V jedenáct hodin jedenáctého dne jedenáctého měsíce roku 1918 vstoupilo v platnost příměří podepsané válčícími stranami ve francouzském Compiègne, kterým byly ukončeny boje první světové války, tehdy nazývané Velké. Ačkoliv se ještě nejednalo o skutečný mír, pro tehdejší válečnou generaci se jednalo o jeden z nejkrásnějších dnů jejich životů. Letos si připomeneme již 107. výročí ukončení první světové války.

O rok později, během oslav prvního výročí ukončení Velké války, se v roce 1919 ve Spojeném království zrodila tradice Dne vzpomínek (Remembrance Day), při kterém jsou připomínány válečné oběti. Tento významný den má v různých zemích svou specifickou podobu, název a tradice. Základní cíl je však podobný – uctění památky všech veteránů a obětí válečných konfliktů, bez ohledu na válčící strany. Od dvacátých let 20. století se symbolem vzpomínky na válečné oběti staly květy vlčích máků, ale i dalších květin, které rostly na hrobech pohřbených vojáků. Základem se stala báseň kanadského vojenského lékaře Johna McCrae „Na polích flanderských“ („In Flanders Fields“).

Na polích flanderských

John McCrae

Na polích flanderských vlčí máky kvetou,
tam mezi kříži, řada za řadou.
Zde hrob je náš. Však mezi červánky,
na nebi modrém slyšte skřivánky,
když dole kanóny tu svoji píseň řvou.
My mrtví zůstanem – a je to možná zdání,
že včera žili jsme a byli milováni,
když nyní ležíme na polích flanderských.

Náš boj teď jiní převezmou:
do vašich rukou vkládáme teď svou
hořící pochodeň a vy ji neste dál.
Kdyby vám uhasla, vzpomeňte na náš žal.
Když rozkvétá lán máků červených,
my spíme dál na polích flanderských.

(český překlad Jindra Svitáková)

Také Česká republika se připojila k tradici připomínky 11. listopadu a od roku 2004 jej přijala jako svůj významný den – Den válečných veteránů. Každoročně je viditelné postupné zakořeňování a rozšiřování této tradice v českém prostředí, včetně nošení vlčích máků. Lidé, kteří chtějí dát najevo svou podporu válečným veteránům, by měli na počátku listopadu nosit na svém oděvu právě květ vlčího máku. Vlčí máky se také staly prostředkem, jak válečné veterány podpořit. Koupí květu vlčího máku prostřednictvím veřejných sbírek dávají občané najevo nejen svou vděčnost vojákům, kteří nasazovali a někteří i položili svůj život za svou zemi, ale ty potřebné mohou těmito příspěvky podpořit. Československá obec legionářská pečuje o odkaz československých a českých vojáků dlouhodobě, vede vlastní projekt péče o válečné veterány, a i pro letošní Den válečných veteránů podporuje sbírku Vojenského fondu solidarity, který se stará o veterány, vojáky a jejich rodiny v tíživých životních situacích.

Od 29. října 2026 zahájilo Ministerstvo obrany České republiky a Charita České republiky veřejnou sbírku ke Dni válečných veteránů, jejíž celý výtěžek putuje na Vojenský fond solidarity. V roce 2024 byly pro vlkomakovou sbírku zhotoveny originální vlčí máky (tzv. Vlčí mák České republiky), autorem grafické podoby je umělec Štěpán Mareš. Standardní sbírkové vlčí máky jsou vyrobeny z recyklovaného papíru s vygravírovaným rokem. Mimo toho existuje limitovaná edice vlčích máků složených z komponentů 3D tisku. Jako třetí varianta vznikl i elektronický vlčí mák, tzv. DiGiMÁK ČR, vhodný například pro ty, kteří se nemohou dostat ke sbírkovému místu, ale rádi by na vojenský fond přispěli. Při zakoupení DiGiMÁKu si jej můžete nechat poslat s vlastním věnováním, například vybranému veteránovi či hrdinovi odboje. Elektronický vlčí máky najdete na stránce www.digimak.cz.

Kde pořídit vlčí mák a podpořit Vojenský fond solidarity najdete na webových stránkách Odboru pro válečné veterány a válečné hroby Ministerstva obrany České republiky. Kromě stálých sbírkových míst, mezi které patří i čerpací stanice Eurooil a Robinoil, budou vlčí máky k dostání na vybraných fotbalových a hokejových zápasech, a také u vojáků a dobrovolníků v ulicích vybraných měst. Pouliční sbírka, nazvaná „Vojáci v ulicích„, bude z větší časti probíhat v centrech jednotlivých měst za účasti příslušníků posádkových útvarů Armády České republiky, krajských vojenských velitelství, sokolů a členů Československé obce legionářské.

Sbírkové pokladničky s vlčími máky jsou pochopitelně dostupné i ve stálých expozicích Československé obce legionářské, jakými je Muzeum československých legií na Praze 2 (Sokolská 33, vstup z Ječné), či pojízdné muzeum československých legionářů – Legiovlak – který bude po dobu probíhající sbírky k navštívení v zastávkách Čáslav, Nymburk a Praha-Horní Počernice. I tam bude možné přispět a pořídit si vlčí mák. A kromě spoluúčasti členů ČsOL na pouliční sbírce, se někteří z nich také sami postarali o zřízení dočasného místa s kasičkou, například v Mladé Boleslavi, Hradci Králové, Liberci, Mělníku, Opavě, či Domažlicích. Způsobů, jak si vlčí mák opatřit a přispět na dobrý účel je tedy mnoho. Věříme, že některé možnosti využijete. A pokud byste svůj vlčí mák sdíleli na sociální síti, nezapomeňte použít hashtag #makvzpominek.

Na webových stránkách Československé obce legionářské se snažíme zveřejnit co nejvíce vzpomínkových a vojensko-historických akcí pořádaných k letošnímu Dni válečných veteránů. Jejich přehled naleznete v Kalendáři akcí. Jedná se o akce pořádané či spolupořádané místními jednotami Československé obce legionářské, Ministerstvem obrany České republiky, vojenskými útvary, kluby vojenské historie i občanskými a vlasteneckými spolky. Konají se buď přímo ve středu 11. listopadu, či ve dnech předcházejících i následujících. Pro snazší přehled, jelikož se jedná o dlouhý seznam a kalendář nezobrazí všechny najednou, si je dovolujeme níže vypsat. (Pokud máte tip na akci, která zde uvedena není, budeme rádi za poskytnutí informací. Děkujeme.)

Pondělí 2. 11. 2026

• Živý vlčí mák válečných veteránů v Kyjově – ODKAZ

Středa 4. 11. 2026

• Vernisáž výstavy výtvarných děl „Nebýt tu zbytečně“ ke Dni válečných veteránů – ODKAZ

Čtvrtek 5. 11. 2026

• Debata „Co pro nás dnes znamená den veteránů?“ v Praze-Bubenči – ODKAZ
• Cesta poděkování, úcty a pokory 2026 (den 1.) – ODKAZ

Pátek 6. 11. 2026

• Přednáška „O původu mezinárodního dne válečných veteránů“ v Náchodě – ODKAZ
• Den válečných veteránů s lampionovým průvodem v Rajhradě – ODKAZ
• Cesta poděkování, úcty a pokory 2026 (den 2.) – ODKAZ
• Den válečných veteránů Klubu přátel vojenské historie 98 – ODKAZ

Sobota 7. 11. 2026

• Den válečných veteránů v Dačicích – ODKAZ
• Den válečných veteránů v Malém Pěčíně – ODKAZ
• Vzpomínka na Bohumila Vávrů v Českém Rudolci – ODKAZ
• Hokejová pocta válečným veteránům v Chrudimi – ODKAZ
• Pietní akt k uctění památky padlých vojáků 1. sv. války na mezinárodním vojenském hřbitově v Milovicích – ODKAZ
• Den válečných veteránů Klubu přátel vojenské historie 98 – ODKAZ
• Cesta poděkování, úcty a pokory 2026 (den 3.) – ODKAZ

Neděle 8. 11. 2026

• Remembrance Sunday v Praze – ODKAZ
• Slavnostní odhalení pamětní desky Svatopluka Štulíře ve Vřesovicích – ODKAZ
• Komentovaná procházka „Den válečných veteránů na Městském hřbitově“ v Opavě – ODKAZ
• Den válečných veteránů KVH Předměřice nad Labem – ODKAZ
• Cesta poděkování, úcty a pokory 2026 (den 4.) – ODKAZ
• Setkání patronů Aleje válečných veteránů v Rajhradě – ODKAZ
• Den vzpomínky na Imricha Gablecha – ODKAZ

Pondělí 9. 11. 2026

• Podvečer válečných veteránů na vrchu Vostrák – ODKAZ
• Cesta poděkování, úcty a pokory 2026 (den 5.) – ODKAZ

Úterý 10. 11. 2026

• Cesta poděkování, úcty a pokory 2026 (den 6.) – ODKAZ
• Koncert pro hrdiny na Vyšehradě – ODKAZ

Středa 11. 11. 2026

• Den válečných veteránů na Praze 2 – ODKAZ
• Den válečných veteránů na Praze 7 – ODKAZ
• Den válečných veteránů v Plzni – ODKAZ
• Den válečných veteránů v Břeclavi – ODKAZ
• Den válečných veteránů v Jincích – ODKAZ
• Den válečných veteránů v Domažlicích – ODKAZ
• Den válečných veteránů v Náchodě-Dobrošově – ODKAZ
• Den válečných veteránů v Mladé Boleslavi – ODKAZ
• Den válečných veteránů v Bučovicích – ODKAZ
• Den válečných veteránů v Chrudimi – ODKAZ
• Den válečných veteránů v Táboře – ODKAZ
• Den válečných veteránů v Polici nad Metují – ODKAZ
• Den válečných veteránů v Kolíně – ODKAZ
• Den válečných veteránů v Lounech – ODKAZ
• Den válečných veteránů v Blovicích – ODKAZ
• Den válečných veteránů ve Volarech – ODKAZ
• Den válečných veteránů v Plzni-Černicích – ODKAZ
• Pietní akt ke Dni válečných veteránů v Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi – ODKAZ
• Pietní akt ke Dni válečných veteránů v Karlových Varech – ODKAZ
• Pietní akt ke Dni válečných veteránů v Novosedlicích – ODKAZ
• Vernisáž výstavy „Legionář se skicákem“ – ODKAZ
• Benefiční hokejový zápas ke Dni válečných veteránů v Brně – ODKAZ
• Snídaně s příběhem: Den válečných veteránů – ODKAZ
• Pietní sázení vlčích máků v Brně – ODKAZ
• Cesta poděkování, úcty a pokory 2026 (den 7.) – ODKAZ

Čtvrtek 12. 11. 2026

• Svatomartinský lampionový průvod ke Dni válečných veteránů – ODKAZ

Sobota 14. 11. 2026

• Ples válečných veteránů (23. ročník setkání nejen s válečnými veterány) v Českém Krumlově – ODKAZ
• Den válečných veteránů ve Spáleném Poříčí – ODKAZ
• Hokejový zápas ke Dni válečných veteránů v Turnově – ODKAZ

Neděle 15. 11. 2026

• Oslavy k poctě válečných veteránů v Rokycanech – ODKAZ

Čtvrtek 19. 11. 2026

• Setkání s novodobým válečným veteránem Františkem Vlachem v Knihovně Prostějov – ODKAZ

text: br. Petr Tolar

Článek Akce ke Dni válečných veteránů 2026 se nejdříve objevil na ČsOL.

Karel Janoušek patří k nejvýraznějším osobnostem našich vojenských dějin. Bojoval v první světové válce – nejprve v rakousko-uherské armádě, následně jako dobrovolník v srbské armádě a československé legii v Rusku. V meziválečné éře rozvíjel československé armádní letectvo, za německé okupace odešel za hranice. Velel našim letcům v britském Královském letectvu a byl jediným Čechoslovákem, kterého Britové povýšili do hodnosty Air Marshal. Komunisté ho zavřeli a vše mu vzali. Před několika lety o něm Švédové nahráli metalovou píseň, která jeho příběh proslavila ve světě. Jeho jméno dnes nese 26. pluk velení, řízení a průzkumu Vzdušných sil Armády České republiky ve Staré Boleslavi.

Vzpomínka na generála Janouška začala v deset hodin dopoledne položením květinových darů, o které se postarali příslušníci Posádkového velitelství Praha. Tajemník ČsOL br. Jiří Filip přivítal přítomné: za rodinu praneteř Karla Janouška paní doc. Mahulenu Křenkovou, předsedu Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice Senátu Parlamentu ČR pana Jiřího Růžičku, náměstka primátora hlavního města Prahy pana Jaromíra Beránka, radního hlavního města Prahy pana Tomáše Slabihoudka, vojenského přidělence obrany Slovenské republiky v ČR brigádního generála Branislava Benku, zástupce velitele Vzdušných sil AČR plukovníka generálního štábu Karla Krejčiříka, zástupce ředitele Odboru pro válečné veterány a válečné hroby Ministerstva obrany ČR pana Pavla Kuglera, za Vojenskou kancelář prezidenta republiky štábního praporčíka Luďka Kolesu, ředitele Odboru dohledu nad vojenským letectvím plukovníka Václava Čermáka, a člena společenské komise při Vzdělavatelském odboru České obce sokolské bratra Jiřího Fryntu.

K pietnímu aktu se připojila také delegace Gymnázia Jakuba Škody z Přerova, rodiště Karla Janouška, kteří se jej rozhodli připomenout projektem „Odkaz českých hrdinů„. Studentská iniciativa se snaží připomínat osobnosti, které se zasloužili o naši svobodu a stát, ale jejichž příběhy upadly v zapomnění. Jako první cíl přerovští studenti dali vytvořit důstojná památník generála Janouška v jeho rodném městě. Oceňujeme jejich krásnou iniciativu, jakož i ochotu překonat hustý ranní provoz a dorazil na pražskou vzpomínku z více než 200 kilometrů vzdáleného Přerova.

Po projevu pana senátora Růžičky byla památka generála Janouška uctěna minutou ticha a zakončena večerkou armádního trubače. Děkujeme všem zúčastněným, a to nejen čestným hostům, ale také nemalé veřejnosti, která se na hřbitov dostavila. Poděkování posíláme také studentům a jejich pedagogům do Přerova, a velmi se ceníme dokonalé spolupráce s rodinou maršála Janouška, díky které se ze vzpomínkové akce ČsOL na šáreckém hřbitově stala tradice.

text: br. Petr Tolar
foto: ses. Marcela Tolarová

Článek Nezapomenutý Karel Janoušek se nejdříve objevil na ČsOL.

Desku instalovala Iniciativa A., kterou tvoří Karel Polata, Vlastislav Janík a Jaroslav Čvančara. Čestnou stráž stáli členové Jednoty Československé obce legionářské Praha 3. Pietního aktu se zúčastnili poslankyně Jana Černochová, starosta městské části Praha 2 Jan Korseska, zástupce České stomatologické komory a vnuk MUDr. Špinarové Jiří Špinar.

Julie Špinarová, rozená Blochová, se narodila 18. května 1900 v Týně nad Vltavou do židovské rodiny advokáta JUDr. Adolfa Blocha. Brzy se s rodiči přestěhovala na Královské Vinohrady. Byla na svou dobu ženou nezvykle svéráznou a samostatnou. Chodila do skautu, nosila krátký mužský sestřih a odvážně řídila automobil. V roce 1927 promovala na lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Během studií poznala svého budoucího manžela, zubního lékaře MUDr. Vladimíra Špinara. V roce 1933 se vzali a v prosinci téhož roku se jim narodil syn Jiří. Manželství skončilo v listopadu 1938 rozvodem. Právě ten však později paradoxně zachránil bývalého manžela i syna před nejhorším.

Okupace na rodinu dolehla velmi tvrdě. Vladimír Špinar byl už v srpnu 1940 zatčen za odsuzování nacistického režimu. Prošel Pankrácí a Malou pevností Terezín a propuštěn byl v listopadu téhož roku s podlomeným zdravím. Julii protižidovská nařízení vzala řidičské oprávnění. To byla jen předzvěst toho, co mělo přijít. V roce 1942 se prostřednictvím své dlouholeté známé, zubní lékařky Alžběty Jesenské, zapojila do podpůrné sítě parašutistů. Zásobovala je potravinami a dalšími potřebami a ve své ordinaci je také ošetřovala. Jejím pacientem byl nejspíše Jaroslav Švarc, který měl se zuby potíže už během výcviku ve Velké Británii.

Po zradě Karla Čurdy začalo gestapo síť rozkrývat. Julie Špinarová byla zatčena 24. června 1942, ve stejný den jako doc. Jan Jesenský. Její byt byl zapečetěn a vybavení později zabaveno. Po výsleších v Petschkově paláci byla převezena do Malé pevnosti Terezín. Dne 29. září 1942 ji stanný soud v Praze v její nepřítomnosti odsoudil k trestu smrti. Zastřelena byla ranou do týlu 24. října 1942 ve 12:20 v koncentračním táboře Mauthausen, jako jedna z 262 československých občanů, kteří podporovali paravýsadky z Velké Británie.

Utrpení rodiny tím neskončilo. Dne 20. listopadu 1942 si dva agenti gestapa odvedli teprve osmiletého Jiřího přímo ze 4. třídy Třetí obecné školy Raisovy. Chlapec byl internován na zámečku Jenerálka, kde strávil téměř rok. V říjnu 1943 v důsledku podvýživy těžce onemocněl tuberkulózou krčních uzlin a byl předán otci, kterého gestapo díky rozvodu za heydrichiády nepronásledovalo. Otec i syn se dočkali osvobození. Svou maminku však Jiří už nikdy neuviděl.

Pamětní deska na jejím domě nyní kolemjdoucím připomíná ženu, která neváhala nasadit vlastní život za svobodu své vlasti. Čest její památce!

text: br. Miloš Borovička z textu Vlastimila Janíka
foto: Pavel Šmejkal, ses. Marcela Volfová

Článek Pamětní deska připomíná statečnou zubní lékařku MUDr. Julii Špinarovou se nejdříve objevil na ČsOL.

Josef Falář se narodil 20. října 1936 v obci Zdíkov na Prachaticku v Pošumaví. Jako dítě tam prožil německou okupaci a neklidné události konce války, kdy přes Zdíkov ustupovaly německé oddíly a později byla obec osvobozena americkou armádou. Po válce se Falářovi přestěhovali do Volar. V roce 1948 se mladý Josef Falář účastnil jako cvičitel XI. všesokolského sletu, posledního před zrušením Sokola komunisty. V 50. letech cvičil také na první spartakiádě, to již Falářovi bydleli v Českých Budějovicích. Nastoupil na vojenské učiliště protivzdušné obrany v Olomouci a poté měnil místa svého působení. V roce 1965 nastoupil na vojenskou vysokou školu ke studiu vojenské a sportovní psychologie. Podílel se na přípravě reprezentantů ve sportovní střelbě na letních olympijských hrách, které se konaly v říjnu 1968 v Mexiku a Jan Kůrka tam získal zlatou medaili. Po dokončení studií se rozhodl nastoupit do Dukly Liberec, kde se věnoval přípravě vrcholových lyžařů. Mezi nimi byl i další olympijský vítěz, skokan na lyžích Jiří Raška. Mimo toho pracoval také s mladými hokejisty Dukly Jihlava, nastupující velmi úspěšné generace legendárního hokejového týmu. V roce 1989 však bylo jeho pracovní místo zrušeno a po čase hledání zaměstnání našel Falář nové místo ve vědeckém a servisním pracovišti tělesné výchovy a sportu ministerstva obrany – CASRI. Na počátku 90. let došlo k násilnému rozpadu bývalé Jugoslávie a konflikt přinesl utrpění tisícům lidí mnoha národů. Organizace spojených národů se rozhodla sestavit mírovou misi UNPROFOR, do které se zapojili také českoslovenští, později čeští vojáci. Vojenský psycholog Josef Falář se nejprve podílel na výběru vojáků do této zahraniční mise, než tam v dubnu 1993 sám odjel. V té době byl náš kontingent v misi ještě česko-slovenský, Falář tak na misi poskytoval psychologickou pomoc českým i slovenským vojákům. Hned v prvních dnech po příjezdu do Chorvatska byl Falář svědkem smrti rotmistra Igora Riga při dělostřeleckém přepadu na stanovišti Tango-27 Kuzmanovača. To mělo pochopitelně dopad na některé vojáky, kteří potřebovali pomoc vojenského psychologa. Po roce se vrátil do vlasti, ale i v dalších letech se k českým vojákům v misích na Balkáně vracel. Až do roku 2008 pracoval v CASRI. Stal se aktivním členem Československé obce legionářské a až do letošního roku vykonával několik let post předsedy Jednoty ČsOL v Jablonci nad Nisou. V roce 2021 vydala obec legionářská knihu Josefa Faláře pod titulem „Vzpomínky na válku v ‚Jugošce‘ v mírové misi UNPROFOR“ jako první vzpomínky novodobého válečného veterána ve své edici Paměti ČsOL. Kniha obsahuje nesmírně zajímavé informace o vzniku, působení, rozmístění a úkolech našich jednotek v rámci mise UNPROFOR.

Článek Br. Josef Falář dnes slaví 90. narozeniny! se nejdříve objevil na ČsOL.

Radoslava Brovjáková se narodila 19. října 2026 v malé osadě Drozdovská Pila, která je součástí obce Drozdov na Olomoucku, jako Radoslava Knápková. Jejími rodiči byli Ludmila a Jaroslav Knápkovi, a Radoslava byla jejich druhým z celkově čtyř dětí. V říjnu 1938, když bylo mladé Radoslavě dvanáct let, došlo následkem přijetí mnichovského dohody k odtržení československého pohraničí. Drozdovská Pila, ač bez německých obyvatel, připadla do záboru a stala se součástí Říšské župy Sudety. Rodina Knápkových se rozhodla odstěhovat na jih Moravy, do Velké nad Veličkou na Hodonínsku. A to právě 15. března 1939, tedy v den vpádu německých jednotek do Čech a na Moravu. Knápkovi se usadili ve vyhořelém Žilkově mlýně, kde již od roku 1940 ukrývali odbojáře, kteří se snažili dostat z území Protektorátu Čechy a Morava do zahraničního odboje. A to tzv. balkánskou cestou, tedy přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Jugoslávii a Blízký východ. Na jaře 1944, kdy bylo Radoslavě již sedmnáct let, navštívil Knápkovi kapitán František Bogataj, velitel paraskupiny CARBON. Tento čtyřčlenný výsadek měl za úkol organizovat domácí odbojové skupiny na jižní Moravě a připravovat podmínky pro protiněmecké povstání. Domov Knápkových poskytl Bogatajovi úkryt a zázemí pro jeho organizační práci, i jako místo pro vysílání ilegální radiostanice. Radoslava pomáhala hlídat při vysílání, a když se Bogataj přesunul do Uherského Ostrohu, byla společně s mladší sestrou Ludmilou jeho spojkou k předávání tajných zpráv. Přitom velmi riskovaly, ostatně jako celá rodina podporovatelů československých agentů-parašutistů. Na konci války se fronta přiblížila až k domu Knápkových, který byl zasažen dělostřeleckým granátem – dům byl zničen, ale díky náhodě se nikomu nic nestalo. Po válce se rodina Knápkových vrátila zpět do Drozdovské Pily. Radoslava se v roce 1947 vdala, jejím manželem se stal Jan Brovják a společně se odstěhovali do Frýdku-Místku. Po únoru 1948 ovládli Československo komunisté a utvořil se nový, již třetí odboj. Jeho účastníkem se stal i Radoslavin otec Jaroslav Knápek, kterého v březnu 1951 zatkla Státní bezpečnost. Podařilo se mu uprchnout a až do roku 1960 se ukrýval v lesích i tajném úkrytu v rodinném domě. Přihlásil se úřadům během amnestie, ale dva roky si ještě musel odsedět. Ty roky strávila rodina v neuvěřitelném napětí a v problémech sehnat pořádné zaměstnání, což se týkalo i Radoslavy Brovjákové. Pracovala jako dělnice a později školnice, někde ji z politických důvodů propustili. Dnes žije ve Vratimově na Ostravsku.

Článek Radoslava Brovjáková dnes slaví 100. narozeniny! se nejdříve objevil na ČsOL.

Zmiňovaná výstava s názvem Společně pro republiku přibližuje příběh sokolů, skautů a legionářů, a to především z období let 1918–1989. Tito totiž stáli u zrodu naší republiky a podíleli se na jejím budování v duchu nejlepších demokratických tradic. I proto byli vždy trnem v oku totalitním režimům, které jejich činnost potíraly. Vlastenci z řad těchto spolků byli diskriminováni, zavíráni i vražděni. Přesto vše jsou tyto spolky v naší společnosti stále živé a dbají na to, aby se na jejich předchůdce nikdy nezapomnělo.

V samotné výstavě se dozvíte okolnosti vzniku těchto spolků, její hlavní zaměření se však věnuje společnému budování republiky. Návštěvník si tak na panelech může prohlédnout nejen činnost a aktivity těchto spolků v době první republiky, ale také jejich zapojení do druhého odboje, nucené ukončení činnosti po roce 1948, jejich následný odchod do exilu či samotné represe ze strany komunistického režimu. Výstava rovněž zahrnuje zajímavé trojrozměrné předměty, které tak doplňují její dobovou atmosféru.

Tato výstava je prvním společným dílem legionářů, sokolů a skautů v tomto duchu a věříme, že tímto počinem byl položen základní kámen pro další plodnou spolupráci – spolupráci, která se zrodila před více než 100 lety.

Sluší se též poděkovat týmu, který tuto unikátní výstavu připravil, a to Skautskému institutu, Sokolské župě Budečské a ústředí Československé obce legionářské.

text a foto: br. Jiří Charfreitag

Článek Společně pro republiku! se nejdříve objevil na ČsOL.

Sloužil Váš předek v ruské legii? A vrátil se domů až dva roky po skončení války? Cestoval lodí přes Ameriku nebo Suezským průplavem? A zní jeho tradované vyprávění, případně zanechané písemné vzpomínky neuvěřitelně až smyšleně? Pokud ano, tak právě pro Vás, ale i pro všechny zájemce o naší historii, je určena připravovaná publikace Za obzorem republika.

V listopadu 1920 opustila Vladivostok loď USAT Heffron a s ní i poslední 36. transport československých legionářů. Skončila tím šest let trvající anabáze boje za samostatnost, na jejímž počátku bylo 700 dobrovolníků České družiny a na konci Československé vojsko na Rusi o třech divizích a téměř 60 000 mužích. Jejich statečné chování na bojišti přesvědčilo státy Dohody, že jsou za ideu svobody skutečně ochotni riskovat to nejcennější – své životy. Tím získali jejich podporu pro vznik samostatného státu. Po ovládnutí Transsibiřské magistrály v létě 1918 zamezili statisícům německých a rakousko-uherských zajatců v návratu domů a jejich opětovnému nasazení na frontách, čímž významně přispěli k vítězství Dohody ve válce. Vznikem Československa 28. října 1918 byl cíl jejich mise splněn, přesto se však českoslovenští legionáři v Rusku i nadále podíleli na bojích na Sibiři. Toužili však po návratu domů, ke svým blízkým. Cesta vlaky na západ ale nebyla možná a jejich jedinou možností tak byla lodní evakuace z přístavního města Vladivostok. Byla to poslední velká výzva, které museli legionáři čelit. A byť zápasili s nedostatkem prostředků, omezenou lodní tonáží i liknavostí spojenců, nakonec i tuto výzvu úspěšně překonali. Cesta domů, u některých doslova kolem celého světa, se proměnila v poslední velký triumf a dokonalou propagaci nového státu. A sami legionáři si z ní odnesli nezapomenutelné zážitky, protože navštívili exotická místa, která do té doby znali maximálně z naučných knih či dobrodružných románů.

Co v knize najdete

Tato unikátní, výpravná kniha formátu A4 přináší na více jak 700 stranách nejen historii všech 36 oficiálních lodních transportů, ale také zážitky samotných legionářů z míst jako Karacu, Hongkong, Singapur, Kolombo, Aden, Port Said, Panama, San Diego či New York, popis příprav na dlouhou cestu i přivítání transportů ve vlasti. V knize najdete trasy a události z plavby všech lodí, přehledy jednotek, které jednotlivými transporty odplouvaly, stručné medailonky velitelů transportů, vzpomínky účastníků, citace z archivních materiálů a zejména přes 1 200 dobových fotografií a dokumentů, přičemž velká část z nich nebyla nikdy publikována. Uděláte si tak přesnou představu o tom, co legionáři během cesty kolem světa zažívali a co viděli.

V roce 2020 u příležitosti stého výročí návratu legionářů z Vladivostoku vyšel speciál časopisu ČsOL Legionářský směr – Transporty z Ruska. Zde poprvé byly všechny transporty zpracovány za využití nejen dostupné literatury, ale zejména materiálů z Vojenského historického archivu v Praze, a to včetně zpřístupněného fondu Lodní transporty. Přípravu poznamenala pandemie covidu-19, nicméně i tak se podařilo nashromáždit velké množství informací, zejména fotografií, které však nemohly být při omezeném rozsahu časopisu využity. Proto padlo rozhodnutí časopis rozšířit do knižní podoby. Během následující práce ale objem materiálu opět značně narostl, a protože jsme se rozhodli využít co největší množství dostupných fotografií, zvětšil se zásadním způsobem i rozsah plánované publikace.

Jak knihu podpořit

Pro podporu vydání této výpravné publikace byla založena veřejná sbírka na platformě Donio (odkaz). Přispěvatel si může sbírku podpořit libovolnou částkou nebo si může vybrat mezi několika odměnami, mezi které mimo knihy patří například i večeře s posádkou pojízdné expozice Legiovlak. Pokud by vybraná částka přesáhla částku potřebnou k vydání publikace Za obzorem republika, vytiskneme více výtisků a knihy využijeme jako odměny na námi pořádaných branných závodech pro školy a při dalších našich aktivitách s mládeží. A také v systematické propagační činnosti ČsOL s tématikou prvního a druhého odboje, která slouží k připomenutí těch, co bojovali za naši svobodu a demokracii a neměli by být zapomenuti!

Kdo za projektem stojí?

Československá obec legionářská (ČsOL) byla založena 22. května 1921 československými legionáři, kteří za svobodu své vlasti bojovali na bojištích ve Francii, Itálii, na Balkáně a zejména v Rusku. Organizace se stala důležitou součástí nové republiky, kde prováděla nejen osvětovou činnost, ale také činnost sociální, kdy se starala o invalidní spolubojovníky, rodiny po padlých či své sociálně slabé členy. Legionáři vždy hájili demokracii a svobodu, proto byli perzekvováni jak nacistickým, tak komunistickým režimem. Mnoho z nich skončilo ve vězeních i na popravištích, další byli pronásledováni. K obnově ČsOL došlo oficiálně v lednu 1992, a to činností veteránů druhé světové války, ale také posledních žijících pamětníků první světové války. Obnovená ČsOL navázala na činnost své předchůdkyně. V roce 2004 tehdejší členové rozhodli o přijetí veteránů novodobých válečných a mírových misí a také o otevření organizace všem zájemcům, kterým jsou legionářské ideály blízké. I dnes tak ČsOL poskytuje péči válečným veteránům a provádí osvětovou a vzdělávací činnost se zaměřením na první a druhý odboj.

Největším projektem realizovaným ČsOL byl v letech 2014–2020 projekt LEGIE 100, uskutečněný za podpory Vlády ČR, ve spolupráci s Ministerstvem obrany ČR a celou řadou dalších institucí, spolků a samospráv. Jeho výstupem je například pojízdné muzeum Legiovlak, které několikátým rokem úspěšně křižuje Českou republikou, Muzeum čs. legií provozované v sídle spolku v Hotelu Legie v Praze, živá databáze legionářů, ale také řada výstav a publikací. Těmi nejvýznamnějšími je 17 deníků a vzpomínek legionářů, vojáků československé zahraniční armády z druhé světové války a účastníků novodobých misí, které vznikly ve spolupráci s pražským nakladatelstvím Epocha v Edici pamětí ČsOL. Ve spolupráci s Epochou vzniká také tato kniha.

Hlavním autorem a editorem knihy Za obzorem republika je Mgr. Michal Rak, Ph.D. (*1981), historik a koordinátor publikační činnosti ČsOL. Vystudoval archeologii na FF ZČU v Plzni se specializací na archeologii konfliktů 20. století. Následně se podílel například na výzkumu pozůstatků tzv. železné opony, hrobů obětí pochodů smrti, vesnic zaniklých po roce 1945 či hrobů obětí nacistického a komunistického režimu v Polsku. Na toto téma publikoval řadu odborných studií a několik monografií. V ČsOL působí od roku 2016 a řídí mimo jiné Edici pamětí ČsOL a Edici knihovna ČsOL. Jako editor se podílel na přípravě více jak 30 publikací. Autorsky se pak podílel například na knihách Zborov 1917–2017, Sokolovo 1943 či Kronika Velitelství zvláštních bojových útvarů 1918–1922.

Článek Podpořte vydání knihy „Za obzorem republika“ se nejdříve objevil na ČsOL.

Účelem návštěvy pana ministra bylo shlédnutí expozic v Muzeu československých legií, kde jej přivítal místopředseda ČsOL br. Tomáš Pilvousek a řídící tajemník ČsOL br. Milan Mojžíš. Během společného setkání bylo možné zhodnotit dosavadní spolupráci Ministerstva obrany ČR a Československé obce legionářské a zaměřit se na otázky rozvoje spolupráce do budoucna.

Odborného výkladu v průběhu prohlídky muzea se zhostil br. Jiří Charfreitag, který zároveň panu ministrovi Zůnovi představil širokou činnost pro veřejnost, které se muzeum věnuje – unikátní digitalizační centrum po léta doplňuje údaje a obrazový materiál do veřejně dostupné databáze legionářů, v muzeu probíhají vzdělávací programy pro školy, ale také odborné přednášky či projekce tematických filmů a dokumentů.

Velmi nás potěšil zájem pana ministra o řadu unikátních exponátů a o naše svědomité nakládání s historickými artefakty. Bylo nám velkou ctí, že v osobě pana generála zavítal do Muzea československých legií vůbec poprvé vrcholný představitel rezortu obrany.

text: br. Jiří Filip
foto: Jan Schejbal (MO ČR)

Článek Ministr obrany Zůna navštívil Muzeum čs. legií v sídle ČsOL v Praze se nejdříve objevil na ČsOL.

Pietní vzpomínka se uskutečnila 13. srpna 2026 v 10:00 před pomníkem připomínajícím návrat československých letců RAF umístěným v parku před vstupní halou terminálu 4 Letiště Václava Havla. Autorem památníku je Ing. arch. Martin Zajíček ze Slaného. O zbudování památníku se zasloužilo sdružení Společnost patriotů Slaného.

Nejprve byly položeny květiny a věnce. Za kladenskou jednotu ČsOL věnec položily Eva Armeanová, Daniela Fialová a Helena Mašková. Moderátor přivítal předsedu Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu Parlamentu ČR Pavla Fischera, náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky genpor. Radka Hasalu, velitele Vzdušných sil Armády ČR brig. gen. Petra Tománka, starostu města Roudnice nad Labem a předsedu Klubu generálů ČR genpor. Františka Padělka, starostu královského města Slaný Martina Hrabánka, rodinné příslušníky a další hosty, poté zazněla večerka.

Jako první s projevem vystoupil Ctirad Mikeš, který přiblížil historii československých letců v RAF. Zmínil konkrétní jména těchto hrdinů a zdůraznil, že ne všichni přežili a mohli se vrátit do vlasti. Senátor Pavel Fischer hovořil o souvislostech se současnou politickou situací. Jako poslední vystoupil náčelník štábu 24. základny dopravního letectva Praha-Kbely plk. Josef Rosa, který řekl, že současné letectvo se hrdě hlásí k odkazu letců RAF. Následovalo hudební vystoupení ženského pěveckého sboru Consortium Camerale Slanense ze Slaného pod vedením sbormistryně Aleny Šandové. Pietní vzpomínka byla zakončena slovenskou, britskou a českou státní hymnou.

Na závěr předsedkyně kladenské jednoty ČsOL Eva Armeanová poskytla rozhovor pro Českou televizi. Hovořila o svém příbuzném, letci RAF plk. Josefu Koukalovi, který byl příslušníkem 310. stíhací perutě. Byl sestřelen, vyskočil z hořícího letadla, utrpěl popáleniny na 70% těla a musel podstoupit 22 plastických operací. Zdůraznila odvahu a statečnost nejen letce Josefa Koukala, ale všech, kteří v řadách RAF působili.

text: ses. Eva Armeanová
foto: br. Stanislav Pítr

Článek 81. výročí návratu čs. letců RAF z Velké Británie do vlasti se nejdříve objevil na ČsOL.

Narodila se 27. srpna 1929 v osadě Koliby u Rajnochovic na Kroměřížsku jako Amálie Rafajová. V roce 1938 přijala rodina Rafajových do svého nevelkého domu na samotě Amálinu tetu vyhnanou Němci ze zabraného pohraničí. V roce 1944 se v osadě poprvé objevili uprchlí sovětští váleční zajatci a Rafajovi jim poskytovali jídlo. Na podzim téhož roku se ze Slovenska přes hranice dostali na Moravu partyzáni a Hostýnské vrhy pro ně představovaly ideální místo působení. Jednalo se o příslušníky 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova pod velením sovětského důstojníka Dajan Bajanoviče Murzina. Kromě jídla jim pasekáři z Kolib poskytovali také léky a prali jim prádlo, někdy se u nich partyzáni nakrátko ubytovali. Patnáctiletá Amálie pomáhala se sháněním zásob, poskytováním jídla a také maskováním partyzánských stop. Její nevlastní bratr Josef, strýc a bratranci Řepkovi se k partyzánům přímo přidali. V březnu 1945 vykonal německý protipartyzánský oddíl na pasekářskou osadu Koliby zátah, některé domy byly vypáleny, několik obyvatel bylo zatčeno. Mezi nimi i mladá Amálie se svou maminkou a dvěma bratry. Otec Tomáš se zatčení vyhnul, když byl na nákupech. Zbytek války se pak ukrýval v lesích. Amálie byla vězněna na zámku v Hošťálkové, následně ve věznici ve Vsetíně. Tam odtud ji s mladším bratrem pár dní před osvobozením města propustili. Druhému bratrovi se podařilo i s matkou uprchnout z transportu. Rodina se tak mohla po válce a po přestálém utrpení znovu ve zdraví sejít. Amálie se později přestěhovala do Vítkova, vdala se za Josefa Fojtíka a až do důchodu pracovala v tamním podniku Hedva. V roce 2010 se stala členkou opavské jednoty Československé obce legionářské. Zemřela 13. července 2026.

Článek Zemřela ses. Amálie Fojtíková se nejdříve objevil na ČsOL.