Takto vzpomínal na osudový čeljabinský incident a začátek povstání našich legií Sergěj Nikolajevič Vojcechovský, důstojník ruské armády a následně i armádní generál československé armády. Od jehož úmrtí dnes uplynulo 75 let.

Sergěj se narodil 28. října 1883 do šlechtické rodiny ve městě Vitebsk, v dnešním Bělorusku. Jako šlechtický syn měl v tehdejší době prakticky jedinou možnost kariéry, a to důstojnickou. Vystudoval reálku, následovalo Konstantinovské dělostřelecké učiliště a nakonec vojenská akademie v Petrohradě.

Po vypuknutí války sloužil u několika jednotek, než byl v srpnu 1917, po bitvě u Zborova, přeložen na post náčelníka štábu Československé střelecké divize. S československými dobrovolci se rychle sžil. Naučil se česky, na rozdíl od jiných Rusů se mu líbily lehce neortodoxní poměry, které v našem vojsku panovaly. Od ledna 1918 fungoval jako velitel 3. pluku. S ním prožil evakuaci z Ukrajiny a v květnu 1918 se jeho jednotka zastavila v Čeljabinsku. Tam byla svědkem událostí, které nakonec vedly k vystoupení proti bolševikům. Stal se velitelem tzv. Čeljabinské skupiny. Zůstal u legií až do konce roku, teprve tehdy se přesunul do řad Kolčakovy armády.

Zajímavou epizodou v jeho životě se v té době stal 20. listopad 1919. Vojcechovského armáda byla obklíčena bolševiky a jen s nejvyšším nasazením se dokázala probít a ustoupit. Generál Grivin, který se svými jednotkami bránil Vojcechovského týl, se totiž bez rozkazu a boje stáhl a ani Vojcechovského nevyrozuměl. Teprve 20. listopadu 1919 Vojcechovský Grivina v jeho ústupu dostihl ve vesnici Ust – Tarka. Tam Grivina obvinil ze zrady a nedovoleného opuštění fronty, odsoudil jej k smrti, načež jej sám osobně zastřelil.

Po smrti generála Kappela, kterému dělal zástupce, se Vojcechovský ujal velení jeho armády se kterou dobyl Irkutsk na podzim 1919, už ale nezachránil admirála Kolčaka, kterého bolševici popravili. V roce 1920 byl vyslán na „expedici“ na Krym za tamními bělogvardějci vedenými generálem Wrangelem. Přijel ale pozdě. Vojsko už bylo v zoufalé situaci a jedinou možností byla evakuace. Společně s Wrangelem tak řídil přesun desítek tisíc vojáků a jejich rodin z Krymu do Istanbulu. Brzy na to dostal pozvání do Československa, kde mu bylo nabídnuto místo v armádě, které přijal. Armáda tak získala jednoho ze svých nejschopnějších a nejzkušenějších velitelů vůbec.

Prošel si několika vysokými funkcemi, zmiňme zemského velitele v Brně a nakonec v Praze, kde jej také zastihla mobilizace v září 1938. Vojcechovský velel 1. armádě, která měla střežit celou západní hranici našeho státu. Z těchto dní jsou již známé jeho citáty jako: „O hranice se nejedná, hranice se brání!“ Případně jeho rozkaz, který vyslal podřízeným jednotkám: „Bylo-li by někde z německé strany útočeno – NAPRÁSKAT!„

Když dojde k Mnichovské dohodě, utvoří společně s generály Lužou a Prchalou ústřední trojici velitelů, která prosazovala vojenský převrat ke svržení prezidenta, vlády a nastolení nové, která by dala armádě rozkaz se bránit. K tomu nakonec nedošlo.

Po okupaci státu se stal jedním ze zakladatelů odbojové organizace Obrana národa. Bohužel, jeho osobnost byla až příliš známá, byl tak pod bedlivým dozorem gestapa a jeho účast v odboji tak byla spíše pasivní, kdy například finančně podporoval jeho fungování. Během války mu také byla z německé strany nabídnuta možnost stanout v čele Ruské osvobozenecké armády, tuto možnost ale odmítl.

Po vypuknutí Pražského povstání byl 6. května 1945 zatčen příslušníky revolučních gard. Do situace ale zasáhl jeho přítel a zástupce z dob legií, generál Mikuláš Antonín Číla, který si vynutil jeho propuštění. K tomu došlo 12. května. Ještě toho dne byl ale ve svém domě zatčen znovu, tentokrát ale komandem sovětské kontrarozvědky SMĚRŠ. V roce 1945 byly na našem území zatčeny tisíce bývalých ruských občanů, kteří byli následně uneseni do SSSR. Tam většinou čekala krutá smrt v gulazích. Sergěj Vojcechovský je asi nejslavnějším z nich. V září 1945 byl v Moskvě odsouzen k 10 letům v gulagu. Vojcechovský zemřel 7. dubna 1951 v gulagu Ozerlag, oficiálně na „tuberkulózu a sešlost věkem“.

Smutnou okolností je, že v reakci na jeho únos, stejně jako únos tisíců dalších československých občanů, vláda neudělala prakticky nic.

text: br. Lukáš Janda
foto: sbírka ČsOL, VÚA-VHA Praha, Čechoslováci v gulagu

Článek Před 75 lety zemřel Sergěj Nikolajevič Vojcechovský se nejdříve objevil na ČsOL.

Budoucí generál se narodil v Uherském brodě 26. března 1891, absolvoval místní reálku a začal studovat elektrotechniku na VUT v Brně.

Již od útlého věku se Vojtěch stal sokolem a s trochou nadsázky jej můžeme označit za „nejnamakanějšího“ generála. Ostatně posuďte sami, v roce 1912 se stává na sletu Luža přeborníkem ve zdvihu jednoruční činky nad hlavu, kdy dokázal 50kg činku zvednout třicetkrát! Bratři z legií zase vzpomínali, jak dělal za velkého mrazu, do pasu nahý, dřepy s pražcem na ramenou. Dokonce i jeho přechovávatelé z dob druhé světové války vzpomínají, že i více jak 50 letý generál i v ilegalitě stále cvičil.

Studia nedokončil kvůli vypuknutí války. Jako roční dobrovolník nastupuje k pěšímu pluku č. 35 v Plzni. Jako velitel čety odjíždí na podzim na ruskou frontu. Zde je 30. srpna 1915 zajat. V dubnu 1916 se hlásí do legií, ale kvůli problému s nabíráním nových členů využije možnosti a vstupuje jako mnozí další do 1. srbské dobrovolnické divize. U té se skvěle osvědčil, v lednu 1917 byl přeložen na vlastní žádost do našeho 2. pluku „Jiřího z Poděbrad“ jako praporčík. Jakožto velitel kulometné roty tohoto pluku bojoval i v památné bitvě u Zborova. Zažije ústup z Ukrajiny i následné vystoupení k bolševikům. Během něj jednak přestupuje k pravoslaví a přijímá jméno Boris, rovněž ale získává svou přezdívku „Boris Hrozný“. Vojtěch byl značně cholerické povahy, navíc byl velmi náročný a přísný nejen k sobě, ale i ke svým mužům, když k tomu přidáme i jeho značnou agresivitu v boji, vynikající smysl pro manévrový boj, přezdívku určitě jednoduše pochopíme.

Do vlasti se vrací společně s 19. transportem na lodi Madawaska, na které pluly části 2. a 3. pluku, zastával funkci zástupce velitele transportu, kterým byl Matěj Němec, velitel 3. pluku. Při „přistání“ v Českých Budějovicích ale legionáře čekala ledová sprcha, nikdo je prakticky nepřivítal. Původní zklamání ale brzy přejde, když vojáky v Plané nad Lužnicí přivítá sám prezident Masaryk.

Brzy po návratu se ožení a pokračuje dále ve své vojenské kariéře, mezi lety 1922 a 23 vystuduje Vysokou školu válečnou v Praze, kde skončil jako první z ročníku. Pracoval na hlavním štábu, navrhne i úpravu nástupového plánu proti případné agresi z Maďarska, kde se jasně projevila jeho vysoce agresivní strategie. Na tři roky se dokonce stane velitelem Vysoké školy válečné, ale zde se moc neosvědčil. Jeho prchlivá povaha se s kariérou pedagoga moc neslučovala. Po jejím ukončení v roce 1935 nejdříve slouží jako velitel V. sboru v Trenčíně a poté IV. v Olomouci. Na přání prezidenta Beneše byl jmenován zemským velitelem v Brně. Po mobilizaci v září 1938 velel 2. armádě, která měla bránit sever Moravy a Slezska.

Dlouhodobě kritizoval příliš defenzivně založenou strategii naší armády, naopak prosazoval manévrový styl války, který představili de Gaulle nebo Guderian.

Po okupaci se nezapojil do Obrany národa, jelikož predikoval její brzké rozbití. Naopak začal kolem sebe konstruovat menší odbojovou síť. Až v roce 1944 se stane jedním z čelních představitelů v organizaci Rada tří. Dle rozkazů z Londýna měl být právě Luža po vypuknutí povstání proti Němcům jeho hlavním velitelem.

K tomu ale nikdy nedošlo. Po vylodění spojenců v Normandii se Luža přesune do Říčan u Prahy, aby byl připraven zaujmout své místo velitele. Brzy na to ale dojde k rozbití odbojové sítě a masivnímu zatýkání gestapa v Praze a jejím okolí. Z toho důvodu se Luža i jeho pobočník Josef Koreš rozhodnou přesunout zpět na Vysočinu, do bezpečí. Po mnoha dnech dlouhých pochodů nakonec 2. října 1944 došli do malé vesnice Hřiště u Přibyslavi, kde opakovaně žádali místní o pomoc. Nakonec se rozhodnou silný déšť přečkat v místním hostinci. Bohužel, starosta Jaroslav Honza jejich přítomnost oznámí četnickému strážmistrovi Navrátilovi. Přespříliš horlivý četník se rozhodne, že muže nezkontroluje sám, ale přivolá si posilu dvou dalších četníků v čele se  svým velitelem Bohuslavem Mečířem. Četníci do hostince vtrhnou s připravenými zbraněmi a křikem: „Ruce vzhůru!“. Luža i Koreš, pokud následně nechtějí padnout do německých rukou, nemůžou reagovat jinak, než zbraněmi. Dochází k přestřelce ve které generál Luža umírá na místě. Josef Koreš je těžce zraněn a po útěku spáchá sebevraždu v nedaleké louce. Společně s generály Pavlíkem a Mejstříkem se Luža stává jedním ze tří generálů, kteří za války zemřeli se zbraní v ruce.

Smrt obou důstojníků ale nese následky. Přibyslavská stanice měla již delší dobu nelichotivou pověst pro přespříliš velkou horlivost místních četníků, místy hraničící až s kolaborací. Odbojáři se tak rozhodnou generála pomstít a z četníků udělat odstrašující příklad. Komando přepadne stanici 26. října, jeho členem je i generálův syn Radomír. Ve sklepě domu jsou nakonec zastřeleni čtyři z pěti přítomných četníků. Jeden z nich odvetu odbojářů přežil.

text: br. Lukáš Janda
foto: Nadace bratří Lužů, VÚA-VHA Praha

Článek 135 let od narození Vojtěcha „Borise Hrozného“ Luži se nejdříve objevil na ČsOL.

V letech 1937-1938 absolvoval vojenskou prezenční službu v Bratislavě a po jejím ukončení nastoupil do Třineckých železáren. Po okupaci Těšínska hitlerovským Německem v září 1939 přijala jeho rodina z existenčních důvodů tzv. Deutsche Volksliste III, slezskou národnost, a to znamenalo, že ve svých 27 letech v roce 1942 musel nastoupit do německé armády. V červnu 1944 z Wehrmachtu zběhl a přihlásil se do Československé samostatné obrněné brigády ve Velké Británii, kde byl prezentován dne 28. října 1944. Byl zařazen na funkci instruktora 3. čety při výcviku obsluh tanku Cromwell. Adolf Ruš se účastnil bojů ve Francii o přístavní město Dunkerque, za projevenou statečnost byl vyznamenán Pamětní medailí československé armády v zahraničí se štítkem Velká Británie a Francie.

V roce 1946 byl demobilizován, vrátil se do Třince a nastoupil opět do Třineckých železáren. Zde pracoval až do prosince 1951, kdy byl zatčen. Za vinu mu bylo dáváno, že se účastnil převádění lidí na Západ, a že shromažďoval zpravodajské informace v odbojové skupině Františka Gorného. V září 1952 byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství na 15 let. Po odsouzení byl odeslán do kamenouhelného dolu v Heřmanicích u Ostravy. Zde pracoval do roku 1953, poté byl přemístěn do vězeňského tábora nucených prací „NIKOLAJ“ v uranových dolech v Jáchymově, kde pracoval jako údržbář šachty. Adolf Ruš byl hlavním iniciátorem následného útěku z tohoto tábora. Celkem deset vězňů vykopalo v táborovém domku, kde byla truhlářská dílna, patnáct metrů dlouhý tunel, kterým se dne 7. listopadu 1955 dostali na svobodu. Bohužel, všichni byli zadrženi. Posledním byl Adolf Ruš, který byl zadržen 19. listopadu v prostoru obce Votice u Olbramovic v okrese Benešov. Na útěku byl postřelen do ruky. Následně byl odsouzen na další tři roky. Byl vězněn v pankrácké věznici a posléze ve věznici v Leopoldově. V roce 1960 byl na základě prezidentské amnestie propuštěn. Vrátil se do Třince a opět nastoupil do práce v Třineckých železárnách.

V květnu 1969 požádal Adolf Ruš, na základě zákona o soudní rehabilitaci č. 82/1968 Sb., o přezkoumání rozsudku, kterým byl v roce 1952 odsouzen na 15 let. V žádosti o rehabilitaci uvedl: „Snažil jsem se po celý čas vyšetřovací vazby vyšetřovatelům Státní bezpečnosti vysvětlit, že jsem se nedopustil ničeho, k čemu na mě vynucovali doznání, a že jsem naprosto nevinen, leč marně. Vyšetřování bylo vedeno takovým způsobem, aby bylo dosaženo mého doznání a bylo vynuceno stůj co stůj. Popíral jsem obvinění proti mně nespravedlivě a nesmyslně vznášená a pocítil jsem to i na vlastním těle. Vyšetřovatelé mi ubližovali na těle, nejvíc mne bili po hlavě, facky se sypaly na moji hlavu ze všech stran, aniž jsem je mohl povětšinou čekat, protože při většině výslechů, jsem měl zavázané oči a nevěděl jsem ani, od koho a odkud lítají. Při vyšetřování se i často stávalo, že mi tloukli hlavou o stěnu.
Vyšetřovatelé Státní bezpečnosti prováděli tzv. ‚konfrontace‘ s druhými obviněnými, ovšem jaká to byla konfrontace, když jsem měl vždy zavázané oči… Nelze věc vysvětlit jinak než tak, že zase šlo o doznání nedovolenými nezákonnými způsoby na druhých vynucená nebo že šlo o samotné příslušníky Státní bezpečnosti, kteří tu vystupovali v roli spoluobviněných a konfrontovaných osob… Bylo mi také při výsleších nejrůznějšími způsoby vyhrožováno, že bude zavřená moje manželka, pokud se nepřiznám. Byly mi snižovány dávky jídla, často docházelo k tomu, že jsem byl v noci každou chvíli, třeba i každých 15 minut buzen… Byl jsem udržován ve stálém psychickém napětí, aby vynutili co nejvíce doznání… Očekával jsem a spoléhal, že u soudu budu mít možnost vše podle pravdy vysvětlit a uvést na správnou míru, a že soud bude spravedlivě a objektivně věci zkoumat a posuzovat, byl jsem však postupem samotného soudu zklamán. Po přečtení obžaloby při hlavním líčení jsem byl soudem dotázán, zda obvinění z trestné činnosti je pravdivé, a když jsem to popřel a začal jsem říkat vše podle pravdy, byl jsem okřikován, bylo mi odňato slovo… Soud mi tak úplně odňal možnost obhajoby…„

(viz Zápis Krajského soudu, rehabilitačního oddělení v Ostravě ze dne 26. 5. 1968, s. 2)

Adolf Pavel Ruš se však rehabilitace nedožil. Zemřel tragicky, při nehodě na motocyklu v roce 1971 u evangelického kostela v Třinci. Krajský soud v Ostravě rozhodl dne 4. října 1990 o zrušení rozsudku bývalého Státního soudu v Praze ze dne 18. září 1952, kterým byl Adolf Pavel Ruš odsouzen na 15 let pro trestný čin vyzvědačství a trestný čin velezrady. Spravedlnost však přišla pozdě…

text: br. Petr Majer
foto: Jednota ČsOL ve Frýdku-Místku

Článek Spravedlnost přišla pozdě… se nejdříve objevil na ČsOL.

Německá posádka pod velením fanatického viceadmirála Friedricha Frisia kladla urputný odpor. Zatímco na podzim roku 1944, zejména po razantním útoku československé brigády provedeném na státní svátek 28. října, vypadala její situace beznadějně, i přes více než půlroční obležení dokázali němečtí vojáci ještě v dubnu 1945 dobývat některé ztracené pozice. Frisius udržoval disciplínu drakonickými metodami a neváhal popravovat vlastní vojáky za sebemenší prohřešky. Jeho odhodlání bránit Dunkerque až do posledního muže vedlo k urputným bojům a zmařeným životům na obou stranách až do samého závěru války.

Boje o Filature

Klíčovým bodem pro vzpružení morálky posádky „Festung Diekirchen“, jak byl Dunkerque Němci označován, se měla stát demonstrativní útočná operace v západním perimetru obrany. Německé velení pečlivě vybralo ty nejelitnější muže své posádky, týdny je cvičilo k průlomu, aby udeřili na nejslabší článek obrany – pozice čerstvě zformované 8. roty II. praporu 51. pěšího pluku francouzských FFI u továrny Filature. Nečekaný útok v noci z 9. na 10. dubna Francouze zaskočil a ti s minimálním odporem opustili svá postavení.

Plán znovudobýt ztracené pozice na sebe nenechal dlouho čekat, a tak už 11. dubna v 17.30 vyrazily do útoku 3 bojové čety, první tvořili Čechoslováci tankového praporu 3, zbylé dvě pak francouzského 33. pěšího pluku FFI. Francouzi byli opět důvodem neúspěchu akce, neboť nejenže se nedrželi stanoveného plánu, ale dokonce začali střílet do postupujících Čechoslováků.

Na útok po válce ve své knize „Nebyli jsme svatí“ vzpomínal brněnský rodák a tehdy mladý podporučík Blahoslav „Cyril“ Zavadil: „Když jsme se dostali pod obranné valy, a tak i z dosahu přímé palby, zjistil jsem, že mně chybí málem polovina čety. To již ke mě přiběhl Lojza Wollman se zprávou, že mu právě zemřel v náručí velitel další čety podporučík Adam Adamovič se slovy ‚Pozdravuj mamku.‘ Po chvíli jsem se dozvěděl od několika příslušníků čety podporučíka Josefa Pončíka, že i francouzská rota nepokračuje v útoku. To už byl zraněn i velitel naší roty kapitán Procházka. Nyní jsme již bez dalších průtahů začali ustupovat.„

Další pokus o dobití ztracených pozic proběhl 15. dubna. S ohledem na nepříznivý terén nebyla možná přímá podpora tanků – hlavní zbraně naší brigády, které tak mohly útočící pěchotu podpořit jen v úvodní fázi útoku. Přestože útok od začátku probíhal podle plánu, když se naši vojáci dostali do blízkosti továrny, nepřítel zahájil silnou dělostřeleckou palbu. Útočící jednotky dosáhly určeného prostoru, ale utrpěly silné ztráty. Útok se brzy změnil v boj muže proti muži a ve večerních hodinách se zbytky útočících jednotek vrátily do svého výchozího postavení.

Pětidenní boje o Filature byly extrémně náročné a vyžádaly si ztráty 49 padlých Čechoslováků a 75 raněných. Německý odpor byl houževnatý a československým vojákům se nedařilo továrnu dobýt. Toto místo zůstalo v německých rukách až do samotné kapitulace.

Zformování Kombinovaného oddílu, jeho cesta přes Německo do Pomezí a Chebu

Zatímco obrněná brigáda sváděla krvavé boje u Dunkerque, československé exilové vedení usilovalo o to, aby se její jednotky zapojily do osvobozování vlasti. Britové ale postupovali severním Německem, daleko od hranic Československa, a tak bylo z organizačních a logistických důvodů rozhodnuto o zformování symbolické jednotky Kombinovaného oddílu, který se přidá k americkým jednotkám vstupujícím do Československa.

Rozkaz k jeho zformování padl 21. dubna 1945 a jádrem oddílu, pod velením podplukovníka Aloise Sítka, dosavadního velitele oddílu kanonů proti útočné vozbě, se stala baterie protiletadlových kanonů Bofors ráže 40 mm doplněná o pěchotu dvou motorizovaných čet tzv. motopraporu. Řada příslušníků Kombinovaného oddílu byla veterány bojů nejen od Dunkerque, ale i ze severní Afriky a od Tobrúku. Kolona oddílu čítala 7 motocyklů a 26 vozidel, z toho 3 jeepy, 6 třítunových nákladních automobilů, 6 tahačů s děly, 4 kolopásové obrněné transportéry Halftrack, 3 pásové obrněné transportéry Universal Carrier a 3 nákladní automobily a sanitku. Ve výzbroji kromě protiletadlových děl měli 14 lehkých kulometů Bren, tři protitankové vrhače min PIAT, 67 samopalů Sten a 57 pušek Enfield.

Oddíl se vydal na cestu 24. dubna přes Belgii a Lucembursko po trase Dunkerque – Brusel – Namur – Charleoi – Bastogne – Lucemburk. Německé hranice překročili 25. dubna 1945 přes pontonový most na Moselle a prvním německým městem byl pak silně boji poničený Igel. V cíli jejich cesty – ulicích Chebu – již v tu dobu bojovali vojáci jejich nadřízené americké 97. pěší divize (Trident).

1. května 1945 v 8:45 ráno se po předchozím průzkumu zformovala kolona k překročení československých hranic. V čele jely jeepy podplukovníka Sítka a štábního kapitána Pujmana, následované Universal Carrierem, tahači s protiletadlovými děly, šesti nákladními vozy, čtyřmi polopásovými transportéry Halftrack, třemi nákladními vozy 15cwt, dalšími dvěma Universal Carriery, třetím džípem a sanitkou, proud vozidel uzavíralo několik civilních vozů, které oddíl zrekvíroval cestou v Německu. Současně dorazili američtí filmaři, aby zdokumentovali vstup československých vojáků. Film kameramana, který je patrný z fotografií příslušníka oddílu Václava Straky, však od války zřejmě nikdo neviděl. V 9:00 kolona vyjela ze své poslední zastávky v Německu a o hodinu později překročila hranice u obce Mülbach, dnešního Pomezí nad Ohří. Na místě u železničního přejezdu na Pomezí, nedaleko současného pomníčku Československé zahraniční armády, byla vztyčena československá vlajka. Tu čest ji vztyčit měl rotný Jaroslav Květ, nejstarší člen protiletadlové baterie. Vojáci s dojetím zpívali hymnu a dle vzpomínek mnohých se konečně cítili „být doma“. Následoval přesun do Chebu, kde se vojáci Kombinovaného oddílu podíleli na udržování pořádku a správě osvobozeného území. Chebsko nebylo ani před válkou typickou českou oblastí, a tak se přítomnost Československé jednotky s britskou technikou stala pro místní zpupné Sudeťáky studenou sprchou.

Cesta do Plzně a do Prahy

6. května 1945 padlo rozhodnutí o přesunu oddílu do Plzně. Vojáci doufali, že se ještě zapojí do osvobození Prahy, kde propuklo povstání. Osud a především politické dohody tomu ale chtěly jinak. 7. května 1945 v 9:00 oddíl opustil Cheb a zamířil do Plzně, kam dorazil oklikou přes Bavorsko po trase Mitterteich-Tirschenreuth – Haid – Weidhaus – Rozvadov – Stříbro v pět hodin odpoledne. Přestože byli vojáci v Plzni nadšeně přijati, byli zklamaní, že nemohou pokračovat do Prahy, zastavila je demarkační linie v obci Kyšice. Podplukovník Sítek se snažil přesvědčit americké velení, aby oddíl mohl pokračovat do Prahy, ale neuspěl. Generál Eisenhower respektoval přání Stalina, aby Prahu osvobodila sovětská armáda. Až 10. května 1945 se štábní kapitán Pujman a rotný Ervín Bellák dostali do Prahy jako první a navázali kontakt s místními činiteli. Zúčastnili se i přivítání vlády na letišti v Kbelích.

11. května 1945 v 10:00 vyrazil oddíl z Kyšic do Prahy. Ve 14:00 dorazili do Košíř, kde je přivítal zástupce velitele povstaleckého velitelství „Bartoš“ plukovník Heřman. I když se tradovalo, že oddíl dorazil do Prahy před sovětskými vojáky, válečný deník protiletadlové baterie to vyvrací:

„10. květen 1945
Štábní kapitán Pujman odjíždí ráno do Prahy, aby navázal spojení s vojenskými i civilními činiteli v hlavním městě. Zúčastňuje se jako zástupce Čsl. vojenské jednotky ze Západu slavnostního uvítání členů vlády na letišti v Kbelích. Rozmlouvá s generálem Kutlvašrem a generálplukovníkem Rybalkem o vstupu Čs. Kombinovaného oddílu do Prahy. Jednotka zůstává v Kyšicích. Přijíždí delegace Národního výboru v Praze vedená kpt. Kudrnáčem s hlášením, že Národní výbor očekává příjezd jednotky do hlavního města a že všechna povolení pro příjezd jednotky do Prahy jsou vyřízena. Jednotka vysílá do Prahy ubytovatele společně s delegací, která se večer vrací, a připravuje se na zítřejší přesun. Část jednotky v síle jedné čety střeží německé válečné zajatce v táboře jz. Rokycan.

11. květen 1945
V 10.00 hod. odjezd kolony z vesnice Kyšice. Před odjezdem rozloučil se pplk. Sítek rozhlasem místní obce s občany kyšickými a poděkoval jim za přijetí a pohostinství. Osa pochodu: Kyšice-Rokycany-Beroun-Praha. Jednotka odjela do Prahy na výzvu kpt. Kudrnáče, člena Národního výboru v Praze. Na hranicích Velké Prahy dojel kolonu pplk. Sítek, který tlumočil rozkaz amerického sboru v Plzni, že jednotka musí zůstat v prostoru Plzeň a nesmí přijeti do Prahy. Protože z technických důvodů nebylo možno chybu ihned napraviti, nařídil velitel jednotky ubytování v Praze na jednu noc. Jednotka projela jako první část čs. zahraniční armády Košířemi, Smíchovem, přes most Legií, Národní třídu, Václavské náměstí, Ječnou ulici, Karlovo náměstí, Reslovou ulici a nábřeží zpět do Košíř. Vozidla byla zaparkována na fotbalovém hřišti klubu „Lev Košíře“ Na Cibulce. Mužstvo bylo ubytováno po domech v soukromých bytech. Obyvatelstvo Košíř přijalo jednotku vřele. Mužstvu dáno volno po provedení přípravy na další přesun.

12. květen 1945
V 10.30 hod. odjezd kolony z parkoviště na fotbalovém hřišti po ose pochodu Košíře-Beroun-Rokycany-Plzeň-Horní Bříza…„

Zatímco obyvatelé Košíř příslušníky Kombinovaného oddílu nadšeně vítali a ubytovali je ve svých bytech, sovětské velení za horlivé podpory generálů Bohumila Bočka a Ludvíka Svobody se postaralo, aby se naši vojáci hned druhý den vrátili do amerického pásma. Přestože šlo o událost nabitou symbolikou a vlasteneckou hrdostí, v poválečné historii se na Kombinovaný oddíl rychle zapomnělo – nehodil se do politické linie nově nastupujícího režimu, předzvěstí vývoje událostí mohla být i situace oddílu v Praze. Význam západního odboje posluhovači komunistů začali vymazávat bezprostředně po odeznění posledních výstřelů. Historie oddílu se uzavřela 19. května 1945, kdy se vojáci začlenili do svých původních jednotek do Čech navrátivší se Československé samostatné obrněné brigády. Prahu pak měli možnost navštívit ještě jednou, a to v rámci slavnostní přehlídky brigády, která proběhla 30. května.

Znovuzrození kombinovaného oddílu

Projekt Kombinovaný oddíl 1945 se snaží tento zapomenutý příběh vrátit do veřejného povědomí. „Kombinovaný oddíl je symbolem naděje, touhy po návratu a zároveň připomínkou křehkosti svobody,“ říká Radko Manda, sběratel a duchovní otec projektu. V rámci letošních akcí se uskuteční rekonstrukce příjezdu jednotky do Chebu, dobový vojenský tábor s autentickou technikou v rámci oslav osvobození Chebu, a především pietní akt u pomníčku u bývalé celnice v Pomezí. „V roce 1945 šlo o politické gesto. Dnes jde o gesto historické paměti,“ dodává Manda. Hlavním tahákem letošních vzpomínkových akcí budou tři britské pásové obrněné transportéry Universal Carrier, přesně v takovém počtu, v jakém byly součástí originální jednotky v roce 1945. Doplní je jeepy, motocykly a další vozidla v československém válečném zbarvení a více než dvacítka dobově oděných vojáků. V hojnějším počtu pak bude Československá samostatná obrněná brigáda zastoupena i na Slavnostech svobody v Plzni. Těžištěm projektu je právě kombinace historické věrnosti a důstojné připomínky lidského rozměru návratu. „Naše akce není jen rekonstrukce – je to živý důkaz, že hrdinství a ideály našich zahraničních vojáků a legionářů nejsou zapomenuty,“ uzavírá Manda.

Hlavní program projektu

● Sobota 26. dubna 2025 – Chebský hrad: V rámci oslav osvobození města Chebu bude veřejnosti představen dobový vojenský tábor Kombinovaného oddílu. K vidění budou uniformy, výzbroj i historická technika. V programu je kromě výstavy a komentovaných ukázek také příjezd na náměstí v závěru ukázky osvobození města americkou armádou.
● Neděle 27. dubna 2025 od 10:00 – Pomezí nad Ohří: Pietní vzpomínka u pomníčku Československé zahraniční armády u bývalé celnice. Proběhne rekonstrukce příjezdu Kombinovaného oddílu, slavnostní vztyčení státní vlajky a zpěv československé hymny – přesně tak, jak se událo 1. května 1945. Tímto symbolickým aktem se po osmdesáti letech navrací historická paměť na místo, kde začal návrat československých vojáků do vlasti.

Organizátoři a podpora

Za realizací projektu stojí vojensko-historické uskupení Benešovi muži sdružující kluby nadšenců, kteří dlouhodobě připomínají československou zahraniční armádu, a Československá obec legionářská. Jejich dlouhodobým cílem je uchování paměti na československý zahraniční odboj a jeho hrdiny, a to formou historických rekonstrukcí, vzdělávacích programů i veřejných připomínkových akcí. Projekt Kombinovaný oddíl 1945 vzniká s podporou Ministerstva obrany České republiky.

Osobnosti:

● Alois Sítek (1903-1993): Narodil se 11. září 1903 v Orlové, po maturitě na reálce nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích a svůj život zasvětil profesionální vojenské službě. Okupace ho zastihla jako štábního kapitána a velitele roty. Ještě před vypuknutím 2. světové války odešel do exilu. K československé zahraniční jednotce se přihlásil 25. srpna 1939 v polských Bronovich, následně se dostal do Francie a po jejím pádu byl evakuován do Velké Británie, kde prošel řadou kurzů včetně kurzu parašutistů. V březnu 1944 se stal velitelem oddílu kanonů proti útočné vozbě vyzbrojenými vynikajícími sedmnáctiliberními protitankovými kanony. S oddílem se na přelomu srpna a září 1944 vylodil v Normandii a v jeho čele stál po celou dobu obléhání Dunkerque do dubna 1944, kdy byl pověřen velením kombinovaného oddílu. Během války si vysloužil mnohá vyznamenání, mimo jiné Československý válečný kříž, britský Řád za vynikající službu (Distinguished Service Order), byl nositelem francouzských, amerických i sovětských vyznamenání. Po válce sloužil na Ministerstvu národní obrany a vystudoval Vysokou školu válečnou. V roce 1947 se stal jejím profesorem. Po komunistickém převratu jej nadřízení na jaře 1949 odeslali na „zvláštní dovolenou“, což bylo předzvěstí nuceného odchodu z armády. V té době byl Alois Sítek již plukovníkem generálního štábu a vedl katedru výsadkového vojska. Následně se mu však podařilo znovu odejít za hranice. Vrátil se do Velké Británie, kde žil až do své smrti 12. června 1993. Krátce poté, v září 1993, byl jmenován generálmajorem Armády ČR in memoriam.

● Jiří Pujman (1904-1964): Zástupce velitele kombinovaného oddílu se narodil 26. dubna 1904 v Chotěboři. Vystudoval reálné gymnázium a zapsal se na pražskou právnickou fakultu, kterou bohužel pro nedostatek finančních prostředků nedokončil. Prezenční vojenskou službu absolvoval u jezdeckého pluku 8 v Čáslavi, kde prošel i školou pro výchovu záložních důstojníků jezdectva. Jako záložák absolvoval několik vojenských cvičení a v hodnosti kapitána zažil v roce 1938 mobilizaci. V civilu úředník úrazové pojišťovny se zapojil do domácího odboje prakticky ihned po okupaci a byl spoluzakladatelem odbojového časopisu „V boj“, který rovněž redigoval. Po zatčení jeho manželky Marie v červnu 1940 byl odeslán do zahraničí. V Bělehradě podepsal přihlášku do čs. zahraniční armády a přes Turecko odcestoval do Palestiny k čs. vojsku na středním východě, kde postupně působil u výcvikového střediska, následně jako zpravodajský důstojník čs. východní skupiny a předseda redakční rady čs. exilových tiskovin „Zpravodaj“ a „Čechoslovák v Orientě“, pobočníkem velitele čs. části spojenecké nemocnice v Buselle u Alexandrie. Od 19. července 1942 byl přidělen k čs. lehkému protiletadlovému pluku 200 – Východnímu, jako velitel 5. roty 501. praporu, odkud byl 14. srpna 1942 přemístěn k 502. praporu jako velitel 12. roty a zbrojní důstojník praporu. S čs. lehkým protiletadlovým plukem 200 – Východním se účastnil druhé obrany Tobrúku. Následně se s jednotkou přesunul do Británie, kde v září 1943 převzal velení lehké protiletadlové baterie Československé samostatné obrněné brigády. V této funkci také odjel v srpnu 1944 na frontu do Francie, kde byl 1. listopadu 1944 lehce zraněn nástražnou minou při průzkumu palebných postavení. Jeho protiletadlová baterie se v dubnu 1944 stala jádrem Kombinovaného oddílu a s ní se vrátil do vlasti. Po válce byl povýšen na majora jezdectva v záloze, zemřel 17. května 1964 v Praze. Byl vyznamenán Čs. válečným křížem 1939, čs. medailí Za chrabrost, čs. medailí Za zásluhy I. stupně, čs. pamětní medaile SV-VB a britskými 1939-45 Star, Africa Star, France & Germany Star, Defence Medal, War Medal.

text: br. Miloš Borovička
foto: VÚA-VHA Praha, sbírka ČsOL, sbírka Roty Nazdar

Článek Od Dunkerque do Prahy se nejdříve objevil na ČsOL.

V dubnu 1920 se Orlík společně se štábem 3. střelecké divize přesunul do čínského Mandžuska. Již 8. dubna byl velitel divize podplukovník Lev Prchala v zastávce Mandžuria kontaktován japonským majorem Tokinorim, který přednesl žádost, aby byl Orlík odevzdán do japonských rukou, jak bylo údajně slíbeno generálem Janem Syrovým. (Nic takového Syrový nejspíše neslíbil.) Než stihl Prchala pravdivost informace ověřit, přesunul se Orlík s 12. střeleckým plukem do Chajlaru. Již před příjezdem zde byla situace značně napjatá. Japonská posádka se chovala despoticky a docházelo k pravidelným střetům mezi Japonci, ruskými železničními dělníky a zaměstnanci, ale i místním čínským obyvatelstvem. Když Rusové protestovali, byla řada dělníků zatčena. Orlík do města dorazil právě 9. dubna, když se místní Rusové obrátili na Čechoslováky o pomoc. Plnomocník československé vlády při velitelství našeho vojska na Sibiři dr. Josef Blahož další den stanul v čele dohodové skupiny, která se snažila s Japonci vyjednávat. Bezvýsledně, načež Rusové přešli do otevřené stávky.

Vše definitivně vyvrcholilo 11. dubna 1920. Do města přijel vlak čínských vojáků, Čechoslováci i Číňané se na nádraží začali družit. Došlo i k vzájemnému koncertu kapel. V tuto chvíli Japonci vyhnali zajaté dělníky z těplušky (ubytovacího vagónu), ve které byli vězněni, a ostentativně je vedli přes nádraží obklopeni zuřícím davem dalších ruských dělníků. Netrvalo to dlouho a z davu proti Japoncům padlo několik výstřelů a údajně byl hozen i granát. Japonci na situaci reagovali střelbou do davu. Číňané neváhali a začali naopak střílet po Japoncích, zatímco legionáři se snažili skrýt. Když ustala palba, měli legionáři dva padlé a šest raněných, i přesto, že se do bitvy nezapojili.

Japonci se rozhodli incidentu využít a v následujících dnech získat Orlík. Dne 13. dubna bylo na rozkaz podplukovníka Prchaly svoláno další jednání představitelů Dohody o incidentu. Japonci však trvali na tom, že jednání mají být přítomni pouze zástupci účastnících se vojsk. Americký a francouzský důstojník tak nebyli vpuštěni. Japonci se snažili veškerou vinu shodit na legionáře a v obvinění dokonce zaznělo, že i kanony Orlíku měly údajně střílet po Japoncích. Hádku nakonec přerušil čínský představitel, jenž navrhl, aby byl celý incident uzavřen dohodou: Čechoslováci se měli co nejrychleji přesunout na východ, aby mohli být evakuováni. Na tom se všichni účastníci jednání víceméně shodli a naoko smíření se rozešli. Legionáři již od předešlého dne drželi pohotovost a rozhodli se ji zatím neukončovat.

Dne 14. dubna pak začali japonští vojáci obkličovat nádraží, rozmisťovat děla a kulomety. Nakonec byli z nádražní stanice vyhnáni českoslovenští důstojníci a telegrafisté. K legionářským vlakům se dostavili dva čínští důstojníci a předali Čechoslovákům japonské ultimátum. Legionáři mají jednu hodinu na odevzdání Orlíku, zbraní a granátů. Došlo k jednání, po kterém již Japonci požadovali jen Orlík, granáty a písemnou omluvu za to, že legionáři vyvolali „protijaponské povstání“. Čechoslovákům se nakonec podařilo docílit kompromisu – odpovědnost za incident nebyla svržena na ně, ale Orlík byl nakonec odevzdán do japonských rukou. Vojenští velitelé a političtí představitelé ale okamžitě vznesli protest proti japonskému jednání a po nátlaku Dohody byl Orlík 15. května 1920 v Charbinu předán zpět do rukou legionářů. Jen pár dní na to dorazil vlak do Vladivostoku a jeho posádka odjela 24. května do vlasti.

Co se s obrněncem dělo následně je dodnes zahalené mlhou tajemna. Dle historika Stevena Zalogy, byl vlak předán do rukou bělogvardějců, kteří s ním po konci občanské války v Rusku přejeli do Mandžuska, kde dále fungovali v řadách Fengtingské kliky, než byl v roce 1931 získán Japonci. Jaké byly další osudy legendárního vlaku zatím bohužel nevíme.

text: br. Lukáš Janda

Článek Spor o Orlík se nejdříve objevil na ČsOL.

Takto probíhaly boje o město Mariinsk, kde československým dobrovolcům velel kapitán Eduard Kadlec, jedna z nejpozoruhodnějších osobností našich legií. V neděli uplynulo 145 let od jeho narození.

Eduard Kadlec se narodil 16. března 1880 v Ústí nad Labem. Po absolvování civilních škol nastoupil roku 1900 na Kadetní školu dělostřelectva ve Vídni, kterou o čtyři roky později dokončil a následně ve Vídni sloužil u 1. dělostřeleckého pluku. Kvůli konfliktu s nadřízenými byl převelen do druhořadé posádky na Balkán. V roce 1908 odešel do výslužby. Jeho dobrodružná povaha i bod, ve kterém jeho kariéra rakousko-uherské armádě zamrzla, jej lákaly jinam.

Stal se koloniálním důstojníkem v Belgickém Kongu. Toto působení mu také později mezi našimi dobrovolci v Rusku zajistilo přiléhavou přezdívku – „Kongo“. V Africe sloužil pět let a možná byl v belgické armádě zůstal, kdyby jej během dovolené v Čechách v létě 1914 shodou okolností nezastihla zpráva o mobilizaci rakousko-uherské armády a rozpoutání války. Znovu tedy narukoval do rakousko-uherské armády.

Coby dělostřelecký důstojník sloužil v pevnosti Přemyšl od počátku války až do jejího pádu v březnu 1915. Společně s ostatními obránci pevnosti byl zajat Rusy, ale již v červnu 1916 si Eduard Kadlec podal přihlášku do československé legie, kam byl v červenci 1917 přijat. Záhy se stal velitelem III. praporu nově utvořeného 7. střeleckého pluku „Tatranského“. Vyznamenal se zejména během bitvy u Bachmače, kde byl i těžce raněn. S vypuknutím bojů proti bolševikům se stal velitelem druhé poloviny tzv. sibiřské skupiny, následně stanul i v čele Velitelství Dálného východu. Tato pozice ale vyžadovala spíše úředníka nežli válečníka, a to se mu nezamlouvalo. Od listopadu 1918 tak stál v čele formující se rumunské legie. S několika tisíci Rumuny pak tvořil poslední voj za československými jednotkami stahujícími se z magistrály a dařilo se mu odrážet dotírajícími bolševiky.
Společně s Rumuny se na přelomu jara a léta 1920 přeplavil lodí Trás-os-Montes z ruského Vladivostoku do italského Terstu, a pokračoval vlakem do Rumunska, a až následně odjel do Československé republiky.

Dalších jedenáct let sloužil jako velitel 10. divize v Banské Bystrici, následně velel 7. divizi a poté i IV. sboru v Olomouci. Poslední dva roky své vojenské kariéry strávil na pozici velitele Zemského vojenského velitelství v Brně, kde dosáhl hodnosti armádního generála. Bohužel, ani v armádě své svobodné vlasti se mu nevyhnuli konflikty s dalšími důstojníky. Bylo v něm více z rakousko-uherské vojenské školy, než legionářského bratrství, což nedělalo dobře mezi mnohými dalšími generály. Další konflikty vedly k jeho vlastní žádosti o penzionování v roce 1937.

Během druhé světové války byl plně pod dohledem gestapa, jeho odbojová činnost tak byla prakticky nulová. Po válce se opět hlásil do armády, ale nebyl přijat. Po únoru 1948 byl degradován na vojína a následně vystěhován ze své vily v Brně. Dožil v chudobě a zapomnění. Zemřel 19. srpna 1961 v Brně.

text: br. Lukáš Janda
foto: VÚA-VHA Praha

Článek 145 let od narození Eduarda Kadlece alias „Konga“ se nejdříve objevil na ČsOL.

První vojačka československé armády

Dne 25. ledna 1918 bylo vydáno Národní radou československou prohlášení československého vojska na Rusi za část autonomní československé armády ve Francii. Do té doby čs. vojsku na Rusi poskytovala týlové zabezpečení ruská armáda. S přípravou k přemístění vojska na západní frontu vyvstala potřeba prozatímních skladišť a pomocných útvarů. Nutnou se stala také potřeba žen pro různé práce. V prvé řadě šlo milosrdné sestry. Z nich prvé byly dočasně přiděleny od Ruského červeného kříže již koncem roku 1917. První milosrdnou sestrou, přijatou do služeb čs. armádního sboru 22. dubna 1918 byla bývalá ruská milosrdná sestra Marie Treťjaková, rodem Češka, domovsky příslušná do Chrudimi. Treťjakovou následovaly v dalších měsících a letech desítky žen – mezi nimi i manželky nebo snoubenky čs. důstojníků a vojáků. I ony byly přijaty a zařazeny nejčastěji jako milosrdné sestry (úhrnem přes 200 žen), ale také jako zubní lékařky, ošetřovatelky (sanitářky), dozorkyně prádla, lékařky, ekonomky nebo bibliotekářky. Ženy se zásadně nepřijímaly ani nepřidělovaly k bojovým „vojenským částem“, tj. plukům, rotám ani k jiným samostatným oddílům.

Jedinou výjimkou se stala první „vojačka“ čs. armády, „střelec Věra Gatti“. Dnes jsou její jméno, tvář i osud téměř zapomenuty. Věru Gatti nenalezneme ani v současné odborné literatuře, která ji zcela neprávem opomíná. Připomeňme si ji proto právě na Mezinárodní den žen.

Věra Josifovna Gatti se narodila 12. srpna 1896 v Nižném Novgorodu. Otec Josif Andželovič Gatti (původem Ital) s matkou Marfou Vasiljevnou žili ve městě Počinki. Věra měla dva sourozence, bratra Vjačeslava Josifoviče a sestru Elenu Josifovnu.

Věra absolvovala dívčí gymnázium v Nižném Novgorodu a následně v Kazani nastoupila studium historicko-filosofické fakultu kazaňské univerzity. Zde ji také zastihl válečný konflikt. Absolvovala tříměsíční kurs milosrdných sester při škole MUDr. Ročinského v Moskvě a roku 1917 působila jako ošetřovatelka v epidemickém oddělení vojenské nemocnice v Jekatěrinoslavi (dnes Dnipro), později v Zemské nemocnici v Kazani.

A právě u Kazaně se na konci srpna roku 1918 její osud protnul s československou armádou. Při obranných bojích u Vorobjevky se poprvé ocitla u 10. roty 1. střeleckého pluku „Jana Husi“ ve skupině čtyř zdravotníků (medik a tři ošetřovatelky). Velitel roty prap. Karel Teringl z jejich přítomnosti nebyl příliš nadšen. Považoval je spíše za přítěž. A tak, když druhého dne medik přišel a žádal nepříliš zdvořile o přilepšení stravy, vykázal „sanitní oddělení“ od roty. A tehdy se poprvé u velitele roty objevila Věra Gatti. Jejich rozhovor uvádí Teringl takto: „Pane veliteli, snažně vás prosím, chtěla bych zůstat u vaší roty, třeba sama.“ „To není možné. K tomu nejsem oprávněn.“ „Pane veliteli, proboha vás prosím, nechte mne u vás! Chci sloužit u Čechů, je to můj sen. Tolik krásného jsem o nich slyšela… Budu jíst knedlíky…“ Nicméně Karel Teringl ji tehdy odmítl, že k tomu není oprávněn a Věra odešla.

Za ústupu dne 5. září 1918, v poslední bitvě u Vorobjevky se však Věra Gatti objevila znovu – za řadami ustupujících vojáků. V nepřátelské palbě nesla sama na zádech raněného vojáka a jeho pušku. Shodou okolností ji při tom hrdinském činu pozoroval dalekohledem i Karel Teringl a další muži 10. roty, od které jí další přispěchal na pomoc. Na poslední chvíli se pak před obklíčením všem podařilo i se štěstím ustoupit před útočícími bolševiky.

Když se čs. vojsko odpoutalo z bojiště u Kazaně a evakuovalo po Volze lodním transportem, jela s ním i Věra Gatti. Tentokrát se za ní šli k veliteli roty přimluvit přímo samotní vojáci, aby jí „přijal do roty“. Karel Teringl tyto okamžiky popsal: „No, to přece není tak jednoduché, přijímat do roty cizího člověka a ještě k tomu ženskou! Kdo to jakživ viděl? A pak k tomu nemám práva.“ Tentokrát ho však vojáci uprosili a tak ji přijal, ale „jen na dobu ústupu“ s tím, že to musí oznámit veliteli pluku.

Tři dny poté se dostavil ke shromážděným rotám také plk. Josef Jiří Švec. Věra Gatti byla zařazena u 3. čety a stála obvykle ve druhé řadě, aby nebyla příliš nápadná. Tentokrát však Švec nečekaně přijel odzadu. Velitel roty proto musel dát ihned povel čelem vzad a podal Švecovi raport. Švec ho vyslechl a chystal se jako vždy pozdravit rotu slovy: „Nazdar, bratři!“ Po slově „nazdar“ se náhle zarazil, když spatřil uprostřed roty salutující dívku s červeným křížem na rukávě, ale neztratil duchapřítomnost a jakoby nic k tomu „nazdar“ dodal: „sestro a bratři!“ Když se poté Švec dozvěděl, jakým způsobem se Věra ocitla mezi vojáky, neměl nic proti tomu aby zůstala.

Plukovním rozkazem č. 1479 byla Věra Gatti dnem 5. září 1918 přijata (zapsána do seznamu přidělených) ke službě u 1. střeleckého pluku v nejnižší hodnosti čs. vojska – střelce (dnes bychom tuto hodnost mohli poněkud nepřesně označit jako vojín), tj. se všemi povinnostmi i právy. Tímto rozkazem se také ve výsledku stala první československou „vojačkou“, navíc u bojového útvaru. Proto také byla oprávněna nosit vojenský stejnokroj který jí ušil rotní krejčí z erárního materiálu.

Dle Karla Teringla měla Věra potíže s českým jazykem. Od vojáků se naučila vojenské hantýrce, která „se v ústech vzdělané a jemné dívky často podivně vyjímala„. I nadále zůstala v kmenovém počtu 10. roty, přidělena však byla jako milosrdná sestra na ošetřovnu III. praporu. Zúčastnila se pak bojů na nikolajevské a belebejské frontě. Ošetřovala raněné i v první linii. Tím si získala oblibu a úctu vojáků. Za bojů na magistrále pak působila obětavě ve zvláštním vagónu, určeném za praporní ošetřovnu. Legionáři ji milovali jako sestru, „její zjev šířil kolem sebe uprostřed krvavých bojů ovzduší milosrdenství a všelidské lásky„. Také velitel pluku Věře „za hrdinnou sanitní pomoc raněným v bojích a horlivou a úspěšnou činnost v ošetřovně 3. praporu“ vyslovil dne 27. července 1919 rozkazem č. 1562 pochvalu.

Přijetí Věry Gatti do služby plk. Švecem bylo z hlediska pravomocí v hierarchii vojenské správy i s ohledem na platný právní řád závadné. Velitel pluku neměl právo ji přijmout. Stalo se tak jen pro její odvahu a pomoc raněným. Od května roku 1919 proto vedlo velitelství pluku s nadřízeným zdravotním náčelníkem čs. vojska korespondenci, jak vše správně řešit.

Tentokrát však prokázaly shovívavost i nadřízené orgány a Věra byla přijata do služby v čs. armádě náčelníkem zdravotního odboru 12. srpna 1919 s platností od 1. července 1919. Gatti tímto aktem pozbyla hodnosti střelce a coby milosrdná sestra byla přidělena od 1. střeleckého pluku do Československé nemocnice č. 3 v Krasnojarsku. Zde působila pět měsíců na infekčním oddělení. To se však již blížila doba návratu legionářů do Československa. Věra Gatti, přestože byla vyzvána aby odcestovala také, rozhodla se zůstat a dnem 21. prosince 1919 vystoupila na vlastní žádost ze služeb čs. vojska.

Po propuštění z čs. armády se její stopa téměř vytratila. I mezi vojáky kolovaly různé zvěsti, mezi nimi i ta nejhorší podle které se přihlásila do ruské nemocnice, kde podlehla tyfové nákaze. Ani po návratu vojska do Československa Věra pravděpodobně nikomu ze svých spolubojovníků nenapsala, a tak se o jejích dalších osudech nic nevědělo. Přesto však na ní vojáci nezapomněli a téměř po celé období první republiky bývá mnohdy zmiňována v legionářském tisku a vzpomínkách.

Dnes s odstupem více sta let se o Věře Gatti podařilo nalézt více zpráv. Roku 1922 porodila jediného syna, Slavu. Poté se rozhodla ke studiu na Kyjevské univerzitě, kde v roce 1926 absolvovala postgraduální studium a následně učila historii. Roku 1938 byla v kyjevské Engelsově ulici (dnes Luteránské), č. p. 25 založena střední „Škola č. 78“, ve které se Gatti stala ředitelkou.

Po napadení Sovětského svazu Německem a jeho spojenci se Věra rozhodla, podobně jako za Světové války, pomoci své vlasti. Když se ke Kyjevu přiblížila fronta, přihlásila se znovu dobrovolně a jako zdravotní sestra pracovala ve vojenské nemocnici. Ta byla v září 1941 obklíčena a s personálem zajata v prostoru Brovary. Věře se podařilo utéci a vrátit se do již okupovaného Kyjeva, kde se zapojila do odbojové skupiny. V období hromadného zatýkání byla nucena odejít do Tomašivky, jihozápadně od Kyjeva. Zde se jí podařilo vytvořit odbojovou buňku a navázat spolupráci s dalšími. Později však byla profesorem Petrem Buykem varována, že se o ní zajímá Gestapo a fastivská policie a shromažďují data o její práci před válkou. Proto bylo rozhodnuto, že se Věra na čas přestěhuje. Odešla do Černihivské oblasti s nadějí, že zde nalezne a naváže kontakty s místními partyzány. Měla štěstí a nalezla v prostoru Černihiv partyzánský oddíl Kirov z formace Černihiv Popudrenko. Také v tomto oddíle pracovala jako zdravotní sestra a to až do 30. června 1943 kdy zemřela při jednom z bojů. Syn Slava Gatti, jako důstojník dělostřelectva padl již 30. září 1942 u Sinyavina. Okupovaný Kyjev byl osvobozen počátkem listopadu 1943 a to za významného přispění 1. čs. samostatné brigády v SSSR. I v jejích řadách stály ženy, které tak, aniž by to tušily, navazovaly na hrdinství Věry Gatti.

Věra Gatti v literatuře a tisku

Desátá rota pod Kazaní

Kniha, vydaná roku 1935 navazuje a doplňuje stejnojmennou práci, vydanou na pokračování v periodiku Vojenský svět v roce 1933. Autor Karel Teringl působil u Kazaně jako velitel 10. roty 1. čs. střeleckého pluku. Právě u něho se Gatti přihlásila a prošla pod jeho velením s rotou velkou částí své služby v hodnosti střelce. Karel Teringl popisuje podrobně a zároveň poutavě nejen její osud, ale také (a to především) boje a události, kterým byl sám přítomen. Čtivé dílo doplňují grafiky neméně známého legionářského výtvarníky Oty Matouška. Knihu lze celou nalézt online zde: https://www.digitalniknihovna.cz/dsmo/view/uuid:5aad9939-7e56-4d1b-8d9b-412d1e4d5c8a?page=uuid:0992c169-ef9c-11e9-a17e-005056b73ae5

Sestra Věra

Kniha Arnošta Cechmajstra z roku 1935 popisuje románovým stylem příběh Věry Gatti. Autor, sám příslušník čs. vojska na Rusi, vycházel ze skutečných událostí, přesto je zde patrná smyšlená idea příběhu. Vyprávění doplňuji kresby dalšího legionářského výtvarníka, malíře Jaroslava Malého.

Tisk

Zmínky o Věře Gatti nalezneme ponejvíce v prvorepublikovém, tematicky příbuzném tisku: Československý legionář, Naše revoluce, Naše vojsko, Legionářská stráž. Pro zájemce o působení žen v čs. armádě za Světové války si pak dovolím upozornit zvláště na velmi podrobný seriál článků „Ženy ve službách čs. vojska na Rusi“ od mjr. Vojtěcha Práška, které vydal Československý legionář roku 1932.

Zajímavost

Postavou i osudem Věry Gatti se také volně inspirovali vývojáři počítačové hry Last Train Home, na které spolupracovala Československá obec legionářská. I díky jejich iniciativě se proto na Věru nezapomíná.

Autor děkuje za pomoc Štěpánu Frankovi, Michalu Rakovi, Petru Tolarovi

autor: Martin Říha (Památník odboje Žamberk)

Článek Střelec Věra Gatti se nejdříve objevil na ČsOL.

Dnes je tomu přesně 175 let, kdy se v Hodoníně narodil manželům Masarykovým jejich první syn Tomáš. Negramotného kočího Josefa a ani jeho manželku Terezii, která pracovala jako kuchařka a údajně uměla lépe německy, než-li česky, by zajisté ani nenapadlo, že jejich prvorozený se stane filosofem světového formátu a hlavně prvním prezidentem nového československého státu.

Tomáš brzy na to získal i další čtyři sourozence. V roce 1852 se narodil Martin a o dva roky později nejmladší Ludvík. Další dva sourozenci, Jan a Františka, bohužel zemřeli ještě v mladém věku.

Prvotní studium našeho prvního prezidenta bylo vskutku různorodé. Po absolvování obecní školy v Čejkovicích prošel přes dvě reálná gymnázia, nejprve Hustopečích a následně ve Strážnici, studium, ale nedokončil. Vydal se tedy do hlavního města monarchie – Vídně – aby se dal do učení zámečníkem. Brzy ale z učení utekl, vrátil se na rodné Slovácko a v Čejkovicích byl dán do učení k panskému kováři. Řemeslo mu ale nebylo souzeno, a i zde brzy svou pozici učně opustil. Řemesla zjevně nebyla Tomášovou silnou stránkou.

Silný byl naopak duchem a inteligencí. Bohužel, jeho chudá rodina mu rozhodně nemohla poskytnou takové zázemí, aby mohl tento talent dostatečně rozvinout. Měl ale štěstí na řadu lidí, kteří jeho talent odhadli a dokázali mu v těchto dobách pomoci. Po učňovských neúspěších získal Tomáš pozici podučitele na gymnáziu v Hustopečích. Velkou pomoc mu zde poskytoval kaplan František Satora, pod jehož vedením se Tomáš připravoval na zkoušky na německé gymnázium v Brně. Byl úspěšný a v roce 1855 zde zahájil studium. Díky výbornému prospěchu získal stipendium, a navíc se živil jako rodinný učitel. Takto se dostal i do rodiny policejního ředitele Antona Le Monniera. Tomáš byl již ve svých 17 letech dostatečně zajištěn tak, aby dokázal finančně podpořit při studiích i svého bratra Ludvíka.

V roce 1868 byl však z gymnázia vyloučen, jelikož odmítl účast na povinné školní zpovědi. Naštěstí byl brzy nato jeho mecenáš povýšen do šlechtického stavu a převelen jako policejní ředitel do Vídně. Tomáš tedy využil nabídky a odešel s rodinou Le Monnierových. Tam v roce 1872 úspěšně maturoval na akademickém gymnáziu a následně byl přijat na Vídeňskou univerzitu, obor filologie. O rok později Tomášův mecenáš Le Monnier zemřel, ale jeho místo brzy zaujal rada Anglo-rakouské banky Rudolf Schlessinger. V roce 1876 mladý Masaryk úspěšně dokončil studium a rozhodl se vydat na studijní cestu po Evropě. Navštívil Itálii a rok studoval na univerzitě v Lipsku. Právě tam potkal v červnu 1877 svou osudovou lásku – Charlotte Garrigue, dceru bohatého podnikatele z New Yorku. Již 10. srpna 1877 se spolu zasnoubili. Tomáš pak odjel zpět do Vídně, kde se snažil získat docenturu, aby mohl následně získat dobré zaměstnání na některé z univerzit pro zajištění rodiny. V roce 1878 ale musel svá studia na čas přerušit. Charlotte se vážně zranila. Odcestoval tedy za ní do Spojených států amerických, čehož její rodina využila a oba snoubence dotlačila k uzavření sňatku. Dne 15. března 1878 tak Charlotte a Tomáš vstoupili do svazku manželského a oba navzájem přijali svá příjmení.

Do monarchie se tedy vrátil již jako Tomáš Garrigue Masaryk. Roku 1879 úspěšně habilitoval a získal docenturu s prací zabývající se sebevraždou. Téhož roku se manželskému páru narodilo i první dítě, dcera Alice. Tomáš se snažil zajistit rodinu jak to jen šlo. Vyučoval na univerzitě i soukromě. Když se Masarykovým v roce 1880 narodil první syn Herbert, začala se finanční situace zhoršovat. O dva roky později naštěstí získal plnohodnotné a dobře placené místo na Karlově univerzitě v Praze. Celá rodina se tedy přestěhovala do Prahy. Masaryk udivoval ostatní pedagogy, ale i své studenty, velmi moderním přístupem. Při přednáškách otevíral dosud tabuizovaná témata, jako byla právě sebevražda nebo třeba prostituce. V roce 1883 také založil svůj měsíčník Athenaeum. Jednalo se o vědecký časopis, který měl seznamovat čtenáře s novinkami ve vědě z celého světa.

Jeho nejznámějším vystoupením se stal tzv. spor o Rukopisy. Masaryk a další vědci se v roce 1886 postavili za názor Josefa Dobrovského a povedlo se jim pomocí expertíz dokázat nepravost těchto děl. Díky tomu vznikl v odborné ale i laické veřejnosti léta se táhnoucí spor a hádky. V ultranacionalistických kruzích si tak Masaryk příznivce rozhodně nezískal. Další spor na sebe ale nenechal čekat dlouho. V roce 1899 se Masaryk zapojil do tzv. hilsneriády a zasadil se o obnovení procesu s Leopoldem Hilsnerem, Židem obviněným z vraždy. Díky tomu zažil i četné ústrky.

Začal být i politicky aktivní. Díky příspěvkům do časopisu Athenaeum se setkal s Karlem Kramářem a Josefem Kaizlem, se kterými společně formovali tzv. realismus – nový politický směr, který měl upřednostňovat vědu a fakta. Jednání se staročechy skončila neúspěchem, ale roku 1890 byli realisté přijati mezi mladočechy, a o rok později dokonce zvoleni do Říšské rady. Na konci téhož roku byl Masaryk navíc zvolen do Českého zemského sněmu. O dva roky později se však obou mandátů vzdal, hlavně kvůli sporům s vedením strany, ale rovněž i z rodinných důvodů. Rodina Masarykových se totiž v roce 1886 rozrostla o syna Jana a v roce 1891 o dceru Olgu. V roce 1900 pak založil Českou stranu lidovou – pokrokovou, později známou jako Realistická strana, se kterou získal mandát v Říšské radě. Rovněž aktivně publikoval a přednášel, v létě 1902 měl dokonce přednáškové turné po Spojených státech, několikrát navštívil i Rusko a řadu dalších zemí.

S příchodem Velké války byl Masaryk v odborných kruzích skutečným pojmem. Avšak, co se politiky týkalo, byl již spíše zapomenutým hráčem. To se mělo již brzy změnit. Na konci roku 1914 odjel do exilu, kde ihned zahájil svůj boj proti Rakousko-Uhersku. Nejdříve působil v Itálii, následně ve Švýcarsku, postupně ale získal jméno a za pomoci Milana Rastislava Štefánika se dostal i na jednání ve Francii. K této dvojici se posléze připojil i Edvard Beneš. I přes četné neshody mezi sebou, dokázala trojice najít společný cíl a ten jasně prosazovat – osvobození Čechů a Slováků. Společně lobbovali u dohodových vlád, důležitým bodem bylo zajistit rozrůstání dobrovolnických jednotek, například v Rusku, Francii, a nakonec i v Itálii.

V letech 1915 a 1916 soustředil svou práci zejména na Francii a Velkou Británii, kde se snažil získat tamní politiky pro svou věc, a rovněž pořádal i různé přednášky pro veřejnost. S únorovou revolucí se přesunul do Ruska, kde se u prozatímní vlády zasazoval o rozšiřování našich jednotek. Ty si nakonec vybojovali svůj největší argument samy, v památné bitvě u Zborova. Kromě jednání Masaryk několikrát navštívil i československé dobrovolce, jejichž srdce si opravdu plně získal. Následně se přesunul do Spojených států. Podepsal Pittsburskou dohodu a Washingtonskou deklaraci. Předně se mu podařilo získat amerického prezidenta Wilsona k podpoře rozbití Rakousko-Uherska, i díky obřím úspěchům našich dobrovolců na Sibiři.

Když pak válka skončila, zrodilo se z popela rakousko-uherské monarchie několik států. Jedním z nich bylo právě Československo, kam se v prosinci navrátil i Masaryk. Již jako první československý prezident, který původně odcházel do zahraničí jako pozapomenutý druhořadý politik.

V úřadu prezidenta republiky se Tomáš Garrigue Masaryk stal jakousi ikonou Československa. Jeho jméno platilo jako pojem po celém světě. Uchovával si také si podstatně silnější vliv na chod státu, než mají například novodobí prezidenti. Okolo sebe zformoval tzv. Hrad, skupinu sympatizujících představitelů politické, ale i kulturní sféry. Naproti tomu se zformovala i opozice v jejímž čele stál Masarykův dlouhodobý přítel Karel Kramář, ale také komunisté nebo fašisté.

Opětovně byl na pozici prezidenta zvolen třikrát. V roce 1920 byl potvrzen, následně byl zvolen v roce 1927 a 1934. V roce 1930 byl u příležitosti jeho 80. narozenin přijat zákon, tzv. Lex Masaryk, který obsahuje i onu velmi známou větu: “Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil se o stát.”

Účastnil se řady zahraničních návštěv. Blízké vztahy navázal se srbským králem Petrem I. i jeho synem, jugoslávským králem Alexandrem I. Navázal i na blízké vztahy se židovskou obcí. Pod jeho patronací hostila Praha několik sionistických kongresů a on sám se vydal podívat i na území dnešního Izraele.

Od dětství byl aktivním sokolem a na Sokol nezanevřel ani ve stáří. VIII. i IX. všesokolského sletu se zúčastnil na svém koni Hektorovi. Hektora Masaryk sedlal velmi často. Dnes si tak řada z nás představí při zmínce jména Masaryk právě prezidenta na koni. Naposledy se na Hektorovi veřejně ukázal při 15. výročí vzniku republiky, 28. října 1933. Jízdu na koni v pozdějších mu, bohužel, zdraví nedovolovalo.

Tatíček Masaryk nezanevřel ani na dobrovolce ze zahraničních vojsk, kterým se po válce začalo říkat legionáři. Legionáři prezidenta doprovázeli během slavnostního příjezdu do země na podzim 1918, následně tvořili i jeho stráž. Tradice legionářských stejnokrojů Hradní stráže přetrvala i v následujících letech první republiky.

V posledním volebním období bylo již Masarykovo zdraví notně poznamenáno. Téměř neviděl, pravou ruku měl ochrnutou, a ani jeho paměť již nebyla nejlepší. Post prezidenta již osobně nechtěl vykonávat a chtěl abdikovat. K té nakonec došlo až 13. prosince 1935. Trvale se zabydlil na zámku v Lánech a na veřejnosti se již příliš neukazoval. Naposledy se na veřejnosti objevil na Strahově při 20. výročí bitvy u Zborova.

Na začátku září 1937 onemocněl Masaryk zápalem plic. Bohužel, i přes snahu lékařů, se jeho stav nedařilo zlepšit a nemoc se postupně zhoršovala. Kolokvium lékařů, v čele s osobním lékařem prezidenta Adolfem Maixnerem, se 13. září shodlo, že další boj je zbytečný. Prezident Osvoboditel Tomáš Garrigue Masaryk zemřel v půl čtvrté ráno 14. září 1937.

text: br. Lukáš Janda

Článek Tomáš Garrigue Masaryk se nejdříve objevil na ČsOL.

Vrátil se na rodné Těšínsko, které bylo obsazeno Polskem. Velmi těžce nesl, když byl Němci 15. března 1939 obsazen zbytek Československa a vytvořen Protektorát Čechy a Morava. Už tehdy byl rozhodnut, že odejde do československé vojenské
jednotky, která se tvořila v Polsku. Jenže rozpínavost fašistického Německa se obrátila proti Polsku, které Hitler 1. září 1939 napadl. Spolu s otcem byl 26. října 1939 předvolán na gestapo a následující den s dalšími židovskými spoluobčany poslán na práci do sběrného tábora Nisko nad Sanem, který se nacházel v nacisty obsazeném Polsku. Odsud zběhl a dostal se z
území okupovaného Němci do Sovětského svazu. Po překročení hranic pracoval na stavbě dráhy Vítkov-Raděchov. V červnu 1940 byl zatčen spolu s otcem NKVD a za nelegální přechod hranic byl odsouzen na deset let do tábora nucených prací Tuganskij na Sibiři. V lednu 1942 byl přemístěn do tábora Itatka. Za átkem února 1942 byl propuštěn a vstoupil do tvořící se československé jednotky v Buzuluku. Prodělal náročný výcvik a byl přidělen k rotě těžkých kulometů.

Dne 30. ledna 1943 byl 1. čs. samostatný polní prapor odeslán na frontu a v jeho sestavě Arnošt Steiner bojoval u Sokolova, Kyjeva, Bílé Cerkve, Žaškova, v karpatsko-dukelské operaci, a následně se účastnil všech bojů československé jednotky již na území naší vlasti až do Prahy. Za projevené hrdinství a odvahu na frontě, byl vyznamenán Řádem Bílého lva „Za vítězství“ II. stupně, sedmi Československými válečnými kříži 1939, dvěma Medailemi „Za chrabrost před nepřítelem“, a dalšími československými a zahraničními řády a medailemi. Vojáci mu dali přezdívku „Železný Arnošt“, protože všemi boji prošel nezraněn.

Po válce se v roce 1946 oženil a se svou manželkou Gerdou žil v Brně, kde se jim narodil jediný syn Petr. Arnošt Steiner odešel z armády v roce 1946. Několikrát mu bylo nabídnuto členství v KSČ, avšak vždy odmítl. Byl zaměstnán u národního podniku Prefa v Brně jako elektroúdržbář a později jako mechanik v brněnském národním podniku Orthopedie. V šedesátých letech byl povýšen do hodnosti podplukovníka v záloze. Jeho naděje v brzký návrat demokracie však uhasla v srpnu 1968 invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Pádu komunistického režimu se Arnošt Steiner nedožil, zemřel v Brně v roce 1982 jako širšímu okolí neznámý člověk. Do hodnosti plukovníka byl povýšen in memoriam v roce 1991.

Arnošt Steiner byl jedním těch důstojníků, kteří vynikali statečností, odvahou a především nezdolnou vůlí splnit bojové úkoly v boji za svobodu své země. Byl pro ostatní vojáky Československého armádního sboru velkou autoritou a vzorem. Do konce života zůstal věrný svému vlasteneckému přesvědčení a v poválečném Československu odmítl nabízenou kariéru za cenu vstupu do KSČ. Byl skutečným hrdinou. Jako zvláštní projev úcty za mimořádné činy spojené s osobním hrdinstvím projeveným v bojích druhé světové války udělilo město Třinec plk. i. m. Arnoštu Steinerovi dne 12. listopadu 2015 Čestné občanství.

Čest jeho památce.

text a foto: br. Petr Majer

Článek 110. výročí narození plukovníka i. m. Arnošta Steinera se nejdříve objevil na ČsOL.

Česká družina byla rozdělena na půlroty a samostatné čety, které byly přiděleny k jednotlivým vyšším jednotkám, prakticky ale podléhala přímo gen. Dimitrijevovi. Štáb s 3. a 4. rotou dorazil 19. listopadu k Tarnovu, 1. rota se hlásila u 44. divize v Sendzišově a 2. rota u XI. armádního sboru v Tyčíně. Jednotky České družiny ihned započaly s průzkumnou činností. Jako první se do bojových operací zapojila 1. rota, která se od 28. listopadu účastnila pronásledování rakouských sil směrem k Dunajci. Následující den pak dostala svůj první samostatný úkol s cílem prozkoumat břeh řeky Bialé u Machové a obsadit stejnojmennou obec. Hlídka úkol splnila a vysloužila si poděkování velitele 44. divize.

K prvnímu střetu s nepřítelem došlo 1. prosince (18. listopadu st. data) 1914, když se hlídka vedená ppor. Čečkem úspěšně utkala s rakouskými husary. Následujícího dne se u vsi Ščepanov (Szczepanów) dostala do boje hlídka ppor. Petříka. Z akce se dochovalo jeho hlášení:

„18. listopadu r. 1914 večer jsme doslali od štábu 44. divise úkol, abychom se přepravili přes řeku Užvici a prozkoumali rajón Rudy-Mokřiska-Ščepanov-Slotvina. Oddíl rozvědčíků, čítající 35 lidí, vytrhl pod mým velením z Radlova do vesnice Gramic (na jihovýchod od Bořetína), a na úsvitě přepravivše se přes řeku Užvici, postupovali jsme dále směrem k Přiborovu, obsazenému již jízdním oddílem rozvědčíků naší divise. Poněvadž rajón, který jsme měli prozkoumal, byl rozsáhlý, šla jedna partie našeho oddílu na Zagrody Mokřisku, druhá partie z Přiborova na Podgorku Mokřisku, zatím co hlavní náš oddíl pod mým velením v síle 20 lidí se dal přes Lenky a Vokovice na Ščepanov.

V lese za Vokovicemi jsme zpozorovali nepřátelské hlídky, o čemž bylo ihned učiněno hlášení štábu divise. Přiblíživše se, krytí lesem, k prvním chatám Ščepanova, zpozorovali jsme, že vesnice je obsazena nepřátelskou pěchotou. Abychom zjistili velikost nepřátelských sil, obešil jsme vesnici, skrývajíce se za chaty, a viděli jsme, že nepřítel připravující se na severozápadní straně vesnice k nástupu, kope za vesnicí zákopy. Vesnice byla obsazena nepřátelskou polní ochranou. Probíraje se zpět k vesnici, náš oddíl doslal se do silného ohně nepřátelských pušek a byl nucen obsaditi v Ščepanově starý hřbitov a zahájiti proti útočícímu nepříteli palbu. Odrazivše několikrát nepřítele, zpozorovali jsme, že tento pokouší se obejíti nás z pravé strany, pročež jsme ustoupili do nového ščepanovského kostelíku, chráněného vysokou kamennou zdí, kde jsme se drželi 2 1/2 hodiny, jsouce stále pod ohněm nepřítele. Odtud se nám podařilo poslat do štábu (divise) druhé hlášení a náčrt nepřátelských linií.

Avšak naše situace se stávala přece jen z minuty na minutu obtížnější, protože jsme vystříleli téměř všechny své patrony. Včas se proto přiblížil k nám na pomoc oddíl rozvědčíků Baturinského pluku, a s ním se nám podařilo udržeti posici námi obsazenou do příchodu Baturinského pluku. Nastupujíce pak spolu s tímto plukem, obešli jsme pravý bok nepřítele, v důsledku čehož byl tento k večeru námi ze zákopů vypuzen a ustoupiv, zanechal v našich rukou veliký počet zajatců a mrtvých. Z našeho oddílu byli zabiti dva dobrovolníci a tří těžce ranění.„

Po boji se ukázalo, že ztráty byly ještě těžší, než ppor. Petřík prvotně udával. Padli tři dobrovolci, tři zůstali nezvěstní a čtyři byli zraněni.

Padlí:

• Džuro Nikolič (* 5. 4. 1874, Čevo, Černá Hora) patřil mezi několik příslušníků dalších slovanských národů, kteří se ze solidarity přihlásili do České družiny.
• Antonín Řehák (* 1887, Kvasilov) patřil mezi dobrovolce z krajanské komunity na Volyni, kde pracoval jako soustružník.
• Josef Vasický (* 1888) povoláním stolař, vstoupil do České družiny 2. září 1914.

Více informací bohužel o prvních padlých v Rusku nemáme. Všichni byli za odvahu in memoriam povýšeni na svobodníky a vyznamenáni Křížem sv. Jiří IV. stupně.

Nezvěstní:

• Jan Datel (* 10. 6. 1896, Cavtat u Dubrovníku), měl domovskou příslušnost v obci Koleč u Slaného a pracoval jako sladovník. Během bojů u Ščepanova se ztratil. Po válce se ukázalo, že zraněný padl do zajetí. Podařilo se mu utajit totožnost a později byl jako Rus repatriován, což by značilo, že zranění bylo vážnější. Během cesty měl však ve Švédsku zemřít.
• Augustin Galíček (* 8. 5. 1895, Tovačov) byl klempířským tovaryšem, roku 1911 odjel do Ruska. Dobrovolně vstoupil do České družiny, ale během boje u Ščepanova byl Rakušany zajat. Později byl odhalen jako Čech, držen v zajateckém táboře v Josefově a vyšetřován pro vyzvědačství a velezradu. V červnu 1915 byl však pro nedostatek důkazů osvobozen a odeslán jako zámečník do Vítkovic. V srpnu 1918 se dobrovolně přihlásil ke službě na italskou frontu, kam o měsíc později odjel s c. a k. pěším plukem č. 54.  Do bojů ale již nezasáhl. V roce 1921 patřil k zakládajícím členům Jednotky ČsOL v Zábřehu nad Odrou, kde také 6. srpna 1981 zemřel.
• Alexandr Ptáček (* 1857), hudebník, byl nejstarším dobrovolcem České družiny. Po bojích u Ščepanova o něm není více zpráv.

Tato šestice se tak stala prvními bojovými ztrátami České družiny, které do přejmenování na Čs. střelecký pluk 2. února 1916 nebyly malé. Družina celkem přišla o 86 mužů, z tohoto 27 padlo v boji a 8 zemřelo na utrpěná zranění, tři byli zajati a popraveni. Nezvěstných zůstalo 33 družiníků, z nich někteří též padli do zajetí.

text: br. Michal Rak
foto: sbírka ČsOL, VÚA-VHA Praha

Článek První padlí České družiny se nejdříve objevil na ČsOL.