V devět hodin dopoledne začal 12. ročník memoriálu Jana Kudliče – tradiční střelecké soutěže. Po jejím ukončení se někteří členové přesunuli do Mokrouš, rodiště Jana Kudliče, aby položili věnec k pomníku padlých ve světových válkách, který nese i Kudličovo jméno.

text a foto: br. Jiří Kaufner

Článek 12. memoriál Jana Kudliče se nejdříve objevil na ČsOL.

text: br. Lukáš Lexa
foto: Richard Benedík, Město Hodonín

Článek Vzpomínkové shromáždění k 176. výročí narození TGM v Hodoníně se nejdříve objevil na ČsOL.

Ve spolupráci s Ministerstvem obrany České republiky byl od Ústředí Československé obce legionářské na I. P. Pavlova v Praze vypraven na pietu autobus, který na místo přivezl nejen členy Československé obce legionářské a válečné veterány, ale také členy Českého svazu bojovníků za svobodu nebo Společnosti Edvarda Beneše.

Za Československou obec legionářskou se u Masarykova hrobu poklonil místopředseda ČsOL br. Tomáš Pilvousek. Vláda České republiky byla zastoupena ministrem školství, mládeže a tělovýchovy panem Robertem Plagou, dolní komoru reprezentoval její předseda pan Tomio Okamura, horní komoru zastupoval její první místopředseda pan Jiří Drahoš. Tradičně početně zastoupenou byla na pietě Jednota ČsOL v Kladně.

Účastníci pietního aktu se poté přesunuli do Muzea T. G. Masaryka, kde se od dopoledne odehrával doprovodný program. Návštěvníci se setkali s prvorepublikovými četníky, legionáři, dobově oděnými dámami. Od 11.00 hod. mohli zájemci ochutnat výběr Masarykem oblíbených jídel.

Ve 13.00 hod. byla uctěna památka T. G. Masaryka při jeho jezdecké soše před muzeem. Po pietě následovalo slavnostní zahájení výstavy s názvem „TGM na síti“, která představila prvního československého prezidenta jako angažovaného intelektuála, jenž dokázal mistrně propojovat akademický svět s politikou i veřejným prostorem.

text: br. Jiří Filip
foto: br. Jiří Skála

Článek Legionáři uctili památku prezidenta Masaryka se nejdříve objevil na ČsOL.

Ferdinand Vrábel se narodil 4. listopadu 1948 v obci Radzovce, okres Lučenec, na jižním Slovensku. V roce 1967 ukončil Střední všeobecně vzdělávací školu Boženy Slančíkové-Timravy v Lučenci, načež pokračoval ve studiu na Karlově univerzitě v Praze, kde si vybral obor archivnictví. Od dob svého středoškolského studia se zajímal o historii, zejména o středověk a dějiny husitského a bratřického hnutí v okolí Lučence a o dějiny národního obrození. Později svůj zájem zaměřil na novější dějiny, předně slovenské národní obrození, první světovou válku a československé legie, boje s Maďary z roku 1919, vztahy mezi Slováky a Čechy, a postavení národnostních menšin v první Československé republice. K uvedeným tématům publikoval několik knih a mnoho vědeckých i popularizačních článků v časopisech. K jeho nejvýznamnějším publikacím patří „Sarajevský atentát. Následnícky pár a Slovensko“ (2014), „Zápisky legionára – Jozef Honza-Dubnický“ (2014), „Slováci v československých légiách“ (2018) a „Splnený sen. M. R. Štefánik a vznik Československa“ (2018), „M. R. Štefánik očami detí a pre deti“ (2018), nebo „Vlastenci a hrdinovia. Slováci v prvom odboji“ (2021). O historii československých legií napsal řadu příspěvků do časopisů Vojenská história, Bradlo, Legionářský směr, Historická revue a Vojnová kronika. V roce 2009 se stal členem Jednoty Československé obce legionářské v Českém Brodě, později také členem Republikového výboru ČsOL. Následující roky organizoval cyklistické přejezdy mezi rodištěm Milana Rastislava Štefánika v Košariské a rodištěm Tomáše Garrigue Masaryka v Hodoníně, kterých se účastnili Češi i Slováci. Tato krásná akce je moderním propojením jedinečných česko-slovenských vztahů, přičemž směry jízd se pravidelně střídají. Ferdinand Vrábel tuto tradici nejen založil, ale také se jízd pravidelně účastnil. Nevynechal také většinu zahraničních poutí Československé obce legionářské, zvláště těch směřujících na Slovensku k připomínce bojů roku 1919. V tomto ohledu bylo zásadní i jeho členství ve správní radě Nadácie Milana Rastislava Štefánika, která se díky jeho přičinění stala hlavním partnerem ČsOL (a následně i Ministerstva obrany České republiky) v aktivitách na území Slovenské republiky. Díky tomu se na Slovensko několikrát vypravil Legiovlak a zahájila se čile běžící rekonstrukce a evidence válečných hrobů. Na mapování vojenských hrobů a pomníků se podílel i coby spolupracovník a člen Spolku pro vojenská pietní místa (vets.cz). Poslední roky byl v důchodu a působil jako nezávislý publicista, účastnil se besed se studenty a širokou veřejností. Byl velice přátelský a skromný. Poslední roky jsme mohli být v kontaktu pouze prostřednictvím dobrého přítele Pavla Šestáka z Nadácie MRŠ, neboť náhlé zdravotní problémy dovedli bratra Feďu do péče bratislavských lékařů. Věřili jsme, že už bude lépe a brzy se znovu sejdeme. O to více nás čerstvá zpráva o jeho odchodu silně zasáhla.

Poslední rozloučení s drahým bratrem proběhne v pátek 13. března od 12:30 v bratislavském krematoriu.

Článek Zemřel br. Ferdinand Vrábel se nejdříve objevil na ČsOL.

Josef Svoboda se narodil 9. března 1926 v obci Nižný Hrušov, v okrese Vranov nad Topľou na východě Slovenska, manželům Marii a Danielovi Kukolosovým. Jeho rodné jméno tedy znělo Jozef Daniel Kukolos. Rodina žila v chudých poměrech, a tak se otec natrvalo odstěhoval za prací do Jižní Ameriky. Jozefovi bylo čerstvě třináct let, když došlo k rozdělení Československa a vznikla první Slovenská republika vedená klerofašistickým režimem. Když se v roce 1941 zapojila i slovenská armáda po boku německé branné moci do války se Sovětským svazem, týkalo se to i Josefova staršího bratra Jana (roč. 1921), který absolvoval tažení na východní frontě jako příslušník Rychlé divize. Vyžil však příležitosti, přeběhl k Sovětům a v červenci 1944 vstoupil do československé zahraniční armády v Sovětském svazu. Když se pak sovětské a československé jednotky probily Dukelským průsmykem a vstoupili na východní Slovensko, přidal se k bratrovi i mladý Jozef. Coby osmnáctiletý byl odveden v polovině ledna 1945 v Humenném. Po minimálním výcviku a zařazení k obsluze 82mm minometů u 4. brigády se již v únoru zúčastnil bojů u Liptovského Mikuláše, kde se setkal s bratrem, a následně pak dalšího osvobozování slovenského a moravského území. Oznámení o konci druhé světové války jej zastihlo v Rožnově pod Radhoštěm. V armádě setrval ještě pár let po skončení války, a proto byl také v roce 1947 nasazen na východě země proti oddílům Ukrajinské povstalecké armády, tzv. banderovců, které přes Slovensko pronikaly na západ, a přitom přepadávali československé občany. Když armádu opustil, přestěhoval se do Trutnova a až do důchodu se živil jako dělník ve Východočeských uhelných dolech v Žacléři. Po první svatbě si vzal manželčino příjmení a stal se Josefem Svobodou. Před šesti lety vstoupil do řad Československé obce legionářské a v loňském roce se stal čestným občanem města Trutnov.

V jednom z rozhovorů shrnul válečné zážitky těmito slovy: „Stačí prodělat jenom týden přímo na frontě a člověk na to nikdy nezapomene. Když vidíte desítky mrtvých a roztrhaná těla, tak to není pro mladého člověka příjemný pocit.„

Článek Br. Josef Svoboda dnes slaví 100. narozeniny! se nejdříve objevil na ČsOL.

Pietní akt začal u Hemerkova statku č.p. 390, kde se přítomní seznámili s osudem rodiny Witernitzových. Zde žil Josef Witernitz (nar. 1922), Anna Witernitzová (nar. 1892) a Ludvík Witernitz (nar. 1874). Dne 26. února 1942 byli deportováni do Terezína a 15. října 1942 se ocitli ve vyhlazovacím táboře Treblinka. Z jejich transportu, do kterého nastoupilo 1998 lidí, nikdo nepřežil.

Poté se účastníci přesunuli k Fantově vile č.p. 880. Zde byli účastníci pietního aktu seznámeni s historií této rodiny. Věra, Hana a Richard Fantovi se z Osvětimi nikdy nevrátili. Zemřeli v plynové komoře patrně hned po příjezdu do Osvětimi po vstupní selekci. Válku přežila jen dcera Eva. Kámen zmizelých byl odhalen Richardu Fantovi.

Další kameny byly odhaleny v ulici Wilsonově č.p. 689, zde žila rodina Benešových. Josef Beneš (nar. 1924), Artur Beneš (nar. 1891) a Josef Beneš (nar. 1927) byli v roce 1942 transportováni do Terezína, odkud byli 18. prosince 1943 převezeni do Osvětimi. Z koncentračního tábora se již nevrátili.

Předposlední zastávkou bylo v ulici Stehlíkova č.p. 1104, kde bydlela rodina Pugnarova. Alžběta Pugnarová (nar. 1886) byla deportována v roce 1943 do Terezína; v roce 1944 zahynula. Vzpomínka byla věnována Janu a Alžbětě Pugnerové. Kámen zmizelých byl odhalen Alžbětě Pugnarové.

Poslední zastávka byla v Soukenické ulici č.p. 58, kde žila rodina Popperových. Hugo Popper (nar. 1874), Elsa Poperová (nar. 1883) byli odvezeni 26. února 1942 transportem z Kladna do Terezína. V roce 1944 převezeni do Osvětimi, kde byli zavraděni. Deportovány byly také jejich děti Běla a Egon. Válku přežila pouze dcera Běla. Vzpomínka věnovaná Hugovi, Else, Egonovi a Běle. Kámen zmizelých byl odhalen Hugovi a Alse Popperovým.

text: br. Stanislav Pítr
foto: ses. Jitka Krňanská, br. Jiří Skála

Článek Členové kladenské jednoty ČsOL si připomněli akci Kameny zmizelých ve Slaném se nejdříve objevil na ČsOL.

Jan Ihnatík se narodil 1. března 1922 v Poroškovu na Podkarpatské Rusi v tehdejší Československé republice. Když pak byla tato část Československa od března 1939 okupována Maďarskem, byl nucen vstoupit do maďarské polovojenské organizace pro chlapce zvané Levente (Leventeszervezetek). Maďaři tam chlapce připravovali k následné vojenské službě. Společně se dvěma přáteli se na jaře 1940 rozhodl utéct na východ. V Sovětském svazu byli ihned zatčeni a za ilegální přechod hranic dostal Jan Ihnatík tři roky vězení v nápravně-pracovním táboře, nechvalně známém systému GULAG. V nuzných podmínkách byl nasazován na těžké práce v lesnictví, stavebnictví i zemědělství. V jednom z gulagů se Ihnatík seznámil s táborovým lékařem, který mu pomohl předstírat pracovní úraz a pomohl mu k přemístění na mírnější práce do učňovské školy. Tam setrval až do propuštění počátkem roku 1943. Z tábora odjel do Buzuluku, kde byl od 13. února 1943 odveden do československé zahraniční armády. Absolvoval poddůstojnickou školu a dělostřelecké učiliště, na frontu pak odešel coby dělostřelec 1. československého armádního sboru v SSSR. Prošel bojovou cestou před Dukelský průsmyk, bojem u Jasla a osvobozováním Slovenska. Válka pro něj skončila u přerovského Břestu v květnu 1945. Utrpěl několik zranění, ale mohl po válce zůstat v armádě, stal se důstojníkem a až do důchodu sloužil u několika útvarů. Po obnově Československé obce legionářské se stal jejím členem v jednotě Havířov. Dnes je ve svých 104 letech nejstarším veteránem druhé světové války v České republice. I přes svůj věk je stále aktivní, věnuje se zahrádce a zajímá se o celkové dění.

Článek Br. Jan Ihnatík dnes slaví 104. narozeniny! se nejdříve objevil na ČsOL.

Setkání s autorem si nenechali ujít ani generálové – velitel Teritoriálních sil Armády České republiky brigádní generál Petr Svoboda a zástupce náčelníka Vojenské policie brigádní generál Pavel Huták. Právě oni pomohli autorovi pokřtít knihu a popřáli jí, aby veliký zájem o ni byl stále aktuální.

Po více než dvou letech od prvního vydání knihy se opět dostává k vybraným čtenářům kniha, která je zdařilá nejen svým obsahem, ale také grafickým zpracováním. Ostatně její autor se přiznal, že po dvou letech čekání z něho spadla určitá nervozita, neboť si byl vědom toho, že na další výtisky čeká mnoho zájemců. „Sám jsem se divil, jak se po prvních knihách doslova zaprášilo a když se tenčila zásoba prvního vydání, pečlivě jsem vážil, komu ji daruji,“ uvedl plukovník Čejka. Dodal, že stejně jako první vydání, představuje i to druhé náklad tisíc kusů. Vyjádřil velký dík Ministerstvu obrany ČR, Vojenskému historickému ústavu a všem lidem, kteří pomohli jeho knize na svět.

Při představení některých kapitol prozradil, že na pozadí jeho osobních vzpomínek se před čtenářem odvíjí novodobá historie výsadkového vojska. To bylo ostatně jeho srdcovou záležitostí po celý jeho život a sám podtrhl motto: Jednou výsadkář navždy výsadkář!

Po krátké besedě s autorem následovala všemi velmi očekávaná autogramiáda, při níž autor vepisoval obdarovaným do knihy osobní vzkazy.

První oficiální akci od nedávného otevření táborského komunitního centra hodnotili všichni její účastníci jako velmi zdařilou a prospěšnou. Pochvalovali si zázemí, které zde váleční veteráni získali.

text a foto: br. Miroslav Šindelář

Článek V táborském komunitním centru křtili Čejenovu knihu o výsadkářích se nejdříve objevil na ČsOL.

Po 107 letech se tato historie na Těšínsko symbolicky vrátila. A stejně jako tehdy se československým jednotkám postavili vojáci s orlicí na čepicích. Dne 24. ledna 2026 se totiž v lesích nad polskou Ustroní uskutečnila bojová hra – larp, do níž se zapojily více než tři desítky účastníků z obou stran dnešní hranice.

Ve francouzských a italských legionářských uniformách nemohli chybět ani členové naší Jednoty Československé obce legionářské Ostrava 1, stejně jako jednoty z Hradce Králové a Domažlic, k nimž se připojilo domácí vojsko v podání klubu c. a k. pěší pluk č. 35 – Technická setnina. Protivníky jim sehráli členové polských sdružení vojenské historie K. u. K. Sturmtruppen a Strzelcy Kaniowscy.

Na účastníky čekal náročný terén, mrazivé počasí a houževnatý nepřítel. Díky společnému zápalu a nadšení si však na konci hry, která se protáhla až do tmy, všichni odnášeli skvělou zkušenost i silný zážitek. Organizátorům z řad K. u. K. Sturmtruppen proto patří náš velký dík.

text: br. Martin Lokaj
foto: br. Václav Dlesk

Článek Na těšínském bojišti se nejdříve objevil na ČsOL.

Bořivoj Sedláček se narodil 9. srpna 1927 v chorvatské obci Gudovac v tehdejší Jugoslávii. Jeho matkou byla Cecílie Alexejevna Nikolajevna, Ruska, kterou jeho otec Florián Sedláček poznal coby československý legionář v Rusku. Bořivojovi nebylo ještě ani čtrnáct let, když byla Jugoslávie v dubnu 1941 napadena nacistickým Německem a přívrženci chorvatského fašistického hnutí, tzv. ustašovci, vyhlásili Nezávislý stát Chorvatsko. Sedláčkovi nebyli Chorvaté, a tak museli i oni snášet perzekuci ze strany ustašovců. Měli však štěstí a celou válku přečkali. Bořivoj i jeho bratr však ještě během války vstoupili do jugoslávského partyzánského hnutí. Sedmnáctiletý Bořivoj se stal v prosinci 1944 příslušníkem Lidové osvobozenecké armády Jugoslávie pod vedením Josipa Broze Tita. Až do května 1945 prodělal s partyzány několik operací proti Němcům a ustašovcům. Po válce se rodina Sedláčkových rozhodla odstěhovat do Československa na jižní Moravu, kde se usadila na pozemních po Němcích. Bořivoj vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Brně a celý život pak pracoval v zemědělství. Spolu s manželkou Jarmilou vychoval čtyři děti. V rodinném kruhu pak žil v Lednici na Moravě, kde zemřel 24. února 2026 ve věku 98 let.

Článek Zemřel br. Bořivoj Sedláček se nejdříve objevil na ČsOL.