Oldřich Doležal a potopení lodi Alsterufer

19. 12. 2023

V závěru roku uplynulo 80 let od největšího úspěchu našich letců za druhé světové války – potopení tzv. lamače blokády, německé rychlé obchodní lodi Alsterufer. Úspěch si připsala osádka vedená kapitánem Oldřichem Doležalem. Shodou okolností letos uplyne 40 let od jeho úmrtí a během slavnostního večera 28. října mu prezident republiky Petr Pavel udělil Medaili Za hrdinství. Pojďme si proto jeho osud přiblížit.

Oldřich Doležal se narodil 1. března 1912 v Moravské Ostravě, měl čtyři sourozence a jeho otec byl krejčím. Oldřichovi během středoškolských studií učarovala bezdrátová telegrafie a všeobecný zájem o elektroniku. Byť otec předpokládal, že mu Oldřich pomůže v krejčovské dílně, nakonec zahájil studium na technické škole v Ostravě, které po dvou letech ukončil a nastoupil u výrobní společnosti Reichter. V téže době pro rodiče, bydlící v té době ve Vítové, sestrojil radiopřijímač, první v obci, takže jejich chalupa se stala místem setkávání. Oldřich pak 25. října 1931 začal pracovat u Bati ve Zlíně jako strojař. V září 1934 nastoupil základní vojenskou službu, kterou prodělával do září 1936 jako spojař na Slovensku. Poté se vrátil k firmě Baťa, která využila jeho nových schopností. Stal se radiotelegrafistou na firemním letišti v Otrokovicích.

Nástup práce na letišti významně ovlivnil jeho život. Létání mu učarovalo. Rychle získal průkaz pilota kluzáků a během akce „1000 pilotů republice“ získal i diplom sportovního pilota. Zároveň prodělal kurz leteckého a lodního radiotelegrafisty, navigační kurz a učil se anglicky. Stal se tak platným členem osádek Baťových letounů, se kterými létal po Evropě. Za mobilizace sloužil jako kurýrní pilot u leteckého pluku 2 v Olomouci. Po odstoupení pohraničí se opět vrátil k Baťovi. Dne 11. března 1939 odletěl s Baťovým šéfpilotem Janem Šerhantem ve stroji Lockheed L-10A Electra (OK-CTB) na služební cestu do Polska, odkud pokračovali do Jugoslávie, kde je zastihla 15. března zpráva o okupaci zbytku Českých zemí. Pokračovali proto přes Francii a Británii, kde Doležal oficiálně 21. června zahájil práci u britské pobočky v East Tilbury, aby se nemusel vracet do protektorátu.

Letoun L-10A Electra, se kterým těsně před okupací doletěl Oldřich Doležal do zahraničí. Baťa později letoun prodal kanadskému letectvu, poté ho vlastnilo několik soukromníků (na snímku z 80. let v kanadském válečném zbarvení), než se v roce 2015 opět vrátil do Česka

Pilotem Královského letectva

Po pádu Francie v červnu 1940 se čs. vojáci začali přesouvat do Velké Británie, kde se z nich začalo formovat čs. vojsko. Oldřich proto požádal o propuštění z firmy Baťa a 24. září 1940 do něj dobrovolně vstoupil. V hodnosti svobodníka se stal příslušníkem Náhradního tělesa čs. armády v Cholmondeley Parku. Dne 7. března 1941 byl povýšen na desátníka, zároveň si ale požádal o přeložení k letectvu. Stalo se tak již 22. března. Chtěl se stát pilotem, velení se ale rozhodlo využít jeho radiotelegrafických zkušeností a v květnu 1941 ho zařadilo jako pozemního radiotelegrafistu k 312. čs. stíhací peruti. S tím samozřejmě Oldřich spokojený nebyl a žádal o přeložení do pilotního výcviku. Nakonec mu bylo vyhověno a v červenci k pilotnímu výcviku nastoupil. Ten základní a pokračovací ukončil 24. prosince 1941 a 31. ledna 1942 zahájil v britské hodnosti Sergeant (četař) a čs. hodnosti rotmistr operační výcvik u 1429. COTF v East Wrethamu na letounech Wellington Mk.IC. Stal se druhým pilotem v osádce kapitána Sgt Václava Soukupa, která 1. října 1942 nastoupila službu u 311. čs. bombardovací perutě.

Ta v té době operovala ve stavu 19. skupiny Velitelství pobřežního letectva z letiště Talbeny v jižním Walesu. Vyzbrojena byla stále dvoumotorovými bombardéry Vickers Wellington Mk.IC, které jen svou černou noční kamufláž vyměnily za bílou pro operace nad mořem. Hlavním úkolem perutě totiž bylo nad vodami Biskajského zálivu pátrat po ponorkách, které ohrožovaly spojenecké námořní konvoje. Jednalo se o činnost náročnou a nebezpečnou. Mnohahodinové patroly nad vodní hladinou byly úmorné a vyžadovaly od letců velkou soustředěnost. Nejen při vyhledávání ponorek, ale také při ostraze okolní oblohy, protože nad oblastí operovaly německé dálkové stíhačky. Prohraný souboj, ale také větší technická závada, znamenaly většinou smrt, protože záchrana byla daleko.

Do operační činnosti perutě se Oldřich Doležal poprvé zapojil 24. října 1942, kdy letěl jako druhý pilot v osádce F/Lt Bohuslava Eichlera. Jejich patrola proběhla bez zvláštních událostí. Následovalo několik dalších letů se zkušenými kapitány, až konečně 3. listopadu vyrazil na protiponorkovou hlídku pod vedením Sgt Soukupa. Startovali k ní s Wellingtonem Mk.IC (X9827/KX-F) v 7.54 hod. a v 17.01 hod. se v pořádku vrátili do Talbeny. Další operační lety následovaly v rychlém sledu za sebou. Doležal si při nich vedl skvěle, k 1. lednu 1943 byl povýšen do hodnosti Flight Sergeant (rotný) a 7. března odstartoval poprvé jako kapitán letounu. Druhého pilota mu při této příležitosti dělal také do hodnosti F/Sgt povýšený Václav Soukup. Na konci června byl Doležal povýšen do nejnižší britské důstojnické hodnosti Pilot Officer (poručík) a v červenci obdržel Čs. medaili Za chrabrost.

Vickers Wellington Mk.IC (Z1111/KX-N) 311. perutě ve zbarvení používaném u Velitelství pobřežního letectva.
Na tomto stroji podnikl Doležal svůj první operační let (VÚA-VHA)

V létě 1943 čekala osádky 311. perutě velká změna. Dne 26. května se jednotka přesunula na letiště Beaulieu v hrabství Hampshire, kde se začal přecvičovat na americké čtyřmotorové bombardéry Consolidatel Liberator GR Mk.V. Proti wellingtonům se jednalo o velký skok dopředu. Čtyři motory zajišťovaly nejen větší bezpečnost, ale také větší výdrž, únosnost výzbroje a některé stroje byly vybaveny i protilodními radary. Ty byly samozřejmě nad rozsáhlými vodními plochami při vyhledávání cílů velkým pomocníkem. Byly to ale zároveň letouny poměrně složité, což s sebou v budoucnu přineslo řadu leteckých nehod. Osádka stroje se také navýšila na osm až deset mužů.

Peruť se stala operační na konci srpna, bohužel začátek s novými letouny nebyl vydařený. Na první hlídku odstartoval 21. srpna v 9.47 hod. ve stroji BZ780/O sám velitel perutě W/Cdr Jindřich Breitcetl, letoun se však již nevrátil. Až později vyšlo najevo, že byli sestřeleni německými stíhači. Zahynulo všech osm letců. Mezi nimi byl i slavný předválečný boxer Vilda Jakš, který právě zahajoval svou druhou operační túru. Dne 29. srpna zahynula při havárii během startu osmičlenná osádka F/O Adolfa Musálka a hned následujícího dne havaroval při startu další letoun, přičemž zahynulo šest letců. Navíc z patroly nad Biskají se vrátil stroj P/O Josefa Stacha s mrtvým střelcem Sgt Andrejem Šimkem, který padl v souboji s německými stíhači. To velmi otřáslo morálkou perutě, takže musela být stažena z operací. V září se však do akce vrátila, přičemž vykonala celkem 54 bojových letů.

Liberator GR Mk.V při přípravě ke startu (VÚA-VHA)

Největší úspěch

Série rutinních protiponorkových patrol byla přerušena na konci roku 1943. Němci totiž 21. prosince spustili akci Bernau. Chtěli během ní zajistit proplutí pěti tzv. blockade-runnerů, tedy rychlých obchodních lodí do francouzského přístavu Bordeaux. K jejich ochraně vyčlenili velké množství válečných lodí a na 200 různých letadel. Spojenci však díky čtení německé radiokorespondence (Ultra) o všem věděli a na zachycení lodí se připravili. Nicméně první z nich, loď Osorno s nákladem kaučuku, cínu a wolframu, i přes poškození k břehům Francie 26. prosince dorazila, byť s ní musela posádka najet na mělčinu.

Druhá na řadě byla loď Alsterufer, která vyplula 4. října 1943 z japonského Kóbe s nákladem 300 tun wolframu, 200 tun cínu a kaučuku. Plavidlo s výtlakem 2729 BRT a délkou 96 metrů bylo v roce 1939 vyrobeno ve Švédsku pro „dopravu exotického ovoce“. Po vypuknutí války bylo upraveno na zásobovací plavidlo a vyzbrojeno sedmi kanóny různých ráží. Do Japonska pro vzácné suroviny vyplulo v březnu 1943. Nyní se pod velením kapitána A. Piateka blížilo k břehům Evropy. Dne 25. prosince dostalo od německé ponorky zprávu, kde má dojít k setkání s lodním doprovodem. To zachytili Britové a dostali se tak lodi na stopu.

Osádky 311. perutě se do pátrání po lamačích blokád zapojili hned 21. prosince, jedné ze tří vyslaných osádek tehdy velel Oldřich Doležal. Úspěch si ale připsal až 27. prosince. Ráno toho dne byl Alsterufer objeven létajícím člunem Sunderland Mk.III od 201. perutě RAF zhruba 1 350 km daleko od Brodeaux. Po čtyři hodiny loď ve špatném počasí sledoval, a když mu začalo docházet palivo, neúspěšně ji bombardoval. To už ale nad loď mířila další letadla RAF. Provedla několik, také neúspěšných útoků. Němci se bránili protiletadlovou palbou, ale několik kanónů jim selhalo a poté, co se dozvěděli, že podporu válečných lodí neobdrží dříve než následujícího dne, jejich morálka začala rychle upadat.

Mezitím k lodi mířily Liberatory 311. čs. perutě. Jednalo se o šest strojů, které startovaly v různých časových intervalech od osmé hodiny ranní. P/O Doležal letěl jako kapitán stroje BZ796/H, který byl vyzbrojen raketami SAP 60 a dvojicí pum. Jeho druhým pilotem byl Sgt Robert Procházka, navigátorem F/O Zdeněk Hanuš, radiotelegrafistou Marcel Ludikar, radarovým operátorem Jindřich H. Hahn, horním střelcem F/Sgt Ivan Schwarz, zadním střelcem Sgt František Veitl a boční střeliště obsluhoval W/O Josef Kosek. Vzlétli v 10.16 hod. a v 15.35 hod. se na jejich radaru objevil cíl, který záhy spatřili dírou v mracích a identifikovali jako loď střední velikosti s výtlakem asi 6 000 tun. Po přiblížení po nich spustila palbu, tak se vzdálili a udržovali radarový kontakt.

Oldřich Doležal po udělení Záslužného leteckého kříže (fcafa.com)
Druhým pilotem byl Sgt Robert Procházka (7. 10. 1917, Praha – 31. 7. 1987, Praha). Ten v době mobilizace prodělával pilotní školu v Hradci Králové, kterou ukončila německá okupace. Uprchl proto do Polska, ale v září 1939 byl zajat Rudou armádou. V únoru 1941 však mohl odjet s dalšími čs. vojáky do Británie, kde byl v červenci přijat do RAF. Prodělal pilotní výcvik a 25. července 1943 nastoupil službu u 311. perutě. Demobilizoval v únoru 1946 v hodnosti podporučík letectva v záloze (VÚA-VHA)
Navigátor F/O Zdeněk Hanuš (30. 7. 1912, Pačejov – 28. 11. 1982, Austrálie) byl důstojník dělostřelectva z povolání, který absolvoval kurz leteckého pozorovatele. Do exilu uprchl v prosinci 1939 tzv. balkánskou cestou. V září 1942 byl přemístěn k letectvu a v listopadu nastoupil službu u 311. perutě. Po odlétání operační túry sloužil s Doležalem u 246. perutě RAF, po válce byl povýšen na majora letectva (sbírka M. Studničky)
Také radiotelegrafistou Marcel Ludikar (28. 1. 1920, Paříž – 31. 10. 2003, Londýn) uprchl do zahraničí tzv. balkánskou cestou. Po službě ve Francii ustoupil do Británie, kde byl v září 1941 přeložen k letectvu, k 311. peruti nastoupil v listopadu 1942. Po válce byl povýšen na nadporučíka letectva v záloze. Po komunistickém převratu odešel do exilu a opět sloužil v RAF. Do důchodu odešel v roce 1975 v hodnosti Squadron Leader (major). Byl velice aktivní v exilových spolcích, včetně ČsOL. Po Sametové revoluci se angažoval v rehabilitaci čs. letců. V roce 1995 byl povýšen na generálmajora (sbírka M. Studničky)
Radarovým operátorem byl Jindřich Hahn (18. 12. 1918, Vídeň – srpen 1997), příslušný do Kolína, civilním zaměstnáním úředník, který v dubnu 1940 vstoupil do britské armády. V říjnu 1941 byl přijat do RAF a v břenu 1943 nastoupil službu u 311. perutě. Válku zakončil v hodnosti četař aspirant (sbírka M. Studničky)
Horní střelec F/Sgt Ivan Schwarz (* 11. 12. 1923, Bratislava – 4. 1. 2018. Londýn) vstoupil do RAF v listopadu 1941. K 311. peruti byl přidělen na konci listopadu 1942 a v březnu 1945 byl zařazen k dopravní 167. peruti. Po válce byl povýšen na nadporučíka letectva v záloze, sloužil v Praze, ale již na podzim 1946 odešel zpět do Británie. Nejprve zde obchodoval s čs. zbožím, což po únoru 1948 nebylo možné. Zakotvil proto ve stavebnictví a strojírenství. Byl aktivní ve Svazu letců Svobodného Československa, v letech 2006–2009 byl jeho předsedou (sbírka M. Studničky)
Zadním střelcem byl Sgt František Veitl (26. 8. 1903, Praha – 3. 10. 1944, Severní moře), předválečný četník a člen Stráže obrany státu. Do exilu odešel v srpnu 1939 a na začátku roku 1940 se stává osobním strážcem prezidenta Beneše. Chtěl však s nacisty bojovat přímo, a tak byl na prezidentovu přímluvu v dubnu 1943 přijat do RAF. Po výcviku na palubního střelce nastoupil v září 1943 k 311. peruti. Jako jediný z úspěšné osádky nepřežil válku. Dne 3. října 1944 byl v osádce Liberatoru FL937, který byl u norských břehů sestřelen německými stíhači (sbírka M. Studničky)
Boční střeliště obsluhoval W/O Josef Kosek (5. 1. 1909, Měnín – 26. 3. 1972, Brno), který byl do čs. armády odveden ve Franci v únoru 1940, podařilo se mu dostat do Británie, kde byl v srpnu 1940 přemístěn k letectvu. Po přeškolení na palubního střelce byl v únoru 1941 poslán k 311. peruti. Válku zakončil v britské hodnosti Flight Lieutenant (kapitán), na nadporučíka letectva v záloze byl povýšen v lednu 1946 (sbírka M. Studničky)

V 16.07 hod. zahájil Doležal útok. Nejprve vypálil osm raket SAP 60 a zaznamenal pět zásahů nad čárou ponoru na zádi. Následně Hanuš odhodil obě bomby. Obě přesně trefily cíl a na lodi došlo k obrovské explozi, která Liberator nadhodila. Po celou dobu po nich Němci pálili a poškodili jeden z motorů, Liberator ale dokázal odletět do bezpečné vzdálenosti. Z té bylo pořízeno několik fotografií hořícího plavidla a poté se Doležal vydal k návratu na základnu. Cestou zachytili zprávu, že loď je v plamenech a potápí se. Když tak v 21.50 hod. v pořádku dosedli na letišti v Beaulieu, očekávali je již rozradostnění čs. kolegové, ale i britský personál základny. Začaly dlouhé oslavy a brzy dorazily první gratulace.

Alsterufer se však nepotopil tak rychle. Útok Liberatoru skutečně způsobil explozi v podpalubí a loď začala hořet, na hladině se ale udržela skoro celý den. Dokonce na ní zaútočilo několik dalších letadel, žádné ale již netrefilo. Loď se tak potopila až v 16.00 hod. 28. prosince, 74 přeživších německých námořníků se uchýlilo do záchranných člunů a příštího dne bylo zajato britskou korvetou. Při výslechu pak ocenili odvahu útočícího Liberatoru a kapitán označil pilota za „starého mazaného lišáka“.

Potopení lodi Alsterufer můžeme bez nadsázky označit za největší válečný úspěch čs. letců. Jen vezený wolfram by pokryl potřeby německého průmyslu na jeden rok! Jednalo se tak o velkou ránu německému válečnému úsilí. Ta byla o to větší, že do Bordeaux nedopluly ani zbylé tři lodě. Weserland, Burgenland a Rio Grande byly na začátku ledna 1944 potopeny Američany v jižním Atlantiku. Po tomto nezdaru se již Němci o podobnou akci nepokusili.

Snímek hořící lodi Alsterufer pořízené Doležalovou osádkou (VÚA-VHA)

O úspěchu čs. letců brzy referoval spojenecký tisk a ti také brzy obdrželi různá vyznamenání. Doležal s Hanušem byli Brity dekorování vysoce ceněným Leteckým záslužným křížem (DFC), dne 31. ledna 1944 jim je předal velitel Velitelství pobřežního letectva A/C/M William Sholto Douglas. Ostatních šest letců obdrželo Čs. válečný kříž 1939. Doležal byl také povýšen do hodnosti Flying Officer (nadporučík).

Oldřich Doležal pokračoval ve službě až do 17. srpna 1944, kdy podnikl poslední hlídku nad Severním mořem. Po podpoře vylodění v Normandii v červnu 1944 se totiž peruť 9. srpna přesunula na skotskou základnu Tain, protože se německé ponorky z Francie přesunuly do Norska. Celkem se tak zúčastnil 69 bojových akcí v trvání 661 letových hodin.

Od září do prosince 1944 pak Oldřich Doležal prodělal přeškolení na dopravního pilota a se „svým“ navigátorem F/Lt Zdeňkem Hanušem a s radiotelegrafistou W/O Františkem Sadilem nastoupil 12. prosince 1944 službu u 246. dopravní perutě RAF. S dopravními Liberatory poté létali do Afriky, na Cejlon či do Indie. Těsně po konci války, 13. května 1945, Doležal onemocněl, 29. června byl ale povýšen do britské hodnosti Flight Lieutenant (kapitán) a české hodnosti poručík letectva a 24. srpna byl oficiálně přeložen do Čs. depa a vrátil se domů. Kromě DFC byl za svou válečnou službu vyznamenán třemi Čs. válečnými kříži 1939, dvěma Čs. medailemi Za chrabrost, Čs. medailí Za zásluhy I. stupně, Pamětní medailí čs. zahraniční armády (se štítkem VB) a britskými kampaňovými vyznamenáními The 1939–1945 Star, Atlantic Star, Defence Medal a War Medal. §§§15

Fotografie Doležalovy osádky na konci roku 1943. Zleva Sgt Štefan Fonta (akce proti Alsterufru se neúčastnil, chybí tak Sgt Frasntišek Veitl), F/Sgt Ivan Schwarz, F/Sgt Jindřich H. Hahn, F/Sgt Marcel Ludikar, P/O Oldřich Doležal, F/O Zdeněk Hanuš, Sgt Robert Procházka a W/O Josef Kosek (VÚA-VHA)

Úlet z republiky

Doma zůstal Oldřich Doležal krátce v armádě a působil v Ruzyni u Letecké dopravní skupiny. K 30. březnu 1946 ale odešel z činné služby a 2. dubna 1946 se stal šéfpilotem firmy Baťa v Otrokovicích. Ta byla již od října 1945 státním podnikem. Jistě již tady Doležal zaznamenal, že poválečné Československo se bude od toho předválečného v mnohém odlišovat. V březnu 1948 nastoupil jako pilot k Čs. státním aeroliniím (ČSA), to už vládu v zemi drželi komunisté, kteří začali perzekvovat bývalé vojáky ze západní fronty, zejména letce. Nejdříve se to dotklo těch v armádě, brzy ale došlo i na letce civilní. Řada z nich tak volila druhý odchod do exilu. Doležal se stal nedobrovolným aktérem jedné z těchto událostí, když byl 4. května 1948 unesen jím pilotovaný letoun C-103 (OK-ZDL) Vojmírem Matusem, který absolvoval u RAF základní pilotní výcvik, a Ludmilou Hoffmannovou, do bavorského Erdingu. Zde všech pět cestujících požádalo o politický azyl.

Slavnostní přivítání Oldřicha Doležala ve Vítové 28. srpna 1945 (fcafa.com)

Doležal se tehdy ještě vrátil domů, ale perzekuce se začala dotýkat i jeho. Bývalým letcům ze Západu byly sebrány zahraniční linky, zabaveny pasy a nemohli s nimi létat rodinní příslušníci. Protože někteří z nich se svými letadly ulétli do zahraničí, bylo jasné, že brzy budou ze služby vyhozeni všichni. To vše přivedlo Doležala ke skupině, která se rozhodla zorganizovat simultánní úlet rovnou tří letadel, přičemž mezi cestujícími měli být i rodiny a známí letců. Aby se však splnili výše uvedené podmínky, vždy na palubě letounu s letci bez rodinných vazeb. Akce nakonec proběhla 25. března 1950 a skončila úspěšným přistáním v Erdingu u Mnichova. Dorazily sem tři stroje C-47 Dakota. První byla OK-WAR s piloty Josefem Klesnilem (původně 311. peruť) a Vítem Angetterem (312.), dalšími třemi členy osádky a 26 cestujícími z Brna, OK-WDR pilotů Ladislava Světlíka (312.), Mečislava Kozáka (311.) a palubního mechanika Gejzy Holody (311.) s navigátorem a 18 cestujícími z Ostravy a OK-WDS pilotů Oldřicha Doležala (311.), Bořivoje Šmída (310.) a radiotelegrafisty Stanislava Šáchy (311.) s dalšími dvěma členy osádky a 26 cestujícími z Bratislavy. Z celkem 85 osob zůstalo v zahraničí 27, mezi nimi i Doležalova manželka Květa s půlročním synem (letěli z Ostravy, aby nedošlo k prozrazení). Zbylí se vrátili do Československa, kam byly předány i letouny. Šlo o první podobnou akci v historii letectví. Zatímco na Západě se uprchlíci stali hrdiny, na východě byli označeni za zločince. Na motivy akce dokonce vznikl v roce 1952 čs. propagandistický film Únos, vykreslující letce jako ty nejtěžší kriminálníky.

Doležal se s rodinou usadil v Británii, v roce 1954 získal licenci civilního pilota a začal létat na Dakotách pro společnost Air Kruise po Evropě. V roce 1956 se podílel na evakuaci maďarských uprchlíků z Vídně a o rok později se s rodinou přesunul do Libye, kde se podílel na zásobování táborů pro těžaře ropy. V roce 1960 se rodina vrátila do Británie do Kentu a Doležal u společnosti pracoval až do roku 1965, kdy bylo u lékařské prohlídky zjištěno poškození sluchu neumožňující jeho další aktivní pilotní kariéru. Zprvu začal podnikat, ale záhy nastoupil práci u Informační služby svobodného Československa (Free Czechoslovak Information Service), která vyvíjela aktivity proti čs. komunistům. Denně dojížděl do Londýna, což se projevilo na jeho zdraví a na podzim 1969 musel práce zanechat. Nastoupil pak do firmy AVO v Doveru, kde se vyráběla elektrická měřící zařízení. V lednu 1970 však utrpěl při pádu těžký úraz, po kterém zůstal ochrnutý a zbytek života strávil na lůžku. Zemřel 28. listopadu 1983 v nemocnici v Etchinghillu, jeho popel byl pohřben v čs. sekci hřbitova Brookwood. Příbuzní z Československa samozřejmě na pohřeb puštěni nebyli. §§§19

Oldřich Doležal jako kapitán společnosti Air Kruise (fcafa.com)

Doma se tak Oldřichu Doležalovi dostalo uznání až po sametové revoluci. V září 1991 byl v rámci rehabilitace bývalých příslušníků RAF povýšen na plukovníka in memoriam. V prosinci 2005 se stal čestným občanem města Fryšták, pod který dnes patří obec Vítová. V roce 2015 byla na místě domu jeho rodiny ve Vítové vztyčena pamětní deska. A letos, 28. října 2023, mu byla udělena Medaile Za hrdinství.

Děkujeme panu Tomu Dolezalovi, synovi Oldřicha Doležala, za pomoc s přípravou článku. Tom spravuje web o čs. letcích, který naleznete na adrese https://fcafa.com.

text: br. Michal Rak