Budoucí generál se narodil v Uherském brodě 26. března 1891, absolvoval místní reálku a začal studovat elektrotechniku na VUT v Brně.

Již od útlého věku se Vojtěch stal sokolem a s trochou nadsázky jej můžeme označit za „nejnamakanějšího“ generála. Ostatně posuďte sami, v roce 1912 se stává na sletu Luža přeborníkem ve zdvihu jednoruční činky nad hlavu, kdy dokázal 50kg činku zvednout třicetkrát! Bratři z legií zase vzpomínali, jak dělal za velkého mrazu, do pasu nahý, dřepy s pražcem na ramenou. Dokonce i jeho přechovávatelé z dob druhé světové války vzpomínají, že i více jak 50 letý generál i v ilegalitě stále cvičil.

Studia nedokončil kvůli vypuknutí války. Jako roční dobrovolník nastupuje k pěšímu pluku č. 35 v Plzni. Jako velitel čety odjíždí na podzim na ruskou frontu. Zde je 30. srpna 1915 zajat. V dubnu 1916 se hlásí do legií, ale kvůli problému s nabíráním nových členů využije možnosti a vstupuje jako mnozí další do 1. srbské dobrovolnické divize. U té se skvěle osvědčil, v lednu 1917 byl přeložen na vlastní žádost do našeho 2. pluku „Jiřího z Poděbrad“ jako praporčík. Jakožto velitel kulometné roty tohoto pluku bojoval i v památné bitvě u Zborova. Zažije ústup z Ukrajiny i následné vystoupení k bolševikům. Během něj jednak přestupuje k pravoslaví a přijímá jméno Boris, rovněž ale získává svou přezdívku „Boris Hrozný“. Vojtěch byl značně cholerické povahy, navíc byl velmi náročný a přísný nejen k sobě, ale i ke svým mužům, když k tomu přidáme i jeho značnou agresivitu v boji, vynikající smysl pro manévrový boj, přezdívku určitě jednoduše pochopíme.

Do vlasti se vrací společně s 19. transportem na lodi Madawaska, na které pluly části 2. a 3. pluku, zastával funkci zástupce velitele transportu, kterým byl Matěj Němec, velitel 3. pluku. Při „přistání“ v Českých Budějovicích ale legionáře čekala ledová sprcha, nikdo je prakticky nepřivítal. Původní zklamání ale brzy přejde, když vojáky v Plané nad Lužnicí přivítá sám prezident Masaryk.

Brzy po návratu se ožení a pokračuje dále ve své vojenské kariéře, mezi lety 1922 a 23 vystuduje Vysokou školu válečnou v Praze, kde skončil jako první z ročníku. Pracoval na hlavním štábu, navrhne i úpravu nástupového plánu proti případné agresi z Maďarska, kde se jasně projevila jeho vysoce agresivní strategie. Na tři roky se dokonce stane velitelem Vysoké školy válečné, ale zde se moc neosvědčil. Jeho prchlivá povaha se s kariérou pedagoga moc neslučovala. Po jejím ukončení v roce 1935 nejdříve slouží jako velitel V. sboru v Trenčíně a poté IV. v Olomouci. Na přání prezidenta Beneše byl jmenován zemským velitelem v Brně. Po mobilizaci v září 1938 velel 2. armádě, která měla bránit sever Moravy a Slezska.

Dlouhodobě kritizoval příliš defenzivně založenou strategii naší armády, naopak prosazoval manévrový styl války, který představili de Gaulle nebo Guderian.

Po okupaci se nezapojil do Obrany národa, jelikož predikoval její brzké rozbití. Naopak začal kolem sebe konstruovat menší odbojovou síť. Až v roce 1944 se stane jedním z čelních představitelů v organizaci Rada tří. Dle rozkazů z Londýna měl být právě Luža po vypuknutí povstání proti Němcům jeho hlavním velitelem.

K tomu ale nikdy nedošlo. Po vylodění spojenců v Normandii se Luža přesune do Říčan u Prahy, aby byl připraven zaujmout své místo velitele. Brzy na to ale dojde k rozbití odbojové sítě a masivnímu zatýkání gestapa v Praze a jejím okolí. Z toho důvodu se Luža i jeho pobočník Josef Koreš rozhodnou přesunout zpět na Vysočinu, do bezpečí. Po mnoha dnech dlouhých pochodů nakonec 2. října 1944 došli do malé vesnice Hřiště u Přibyslavi, kde opakovaně žádali místní o pomoc. Nakonec se rozhodnou silný déšť přečkat v místním hostinci. Bohužel, starosta Jaroslav Honza jejich přítomnost oznámí četnickému strážmistrovi Navrátilovi. Přespříliš horlivý četník se rozhodne, že muže nezkontroluje sám, ale přivolá si posilu dvou dalších četníků v čele se  svým velitelem Bohuslavem Mečířem. Četníci do hostince vtrhnou s připravenými zbraněmi a křikem: „Ruce vzhůru!“. Luža i Koreš, pokud následně nechtějí padnout do německých rukou, nemůžou reagovat jinak, než zbraněmi. Dochází k přestřelce ve které generál Luža umírá na místě. Josef Koreš je těžce zraněn a po útěku spáchá sebevraždu v nedaleké louce. Společně s generály Pavlíkem a Mejstříkem se Luža stává jedním ze tří generálů, kteří za války zemřeli se zbraní v ruce.

Smrt obou důstojníků ale nese následky. Přibyslavská stanice měla již delší dobu nelichotivou pověst pro přespříliš velkou horlivost místních četníků, místy hraničící až s kolaborací. Odbojáři se tak rozhodnou generála pomstít a z četníků udělat odstrašující příklad. Komando přepadne stanici 26. října, jeho členem je i generálův syn Radomír. Ve sklepě domu jsou nakonec zastřeleni čtyři z pěti přítomných četníků. Jeden z nich odvetu odbojářů přežil.

text: br. Lukáš Janda
foto: Nadace bratří Lužů, VÚA-VHA Praha

Článek 135 let od narození Vojtěcha „Borise Hrozného“ Luži se nejdříve objevil na ČsOL.

V letech 1937-1938 absolvoval vojenskou prezenční službu v Bratislavě a po jejím ukončení nastoupil do Třineckých železáren. Po okupaci Těšínska hitlerovským Německem v září 1939 přijala jeho rodina z existenčních důvodů tzv. Deutsche Volksliste III, slezskou národnost, a to znamenalo, že ve svých 27 letech v roce 1942 musel nastoupit do německé armády. V červnu 1944 z Wehrmachtu zběhl a přihlásil se do Československé samostatné obrněné brigády ve Velké Británii, kde byl prezentován dne 28. října 1944. Byl zařazen na funkci instruktora 3. čety při výcviku obsluh tanku Cromwell. Adolf Ruš se účastnil bojů ve Francii o přístavní město Dunkerque, za projevenou statečnost byl vyznamenán Pamětní medailí československé armády v zahraničí se štítkem Velká Británie a Francie.

V roce 1946 byl demobilizován, vrátil se do Třince a nastoupil opět do Třineckých železáren. Zde pracoval až do prosince 1951, kdy byl zatčen. Za vinu mu bylo dáváno, že se účastnil převádění lidí na Západ, a že shromažďoval zpravodajské informace v odbojové skupině Františka Gorného. V září 1952 byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství na 15 let. Po odsouzení byl odeslán do kamenouhelného dolu v Heřmanicích u Ostravy. Zde pracoval do roku 1953, poté byl přemístěn do vězeňského tábora nucených prací „NIKOLAJ“ v uranových dolech v Jáchymově, kde pracoval jako údržbář šachty. Adolf Ruš byl hlavním iniciátorem následného útěku z tohoto tábora. Celkem deset vězňů vykopalo v táborovém domku, kde byla truhlářská dílna, patnáct metrů dlouhý tunel, kterým se dne 7. listopadu 1955 dostali na svobodu. Bohužel, všichni byli zadrženi. Posledním byl Adolf Ruš, který byl zadržen 19. listopadu v prostoru obce Votice u Olbramovic v okrese Benešov. Na útěku byl postřelen do ruky. Následně byl odsouzen na další tři roky. Byl vězněn v pankrácké věznici a posléze ve věznici v Leopoldově. V roce 1960 byl na základě prezidentské amnestie propuštěn. Vrátil se do Třince a opět nastoupil do práce v Třineckých železárnách.

V květnu 1969 požádal Adolf Ruš, na základě zákona o soudní rehabilitaci č. 82/1968 Sb., o přezkoumání rozsudku, kterým byl v roce 1952 odsouzen na 15 let. V žádosti o rehabilitaci uvedl: „Snažil jsem se po celý čas vyšetřovací vazby vyšetřovatelům Státní bezpečnosti vysvětlit, že jsem se nedopustil ničeho, k čemu na mě vynucovali doznání, a že jsem naprosto nevinen, leč marně. Vyšetřování bylo vedeno takovým způsobem, aby bylo dosaženo mého doznání a bylo vynuceno stůj co stůj. Popíral jsem obvinění proti mně nespravedlivě a nesmyslně vznášená a pocítil jsem to i na vlastním těle. Vyšetřovatelé mi ubližovali na těle, nejvíc mne bili po hlavě, facky se sypaly na moji hlavu ze všech stran, aniž jsem je mohl povětšinou čekat, protože při většině výslechů, jsem měl zavázané oči a nevěděl jsem ani, od koho a odkud lítají. Při vyšetřování se i často stávalo, že mi tloukli hlavou o stěnu.
Vyšetřovatelé Státní bezpečnosti prováděli tzv. ‚konfrontace‘ s druhými obviněnými, ovšem jaká to byla konfrontace, když jsem měl vždy zavázané oči… Nelze věc vysvětlit jinak než tak, že zase šlo o doznání nedovolenými nezákonnými způsoby na druhých vynucená nebo že šlo o samotné příslušníky Státní bezpečnosti, kteří tu vystupovali v roli spoluobviněných a konfrontovaných osob… Bylo mi také při výsleších nejrůznějšími způsoby vyhrožováno, že bude zavřená moje manželka, pokud se nepřiznám. Byly mi snižovány dávky jídla, často docházelo k tomu, že jsem byl v noci každou chvíli, třeba i každých 15 minut buzen… Byl jsem udržován ve stálém psychickém napětí, aby vynutili co nejvíce doznání… Očekával jsem a spoléhal, že u soudu budu mít možnost vše podle pravdy vysvětlit a uvést na správnou míru, a že soud bude spravedlivě a objektivně věci zkoumat a posuzovat, byl jsem však postupem samotného soudu zklamán. Po přečtení obžaloby při hlavním líčení jsem byl soudem dotázán, zda obvinění z trestné činnosti je pravdivé, a když jsem to popřel a začal jsem říkat vše podle pravdy, byl jsem okřikován, bylo mi odňato slovo… Soud mi tak úplně odňal možnost obhajoby…„

(viz Zápis Krajského soudu, rehabilitačního oddělení v Ostravě ze dne 26. 5. 1968, s. 2)

Adolf Pavel Ruš se však rehabilitace nedožil. Zemřel tragicky, při nehodě na motocyklu v roce 1971 u evangelického kostela v Třinci. Krajský soud v Ostravě rozhodl dne 4. října 1990 o zrušení rozsudku bývalého Státního soudu v Praze ze dne 18. září 1952, kterým byl Adolf Pavel Ruš odsouzen na 15 let pro trestný čin vyzvědačství a trestný čin velezrady. Spravedlnost však přišla pozdě…

text: br. Petr Majer
foto: Jednota ČsOL ve Frýdku-Místku

Článek Spravedlnost přišla pozdě… se nejdříve objevil na ČsOL.

Německá posádka pod velením fanatického viceadmirála Friedricha Frisia kladla urputný odpor. Zatímco na podzim roku 1944, zejména po razantním útoku československé brigády provedeném na státní svátek 28. října, vypadala její situace beznadějně, i přes více než půlroční obležení dokázali němečtí vojáci ještě v dubnu 1945 dobývat některé ztracené pozice. Frisius udržoval disciplínu drakonickými metodami a neváhal popravovat vlastní vojáky za sebemenší prohřešky. Jeho odhodlání bránit Dunkerque až do posledního muže vedlo k urputným bojům a zmařeným životům na obou stranách až do samého závěru války.

Boje o Filature

Klíčovým bodem pro vzpružení morálky posádky „Festung Diekirchen“, jak byl Dunkerque Němci označován, se měla stát demonstrativní útočná operace v západním perimetru obrany. Německé velení pečlivě vybralo ty nejelitnější muže své posádky, týdny je cvičilo k průlomu, aby udeřili na nejslabší článek obrany – pozice čerstvě zformované 8. roty II. praporu 51. pěšího pluku francouzských FFI u továrny Filature. Nečekaný útok v noci z 9. na 10. dubna Francouze zaskočil a ti s minimálním odporem opustili svá postavení.

Plán znovudobýt ztracené pozice na sebe nenechal dlouho čekat, a tak už 11. dubna v 17.30 vyrazily do útoku 3 bojové čety, první tvořili Čechoslováci tankového praporu 3, zbylé dvě pak francouzského 33. pěšího pluku FFI. Francouzi byli opět důvodem neúspěchu akce, neboť nejenže se nedrželi stanoveného plánu, ale dokonce začali střílet do postupujících Čechoslováků.

Na útok po válce ve své knize „Nebyli jsme svatí“ vzpomínal brněnský rodák a tehdy mladý podporučík Blahoslav „Cyril“ Zavadil: „Když jsme se dostali pod obranné valy, a tak i z dosahu přímé palby, zjistil jsem, že mně chybí málem polovina čety. To již ke mě přiběhl Lojza Wollman se zprávou, že mu právě zemřel v náručí velitel další čety podporučík Adam Adamovič se slovy ‚Pozdravuj mamku.‘ Po chvíli jsem se dozvěděl od několika příslušníků čety podporučíka Josefa Pončíka, že i francouzská rota nepokračuje v útoku. To už byl zraněn i velitel naší roty kapitán Procházka. Nyní jsme již bez dalších průtahů začali ustupovat.„

Další pokus o dobití ztracených pozic proběhl 15. dubna. S ohledem na nepříznivý terén nebyla možná přímá podpora tanků – hlavní zbraně naší brigády, které tak mohly útočící pěchotu podpořit jen v úvodní fázi útoku. Přestože útok od začátku probíhal podle plánu, když se naši vojáci dostali do blízkosti továrny, nepřítel zahájil silnou dělostřeleckou palbu. Útočící jednotky dosáhly určeného prostoru, ale utrpěly silné ztráty. Útok se brzy změnil v boj muže proti muži a ve večerních hodinách se zbytky útočících jednotek vrátily do svého výchozího postavení.

Pětidenní boje o Filature byly extrémně náročné a vyžádaly si ztráty 49 padlých Čechoslováků a 75 raněných. Německý odpor byl houževnatý a československým vojákům se nedařilo továrnu dobýt. Toto místo zůstalo v německých rukách až do samotné kapitulace.

Zformování Kombinovaného oddílu, jeho cesta přes Německo do Pomezí a Chebu

Zatímco obrněná brigáda sváděla krvavé boje u Dunkerque, československé exilové vedení usilovalo o to, aby se její jednotky zapojily do osvobozování vlasti. Britové ale postupovali severním Německem, daleko od hranic Československa, a tak bylo z organizačních a logistických důvodů rozhodnuto o zformování symbolické jednotky Kombinovaného oddílu, který se přidá k americkým jednotkám vstupujícím do Československa.

Rozkaz k jeho zformování padl 21. dubna 1945 a jádrem oddílu, pod velením podplukovníka Aloise Sítka, dosavadního velitele oddílu kanonů proti útočné vozbě, se stala baterie protiletadlových kanonů Bofors ráže 40 mm doplněná o pěchotu dvou motorizovaných čet tzv. motopraporu. Řada příslušníků Kombinovaného oddílu byla veterány bojů nejen od Dunkerque, ale i ze severní Afriky a od Tobrúku. Kolona oddílu čítala 7 motocyklů a 26 vozidel, z toho 3 jeepy, 6 třítunových nákladních automobilů, 6 tahačů s děly, 4 kolopásové obrněné transportéry Halftrack, 3 pásové obrněné transportéry Universal Carrier a 3 nákladní automobily a sanitku. Ve výzbroji kromě protiletadlových děl měli 14 lehkých kulometů Bren, tři protitankové vrhače min PIAT, 67 samopalů Sten a 57 pušek Enfield.

Oddíl se vydal na cestu 24. dubna přes Belgii a Lucembursko po trase Dunkerque – Brusel – Namur – Charleoi – Bastogne – Lucemburk. Německé hranice překročili 25. dubna 1945 přes pontonový most na Moselle a prvním německým městem byl pak silně boji poničený Igel. V cíli jejich cesty – ulicích Chebu – již v tu dobu bojovali vojáci jejich nadřízené americké 97. pěší divize (Trident).

1. května 1945 v 8:45 ráno se po předchozím průzkumu zformovala kolona k překročení československých hranic. V čele jely jeepy podplukovníka Sítka a štábního kapitána Pujmana, následované Universal Carrierem, tahači s protiletadlovými děly, šesti nákladními vozy, čtyřmi polopásovými transportéry Halftrack, třemi nákladními vozy 15cwt, dalšími dvěma Universal Carriery, třetím džípem a sanitkou, proud vozidel uzavíralo několik civilních vozů, které oddíl zrekvíroval cestou v Německu. Současně dorazili američtí filmaři, aby zdokumentovali vstup československých vojáků. Film kameramana, který je patrný z fotografií příslušníka oddílu Václava Straky, však od války zřejmě nikdo neviděl. V 9:00 kolona vyjela ze své poslední zastávky v Německu a o hodinu později překročila hranice u obce Mülbach, dnešního Pomezí nad Ohří. Na místě u železničního přejezdu na Pomezí, nedaleko současného pomníčku Československé zahraniční armády, byla vztyčena československá vlajka. Tu čest ji vztyčit měl rotný Jaroslav Květ, nejstarší člen protiletadlové baterie. Vojáci s dojetím zpívali hymnu a dle vzpomínek mnohých se konečně cítili „být doma“. Následoval přesun do Chebu, kde se vojáci Kombinovaného oddílu podíleli na udržování pořádku a správě osvobozeného území. Chebsko nebylo ani před válkou typickou českou oblastí, a tak se přítomnost Československé jednotky s britskou technikou stala pro místní zpupné Sudeťáky studenou sprchou.

Cesta do Plzně a do Prahy

6. května 1945 padlo rozhodnutí o přesunu oddílu do Plzně. Vojáci doufali, že se ještě zapojí do osvobození Prahy, kde propuklo povstání. Osud a především politické dohody tomu ale chtěly jinak. 7. května 1945 v 9:00 oddíl opustil Cheb a zamířil do Plzně, kam dorazil oklikou přes Bavorsko po trase Mitterteich-Tirschenreuth – Haid – Weidhaus – Rozvadov – Stříbro v pět hodin odpoledne. Přestože byli vojáci v Plzni nadšeně přijati, byli zklamaní, že nemohou pokračovat do Prahy, zastavila je demarkační linie v obci Kyšice. Podplukovník Sítek se snažil přesvědčit americké velení, aby oddíl mohl pokračovat do Prahy, ale neuspěl. Generál Eisenhower respektoval přání Stalina, aby Prahu osvobodila sovětská armáda. Až 10. května 1945 se štábní kapitán Pujman a rotný Ervín Bellák dostali do Prahy jako první a navázali kontakt s místními činiteli. Zúčastnili se i přivítání vlády na letišti v Kbelích.

11. května 1945 v 10:00 vyrazil oddíl z Kyšic do Prahy. Ve 14:00 dorazili do Košíř, kde je přivítal zástupce velitele povstaleckého velitelství „Bartoš“ plukovník Heřman. I když se tradovalo, že oddíl dorazil do Prahy před sovětskými vojáky, válečný deník protiletadlové baterie to vyvrací:

„10. květen 1945
Štábní kapitán Pujman odjíždí ráno do Prahy, aby navázal spojení s vojenskými i civilními činiteli v hlavním městě. Zúčastňuje se jako zástupce Čsl. vojenské jednotky ze Západu slavnostního uvítání členů vlády na letišti v Kbelích. Rozmlouvá s generálem Kutlvašrem a generálplukovníkem Rybalkem o vstupu Čs. Kombinovaného oddílu do Prahy. Jednotka zůstává v Kyšicích. Přijíždí delegace Národního výboru v Praze vedená kpt. Kudrnáčem s hlášením, že Národní výbor očekává příjezd jednotky do hlavního města a že všechna povolení pro příjezd jednotky do Prahy jsou vyřízena. Jednotka vysílá do Prahy ubytovatele společně s delegací, která se večer vrací, a připravuje se na zítřejší přesun. Část jednotky v síle jedné čety střeží německé válečné zajatce v táboře jz. Rokycan.

11. květen 1945
V 10.00 hod. odjezd kolony z vesnice Kyšice. Před odjezdem rozloučil se pplk. Sítek rozhlasem místní obce s občany kyšickými a poděkoval jim za přijetí a pohostinství. Osa pochodu: Kyšice-Rokycany-Beroun-Praha. Jednotka odjela do Prahy na výzvu kpt. Kudrnáče, člena Národního výboru v Praze. Na hranicích Velké Prahy dojel kolonu pplk. Sítek, který tlumočil rozkaz amerického sboru v Plzni, že jednotka musí zůstat v prostoru Plzeň a nesmí přijeti do Prahy. Protože z technických důvodů nebylo možno chybu ihned napraviti, nařídil velitel jednotky ubytování v Praze na jednu noc. Jednotka projela jako první část čs. zahraniční armády Košířemi, Smíchovem, přes most Legií, Národní třídu, Václavské náměstí, Ječnou ulici, Karlovo náměstí, Reslovou ulici a nábřeží zpět do Košíř. Vozidla byla zaparkována na fotbalovém hřišti klubu „Lev Košíře“ Na Cibulce. Mužstvo bylo ubytováno po domech v soukromých bytech. Obyvatelstvo Košíř přijalo jednotku vřele. Mužstvu dáno volno po provedení přípravy na další přesun.

12. květen 1945
V 10.30 hod. odjezd kolony z parkoviště na fotbalovém hřišti po ose pochodu Košíře-Beroun-Rokycany-Plzeň-Horní Bříza…„

Zatímco obyvatelé Košíř příslušníky Kombinovaného oddílu nadšeně vítali a ubytovali je ve svých bytech, sovětské velení za horlivé podpory generálů Bohumila Bočka a Ludvíka Svobody se postaralo, aby se naši vojáci hned druhý den vrátili do amerického pásma. Přestože šlo o událost nabitou symbolikou a vlasteneckou hrdostí, v poválečné historii se na Kombinovaný oddíl rychle zapomnělo – nehodil se do politické linie nově nastupujícího režimu, předzvěstí vývoje událostí mohla být i situace oddílu v Praze. Význam západního odboje posluhovači komunistů začali vymazávat bezprostředně po odeznění posledních výstřelů. Historie oddílu se uzavřela 19. května 1945, kdy se vojáci začlenili do svých původních jednotek do Čech navrátivší se Československé samostatné obrněné brigády. Prahu pak měli možnost navštívit ještě jednou, a to v rámci slavnostní přehlídky brigády, která proběhla 30. května.

Znovuzrození kombinovaného oddílu

Projekt Kombinovaný oddíl 1945 se snaží tento zapomenutý příběh vrátit do veřejného povědomí. „Kombinovaný oddíl je symbolem naděje, touhy po návratu a zároveň připomínkou křehkosti svobody,“ říká Radko Manda, sběratel a duchovní otec projektu. V rámci letošních akcí se uskuteční rekonstrukce příjezdu jednotky do Chebu, dobový vojenský tábor s autentickou technikou v rámci oslav osvobození Chebu, a především pietní akt u pomníčku u bývalé celnice v Pomezí. „V roce 1945 šlo o politické gesto. Dnes jde o gesto historické paměti,“ dodává Manda. Hlavním tahákem letošních vzpomínkových akcí budou tři britské pásové obrněné transportéry Universal Carrier, přesně v takovém počtu, v jakém byly součástí originální jednotky v roce 1945. Doplní je jeepy, motocykly a další vozidla v československém válečném zbarvení a více než dvacítka dobově oděných vojáků. V hojnějším počtu pak bude Československá samostatná obrněná brigáda zastoupena i na Slavnostech svobody v Plzni. Těžištěm projektu je právě kombinace historické věrnosti a důstojné připomínky lidského rozměru návratu. „Naše akce není jen rekonstrukce – je to živý důkaz, že hrdinství a ideály našich zahraničních vojáků a legionářů nejsou zapomenuty,“ uzavírá Manda.

Hlavní program projektu

● Sobota 26. dubna 2025 – Chebský hrad: V rámci oslav osvobození města Chebu bude veřejnosti představen dobový vojenský tábor Kombinovaného oddílu. K vidění budou uniformy, výzbroj i historická technika. V programu je kromě výstavy a komentovaných ukázek také příjezd na náměstí v závěru ukázky osvobození města americkou armádou.
● Neděle 27. dubna 2025 od 10:00 – Pomezí nad Ohří: Pietní vzpomínka u pomníčku Československé zahraniční armády u bývalé celnice. Proběhne rekonstrukce příjezdu Kombinovaného oddílu, slavnostní vztyčení státní vlajky a zpěv československé hymny – přesně tak, jak se událo 1. května 1945. Tímto symbolickým aktem se po osmdesáti letech navrací historická paměť na místo, kde začal návrat československých vojáků do vlasti.

Organizátoři a podpora

Za realizací projektu stojí vojensko-historické uskupení Benešovi muži sdružující kluby nadšenců, kteří dlouhodobě připomínají československou zahraniční armádu, a Československá obec legionářská. Jejich dlouhodobým cílem je uchování paměti na československý zahraniční odboj a jeho hrdiny, a to formou historických rekonstrukcí, vzdělávacích programů i veřejných připomínkových akcí. Projekt Kombinovaný oddíl 1945 vzniká s podporou Ministerstva obrany České republiky.

Osobnosti:

● Alois Sítek (1903-1993): Narodil se 11. září 1903 v Orlové, po maturitě na reálce nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích a svůj život zasvětil profesionální vojenské službě. Okupace ho zastihla jako štábního kapitána a velitele roty. Ještě před vypuknutím 2. světové války odešel do exilu. K československé zahraniční jednotce se přihlásil 25. srpna 1939 v polských Bronovich, následně se dostal do Francie a po jejím pádu byl evakuován do Velké Británie, kde prošel řadou kurzů včetně kurzu parašutistů. V březnu 1944 se stal velitelem oddílu kanonů proti útočné vozbě vyzbrojenými vynikajícími sedmnáctiliberními protitankovými kanony. S oddílem se na přelomu srpna a září 1944 vylodil v Normandii a v jeho čele stál po celou dobu obléhání Dunkerque do dubna 1944, kdy byl pověřen velením kombinovaného oddílu. Během války si vysloužil mnohá vyznamenání, mimo jiné Československý válečný kříž, britský Řád za vynikající službu (Distinguished Service Order), byl nositelem francouzských, amerických i sovětských vyznamenání. Po válce sloužil na Ministerstvu národní obrany a vystudoval Vysokou školu válečnou. V roce 1947 se stal jejím profesorem. Po komunistickém převratu jej nadřízení na jaře 1949 odeslali na „zvláštní dovolenou“, což bylo předzvěstí nuceného odchodu z armády. V té době byl Alois Sítek již plukovníkem generálního štábu a vedl katedru výsadkového vojska. Následně se mu však podařilo znovu odejít za hranice. Vrátil se do Velké Británie, kde žil až do své smrti 12. června 1993. Krátce poté, v září 1993, byl jmenován generálmajorem Armády ČR in memoriam.

● Jiří Pujman (1904-1964): Zástupce velitele kombinovaného oddílu se narodil 26. dubna 1904 v Chotěboři. Vystudoval reálné gymnázium a zapsal se na pražskou právnickou fakultu, kterou bohužel pro nedostatek finančních prostředků nedokončil. Prezenční vojenskou službu absolvoval u jezdeckého pluku 8 v Čáslavi, kde prošel i školou pro výchovu záložních důstojníků jezdectva. Jako záložák absolvoval několik vojenských cvičení a v hodnosti kapitána zažil v roce 1938 mobilizaci. V civilu úředník úrazové pojišťovny se zapojil do domácího odboje prakticky ihned po okupaci a byl spoluzakladatelem odbojového časopisu „V boj“, který rovněž redigoval. Po zatčení jeho manželky Marie v červnu 1940 byl odeslán do zahraničí. V Bělehradě podepsal přihlášku do čs. zahraniční armády a přes Turecko odcestoval do Palestiny k čs. vojsku na středním východě, kde postupně působil u výcvikového střediska, následně jako zpravodajský důstojník čs. východní skupiny a předseda redakční rady čs. exilových tiskovin „Zpravodaj“ a „Čechoslovák v Orientě“, pobočníkem velitele čs. části spojenecké nemocnice v Buselle u Alexandrie. Od 19. července 1942 byl přidělen k čs. lehkému protiletadlovému pluku 200 – Východnímu, jako velitel 5. roty 501. praporu, odkud byl 14. srpna 1942 přemístěn k 502. praporu jako velitel 12. roty a zbrojní důstojník praporu. S čs. lehkým protiletadlovým plukem 200 – Východním se účastnil druhé obrany Tobrúku. Následně se s jednotkou přesunul do Británie, kde v září 1943 převzal velení lehké protiletadlové baterie Československé samostatné obrněné brigády. V této funkci také odjel v srpnu 1944 na frontu do Francie, kde byl 1. listopadu 1944 lehce zraněn nástražnou minou při průzkumu palebných postavení. Jeho protiletadlová baterie se v dubnu 1944 stala jádrem Kombinovaného oddílu a s ní se vrátil do vlasti. Po válce byl povýšen na majora jezdectva v záloze, zemřel 17. května 1964 v Praze. Byl vyznamenán Čs. válečným křížem 1939, čs. medailí Za chrabrost, čs. medailí Za zásluhy I. stupně, čs. pamětní medaile SV-VB a britskými 1939-45 Star, Africa Star, France & Germany Star, Defence Medal, War Medal.

text: br. Miloš Borovička
foto: VÚA-VHA Praha, sbírka ČsOL, sbírka Roty Nazdar

Článek Od Dunkerque do Prahy se nejdříve objevil na ČsOL.

Vrátil se na rodné Těšínsko, které bylo obsazeno Polskem. Velmi těžce nesl, když byl Němci 15. března 1939 obsazen zbytek Československa a vytvořen Protektorát Čechy a Morava. Už tehdy byl rozhodnut, že odejde do československé vojenské
jednotky, která se tvořila v Polsku. Jenže rozpínavost fašistického Německa se obrátila proti Polsku, které Hitler 1. září 1939 napadl. Spolu s otcem byl 26. října 1939 předvolán na gestapo a následující den s dalšími židovskými spoluobčany poslán na práci do sběrného tábora Nisko nad Sanem, který se nacházel v nacisty obsazeném Polsku. Odsud zběhl a dostal se z
území okupovaného Němci do Sovětského svazu. Po překročení hranic pracoval na stavbě dráhy Vítkov-Raděchov. V červnu 1940 byl zatčen spolu s otcem NKVD a za nelegální přechod hranic byl odsouzen na deset let do tábora nucených prací Tuganskij na Sibiři. V lednu 1942 byl přemístěn do tábora Itatka. Za átkem února 1942 byl propuštěn a vstoupil do tvořící se československé jednotky v Buzuluku. Prodělal náročný výcvik a byl přidělen k rotě těžkých kulometů.

Dne 30. ledna 1943 byl 1. čs. samostatný polní prapor odeslán na frontu a v jeho sestavě Arnošt Steiner bojoval u Sokolova, Kyjeva, Bílé Cerkve, Žaškova, v karpatsko-dukelské operaci, a následně se účastnil všech bojů československé jednotky již na území naší vlasti až do Prahy. Za projevené hrdinství a odvahu na frontě, byl vyznamenán Řádem Bílého lva „Za vítězství“ II. stupně, sedmi Československými válečnými kříži 1939, dvěma Medailemi „Za chrabrost před nepřítelem“, a dalšími československými a zahraničními řády a medailemi. Vojáci mu dali přezdívku „Železný Arnošt“, protože všemi boji prošel nezraněn.

Po válce se v roce 1946 oženil a se svou manželkou Gerdou žil v Brně, kde se jim narodil jediný syn Petr. Arnošt Steiner odešel z armády v roce 1946. Několikrát mu bylo nabídnuto členství v KSČ, avšak vždy odmítl. Byl zaměstnán u národního podniku Prefa v Brně jako elektroúdržbář a později jako mechanik v brněnském národním podniku Orthopedie. V šedesátých letech byl povýšen do hodnosti podplukovníka v záloze. Jeho naděje v brzký návrat demokracie však uhasla v srpnu 1968 invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Pádu komunistického režimu se Arnošt Steiner nedožil, zemřel v Brně v roce 1982 jako širšímu okolí neznámý člověk. Do hodnosti plukovníka byl povýšen in memoriam v roce 1991.

Arnošt Steiner byl jedním těch důstojníků, kteří vynikali statečností, odvahou a především nezdolnou vůlí splnit bojové úkoly v boji za svobodu své země. Byl pro ostatní vojáky Československého armádního sboru velkou autoritou a vzorem. Do konce života zůstal věrný svému vlasteneckému přesvědčení a v poválečném Československu odmítl nabízenou kariéru za cenu vstupu do KSČ. Byl skutečným hrdinou. Jako zvláštní projev úcty za mimořádné činy spojené s osobním hrdinstvím projeveným v bojích druhé světové války udělilo město Třinec plk. i. m. Arnoštu Steinerovi dne 12. listopadu 2015 Čestné občanství.

Čest jeho památce.

text a foto: br. Petr Majer

Článek 110. výročí narození plukovníka i. m. Arnošta Steinera se nejdříve objevil na ČsOL.

Nemecká okupačná správa, nastolená po vypuknutí SNP v auguste 1944, po nezdaroch povstalcov zmenila svoje ciele. Po potlačení povstania a prechode povstaleckých jednotiek na partizánsky spôsob boja sa nemecké jednotky, podporované aj Hlinkovou gardou, zamerali na úplné „vyčistenie“ Slovenska od partizánov, ktorí im spôsobovali značné problémy v tyle. Jednou z takýchto bášt sa stala aj oblasť Stropkova a jeho okolia, kde pred príchodom Červenej armády a 1. čs. armádneho zboru pôsobilo niekoľko partizánskych skupín. Najsilnejšou z nich bola partizánska skupina Čapajev so silou približne 1000 mužov.

Partizánske skupiny nemohli fungovať bez podpory miestneho obyvateľstva. Preto sa jednotky pohotovostnej skupiny H, bezpečnostnej polície a bezpečnostnej služby (SIPO – Sicherheitspolizei a Sicherheintsdienst – SD) zamerali nielen na boj s partizánmi, ale aj na represálie voči civilistom, ktoré mali slúžiť ako preventívne opatrenia pred ďalšou podporou partizánov. Jadro týchto jednotiek tvorili Einsatzkommando 13 a 14, ako aj Sonderkommando 7a, 15, 27 a 29. Na východnom Slovensku pôsobilo Zvláštne komando ZbV 27, ktoré malo sídlo v Prešove a bolo určené na pacifikáciu východného Slovenska.

Podpora obyvateľstva partizánom zahŕňala nielen poskytovanie úkrytu, ale aj potravinovú a zdravotnú pomoc. Obyvatelia poskytovali krytie a informácie o pohybe nemeckých jednotiek. Už v auguste 1944 sa partizáni z oddielu „Za rodinu“ stretli v Tokajíku u Petra Pana s miestnymi obyvateľmi a obyvateľmi okolitých dedín, ako sú Mrázovce a Miňovce. Diskutovalo sa o zásobovaní partizánov a zapojení civilistov do odboja. Šesťdesiatročný Ivan Medvedz z Tokajíka sa odhodlal zničiť olšavský most, ktorý bol dôležitou dopravnou tepnou. Ďalší muži z Tokajíka sa aktívne zapájali do partizánskych akcií, vykonávali hliadky, šírili letáky a poskytovali správy o pohybe nemeckých síl na trase Stropkov – Kelča – Domaša.

Noc z 18. na 19. novembra 1944, ktorá predznamenala tragickú krvavú nedeľu v Tokajíku, bola osudná. V ranných hodinách dorazilo do obce približne 200 nemeckých vojakov. Dedinu obkľúčili, prehľadávali domy a zadržali mužov, ktorým nasadili putá. Tých zhromaždili v záhrade pri gréckokatolíckej cerkvi. Do poludnia tam sústredili 34 miestnych mužov.

Okolo pol dvanástej dostali rozkaz pochodovať smerom k Brusnici, čo odštartovalo tragédiu známu ako Tokajícka masakra. Muži verili, že ich vedú kopať zákopy pre nemeckú obranu. Po príchode k potoku Tokajec, pod les Podperelisok, vzdialený asi kilometer od obce, ich zastavil veliteľ 27. ZbV komanda Prešov spolu s ozbrojenou jednotkou. Jeden z vojakov začal čítať rozsudok. Bez súdneho procesu boli obvinení z podpory partizánov a z vrážd nemeckých vojakov. Rozsudok, údajne podpísaný menom Dr. Jozefa Tisa, znel: „Za pomoc partizánom sa odsudzujete na trest smrti zastrelením… Rozsudok bude vykonaný ihneď.„

Niektorí muži sa pokúsili utiecť, no boli zastrelení. Celkovo zahynulo 34 mužov, ktorých pre istotu dokončovali streľbou alebo kopancami. Streľbu prežili iba dvaja – Andrej Stropkovský a Michal Medvedz. Michala zachránilo telo jeho brata, ktoré na neho spadlo a ochránilo ho pred ďalšou guľkou. Bol však vážne zranený – guľka uviazla len dva centimetre od jeho pľúc a zostala v tele až do konca jeho života. Obaja preživší sa schovávali na kolibe v lese, kým neprišla Červená armáda (4. ukrajinský front).

Tragédia vyvrcholila 20. novembra 1944, keď nemeckí vojaci obkľúčili dedinu, vyhnali ženy a deti a celú obec zapálili.

Po druhej svetovej vojne bola obec Tokajík čiastočne obnovená. Dnes je tu pamätník a múzeum pripomínajúce túto tragédiu. Tokajík sa stal súčasťou smutného zoznamu Nemcami vypálených obcí a sídiel, ktorých počet po celej Európe presahuje stovku.

Česť ich pamiatke.

text: Ján Vachaľ

Zdroje/viac info:

• Kasarda. J, Tokajícka tragédia (2015) Dostupné na: https://www.rusyn.sk/10941-sk/tokajicka-tragedia/
• https://www.obectokajik.sk/historia
• https://www.teraz.sk/regiony/tokajik-sa-po-vojne-dlho-spamataval/413700-clanok.html

Článek Tokajícka tragédia se nejdříve objevil na ČsOL.

Autor tohoto článku, syn plukovníka Jaroslava Tomčíka Ing. Jan Tomčík, při psaní vychází jednak z písemných pamětí a válečného deníku otce (viz knihu Jaroslava Tomčíka Ve vichru 20. století, zkompletovanou jeho dcerou Věrou Daďovou, roz. Tomčíkovou), jednak z vlastních prožitků a vyprávění táty při společných vycházkách v krajině Hostýnských vrchů, a zejména návštěv maminky, táty, stařenky a dalších příbuzných ve Slavkově pod Hostýnem, kde se Jaroslav Tomčík v roce 1909 do celkového počtu jedenácti dětí narodil (dospělosti se jich dožilo devět).

Tátova vojenská služba v letech 1929-31. Nástup do Mukačeva, jako maturant povolán do Košic pro důstojníky v záloze. Poté kadetka, pro úspěšné studium byl ustanoven zástupcem velitele čety v hodnosti četař aspirant. Následně se vrátil do Mukačeva, ale byl znovu povolán do Košic, jako instruktor, a k 1. lednu 1930 byl jmenován podporučíkem. Nabídku, aby zůstal ve vojenské službě nepřijal, byl učitel a své povolání miloval.

Přišel 15. březen 1939, den okupace okleštěného území bývalého Československa hitlerovskou armádou. V té době Jaroslav Tomčík bydlel a učil 5. třídu chlapecké školy v Bystřici pod Hostýnem. Toho dne silně chumelilo. Zpráva o okupaci se již roznesla. Táta vstoupil do třídy, kde panovalo velké vzrušení, vysvětlil žákům situaci a vybídl ke klidu. Do třídy přišel ředitel školy, výuka byla ukončena a žáci šli domů. Masarykova svoboda skončila.

Jeho myšlenky se zabývaly jak z této nesvobody uniknout. Pokusil se využít konání Esperantského světového kongresu ve Švýcarsku. Za tím účelem zajel do Holešova zažádat o vízum, ale německý úředník žádost po přečtení roztrhal. Začal tedy zkoumat další možnosti. Možnost dostat se přes hranice na Slovensko z Nového Hrozenkova přes Javorník  zamítl.

V říjnu 1939 jej navštívila paní Herma Lančíková, manželka starosty Přerova pana Františka Lančíka, který už dříve odešel ilegálně za hranice a právě se nacházel v Bělehradě a mířil dále do československé armády vznikající na jihu Francie. Řekla, že její sedmnáctiletý syn Jaroslav je na seznamu osob určených na práci „do reichu“ a požádala jej, aby, kdyby náhodou „šel ven“, vzal jejího syna Jarku s sebou. Sdělila, že zná železničáře pana Jana Neumanna z Olomouce, který by je převedl z Moravy na Slovensko. Následně s ním byly domluveny podrobnosti přechodu. K přechodu se ještě přidal Vojtěch Bubílek. Odjezd tříčlenné skupiny s lyžemi byl stanoven na Silvestra, 31. prosince 1939, v den ročního výročí sňatku Jaroslava Tomčíka s manželkou Ludmilou, roz. Kalábovou. (Syn Jaroslav se jim narodil 12. června 1940.) Továrník Robert Slezák mu dal na cestu 5 000 korun, František Kapavík 10 amerických dolarů. V Hulině se setkali s Jarkou Lančíkem, kterého doprovázely maminka s dcerou Evou a sestra Růžena Stoklásková s panem Neumannem. Pokračovali vlakem do Veselí nad Moravou, kde vystoupili a šli do nádražní restaurace se silvestrovskou náladou. Po setmění se rozloučili se ženami a šli za panem Neumannem. (Jana Neumanna Němci později zatkli a byl popraven v Brně.) Do restaurace se právě vracela německá hlídka. Po půl hodině chůze pan Neumann ukázal směr, poděkovali mu, rozloučili se a pak již tři lyžaři klusali ke slovenské hranici do obce Skalice, odkud vyjížděl vlak a dopravil je do Bratislavy. U nádražní restaurace se domluvili s taxikářem, k penězům přidali troje lyže, a před půlnocí vyrazili k maďarské hranici. Za hodinu z auta vystoupili a šli směrem na jih, jak ukázal šofér. Po hodině chůze vešli do nějaké vesnice, kde na silvestrovské tancovačce vypukla rvačka, ke které přišli vojáci pohraniční stráže, všimli si jich a odvedli je na strážnici a potom je odvedli na sever ke slovenské hranici a tak se ocitli zpátky v Bratislavě.

Přes známé se dostali do Nitry, pak přešli přes Dunaj do vesnice, kde nasedli na vlak do Budapešti. Do vlaku nastoupili maďarští četníci, kteří je zatkli a doprovodili do Nových Zámků (zabraných Maďarskem), kde museli vystoupit. Četníci je zavedli do soudní budovy s věznicí v suterénu, kam je strčili. Byli zde již další emigranti. Zde pobyli asi dva týdny, pak museli podepsat prohlášení, že již nikdy se do Maďarska nevrátí. Pak jich celkem jedenáct spoutali, strčili do vlaku jedoucího neznámo kam. Vlak zastavil blízko rakouské hranice na nádraží Hedšalorn. Pak je četníci vedli ke hranici a stal se zázrak. Četnický velitel ukázal k budově se slovy: „tam je Rakousko“, pak se otočil k jihu: „tam je Jugoslávie“. Četníci odstoupili a exulanti byli volní.

Přišli k maďarské vesnici, kde se rozdělili na tři skupiny. Tátova skupina byla čtyřčlenná, přišli do nějaké vesnice odkud jel vlak do Budapešti. V konečné fázi jeli taxíkem na francouzský konzulát. Po výslechu druhý den byli transportováni do Bělehradu.  Přes dílčí potíže – maďarsko-jugoslávskou hranici museli přejít pěšky až do Subotice, cesta rychlíkem, kde po nich jugoslávští četníci požadovali doklady, které neměli, a tak museli vystoupit a pokračovat dalším rychlíkem zpět do Subotice – nakonec doputovali až do Bělehradu, do Sokolského domu, kde již byly stovky československých emigrantů. Byly jim vystaveny francouzské pasy a odjeli rychlíkem přes řeckou Saloniku do tureckého Istanbulu, dále do Ankary, do Alepa v Sýrii až do Beyruthu v Libanonu. Tam už přijeli rozděleni. Pak se dali francouzským parníkem do egyptské Alexandrie a poté přes Středozemní moře do francouzské Marseille, odtud vlakem do městečka Agde. Zde vznikla a organizovala se československá armáda na západě. Jaroslav Tomčík zde byl prezentován 6. února 1940 u náhradního tělesa, kde již pracoval František Lančík, Jarkův otec. Táta mu oznámil, že jeho syn Jarka je na cestě do Agde, neboť nejeli současně stejným vlakem.

V Agde byl zařazen jako velitel 5. roty k 2. pěšímu pluku, jehož velitelem byl plukovník Jan Satorie. Dne 10. května 1940, při pobytu v Paříži na dovolené, zamířil do Versailles. To bylo uzavřeno, lidé byli na ulicích a v kavárnách hlučně hovořili a gestikulovali. V novinách stálo velkými písmeny: „Němci přepadli Holandsko a Belgii a už také vpadli do Francie. Všichni vojáci, kteří jsou na dovolené v Paříži, ať ihned nastoupí u svých jednotek.“ Rychle odjel zpátky do Agde. Najednou měli Francouzi pro naše vojáky vše, co dříve nebylo a chybělo. Válka byla tady.

Zmatek a zmar ovládl Francii. Pochod pluku Francií – stále stejný obraz, podél silnic po obou stranách odhozené pušky francouzských vojáků, českoslovenští vojáci jsou poslední, kryjí ústup Francouzů a jsou v bojovém kontaktu s německým nepřítelem. Velení roty převzal poručík z povolání Jan Němec, Jaroslav Tomčík převzal velení čety.

Pluk dorazil do prostoru Gilbert a zaujal obranné postavení. Za dvě hodiny se pluk shromáždil v lese Sorgues, přišel rozkaz k přesunu na jižní břeh řeky Loiry. Pěchota odjela do Gien. Ústup. Vojáci zaujali obrana na řece Sauldre, následoval ústup přes řeku Chér u Tenioux, zajištění mostu u Chartres a Thenioux. V Chez le Chretien byl shromážděn celý pluk.

Po neúspěšné obraně mostu přes Chér zůstal Jaroslav Tomčík sám jen s asi deseti vojáky. Usedl vedle řidiče chenilettu a vojáci usedli na tančík. Dojeli k městu Chateau Rouge, kde vlál na kostele bílý prapor. Z města jim vyšla vstříc delegace se starostou a prosila je, aby odešli. Město prohlásili za „otevřené“ a vyvěsili bílou vlajku, aby je Němci nebombardovali. Následně, v tábořišti Bucque u Perigues, zjišťuje Tomčík situaci u francouzského velitele. Je zde mnoho ztracených československých vojáků. Dostal jejich seznam a byl jmenován velitelem skupiny přibližně 150 mužů. Požádal o vlak do Bordeaux. Po příjezdu do přístavu žádal francouzské velitelství o zajištění přesunu do Anglie. Francouzský generál sdělil, že přístav je již obsazen a všude jsou Němci. Proto požádal o dva vagony do Narbonn, na druhé straně Francie, blízko Agde. Vagony dostali a druhý den se v Narbonne setkali se svým plukem. Šel se hlásit plukovníku Satoriemu. Ten nařídil, aby celou skupinu nechal nastoupit rozdělit na ty, kteří chtějí zůstat ve Francii a ty, kteří chtějí pokračovat dále v boji v Anglii. Druzí pak jeli vlakem do přístavu Séte, nasedli na egyptskou loď (loď zajistili Angličané na žádost prezidenta Beneše) a vyrazili do Gibraltaru. Zde přestoupili na britskou loď Viceroy of India.

Tak pro Jaroslava Tomčíka skončilo francouzské bojové nasazení 1. československé pěší divize. Jejím velitelem byl do června 1940 generál Rudolf Viest, nahrazený generálem Bedřichem Neumannem (krycí jméno Bohuš Miroslav). Velitelem 1. pěšího pluku byl plukovník Jan Kratochvíl, velitelem 2. pěšího pluku byl plukovník Jan plk. Jan Satorie.

Asi 30. června 1940 zakotvila loď v jihoanglickém přístavu Plymouth. Bylo odpoledne a právě odletěli Němci, kteří před chvílí přístav bombardovali. Ulice města byly prázdné. Všude klid a pořádek, tu a tam stály bezpečnostní hlídky. Jaký to byl rozdíl se zmatkem ve Francii! Kolona automobilů po několika hodinách jízdy zastavila před nenápadným parkem. To bylo Cholmondeley v hrabství Cheshire. Veliký park s mnoha starými duby a se spoustou připravených prázdných stanů. Na konci parku měl sídlo majitel, Lord of Cholmondeley.

Citujme z poznámek Jaroslava Tomčíka:

Československá armáda se stávala v Anglii velmi populární svými kulturními a sokolskými vystoupeními. Po jednom koncertu přišel mezi nás Jan Masaryk a řekl: „Chlapci, to, co jste dnes předvedli, by nedokázalo ani deset diplomatů.“ Československé jednotky v Anglii nezahálely. Britské velení nás často posílalo na různá místa, nejčastěji na pobřeží, kde jsme prováděli ostrahu proti možné invazi německých vojsk do Anglie. A tak po skončení bitvy o Francii zbytky československých jednotek byly evakuovány do Velké Británie, kde se staly základem 1. československé smíšené brigády, velitel generál Miroslav (pravé jméno generál Bedřich Neumann).

Vzpoura. Z Francie do Anglie nás přijelo necelých 5 tisíc, většina byla důstojníci, kteří neměli komu velet. Na MNO v Londýně to vyřešili nešťastně tak, že byla zřízena kategorie nezařazených důstojníků a já byl mezi nimi. Pak z Londýna dne 20. 10. 1940 přijelo několik generálů, vč. ministra národní obrany Ingra. Oznámili nám, že nezařazení důstojníci budou sloužit jako obyčejní vojáci, hodnosti se přestěhují na prsa s žoldem 6,5 šilingu. Byla z toho velká debata a nespokojenost na obou stranách. Více než 100 nezařazených důstojníků napsalo a podepsalo stížnost prezidentu Benešovi. Po fázi nátlaku na odvolání podpisů zůstalo 29 důstojníků a v brigádním rozkaze nás vyloučili z armády. 5 měsíců trvaly různé strkanice, pak jsme dostali papíry a jízdenky k brigádě zpět a začali opět sloužit. Uložené tresty a pachuť kolem byly smazány abolicí prezidenta Beneše.

19. 4. 1941, sobota. Churchill byl na návštěvě u 1. praporu. Oslava – defilé. Přítomen byl také prezident Beneš.

10. 7. 1941, Londýn. Dopoledne s Laušmanem: Jan Masaryk včera řekl rozhlasem domů, že určitá skupina si chce přihřát polívčičku na ruském konfliktu… Po příjezdu do Leamingtonu se dozvídám: Soudní řízení proti skupině 29 důstojníků bylo zastaveno abolicí prezidenta republiky ze dne 17. 6. 1941.

22. 6. 1941, neděle. Válka rusko-německá. Ve 4 hod. ráno vtrhli Němci do SSSR. Hromová rána – světová událost. Jsou-li Rusové dobře připraveni, myslím já, může být do Vánoc po válce a my doma! Večer mluvil Churchil do rozhlasu – krásně, všichni jsme poslouchali bez dechu. Řekl, že Velká Británie bude Sovětskému svazu pomáhat až do vítězného konce.

Rodina Lančíkova. František Lančík, starosta Přerova, z Agde přešel do Anglie. Jeho syn Jarka Lančík byl příslušníkem 311. čs. bombardovací perutě. Z deníku táty:

V 10.00 hod. 3. 7. 1941 jsem dostal od Franty Sadila telegram: Jarka Lančík je nezvěstný. 4. 7. v dopise – Jarkův bombarďák byl sestřelen anglickým stihačem, 5 mrtvých, 1 nezvěstný. 5. 7.  z dopisu – Jarka byl zadní střelec, dále v letadle Sgt. Helma, Sgt. Plocek, P/O Hapala, Sgt. Petrucha a Sgt. Dolejš.

7. 7. 1941. Pohřeb Jarky Lančíka. Po urgencích a prosbách mohl otec Lančík uvidět Jarkovo tělo. Otevřeli rakev, tělo už bylo v rozkladu. Otec byl šťasten, poznal syna podle rukou a nohou. Paní Herma Lančíková, manželka a matka.

4. 6. 1942 zpráva v novinách: „Brno, 3. 6. 1942. Stanným soudem v Brně odsouzeni k smrti zastřelením …Lančíková Herma roz. Dvořáková, okres Přerov“.

18. 7. 1942 se dozvídám z Našich novin strašnou zprávu: Nacisté popravili Evu Lančíkovou, naroz. 1924! V brněnských Kounicových kolejích byly postupně zastřeleny paní Herma Lančíková a dcera Eva. František Lančík přišel o všechny své nejdražší, zůstal sám.

27. 10. 1941. Ráno odjezd z Purton Stoke přes Londýn do Leamingtonu. Večer v rozkaze v Kinetonu: por. Jaroslav Tomčík povýšen na nadporučíka s platností od 7. března 1941!!!

10. 3. 1942. V brigádním rozkaze č. 53/578: npor. Jar. Tomčík je odeslán do kurzu pro velitele rot v Doddingtonu, od 13. 3. do 9. 4. 1942.

14. 4. 1942. Účastnil jsem se speciálního kurzu pro důstojníky v Moreton Morrel. Byli přítomni generálové Ingr a Miroslav.

26. 4. 1942, neděle. Llangadock: ostrá střelnice. Střelba z pušek Tommygunu, A.Tk.G., Brengun.

31. 3. 1943, středa. Odpoledne u plk. Lišky, velitele brigády, jsem předložil výchovný program na měsíc duben 1943. Přišel fonogram, že mám odjet do Londýna.

17. 4. 1943, sobota. Teprve dnes přinesly noviny zprávu, že v pátek v noci RAF bombardovala Plzeň, Škodovku! Sestřeleno 37 letadel!

15. 5. 1943, sobota. Do SSSR odchází první várka důstojníků z Anglie: Přikryl, Krátký, Novák, Kukla, Záhora, Moravec, Kaplan.

16. 5. 1943, neděle. Beneš je v USA s Churchillem u Roosevelta.

23. 7. 1943, pátek. Američané dobyli Palermo, boje o Katánii trvají. Podle brig. rozkazu odchází ke svobodným Francouzům další skupina asi 15 čs. důstojníků – hodně pozdě!!

31. 7. 1943, sobota, Londýn. Navštívil jsem na MNO pplk. Brože, který mi sdělil, že plk. Alois Liška, velitel brigády, byl povýšen na generála (stejně jako plk. Kratochvíl, který je v SSSR).

13. 8. 1943. Čs. jednotka ze Středního východu přijela dnes do tábora u Colchesteru.

1. 9. 1943, pátek. Dnem 1. září 1943 vstupuje v platnost nová organizace čs. jednotky ve V. Británii: Československá samostatná obrněná brigáda.

10. 9. 1943, pátek. Připravuji si projev na 14. 9. k úmrtí TGM. Odpoledne na velitelství brigády u pplk. Klapálka, zástupce velitele brigády. Klapálek mi škrtl v přehledu vykonané osvětové činnosti odstavec o vojácích ze SV, že neumí anglicky (Klapálek: neměli jsme na to čas!!).

9. 10. 1943, sobota. Příjezd do Edinburgu dopoledne po dvou hodinách zpoždění v 11.00 hod. Při východu z Waverly Hotel jsem potkal norského krále Haakona, právě odcházel, sám, bez ochrany, ochranka šla daleko za ním, velmi prostý a lidský člověk.

27. 10. 1943, středa. V podvečer 28. 10.: Veliká vojenská přehlídka nově reorganizované a vyzbrojené brigády. Přítomen prezident Beneš a mnoho jiných  významných hostí.

1. 12. 1943, středa. BBC: V Egyptě se konala konference Churchil, Roosvelt a Čankajšek, usnesení a společný postup proti Japonsku

5. 12. 1943, Londýn. Dopoledne v Putney u R. Bechyně, který mi sdělil obsah dopisu, který poslala skupina Bechyně, Laušman, Čaplovič, Jurnečková a Janšta prezidentu Benešovi před jeho odjezdem do Moskvy.

6. 1. 1944, úterý. Dr. Beneš se vrátil z Moskvy do Londýna. Mezi důstojníky se hodně mluví o cestě prezidenta Beneše do Moskvy.

3. 2. 1944, čtvrtek, Londýn. Dopoledne slavnostní zahájení Státní rady. Projev prezidenta Beneše.

20. 3. 1944, pondělí. Brigádní rozkaz přinesl, že npor. Jaroslav Tomčík je ustanoven osvětovým náčelníkem brigády na místo škpt. Picky, který odchází do SSSR.

27. 5. 1944, sobota. Stěhování z Anglie do Skotska

6. 6. 1944 INVAZE spojeneckých armád do EVROPY. Odpoledne shromáždění velitelů na velitelství brigády v Galashiels.

7. 8. 1944, pondělí. Stěhování brigády z Melrose přes Rochester, Scotch Corner a York do North Burton u Bridlingtonu.  

16.-17. 8. 1944. Brigádní cvičení

21. 8. 1944, pondělí. Prezident Beneš se přišel rozloučit s brigádou před odchodem do pole.

26. 8. 1944, sobota. Přesun čs. obrněné brigády do naloďovacího prostoru na jižním pobřeží Anglie.

30.-31. 8. 1944 Naloďování v přístavu v Londýně při ústí řeky Temže. Naše loď SAMPA vyplouvá ze Southend on Sea do Kanálu La Manche podél anglického pobřeží ve velkém konvoji.

5. 9. 1944, úterý. Epaney kamp u Falaise: celá brigáda ubytována v lese a v zahradách pod stany.

21. 9. 1944, čtvrtek. Gen. Ingr jako hlavní velitel navštívil brigádu. Rezignoval před 2 dny z funkce ministra NO, kterou převzal Jan Masaryk.

9. 10. 1944, pondělí. Dopoledne na velitelství brigády ve Wormhout, viděl jsem plán DUNKERQUE a úkol při obléhání přístavu.

12.-14. 10. 1944. Večer jsem povolán na vel. brigády (Liška, Ondráček, Pospíšil). Zítra odjedu k Amiensu do tábora pro čs. vládní vojsko a zajatce. Odjezd do tábora vládního vojska, prezentace a odvody, přítomno 6 důstojníků a 239 mužů. Dopoledne přísaha, 3 odmítli jít k prezentaci, příjezd asi 200 Romeláků.

Zde je konec válečného deníku Jaroslava Tomčíka.

Rychlý postup invazních anglo-amerických armád znemožnil ústup části německé armády, která se uchýlila do severofrancouzského přístavu Dunkerque na francouzsko-belgické hranici. Nepřítel v počtu 10-15 tisíc mužů, jimž velel admirál Frisius, musel být pod kontrolu, aby neznepokojoval týl spojenců. Tímto úkolem byla pověřena Československá samostatná obrněná brigáda s ostatními spojeneckými oddíly, která přístav obklíčila a zabránila silnému nepříteli vést ofenzivní útoky proti týlu postupující 21. skupiny armád. Brigáda též zabránila posilování a zásobování obklíčené posádky. Nepřítel rozvodnil síť kanálů kolem přístavu, všude byla samá voda a bahno. Území kolem Dunkerque bylo poseto minovými poli, na kterých zahynulo mnoho našich vojáků. Ti museli z tanků dolů a zalehnout do bláta. Tímto úkolem byli velmi nespokojeni a zklamáni. Brigáda byla připravena na pohyblivý boj a tady v blátě tanky rezivěly.

Opět z tátových pamětí:

Chlapci z „Našich novin“ zachytili z rozhlasu zprávu, že Sověti dobyli koncentrační tábor Buchenwald, kde bylo osvobozeno mnoho Čechoslováků. Zašel jsem za velitelem brigády Aloisem Liškou a požádal o dovolenou, a také o nějaké potraviny, cigarety, čokoládu apod. Velitel mi dal souhlas. Dostali jsme plně naložený náklaďák, do něj nasedli i dva redaktoři z „Našich novin“, pro sebe jsem vzal malé auto Austin a příští den časně ráno jsme vyrazili. Přes Cáchy jsme dojeli až k Buchenwaldu. Službu tam konali Američané, kteří nás ochotně pustili dovnitř. Zde jsem hovořil s redaktorem Ferdinandem Peroutkou, poslancem Tomešem a celou řadou dalších. Večer jsem měl přednášku o čs. armádě na západě, bylo nabito. Druhý den mi vězni ukázali plynové komory, kamenný lom, kde pracovali a pece, kde Němci spalovali mrtvoly. Byl jsem z toho na nic. Návštěva tábora patří k mým nejhlubším životním zážitkům. Tím pro mne skončila  2. světová válka. Třetího dne jsme odjeli zpět k brigádě. Německo kapitulovalo, admirál Frízius, složil kapitulaci do rukou generála Aloise Lišky a ten vydal rozkaz k odjezdu do Československa. Brigáda se dne 12. 5. 1945 po vlastní ose vydala domů přes Lucemburk k Rozvadovu na naši hranici, kterou jsme překročili 15. 5. 1945 a zamířili na Plzeň. Tam jsme zastavili a přenocovali v okolních vesnicích. Čeští lidé nás přijali s nadšením, ale byli nějací nervózní a říkali, že v okolí ještě řádí Wehrvolf, jednotlivé skupinky Němců, kteří plánovaně terorizovali český lid. Moje OPL četa byla ubytována v Němčicích.

Za využití vzpomínek a deníkových záznamů svého táty sepsal Ing. Jan Tomčík,
člen Jednoty Československé obce legonářské Praha 10

Článek Z okupované vlasti do Čs. samostatné obrněné brigády – Cesta plk. Jaroslava Tomčíka se nejdříve objevil na ČsOL.

Josef Kholl se narodil 22. července 1914 v Novém Dvoře č. p. 97 v Plavsku v rodině lesníka, který pracoval pro majitelku strážského panství, slavnou operní pěvkyni Emu Destinnovou. Poté, co byl jeho otec povolán v roce 1915 na východní frontu, se celá rodina na dobu války přestěhovala k rodičům lesníka Kholla do Králova Městce. Po skončení války a návratu Josefa Kholla staršího ze zajetí se celá rodina přestěhovala do Vysoké u Příbrami, kde malý Josef Kholl prožil dětská léta a kde v nedalekém Bohutíně absolvoval obecnou a 1. ročník měšťanské školy. Poté vystudoval reálné gymnázium v Příbrami a po maturitě nastoupil vojenskou základní službu u dělostřeleckého pluku v Plzni.

Po absolvování školy pro důstojníky v záloze v Litoměřicích a vojenské akademii v Hranicích nastoupil v roce 1936 jako poručík k pěšímu pluku v Berouně.

Po obsazení zbytku Čech, Moravy a Slezska německými okupanty v březnu 1939 se zapojil do odbojové činnosti v řadách vojenské ilegální organizace Obrana národa na Berounsku. Poté, co Němci činnost této organizace odhalili, se mu podařilo uniknout a po strastiplné cestě se přihlásil u československé vojenské jednotky na Středním východě. S tou se zúčastnil bojových akcí v Sýrii a první a druhé obrany libyjského přístavu Tobruk.

Po skončení bojů v Africe byl na vlastní žádost převelen na východní frontu k 1. československé samostatné brigádě v SSSR, se kterou se jako velitel 1. praporu zúčastnil bojů u Kyjeva, Vasilkova a Bílé Cerekve. V roce 1944 byl povýšen do hodnosti štábního kapitána. Během Karpatsko-dukelské operace, během přesunu ke kótě 694 Hyrowa hora dne 22. září 1944, zahynul při minometném/dělostřeleckém přepadu. V roce 1946 byly jeho ostatky převezeny do rodinné hrobky v Rakovníku.

O Josefu Khollovi pojednává kniha PaedDr. Josefa Velfla, ředitele Hornického muzea v Příbrami, Grand generál Josef Kholl ve světle vzpomínek, která popisuje jeho život, odbojovou činnost proti nacismu, působení v bojích na Středním východě a s Rommelovou armádou v Africe a jeho podíl na osvobozování Ukrajiny v rámci československých jednotek bojujících na východní frontě.

V jeho rodné obci mu byl v září 1979, při příležitosti oslav 35. výročí Karpatsko-dukelské operace, odhalen pomník. Nyní je tento pomník veden u Ministerstva obrany České republiky jako válečný hrob. V roce 2019 byla jindřichohradeckou jednotou Československé obce legionářské, při příležitosti 105. výročí Khollova narození, odhalena na jeho rodném domě pamětní deska.

Josef Kholl byl nositelem mnoha vyznamenání a v roce 1969 byl jmenován do hodnosti generálmajora in memoriam a vyznamenán Zlatou hvězdou hrdiny ČSSR.

V rámci vzpomínky na toto výročí se v pátek 20. září od 18ti hodin bude v konferenčním sále Muzea Jindřichohradecka ve Štítného ulici konat přednáška o životních osudech tohoto hrdiny, na kterou pak v neděli 22. září od 9.30 naváží pietní akty u pamětní desky na rodném domě a památníku v centru obce Plavsko.

text: br. Petr Pokovba

Článek Vzpomínka na gen. i. m. Josefa Kholla se nejdříve objevil na ČsOL.

Oldřich Doležal se narodil 1. března 1912 v Moravské Ostravě, měl čtyři sourozence a jeho otec byl krejčím. Oldřichovi během středoškolských studií učarovala bezdrátová telegrafie a všeobecný zájem o elektroniku. Byť otec předpokládal, že mu Oldřich pomůže v krejčovské dílně, nakonec zahájil studium na technické škole v Ostravě, které po dvou letech ukončil a nastoupil u výrobní společnosti Reichter. V téže době pro rodiče, bydlící v té době ve Vítové, sestrojil radiopřijímač, první v obci, takže jejich chalupa se stala místem setkávání. Oldřich pak 25. října 1931 začal pracovat u Bati ve Zlíně jako strojař. V září 1934 nastoupil základní vojenskou službu, kterou prodělával do září 1936 jako spojař na Slovensku. Poté se vrátil k firmě Baťa, která využila jeho nových schopností. Stal se radiotelegrafistou na firemním letišti v Otrokovicích.

Nástup práce na letišti významně ovlivnil jeho život. Létání mu učarovalo. Rychle získal průkaz pilota kluzáků a během akce „1000 pilotů republice“ získal i diplom sportovního pilota. Zároveň prodělal kurz leteckého a lodního radiotelegrafisty, navigační kurz a učil se anglicky. Stal se tak platným členem osádek Baťových letounů, se kterými létal po Evropě. Za mobilizace sloužil jako kurýrní pilot u leteckého pluku 2 v Olomouci. Po odstoupení pohraničí se opět vrátil k Baťovi. Dne 11. března 1939 odletěl s Baťovým šéfpilotem Janem Šerhantem ve stroji Lockheed L-10A Electra (OK-CTB) na služební cestu do Polska, odkud pokračovali do Jugoslávie, kde je zastihla 15. března zpráva o okupaci zbytku Českých zemí. Pokračovali proto přes Francii a Británii, kde Doležal oficiálně 21. června zahájil práci u britské pobočky v East Tilbury, aby se nemusel vracet do protektorátu.

Pilotem Královského letectva

Po pádu Francie v červnu 1940 se čs. vojáci začali přesouvat do Velké Británie, kde se z nich začalo formovat čs. vojsko. Oldřich proto požádal o propuštění z firmy Baťa a 24. září 1940 do něj dobrovolně vstoupil. V hodnosti svobodníka se stal příslušníkem Náhradního tělesa čs. armády v Cholmondeley Parku. Dne 7. března 1941 byl povýšen na desátníka, zároveň si ale požádal o přeložení k letectvu. Stalo se tak již 22. března. Chtěl se stát pilotem, velení se ale rozhodlo využít jeho radiotelegrafických zkušeností a v květnu 1941 ho zařadilo jako pozemního radiotelegrafistu k 312. čs. stíhací peruti. S tím samozřejmě Oldřich spokojený nebyl a žádal o přeložení do pilotního výcviku. Nakonec mu bylo vyhověno a v červenci k pilotnímu výcviku nastoupil. Ten základní a pokračovací ukončil 24. prosince 1941 a 31. ledna 1942 zahájil v britské hodnosti Sergeant (četař) a čs. hodnosti rotmistr operační výcvik u 1429. COTF v East Wrethamu na letounech Wellington Mk.IC. Stal se druhým pilotem v osádce kapitána Sgt Václava Soukupa, která 1. října 1942 nastoupila službu u 311. čs. bombardovací perutě.

Ta v té době operovala ve stavu 19. skupiny Velitelství pobřežního letectva z letiště Talbeny v jižním Walesu. Vyzbrojena byla stále dvoumotorovými bombardéry Vickers Wellington Mk.IC, které jen svou černou noční kamufláž vyměnily za bílou pro operace nad mořem. Hlavním úkolem perutě totiž bylo nad vodami Biskajského zálivu pátrat po ponorkách, které ohrožovaly spojenecké námořní konvoje. Jednalo se o činnost náročnou a nebezpečnou. Mnohahodinové patroly nad vodní hladinou byly úmorné a vyžadovaly od letců velkou soustředěnost. Nejen při vyhledávání ponorek, ale také při ostraze okolní oblohy, protože nad oblastí operovaly německé dálkové stíhačky. Prohraný souboj, ale také větší technická závada, znamenaly většinou smrt, protože záchrana byla daleko.

Do operační činnosti perutě se Oldřich Doležal poprvé zapojil 24. října 1942, kdy letěl jako druhý pilot v osádce F/Lt Bohuslava Eichlera. Jejich patrola proběhla bez zvláštních událostí. Následovalo několik dalších letů se zkušenými kapitány, až konečně 3. listopadu vyrazil na protiponorkovou hlídku pod vedením Sgt Soukupa. Startovali k ní s Wellingtonem Mk.IC (X9827/KX-F) v 7.54 hod. a v 17.01 hod. se v pořádku vrátili do Talbeny. Další operační lety následovaly v rychlém sledu za sebou. Doležal si při nich vedl skvěle, k 1. lednu 1943 byl povýšen do hodnosti Flight Sergeant (rotný) a 7. března odstartoval poprvé jako kapitán letounu. Druhého pilota mu při této příležitosti dělal také do hodnosti F/Sgt povýšený Václav Soukup. Na konci června byl Doležal povýšen do nejnižší britské důstojnické hodnosti Pilot Officer (poručík) a v červenci obdržel Čs. medaili Za chrabrost.

V létě 1943 čekala osádky 311. perutě velká změna. Dne 26. května se jednotka přesunula na letiště Beaulieu v hrabství Hampshire, kde se začal přecvičovat na americké čtyřmotorové bombardéry Consolidatel Liberator GR Mk.V. Proti wellingtonům se jednalo o velký skok dopředu. Čtyři motory zajišťovaly nejen větší bezpečnost, ale také větší výdrž, únosnost výzbroje a některé stroje byly vybaveny i protilodními radary. Ty byly samozřejmě nad rozsáhlými vodními plochami při vyhledávání cílů velkým pomocníkem. Byly to ale zároveň letouny poměrně složité, což s sebou v budoucnu přineslo řadu leteckých nehod. Osádka stroje se také navýšila na osm až deset mužů.

Peruť se stala operační na konci srpna, bohužel začátek s novými letouny nebyl vydařený. Na první hlídku odstartoval 21. srpna v 9.47 hod. ve stroji BZ780/O sám velitel perutě W/Cdr Jindřich Breitcetl, letoun se však již nevrátil. Až později vyšlo najevo, že byli sestřeleni německými stíhači. Zahynulo všech osm letců. Mezi nimi byl i slavný předválečný boxer Vilda Jakš, který právě zahajoval svou druhou operační túru. Dne 29. srpna zahynula při havárii během startu osmičlenná osádka F/O Adolfa Musálka a hned následujícího dne havaroval při startu další letoun, přičemž zahynulo šest letců. Navíc z patroly nad Biskají se vrátil stroj P/O Josefa Stacha s mrtvým střelcem Sgt Andrejem Šimkem, který padl v souboji s německými stíhači. To velmi otřáslo morálkou perutě, takže musela být stažena z operací. V září se však do akce vrátila, přičemž vykonala celkem 54 bojových letů.

Největší úspěch

Série rutinních protiponorkových patrol byla přerušena na konci roku 1943. Němci totiž 21. prosince spustili akci Bernau. Chtěli během ní zajistit proplutí pěti tzv. blockade-runnerů, tedy rychlých obchodních lodí do francouzského přístavu Bordeaux. K jejich ochraně vyčlenili velké množství válečných lodí a na 200 různých letadel. Spojenci však díky čtení německé radiokorespondence (Ultra) o všem věděli a na zachycení lodí se připravili. Nicméně první z nich, loď Osorno s nákladem kaučuku, cínu a wolframu, i přes poškození k břehům Francie 26. prosince dorazila, byť s ní musela posádka najet na mělčinu.

Druhá na řadě byla loď Alsterufer, která vyplula 4. října 1943 z japonského Kóbe s nákladem 300 tun wolframu, 200 tun cínu a kaučuku. Plavidlo s výtlakem 2729 BRT a délkou 96 metrů bylo v roce 1939 vyrobeno ve Švédsku pro „dopravu exotického ovoce“. Po vypuknutí války bylo upraveno na zásobovací plavidlo a vyzbrojeno sedmi kanóny různých ráží. Do Japonska pro vzácné suroviny vyplulo v březnu 1943. Nyní se pod velením kapitána A. Piateka blížilo k břehům Evropy. Dne 25. prosince dostalo od německé ponorky zprávu, kde má dojít k setkání s lodním doprovodem. To zachytili Britové a dostali se tak lodi na stopu.

Osádky 311. perutě se do pátrání po lamačích blokád zapojili hned 21. prosince, jedné ze tří vyslaných osádek tehdy velel Oldřich Doležal. Úspěch si ale připsal až 27. prosince. Ráno toho dne byl Alsterufer objeven létajícím člunem Sunderland Mk.III od 201. perutě RAF zhruba 1 350 km daleko od Brodeaux. Po čtyři hodiny loď ve špatném počasí sledoval, a když mu začalo docházet palivo, neúspěšně ji bombardoval. To už ale nad loď mířila další letadla RAF. Provedla několik, také neúspěšných útoků. Němci se bránili protiletadlovou palbou, ale několik kanónů jim selhalo a poté, co se dozvěděli, že podporu válečných lodí neobdrží dříve než následujícího dne, jejich morálka začala rychle upadat.

Mezitím k lodi mířily Liberatory 311. čs. perutě. Jednalo se o šest strojů, které startovaly v různých časových intervalech od osmé hodiny ranní. P/O Doležal letěl jako kapitán stroje BZ796/H, který byl vyzbrojen raketami SAP 60 a dvojicí pum. Jeho druhým pilotem byl Sgt Robert Procházka, navigátorem F/O Zdeněk Hanuš, radiotelegrafistou Marcel Ludikar, radarovým operátorem Jindřich H. Hahn, horním střelcem F/Sgt Ivan Schwarz, zadním střelcem Sgt František Veitl a boční střeliště obsluhoval W/O Josef Kosek. Vzlétli v 10.16 hod. a v 15.35 hod. se na jejich radaru objevil cíl, který záhy spatřili dírou v mracích a identifikovali jako loď střední velikosti s výtlakem asi 6 000 tun. Po přiblížení po nich spustila palbu, tak se vzdálili a udržovali radarový kontakt.

V 16.07 hod. zahájil Doležal útok. Nejprve vypálil osm raket SAP 60 a zaznamenal pět zásahů nad čárou ponoru na zádi. Následně Hanuš odhodil obě bomby. Obě přesně trefily cíl a na lodi došlo k obrovské explozi, která Liberator nadhodila. Po celou dobu po nich Němci pálili a poškodili jeden z motorů, Liberator ale dokázal odletět do bezpečné vzdálenosti. Z té bylo pořízeno několik fotografií hořícího plavidla a poté se Doležal vydal k návratu na základnu. Cestou zachytili zprávu, že loď je v plamenech a potápí se. Když tak v 21.50 hod. v pořádku dosedli na letišti v Beaulieu, očekávali je již rozradostnění čs. kolegové, ale i britský personál základny. Začaly dlouhé oslavy a brzy dorazily první gratulace.

Alsterufer se však nepotopil tak rychle. Útok Liberatoru skutečně způsobil explozi v podpalubí a loď začala hořet, na hladině se ale udržela skoro celý den. Dokonce na ní zaútočilo několik dalších letadel, žádné ale již netrefilo. Loď se tak potopila až v 16.00 hod. 28. prosince, 74 přeživších německých námořníků se uchýlilo do záchranných člunů a příštího dne bylo zajato britskou korvetou. Při výslechu pak ocenili odvahu útočícího Liberatoru a kapitán označil pilota za „starého mazaného lišáka“.

Potopení lodi Alsterufer můžeme bez nadsázky označit za největší válečný úspěch čs. letců. Jen vezený wolfram by pokryl potřeby německého průmyslu na jeden rok! Jednalo se tak o velkou ránu německému válečnému úsilí. Ta byla o to větší, že do Bordeaux nedopluly ani zbylé tři lodě. Weserland, Burgenland a Rio Grande byly na začátku ledna 1944 potopeny Američany v jižním Atlantiku. Po tomto nezdaru se již Němci o podobnou akci nepokusili.

O úspěchu čs. letců brzy referoval spojenecký tisk a ti také brzy obdrželi různá vyznamenání. Doležal s Hanušem byli Brity dekorování vysoce ceněným Leteckým záslužným křížem (DFC), dne 31. ledna 1944 jim je předal velitel Velitelství pobřežního letectva A/C/M William Sholto Douglas. Ostatních šest letců obdrželo Čs. válečný kříž 1939. Doležal byl také povýšen do hodnosti Flying Officer (nadporučík).

Oldřich Doležal pokračoval ve službě až do 17. srpna 1944, kdy podnikl poslední hlídku nad Severním mořem. Po podpoře vylodění v Normandii v červnu 1944 se totiž peruť 9. srpna přesunula na skotskou základnu Tain, protože se německé ponorky z Francie přesunuly do Norska. Celkem se tak zúčastnil 69 bojových akcí v trvání 661 letových hodin.

Od září do prosince 1944 pak Oldřich Doležal prodělal přeškolení na dopravního pilota a se „svým“ navigátorem F/Lt Zdeňkem Hanušem a s radiotelegrafistou W/O Františkem Sadilem nastoupil 12. prosince 1944 službu u 246. dopravní perutě RAF. S dopravními Liberatory poté létali do Afriky, na Cejlon či do Indie. Těsně po konci války, 13. května 1945, Doležal onemocněl, 29. června byl ale povýšen do britské hodnosti Flight Lieutenant (kapitán) a české hodnosti poručík letectva a 24. srpna byl oficiálně přeložen do Čs. depa a vrátil se domů. Kromě DFC byl za svou válečnou službu vyznamenán třemi Čs. válečnými kříži 1939, dvěma Čs. medailemi Za chrabrost, Čs. medailí Za zásluhy I. stupně, Pamětní medailí čs. zahraniční armády (se štítkem VB) a britskými kampaňovými vyznamenáními The 1939–1945 Star, Atlantic Star, Defence Medal a War Medal. §§§15

Úlet z republiky

Doma zůstal Oldřich Doležal krátce v armádě a působil v Ruzyni u Letecké dopravní skupiny. K 30. březnu 1946 ale odešel z činné služby a 2. dubna 1946 se stal šéfpilotem firmy Baťa v Otrokovicích. Ta byla již od října 1945 státním podnikem. Jistě již tady Doležal zaznamenal, že poválečné Československo se bude od toho předválečného v mnohém odlišovat. V březnu 1948 nastoupil jako pilot k Čs. státním aeroliniím (ČSA), to už vládu v zemi drželi komunisté, kteří začali perzekvovat bývalé vojáky ze západní fronty, zejména letce. Nejdříve se to dotklo těch v armádě, brzy ale došlo i na letce civilní. Řada z nich tak volila druhý odchod do exilu. Doležal se stal nedobrovolným aktérem jedné z těchto událostí, když byl 4. května 1948 unesen jím pilotovaný letoun C-103 (OK-ZDL) Vojmírem Matusem, který absolvoval u RAF základní pilotní výcvik, a Ludmilou Hoffmannovou, do bavorského Erdingu. Zde všech pět cestujících požádalo o politický azyl.

Doležal se tehdy ještě vrátil domů, ale perzekuce se začala dotýkat i jeho. Bývalým letcům ze Západu byly sebrány zahraniční linky, zabaveny pasy a nemohli s nimi létat rodinní příslušníci. Protože někteří z nich se svými letadly ulétli do zahraničí, bylo jasné, že brzy budou ze služby vyhozeni všichni. To vše přivedlo Doležala ke skupině, která se rozhodla zorganizovat simultánní úlet rovnou tří letadel, přičemž mezi cestujícími měli být i rodiny a známí letců. Aby se však splnili výše uvedené podmínky, vždy na palubě letounu s letci bez rodinných vazeb. Akce nakonec proběhla 25. března 1950 a skončila úspěšným přistáním v Erdingu u Mnichova. Dorazily sem tři stroje C-47 Dakota. První byla OK-WAR s piloty Josefem Klesnilem (původně 311. peruť) a Vítem Angetterem (312.), dalšími třemi členy osádky a 26 cestujícími z Brna, OK-WDR pilotů Ladislava Světlíka (312.), Mečislava Kozáka (311.) a palubního mechanika Gejzy Holody (311.) s navigátorem a 18 cestujícími z Ostravy a OK-WDS pilotů Oldřicha Doležala (311.), Bořivoje Šmída (310.) a radiotelegrafisty Stanislava Šáchy (311.) s dalšími dvěma členy osádky a 26 cestujícími z Bratislavy. Z celkem 85 osob zůstalo v zahraničí 27, mezi nimi i Doležalova manželka Květa s půlročním synem (letěli z Ostravy, aby nedošlo k prozrazení). Zbylí se vrátili do Československa, kam byly předány i letouny. Šlo o první podobnou akci v historii letectví. Zatímco na Západě se uprchlíci stali hrdiny, na východě byli označeni za zločince. Na motivy akce dokonce vznikl v roce 1952 čs. propagandistický film Únos, vykreslující letce jako ty nejtěžší kriminálníky.

Doležal se s rodinou usadil v Británii, v roce 1954 získal licenci civilního pilota a začal létat na Dakotách pro společnost Air Kruise po Evropě. V roce 1956 se podílel na evakuaci maďarských uprchlíků z Vídně a o rok později se s rodinou přesunul do Libye, kde se podílel na zásobování táborů pro těžaře ropy. V roce 1960 se rodina vrátila do Británie do Kentu a Doležal u společnosti pracoval až do roku 1965, kdy bylo u lékařské prohlídky zjištěno poškození sluchu neumožňující jeho další aktivní pilotní kariéru. Zprvu začal podnikat, ale záhy nastoupil práci u Informační služby svobodného Československa (Free Czechoslovak Information Service), která vyvíjela aktivity proti čs. komunistům. Denně dojížděl do Londýna, což se projevilo na jeho zdraví a na podzim 1969 musel práce zanechat. Nastoupil pak do firmy AVO v Doveru, kde se vyráběla elektrická měřící zařízení. V lednu 1970 však utrpěl při pádu těžký úraz, po kterém zůstal ochrnutý a zbytek života strávil na lůžku. Zemřel 28. listopadu 1983 v nemocnici v Etchinghillu, jeho popel byl pohřben v čs. sekci hřbitova Brookwood. Příbuzní z Československa samozřejmě na pohřeb puštěni nebyli. §§§19

Doma se tak Oldřichu Doležalovi dostalo uznání až po sametové revoluci. V září 1991 byl v rámci rehabilitace bývalých příslušníků RAF povýšen na plukovníka in memoriam. V prosinci 2005 se stal čestným občanem města Fryšták, pod který dnes patří obec Vítová. V roce 2015 byla na místě domu jeho rodiny ve Vítové vztyčena pamětní deska. A letos, 28. října 2023, mu byla udělena Medaile Za hrdinství.

Děkujeme panu Tomu Dolezalovi, synovi Oldřicha Doležala, za pomoc s přípravou článku. Tom spravuje web o čs. letcích, který naleznete na adrese https://fcafa.com.

text: br. Michal Rak

Článek Oldřich Doležal a potopení lodi Alsterufer se nejdříve objevil na ČsOL.

Jako účastník kurzu útočného boje (Assault Course) určeného pro důstojníky se měl nadporučík Josef Strankmüller ve dnech 12. a 13. srpna 1942 zúčastnit třicetikilometrového pochodového cvičení v horském terénu podél jižního břehu jezera Loch Morar. Frekventanti měli vyrazit ve dvojicích k samotě Oban na východním pobřeží jezera, tam přespat a druhý den se vypravit zpět na STS 25. Strankmüllerovým parťákem byl major František Voves, rovněž původně dragoun a ve čtyřiceti třech letech vůbec nejstarší účastník tohoto kurzu. Při zdolávání rozvodněné bystřiny – kolem šesté hodiny podvečer, za šera a intenzivního deště – sklouzla Strankmüllerovi noha po kameni, zaklínila se a zlomila mezi kolenem a kotníkem. Pochodem vyčerpaného nadporučíka strhl proud pod hladinu a ani major Voves jej nedokázal vyprostit. Volal tedy na pomoc ostatní dvojice frekventantů, ale než se k místu neštěstí dostali, bylo již pozdě.

Když se tělo nakonec podařilo dostat ven z vody s pomocí lodních háků, byl Josef Strankmüller mrtev. Jeho tělo bylo odneseno na velitelství STS 25 v Traigh House a odtud pak do římskokatolického kostela Our Lady of Perpetual Succour & St Cumin’s Church na západním pobřeží jezera Loch Morar. Velení SOE z STS 21 v Arisaig House vykonalo 14. srpna 1942 šetření událostí, aby zjistilo příčiny nehody. Den poté, 15. srpna 1942, byla ve zmíněném kostele za zemřelého Čechoslováka vykonána krátká bohoslužba místním knězem Johnem McNeillem, který byl vojenským kaplanem během první světové války. Po bohoslužbě byla rakev se Strankmüllerem naložena na železniční zastávce Morar do vlaku a odeslána přes Glasgow do Londýna.

Ostatky Josefa Strankmüllera byly 17. srpna 1942 pochovány na hřbitově na předměstí Londýna v Pinneru (Pinner Cemetery). Umístění hrobu je v sekci G4, hrob číslo 3. Na stejném hřbitově byl o pár dní dříve pochován i další nešťastně zabitý účastník speciálního kurzu pro agenty-parašutisty, nadporučík Jaroslav Riegel, který zemřel 1. července 1942 následkem výbuchu během ženijního výcviku. V rodných Rokycanech připomíná Josefa Strankmüllera kenotaf na hřbitově, záznam na pomníku obětí druhé světové války, destička se jménem na pomníku rokycanských skautů a od roku 2010 také vlastní pamětní deska na rodném domě. 

text: br. Petr Tolar

foto: VÚA-VHA Praha, Rokycanští patrioti

Článek Škpt. i. m. Josef Strankmüller se nejdříve objevil na ČsOL.