Když bolševici v březnu 1918 uzavřeli s Německem a Rakouskem mír, čtyřicetitisícový kontingent československých vojáků se sotva stačil evakuovat z Ukrajiny před rychle postupujícími Němci. Místo rychlého přesunu do Francie, kde měli posílit rozhodující bojiště 1. světové války, je ale čekalo většinou dlouhé čekání na transport do Vladivostoku, bezmoc a vztek nad tím, že do Německa proudí vlaky se zásobami a bývalými válečnými zajatci. Vzrůstající napětí mezi bolševiky a legionáři vyústilo z jedné strany v rozkaz velitele rudé armády Lva Trockého Čechoslováky odzbrojit a ty ozbrojené postřílet. Ze strany legionářů pak v rozhodnutí nebrat ohledy na plané sliby bolševiků a vlastní silou a pořádkem se co nejdříve dostat z Ruska.

Protože se jednotlivé transporty našich legionářů nacházeli osamoceně prakticky po celé Transibiřské magistrále od Penzy až po Vladivostok, měli být pro bolševické oddíly snadnou kořistí. Od 25. května 1918 tedy začali zákeřně napadat jednotlivé transporty. V Marianovce, v Irkutsku, ve Zlatoústu, zde všude byli Čechoslováci bez předchozího vyhlášení nepřátelství přepadeni rudými. Přestože bolševici měli často početní výhodu jak v mužstvu, tak v počtu zbraní a munice, našim legionářům šlo o holý život a tak se často i beze zbraní vrhali proti nepřátelům. Ač to zní neuvěřitelně, díky jejich morálce a odhodlání dokázaly bolševiky porazit a postupně propojovat oddělené transporty, až na konci srpna 1918 ovládly celou Transsibiřskou magistrálu od Volhy až po Vladivostok. Boje proti bolševikům zastavily přesun zajatců do Německa a Rakouska a historici odhadují, že zkrátili 1. světovou válku zhruba o několik měsíců. Z Čechoslováků, kteří neměli ani vlastní stát se tak stala jedna ze sil, která výrazně válku ovlivnila.

Rekonstrukcí bojů o železnici v Rumburku připomene Československá obec legionářská 100. výročí začátku bojů na magistrále. Hlavním tématem bude přepadení štábního vlaku 1. střeleckého pluku ve Zlatoustu, které proběhlo 27. května 1918. Rekonstrukce proběhne v rámci 100. výročí oslav Rumburské vzpoury.

Do bojové ukázky se zapojí stovka vojáků na straně legionářů a bolševiků, kteří svedou boj o průjezd Legiovlaku – repliku historické vlakové soupravy s parní lokomotivou.

Samotná bojová ukázka začne v sobotu 19. května již v 9:00 ve Výletní ulici v Rumburku v okolí železničního přejezdu směrem ke kopci Dymník.

Podrobný historický článek k událostem ve Zlatoustu najdete v článku: https://www.valka.cz/12133-Od-Celjabinskeho-incidentu-k-valce-se-sovetskou-vladou-1918

Ravelin No. XIV se poslední zářijovou sobotu zaplnil historickou dělostřeleckou technikou, a když úderem desáté hodiny zazněla ohlušující salva historických děl, kouř spáleného střelného prachu nenechal nikoho na pochybách, že vzpomínka na československé dělostřelce se ponese v duchu divácky atraktivních a poučných ukázek činností obsluh starých děl. Šest kusů střílející historické techniky s obsluhou doplňovala statická expozice z historie i současnosti našeho dělostřelectva, včetně zázemí či zaměřovacích přístrojů a odborné přednášky s dělostřeleckou tématikou.

Ještě předlegionářské období českých dělostřelců připomněl pan Aleš Prostředník z Dobrušky se svou replikou sedmiliberní houfnice vz. 1753 Lichtenstein, jejíž poslední modernizace proběhla ještě v roce 1845. Zpředu nabíjené dělo sice působilo mezi svými následovníky z 20. století poněkud archaicky, nicméně zvukový efekt výstřelu předčil všechny ostatní.  Historii samostatného československého dělostřelectva představoval až kanon ráže 76,2 mm vz. 1902 známý také jako třípalcovka, vyráběný v závodu Putilovsk nedaleko Petrohradu. Na svou dobu velmi moderní rychlopalný kanon vycházel z francouzského kanonu systému Schneider M1897 a používal se dokonce v boji proti tankům. Kanony tohoto typu tvořili páteř československého dělostřelectva v Rusku a na Sibiři. První kusy pocházely od jednotlivých ruských baterií přidělených československé střelecké brigádě u Zborova, Právě ze sedmých baterií 3., 4. a 10. brigády vznikl nejprve 1. čs. dělostřelecký oddíl, který se již v září 1917 rozšířil na 1. čs. dělostřelecký pluk Husitský Jana Žižky z Trocnova a už 21. listopadu 1917 byla československých dělostřelců celá brigáda. Kanon zapůjčený z Vojenského historického ústavu bohužel není zcela kompletní a tak byla jeho ukázka pouze statická s odborným výkladem. V současné době se ale na základě dokumentace a zapůjčeného kanonu staví dvě repliky, které budou k vidění na akcích ČsOL a doplní expozici dělostřeleckého improvizovaného obrněného vozu na Legiovlaku. Několik jejich komponentů už bylo k vidění v Josefově, když vše půjde dobře, kanon bude ke konci roku hotový a od příštího března si jej každý bude moct prohlédnout v naší pojízdné expozici.

Ačkoliv věhlas československé dělostřelecké konstrukční školy se rozvíjel zejména v období první republiky, nepodařilo se nám sehnat důstojného zástupce dělostřelecké techniky a tak prvorepublikovým dělostřelcům se věnovala jen přednáška pana Martina Říhy, která zájemce seznámila s dělostřeleckou výzbrojí předválečného opevnění. Plánované kasematní houfnice ráže 100mm nebyly v roce 1938 k dispozici a tak výzbroj dělostřeleckých srubů předválečných tvrzí improvisovaně tvořili lehké horské kanony vz. 15 ráže 75 mm. Způsob jejich umístění před tvrzovými objekty trochu připomíná improvizace, které 20 let před tím, museli vytvářet naši legionáři na Sibiři.

Největší část funkční dělostřelecké techniky pocházela z období druhé světové války a z výzbroje našich zahraničních armád. Oba představitelé západu – šestiliberní protitankový kanon a pětadvacetiliberní kanonová houfnice jsou ze sbírek klubu Rota Nazdar. Zatímco šestliberku už návštěvníci našich akcí už znají, pětadvacetiliberka měla premiéru a zároveň křest.

Pětadvacetiliberní kanonová houfnice (pro nás ráže 86,2mm) přišla do výzbroje britského královského dělostřelectva těsně před začátkem druhé světové války a stala se základním polním dělem britské armády až do 60. let. Meziválečná léta žádala úspory a tak dala vzniknout tomuto modernímu a víceúčelovému kanonu. K našim vojákům se dostaly ve výzbroji Dělostřeleckého pluku 1, který byl součástí Československé smíšené brigády a pochopitelně i brigády obrněné, na kterou byla původní smíšená brigáda reorganizována v roce 1943. Dělostřeleckému pluku 1 velel nejprve plk. Alois Liška, poté, co převzal velení celé brigády, jej nahradil pplk. Lubor Marek. Pluk byl organizován do tří oddílů, každý o dvou bateriích se čtyřmi kanony a účastnil se obléhání přístavního města Dunkerque. 30 května 1945 pak kanony defilovala centrem Prahy při přehlídce. Konkrétní kus se podařilo zachránit díky spolupráci Roty Nazdar s anglickým klubem The Garrison, část kanonu je nově vyrobena, aby splňoval požadavky legislativy na expanzní zbraň střílející černoprachovou slož, zbytek je postaven z různých vraků, které se v průběhu let podařilo sehnat. Odpolední křest děla byl zároveň poděkováním panu Mike Peacock a členům The Garrison, díky kterým se jej podařilo uvést do současného ukázkového stavu. Obsluhu při střelbě pak společně tvořili jak Angličané, tak členové Roty Nazdar a jednoty Praha 3.

Kanón Ordnance Quick Firing 6-pounder byl britský protitankový a tankový kanón ráže 57 mm. Tvořil primární výzbroj britského protitankového dělostřelectva ve středním období druhé světové války a v tankové verzi se stal součástí výzbroje mnoha typů britských tanků a obrněných vozidel. Poprvé byl použit v Severní Africe v dubnu 1942 a rychle nahrazoval předchozí kanóny OQF 2 pounder v jejich protitankové úloze, to už ale i šestiliberka začala konstrukčně zaostávat a už od roku 1943 ji nahrazoval o mnoho těžší 17 liberní kanon. V rámci Československé obrněné brigády byly kanony zařazeny v rámci dvou protitankových čet roty doprovodných zbraní Motopraporu. Velitelem první čety byl v roce 1945 při obléhání přístavu Dunkerque npor. Mojmír Maděrovič, druhé roty npor. Ladislav Prchala a velitelem samotné Roty doprovodných zbraní byl kpt. Antonín Petrák. Kanon byl na akci v doprovodu pásového obrněného transportéru Brencarrier Mk. III ze sbírky KVH Erika Brno. Brencariery se sice jako tahače kanonů primárně nepoužívaly, ale byly rozhodně spolehlivější, než přidělované Lloydy.

Československé dělostřelce z východní fronty reprezentovaly dva divizní kanony vz. 1942 (ZIS-3) ráže 76,2 mm s obsluhou 2. protitankového pluku, který byl součástí 1. československé brigády v SSSR. S těmito vysoce výkonnými a spolehlivými kanony se naši setkali už během bojů o ukrajinské Sokolovo, kdy jejich boj o ves podporovali sovětští protitankovci. Do výzbroje se dostaly se vznikem československé brigády v Novochopersku a svým křestem ohněm v našich barvách prošly v bojích o Kyjev. Protitankový dělostřelecký pluk byl součástí každé naší pěší brigády a tak svou roli sehrály v bojích na Dukle, u Liptovského Mikuláše, Malé Fatře i bojích na Moravě v roce 1945. V Československu se po válce i licenčně vyráběly. Obsluhu v rámci akce tvořili příslušníci nadklubového sdružení 4. prapor úderný převážně z klubů KVH Zlín a Spolek přátel odboje z Přerova, z nichž většina je členy právě jednoty ČsOL Přerov. 1. důstojník této dělostřelecké čety, známý badatel a publicista Ing. Milan Kopecký v rámci své přednášky rovněž nastínil organizaci a vývoj dělostřelectva Československého armádního sboru v SSSR.

Posledním kouskem techniky, který se předvedl v komentované střelecké ukázce, byl známý Flugzeugabwehrkanone 30/38 ráže 2 cm. Známý automatický FLAK byl obávanou zbraní Wehrmachtu nejen ve své protiletadlové úloze. Co má ale tento kanon společného s našimi dělostřelci? Několik kusů FLAKu totiž v květnu 1945 ukořistili povstalci na nádraží v pražských Vršovicích a ihned jej použili proti Němcům. Flaky byly rovněž ve výzbroji improvizovaných obrněných vlaků. V případě povstalců asi nelze příliš mluvit o uniformách, ale právě barikádníci z jednoty Praha 3 a jednoty Plzeň vypálili z tohoto automatu několik dávek.

Současnost českého dělostřelectva pak představovala samohybná houfnice vz. 77 DANA z výzbroje 13. dělostřeleckého pluku „Jaselského“ z Jinců. Z bezpečnostních důvodů (přece jen výstřel z DANY je o něco větší rána než akustický výstřel z černoprachových nábojek) sice nestřílela, ale příslušníci pluku informovali návštěvníky o možnosti služby v AČR nebo v rámci Aktivních záloh. Náčelník štábu pluku pplk. Roman Smolka v rámci přednášky představil současnost i vize budoucnosti našich dělostřelců. Akce se během soboty zúčastnilo několik stovek návštěvníků a štáb České televize ve dvou přímých přenosech, reportáži pro Události a Události v regionech zprostředkoval naši akci statisícům diváků po celé České republice. Děkujeme všem, kteří se na průběhu akce podíleli, 100. výročí vzniku československého dělostřelectva se podařilo připomenout velmi důstojně.

text: br. Miloš Borovička

foto: ses. Marcela Volfová