MUDr. Václav Valníček (část 1)

Toto bude příběh z první světové války, tak jak jej prožil můj otec Václav Valníček a někteří jeho bratři z legií, kteří se scházeli v šedesátých letech XX. století v kavárně brněnského hotelu Slávia. Pramenem jsou i příběhy, vzpomínky a názory těch, kteří pro velkou vzdálenost pravidelně nedojížděli, ale o to více si s bývalými spolubojovníky korespondovali. Některé jeho části budou podány tak, jak je zachytil můj tatínek ve svých písemných vzpomínkách, které nedokončil, ostatní uvedu tak, jak si je pamatuji podle jeho vyprávění, nebo jak jsem je našel ve sděleních jeho přátel legionářů, hlavně v jejich dopisech. Ojediněle, tam kde toho bylo třeba pro názornost některých konkrétních údajů, které si moje zdroje nepamatovaly, jsem sáhl po písemných historických pramenech. 

Začněme třebas vzpomínkou na dny brněnského sokolského sletu ve dnech 27. a 28. června 1914, jehož se můj otec účastnil, ne sice jako cvičenec, ale jako divák, i když byl členem Sokola Brno II. Slet byl přerušen vystoupením zástupce zemského místodržitele pro Moravu, který oznámil, že arcivévoda Franz Ferdinand d´Este a jeho manželka podlehli atentátu v Sarajevu. Pak tento zemský úředník ukončil slet. Ten se sice potom konal v náhradním termínu, ale byl postižen velkou bouří a průtrží mračen. Otec, který byl opět jako divák na tehdejším sokolském cvičišti, které se nacházelo v místech dnešní Veterinární a farmaceutické univerzity, mi vyprávěl, jak utíkal z tohoto stadionu v Brně-Králově Poli za letní bouře a v tak prudkém dešti, že si prchající ženy a dívky přehrnovaly svrchní šaty přes hlavu a běžely v dešti ve spodničkách, které tehdy ovšem byly většinou bohaté. 

Část první – Itálie

Pod praporem dvouhlavé orlice. Krátce nato začala válka. V té době, v roce 1914, bylo mému otci šestnáct, strávil proto ještě dva poměrně poklidné roky doma a v gymnáziu. Pak ale nastal rok 1916. Další dění popisuje Václav Valníček ve svých písemných vzpomínkách takto:„Tak válka ubíhala a došlo i na mne. Desátého května 1916 jsem musel k odvodu. Bylo to v nynějším divadle Reduta na brněnském „Zelném trhu“. Byl jsem uznán „tauglich ohne Gebrechen“ (schopen bez vady) a hned v květnu jsem narukoval. Přidělili mne k „třeťákům, “ pluku arcivévody Karla (11. V. 1916 presentován k VI. náhradní kompanii /=rotě/ 3. pluku). Ten byl tehdy za války v Brně, přeložen z Kroměříže (doplňovací velitelství 3. pluku bylo v Brně). Narukoval jsem do baráků v místech, kde je nyní ulice Zahradníkova a plocha před technikou, směrem k právnické fakultě. Tam jsem si odbyl základní výcvik a šel jsem do „Štefanky“, což byla dívčí škola, nazvaná podle arcivévodkyně Stefanie. (pozn. aut.: škola dosud stojí na rohu nynější ulice Rašínovy a Jakubské, proti jakubskému kostelu.) Bydleli jsme s rodiči tenkrát velice blízko, na nedalekém Velkém náměstí, nyní Náměstí svobody. Za války byla v budově této školy umístěna důstojnická škola. Odvedenci s maturitou nastupovali v rakousko-uherské armádě v míru na vojnu jako tak zvaní jednoroční dobrovolníci. My jsme před nástupem dělali tak zvanou inteligenční zkoušku, poněvadž jednoroční dobrovolník obvykle nastupoval již s maturitou. Proto za války dělali studenti 6., 7. a 8. třídy, kteří byli odvedeni a ještě maturitu neměli, zmíněnou inteligenční zkoušku (Inteligenzpruefung). Já jsem byl tehdy v septimě. Šel jsem tedy na několik týdnů do školy v uniformě a pak jsem dělal zkoušku. Důstojnická škola se nazývala také kadetka. Její hlavní budova a velitelství se nacházelo v bývalém brněnském královopolském klášteře. (pozn. aut.: tato budova stojí dodnes vedle královopolského kostela a nyní patří Vysokému učení technickému.) V této „Štefance“ jsme drželi služby, hotovost a stráž u vchodu. Ten, kdo byl na stráži, musel při příchodu velitele volat „Gewehr heraus“ – vyslovovalo se kvér heraus, což volně přeloženo znamenalo „do zbraně“. Stráž musela poklusem nastoupit, vzdávat poctu zbraní a velitel stráže podával hlášení. Potom v březnu 1917 jsme odešli ze Štefanky a přidělili nás ke kompanii (setnině, rotě). Přišel jsem nejprve do brněnské jihovýchodní, tehdy okrajové čtvrti Komárov, kam jsem chodil cvičit nové vojáky. Cvičištěm byl dvůr svíčkové továrny a kousek louky u hřbitova. Měl jsem brzy odjet na frontu, ale „vyklouzl“ jsem. Ale za čas jsem jel. Bylo to období dubna–května roku 1917 (od 1. května transferován od VI. ke IV. Erzatzkompanii, čili náhradní rotě).Nadešel den odjezdu. Šli jsme celý batalion (prapor) do kostela u sv. Jakuba, kde jsem byl kdysi křtěn, hned proti „Štefance“. Vyšli jsme pak z kostela a pochodovali přes Velké náměstí k nádraží. Když jsme šli po náměstí kolem mariánské sochy na morovém sloupu, někdo mi podal velkou kytici růží s vizitkou, na níž bylo napsáno „ Nashledanou Olga“. Taktak jsem ji stačil za pochodu vzít. Nevím dodnes, od koho byla. Přišli jsme na nádraží, nastoupili do vagónů, vlak pískl poslední rozloučení a zbyl jen pohled na věže Petrova. Brno mizelo v dáli – zmenšovalo se, až se ztratilo. 

Následovala Břeclav, Vídeň, pak Lublaň. Za Lublaní na kterési staničce ven z vlaku – do sněhu. Potom pochod sněhem do dvou hodin ráno. Přišli jsme unaveni do vesnice jménem Šmartno (San Martin). Byla pod vysokou horou, na níž byl kostel P. Marie. Poutní místo, kolem nějž tekla krásně zelená řeka Sáva. V této vesnici Šmartno, která je dnes jedním ze severních předměstí Lublaně, jsme byli ubytováni po staveních, první noc po pochodu jsme přespali na půdě, kde byla zima. Ráno jsme měli vinklkamaše (ovinovačky) na nohou zmrzlé. Další noci jsme přespávali s jedním starým jednoročákem kaprálem (desátníkem) ve chlévě, jednou v noci jsem se probudil horkým dechem, když mě olizovala kráva obličej. Obyvatelé měli nás, české vojáky, docela rádi. Rozuměli jsme jejich řeči a oni nám také. Mladá dcera hospodáře mi nosívala mléko do ranní kávy. Když to zjistil rakouský velitel praporu, nebylo mu to vhod: „Herr Graf Valnicek kann weisen Kafee trinken und ich, Bataillonskommandant, nicht, “ rozčiloval se jednou. (Pan hrabě Valníček může pít bílou kávu a já, velitel praporu, ne.) Jednou jsme si ve volnu udělali výlet z této vsi Šmartno asi jednu hodinu cesty na tu horu, pod kterou ležela. Byl tam nádherný rozhled, na který nezapomenu. Bylo vidět Lublaň a snad celé Slovinsko. Řeky, stříbrné pruhy mezi tmavozelenými skvrnami lesů. Bílé vísky a nádherná obloha. Byl krásný den. Dlouho jsme se dívali na městečko Kamník, na německých mapách Stein, s Kamnickými Alpami v pozadí. Jeden alpský štít se zvedal zdánlivě jakoby těsně za náměstím Kamniku, kam jsem byl jednou služebně poslán na velitelství. Když jsme se nabažili pohledu, zašli jsme do hospůdky vedle kostela. Tam jsme dostali výborné klobásy a zelené víno. Z vesnice Šmartno, kde jsme se cvičili mezi jiným i ve vrhání ostrých handgranátů (ručních granátů), jsme pak byli odveleni a odešli jsme již těsně za frontu do Koprivy (vsi v jihozápadním Slovinsku, severovýchodně od Terstu a asi 12 km od břehu Jaderského moře). V Koprivě jsme zůstali v záloze a čekali, až se vrátí z fronty batalion, který jsme měli střídat. Z tohoto praporu zbyl při jeho návratu z přední linie jeden důstojník, devatenáctiletý rakouský poručík, vyšlý z kadetky, jmenoval se von Fritzen, velmi slušný a jemný člověk. Ostatní důstojníci byli buď raněni, nebo zabiti. Z mužstva zbyla jedna čtvrtina. Z této Koprivy jsem byl telegraficky zavolán do Brna telegramem generála Poeschmanna. Byl jsem ve stanu na zahradě jednoho statku, kde mne zastihl adjutant pluku, který pro mne přiběhl s tím, že se mám okamžitě ohlásit v Brně. Zastavil pak nákladní auto, které jelo z fronty, to mě vzalo na Breziny. Vyložilo mne u nádraží. Musel jsem ale přejít na nádraží severní, odkud se jezdilo do Vídně. Chtěl jsem si zkrátit cestu a šel cestou polní. Bylo již téměř tma, viděl jsem stát již vlak v nádraží. Byla to Opčina (na dnešních mapách italsky Opicina) u Terstu. Vtom mi něco řeklo: Utíkej pryč, rychle, rychle, vpředu jsou nataženy dráty a na nich granáty, zakopneš o ně a dojde k výbuchu, utíkej zpět doprava! Dal jsem se do běhu. Když jsem doběhl k boudám před nádražím, tak na místě, kam jsem měl a chtěl původně dojít, došlo v tu chvíli k explozi. Ukryl jsem se za jednou budkou výhybkáře, krčili jsme se spolu s ním pod ubohou stříškou, pokrytou dehtovým papírem. Všichni vojáci, kteří na nádraží hlídali vagóny, byli mrtví. Vařili si totiž na ohníčku čaj, z vagónu s benzínem vytékala stružka, páry z ní vycházející chytily, vybuchl vagón s benzinem a následně vagón plný min. Po chvíli jsem došel celý roztřesený, ke správnému vlaku, který byl již plný a čekal na odjezd a ujížděl jsem k Alpám a k Vídni. Následující den jsem dojel do Vídně a pak odpoledne do Brna. Doma jsem se dozvěděl, jak vlastně došlo k mé nenadálé dovolené. Maminka potkala na schodech domu, v němž jsme bydleli, manželku generála Poeschmanna, jehož rodina bydlela ve stejném domě, a v hovoru se zmínila, že jsem na italské frontě a že mne již dlouho neviděla. Nato za několik dnů přišlo na velitelství mého pluku moje odvelení na krátký pobyt v Brně. Byl jsem doma tři dny a pak jsem odjížděl zpět. Po příjezdu na nádraží v Opčině nad Terstem (kde byl výbuch, o němž jsem psal) jsem se vrátil na frontu. Po cestě jsem potkal koňský potah, který vedl starý landverák (domobranec), vůz byl vrchovatě naložen mrtvými vojáky. Když jsem přišel zpět k jednotce, zjistil jsem, že se náš prapor právě ten den vrátil z ofenzívy. Zbyla ho třetina a jen jeden důstojník. (pozn. aut.: Podle adresy na dochovaných kartách polní pošty sloužil otec na frontě u III. čety, 28. pochodové roty (marškompanie, Marschkompagnie).

Brzy pak nastal nový pochod na frontu a nato v několika dnech jsem byl zajat. Večer před zajetím jsem seděl v zákopu a přál si být na druhé straně. (pozn. aut.: Téměř všichni národně uvědomělí čeští vojáci v rakouské armádě nehodlali bojovat za císaře pána. V té době již věděli o existenci českých jednotek v Rusku a doufali, že se jim podaří při nějaké příležitosti odejít na druhou stranu, nebo se dát zajmout.) Stmívalo se. Pak začala italská kanonáda, ráno útok Italů. Nastal den 19. srpna 1917. Byli jsme kromě hlídek všichni v krytu během dělostřelby, včetně obrlajtnanta, Rakušana. Najednou Italové v zákopu, před krytem, dřív, než jsme stačili vylézt. Volají, abychom se vzdali. Nadporučík vyzývá do zbraně, ale řekl jsem, že Italové mají Flammenwerfer (plamenomet), pustí ho dovnitř a spálí nás, nevzdáme-li se. Vycházeli jsme z krytu s rukama nad hlavou. „E viva Italia! “ zavolal jsem a byl jsem v zajetí. Najednou Italové ukazují na můj opasek, měl jsem na něm vzadu chlebník, v něm od včerejška nachystané čisté prádlo, gumák, pro případ, že by se mi podařilo se dostat k Italům. Uvědomil jsem si, že jsem zapomněl odpojit od opasku granáty, které jsme si museli přivěsit před útokem. Proto jsem všechno zahodil i s opaskem. Zde končí písemné vzpomínky, následující řádky píši podle ústního vyprávění, tak jak jsem si je zapamatoval. Pokračování vyprávěl tatínek následovně: Snažil jsem se na Italy mluvit trošku latinsky, jak jsem znal z klasického gymnázia, trošku italsky, proto mně předali polnímu četníkovi, s nímž mne poslali na velitelství do italských linií k výslechu. Tak jsem byl oddělen od ostatních. Italové postupovali dále a my jsme sami dva běželi terénem, plným jam od granátů, kolem nás vybuchovaly další, z rakouské přehradní palby, mající bránit postupu Italů. Ti už byli ale mnohem dále. Těsně vedle mne vybuchl dělostřelecký granát, sprška kamení a železných střepin fičela vzhůru těsně vedle mne, ale byl jsem ve slepém prostoru, takže se mne nic nedotklo, jen tlak vzduchu mne srazil k zemi. Zvedl jsem se, italský polní četník se krčil v jámě od granátu a nechtěl ven. Dal jsem se do dalšího běhu sám, k italským pozicím. Zamotal jsem se do ostnatých drátů překážek a roztrhl jsem si kalhotu. A tak jsem přišel s roztrženou kalhotou až do Itálie. Zde mne zavedli k důstojníkům k výslechu. Bylo to u vsi Sela v Slovinském Krasu. Když slyšeli, že mluvím latinsky, předali mne polnímu kurátovi, aby mne vyslechl. Chtěli vědět, kam až postoupili Italové, poněvadž neměli telefonické spojení s postupujícími jednotkami. Řekl jsem latinsky: „Italiani apud Vojšticam sunt, “ tj. „Italové jsou u Vojštice,“ což byla poslední vesnice nedaleko místa, kde jme byli zajati, asi necelé čtyři kilometry. Pak jsem byl odeslán do zázemí a odtud jsme jeli vlakem do zajateckého tábora. Nejprve nad Neapol, do Santa Maria Capua Vetere, nedaleko Caserty. My Češi jsme byli ale záhy, v září 1917, přemístěni do zajateckého tábora v klášteře v Padule, rovněž v jižní Itálii, kde byli v té době již soustřeďováni zajatci české, popřípadě slovenské národnosti, “ popisoval tuto část svého válečného života můj otec Václav. Podobně na svůj příchod do tohoto tábora, jemuž předcházelo ukončení činnosti v císařsko-královské armádě rakousko-uherské a následující zajetí, vzpomínal tatínkův přítel, legionář Vojtěch Darebník: „Bylo to 9. srpna 1918, kdy jsem prožíval na italském bojišti ty nejhroznější chvíle svého života (stejný den byl zajat můj otec Václav), kdy jsme dostali plný zásah dva metry vedle vchodu do kaverny a zůstali jsme šokováni, co bude dále. Navečer už jsem byl pod ochranou Františka Hlaváčka. (pozn. aut.: Hlaváček, nar. 25. 11. 1886, zemřel 1984, byl jeden z nejzasloužilejších přímých organizátorů italské legie a přímo spolupracoval s italskými orgány, včetně armádních, jako tajemník České národní rady v Římě. Jeho konspirační a krycí jméno pro případ zajetí, které dostal od Italů, bylo Testolini.) Vzal mě fyzicky a duševně vyčerpaného, po třídenním hladovění a žíznění, do svého armádního auta z fronty až na velitelství II. italské armády do Cormonsu (město západně od Gorice). Ocenil moji informaci, že kóta 675 nad Vrhem (dnes jihozápadní Slovinsko, nedaleko italské hranice) není obsazena, čehož využili Italové a v jednom náporu tuto kótu obsadili. Dobytí kóty 675 italským XXIV. armádním sborem znamenalo vstup Italů na Banjšicu planinu (východně od dolního toku řeky Soči, italsky Isonza), jejíž opanování znamenalo prolomení rakouské obranné linie na Soči, mezi Monte San Gabriele (hora, která se dnes nachází ve Slovinsku, s názvem Škabrijel, 646 m severovýchodně od Gorice) a Auzzou. Italové pronikli až na praporní velitelství rakousko-uherského kroměřížského pluku, ale pak byli zastaveni boční kulometnou palbou a to paradoxně od českých vojáků, kteří byli připraveni k přeběhnutí, ale naštvali se, poněvadž někteří z jejich kamarádů zahynuli po výbuchu Italy nastražených trofejních válečných předmětů, jako například polních lahví, které při doteku vybuchovaly a zabíjely, nebo mrzačily. Další otcův přítel, legionářský spisovatel Jan Tošnar, po první světové válce autor knih „Hlídka na Zensone“ a „Stíny nad mořem, “ o pět let starší, než můj tatínek, mi psal ve svém dopise, který mně poslal po smrti mého otce v roce 1980, že byl po svém zajetí Italy v roce 1916 umístěn hned do tábora v Padule a to do baráku č. 43. Zde už v březnu 1917 vstoupil do Dobrovolnického sboru, v němž se stal členem širšího výboru a důvěrníkem na baráku. Vzpomínal na příchod skupiny zajatců, mezi nimiž byl můj otec Václav: „V srpnu 1917, po italské ofenzívě na Hermádě, přišli do Paduly čerství mladí zajatci, mezi nimi i Váš otec, mladíček, jako ostatní. “

Zde se sešel otec se spolužáky ze své třídy na brněnském klasickém gymnáziu, nebo s jinými přáteli, kteří byli zajati přibližně na blízkých místech jako on a někteří v téměř stejnou dobu: byli to například spolužák Bedřich Zvanovec (Fricek), zajatý 20. srpna u stejné vesnice Sela ve Slovinském Krasu, další kolega z gymnázia František Zbirovský z Tišnova, řečený Zbirák, zajatý u Madoni Bainsiz 29. září (po válce studoval medicínu a stal se praktickým lékařem v Brně-Řečkovicích), další Brňák Václav Špott od stejného brněnského pluku, zajatý týž den u Koryta v Krasu. Ten ve svém válečném deníku uvádí, že se jeho rota nacházela koncem května a začátkem června asi 3 km od fronty u obce Volčji Grad, odkud každých deset dnů prováděli střídání na frontu před rozbitou Goricu, dole u moře bylo Duino, už na břehu terstského zálivu. Jednu noc byl ve dvě hodiny noční protiútok, na italské straně útočné oddíly Arditů. Tak střídali etapu a frontu až do osudného 19. srpna. Ten den byli v pozicích u kopce Fajtjiho hribu (433 m).Věděl, že po návratu z pozic na etapu má být povýšen na „fénricha“ (praporčíka) a má pak odjet na dovolenou domů. Avšak v osm hodin večer začala italská ofenziva. Kolem dvanácté hodiny noční byl sražen při výbuchu granátu a odvezen na plukovní obvaziště, kde byli ráno 20. 8. kolem 8. 15 hod. všichni zajati Italy. Od linie fronty utíkali Doberdskou planinou italskými zákopy, kde po nich Italové házeli citrony a brali si jejich služební píšťalky a ostatní drobnosti, použitelné jako válečné upomínky. Na tomto úseku bylo tehdy zajato asi 20 000 rakousko-uherských vojáků, které před sebou hnalo do zajetí jen asi deset italských karabiníků (polních četníků). Došli pěšky až do Palmanovy, kde byl malý tábor pro přechodnou dobu, kde byli odvšiveni, vyšetřeni, zda nemají infekční onemocnění, a dle potřeby ošetřeni. Dostali zajatecké obleky, zavšivené rakouské uniformy byly vyhozeny. O vších na frontě vyprávěl i otec. Měl je po několika dnech pobytu v zákopech každý. Bylo jich prý mnoho druhů, červené, šedivé, černé s bílým zadečkem a opačně a nevím, jaké ještě. Jednou byla do zákopu oficielně přivedena i stará prostitutka pro mužstvo. Byla v koutě jednoho vedlejšího zákopu s kbelíkem vody a vojáci na ni stáli frontu. Staří dědkové z domobrany postupovali v řadě a když na ně došlo, odcházeli. Bylo to nesmírně odporné a snesly to jen značně primitivní typy. Máme-li však dokončit vyprávění z deníku Václava Špotta, musíme se ještě zmínit alespoň o tom, že do tábora v Padule dorazili před polovinou září. V té době již odjížděli zajatci německé a maďarské národnosti, jak jsme se již zmínili ve vyprávění mého otce. Ten se dále v Padule sešel s kamarádem z dětství z brněnských Husovic Václavem Severou, který byl zajat tamtéž a ve stejný den a po válce se postupně stal stavitelem v rodném brněnském předměstí, nebo s jiným Husovičákem, Bohumilem Řezníčkem, který byl zajat již o rok dříve u Gorice. Ten po válce zůstal v čs. armádě jako důstojník z povolání. Odtud se datovala i jiná dlouholetá přátelství, například s bratrem Dostálem, který po válce bydlel v Rosicích u Brna.V padulském zajateckém táboře nebylo mnoho jídla, ale kupodivu dosti cigaret, které mohly docházet z domova poštou přes mezinárodní Červený kříž. V noci, když se nemohlo spát, se z hladu pila voda a kouřilo se. Vedly se rušné debaty o budoucnosti, na které vzpomínal také již zmíněný Jan Tošnar: „ Slyším ještě po letech, jak se váš otec tvrdě hádal s Frickem Zvanovcem a oponoval mu slovy „neval, Fricku!“. V tomto zajateckém táboře se můj otec seznámil i s frenštáčanem Břetislavem Bartošem, akademickým malířem, který byl o pět let starší, než většina ostatních, protože byl narozen 1893 a proto při začátku války měl 21 roků a už něco o malování věděl. V padulském klášteře vytvořil Bartoš, který se dostal do italského zajetí již 2. srpna 1915 na Doberdo planině na slovinsko-italském pomezí, některé ze svých později známých obrazů s válečnou a národně burcující tématikou, například dvě verze olejomalby „Umírající Srbsko, “ které je dnes v majetku muzea ve Frenštátě. Jedním z významných zajateckých táborů, kromě Paduly, byl pro Čechy a Slováky tábor v Sulmoně, další tábory, kam přicházeli Češi po zajetí, byly Asinara a Goito u Mantovy. 

Poměry v Itálii 1915–18 a vytváření italských legií

Zde je třeba se krátce zmínit obecně o italských legiích, jejich vytváření a činnosti. Na rozdíl od Ruska a Francie zde byly rozdílné předpoklady pro vznik českých, respektive československých vojenských jednotek. Jednak Itálie vstoupila do války proti Rakousko-Uhersku až v květnu 1915, jednak na rozdíl od zmíněných dvou států nebyly v Itálii české, ani slovenské kolonie, z nichž by se mohli již na začátku války přihlašovat Češi do armády na straně spojenců, tak jak se to dělo v Rusku a Francii. Mohly tedy čs. jednotky vznikat jedině z Čechů, popřípadě Slováků, kteří byli v rakousko-uherské armádě, byli Italy zajati a dostali se do zajateckých táborů. Tábory pro zajatce nebyly zpočátku rozděleny podle národností, ale na tábory důstojnické a tábory pro poddůstojníky a mužstvo. Pohromadě byli Rakušané německého jazyka, Češi, Maďaři, Poláci, Chorvati, Bosňáci, popřípadě jiní. Veliteli táborů byli sice Italové, ale ti veleli prostřednictvím rakouských šarží. Italští velitelé pak trestali provinění proti rakouskému velení. Dělat nějakou agitaci, zejména mezi důstojníky, bylo nesnadné, ne-li nemožné, potíže vznikaly rovněž, když Češi nechtěli zpívat rakouskou hymnu, nosit rakouská vyznamenání a podobně. Naopak předseda italské zajatecké komise nadržoval zpočátku Němcům a Maďarům. To trvalo až do konce roku 1916. Přesto bratři Jura, Logaj a již shora zmíněný br. Hlaváček, začínali organizovat Čechy v různých zajateckých táborech, významně se na tom již na počátcích podílel frenštáčan Břetislav Bartoš, který byl zajat již za tři měsíce po zahájení italsko-rakouského nepřátelství, a to 2. srpna 1915. V táboře v Santa Maria Capua Vetere založil v lednu 1917 sokolský činovník z Těšínska bratr Jan Čapek Československý dobrovolnický sbor. Velkou iniciativu při jednání s italskými činiteli projevoval už od léta 1916 dr. Edvard Beneš, který docílil při návštěvě Itálie z Paříže jako představitel České národní rady u italských orgánů, že byl vyčleněn zajatecký tábor v Padule pro Čechy a Slováky. Tam se začal vydávat měsíčník „V boj, “ byl zřízen pěvecký a divadelní kroužek, sportovní kroužky, Sokol, v polovině roku 1917 tam měl dobrovolnický sbor přes 10 000 členů. Dne 20. září 1917 přijel do tábora v Padule tajemník České národní rady Hlaváček, který zajatce a dobrovolníky informoval a jednal s nimi a za ně. Edvard Beneš docílil nejprve povolení čs. pracovních sborů, které by mohly pomáhat již v italských uniformách například v budování vojenských komunikací, potřebných pro italskou armádu. Ale zřízení čs. vojenských jednotek Italové dlouho bránili, uvádějíce, že nemohou používat ve válce proti rakouskému císaři jeho poddané. Zde se snad mohly uplatňovat i příbuzenské a přátelské vztahy mezi italskými a rakouskými, zejména však maďarskými šlechtickými rodinami ještě z období před válkou. Životní zásluhy o zřízení samostatných čs. vojenských jednotek v Itálii si však získal až generál Štefánik, který jednal nejprve o odjezd našich zajatců do armády ve Francii a od března 1918 o jejich povolení v Itálii. Do Paduly přijel Štefánik 2. března 1918 společně s br. Hlaváčkem, který měl projev k zajatcům a již přihlášeným dobrovolníkům. Na římském kongresu v dubnu 1918 jednali zástupci dohodových států USA, Velké Britanie, Francie a Itálie se zástupci potlačovaných národů Čechů, Slováků, jižních Slovanů, Rumunů a Poláků o možnosti diplomatického uznání samostatných států pro tyto národy. Nás zde zastupovali Dr. Beneš, M. R. Štefánik, náš pozdější velvyslanec ve Francii dr. Osuský, dr. Papírník, dr. Lev Sychrava, legionáři bratr Hlaváček, Rudolf Gabriš a kapitán Šeba. Kongres vydal zásadní usnesení o právu k vytvoření nezávislých států a vojenských jednotek, které by se zapojily do boje proti společnému nepříteli. Byla získána podpora italského ministerského předsedy Orlanda proti názorům ministra zahraničí Sonina, který až dosud bránil možnosti zapojení Čechoslováků do boje po boku Italů, odvolávaje se na mezinárodní právo, ale po podpoře Nejvyšší spojenecké válečné rady ve Versailles získal Štefánik i jeho souhlas. M. R. Štefánikem bylo vzato v úvahu, že nebude možno dosáhnout, aby se zajatými legionáři Rakušané zacházeli jako s válečnými zajatci. Podporou pro jednání s Italy o povolení čs. vojska v Itálii byla existence českých výzvědných oddílů, pozdějšího 39. pluku a jejich dobré výsledky u frontových italských jednotek. Tyto výzvědné oddíly působily již nějakou dobu u jednotlivých italských útvarů na různých místech italsko-rakouské fronty, jednak v horách, jednak v povodí řek Piavy a Brenty. Koncem dubna byla pak podepsána smlouva o zřízení čs. armády v Itálii a podle dohody mezi našim generálem Milanem Rastislavem Štefánikem a italským vrchním velitelem generálem Diazem byl jejím velitelem ustanoven italský generál Andrea Grazziani, rodák z Bardolina na Gardském jezeře, který se stal během své činnosti velmi oblíbeným u českých vojáků a v různých jejich vzpomínkách byl označován jako čestný, v jednání příjemný a zapálený pro českou věc, tj. pro dosažení svobodného státu. Závěrem smlouvy o zřízení čs. armády byla zaručena případná možnost získání italského občanství pro naše vojáky po vykonané vojenské službě v Itálii. Ještě v dubnu bylo Štefánikem projednáno přímo na frontě s vrchním velitelem italské armády gen. Diazem začlenění našich jednotek do bojů. Protože někteří Slováci nevěřili, že v naší armádě budou bojovat za svobodu Slovenska, musela být pro jejich přesvědčení už pod velením gen. Grazzianiho vedena úspěšná kampaň. Většina našich zajatců, začleněná již v pracovních sborech, se přihlásila do bojových jednotek. Učinili tak i zajatci z Paduly, ještě nezačlenění do pracovních sborů. Tím byla dána i možnost vstupu do vytvořeného československého vojska pro mého otce Václava a jeho přátele, kteří byli přihlášeni většinou již od února 1918. Konkrétně otec má uvedeno ve vojenských dokladech datum přihlášení 19. 2. 1918. K plukům 6. čs. divize byli zařazováni v průběhu dubna. (Otec má datum odvodu do legie 16. dubna a datum zařazení k pluku 28. dubna v Padule, ostatní, kteří s ním z Paduly šli k 31. pluku pak byli zařazeni ve dnech 15. 4.–25. 4. 1918.) Přihlášení do legií bylo možné již dříve, vstup a zařazení až po povolení čs. vojenských jednotek. Na počátku dostávali naši legionáři italská krycí jména, pro případ zajetí, otec se jmenoval Tulio Franchi. Číslování pluků bylo od 30. nahoru, aby byla zachována kontinuita s našimi jednotkami v Rusku a Francii. Obdobně to bylo s divizemi, proto naše divize v Itálii měla až číslo VI. Divize nižších čísel byly v Rusku a Francii. Československá divize v Itálii měla pluky 31. , 32. , 33. , 34., 35. byl vytvořen italským ministerským výnosem ze srpna 1918 s platností od září téhož roku. Z jednotlivých výzvědných jednotek činných již po několik let byl utvořen později 39. pluk. První čtyři pluky našich budoucích brigád a čs. divize byly vytvořeny ve Folignu, Spoletu, Peruggii a Assisi. Divize měla i zdravotní oddíl, autodopravu a oddíl mul, nebo mezků k nošení břemen v horách, zejména k přenášení kulometů, zásobování atp. a také přidělenou italskou dělostřeleckou skupinu od Alpínů. Alpíni byli vojáci italských horských oddílů, jejichž uniformu a klobouky s pérem nosili naši legionáři. Jen na emblému na klobouku měli červenobílou kokardu, rovněž výložky byly červenobílé. Ve Veroně byl pak našim vojákům slavnostně předán prapor veronských dam. V květnu již jednotky cvičily.Československé vojsko bylo převážně tvořeno Čechy, valnou část tvořili sokolové, a to nejen v legiích italských. Slováků mezi legionáři bylo podstatně méně. Měli komplikovanou situaci, protože byli většinou Rakušany vedeni jako Maďaři (Uhři) a byli internováni osamoceni v táborech společně s Maďary. Také zástupce velitele zajatecké komise měl za ženu maďarskou komtesu Sigrayovou, takže se usuzovalo, že se snažil o to, aby se mezi Slováky nemohlo propagovat přihlášení do čs. sborů. Ale mnozí z těch Slováků, kteří se do legií dostali, byli velmi aktivní. V Padule to byl například Slovák Ján Papánek, otcův přítel odtamtud, člen výboru dobrovolnického sboru, který se později, už v době čs. republiky, stal našim diplomatem, také další Slováci Kurta a Gabriš. Již dříve se jako rozvědčík uplatňoval Slovák Malár. Shora zmíněný Vojtěch Darebník vzpomíná, jak s ním byl v zajateckém táboře v Asinaře slovenský četař Pavuk, který byl v 2. italské ofenzivě na řece Soči v srpnu 1917 zajat s celou svou četou 25. uherského pluku z Lučence a jak se všichni po převozu na pevninu do tábora v Sulmoně přihlásili do legie. Tento četař, znající kromě slovenštiny i maďarsky a rumunsky, dělal pak platné služby i při činnosti legií na Slovensku v r. 1919 jako tlumočník. Mezitím však vznikly komplikace ve vedení Národní rady v Itálii, byl odvolán bratr Hlaváček do Francie, odkud přišel dr. Sychrava. Následně se Národní rada přeměnila v předsednictvo, vedené Štefánikem, po odchodu Štefánika z Itálie byl hlavním spojovacím představitelem s italským velením kpt. Šeba.

Červená a bílá

Otec a většina jeho přátel byli zařazení do pluku 31., tatínek byl pak až v roce 1919 na Slovensku přeřazen do pluku 32. V den výročí sjednocení Itálie, 24. května 1918, byl v Římě slavnostně našim legiím předán prapor. Účastnili se členové italské vlády. Přehlídku československých jednotek na římském náměstí vykonal anglický následník trůnu. Otec, který se účastnil tohoto slavnostního pochodu, vyprávěl, že při defilé hrála česká legionářská hudba Kmochův pochod „Jenom ty mě můj koníčku“, naše jednotky pochodovaly pružným sokolským krokem a rozradostněné Italky na ně křičely “ E viva biondi gueriri! “(Ať žijí světlovlasí válečníci!). Československou propagaci prováděli i sokolští cvičenci při svých veřejných cvičeních pro Italy. Cvičili nejen na počátku v zajateckých táborech, ale i jako legionáři, nacvičovali i za frontou. O tom svědčí i snímek sokolského cvičence, který otec vyfotografoval v legiích. Jedno ze slavnostních cvičení bylo úspěšně provedeno i v Římě. Je zajímavé, že sokolové cvičili v originálních sokolských cvičebních úborech, které patrně získali v zásilkách, posílaných z domova do zajateckých táborů přes mezinárodní Červený kříž. Otec si přivezl jednu dopisnici, poslanou tímto způsobem jeho matkou, do zajateckého tábora v Padule, kam přišla již v době, kdy byl zařazen do legionářského pluku 31. umístěného na Monte Baldu. Je na ní presentační razítko zajateckého tábora s douškou: „Doslat k 31. pluku. “Mezitím byl již jeden prapor, a to 1. prapor pluku 33. poslán do oblasti Piavy, v něm byl zakladatel dobrovolnického sboru Jan Čapek. Podle účastníků této bitvy, proběhlé dne 17. června 1918 (např. již citovaný br. Tošnar), byly jednotky zasazeny do boje jen nedokonale seznámené s italskými zbraněmi, způsobem velení a místním terénem. Při útoku u Fosette san Dona poblíž Fossalta v bažinách řada českých legionářů zabloudila, Čapek padl, zastřelen na rakouských drátěných překážkách, mnoho Čechů bylo Rakušany zajato a popraveno, někteří zastřeleni na místě bez soudu. Komplikace vznikaly i opožděním nástupu italské brigády Bisagno, s níž měla být akce koordinována. Někteří pamětníci tvrdili, že Italové, připravení v zákopech v sousedství legionářů na vyražení ke společnému útoku, Čechoslovákům při jejich nástupu tleskali, ale sami zůstávali v původních pozicích a teprve později se přidali, strženi horlivostí legionářů. Přesto se našim společně s Italy podařilo zastavit rakouskou ofenzívu a přejít do protiofenzivy. Naši pronikli ve srovnání s Italy příliš daleko do rakouských linií a museli se vracet, aby nezůstali vpředu, ze stran nechráněni. Naše jednotka si touto akcí získala velký respekt. 

Bratr Tošnar, který při této akci sice nepadl, ale nedopadl nejlépe, mi o tom napsal po smrti mého otce v již zmíněném dopise v dubnu 1980: „Jako první parta z baráku 43. padulského tábora šla centurie č. 1 na opevňovací práce v Mantově a odtud již jako 1. prapor 33. čs. pluku do města Foligno. Po neúplném výcviku na ukvapený příkaz tehdejšího plukovníka Štefánika nás poslali na Piavu. A tam jsme to hned „slízli“. Podle záznamu v publikaci o historii italských legií „V boj“ měl 1. prapor devět mrtvých na bojišti, dva raněné a osm zajatých, kteří pak byli hned v Oderzu a Coneglianu odsouzeni Rakušany jako velezrádci k smrti a oběšeni na kaštanech a olivách v Oderzu. Já jsem byl po zranění zajat, ale nebyl jsem oběšen, ani odsouzen. V přestrojení, v italské uniformě jako italský voják od sanity, obstojně mluvící italsky, byl jsem po přísných kontrolách na rakouském plukovním obvazišti odvezen do nemocnice v Udine a posléze do polní nemocnice v Humenném, kde jsem sloužil v bílém plášti jako pomocník dr. Házaye. A tak jsem díky omezenosti mozků rakouské vojenské administrativy prožil celou tu dobu šťastně, vyhýbaje se delším rozpravám s italskými zajatci a nafouklým blůzkám nemocničních sestřiček s vědomím, že nade mnou stojí ve dne v noci připravena šibenice s oprátkou. Nakonec po útěku přes Karpaty jsem sloužil pod identitou ruského zajatce Ivana Remonty coby sluha a pasák krav do konce války, sice bez úhony, ale podezříván, co jsem zač. “Řeka Piava je u nás známa ze vzpomínek našich otců, dědů a pradědů, kteří ji ale většinou zažili jako rakousko-uherští vojáci, když se Rakušanům podařilo prorazit frontu u Caporetta na Soči a Italové je zastavili až u řeky Piavy. Vojtěch Darebník vzpomíná, jak se v Piavě při pokusu o rakouský násilný přechod řeky utopilo hlavně hodně Moravanů, ještě jako rakouských poddaných. Kolem Piavy, kde působily zejména jednotlivé skupiny našich výzvědčíků u italských oddílů, je nejvíce pomníků našich popravených vojáků. Bylo jich popraveno celkem 46. Pomníky rakousko-uherskou armádou zajatých a popravených legionářů jsou zejména v místech Piavone, San Stino, Oderzo, Davanzo, Colle di Guarda, Conegliano, Mandrielle, San Dona di Piave, Conegliano pak nahoře u Gardského jezera v Arcu, Rivě a Creto. Přežily bez úhony dobu italského fašizmu, druhou světovou válku i okupaci Itálie německou armádou. Zde se o ně dodnes pečlivě starají místní obyvatelé, zejména veteráni italských Alpínů. Italové měli pro toto pochopení, poněvadž italští obyvatelé ze severní části, z oblasti kolem Tridentu (Trento), která patřila k Rakousko-Uhersku, museli rukovat do císařsko-královské armády a když byli zajati jako italští vojáci, čekala je šibenice. Stalo se tak například v roce 1916 italskému poručíku 5. alpínského pluku Cesare Batistimu, rodem právě z Trenta a současně i jeho kolegovi poručíku Fabio Filzimu, pocházejícímu z rakouské části Istrie nebo leteckému poručíkovi, který se jmenoval Damiano Chiesa. V některých místech, kde došlo k popravám Čechoslováků, jsou dnes na paměť čs. legionářů pojmenovány ulice, například Via martiri Cecoslovacchi (ulice Československých mučedníků) nebo Via legionari Cecoslovacchi. Hodně popravených pocházelo z čs. výzvědných oddílů. Výzvědné oddíly operovaly společně se skupinami Italů již dlouho před rokem 1918 ve vysokohorských podmínkách od Švýcarska ke Gardskému jezeru a od tohoto jezera k řece Adiži. Nejvýznamnější bojová nasazení těchto původně výzvědných rot byla u Monte di Val Bella (červen 1918), Cima Tre Pezzi a na Montellu. Italské vrchní velitelství stanovilo v polovině června 1918, že se čs. divize s pluky 31. , 32. , 33. a 34. přesune do oblasti Gardského jezera, na masiv Monte Baldo na jeho východním břehu, s nejvyšší horou Monte Altissimo a s předhůřím Doss Alto směrem k rakouským pozicím. Pravé křídlo končilo u řeky Adiže. Rakušané drželi v té době města Riva, Arco, Roveretto na severním cípu jezera a přilehlé hory. Do této oblasti dorazili naši v polovině srpna 1918. Přesun se dál po železnici, dále pak většinou pěším pochodem. Velitelství divize bylo ve Spiazzi, v západní části masivu Monte Baldo. Velitelství jednotlivých pluků 32, 33 a 34 byla umístěna v osadách na horní části Monte Balda a to od městečka Ferarry di Monte Baldo přes křižovatku cest v údolí Bocca di Navene, kde dnes stojí jen malá horská restaurace až do východní části pod nejvyšší horou Monte Altissimo di Nago (2079 m), kde v místě zvaném Malga Canalette, což znamená ovčárna, nebo salaš, ve výšce 1470 m, bylo velitelství 31. pluku.Zde byly umístěny také dva prapory tohoto pluku, v nichž sloužil můj otec. Zde také doplňovali výcvik, zvykali si znovu na frontové podmínky, byla jim doplňována výzbroj. (Dnes zde stojí malá horská restaurace a útulna, pojmenovaná Italy podle velitele čs. legií Ristorante-Rifugio Graziani. Vede k ní dnes i krásná, i když úzká asfaltová silnice z nedalekého horského městečka Brentónico.) Celá divize musela konat nejprve cvičení brigádní, plukovní i cvičení v menších jednotkách. Museli nacvičit speciální horské způsoby boje, slézání skal a rychlé bojové nástupy, protože v horách se nebojovalo ve velkých frontových liniích, ale v menších skupinách na jednotlivých kopcích a horách. Otec byl se svým 31. plukem umístěn nahoře na Monte Baldu, který zde spolu s 32. plukem tvořil zálohu. Vojáci se pohybovali se s kulomety na mezcích na hřebenu masivu a patrolovali na úbočích nejvyšší hory Monte Altissimo a v okolí kolem Strada militare (Vojenské cesty), kterou stavěli naši vojáci. Pokračovalo opevňování pozic. Tábořilo se v oblasti Canaletto, kterou také na jednom ze svých obrazů zpodobnil Břetislav Bartoš. Zde sice nebyl bezprostřední kontakt s nepřítelem, ale svahy Altissima a okolí byly neustále ohroženy možností rakouské dělostřelby těžkými děly od Roveretta a okolí. Ale blízkost krásného Gardského jezera vyvolávala patrně i za válečných okolností alespoň někdy pohodové nálady, takže si otec našel chvilky na poznámky do kapesního zápisníku, na které jindy neměl čas a mysl. Po devadesáti letech jsou bohužel tužkou psané řádky většinou nečitelné, po zápise, psaném ještě v Padule 18. 1. 1918 je uveden popis některých italských stavebních pamětihodností, klášterů, je zmiňován Cellini, za seznamem součástek pušky v češtině a italštině jsou citace Havlíčka, Samo Chalúpky, Svatopluka Čecha, Smrt Jánošíkova od Jána Bollo, Bezručova báseň “Ej, ztepilí šohaji v čižmách vy. . . „, List Hanákům. Po básnickém popisu Gardského jezera se v dalších řádcích dají vyluštit patrně tatínkem sepsané verše: „Signoru krásnou vozil jsem lagunou hladkou sem a tam, smích měla v oku, na rtu smích, na bílém čele drahokam. Zechina sklouzla v ruku mou, teď pluji, nevím kam, Zechinu nosím v srdci a štěstí mé to tam, to tam.“Tatínek vzpomínal často, jak tehdy Itálii četl verše: “Scintilla malá a Melita smíšek seděly v stínu šampaňských oliv a mladý básník četl jim v nadšení verše” z knihy, kterou mu dědeček poslal přes Červený kříž do zajateckého tábora. Ale zpět do reality. Prapory a roty pluků 33. a 34. byly od 18. srpna v první linii v oblasti Doss Alto (763 m), Doss Remit (1223 m) a dále na východ. Převzali pozice po Italech, kteří odcházeli do zálohy. Středem úseku na Doss Altu byla kóta 703. Zde byla velká hlavní kaverna, dlouhý tunel, podzemní galerie, provrtávající celý výběžek hory. Kolem ní a v předpolí zákopy. Již v srpnu byly legionáři odraženy rakouské útočné akce na Martellu (28. srpna, 34. pluk) a Doss Casina (rota 33. pluku). Významná byla česko-slovenská účast na útoku italského 29. sboru na La Palu (Palu, 747 m, se nachází od ostatních jmenovaných míst o něco více vpravo, směrem k Adici, asi uprostřed mezi vysokou horou Monte Campo a městečkem Brentonico.) Posléze po několikadenní dělostřelecké palbě došlo 24. září k rakouskému útoku na Doss Alto ve 3/4 na 4 ráno, a to čelně a od severozápadu, telefonické spojení s velitelstvím bylo přerušeno, vysláním posil do hlavní kaverny na Sasso Sega se ale podařilo ovládnout první linii. Jedna z našich skupin, vyslaná do protiútoku směrem k úpatí Doss Alta, překvapila rakouský oddíl snažící se vystoupit vzhůru z boku od salaše Malga Zures a vypudila je. Boje však trvaly další hodiny a až po přispění italského dělostřelectva Rakušané definitivně ustoupili. Za toto vítězství byly naše legie pochváleny v celoarmádním rozkaze. Tato místa jsou dnes dobře dosažitelná, dají se vyhledat na mapách a navštívit, což autor tohoto článku s některými dalšími potomky italských legionářů a některými současnými italskými Alpíny jako průvodci také učinil. Zbytky zákopů jsou dosud zachovány, se silnými svítilnami a ochranou hlavy se dají projít podzemní štoly velké galerie a lze vyhlížet střílnami. V některých místech je však galerie zavalena. Krátce po boji na Doss Altu počátkem října převzaly linie na Monte Baldu italské pluky, konkrétně 278. brigáda Vicenza. Naši procházejí ještě několika přechodnými umístěními. Počátkem října nacvičují ještě násilný přechod řeky Brenty, počítajíce s účastí v chystané ofenzivě. Italy je odvolán generál Graziani jako příliš horlivý a nahrazen generálem Piccionem. A jaké bylo zakončení války v roce 1918 na rakousko-italské frontě? Ve frontové oblasti byli naši legionáři až do listopadu. Doma už byla republika, ale zde se ještě válčilo. Na přelomu 24. a 25. října Italové začínají ještě poslední ofenzívu na celé frontě, která trvá asi týden. Ale připravené legionářské jednotky do ní již nakonec nejsou začleněny. Během ofenzívy dochází ke zmatenému ústupu rakousko-uherských vojsk směrem k Vídni a Budapešti. Pak 3. listopadu podepisují Rakušané s Italy příměří. Počátkem listopadu podle válečného deníku Václava Špotta pochodují Čechoslováci přes Campo d´Asiago a Padovu do Albinasega a alespoň některé jednotky se přesunují přes Padovu ještě jednou k Piavě. Ale to je už po podepsání příměří.Na konci války se dostávají do italského zajetí ještě četní rakousko-uherští vojáci. Ze zajatých Čechů a ze zbytků dřívějších zajatců, kteří nevstoupili do legií nebo to nestihli, se pak v průběhu listopadu a prosince vytvářejí prapory československé domobrany, určené pro přesun domů, jejichž velení se ujímají legionářští důstojníci. Na pomníku v jednom z měst u řeky Piavy je vytesán doslova celý rozkaz vrchního velitele italské armády generála Diaze z listopadu 1918 k zakončení války, v němž hodnotí její výsledek v Itálii. Uvádí, že zde bojovalo 51 divizí italských, 3 britské , 2 francouzské, jedna Česko- Slovenská a jeden pluk americký proti 73 divizím rakousko-uherským. A jaké byly poslední dny Čechoslováků v Itálii před návratem domů? Až v prosinci jsou legie odveleny do Padovy, kde je konána jejich přehlídka italským králem Umbertem před odjezdem z Itálie. Posléze nakládání kulometů a děl v Albinasego a znovu do Padovy, odkud vyjel vlak, převážně s nákladními vozy do vlasti 23. prosince. V té době byli již první legionáři z Itálie doma a někteří se zúčastnili slavnostního doprovodu prezidenta Masaryka při jeho cestě z hlavního nádraží Prahou. Tatínek vyprávěl, jak po projetí Rakouskem byli na Štědrý den naši uvítání v Českých Budějovicích párkem, pivem a kyticemi. Po dlouhé době zase české pivo a párek. Pak pokračovali do Brna. Telegramem z Českých Budějovic oznámil můj otec Václav rodině příjezd a tak o rok mladší bratr Bořivoj, který už byl z vojny doma, protože nebyl v zajetí, vyčkával na příjezd vlaku na nádraží a běhal mezi nádražím a domovem, který byl v centru na tehdejším Velkém náměstí. Hlídal, kdy transport přijede. Ale když vlak přijel na páté nástupiště, ukázalo se, že z oslavy Vánoc doma nic nebude. Zákaz opuštění nádraží, ačkoliv otec měl odtud do bytu rodičů a sourozenců pět minut. Proč tomu tak bylo?Zatímco legionáři byli ještě na bojištích, Slováci požádali 30. října Martinskou deklarací o zřízení společného státu s Čechy a krátce nato delegace Slovenské národní rady odjela do Prahy, kde požádala Českou národní radu, aby československé a dohodové branné síly obsadily Slovensko. Česká národní rada na svém zasedání 2. listopadu 1918 rozhodla, že slovenskému požadavku vyhoví a pomůže vytlačit maďarskou armádu ze slovenského území. A tak tatínkův otec, maminka, další dva bratři, sedmnáctiletý Miloš a šestnáctiletý Jirka, společně s devítiletou sestrou Jaruškou přinesli pro vánoční stůl připravené slavnosti pokrmy a nějakou tu láhev vína v koších do nádražní čekárny, kde společně oslavili Vánoce, aby se vůbec viděli se synem a bratrem, kterého tak dlouho nespatřili. S prostřenými ubrousky a několika větvičkami jehličí a svíčkou. Po dvou letech zase otec ochutnal na Vánoce v rodině tradiční závin z jablek z husovické zahrady. Ještě na Boží hod odjezd z Brna do Napajedel, kde se čekalo do Nového roku 1919 a odtud na Slovensko. 

V Ossariu Castel Dante v severoitalském Roverettu je uloženo 150 známých a 1 neznámý legionář. Jsou to ti, kteří byli po válce svezeni z různě rozesetých válečných hrobů. Ojedinělí mrtví byli převezeni domů, například Jan Čapek do Orlové. Celkem byly ztráty na mrtvých na československé straně přes 350. Na pamětní desce, která se nacházela na budově v obci Spiazzi di Monte Baldo (severně od Verony na horském masivu Monte Baldo), kde sídlilo velitelství československého vojska, býval nápis, jehož překlad zní:„Zde sídlilo velitelství československého vojska v Itálii od června do října 1918. Itálie v boji za ideály svobody, spravedlnosti a lidskosti svěřila ochranu těchto hor legionářům československým, ne již cizincům, nýbrž bratřím! Pod velením generála Andrea Grazianiho chovali neochvějnou víru ve vítězství a na této půdě hrdinně bojovali za osvobození porobené a vzdálené vlasti.“ “Non ci schiacerete! Siamo legioni! “ (Nás nerozdrtíte! Jsme legie!)Tato budova, bohužel, již nestojí a proto již není ani tento nápis, na rozdíl od četných pomníků popraveným čs. legionářům, které jsou dosud dokonale opečovávány. 

Text: Svatopluk Valníček