje a vývoji nových stíhacích letounů.

Shodou okolností udělili Britové Vašátkovi ke dni jeho smrti již zmíněný Záslužný letecký kříž. Dalších poct se mu dostalo posmrtně. Je tak nositelem mnoho vysokých britských, francouzských a domácích vyznamenání. Kromě již zmíněných se jedná o tři Čs. válečné kříže (28. 10. 1940, 7. 10. 1941 a 14. 11. 1941), Čs. medaili Za chrabrost před nepřítelem (1. 7. 1941), Čs. medaili Za zásluhy I. stupně, Čs. vojenskou pamětní medaili se štítky F-VB, Čs. vojenský řád bílého lva Za vítězství – hvězda I. třídy (11. 11. 1949), Řád M. R. Štefánika III. třída (8. 5. 1992) a britské The 1939-45 Star (se sponou bitva o Británii), Defence Medal, War Medal a Air Crew Europe Star. Dočkal se také řady povýšení in memoriam, posledního v březnu 1992 na generálmajora. Jeho portrét se objevil na poštovní známce tzv. londýnského vydání z roku 1945 a jeho jméno nesou ulice v rodných Čelákovicích (kde má na rodném domě i pamětní desku) a na sídlišti Praha-Černý Most II. Ve vzdušných bojích získal celkem čtyři samostatná a 11 společných jistých a čtyři pravděpodobní vítězství a jeden další letoun poškodil. To ho řadí na třetí místo nejúspěšnějších čs. stíhačů druhé světové války.

 

text a foto: br. Michal Rak

 

Popisky:

01: Alois Vašátko ve francouzské uniformě.

02: Alois Vašátko jako stíhací pilot RAF.

03: Alois Vašátko v pilotní kukle.

04: Ve Francii létal Alois Vašátko na amrriscké stíhačce Curtis Hawk H.75A.

05: Zbrojíři připravují nábojové pásy, v pozadí Hurricane Mk.I DU-J, s nímž se Alois Vašátko podílel na sestřelu Ju 88 dne 8. října 1940.

06: Supermarine Spitfire Mk.VB 312. čs. stíhací perutě. Na stroji tohoto typu Alois Vašátko zahynul.

 

Alois Vašátko a...
Alois Vašátko a jeho poslední let
Alois Vašátko a...
Alois Vašátko a jeho poslední let
Alois Vašátko a...
Alois Vašátko a jeho poslední let
Alois Vašátko a...
Alois Vašátko a jeho poslední let
Alois Vašátko a...
Alois Vašátko a jeho poslední let
Alois Vašátko a...
Alois Vašátko a jeho poslední let