Nejčernější den Obrany národa – 1. říjen 1941

1. 10. 2026

Datum 1. října můžeme dozajista označit za jedno z nejčernějších v naší novodobé historii. Před 85 lety bylo v jízdárně Ruzyňských kasáren zavražděno třináct vysokých důstojníků československé branné moci, rovněž se jednalo o důležité členy vojenské odbojové organizace Obrana národa. Společně s nimi bylo popraveno i sedm dalších odbojářů a vlastenců.

Popravenými důstojníky byli:

  • div. gen. Mikuláš Doležal
  • brig. gen. Oleg Svátek
  • brig. gen. Václav Šára
  • plk. gšt. Josef Dvořák
  • plk. gšt. Josef Malý
  • plk. gšt. František Pohunek
  • pplk. gšt. František Ambrož
  • pplk. gšt. František Coufal
  • pplk. gšt František Dědič
  • pplk. pěch. Bohdan Kasper
  • pplk. pěch. Ladislav Preininger
  • mjr. Jan Petera
  • škpt. gšt. Otmar Růžek

divizní generál MIKULÁŠ DOLEŽAL (6. 12. 1889 – 1. 10. 1941)

Narozen ve Vlásenicích u Pelhřimova. Coby rakousko-uherský důstojník byl zajat 30. prosince 1914 v Karpatech. Bohužel, stejně jako v případě mnoha dalších, bylo jeho přijetí do řad čs. legií na dlouhé lokty. Rozhodl se tedy postupovat jinak a 20. května 1916 vstoupil do 1. srbské dobrovolnické divize, která se formovala v Oděse. V jejích řadách se zúčastnil krvavých bojů v Dobrudži. V lednu 1917 byl konečně přijat do čs. jednotek a sloužil u 8. střeleckého pluku „Slezského“. Po návratu do vlasti absolvoval vysokou školu válečnou ve Francii a od roku 1935 až do okupace byl ředitelem Vysoké školy válečné v Praze. Po německé okupaci se začlenil do Obrany národa, nejdříve jako organizátor teroristické činnosti, poté co se velitelem Obrany národa stal generál Bedřich Homola, stal se generál Doležal jeho zástupcem. Zatčen byl 4. srpna 1941.

divizní generál in memoriam OLEG SVÁTEK (3. 2. 1889 – 1. 10. 1941)

Rodák z Domoradic u Vysokého Mýta. Hned na počátku Velké války padl do ruského zajetí a 15. srpna 1915 vstoupil do čs. legie. Byl příslušníkem 5. a 6. střeleckého pluku, se kterými absolvoval celou sibiřskou anabázi. Po návratu do vlasti vystudoval Vysokou školu válečnou v Praze a prošel řadou velitelských pozic. Vrcholem jeho kariéry se paradoxně stal až zánik republiky. V březnu 1939 velel všem čs. jednotkám na Podkarpatské Rusi v boji proti mnohonásobné přesile maďarských vojáků a separatistů. Své jednotky posléze stáhl do Polska, na Slovenska nebo do Rumunska. Po návratu do vlasti se stal jedním ze zakládajících členů Obrany národa a následně pracoval v jejím hlavním štábu. Byl zatčen po potyčce s gestapem před svým domem v Praze.

divizní generál in memoriam VÁCLAV ŠÁRA (27. 3. 1888 – 1. 10. 1941)

Narodil se ve Struhařích na Plzeňsku. Za Velké války byl zajat 7. října 1914 a v srpnu 1916 vstoupil do čs. jednotek v Rusku, v jejichž řadách absolvoval i památnou bitvu u Zborova. Nejslavnější éra jeho legionářské kariéry se vztahuje k době, kdy se stal velitelem obrněného vlaku Orlík, nejmodernějšího a nejlépe vyzbrojeného obrněnce, který naše vojsko v Rusku mělo. Do vlasti se vrátil v hodnosti kapitána, na generálské lipové ratolesti si pak musel počkat až do roku 1934. Jeho příběh se 15. března 1939 protnul s jeho přítelem z legie Josefem Mašínem, pozdějším členem Obrany národa a tzv. Tří králů, který se rozhodl postavit proti německé okupaci. Byl to právě Šára, který temperamentního Mašína „klidnil“. Oba se záhy stali členy podzemního hnutí. Po zatčení generála Huga Vojty se Šára stal zemským velitelem Obrany národa pro Čechy. I on byl zatčen v září 1941.

brigádní generál in memoriam JOSEF DVOŘÁK (20. 12. 1891 – 1. 10. 1941)

Narodil se v Bořitově na jižní Moravě. Byl zajat na jaře 1915 v Haliči. V srpnu o rok později se hlásil do legie a byl zařazen do 2. střeleckého pluku „Jiřího z Poděbrad“. Absolvoval bitvu u Zborova, a posléze se přihlásil a byl vybrán do transportu do Francie, kde prodělal bitvu u Terronu. Po návratu do vlasti na počátku roku 1919 se zúčastnil bojů s maďarskými bolševiky. Vystudoval Vysokou školu válečnou v Praze a posléze se na ní stal i kantorem. Po okupaci se „uklidil“ na okresní úřad v Lounech, ale rovněž se zapojil do Obrany národa, kde později fungoval jako náčelník štábu generála Václava Šáry. Zatčen byl gestapem v srpnu 1941.

brigádní generál in memoriam JOSEF MALÝ (3. 2. 1893 – 1. 10. 1941)

Rodák z Radlovic u Stříbra. Kvůli Velké válce nevystudoval práva na Karlově univerzitě, zato si prošel srbskou a následně i ruskou frontou, kde byl v září 1915 zajat. V květnu 1916 se přihlásil do legie, byl zařazen do 5. střeleckého pluku „Pražského“, se kterým byl u obsazení Vladivostoku v létě 1918 a následných bojů na magistrále. Po návratu do vlasti se stal v červnu 1921 dokonce velitelem Hradní stráže. Od roku 1935 fungoval jako vojenský atašé v Jugoslávii. Domů se vrátil v roce 1938 a převzal pěší pluk 48 v Jaroměři. Po okupaci vstoupil do Obrany národa a stal se členem jejího hlavního štábu. Byl zatčen v červnu 1941.

V roce 2005 byl na jeho počest udělen 41. mechanizovanému praporu Armády ČR čestný název „Generála Josefa Malého“.

brigádní generál in memoriam FRANTIŠEK POHUNEK (17. 2. 1896 – 1. 10. 1941)

Pražský rodák dokončil maturitu jen pár dní před začátkem Velké války. Odveden byl v březnu 1915 a zajat byl již v listopadu 1915 na východní frontě. Necelý rok na to se přihlásil do legie. Bohužel, kvůli obstrukcím z několika stran, bylo přijímání nových legionářů dosti omezené. Na Františka přišel čas až 1. srpna 1917. Absolvoval důstojnický kurz a byl odeslán do Francie. I tam absolvoval důstojnickou školu a následně fungoval jako lektor pro naše dobrovolce. Zúčastnil se památné bitvy u Terronu a po návratu do vlasti se zapojil bojů na jižním Slovensku. V letech 1923-1925 absolvoval Vysokou školu válečnou v Praze a prošel řadou dalších pozic, ať u armádních útvarů nebo na Ministerstvu národní obrany. Posléze dokonce vyučoval, nejdříve na válečné škole a pak i vysoké škole válečné. V roce 1937 byl převelen pod Památník osvobození, kde nakonec zastupoval jeho ředitele, generála a spisovatele Rudolfa Medka. Na pozici zůstal až do okupace. Do Obrany národa nastoupil od počátku fungování organizace. Byl úzce napojen na jejího prvního velitele generála Josefa Bílého, i na předsedu protektorátní vlády generála Aloise Eliáše. Zatčen byl 7. srpna 1941.

plukovník generálního štábu in memoriam FRANTIŠEK AMBROŽ (5. 11. 1892 – 1. 10. 1941)

Narozen v Uhřicích na Moravě. Za Velké války prošel ruskou i italskou frontou, zajat nebyl. Po vzniku státu ještě studoval na ČVUT, ale po třech semestrech natrvalo nastoupil do formující se armády v hodnosti nadporučíka. Studia ale i přesto dokončil. Posléze dokončil také Vysokou školu válečnou v Praze, kde v letech 1931 až 1936 dokonce přednášel taktiku. Okupace Česko-Slovenska jej zastihla na Ministerstvu národní obrany, kde fungoval jako rada k ministerstvu sociální a zdravotní správy. Zapojil se do Obrany národa, po první velké vlně zatýkání na přelomu let 1939 a 1940 nastoupil na pozici náčelníka štábu pro Čechy. Zatčen byl 21. března 1941, jeho pozici následně převzal plk. gšt. Josef Dvořák.

plukovník generální štábu in memoriam FRANTIŠEK COUFAL (7. 1. 1892 – 1. 10. 1941)

Narodil se v Radoticích u Jemnice. Po zranění na frontě sloužil od února do konce června 1916 jako velitel strážní jednotky ve vídeňském Hofburgu. Dne 18. září 1916 byl na frontě zajat Rusy, ale po podepsání brestlitevského míru byl v březnu 1918 vydán zpět do Rakousko-Uherska. Do konce války pak bojoval na italské frontě. Následně přešel do vznikající čs. armády a zúčastnil se obsazování hranic nového státu na jižní Moravě. Absolvoval vysokou školu válečnou v roce 1922, prostřídal několik funkcí a na svou alma mater se v roce 1934 vrátil jako kantor. V roce 1936 si na rok „odskočil“ na pozici velitele praporu v Lučenci, aby se na školu opět vrátil. Následně až do okupace pracoval na 4. oddělení Hlavního štábu. Po vstupu do Obrany národa fungoval jako přednosta organizačního oddělení a byl jedním z autorů celé struktury této organizace. Jako zázrakem se mu vyhnula první vlna zatýkání. Nový velitel Obrany národa generál Bedřich Homola jej na podzim 1940 přesunul do štábu celé organizace, na pozici materiálového a zbrojního důstojníka. V té byl také 5. srpna 1941 zatčen ve svém bytě v Praze-Bubenči gestapem.

plukovník generálního štábu in memoriam FRANTIŠEK DĚDIČ (6. 8. 1890 – 1. 10. 1941)

Původem z Loun. Hned v říjnu 1914 byl na ruské frontě těžce raněn. Po doléčení a absolvování několika kurzů byl v květnu 1915 poslán na italskou frontu, kde byl v srpnu 1916 opět zraněn. Následně byl nasazen opět na ruské frontě, tam znovu zraněn, aby se po vyléčení podruhé podíval i na frontu italskou. Tam jej nakonec zastihl konec války. V listopadu 1918 nastoupil do čs. armády. Krátce fungoval jako spojovací důstojník na velvyslanectví ve Vídni, brzy ale prostřídal několik dalších pozic a v letech 1922-1923 absolvoval i Vysokou školu válečnou v Praze. Obdobnou instituci vystudoval i v letech 1928 a 1929 ve Varšavě. Od roku 1934 až do Mnichova působil na Ministerstvu národní obrany, od 5. října 1938 do okupace v březnu 1939 jako poradce na Ministerstvu dopravy. V řadách Obrany národa spolupracoval s Josefem Mašínem, ale jako bývalý spojovací důstojník zajišťoval i spojení protektorátního premiéra generála Aloise Eliáše s Londýnem. Zajišťoval spojení i s dalšími odbojovými organizacemi v protektorátu. Využíval svých rozsáhlých kontaktů na Ministerstvu dopravy, které využíval pro svou zpravodajskou činnost. Byl zatčen 9. září 1941.

plukovník in memoriam BOHDAN KASPER (6. 7. 1891 – 1. 10. 1941)

Narodil se ve Starém Sedle u Orlíku nad Vltavou. Vystudoval učitelský kurz, ale brzy poté narukoval do rakousko-uherské armády. Prošel boji na srbské, ruské i italské frontě, kde byl nakonec 20. srpna 1917 zajat a již v prosinci vstoupil do legie. Sloužil nejdříve u 33. střeleckého pluku, následně u 39. střeleckého pluku „Výzvědného“, se kterým absolvoval boje v Itálii i na jižním Slovensku proti Maďarům. V republice následně prodělal službu v posádkách po celém státě, od Písku po Michalovce. V březnu 1938 bohužel zemřela jeho manželka Anna. Bohdan se znovu oženil, nyní s Terezií Freiovou. Po okupaci a vzniku protektorátu pracoval na Ministerstvu školství a národní osvěty, zároveň byl ale členem Obrany národa, kde pracoval na mobilizačních plánech a navazoval důležitá napojení i na sokolský odboj. Byl zatčen 5. srpna 1941.

Jeho druhá manželka Terezie nejen že vychovávala Bohdanovu dceru Alenku z prvního manželství, ale i ona se po manželově vraždě dále zapojila do odboje. I přesto, že německé represe zasáhly její rodinu, neváhala a v květnu 1942 ukryla parašutistu a velitele výsadku OUT DISTANCE Adolfa Opálku. Alenka i Terezie válku přežily.

plukovník in memoriam LADISLAV PREININGER (2. 7. 1895 – 1. 10. 1941)

Rodák z Vinohrad. Ještě před válkou studoval ve Francii, kde jej zastihla válka. Stal se jedním z necelých tří set dobrovolníků slavné roty Nazdar, se kterou absolvoval i její nasazení 9. května 1915 u Arrasu, kde byl těžce raněn. Po zotavení v Alžírsku se vrátil do bojů. Účastnil se jich i na soluňské frontě, kde onemocněl malárií a následně se vrátil do Francie. Tam vstoupil do čs. jednotek. Byl jedním z mála přeživších „nazdárků“, kteří se mohli zúčastnit i slavnostní přísahy dne 30. června 1918 v Darney. Po návratu do vlasti se zapojil do bojů na Těšínsku s Poláky a na Slovensku s Maďary. Krátce velel i četě Hradní stráže. Studoval na vojenské škole ve Francii, po návratu působil jako instruktor na Vojenské akademii v Hranicích. Vystudoval i Vysokou školu válečnou v Praze, kde posléze vyučoval francouzštinu a sloužil jako pobočník náčelníka francouzské vojenské mise generála Louise Fauchera. Okupace jej zastihla v Milovicích. Pro Obranu národa se stal důležitou spojkou se Sokolem, jehož byl sám členem. Již 30. července 1940 byl ale zatčen.

Za první republiky byl velmi aktivním autorem. Napsal nejen několik knih o čs. legiích ve Francii, ale pracoval i na svých pamětech, které byly nakonec pod názvem Přísaha vydány poprvé až v roce 2001 a podruhé v roce 2016 za spolupráce jeho dcery Mileny Freimanové s Československou obcí legionářskou. Jeho vnučkou je herečka Veronika Freimanová. Na Preiningerovu počest byl Praporu zabezpečení Armády ČR ve Vyškově udělen čestný název „Plukovníka Ladislava Preiningera“.

plukovník in memoriam JAN PETERA (18. 8. 1881 – 1. 10. 1941)

Narodil se v Bílé Třemešné u Trutnova. Z povinné vojenské služby byl původně uvolněn ze zdravotních důvodů. Před Velkou válkou jej ale zdraví neuchránilo a v roce 1915 byl nasazen na italské frontě, kde byl již 8. června 1915 zajat. V zajateckém táboře Padula podal v březnu 1917 přihlášku do legie, kam byl v dubnu 1918 přijat ke službě u 39. střeleckého pluku „Výzvědného“. V republice vykonával řadu pozic až nakonec roku 1937 odešel v hodnosti majora do výslužby. Po okupaci ale neváhal a vstoupil do řad Obrany národa. Byl její důležitou postavou v oblasti Hradce Králové, na tamním velitelství zastával pozici náčelníka štábu. Jeho bratr Emanuel, jako obchodní cestující, zajišťoval přes Švýcarsko kontakt s Francií, kam předávali důležité zpravodajské informace. Po pádu první garnitury Obrany národa fungovali oba bratři částečně na vlastní pěst, dokud do čela organizace nenastoupil generál Bedřich Homola. Oba bratři se pro lepší spojení přesunuli do Prahy, kde následně spolupracovali i s Josefem Balabánem. Jan byl zatčen během prvního stanného práva.

podplukovník generálního štábu in memoriam OTMAR RŮŽEK (17. 1. 1901 – 1. 10. 1941)

Narodil se v Novém Světě u Jilemnice, a byl nejmladší ze třinácti popravených důstojníků. Kvůli věku se mu vyhnula i světová válka, přesto neváhal a jako aktivní sokol se v letech 1918 a 1919 zapojil do dobrovolnických jednotek. Po složení maturity v roce 1922 nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích, kterou ukončil v roce 1924 coby poručík dělostřelectva. Prošel si několika pozicemi, až nakonec mezi lety 1935 a 1938 vystudoval i Vysokou školu válečnou v Praze. Mnichov i okupaci prožil na zpravodajském oddělení III. armády. Ze Slovenska se vrátil do protektorátu, kde získal pozici na Ministerstvu sociální a zdravotní péče. Samozřejmě se zapojil i do Obrany národa. Pracoval na štábu oblastního velitelství Velká Praha, úzce spolupracoval s Josefem Mašínem a Josefem Balabánem, ale i s docentem Vladimírem Krajinou, kterého Růžek pověřil šifrováním depeší pro vysílačku Sparta I. Po nastoupení druhé garnitury Obrany národa jej generál Bedřich Homola přesunul přímo na hlavní štáb organizace. V této pozici byl 21. března 1941 v Praze zatčen.

Do odboje se zapojil i syn jeho sestry, herec Erhard Martin. Ten, v úctě ke svému zavražděnému strýci, přijal jeho příjmení, a příjmení svého otce Martin použil jako křestní jméno. Herec Martin Růžek, legendární král Kazisvět z pohádky Princezna se zlatou hvězdou na čele, tak nejen nesl jméno svého statečného strýce, ale sám aktivně fungoval v odboji, a dokonce pomáhal zásobovat i parašutisty v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje.

Celé vraždění z 1. října 1941 mělo důsledek pro jejího strůjce – Reinharda Heydricha. Po popravě generála Bílého a Vojty dne 28. září 1941 šlo o další tvrdou ránu našemu odboji. Ten však nebyl jen domácí, ale také zahraniční. Oba smutné dny vedli šéfa exilových zpravodajců v Londýně plukovníka Františka Moravce k rozhodnutí, že je třeba vrátit ránu stejnou mincí. Dne 3. října 1941 proto ve své kanceláři přijímá rotmistra Jozefa Gabčíka a rotného Karla svobodu, a oznámení jejich úkolu začne dnes již památnými slovy: „Z rozhlasu a z novin jste informováni o tom nesmyslném zabíjení u nás doma. Němci vraždí nejlepší z nejlepších. I tento stav je znamením války, tedy nenaříkat, neplakat, ale dělat…„

Je rozhodnuto. Čs. parašutisté provedou na náš největší státní svátek – 28. října 1941 – útok, jehož cílem bude jeden z čelních představitelů okupační moci. Buďto Karl Herman Frank, nebo právě Reinhard Heydrich…

text: br. Lukáš Janda
foto: sbírka ČsOL, Wikimedia Commons