Šavle dragounská vz. 1881 byla jednou z  chladných zbraní jízdních oddílů carského Ruska a tedy také československých legionářů. Leštěná ocelová čepel je mírně prohnutá s konkávními drážkami zužujícími se směrem ke špičce. Rukojeť, z příčně profilovaného bukového dřeva, je uzavřená jednoduchým mosazným obloukem, který přechází ze záštity až k hlavici jílce. Vrchní strana mosazné záštity je zakončena otvorem pro připojení koženého portepée, které se na šavli dochovalo. Pod jílcem je na ostří navlečena kožená podložka. Dřevěná, černě lakovaná pochva je opatřena mosazným kováním na hrdle, špičce a v horní čtvrtině s kroužkem pro přichycení k závěsníku.

Tuto šavli vyrobila Zlatoustská zbrojní továrna v roce 1915 a pochází z pozůstalosti ruského legionáře, příslušníka jízdní rozvědky 2. střeleckého pluku, Jana Hanáka.

Článek Ruská šavle dragounská vz. 1881 Jana Hanáka se nejdříve objevil na ČsOL.

Článek Ruský kinžál (bebut) vz. 1907 se nejdříve objevil na ČsOL.

Šrapnel nepravidelného kulového tvaru dosahuje průměru až 12 mm a váze 10 g. V roce 1917 jím byl zasažen do levé plíce v blízkosti srdce starosta Sokola Paříž a legionář Augustin Smutný z Třeboně. Šrapnel byl operativně vyjmut teprve v červnu 1949.

Článek Šrapnel vyoperovaný Augustinu Smutnému se nejdříve objevil na ČsOL.

Výrobce ani určení karabiny se zatím badatelům nepodařilo jednoznačně určit a mezi sběrateli je označována jako „karabina pro petrohradskou jízdní školu“. Karabiny dlouhé 1030 mm vznikaly jednoznačně úpravou z delších pušek různých let výroby z let 1897-1920. Mezi nejdůležitějšími změnami oproti běžným zbraním systému Mosin-Nagant je opatření zbraně netypickou krátkou ohnutou klikou závěru, změněným úchytem řemenu zbraně na levé straně pažby a především úprava pro bodák systému Gulkevič. Tento inovativní sklopný bodák byl vyráběn právě v Petrohradě. Pro jeho nasazení je hlaveň karabiny 75 mm od ústí výrazně zúžena a pro jeho uložení ve sklopené poloze je pažba na pravé straně doplněna dorazem na první objímce a ihned za druhou objímkou vybavena 85 mm dlouhou plechovou pochvou. Puška užívá typ mířidel používaných na jízdní karabině vz. 1907. Hlaveň je ovšem o 15 mm delší než mají tyto standardní karabiny a pušky proto nemohly vznikat z těchto zbraní.

Základ zbraně byl vyroben v Tulském zbrojním závodě „Petra Velikého“ v roce 1917 a do Československa se pravděpodobně puška vrátila spolu s legionáři.

Zdroje:
WROBEL, Karl Heinz. Drei Linien Die Gewehre Mosin-Nagant. Band 1. Blaufelden: Blätterdach GmbH, 2018.
https://www.forgottenweapons.com/st-petersburg-cavalry-school-mosin-carbine/

Článek Karabina Mosin-Nagant "pro petrohradskou jízdní školu" se nejdříve objevil na ČsOL.

Tyto nože se staly účinnou zbraní a též odznakem italských útočných oddílů "Arditi", řadovým vojákům bylo nošení pugnalů zapovězeno.  V době vzniku čs. legií v Itálii dostali právo nosit tento čestný odznak i českoslovenští dobrovolníci, pro něž je, spolu s alpinským kloboukem, základním poznávacím znakem. Jak na alpinský klobouk, tak na „puňál“ byli legionáři sloužící v Itálii náležitě hrdí a opatrovali je často až do konce života.

Článek Italská dýka Pugnale da ardito se nejdříve objevil na ČsOL.

V Německu byla v roce 1894 vyrobena a zavedena Leuchpistole M.94 "Hebel" pro jednotky sapérů. O deset let později tento model přejala, a ve vlastních továrnách vyráběla, i armáda rakousko-uherská pod označením Leuchpistole M 04. Slangový název „Hebel“ získala zbraň z německého označení výrazné esovitě prohnuté páky sloužící k odemknutí hlavně. V průběhu počátečních bojů 1. světové války se signální pistole dostaly od sapérů také k ostatním složkám armády.

Vystřelená světlice ráže 26,5 mm osvětlovala kruh průměr 200 kroků na 8-10 vteřin bílým světlem. V průběhu Velké války byla zavedena také munice s padáčkem na delší dobu osvětlování a signalizační munice, která umožňovala jednotkám základní komunikaci podle barev, zvuku, kouře či exploze. Osvětlovací pistole fungovala také jako účinná zbraň proti vzducholodím a balonům. Právě tímto modelem sestřelila 8. června 1915 osádka rakousko-uherského létajícího člunu Lohner L48 první italskou vzducholoď, poté co na ni marně vypotřebovala munici z kulometu i osobních zbraní.

Osvětlovací pistole vz. 1904 zůstaly ve výzbroji Československé armády až do roku 1939,  i když byly postupně nahrazovány novější domácí raketovou pistolí vz. 30.

Zdroje:

https://www.valka.cz/topic/view/35576

https://www.bergflak.com/LPstory.html

https://heeresgeschichten.at/sonstiges/leuchtpistole/leuchtpistole1.htm

http://www.forumeerstewereldoorlog.nl/wiki/index.php/Hebel_Modell_1894

http://www.vhu.cz/exhibit/cs-signalni-pistole-vzor-30/

https://www.vojsko.net/ceskoslovensko/3170-zbrane-pro-pechotu-prvni-republiky-4-dil-osvetlovaci-pistole-a-rucni-granaty

https://nagyhaboru.blog.hu/2013/09/18/az_1904_mintaju_jelzopisztoly

Článek Rakousko-uherská osvětlovací pistole vz. 1904 „Hebel“ se nejdříve objevil na ČsOL.

Rakousko-uherský Univerzální granát byl prvním rakousko-uherským továrně vyráběným granátem za Velké války a prvního nasazení se dočkal již na srbské frontě. Relativně drobný válcovitý granát o váze 0,6 kg nabízel po úpravách celou škálu použití a zasahoval až 100 střepinami oblast o průměru 15 m (20 kroků). Mohl sloužit jako časovaný i nárazový ruční granát, jako puškový granát i jako nástražná mina. Každá sada granátů byla dodávaná s celým příslušenstvím a pochopitelně tím trpěla cena i snadná ovladatelnost.
Mosazná čepička na vrcholu granátu zneschopňovala dopadové funkce. V takovém případě se granát inicioval vyškubnutím zápalníku na boku a explodoval po 8 vteřinách. Preferovanějším použitím mělo být použití dopadové varianty. Při tomto užití se měl granát vrhat roztočením za lanko padáčku přivázaného standardně na dně granátu a levou rukou těsně před vržení voják sundal ochrannou čepičku. To odhalilo perkusní nárazový systém. Poměrně složitý systém inicioval asi po 23 m (30 krocích) letu tlak vzduchu proudící otvory ve špičce granátu. Do té doby nebyl granát nebezpečný. Následně po dopadu na zem explodovala menší nálož, která granát vymrštila zhruba do výše kolen a následně explodovala primární trhavina.

Pro použití v pušce bylo nutné vyměnit spodní díl s padáčkem za šroubovací vodící tyč, která se  zasouvala do hlavně pušky. Takové používání pochopitelně poškozovalo vývrt hlavně. Opět bylo třeba před vystřelením manuálně odstranit krycí ochranou čepičku. Puškový granát se odpaloval v kleče s opřením pušky o koleno za použití speciálního „slepého“ náboje. Při 45° náměru mohl voják zasáhnou cíl na 460 m (600 kroků). K míření mu sloužila jednoduchá doplňková mířidla k pušce M. 95.
Poslední použití v podobě nástrahy bylo určeno pouze pro ženisty. Boční zápalka mohla být dle návodu opatrně demontována, nahrazena zápalnou šňůrou a takto odpálena na dálku.

Patrně největšího užití nalezl na italské frontě a z italského manuálu pochází i druhý nákres.

Zdroje:
http://www.digitalniknihovna.cz/dsmo/uuid/uuid:a9d0a0a5-c060-4cde-a31f-9ef92de3a979

https://www.greatwarforum.org/topic/167097-austro-hungarian-rifle-grenade/

Článek Rakousko-uherský Univerzální granát se nejdříve objevil na ČsOL.