Takto vzpomínal na osudový čeljabinský incident a začátek povstání našich legií Sergěj Nikolajevič Vojcechovský, důstojník ruské armády a následně i armádní generál československé armády. Od jehož úmrtí dnes uplynulo 75 let.

Sergěj se narodil 28. října 1883 do šlechtické rodiny ve městě Vitebsk, v dnešním Bělorusku. Jako šlechtický syn měl v tehdejší době prakticky jedinou možnost kariéry, a to důstojnickou. Vystudoval reálku, následovalo Konstantinovské dělostřelecké učiliště a nakonec vojenská akademie v Petrohradě.

Po vypuknutí války sloužil u několika jednotek, než byl v srpnu 1917, po bitvě u Zborova, přeložen na post náčelníka štábu Československé střelecké divize. S československými dobrovolci se rychle sžil. Naučil se česky, na rozdíl od jiných Rusů se mu líbily lehce neortodoxní poměry, které v našem vojsku panovaly. Od ledna 1918 fungoval jako velitel 3. pluku. S ním prožil evakuaci z Ukrajiny a v květnu 1918 se jeho jednotka zastavila v Čeljabinsku. Tam byla svědkem událostí, které nakonec vedly k vystoupení proti bolševikům. Stal se velitelem tzv. Čeljabinské skupiny. Zůstal u legií až do konce roku, teprve tehdy se přesunul do řad Kolčakovy armády.

Zajímavou epizodou v jeho životě se v té době stal 20. listopad 1919. Vojcechovského armáda byla obklíčena bolševiky a jen s nejvyšším nasazením se dokázala probít a ustoupit. Generál Grivin, který se svými jednotkami bránil Vojcechovského týl, se totiž bez rozkazu a boje stáhl a ani Vojcechovského nevyrozuměl. Teprve 20. listopadu 1919 Vojcechovský Grivina v jeho ústupu dostihl ve vesnici Ust – Tarka. Tam Grivina obvinil ze zrady a nedovoleného opuštění fronty, odsoudil jej k smrti, načež jej sám osobně zastřelil.

Po smrti generála Kappela, kterému dělal zástupce, se Vojcechovský ujal velení jeho armády se kterou dobyl Irkutsk na podzim 1919, už ale nezachránil admirála Kolčaka, kterého bolševici popravili. V roce 1920 byl vyslán na „expedici“ na Krym za tamními bělogvardějci vedenými generálem Wrangelem. Přijel ale pozdě. Vojsko už bylo v zoufalé situaci a jedinou možností byla evakuace. Společně s Wrangelem tak řídil přesun desítek tisíc vojáků a jejich rodin z Krymu do Istanbulu. Brzy na to dostal pozvání do Československa, kde mu bylo nabídnuto místo v armádě, které přijal. Armáda tak získala jednoho ze svých nejschopnějších a nejzkušenějších velitelů vůbec.

Prošel si několika vysokými funkcemi, zmiňme zemského velitele v Brně a nakonec v Praze, kde jej také zastihla mobilizace v září 1938. Vojcechovský velel 1. armádě, která měla střežit celou západní hranici našeho státu. Z těchto dní jsou již známé jeho citáty jako: „O hranice se nejedná, hranice se brání!“ Případně jeho rozkaz, který vyslal podřízeným jednotkám: „Bylo-li by někde z německé strany útočeno – NAPRÁSKAT!„

Když dojde k Mnichovské dohodě, utvoří společně s generály Lužou a Prchalou ústřední trojici velitelů, která prosazovala vojenský převrat ke svržení prezidenta, vlády a nastolení nové, která by dala armádě rozkaz se bránit. K tomu nakonec nedošlo.

Po okupaci státu se stal jedním ze zakladatelů odbojové organizace Obrana národa. Bohužel, jeho osobnost byla až příliš známá, byl tak pod bedlivým dozorem gestapa a jeho účast v odboji tak byla spíše pasivní, kdy například finančně podporoval jeho fungování. Během války mu také byla z německé strany nabídnuta možnost stanout v čele Ruské osvobozenecké armády, tuto možnost ale odmítl.

Po vypuknutí Pražského povstání byl 6. května 1945 zatčen příslušníky revolučních gard. Do situace ale zasáhl jeho přítel a zástupce z dob legií, generál Mikuláš Antonín Číla, který si vynutil jeho propuštění. K tomu došlo 12. května. Ještě toho dne byl ale ve svém domě zatčen znovu, tentokrát ale komandem sovětské kontrarozvědky SMĚRŠ. V roce 1945 byly na našem území zatčeny tisíce bývalých ruských občanů, kteří byli následně uneseni do SSSR. Tam většinou čekala krutá smrt v gulazích. Sergěj Vojcechovský je asi nejslavnějším z nich. V září 1945 byl v Moskvě odsouzen k 10 letům v gulagu. Vojcechovský zemřel 7. dubna 1951 v gulagu Ozerlag, oficiálně na „tuberkulózu a sešlost věkem“.

Smutnou okolností je, že v reakci na jeho únos, stejně jako únos tisíců dalších československých občanů, vláda neudělala prakticky nic.

text: br. Lukáš Janda
foto: sbírka ČsOL, VÚA-VHA Praha, Čechoslováci v gulagu

Článek Před 75 lety zemřel Sergěj Nikolajevič Vojcechovský se nejdříve objevil na ČsOL.

Budoucí generál se narodil v Uherském brodě 26. března 1891, absolvoval místní reálku a začal studovat elektrotechniku na VUT v Brně.

Již od útlého věku se Vojtěch stal sokolem a s trochou nadsázky jej můžeme označit za „nejnamakanějšího“ generála. Ostatně posuďte sami, v roce 1912 se stává na sletu Luža přeborníkem ve zdvihu jednoruční činky nad hlavu, kdy dokázal 50kg činku zvednout třicetkrát! Bratři z legií zase vzpomínali, jak dělal za velkého mrazu, do pasu nahý, dřepy s pražcem na ramenou. Dokonce i jeho přechovávatelé z dob druhé světové války vzpomínají, že i více jak 50 letý generál i v ilegalitě stále cvičil.

Studia nedokončil kvůli vypuknutí války. Jako roční dobrovolník nastupuje k pěšímu pluku č. 35 v Plzni. Jako velitel čety odjíždí na podzim na ruskou frontu. Zde je 30. srpna 1915 zajat. V dubnu 1916 se hlásí do legií, ale kvůli problému s nabíráním nových členů využije možnosti a vstupuje jako mnozí další do 1. srbské dobrovolnické divize. U té se skvěle osvědčil, v lednu 1917 byl přeložen na vlastní žádost do našeho 2. pluku „Jiřího z Poděbrad“ jako praporčík. Jakožto velitel kulometné roty tohoto pluku bojoval i v památné bitvě u Zborova. Zažije ústup z Ukrajiny i následné vystoupení k bolševikům. Během něj jednak přestupuje k pravoslaví a přijímá jméno Boris, rovněž ale získává svou přezdívku „Boris Hrozný“. Vojtěch byl značně cholerické povahy, navíc byl velmi náročný a přísný nejen k sobě, ale i ke svým mužům, když k tomu přidáme i jeho značnou agresivitu v boji, vynikající smysl pro manévrový boj, přezdívku určitě jednoduše pochopíme.

Do vlasti se vrací společně s 19. transportem na lodi Madawaska, na které pluly části 2. a 3. pluku, zastával funkci zástupce velitele transportu, kterým byl Matěj Němec, velitel 3. pluku. Při „přistání“ v Českých Budějovicích ale legionáře čekala ledová sprcha, nikdo je prakticky nepřivítal. Původní zklamání ale brzy přejde, když vojáky v Plané nad Lužnicí přivítá sám prezident Masaryk.

Brzy po návratu se ožení a pokračuje dále ve své vojenské kariéře, mezi lety 1922 a 23 vystuduje Vysokou školu válečnou v Praze, kde skončil jako první z ročníku. Pracoval na hlavním štábu, navrhne i úpravu nástupového plánu proti případné agresi z Maďarska, kde se jasně projevila jeho vysoce agresivní strategie. Na tři roky se dokonce stane velitelem Vysoké školy válečné, ale zde se moc neosvědčil. Jeho prchlivá povaha se s kariérou pedagoga moc neslučovala. Po jejím ukončení v roce 1935 nejdříve slouží jako velitel V. sboru v Trenčíně a poté IV. v Olomouci. Na přání prezidenta Beneše byl jmenován zemským velitelem v Brně. Po mobilizaci v září 1938 velel 2. armádě, která měla bránit sever Moravy a Slezska.

Dlouhodobě kritizoval příliš defenzivně založenou strategii naší armády, naopak prosazoval manévrový styl války, který představili de Gaulle nebo Guderian.

Po okupaci se nezapojil do Obrany národa, jelikož predikoval její brzké rozbití. Naopak začal kolem sebe konstruovat menší odbojovou síť. Až v roce 1944 se stane jedním z čelních představitelů v organizaci Rada tří. Dle rozkazů z Londýna měl být právě Luža po vypuknutí povstání proti Němcům jeho hlavním velitelem.

K tomu ale nikdy nedošlo. Po vylodění spojenců v Normandii se Luža přesune do Říčan u Prahy, aby byl připraven zaujmout své místo velitele. Brzy na to ale dojde k rozbití odbojové sítě a masivnímu zatýkání gestapa v Praze a jejím okolí. Z toho důvodu se Luža i jeho pobočník Josef Koreš rozhodnou přesunout zpět na Vysočinu, do bezpečí. Po mnoha dnech dlouhých pochodů nakonec 2. října 1944 došli do malé vesnice Hřiště u Přibyslavi, kde opakovaně žádali místní o pomoc. Nakonec se rozhodnou silný déšť přečkat v místním hostinci. Bohužel, starosta Jaroslav Honza jejich přítomnost oznámí četnickému strážmistrovi Navrátilovi. Přespříliš horlivý četník se rozhodne, že muže nezkontroluje sám, ale přivolá si posilu dvou dalších četníků v čele se  svým velitelem Bohuslavem Mečířem. Četníci do hostince vtrhnou s připravenými zbraněmi a křikem: „Ruce vzhůru!“. Luža i Koreš, pokud následně nechtějí padnout do německých rukou, nemůžou reagovat jinak, než zbraněmi. Dochází k přestřelce ve které generál Luža umírá na místě. Josef Koreš je těžce zraněn a po útěku spáchá sebevraždu v nedaleké louce. Společně s generály Pavlíkem a Mejstříkem se Luža stává jedním ze tří generálů, kteří za války zemřeli se zbraní v ruce.

Smrt obou důstojníků ale nese následky. Přibyslavská stanice měla již delší dobu nelichotivou pověst pro přespříliš velkou horlivost místních četníků, místy hraničící až s kolaborací. Odbojáři se tak rozhodnou generála pomstít a z četníků udělat odstrašující příklad. Komando přepadne stanici 26. října, jeho členem je i generálův syn Radomír. Ve sklepě domu jsou nakonec zastřeleni čtyři z pěti přítomných četníků. Jeden z nich odvetu odbojářů přežil.

text: br. Lukáš Janda
foto: Nadace bratří Lužů, VÚA-VHA Praha

Článek 135 let od narození Vojtěcha „Borise Hrozného“ Luži se nejdříve objevil na ČsOL.

V dubnu 1920 se Orlík společně se štábem 3. střelecké divize přesunul do čínského Mandžuska. Již 8. dubna byl velitel divize podplukovník Lev Prchala v zastávce Mandžuria kontaktován japonským majorem Tokinorim, který přednesl žádost, aby byl Orlík odevzdán do japonských rukou, jak bylo údajně slíbeno generálem Janem Syrovým. (Nic takového Syrový nejspíše neslíbil.) Než stihl Prchala pravdivost informace ověřit, přesunul se Orlík s 12. střeleckým plukem do Chajlaru. Již před příjezdem zde byla situace značně napjatá. Japonská posádka se chovala despoticky a docházelo k pravidelným střetům mezi Japonci, ruskými železničními dělníky a zaměstnanci, ale i místním čínským obyvatelstvem. Když Rusové protestovali, byla řada dělníků zatčena. Orlík do města dorazil právě 9. dubna, když se místní Rusové obrátili na Čechoslováky o pomoc. Plnomocník československé vlády při velitelství našeho vojska na Sibiři dr. Josef Blahož další den stanul v čele dohodové skupiny, která se snažila s Japonci vyjednávat. Bezvýsledně, načež Rusové přešli do otevřené stávky.

Vše definitivně vyvrcholilo 11. dubna 1920. Do města přijel vlak čínských vojáků, Čechoslováci i Číňané se na nádraží začali družit. Došlo i k vzájemnému koncertu kapel. V tuto chvíli Japonci vyhnali zajaté dělníky z těplušky (ubytovacího vagónu), ve které byli vězněni, a ostentativně je vedli přes nádraží obklopeni zuřícím davem dalších ruských dělníků. Netrvalo to dlouho a z davu proti Japoncům padlo několik výstřelů a údajně byl hozen i granát. Japonci na situaci reagovali střelbou do davu. Číňané neváhali a začali naopak střílet po Japoncích, zatímco legionáři se snažili skrýt. Když ustala palba, měli legionáři dva padlé a šest raněných, i přesto, že se do bitvy nezapojili.

Japonci se rozhodli incidentu využít a v následujících dnech získat Orlík. Dne 13. dubna bylo na rozkaz podplukovníka Prchaly svoláno další jednání představitelů Dohody o incidentu. Japonci však trvali na tom, že jednání mají být přítomni pouze zástupci účastnících se vojsk. Americký a francouzský důstojník tak nebyli vpuštěni. Japonci se snažili veškerou vinu shodit na legionáře a v obvinění dokonce zaznělo, že i kanony Orlíku měly údajně střílet po Japoncích. Hádku nakonec přerušil čínský představitel, jenž navrhl, aby byl celý incident uzavřen dohodou: Čechoslováci se měli co nejrychleji přesunout na východ, aby mohli být evakuováni. Na tom se všichni účastníci jednání víceméně shodli a naoko smíření se rozešli. Legionáři již od předešlého dne drželi pohotovost a rozhodli se ji zatím neukončovat.

Dne 14. dubna pak začali japonští vojáci obkličovat nádraží, rozmisťovat děla a kulomety. Nakonec byli z nádražní stanice vyhnáni českoslovenští důstojníci a telegrafisté. K legionářským vlakům se dostavili dva čínští důstojníci a předali Čechoslovákům japonské ultimátum. Legionáři mají jednu hodinu na odevzdání Orlíku, zbraní a granátů. Došlo k jednání, po kterém již Japonci požadovali jen Orlík, granáty a písemnou omluvu za to, že legionáři vyvolali „protijaponské povstání“. Čechoslovákům se nakonec podařilo docílit kompromisu – odpovědnost za incident nebyla svržena na ně, ale Orlík byl nakonec odevzdán do japonských rukou. Vojenští velitelé a političtí představitelé ale okamžitě vznesli protest proti japonskému jednání a po nátlaku Dohody byl Orlík 15. května 1920 v Charbinu předán zpět do rukou legionářů. Jen pár dní na to dorazil vlak do Vladivostoku a jeho posádka odjela 24. května do vlasti.

Co se s obrněncem dělo následně je dodnes zahalené mlhou tajemna. Dle historika Stevena Zalogy, byl vlak předán do rukou bělogvardějců, kteří s ním po konci občanské války v Rusku přejeli do Mandžuska, kde dále fungovali v řadách Fengtingské kliky, než byl v roce 1931 získán Japonci. Jaké byly další osudy legendárního vlaku zatím bohužel nevíme.

text: br. Lukáš Janda

Článek Spor o Orlík se nejdříve objevil na ČsOL.

Takto probíhaly boje o město Mariinsk, kde československým dobrovolcům velel kapitán Eduard Kadlec, jedna z nejpozoruhodnějších osobností našich legií. V neděli uplynulo 145 let od jeho narození.

Eduard Kadlec se narodil 16. března 1880 v Ústí nad Labem. Po absolvování civilních škol nastoupil roku 1900 na Kadetní školu dělostřelectva ve Vídni, kterou o čtyři roky později dokončil a následně ve Vídni sloužil u 1. dělostřeleckého pluku. Kvůli konfliktu s nadřízenými byl převelen do druhořadé posádky na Balkán. V roce 1908 odešel do výslužby. Jeho dobrodružná povaha i bod, ve kterém jeho kariéra rakousko-uherské armádě zamrzla, jej lákaly jinam.

Stal se koloniálním důstojníkem v Belgickém Kongu. Toto působení mu také později mezi našimi dobrovolci v Rusku zajistilo přiléhavou přezdívku – „Kongo“. V Africe sloužil pět let a možná byl v belgické armádě zůstal, kdyby jej během dovolené v Čechách v létě 1914 shodou okolností nezastihla zpráva o mobilizaci rakousko-uherské armády a rozpoutání války. Znovu tedy narukoval do rakousko-uherské armády.

Coby dělostřelecký důstojník sloužil v pevnosti Přemyšl od počátku války až do jejího pádu v březnu 1915. Společně s ostatními obránci pevnosti byl zajat Rusy, ale již v červnu 1916 si Eduard Kadlec podal přihlášku do československé legie, kam byl v červenci 1917 přijat. Záhy se stal velitelem III. praporu nově utvořeného 7. střeleckého pluku „Tatranského“. Vyznamenal se zejména během bitvy u Bachmače, kde byl i těžce raněn. S vypuknutím bojů proti bolševikům se stal velitelem druhé poloviny tzv. sibiřské skupiny, následně stanul i v čele Velitelství Dálného východu. Tato pozice ale vyžadovala spíše úředníka nežli válečníka, a to se mu nezamlouvalo. Od listopadu 1918 tak stál v čele formující se rumunské legie. S několika tisíci Rumuny pak tvořil poslední voj za československými jednotkami stahujícími se z magistrály a dařilo se mu odrážet dotírajícími bolševiky.
Společně s Rumuny se na přelomu jara a léta 1920 přeplavil lodí Trás-os-Montes z ruského Vladivostoku do italského Terstu, a pokračoval vlakem do Rumunska, a až následně odjel do Československé republiky.

Dalších jedenáct let sloužil jako velitel 10. divize v Banské Bystrici, následně velel 7. divizi a poté i IV. sboru v Olomouci. Poslední dva roky své vojenské kariéry strávil na pozici velitele Zemského vojenského velitelství v Brně, kde dosáhl hodnosti armádního generála. Bohužel, ani v armádě své svobodné vlasti se mu nevyhnuli konflikty s dalšími důstojníky. Bylo v něm více z rakousko-uherské vojenské školy, než legionářského bratrství, což nedělalo dobře mezi mnohými dalšími generály. Další konflikty vedly k jeho vlastní žádosti o penzionování v roce 1937.

Během druhé světové války byl plně pod dohledem gestapa, jeho odbojová činnost tak byla prakticky nulová. Po válce se opět hlásil do armády, ale nebyl přijat. Po únoru 1948 byl degradován na vojína a následně vystěhován ze své vily v Brně. Dožil v chudobě a zapomnění. Zemřel 19. srpna 1961 v Brně.

text: br. Lukáš Janda
foto: VÚA-VHA Praha

Článek 145 let od narození Eduarda Kadlece alias „Konga“ se nejdříve objevil na ČsOL.

První vojačka československé armády

Dne 25. ledna 1918 bylo vydáno Národní radou československou prohlášení československého vojska na Rusi za část autonomní československé armády ve Francii. Do té doby čs. vojsku na Rusi poskytovala týlové zabezpečení ruská armáda. S přípravou k přemístění vojska na západní frontu vyvstala potřeba prozatímních skladišť a pomocných útvarů. Nutnou se stala také potřeba žen pro různé práce. V prvé řadě šlo milosrdné sestry. Z nich prvé byly dočasně přiděleny od Ruského červeného kříže již koncem roku 1917. První milosrdnou sestrou, přijatou do služeb čs. armádního sboru 22. dubna 1918 byla bývalá ruská milosrdná sestra Marie Treťjaková, rodem Češka, domovsky příslušná do Chrudimi. Treťjakovou následovaly v dalších měsících a letech desítky žen – mezi nimi i manželky nebo snoubenky čs. důstojníků a vojáků. I ony byly přijaty a zařazeny nejčastěji jako milosrdné sestry (úhrnem přes 200 žen), ale také jako zubní lékařky, ošetřovatelky (sanitářky), dozorkyně prádla, lékařky, ekonomky nebo bibliotekářky. Ženy se zásadně nepřijímaly ani nepřidělovaly k bojovým „vojenským částem“, tj. plukům, rotám ani k jiným samostatným oddílům.

Jedinou výjimkou se stala první „vojačka“ čs. armády, „střelec Věra Gatti“. Dnes jsou její jméno, tvář i osud téměř zapomenuty. Věru Gatti nenalezneme ani v současné odborné literatuře, která ji zcela neprávem opomíná. Připomeňme si ji proto právě na Mezinárodní den žen.

Věra Josifovna Gatti se narodila 12. srpna 1896 v Nižném Novgorodu. Otec Josif Andželovič Gatti (původem Ital) s matkou Marfou Vasiljevnou žili ve městě Počinki. Věra měla dva sourozence, bratra Vjačeslava Josifoviče a sestru Elenu Josifovnu.

Věra absolvovala dívčí gymnázium v Nižném Novgorodu a následně v Kazani nastoupila studium historicko-filosofické fakultu kazaňské univerzity. Zde ji také zastihl válečný konflikt. Absolvovala tříměsíční kurs milosrdných sester při škole MUDr. Ročinského v Moskvě a roku 1917 působila jako ošetřovatelka v epidemickém oddělení vojenské nemocnice v Jekatěrinoslavi (dnes Dnipro), později v Zemské nemocnici v Kazani.

A právě u Kazaně se na konci srpna roku 1918 její osud protnul s československou armádou. Při obranných bojích u Vorobjevky se poprvé ocitla u 10. roty 1. střeleckého pluku „Jana Husi“ ve skupině čtyř zdravotníků (medik a tři ošetřovatelky). Velitel roty prap. Karel Teringl z jejich přítomnosti nebyl příliš nadšen. Považoval je spíše za přítěž. A tak, když druhého dne medik přišel a žádal nepříliš zdvořile o přilepšení stravy, vykázal „sanitní oddělení“ od roty. A tehdy se poprvé u velitele roty objevila Věra Gatti. Jejich rozhovor uvádí Teringl takto: „Pane veliteli, snažně vás prosím, chtěla bych zůstat u vaší roty, třeba sama.“ „To není možné. K tomu nejsem oprávněn.“ „Pane veliteli, proboha vás prosím, nechte mne u vás! Chci sloužit u Čechů, je to můj sen. Tolik krásného jsem o nich slyšela… Budu jíst knedlíky…“ Nicméně Karel Teringl ji tehdy odmítl, že k tomu není oprávněn a Věra odešla.

Za ústupu dne 5. září 1918, v poslední bitvě u Vorobjevky se však Věra Gatti objevila znovu – za řadami ustupujících vojáků. V nepřátelské palbě nesla sama na zádech raněného vojáka a jeho pušku. Shodou okolností ji při tom hrdinském činu pozoroval dalekohledem i Karel Teringl a další muži 10. roty, od které jí další přispěchal na pomoc. Na poslední chvíli se pak před obklíčením všem podařilo i se štěstím ustoupit před útočícími bolševiky.

Když se čs. vojsko odpoutalo z bojiště u Kazaně a evakuovalo po Volze lodním transportem, jela s ním i Věra Gatti. Tentokrát se za ní šli k veliteli roty přimluvit přímo samotní vojáci, aby jí „přijal do roty“. Karel Teringl tyto okamžiky popsal: „No, to přece není tak jednoduché, přijímat do roty cizího člověka a ještě k tomu ženskou! Kdo to jakživ viděl? A pak k tomu nemám práva.“ Tentokrát ho však vojáci uprosili a tak ji přijal, ale „jen na dobu ústupu“ s tím, že to musí oznámit veliteli pluku.

Tři dny poté se dostavil ke shromážděným rotám také plk. Josef Jiří Švec. Věra Gatti byla zařazena u 3. čety a stála obvykle ve druhé řadě, aby nebyla příliš nápadná. Tentokrát však Švec nečekaně přijel odzadu. Velitel roty proto musel dát ihned povel čelem vzad a podal Švecovi raport. Švec ho vyslechl a chystal se jako vždy pozdravit rotu slovy: „Nazdar, bratři!“ Po slově „nazdar“ se náhle zarazil, když spatřil uprostřed roty salutující dívku s červeným křížem na rukávě, ale neztratil duchapřítomnost a jakoby nic k tomu „nazdar“ dodal: „sestro a bratři!“ Když se poté Švec dozvěděl, jakým způsobem se Věra ocitla mezi vojáky, neměl nic proti tomu aby zůstala.

Plukovním rozkazem č. 1479 byla Věra Gatti dnem 5. září 1918 přijata (zapsána do seznamu přidělených) ke službě u 1. střeleckého pluku v nejnižší hodnosti čs. vojska – střelce (dnes bychom tuto hodnost mohli poněkud nepřesně označit jako vojín), tj. se všemi povinnostmi i právy. Tímto rozkazem se také ve výsledku stala první československou „vojačkou“, navíc u bojového útvaru. Proto také byla oprávněna nosit vojenský stejnokroj který jí ušil rotní krejčí z erárního materiálu.

Dle Karla Teringla měla Věra potíže s českým jazykem. Od vojáků se naučila vojenské hantýrce, která „se v ústech vzdělané a jemné dívky často podivně vyjímala„. I nadále zůstala v kmenovém počtu 10. roty, přidělena však byla jako milosrdná sestra na ošetřovnu III. praporu. Zúčastnila se pak bojů na nikolajevské a belebejské frontě. Ošetřovala raněné i v první linii. Tím si získala oblibu a úctu vojáků. Za bojů na magistrále pak působila obětavě ve zvláštním vagónu, určeném za praporní ošetřovnu. Legionáři ji milovali jako sestru, „její zjev šířil kolem sebe uprostřed krvavých bojů ovzduší milosrdenství a všelidské lásky„. Také velitel pluku Věře „za hrdinnou sanitní pomoc raněným v bojích a horlivou a úspěšnou činnost v ošetřovně 3. praporu“ vyslovil dne 27. července 1919 rozkazem č. 1562 pochvalu.

Přijetí Věry Gatti do služby plk. Švecem bylo z hlediska pravomocí v hierarchii vojenské správy i s ohledem na platný právní řád závadné. Velitel pluku neměl právo ji přijmout. Stalo se tak jen pro její odvahu a pomoc raněným. Od května roku 1919 proto vedlo velitelství pluku s nadřízeným zdravotním náčelníkem čs. vojska korespondenci, jak vše správně řešit.

Tentokrát však prokázaly shovívavost i nadřízené orgány a Věra byla přijata do služby v čs. armádě náčelníkem zdravotního odboru 12. srpna 1919 s platností od 1. července 1919. Gatti tímto aktem pozbyla hodnosti střelce a coby milosrdná sestra byla přidělena od 1. střeleckého pluku do Československé nemocnice č. 3 v Krasnojarsku. Zde působila pět měsíců na infekčním oddělení. To se však již blížila doba návratu legionářů do Československa. Věra Gatti, přestože byla vyzvána aby odcestovala také, rozhodla se zůstat a dnem 21. prosince 1919 vystoupila na vlastní žádost ze služeb čs. vojska.

Po propuštění z čs. armády se její stopa téměř vytratila. I mezi vojáky kolovaly různé zvěsti, mezi nimi i ta nejhorší podle které se přihlásila do ruské nemocnice, kde podlehla tyfové nákaze. Ani po návratu vojska do Československa Věra pravděpodobně nikomu ze svých spolubojovníků nenapsala, a tak se o jejích dalších osudech nic nevědělo. Přesto však na ní vojáci nezapomněli a téměř po celé období první republiky bývá mnohdy zmiňována v legionářském tisku a vzpomínkách.

Dnes s odstupem více sta let se o Věře Gatti podařilo nalézt více zpráv. Roku 1922 porodila jediného syna, Slavu. Poté se rozhodla ke studiu na Kyjevské univerzitě, kde v roce 1926 absolvovala postgraduální studium a následně učila historii. Roku 1938 byla v kyjevské Engelsově ulici (dnes Luteránské), č. p. 25 založena střední „Škola č. 78“, ve které se Gatti stala ředitelkou.

Po napadení Sovětského svazu Německem a jeho spojenci se Věra rozhodla, podobně jako za Světové války, pomoci své vlasti. Když se ke Kyjevu přiblížila fronta, přihlásila se znovu dobrovolně a jako zdravotní sestra pracovala ve vojenské nemocnici. Ta byla v září 1941 obklíčena a s personálem zajata v prostoru Brovary. Věře se podařilo utéci a vrátit se do již okupovaného Kyjeva, kde se zapojila do odbojové skupiny. V období hromadného zatýkání byla nucena odejít do Tomašivky, jihozápadně od Kyjeva. Zde se jí podařilo vytvořit odbojovou buňku a navázat spolupráci s dalšími. Později však byla profesorem Petrem Buykem varována, že se o ní zajímá Gestapo a fastivská policie a shromažďují data o její práci před válkou. Proto bylo rozhodnuto, že se Věra na čas přestěhuje. Odešla do Černihivské oblasti s nadějí, že zde nalezne a naváže kontakty s místními partyzány. Měla štěstí a nalezla v prostoru Černihiv partyzánský oddíl Kirov z formace Černihiv Popudrenko. Také v tomto oddíle pracovala jako zdravotní sestra a to až do 30. června 1943 kdy zemřela při jednom z bojů. Syn Slava Gatti, jako důstojník dělostřelectva padl již 30. září 1942 u Sinyavina. Okupovaný Kyjev byl osvobozen počátkem listopadu 1943 a to za významného přispění 1. čs. samostatné brigády v SSSR. I v jejích řadách stály ženy, které tak, aniž by to tušily, navazovaly na hrdinství Věry Gatti.

Věra Gatti v literatuře a tisku

Desátá rota pod Kazaní

Kniha, vydaná roku 1935 navazuje a doplňuje stejnojmennou práci, vydanou na pokračování v periodiku Vojenský svět v roce 1933. Autor Karel Teringl působil u Kazaně jako velitel 10. roty 1. čs. střeleckého pluku. Právě u něho se Gatti přihlásila a prošla pod jeho velením s rotou velkou částí své služby v hodnosti střelce. Karel Teringl popisuje podrobně a zároveň poutavě nejen její osud, ale také (a to především) boje a události, kterým byl sám přítomen. Čtivé dílo doplňují grafiky neméně známého legionářského výtvarníky Oty Matouška. Knihu lze celou nalézt online zde: https://www.digitalniknihovna.cz/dsmo/view/uuid:5aad9939-7e56-4d1b-8d9b-412d1e4d5c8a?page=uuid:0992c169-ef9c-11e9-a17e-005056b73ae5

Sestra Věra

Kniha Arnošta Cechmajstra z roku 1935 popisuje románovým stylem příběh Věry Gatti. Autor, sám příslušník čs. vojska na Rusi, vycházel ze skutečných událostí, přesto je zde patrná smyšlená idea příběhu. Vyprávění doplňuji kresby dalšího legionářského výtvarníka, malíře Jaroslava Malého.

Tisk

Zmínky o Věře Gatti nalezneme ponejvíce v prvorepublikovém, tematicky příbuzném tisku: Československý legionář, Naše revoluce, Naše vojsko, Legionářská stráž. Pro zájemce o působení žen v čs. armádě za Světové války si pak dovolím upozornit zvláště na velmi podrobný seriál článků „Ženy ve službách čs. vojska na Rusi“ od mjr. Vojtěcha Práška, které vydal Československý legionář roku 1932.

Zajímavost

Postavou i osudem Věry Gatti se také volně inspirovali vývojáři počítačové hry Last Train Home, na které spolupracovala Československá obec legionářská. I díky jejich iniciativě se proto na Věru nezapomíná.

Autor děkuje za pomoc Štěpánu Frankovi, Michalu Rakovi, Petru Tolarovi

autor: Martin Říha (Památník odboje Žamberk)

Článek Střelec Věra Gatti se nejdříve objevil na ČsOL.

Dnes je tomu přesně 175 let, kdy se v Hodoníně narodil manželům Masarykovým jejich první syn Tomáš. Negramotného kočího Josefa a ani jeho manželku Terezii, která pracovala jako kuchařka a údajně uměla lépe německy, než-li česky, by zajisté ani nenapadlo, že jejich prvorozený se stane filosofem světového formátu a hlavně prvním prezidentem nového československého státu.

Tomáš brzy na to získal i další čtyři sourozence. V roce 1852 se narodil Martin a o dva roky později nejmladší Ludvík. Další dva sourozenci, Jan a Františka, bohužel zemřeli ještě v mladém věku.

Prvotní studium našeho prvního prezidenta bylo vskutku různorodé. Po absolvování obecní školy v Čejkovicích prošel přes dvě reálná gymnázia, nejprve Hustopečích a následně ve Strážnici, studium, ale nedokončil. Vydal se tedy do hlavního města monarchie – Vídně – aby se dal do učení zámečníkem. Brzy ale z učení utekl, vrátil se na rodné Slovácko a v Čejkovicích byl dán do učení k panskému kováři. Řemeslo mu ale nebylo souzeno, a i zde brzy svou pozici učně opustil. Řemesla zjevně nebyla Tomášovou silnou stránkou.

Silný byl naopak duchem a inteligencí. Bohužel, jeho chudá rodina mu rozhodně nemohla poskytnou takové zázemí, aby mohl tento talent dostatečně rozvinout. Měl ale štěstí na řadu lidí, kteří jeho talent odhadli a dokázali mu v těchto dobách pomoci. Po učňovských neúspěších získal Tomáš pozici podučitele na gymnáziu v Hustopečích. Velkou pomoc mu zde poskytoval kaplan František Satora, pod jehož vedením se Tomáš připravoval na zkoušky na německé gymnázium v Brně. Byl úspěšný a v roce 1855 zde zahájil studium. Díky výbornému prospěchu získal stipendium, a navíc se živil jako rodinný učitel. Takto se dostal i do rodiny policejního ředitele Antona Le Monniera. Tomáš byl již ve svých 17 letech dostatečně zajištěn tak, aby dokázal finančně podpořit při studiích i svého bratra Ludvíka.

V roce 1868 byl však z gymnázia vyloučen, jelikož odmítl účast na povinné školní zpovědi. Naštěstí byl brzy nato jeho mecenáš povýšen do šlechtického stavu a převelen jako policejní ředitel do Vídně. Tomáš tedy využil nabídky a odešel s rodinou Le Monnierových. Tam v roce 1872 úspěšně maturoval na akademickém gymnáziu a následně byl přijat na Vídeňskou univerzitu, obor filologie. O rok později Tomášův mecenáš Le Monnier zemřel, ale jeho místo brzy zaujal rada Anglo-rakouské banky Rudolf Schlessinger. V roce 1876 mladý Masaryk úspěšně dokončil studium a rozhodl se vydat na studijní cestu po Evropě. Navštívil Itálii a rok studoval na univerzitě v Lipsku. Právě tam potkal v červnu 1877 svou osudovou lásku – Charlotte Garrigue, dceru bohatého podnikatele z New Yorku. Již 10. srpna 1877 se spolu zasnoubili. Tomáš pak odjel zpět do Vídně, kde se snažil získat docenturu, aby mohl následně získat dobré zaměstnání na některé z univerzit pro zajištění rodiny. V roce 1878 ale musel svá studia na čas přerušit. Charlotte se vážně zranila. Odcestoval tedy za ní do Spojených států amerických, čehož její rodina využila a oba snoubence dotlačila k uzavření sňatku. Dne 15. března 1878 tak Charlotte a Tomáš vstoupili do svazku manželského a oba navzájem přijali svá příjmení.

Do monarchie se tedy vrátil již jako Tomáš Garrigue Masaryk. Roku 1879 úspěšně habilitoval a získal docenturu s prací zabývající se sebevraždou. Téhož roku se manželskému páru narodilo i první dítě, dcera Alice. Tomáš se snažil zajistit rodinu jak to jen šlo. Vyučoval na univerzitě i soukromě. Když se Masarykovým v roce 1880 narodil první syn Herbert, začala se finanční situace zhoršovat. O dva roky později naštěstí získal plnohodnotné a dobře placené místo na Karlově univerzitě v Praze. Celá rodina se tedy přestěhovala do Prahy. Masaryk udivoval ostatní pedagogy, ale i své studenty, velmi moderním přístupem. Při přednáškách otevíral dosud tabuizovaná témata, jako byla právě sebevražda nebo třeba prostituce. V roce 1883 také založil svůj měsíčník Athenaeum. Jednalo se o vědecký časopis, který měl seznamovat čtenáře s novinkami ve vědě z celého světa.

Jeho nejznámějším vystoupením se stal tzv. spor o Rukopisy. Masaryk a další vědci se v roce 1886 postavili za názor Josefa Dobrovského a povedlo se jim pomocí expertíz dokázat nepravost těchto děl. Díky tomu vznikl v odborné ale i laické veřejnosti léta se táhnoucí spor a hádky. V ultranacionalistických kruzích si tak Masaryk příznivce rozhodně nezískal. Další spor na sebe ale nenechal čekat dlouho. V roce 1899 se Masaryk zapojil do tzv. hilsneriády a zasadil se o obnovení procesu s Leopoldem Hilsnerem, Židem obviněným z vraždy. Díky tomu zažil i četné ústrky.

Začal být i politicky aktivní. Díky příspěvkům do časopisu Athenaeum se setkal s Karlem Kramářem a Josefem Kaizlem, se kterými společně formovali tzv. realismus – nový politický směr, který měl upřednostňovat vědu a fakta. Jednání se staročechy skončila neúspěchem, ale roku 1890 byli realisté přijati mezi mladočechy, a o rok později dokonce zvoleni do Říšské rady. Na konci téhož roku byl Masaryk navíc zvolen do Českého zemského sněmu. O dva roky později se však obou mandátů vzdal, hlavně kvůli sporům s vedením strany, ale rovněž i z rodinných důvodů. Rodina Masarykových se totiž v roce 1886 rozrostla o syna Jana a v roce 1891 o dceru Olgu. V roce 1900 pak založil Českou stranu lidovou – pokrokovou, později známou jako Realistická strana, se kterou získal mandát v Říšské radě. Rovněž aktivně publikoval a přednášel, v létě 1902 měl dokonce přednáškové turné po Spojených státech, několikrát navštívil i Rusko a řadu dalších zemí.

S příchodem Velké války byl Masaryk v odborných kruzích skutečným pojmem. Avšak, co se politiky týkalo, byl již spíše zapomenutým hráčem. To se mělo již brzy změnit. Na konci roku 1914 odjel do exilu, kde ihned zahájil svůj boj proti Rakousko-Uhersku. Nejdříve působil v Itálii, následně ve Švýcarsku, postupně ale získal jméno a za pomoci Milana Rastislava Štefánika se dostal i na jednání ve Francii. K této dvojici se posléze připojil i Edvard Beneš. I přes četné neshody mezi sebou, dokázala trojice najít společný cíl a ten jasně prosazovat – osvobození Čechů a Slováků. Společně lobbovali u dohodových vlád, důležitým bodem bylo zajistit rozrůstání dobrovolnických jednotek, například v Rusku, Francii, a nakonec i v Itálii.

V letech 1915 a 1916 soustředil svou práci zejména na Francii a Velkou Británii, kde se snažil získat tamní politiky pro svou věc, a rovněž pořádal i různé přednášky pro veřejnost. S únorovou revolucí se přesunul do Ruska, kde se u prozatímní vlády zasazoval o rozšiřování našich jednotek. Ty si nakonec vybojovali svůj největší argument samy, v památné bitvě u Zborova. Kromě jednání Masaryk několikrát navštívil i československé dobrovolce, jejichž srdce si opravdu plně získal. Následně se přesunul do Spojených států. Podepsal Pittsburskou dohodu a Washingtonskou deklaraci. Předně se mu podařilo získat amerického prezidenta Wilsona k podpoře rozbití Rakousko-Uherska, i díky obřím úspěchům našich dobrovolců na Sibiři.

Když pak válka skončila, zrodilo se z popela rakousko-uherské monarchie několik států. Jedním z nich bylo právě Československo, kam se v prosinci navrátil i Masaryk. Již jako první československý prezident, který původně odcházel do zahraničí jako pozapomenutý druhořadý politik.

V úřadu prezidenta republiky se Tomáš Garrigue Masaryk stal jakousi ikonou Československa. Jeho jméno platilo jako pojem po celém světě. Uchovával si také si podstatně silnější vliv na chod státu, než mají například novodobí prezidenti. Okolo sebe zformoval tzv. Hrad, skupinu sympatizujících představitelů politické, ale i kulturní sféry. Naproti tomu se zformovala i opozice v jejímž čele stál Masarykův dlouhodobý přítel Karel Kramář, ale také komunisté nebo fašisté.

Opětovně byl na pozici prezidenta zvolen třikrát. V roce 1920 byl potvrzen, následně byl zvolen v roce 1927 a 1934. V roce 1930 byl u příležitosti jeho 80. narozenin přijat zákon, tzv. Lex Masaryk, který obsahuje i onu velmi známou větu: “Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil se o stát.”

Účastnil se řady zahraničních návštěv. Blízké vztahy navázal se srbským králem Petrem I. i jeho synem, jugoslávským králem Alexandrem I. Navázal i na blízké vztahy se židovskou obcí. Pod jeho patronací hostila Praha několik sionistických kongresů a on sám se vydal podívat i na území dnešního Izraele.

Od dětství byl aktivním sokolem a na Sokol nezanevřel ani ve stáří. VIII. i IX. všesokolského sletu se zúčastnil na svém koni Hektorovi. Hektora Masaryk sedlal velmi často. Dnes si tak řada z nás představí při zmínce jména Masaryk právě prezidenta na koni. Naposledy se na Hektorovi veřejně ukázal při 15. výročí vzniku republiky, 28. října 1933. Jízdu na koni v pozdějších mu, bohužel, zdraví nedovolovalo.

Tatíček Masaryk nezanevřel ani na dobrovolce ze zahraničních vojsk, kterým se po válce začalo říkat legionáři. Legionáři prezidenta doprovázeli během slavnostního příjezdu do země na podzim 1918, následně tvořili i jeho stráž. Tradice legionářských stejnokrojů Hradní stráže přetrvala i v následujících letech první republiky.

V posledním volebním období bylo již Masarykovo zdraví notně poznamenáno. Téměř neviděl, pravou ruku měl ochrnutou, a ani jeho paměť již nebyla nejlepší. Post prezidenta již osobně nechtěl vykonávat a chtěl abdikovat. K té nakonec došlo až 13. prosince 1935. Trvale se zabydlil na zámku v Lánech a na veřejnosti se již příliš neukazoval. Naposledy se na veřejnosti objevil na Strahově při 20. výročí bitvy u Zborova.

Na začátku září 1937 onemocněl Masaryk zápalem plic. Bohužel, i přes snahu lékařů, se jeho stav nedařilo zlepšit a nemoc se postupně zhoršovala. Kolokvium lékařů, v čele s osobním lékařem prezidenta Adolfem Maixnerem, se 13. září shodlo, že další boj je zbytečný. Prezident Osvoboditel Tomáš Garrigue Masaryk zemřel v půl čtvrté ráno 14. září 1937.

text: br. Lukáš Janda

Článek Tomáš Garrigue Masaryk se nejdříve objevil na ČsOL.

Česká družina byla rozdělena na půlroty a samostatné čety, které byly přiděleny k jednotlivým vyšším jednotkám, prakticky ale podléhala přímo gen. Dimitrijevovi. Štáb s 3. a 4. rotou dorazil 19. listopadu k Tarnovu, 1. rota se hlásila u 44. divize v Sendzišově a 2. rota u XI. armádního sboru v Tyčíně. Jednotky České družiny ihned započaly s průzkumnou činností. Jako první se do bojových operací zapojila 1. rota, která se od 28. listopadu účastnila pronásledování rakouských sil směrem k Dunajci. Následující den pak dostala svůj první samostatný úkol s cílem prozkoumat břeh řeky Bialé u Machové a obsadit stejnojmennou obec. Hlídka úkol splnila a vysloužila si poděkování velitele 44. divize.

K prvnímu střetu s nepřítelem došlo 1. prosince (18. listopadu st. data) 1914, když se hlídka vedená ppor. Čečkem úspěšně utkala s rakouskými husary. Následujícího dne se u vsi Ščepanov (Szczepanów) dostala do boje hlídka ppor. Petříka. Z akce se dochovalo jeho hlášení:

„18. listopadu r. 1914 večer jsme doslali od štábu 44. divise úkol, abychom se přepravili přes řeku Užvici a prozkoumali rajón Rudy-Mokřiska-Ščepanov-Slotvina. Oddíl rozvědčíků, čítající 35 lidí, vytrhl pod mým velením z Radlova do vesnice Gramic (na jihovýchod od Bořetína), a na úsvitě přepravivše se přes řeku Užvici, postupovali jsme dále směrem k Přiborovu, obsazenému již jízdním oddílem rozvědčíků naší divise. Poněvadž rajón, který jsme měli prozkoumal, byl rozsáhlý, šla jedna partie našeho oddílu na Zagrody Mokřisku, druhá partie z Přiborova na Podgorku Mokřisku, zatím co hlavní náš oddíl pod mým velením v síle 20 lidí se dal přes Lenky a Vokovice na Ščepanov.

V lese za Vokovicemi jsme zpozorovali nepřátelské hlídky, o čemž bylo ihned učiněno hlášení štábu divise. Přiblíživše se, krytí lesem, k prvním chatám Ščepanova, zpozorovali jsme, že vesnice je obsazena nepřátelskou pěchotou. Abychom zjistili velikost nepřátelských sil, obešil jsme vesnici, skrývajíce se za chaty, a viděli jsme, že nepřítel připravující se na severozápadní straně vesnice k nástupu, kope za vesnicí zákopy. Vesnice byla obsazena nepřátelskou polní ochranou. Probíraje se zpět k vesnici, náš oddíl doslal se do silného ohně nepřátelských pušek a byl nucen obsaditi v Ščepanově starý hřbitov a zahájiti proti útočícímu nepříteli palbu. Odrazivše několikrát nepřítele, zpozorovali jsme, že tento pokouší se obejíti nás z pravé strany, pročež jsme ustoupili do nového ščepanovského kostelíku, chráněného vysokou kamennou zdí, kde jsme se drželi 2 1/2 hodiny, jsouce stále pod ohněm nepřítele. Odtud se nám podařilo poslat do štábu (divise) druhé hlášení a náčrt nepřátelských linií.

Avšak naše situace se stávala přece jen z minuty na minutu obtížnější, protože jsme vystříleli téměř všechny své patrony. Včas se proto přiblížil k nám na pomoc oddíl rozvědčíků Baturinského pluku, a s ním se nám podařilo udržeti posici námi obsazenou do příchodu Baturinského pluku. Nastupujíce pak spolu s tímto plukem, obešli jsme pravý bok nepřítele, v důsledku čehož byl tento k večeru námi ze zákopů vypuzen a ustoupiv, zanechal v našich rukou veliký počet zajatců a mrtvých. Z našeho oddílu byli zabiti dva dobrovolníci a tří těžce ranění.„

Po boji se ukázalo, že ztráty byly ještě těžší, než ppor. Petřík prvotně udával. Padli tři dobrovolci, tři zůstali nezvěstní a čtyři byli zraněni.

Padlí:

• Džuro Nikolič (* 5. 4. 1874, Čevo, Černá Hora) patřil mezi několik příslušníků dalších slovanských národů, kteří se ze solidarity přihlásili do České družiny.
• Antonín Řehák (* 1887, Kvasilov) patřil mezi dobrovolce z krajanské komunity na Volyni, kde pracoval jako soustružník.
• Josef Vasický (* 1888) povoláním stolař, vstoupil do České družiny 2. září 1914.

Více informací bohužel o prvních padlých v Rusku nemáme. Všichni byli za odvahu in memoriam povýšeni na svobodníky a vyznamenáni Křížem sv. Jiří IV. stupně.

Nezvěstní:

• Jan Datel (* 10. 6. 1896, Cavtat u Dubrovníku), měl domovskou příslušnost v obci Koleč u Slaného a pracoval jako sladovník. Během bojů u Ščepanova se ztratil. Po válce se ukázalo, že zraněný padl do zajetí. Podařilo se mu utajit totožnost a později byl jako Rus repatriován, což by značilo, že zranění bylo vážnější. Během cesty měl však ve Švédsku zemřít.
• Augustin Galíček (* 8. 5. 1895, Tovačov) byl klempířským tovaryšem, roku 1911 odjel do Ruska. Dobrovolně vstoupil do České družiny, ale během boje u Ščepanova byl Rakušany zajat. Později byl odhalen jako Čech, držen v zajateckém táboře v Josefově a vyšetřován pro vyzvědačství a velezradu. V červnu 1915 byl však pro nedostatek důkazů osvobozen a odeslán jako zámečník do Vítkovic. V srpnu 1918 se dobrovolně přihlásil ke službě na italskou frontu, kam o měsíc později odjel s c. a k. pěším plukem č. 54.  Do bojů ale již nezasáhl. V roce 1921 patřil k zakládajícím členům Jednotky ČsOL v Zábřehu nad Odrou, kde také 6. srpna 1981 zemřel.
• Alexandr Ptáček (* 1857), hudebník, byl nejstarším dobrovolcem České družiny. Po bojích u Ščepanova o něm není více zpráv.

Tato šestice se tak stala prvními bojovými ztrátami České družiny, které do přejmenování na Čs. střelecký pluk 2. února 1916 nebyly malé. Družina celkem přišla o 86 mužů, z tohoto 27 padlo v boji a 8 zemřelo na utrpěná zranění, tři byli zajati a popraveni. Nezvěstných zůstalo 33 družiníků, z nich někteří též padli do zajetí.

text: br. Michal Rak
foto: sbírka ČsOL, VÚA-VHA Praha

Článek První padlí České družiny se nejdříve objevil na ČsOL.

Tato slova patří do závěrečné pasáže knihy „Rakouský orel padá“, jejíž autor – Jaroslav Rošický – v publikaci popsal domácí vojenský odboj a cestu k 28. říjnu 1918. Vzpomínky nám tím zanechal člověk nejpovolanější, který organizoval odbojové hnutí mezi českými vojáky rakousko-uherské armády. Podruhé se zapojil do odboje během německé okupace a skončil na popravišti. Dnes před 140 lety se Jaroslav Rošický se narodil.

Jaroslav Rošický se narodil 19. září 1884 v Třešti. Prošel studii na vojenských kadetních školách v Praze a ve Vídni, většinu své vojenské kariéry pak sloužil u kroměřížského pěšího pluku č. 3 v posádkách v Mostaru, Těšíně, Olomouci a Kroměříži. Po vypuknutí první světové války odešel na východní frontu, kde byl v létě 1915 raněn. Ještě nedoléčený musel odjet na italskou frontu jako velitel praporu, kde se účastnil bojů na Monte Santo. Staré zranění se po dvou letech opět ozvalo a musel odjet do nemocnice v Brně. Již tam se dostal do kontaktu s lidmi zapojenými do odboje. Služby v poli již nebyl schopen a tak začal vyučovat taktiku na pražské kadetce. Tam se dostal do kontaktu s Maffií, organizací domácího protihabsburského odboje. Byl pověřen sestavením a vedením vojenské části Národního výboru pro přípravu státního převratu.

Když pak 28. října 1918 došlo k vyhlášení samostatného československého státu, zajišťoval organizaci prvních bezpečnostních sil, udržování pořádku a formování obrozené síly z řad sokolských dobrovolníků a vojáků rakousko-uherské armády. Setník Jaroslav Rošický byl zástupcem velitele branné moci, starosty Sokola Josefa Scheinera. Ve dnech krátce po převratu zajistil vyzbrojení a přísahu nových vojáků tzv. domácího vojska, kteří pak hájili celistvost nového státu.

I přes své nesporné zásluhy na vzniku Československa však byl v roce 1923 z armády penzionován v hodnosti majora. Rošický měl výhrady k přijetí Zákona na ochranu republiky. Těžce nesl upozaďování zásluh domácího odboje oproti československým legiím. Proto také v roce 1933 vydal knihu „Rakouský orel padá“, jak dokládá i jeho povzdech: „Dlužno však litovati, že rozdělováním našeho národního odboje v odboje dva, domácí a zahraniční, ačkoliv byl odboj jenom jeden, byl rozdělen i národ.„

Během německé okupace za druhé světové války se společně se svým synem Evženem Rošickým opět angažoval v odbojové činnosti v rámci levicově orientované skupiny Kapitán Nemo. Oba Rošičtí byli německým gestapem zatčeni a v době heydrichiády zatčeni a dne 25. června 1942 popraveni na kobyliské střelnici.

Článek 140 let do narození Jaroslava Rošického se nejdříve objevil na ČsOL.

Samotný fakt, že k pripojeniu Bratislavy k novovzniknutej Československej republike došlo oficiálne až na nový rok 1919, teda tri mesiace po jej vyhlásení, nám čosi napovedá o komplikovanosti tohto aktu. Komplikovanosť po stránke politickej, vojenskej a aj kultúrnej. Samotnej Pozsony či Pressburgu, ako sa vtedy toto skoro 80-tisícové mesto nazývalo, sa do nového štátu akosi nechcelo. Hlavným dejiskom odporu boli prirodzene jeho obyvatelia. Ekonomické zázemie tvorili hlavne Nemci, ktorí sa považovali nielen za akých si pôvodných obyvateľov mesta, ale najmä za kultúrne najvyspelejšiu a etnicky tolerantnú časť mesta. Tento typický typ obyvateľa mesta na Dunaji je v literatúre opísaný ako „Kraxelhuber“.

Ako to v rozhovore pre denník SME opisuje literárny teoretik a historik Jozef Tancer: „(Kraxelhuber) rozprával veľmi škaredým nemeckým dialektom, jadrným, trošku vulgárnym a nemal veľké vzdelanie. Ten význam bol zo začiatku skôr negatívny, ale v medzivojnovom období sa na to začala nabaľovať taká nostalgia, ktorú si dodnes pestujeme. Obraz Prešporčana v cestopisnej literatúre je kombináciou viedenskej veselosti a bezstarostnosti s uhorskou vážnosťou a patriotizmom. Slovanský element chýba.„

Slovanský (Slovenský) element to mal naozaj ťažké a potvrdzujú to aj štatistiky. Sčítanie ľudu z roku 1910 ukázalo, že len 10 % obyvateľstva mesta hlási „slovanský“ jazyk ako svoj materinský. Pochopiteľné je sebavedomé správanie Maďarského obyvateľstva, ktoré zachytil katolícky kňaz, stúpenec čechoslovakizmu Karol Medvecký vo svojej publikácií Slovenský prevrat. Poukázal na to, že sa táto vrstva obyvateľstva správala, ako „vládnuci národ a ani na chvíľu im nenapadlo predpokladať, že by sa našla na svete moc, ktorá by ich štátne hranice naštrbila.“ A aj napriek značným rozdielom bolo práve odmietanie začlenenia Bratislavy do nového štátu spájajúcim prvkom jak nemeckej tak maďarskej časti obyvateľstva.

Už tu však môžeme badať zárodky česko-slovenskej vzájomnosti a spolupráce. Silnou stránkou počas policajných represií boli kontakty slovenských obyvateľov s vlastencami, ktorí sa uchýlili do rakúskej časti monarchie a tiež s českým národným hnutím. Z Bratislavy sa udržiavali najmä spojenia s pražskými a viedenskými kruhmi. Významnú úlohu v tom zohrávala Českoslovanská jednota, založená v roku 1896 v Prahe, ktorá umožnila vytvorenie dobrých vzťahov, porozumenia a spoločných cieľov medzi českými a slovenskými politikmi. Ako si na toto obdobie spomína slovenský básnik, národovec a neskorší tajomník Matice Slovenskej Štefan Krčméry: „Politickú orientáciu do československého štátu, mali sme bezpečnú. A zvesti mali sme vždy zavčasu pre blízkosť Viedne, kde sme mali Kornela Stodolu, Milana Hodžu a Ivana Dérera v stálom styku s českými poslancami.“

PREČO BRATISLAVA?

Každý si po pohľade na lokáciu Bratislavy, zvlášť z perspektívy rodiacej sa republiky, ihneď uvedomí význam tohto mesta. Bratislava nebola len bývalé hlavné a korunovačné mesto Uhorska. Bolo to tiež mesto s rozvinutým priemyslom a hlavne s mohutným prístavom ležiacim na druhej najväčšej rieke Európy Dunaji, ktorá je zároveň významná obchodná trasa. Okrem iného by bol Dunaj významný aj po strategicko-vojenskej stránke. Tvoril by prirodzenú hranicu a tým pádom aj prekážku pre maďarský revizionizmus.

Mesto si však okrem Maďarov, ktorých predstaviteľ predseda vlády Uhorska Mihály Károliy mu adresoval výzvu, „že sa ho nikdy nezriekne„, chcelo nárokovať dokonca aj Rakúsko. Politickí reprezentanti vnímali silné nemecké cítenie, obsiahnuté aj v prehlásení spoločenských organizácií, strán, profesijných združení atď. v ktorom sa a Alois Zalkai, zástupca meštianstva, vyjadril že: „Česi ani Slováci nemajú právo na toto mesto, patrilo stále k Uhorsku a bolo založené a rozvinuté uhorskými Nemcami.“ Nemeckí obyvatelia mesta dokonca prichádzali s návrhmi na vytvorenie „slobodného mesta“, enklávy po vzore Gdanska, ktorá by nepatrila nikomu.

Tomáš Garrigue Masaryk uznal čiastočne argumenty prehlásenia, no zároveň vyjadril mesiac po pripojení Bratislavy aj vlastný názor, keď vyhlásil: „Mesto Prešporok neprináležalo vlastne ani Maďarom, práve tak, ako nám. Je to nemecké mesto. My máme ale právo naň, lebo zázemie je slovenské. My potrebujeme bezpodmienečne Dunaj.“

Bratislava tak bola najmenej očakávaným hlavným mestom vôbec. Okrem vyššie spomínanej multietnicite a malom zastúpení Slovákov, bola Bratislava s výnimkou Štúrovho pôsobenia len málo napojená na modernejšie slovenské dejiny či povedomie. Typickou baštou slovenských národovcov bol Turčiansky sv. Martin (dnes Martin), kde sídlila Slovenská národná strana. O štatúte hl. mesta tiež usilovala Skalica, Nitra či Žilina, ktoré boli centrami silno slovensky zmýšľajúcich regiónov. No z dôvodov vyššie popísaných a kvôli faktu, že ani jedno z trojice miest nedosahovalo veľkosť a ani kapacitu Bratislavy, nakoniec padla definitíva. Prešporok bude československý.

CHLADNÉ MESIACE

Kľúčovým dňom pre celú operáciu sa stal 4. február 1919 kedy Vavro Šrobár, splnomocnenec pražskej vlády s plnou mocou pre správu Slovenska, prišiel vlakom zo Žiliny, kde bol jeho úrad dočasné umiestnený. Samotný Šrobár disponoval nielen pomerne veľkým úradníckym aparátom, technicky podobajúc sa „malým ministerstvám“, ale aj jeho samotné právomoci by sa dali prirovnať k možnostiam dnešných diktátorov, narábajúc s takmer neobmedzenou mocou. Mohol vytvárať nariadenia, vymenovávať a odvolávať úradníkov či v niektorých prípadoch aj vydávať rozkazy vojenským veliteľom a ich posádkam. A to všetko bez nutnosti zodpovedať sa komukoľvek – snáď len s výnimkou pražského Ministerstva financií, ktoré mu na jeho akcie poskytovalo peniaze.

Úradníci vedeli že sa musia poponáhľať – blížilo sa začatie rokovaní v Paríži a nepresunutie administratívy do Bratislavy, po dvojmesačnej anabáze v Žiline, by len viedlo k posilneniu povedomia Maďarov a značilo by neochotu kabinetu prísť do Bratislavy aj napriek zlej situácií. Len pripomeniem že o Slovensko sa pred februárom 1919 viedli ešte tuhé boje, ktoré len nachvíľu prerušila nóta francúzskeho plukovníka Ferdinanda Vixa až z 20. marca 1919 o vytýčení novej demarkačnej čiary zasahujúc dnešné územie severného Maďarska.

Z pamätí Štefana Janšáka, ktorý bol vedúci úradu podobajúceho sa na ministerstvo stavebníctva vieme, že cestu sprevádzali obavy odrážajúce sa do bezpečnostných opatrení. Ako si zapísal: „Pomery boli ešte natoľko neisté, že sme sa obávali ozbrojeného útoku na vlak. Preto vo vzdialenosti asi pol kilometra pred nami išla stará lokomotíva, určená na vyradenie. V prípade, že by niekde na trati bola narazila na mínu, mala nám zachrániť život.“

Zorganizovať však príchod reprezentantov československej moci do mesta, ktoré nebolo ani len z tretiny slovenské sa nieslo v situácií, ktorá hraničila s groteskou. Na stanici ich síce privítal župan Samuel Zoch, plk. Riccardo Barreca s dôstojníkmi, šéf bratislavskej polície kpt. Richard Brunner. Bol tu dokonca aj Štefánikov pobočník Ferdinand Písecký, syn T. G. Masaryka Jan Masaryk a z Pešti prišiel tiež vyslanec Milan Hodža. No po prvotnom malom úspechu keď na nátlak slovenského župana Samuela Zocha sľúbili účasť všetky významné inštitúcie, sa však začali kvôli nesúhlasu s priebežnými krokmi župného úradu (ako zákaz distribúcie niektorých novín a časopisov, zatvorenie univerzity a pod.) postupne odstupovať. Železničiari a poštári dokonca začali štrajk a došlo aj k sabotážnym akciám. Uvítací ceremoniál nakoniec ako tak zachránili len sokoly, na rýchlo zorganizovaný hlavne z Moravy a niekoľko ľudových súborov.

Zo spomienok Vavra Šrobára: „Už presťahovanie našej slovenskej vlády zo Žiliny do Bratislavy sa nedialo hladko… Vedomý si politickej a psychologickej dôležitosti usadenia vlády v Bratislave, trval som neústupne na presťahovaní a vlastne proti vojenského velenia previedol som 4. februára 1919 slovenskú vládu do Bratislavy. Bratislava prijala nás chladne a nepriateľsky. Skoro som videl, že maďarské obyvateľstvo chová pevné nádeje na návrat Slovenska k Maďarsku.“

Samotný odpor obyvateľov dosiahol vrchol počas manifestačného stretnutia obyvateľov 12. februára, ktoré malo prijať memorandum o uhorskej príslušnosti Požone. Skončilo sa prestrelkou na dnešnom námestí SNP, zrejme pred starou tržnicou, medzi obyvateľmi a československými vojakmi (námorníkmi, legionármi a sokolmi) s tragickými následkami (8 mŕtvych a 92 zranených) a okamžitým vyhlásením stanného práva. Tieto udalosti sa stali známe ako „Krvavá streda“ a túto smutnú udalosť pripomína pamätník na cintoríne Slávičie údolie. Okrem iného, maďarská časť obyvateľstva vyvesovala Maďarské zástavy a vyhlasovala správy o skorom obsadení mesta maďarskými jednotkami z Petržalskej strany. Petržalka, po úspešnom obsadení mesta, sa teda stala ďalšou dôležitou výzvou, ktorú musela mladá republika riešiť.

POSLEDNÉ ÚZEMIE

Nutnosť pripojiť Petržalku k novej republike bola známa nielen francúzskej vojenskej misií ale určite prirodzene napadla aj Vavra Šrobára, ktorý sa na túto síce veľmi rozvinutú, ale charakteristikou stále dedinu, pozeral cez okná svojej pracovne na Dunaji – v dnešnej budove filozofickej fakulty Univerzity Komenského. Strategicky sa tento pás zeme javil ako predmostie nového politického centra Slovenska. Bez neho, by jednak nikdy nebol naplno využitý potenciál Dunaja ako obranného valu, a jednak by mesto bolo pod neustálou hrozbou delostrelectva a rýchleho dobytia.

Z myšlienok pplk. Rudolfa Kalhouse, člena mierovej delegácie v Paríži, si vieme predstaviť dôležitosť Petržalky z vojenského hľadiska: „Ačkoli hlavní tok Dunaje je nejsilnější části naši hranice, nechrání přece ani Komárno ani Bratislavu před náhlým přepadem. Obzvláště Bratislava jako středisko železnic, přístaviště a důležitý přechodní bod je vstálém nebezpečí, že buď padne v několika hodinách do rukou nepřítele, nebo bude zničena nepřátelskou palbou. Ponechati tento důležitý strategický bod v dosahu nepřátelských pušek je chybou, kterou s vojenského stanoviska nelze omluviti. Tok Dunaje tvoří v celé své délce prvotřídní strategickou překážku a umožňuje nám čistě defensivní, s předmostími však i ofensivní obranu…“

Na spoločenskú situáciu zas spomína Vavro Šrobár: „Maďarskí vojaci v Petržalke lapajú našich robotníkov a prekážajú im chodiť do práce v Bratislave, aby vynútili zastavenie fabrík a aby rozmnožili nepokoje a nezamestnanosť.“

Predtým než sa však mohli oči zamerať na Petržalku, riešila vláda inú, omnoho závažnejšiu vec. Maďarský prezident Mihály Károlyi v marci abdikoval a následne bola vyhlásená Maďarská republika rád vedená komunistickou vládou Bélu Kuna, ktorá sa zameriavala na revolučnú vojnu, dúfajúc v pomoc od sovietskeho Ruska a proletariátu susedných krajín. Začali budovať novú Červenú armádu a jednoznačne odmietli prijať vyššie spomenutú Vixovu nótu. Následne dobre vyzbrojená 100-tisícová Červená armáda, zastihla Čechoslovákov nepripravených keď prešla 21. mája do protiútoku.

Československé jednotky boli vytlačené od Salgótarjánu a Miškovca a postupovali na sever. Po takmer mesačnom ozbrojenom konflikte s maďarskou Červenou armádou bolo československé vojsko zatlačené späť na východiskové pozície, teda na pôvodnú demarkačnú líniu, a boje sa presunuli na územie dnešného Slovenska.

V noci z 29. na 30. mája 1919 zreorganizované a dobre vyzbrojené maďarské vojsko zahájilo tzv. severnú výpravu – útok na Slovensko. Do 10. júna 1919 zatlačilo československé jednotky za líniu východne od miest Komárno – Nové Zámky – Zlaté Moravce – Nová Baňa – Banská Štiavnica – Zvolen – Tornaľa – Košice a Slovenské Nové Mesto.

Situácia na strednom úseku bojov bola omnoho zložitejšia. Československé jednotky utrpeli viacero vážnych porážok v bojoch s maďarskou Červenou armádou. Do polovice júna 1919, po obsadení Košíc a Prešova, maďarské jednotky prenikli pri Bardejove až k slovensko-poľskej hranici. Práve kvôli týmto neúspechom a určitej náklonnosti talianskeho velenia k Maďarom, v tomto kritickom čase pre československé vojsko na Slovensku bolo talianske velenie nahradené francúzsko-československým velením.

Spomienky Vavra Šrobára nám ukazujú zložitosť situácie: „Dňa 18. júna večer o 10. hod vstúpil do mojej izby gen. Mittelhausser a žiadal ma, aby som sa nevyzliekal a odišiel s vládou z Bratislavy do Trenčína, alebo do Brna, pretože naši práve ustúpili od Nových Zámkov a cesta na Bratislavu je pre Maďarov voľná. Pýtal som sa: ‚Či niet žiadnej pomoci zastaviť postupujúcich maďarských vojakov ?‘ ‚Nie!‘ odpovedal generál… ‚Ale však je tu posádka, pošlite ju na front!‘ ‚A smiem ?‘ Pýta sa generál. ‚Áno.‘ Celá posádka bola rýchle pripravená do polnoci k odchodu a odišla na front. Uvažoval som o našej situácii v meste.
Mal som k dispozícii len pár vojakov na stráži, ktorí stáli na moste cez Dunaj. Na druhom brehu v Petržalke stáli boľševici a v meste samom bolo 20.000 organizovaných robotníkov – boľševikov a boľševicky orientovaných maďarských a nemeckých sociálnych demokratov, ktorí očividne čakali na príchod Maďarov. Keby sa tí vzbúrili, bol by osud Bratislavy spečatený a celá vláda by visela na kandelábroch… Teraz som videl, že československá vláda je v Bratislave vydaná na milosť a nemilosť… ‚Viete čo?‘, hovoril som Brunnerovi, ‚zoberte ihneď po Bratislave 1000 ľudí, špičky spoločnosti a predné osobnosti mesta a pošlite ich ihneď s eskortami do Luhačovíc, Terezína a Josefova ako rukojemcov. Začnite ihneď, do rána musí byť všetko prevedené.‘ Brunner vykonal pečlive môj rozkaz. A keď som ráno išiel prechádzkou cez mesto, všade bol mŕtvy pokoj.„

Až nová francúzska vojenská misia pod velením Maurica Pellého dokázala situáciu zastabilizovať a opäť dobiť stratené územia. Po pozitívnych správach z frontu prišla 11. augusta 1919 dobrá správa aj z Paríža – Petržalka a jej územie boli oficiálne uznané ako súčasť Československa.

AKCIA SOKOLOV

Po rumunskej ofenzíve a úspechoch československého vojska sa začala rúcať nielen Červená armáda ale aj politická situácia v Maďarsku. Béla Kún bol nahradený admirálom Miklošom Horthym ktorý sa dal do pozície regenta Maďarského Kráľovstva. Práve túto pauzu a chaos chcelo využiť vrchné velenie nášho vojka k rýchlemu pripojeniu Petržalky, stále obsadenej a dobre bránenej maďarským vojskom.

Samotný plán obsadenia Petržalky vypracoval veliteľ západnej armádnej skupiny, francúzsky generál Mittelhauser, na pokyn generála Pellého. Rozhodlo sa, že Petržalka bude obsadená rýchlym útokom, čím boli Maďari postavení pred hotovú vec. K obsadeniu došlo 14. augusta 1919, teda tri dni po oficálnom uznaní československých nárokov, o 02:00 hodine za bezmesačnej noci (rozkaz č. 6261/op. z 13. augusta 1919). Operáciu viedol vojenský veliteľ Bratislavy, francúzsky podplukovník Jean Pierre Brau, a vykonali ju štyri prápory Stráže slobody.

Takto si na plánovanie operácie spomína Vavro Šrobár: „…Generál Mittel (Mittelhauser), ako mu rázne po vojensky hovorili vo vojne vo Francii a tiež potom u nás na Slovensku, až do konca júna stále sa ma pýtal, čo by som chcel k narodeninám. Len tak žartom hovoril som, že by som najradšej chcel predmostie z Bratislavy, aby naše delá mohli ovládať rozhranie Rakúska, Maďarska a Československa a aby celý (Starý) most bol náš. Mal som na mysli hlavne ovládanie Dunaja. Generál Mittel ani neodpovedal a deň pred mojimi narodeninami (9. 8. 1867) predložil mi hotový plán obsadenia Petržalky a všetko bolo na minútu a na muža vypočítané, a najviac dobrého Mittla pri tom trápilo, že darček ten musel sa o niečo opozdiť, poneváč ten deň bola príliš mesačná noc. Museli sme počkať na 12. augusta…“

Obsadenie Petržalky prebehlo na dvoch miestach. Vybraní spoľahliví členovia Sokola sa bosí, vyzbrojení iba granátmi, preplazili na druhú stranu mosta, kde prestrihali káble, aby znemožnili jeho vyhodenie do vzduchu, a zajali maďarské stráže. Po ich odzbrojení prešli cez most do Petržalky dva prápory Stráže slobody (II. prápor 2. pluku a III. prápor 1. pluku). Súčasťou akcie bola aj preprava československého vojska pontónmi pri dnešnom internáte Družba v katastri obce Karlova Ves. II. prápor 1. pluku Stráže slobody odzbrojil maďarskú posádku pri Pečnianskom lese a postupoval popri Dunaji smerom k mostu. Zneškodnenie maďarskej posádky v Petržalke prebehlo rýchlo a bez jediného výstrelu. Väčšina z 12 maďarských dôstojníkov a 120 vojakov spala (podľa Šnejdárka to bolo „300 maďarských vojakov s boľševickými hviezdami„) a československé vojsko ich bez problémov zajalo. Je nutné dodať že táto vojenská operácia, bola poslednou akciou vojenského konfliktu medzi Československom a Maďarskom v rokoch 1918-1919.

ZÁVER

Po pripojení Bratislavy do novej demokratickej republiky, zakúsilo toto mesto rozmach akým boli jeho obyvatelia svedkami naposledy za Márie Terézie. Okrem otvorenia slovenskej univerzity, divadla či múzea prišlo prirodzene aj na stavebný boom, ktorý pretvoril charakteristiku mesta. Konečne sa začali uchycovať prvé zárodky slovenskej mestskej inteligencie.

Tento vzťah bol však aj opačný – mesto svojím priemyslom a svojou polohou tento dlh republike splácalo. Stalo sa dôležitou zastávkou riečnych obchodných trás, a pomohlo tak československému priemyslu dosahovať svoj potenciál.

Na druhej strane rieky sa potvrdil aj význam Petržalky ako prvého predmostia obranného valu. Josef Šnejdárek dal vybudovať v 30. rokoch hneď niekoľko obranných bunkrov a Petržalka sa mala stať jedným z prvých bojísk obrannej vojny proti nemeckej či maďarskej agresií. Jej strategický význam potvrdil aj nemecký krok po Mníchovu, kedy si ju ako nástupnú oblasť nechal Hitler pripojiť k svojej ríši.

text: Ján Vachaľ
foto: VÚA-VHA Praha, dobrenoviny.sk

Zdroje:

• Čaplovič, Miloslav: Boje o Slovensko s maďarskou boľševickou Červenou armádou, apríl-júl 1919, www.vhu.sk
• Dr. Šrobár, Vavro: Čo znamenal vpád Bélu Kuna pre nás a pre Maďarov. In: Vpád maďarských boľševikov na Slovensko v roku 1919. Ed. A. Pogorielov a J. Zimák (G. A. Bežo, Trnava 1936).
• Jancura, Vladimír: Ako sa Prešporok stával Bratislavou, www.pravda.sk
• Kalinová, Barbora: O Prešporku písal aj Hans Christian Andersen. Bolo to mesto pôžitku, www.bratislava.sme.sk
• Krajčovičová, Natália: Slovensko na ceste k demokracii. Historický ústav SAV, Bratislava 2009.
• Luther, Daniel: K vývinu česko-slovenských vzťahov v Bratislave (1918-1945). In: Slovenský národopis, 66(3), 2018, strany 303-317.
• Luther, Daniel: Česi a počiatky etnickej transformácie Bratislavy (Historicko-etnologický exkurz). In: Národopisná revue, 1/2003, ročník XIII, 11.
• Tišliar, Pavol; Kačírek, Ľuboš: Petržalka v rokoch 1919-1946. Bratislava, 2014.
• Vrzgula, Monika: Ako sa Bratislava stala hlavným mestom Slovenska, a pritom všetci boli proti, www.svet.czsk.net

Článek Neistá československá Bratislava se nejdříve objevil na ČsOL.

Táto názorová pluralita sa odrážala aj v obsahu článkov a v spôsobe informovania. Noviny Český venkov ktoré boli pod kontrolou Agrárnej strany, dávali doraz na manželku následníka trónu, Žofiu Chotkovú a jej český pôvod. To je napríklad rozdiel oproti Viedenským novinám, ktoré manželku Františka nechali skoro úplne v pozadí.

Český venkov tiež v celku obšírne informoval o iných tragických udalostiach v rodine habsburgovcov – záhadná smrť Rudolfa II a atentát na cisárovnú Alžbetu. „Krvavá tragédia“ a „brutálni čin“ boli kľúčové slová ktoré sa objavovali v článku. Periodikum Národní politika sa napríklad obšírne zaoberal aj deťmi. Tie sa v tej dobre nachádzali na zámku Chlum u Ťreboně, kde čakali na návrat rodičov z Sarajeva.

Najkritickejším spôsobom sa k atentátu staval neprekvapivo časopis Čas. Ten bol napojený hlavne na myšlienky realistov Tomáša Garrigua Masaryka. Redakcia zobrala sarajevský atentát ako možnosť okomentovať vývoj habsburskej monarchie – od revolučných rokoch 1848 až po súčasnosť – a zhrnutie postojov Františka Ferdinanda d’Este. V článku dokonca porovnávali život rodiny ktorá žila neďaleko od zámku, ktorý patril následníkovi trónu. Takto poukazovali na nepomer medzi krásne udržiavanými záhradami a interiérmi izieb s chudobou, ktorá v okolí zámku panovala.

Čas tiež svojimi článkami poukazoval na agresívne postoje následníka trónu k medzinárodnej situácií. Ako uviedli „Následník sa netajil názorom, že rozpor medzi Rakúskom-Uhorskom a Srbskom sa dá odstrániť iba vojnou.“ Dávali ho do podobnosti aj s jeho strýkom cisárom Františkom. Aj on mal mať podobné spiatočnícke myslenie a odmietať prirodzený vývoj spoločnosti. Je nutné podotknúť, že rovnaké negatívne názory na Františka Ferdinanda mala prakticky celá česká spoločnosť aj keď sa nakoniec neskôr ukázalo že jeho imidž ako po vojne prahnúceho muža sa ukázal ako nepravdivý.

Zaujímavým spojovacím prvkom bola však otázka slovanstva. Všetky periodiká sa aj napriek značnej politickej roztrieštenosti spojili v ochrane pred viedenskou tlačou, ktorá sa pustila do silného anti-slovanstva. V tomto kontexte sa javí zaujímavá polemika medzi novinami Právo lidu a denníkom Wiener Tagblatt. Tieto viedenské noviny prišli s informáciou že na slávnostiach Sokola v Brne sa zúčastnili aj delegáti z Srbska. Právo lidu sa snažilo skrotiť vášne a celú situáciu vysvetliť.

Noviny sa tiež spoločne postavili na srbskú stranu a odmietali protisrbské nálady ktoré rezonovali v nemeckej tlači. Naznačovali nechuť k účasti vo vojne a odmietali vojenský zásah. Upokojovali čitateľov že Rakúsko určite nebude chcieť riešiť túto krízu vojnou. To sa však nakoniec ukázalo ako mylné presvedčenie.

Napriek spomenutým tématickým rozporom v českej tlači, české periodiká preukazovali jednotu v kľúčových témach, ako sú slovanstvo a zbytočnosť vojny. Tento konsenzus nie je len povrchným javom, ale hlboko odzrkadľoval vnútornú jednotu českého národa a jeho duševnú pripravenosť na vytvorenie vlastného štátu.

Jednota v týchto základných otázkach demonštruje, že aj napriek rôznorodým názorom na iné témy, existujú spoločné hodnoty a ideály, ktoré dokážu stmeľovať spoločnosť. Pre vznik a stabilitu nového štátu bolo nesmierne dôležité, aby existovali takéto tmeliace témy, ktoré posilňujú národné povedomie a jednotu obyvateľstva. Tieto spoločné hodnoty a presvedčenia poskytujú pevný základ pre budovanie nezávislej a súdržnej národnej identity čo sa nakoniec preukázalo do spontánnej reakcie 28. októbra 1918.

text: Ján Vachal‘

Zdroj:
Prosecký, A. (2013). Reflexe červencové krize 1914 v českém a rakouském tisku.

Článek Sarajevský atentát v českej tlači se nejdříve objevil na ČsOL.