Karel Mejstřík se narodil 18. října 1886 v Praze-Lahovičkách. Vystudoval reálné gymnázium na Smíchově a v roce 1905 úspěšně dokončil i Českoslovanskou obchodní akademii. Následně absolvoval povinnou vojenskou službu, během níž vystudoval i školu pro důstojníky v záloze. Až do války poté pracoval jako úředník pozdější ČKD. Od mladého věku byl členem Sokola a posléze i jeho cvičitelem.

Do rakousko-uherské armády narukoval hned v první vlně mobilizace a sloužil jako velitel čety na srbské frontě. Byl raněn a až do března 1915 se léčil. Následně odjel na východní frontu, kde byl 27. července 1915 zajat. Již v prosinci se hlásil do České družiny, první československé jednotky v Rusku, kam byl zařazen coby tlumočník u 8. armády generála Alexeje Alexejeviče Brusilova.

Na jaře roku 1917 se velení 8. armády ujal legendární velitel generál Lavr Georgijevič Kornilov. Zatímco byl postoj ruské vlády i řady ruských velitelů k Čechům a Slovákům nedůvěřivý, Kornilov měl výborné zkušenosti s dobrovolci České družiny. Když v roce 1915 padl do zajetí, byl z něj zachráněn za pomoci českého zdravotníka Františka Mrňáka. Rozhodl se tedy, že jim umožní vstup do jeho jednotek. Pro slovanské dobrovolníky tak založil úderný oddíl, ten se již v květnu rozrostl na prapor a v srpnu 1917 dokonce na 1. slovanský úderný pluk. Jeho mužům se slangově říkalo „kornilovci“.

Právě do řad kornilovců se v polovině června 1917 přidal i Karel Mejstřík. Počet Čechů v jednotce velmi rychle přesáhl stovku, vznikla tak samostatná česká rota, do jejíhož čela si dobrovolci zvolili právě podkapitána Karla Mejstříka. Pod jeho velením se jednotka zúčastnila i Kerenského ofenzívy v létě 1917. Při ní se odehrála nejen známá bitva u Zborova, ale i čeští kornilovci zaznamenali značných úspěchů a jejich prestiž stoupla. Těsně před bolševickou revolucí se Mejstřík nakazil střevním tyfem, zhoubnou nemoc se mu však podařilo porazit. Následně, jako řada dalších českých kornilovců, vstoupil do našeho vojska na Rusi. Sloužil na štábu 1. střelecké divize a na konci léta 1918 byl převelen k budujícímu se 1. rusko-českému pluku a následně začal fungovat jako atašé u štábu Ruské dobrovolnické armády. Od března 1919 až do konce sibiřské anabáze fungoval jako náčelník výzvědného oddělení 3. střelecké divize. Do vlasti se navrátil na lodi Thomas.

V republice sloužil nejprve jako podnáčelník a poté náčelník štábu Zemského vojenského velitelství v Užhorodě. V říjnu 1922 začal studovat vysokou školu válečnou v Paříži, dva měsíce na to byl povýšen na plukovníka. V roce 1925 úspěšně dostudoval a stal se náčelníkem štábu Zemského velitelství v Bratislavě. V letech 1928 a 1929 velel pěšímu pluku 43 v Brně a následně 3. brigádě v Plzni. V roce 1929 byl povýšen na brigádního generála. Slibně rozjetá kariéra končila v roce 1933, kdy byl přeložen do výslužby kvůli zdravotnímu stavu. Důvodem bylo kornatění aorty, a hlavně pak degenerativní nemoc sítnice. Usadil se ve Zbraslavi.

S německou okupací země se napojil na své bývalé kolegy a vstoupil do vojenské odbojové organizace Obrana národa. Pracoval ve firmě Intex, které řediteloval generál Vojtěch Klecanda. Ten v podniku shromažďoval bývalé legionáře a budoval vlastní odbojovou síť. Oba generálové společně začali podporovat vězně internované v Terezíně, posléze se k oběma přidal i generál Jaroslav Untermüller. Intex následně zaměstnával i terezínské Židy, kteří si tak alespoň částečně dokázali přilepšit.

Společně s Untermüllerem se Mejstřík zapojil do příprav ozbrojeného povstání proti Němcům. Po jeho vypuknutí se Karel Mejstřík stal vojenským velitelem Zbraslavi. Okamžitě zahájil výstavbu barikád – Zbraslav byla prvním nárazníkem v cestě jednotek SS ze směru od Benešova na Prahu. Boje zde byly velice tvrdé, špatně vyzbrojení barikádníci stáli proti tankům a skvěle vycvičeným vojákům. Stejně jako kdysi generál Kornilov, i generál Mejstřík velel svým mužům z první linie a to se mu, stejně jako Kornilovi, stalo osudným. Dne 6. května 1945 byl Karel Mejstřík zabit německým kulometem. Po generálech Antonínu Pavlíkovi a Vojtěchu Lužovi se stal třetím a posledním československým generálem, který za druhé světové války padl v přímém boji se zbraní v ruce.

text: br. Lukáš Janda

Článek Generál Karel Mejstřík: Muž ryzího charakteru, rytířského smýšlení, loyální a upřímný se nejdříve objevil na ČsOL.

Popravenými důstojníky byli:

• div. gen. Mikuláš Doležal
• brig. gen. Oleg Svátek
• brig. gen. Václav Šára
• plk. gšt. Josef Dvořák
• plk. gšt. Josef Malý
• plk. gšt. František Pohunek
• pplk. gšt. František Ambrož
• pplk. gšt. František Coufal
• pplk. gšt František Dědič
• pplk. pěch. Bohdan Kasper
• pplk. pěch. Ladislav Preininger
• mjr. Jan Petera
• škpt. gšt. Otmar Růžek

divizní generál MIKULÁŠ DOLEŽAL (6. 12. 1889 – 1. 10. 1941)

Narozen ve Vlásenicích u Pelhřimova. Coby rakousko-uherský důstojník byl zajat 30. prosince 1914 v Karpatech. Bohužel, stejně jako v případě mnoha dalších, bylo jeho přijetí do řad čs. legií na dlouhé lokty. Rozhodl se tedy postupovat jinak a 20. května 1916 vstoupil do 1. srbské dobrovolnické divize, která se formovala v Oděse. V jejích řadách se zúčastnil krvavých bojů v Dobrudži. V lednu 1917 byl konečně přijat do čs. jednotek a sloužil u 8. střeleckého pluku „Slezského“. Po návratu do vlasti absolvoval vysokou školu válečnou ve Francii a od roku 1935 až do okupace byl ředitelem Vysoké školy válečné v Praze. Po německé okupaci se začlenil do Obrany národa, nejdříve jako organizátor teroristické činnosti, poté co se velitelem Obrany národa stal generál Bedřich Homola, stal se generál Doležal jeho zástupcem. Zatčen byl 4. srpna 1941.

divizní generál in memoriam OLEG SVÁTEK (3. 2. 1889 – 1. 10. 1941)

Rodák z Domoradic u Vysokého Mýta. Hned na počátku Velké války padl do ruského zajetí a 15. srpna 1915 vstoupil do čs. legie. Byl příslušníkem 5. a 6. střeleckého pluku, se kterými absolvoval celou sibiřskou anabázi. Po návratu do vlasti vystudoval Vysokou školu válečnou v Praze a prošel řadou velitelských pozic. Vrcholem jeho kariéry se paradoxně stal až zánik republiky. V březnu 1939 velel všem čs. jednotkám na Podkarpatské Rusi v boji proti mnohonásobné přesile maďarských vojáků a separatistů. Své jednotky posléze stáhl do Polska, na Slovenska nebo do Rumunska. Po návratu do vlasti se stal jedním ze zakládajících členů Obrany národa a následně pracoval v jejím hlavním štábu. Byl zatčen po potyčce s gestapem před svým domem v Praze.

divizní generál in memoriam VÁCLAV ŠÁRA (27. 3. 1888 – 1. 10. 1941)

Narodil se ve Struhařích na Plzeňsku. Za Velké války byl zajat 7. října 1914 a v srpnu 1916 vstoupil do čs. jednotek v Rusku, v jejichž řadách absolvoval i památnou bitvu u Zborova. Nejslavnější éra jeho legionářské kariéry se vztahuje k době, kdy se stal velitelem obrněného vlaku Orlík, nejmodernějšího a nejlépe vyzbrojeného obrněnce, který naše vojsko v Rusku mělo. Do vlasti se vrátil v hodnosti kapitána, na generálské lipové ratolesti si pak musel počkat až do roku 1934. Jeho příběh se 15. března 1939 protnul s jeho přítelem z legie Josefem Mašínem, pozdějším členem Obrany národa a tzv. Tří králů, který se rozhodl postavit proti německé okupaci. Byl to právě Šára, který temperamentního Mašína „klidnil“. Oba se záhy stali členy podzemního hnutí. Po zatčení generála Huga Vojty se Šára stal zemským velitelem Obrany národa pro Čechy. I on byl zatčen v září 1941.

brigádní generál in memoriam JOSEF DVOŘÁK (20. 12. 1891 – 1. 10. 1941)

Narodil se v Bořitově na jižní Moravě. Byl zajat na jaře 1915 v Haliči. V srpnu o rok později se hlásil do legie a byl zařazen do 2. střeleckého pluku „Jiřího z Poděbrad“. Absolvoval bitvu u Zborova, a posléze se přihlásil a byl vybrán do transportu do Francie, kde prodělal bitvu u Terronu. Po návratu do vlasti na počátku roku 1919 se zúčastnil bojů s maďarskými bolševiky. Vystudoval Vysokou školu válečnou v Praze a posléze se na ní stal i kantorem. Po okupaci se „uklidil“ na okresní úřad v Lounech, ale rovněž se zapojil do Obrany národa, kde později fungoval jako náčelník štábu generála Václava Šáry. Zatčen byl gestapem v srpnu 1941.

brigádní generál in memoriam JOSEF MALÝ (3. 2. 1893 – 1. 10. 1941)

Rodák z Radlovic u Stříbra. Kvůli Velké válce nevystudoval práva na Karlově univerzitě, zato si prošel srbskou a následně i ruskou frontou, kde byl v září 1915 zajat. V květnu 1916 se přihlásil do legie, byl zařazen do 5. střeleckého pluku „Pražského“, se kterým byl u obsazení Vladivostoku v létě 1918 a následných bojů na magistrále. Po návratu do vlasti se stal v červnu 1921 dokonce velitelem Hradní stráže. Od roku 1935 fungoval jako vojenský atašé v Jugoslávii. Domů se vrátil v roce 1938 a převzal pěší pluk 48 v Jaroměři. Po okupaci vstoupil do Obrany národa a stal se členem jejího hlavního štábu. Byl zatčen v červnu 1941.

V roce 2005 byl na jeho počest udělen 41. mechanizovanému praporu Armády ČR čestný název „Generála Josefa Malého“.

brigádní generál in memoriam FRANTIŠEK POHUNEK (17. 2. 1896 – 1. 10. 1941)

Pražský rodák dokončil maturitu jen pár dní před začátkem Velké války. Odveden byl v březnu 1915 a zajat byl již v listopadu 1915 na východní frontě. Necelý rok na to se přihlásil do legie. Bohužel, kvůli obstrukcím z několika stran, bylo přijímání nových legionářů dosti omezené. Na Františka přišel čas až 1. srpna 1917. Absolvoval důstojnický kurz a byl odeslán do Francie. I tam absolvoval důstojnickou školu a následně fungoval jako lektor pro naše dobrovolce. Zúčastnil se památné bitvy u Terronu a po návratu do vlasti se zapojil bojů na jižním Slovensku. V letech 1923-1925 absolvoval Vysokou školu válečnou v Praze a prošel řadou dalších pozic, ať u armádních útvarů nebo na Ministerstvu národní obrany. Posléze dokonce vyučoval, nejdříve na válečné škole a pak i vysoké škole válečné. V roce 1937 byl převelen pod Památník osvobození, kde nakonec zastupoval jeho ředitele, generála a spisovatele Rudolfa Medka. Na pozici zůstal až do okupace. Do Obrany národa nastoupil od počátku fungování organizace. Byl úzce napojen na jejího prvního velitele generála Josefa Bílého, i na předsedu protektorátní vlády generála Aloise Eliáše. Zatčen byl 7. srpna 1941.

plukovník generálního štábu in memoriam FRANTIŠEK AMBROŽ (5. 11. 1892 – 1. 10. 1941)

Narozen v Uhřicích na Moravě. Za Velké války prošel ruskou i italskou frontou, zajat nebyl. Po vzniku státu ještě studoval na ČVUT, ale po třech semestrech natrvalo nastoupil do formující se armády v hodnosti nadporučíka. Studia ale i přesto dokončil. Posléze dokončil také Vysokou školu válečnou v Praze, kde v letech 1931 až 1936 dokonce přednášel taktiku. Okupace Česko-Slovenska jej zastihla na Ministerstvu národní obrany, kde fungoval jako rada k ministerstvu sociální a zdravotní správy. Zapojil se do Obrany národa, po první velké vlně zatýkání na přelomu let 1939 a 1940 nastoupil na pozici náčelníka štábu pro Čechy. Zatčen byl 21. března 1941, jeho pozici následně převzal plk. gšt. Josef Dvořák.

plukovník generální štábu in memoriam FRANTIŠEK COUFAL (7. 1. 1892 – 1. 10. 1941)

Narodil se v Radoticích u Jemnice. Po zranění na frontě sloužil od února do konce června 1916 jako velitel strážní jednotky ve vídeňském Hofburgu. Dne 18. září 1916 byl na frontě zajat Rusy, ale po podepsání brestlitevského míru byl v březnu 1918 vydán zpět do Rakousko-Uherska. Do konce války pak bojoval na italské frontě. Následně přešel do vznikající čs. armády a zúčastnil se obsazování hranic nového státu na jižní Moravě. Absolvoval vysokou školu válečnou v roce 1922, prostřídal několik funkcí a na svou alma mater se v roce 1934 vrátil jako kantor. V roce 1936 si na rok „odskočil“ na pozici velitele praporu v Lučenci, aby se na školu opět vrátil. Následně až do okupace pracoval na 4. oddělení Hlavního štábu. Po vstupu do Obrany národa fungoval jako přednosta organizačního oddělení a byl jedním z autorů celé struktury této organizace. Jako zázrakem se mu vyhnula první vlna zatýkání. Nový velitel Obrany národa generál Bedřich Homola jej na podzim 1940 přesunul do štábu celé organizace, na pozici materiálového a zbrojního důstojníka. V té byl také 5. srpna 1941 zatčen ve svém bytě v Praze-Bubenči gestapem.

plukovník generálního štábu in memoriam FRANTIŠEK DĚDIČ (6. 8. 1890 – 1. 10. 1941)

Původem z Loun. Hned v říjnu 1914 byl na ruské frontě těžce raněn. Po doléčení a absolvování několika kurzů byl v květnu 1915 poslán na italskou frontu, kde byl v srpnu 1916 opět zraněn. Následně byl nasazen opět na ruské frontě, tam znovu zraněn, aby se po vyléčení podruhé podíval i na frontu italskou. Tam jej nakonec zastihl konec války. V listopadu 1918 nastoupil do čs. armády. Krátce fungoval jako spojovací důstojník na velvyslanectví ve Vídni, brzy ale prostřídal několik dalších pozic a v letech 1922-1923 absolvoval i Vysokou školu válečnou v Praze. Obdobnou instituci vystudoval i v letech 1928 a 1929 ve Varšavě. Od roku 1934 až do Mnichova působil na Ministerstvu národní obrany, od 5. října 1938 do okupace v březnu 1939 jako poradce na Ministerstvu dopravy. V řadách Obrany národa spolupracoval s Josefem Mašínem, ale jako bývalý spojovací důstojník zajišťoval i spojení protektorátního premiéra generála Aloise Eliáše s Londýnem. Zajišťoval spojení i s dalšími odbojovými organizacemi v protektorátu. Využíval svých rozsáhlých kontaktů na Ministerstvu dopravy, které využíval pro svou zpravodajskou činnost. Byl zatčen 9. září 1941.

plukovník in memoriam BOHDAN KASPER (6. 7. 1891 – 1. 10. 1941)

Narodil se ve Starém Sedle u Orlíku nad Vltavou. Vystudoval učitelský kurz, ale brzy poté narukoval do rakousko-uherské armády. Prošel boji na srbské, ruské i italské frontě, kde byl nakonec 20. srpna 1917 zajat a již v prosinci vstoupil do legie. Sloužil nejdříve u 33. střeleckého pluku, následně u 39. střeleckého pluku „Výzvědného“, se kterým absolvoval boje v Itálii i na jižním Slovensku proti Maďarům. V republice následně prodělal službu v posádkách po celém státě, od Písku po Michalovce. V březnu 1938 bohužel zemřela jeho manželka Anna. Bohdan se znovu oženil, nyní s Terezií Freiovou. Po okupaci a vzniku protektorátu pracoval na Ministerstvu školství a národní osvěty, zároveň byl ale členem Obrany národa, kde pracoval na mobilizačních plánech a navazoval důležitá napojení i na sokolský odboj. Byl zatčen 5. srpna 1941.

Jeho druhá manželka Terezie nejen že vychovávala Bohdanovu dceru Alenku z prvního manželství, ale i ona se po manželově vraždě dále zapojila do odboje. I přesto, že německé represe zasáhly její rodinu, neváhala a v květnu 1942 ukryla parašutistu a velitele výsadku OUT DISTANCE Adolfa Opálku. Alenka i Terezie válku přežily.

plukovník in memoriam LADISLAV PREININGER (2. 7. 1895 – 1. 10. 1941)

Rodák z Vinohrad. Ještě před válkou studoval ve Francii, kde jej zastihla válka. Stal se jedním z necelých tří set dobrovolníků slavné roty Nazdar, se kterou absolvoval i její nasazení 9. května 1915 u Arrasu, kde byl těžce raněn. Po zotavení v Alžírsku se vrátil do bojů. Účastnil se jich i na soluňské frontě, kde onemocněl malárií a následně se vrátil do Francie. Tam vstoupil do čs. jednotek. Byl jedním z mála přeživších „nazdárků“, kteří se mohli zúčastnit i slavnostní přísahy dne 30. června 1918 v Darney. Po návratu do vlasti se zapojil do bojů na Těšínsku s Poláky a na Slovensku s Maďary. Krátce velel i četě Hradní stráže. Studoval na vojenské škole ve Francii, po návratu působil jako instruktor na Vojenské akademii v Hranicích. Vystudoval i Vysokou školu válečnou v Praze, kde posléze vyučoval francouzštinu a sloužil jako pobočník náčelníka francouzské vojenské mise generála Louise Fauchera. Okupace jej zastihla v Milovicích. Pro Obranu národa se stal důležitou spojkou se Sokolem, jehož byl sám členem. Již 30. července 1940 byl ale zatčen.

Za první republiky byl velmi aktivním autorem. Napsal nejen několik knih o čs. legiích ve Francii, ale pracoval i na svých pamětech, které byly nakonec pod názvem Přísaha vydány poprvé až v roce 2001 a podruhé v roce 2016 za spolupráce jeho dcery Mileny Freimanové s Československou obcí legionářskou. Jeho vnučkou je herečka Veronika Freimanová. Na Preiningerovu počest byl Praporu zabezpečení Armády ČR ve Vyškově udělen čestný název „Plukovníka Ladislava Preiningera“.

plukovník in memoriam JAN PETERA (18. 8. 1881 – 1. 10. 1941)

Narodil se v Bílé Třemešné u Trutnova. Z povinné vojenské služby byl původně uvolněn ze zdravotních důvodů. Před Velkou válkou jej ale zdraví neuchránilo a v roce 1915 byl nasazen na italské frontě, kde byl již 8. června 1915 zajat. V zajateckém táboře Padula podal v březnu 1917 přihlášku do legie, kam byl v dubnu 1918 přijat ke službě u 39. střeleckého pluku „Výzvědného“. V republice vykonával řadu pozic až nakonec roku 1937 odešel v hodnosti majora do výslužby. Po okupaci ale neváhal a vstoupil do řad Obrany národa. Byl její důležitou postavou v oblasti Hradce Králové, na tamním velitelství zastával pozici náčelníka štábu. Jeho bratr Emanuel, jako obchodní cestující, zajišťoval přes Švýcarsko kontakt s Francií, kam předávali důležité zpravodajské informace. Po pádu první garnitury Obrany národa fungovali oba bratři částečně na vlastní pěst, dokud do čela organizace nenastoupil generál Bedřich Homola. Oba bratři se pro lepší spojení přesunuli do Prahy, kde následně spolupracovali i s Josefem Balabánem. Jan byl zatčen během prvního stanného práva.

podplukovník generálního štábu in memoriam OTMAR RŮŽEK (17. 1. 1901 – 1. 10. 1941)

Narodil se v Novém Světě u Jilemnice, a byl nejmladší ze třinácti popravených důstojníků. Kvůli věku se mu vyhnula i světová válka, přesto neváhal a jako aktivní sokol se v letech 1918 a 1919 zapojil do dobrovolnických jednotek. Po složení maturity v roce 1922 nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích, kterou ukončil v roce 1924 coby poručík dělostřelectva. Prošel si několika pozicemi, až nakonec mezi lety 1935 a 1938 vystudoval i Vysokou školu válečnou v Praze. Mnichov i okupaci prožil na zpravodajském oddělení III. armády. Ze Slovenska se vrátil do protektorátu, kde získal pozici na Ministerstvu sociální a zdravotní péče. Samozřejmě se zapojil i do Obrany národa. Pracoval na štábu oblastního velitelství Velká Praha, úzce spolupracoval s Josefem Mašínem a Josefem Balabánem, ale i s docentem Vladimírem Krajinou, kterého Růžek pověřil šifrováním depeší pro vysílačku Sparta I. Po nastoupení druhé garnitury Obrany národa jej generál Bedřich Homola přesunul přímo na hlavní štáb organizace. V této pozici byl 21. března 1941 v Praze zatčen.

Do odboje se zapojil i syn jeho sestry, herec Erhard Martin. Ten, v úctě ke svému zavražděnému strýci, přijal jeho příjmení, a příjmení svého otce Martin použil jako křestní jméno. Herec Martin Růžek, legendární král Kazisvět z pohádky Princezna se zlatou hvězdou na čele, tak nejen nesl jméno svého statečného strýce, ale sám aktivně fungoval v odboji, a dokonce pomáhal zásobovat i parašutisty v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje.

Celé vraždění z 1. října 1941 mělo důsledek pro jejího strůjce – Reinharda Heydricha. Po popravě generála Bílého a Vojty dne 28. září 1941 šlo o další tvrdou ránu našemu odboji. Ten však nebyl jen domácí, ale také zahraniční. Oba smutné dny vedli šéfa exilových zpravodajců v Londýně plukovníka Františka Moravce k rozhodnutí, že je třeba vrátit ránu stejnou mincí. Dne 3. října 1941 proto ve své kanceláři přijímá rotmistra Jozefa Gabčíka a rotného Karla svobodu, a oznámení jejich úkolu začne dnes již památnými slovy: „Z rozhlasu a z novin jste informováni o tom nesmyslném zabíjení u nás doma. Němci vraždí nejlepší z nejlepších. I tento stav je znamením války, tedy nenaříkat, neplakat, ale dělat…„

Je rozhodnuto. Čs. parašutisté provedou na náš největší státní svátek – 28. října 1941 – útok, jehož cílem bude jeden z čelních představitelů okupační moci. Buďto Karl Herman Frank, nebo právě Reinhard Heydrich…

text: br. Lukáš Janda
foto: sbírka ČsOL, Wikimedia Commons

Článek Nejčernější den Obrany národa – 1. říjen 1941 se nejdříve objevil na ČsOL.

Součástí plánu na „podpálení Evropy“, jak britský ministerský předseda Winston Churchill parafrázoval rozvratnou činnost na Němci ovládaném kontinentě, byl i program parašutistických výsadků vyškolených agentů.¹ Jejich úkoly byly především organizační, při kterých měli navazovat kontakty a budovat operační skupiny z řad domácích odbojářů, ale také kurýrní pro převoz důležitých poselství a finančních prostředků pro podzemní hnutí, spojovací, sabotážní a v neposlední řadě úkoly teroristické, které sledovaly likvidaci konkrétních nepřátel. Prvořadý zájem měli Britové a jejich spojenci pochopitelně o území okupované Francie. Prvním vzdušným výsadkem na francouzskou pevninu v režii SOE se v polovině března 1941 stala operace SAVANNA s teroristickým posláním, při které byla skupina francouzských agentů-parašutistů vyslána s cílem zabít co největší počet německých pilotů z letiště v Meucon.² O měsíc později, 16. dubna 1941, došlo na druhý pokus k vysazení i prvního československého agenta-parašutisty v rámci operace BENJAMIN. Smyslem kurýrní mise rotného Otmara Riedla bylo ověřit možnosti nového spojení mezi domácím a zahraničním odbojem, které mělo československým zpravodajcům v Londýně pomoci držet krok s nejmodernějším prostředkem neregulérní války. Nikoliv vlastní vinou se Riedlovi nepodařilo splnit zadaný úkol, ale díky svému důvtipu se mu podařilo válku bez komplikací přežít. Přitom o nějaké systematické přípravě pro nasazení v týlu nepřítele nemůže být v případě prvního československého „skokana“ vůbec řeči. Jeho příprava před misí byla shrnuta do nemnoha instruktáží o jeho poslání, teoretických seznámení se základy destrukčních prací, samostudia Morseovy abecedy na hotelovém pokoji a několika cvičených seskoků padákem.³ Až směšně málo v porovnání s tím, jak vypadal program přípravy mužů pro zvláštní operace popisovaným dále.

Vedením československého programu vysílání agentů na okupované území byla na jaře 1941 pověřena Zvláštní skupina D (též Skupina ZÚ) spadající pod 1. oddělení (ofenzivního zpravodajství) Moravcova II. odboru MNO vedené podplukovníkem generálního štábu Emilem Strankmüllerem.⁴ Ve vedení Zvláštní skupiny D se vystřídali štábní kapitán generálního štábu Jaroslav Šustr a major pěchoty Karel Paleček. Vnitřní rozčlenění skupiny bylo na tři sekce: velitelskou, výcvikovou a týlovou.⁵ Velitelská sekce se zabývala nejen nezbytnou agendou a komunikací s nadřízenými místy, ale také výběrem možných adeptů na budoucí agenty-parašutisty. Výcviková sekce byla pověřena přípravou těchto adeptů po fyzické i vědomostní stránce na plnění zvláštních úkolů v týlu nepřítele. Zde byla, zvláště v počátcích, nezbytná úzká spolupráce s britskými specialisty SOE. Týlová sekce zajišťovala nutné materiální zabezpečení výcviku i operačního materiálu pro mise, rovněž v úzké spolupráci s Brity, kteří byli průkopníky ve vývoji speciálního vybavení.⁶

Zmíněný major Paleček, bývalý ruský legionář a pro svou oblíbenost československými agenty-parašutisty přezdívaný „táta Palec“, stál na začátku programu vysílání Čechoslováků do týlu nepřítele. Byl u výběru prvních vojáků, kteří měli projít zvláštní formou výcviku, v československé armádě dosud neznámým. Adepti na agenty-parašutisty byli z řad československých pozemních jednotek ve Spojeném království⁷ vybíráni na základě doporučení svých velitelů. Zprvu se z většiny jednalo o veterány francouzského tažení. Zájem o schopné lidi vyjádřili zpravodajci nejdříve velitelům praporů, kteří pak instruovali nižší stupně velení k vytipování vhodných kandidátů. Důležitými předpoklady byla vedle doporučení nadřízených dobrovolnost, odpovídající národní cítění i mravní profil a věk do 30 let.⁸ Vybíráni byli důstojníci, poddůstojníci i mužstvo. Jmenné seznamy dostával na stůl major Paleček k dalšímu zpracování, přičemž alespoň z počátku prováděl vstupní pohovor osobně.⁹ Při něm, stejně jako při lékařské prohlídce, bylo sledováno chování adeptů. Vybraní vojáci byli konfrontováni s tím, že mohou jako být vysláni do okupované vlasti k plnění zvláštních úkolů. Podstatný byl jejich dobrovolný souhlas. Těžko lze soudit, nakolik si v daný okamžik mohli představit poslání, ke kterému se někteří zavázali. V situaci, kdy byly vyhlídky československých pěšáků na Britských ostrovech omezeny pouze na strážní službu při pobřeží a do omrzení opakující se výcvik, byla jakákoliv nabídnutá možnost k rychlému nasazení do boje s nepřítelem odhodlanými mladými vlastenci vítána. Ve fondech Vojenského historického archivu Praha bychom našli i některé dobrovolné přihlášky důstojníků, kteří se o hledání budoucích agentů-parašutistů dozvěděli a chtěli se za každou cenu zapojit. Tak například štábní kapitán Vilém Sacher, pozdější generálporučík a legenda československé odboje ze západní i východní fronty napsal: „V tomto poslání vidím nejlepší možnost splnění toho, proč jsem za hranice odešel.“¹⁰

Ať již voják na nabídku londýnských zpravodajců kývl anebo ne, byla od něj vyžadována naprostá mlčenlivost o nabídce, které se mu dostalo. Totéž pochopitelně platilo i o výcvikovém programu, od kterého se dobrovolníci přihlásili.

Britské SOE kladlo na předoperační přípravu svých agentů velký důraz. Za tímto účelem vyvinuli odborníci SOE moderní výcvikový a instruktážní program, který byl uzpůsobován potřebám konkrétních misí. Jakkoliv bylo čerpáno z osobních zkušeností navrátivších se operátorů, nemohl zvláštní výcvik připravit na všechny eventuality nebezpečí života v ilegalitě. Pro všechny vojenské zpravodajce se jednalo o zcela nový způsob vedení války, který si museli nejdříve osvojit. Britské SOE bylo v této neregulérní válce nejnápaditější a inspirovalo i kolegy ve Spojených státech amerických.¹¹ Na mentorské vedení Britů byli v počátcích odkázáni i Čechoslováci. Každá exilová reprezentace a její zpravodajská služba měla pochopitelně vlastní představy, cíle a metody. Kupříkladu se Čechoslováci nikdy nevydali cestou vysílání ženských agentek do tajných operací, jako to s úspěchy dělali Britové a Francouzi. Důvod byl prozaický – s ohledem na nepočetnou krajanskou komunitu nebylo možné hledat vhodné adeptky.¹² Výběr osob pro zvláštní úkoly byl čistě v kompetencích československých zpravodajců a jejich britští kolegové do něj nijak nezasahovali.

Samotnou předoperační přípravu agentů SOE, kterou procházeli i českoslovenští vojáci, lze rozdělit na čtyři části: přípravný kurz (angl. Preliminary Course), kurz útočného boje (angl. Assault Course), parašutistický kurz (angl. Para Course) a dokončovací kurz (angl. Finishing Course).

Přípravný kurz začínal již vstupním pohovorem mezi vytipovaným adeptem a zpravodajským důstojníkem. Následovalo ověření osobního hodnocení, které na adepta sepsal jeho nadřízený v rámci doporučení, a lékařská prohlídka. Po úspěšném absolvování přijímacích procedur byl adept vyjmut ze stavu svého vojenského tělesa a podřízen přímo MNO, které pak zajišťovalo jeho stravování a financování po dobu dalšího zvláštního výcviku.¹³

Legendární kurz útočného boje probíhal ve Skotsku. Řídce osídlená Skotská vrchovina nabízela britskému SOE i britským jednotkám Commandos ideální prostředí k nezvyklému výcviku. Jednotky Commandos vznikly, podobně jako SOE v létě 1940, za účelem provádění nájezdů malých úderných skupin na pobřeží okupované Evropy.¹⁴ Právě z novátorského a fyzicky velmi náročného výcviku Commandos těžili i instruktoři SOE. V nemálo případech se výcvik obou složek prolínal. SOE mohlo pro přípravu svých agentů využívat odlehlé farmy, na kterých zřizovalo zvláštní výcviková střediska (angl. Special Training School, STS). Na těchto přísně utajovaných zařízeních probíhal výcvik Britů, Francouzů, Norů a dalších příslušníků okupovaných národů, včetně Čechoslováků. Ti cvičili mezi roky 1941 a 1943 především na STS 25 nedaleko města Arisaig v hrabství Inverness-shire. V bližším i větším okolí se nacházela výcviková střediska 21 až 26. Adepti kurzu dojeli vlakem do železniční zastávky Morar, pět mil (osm kilometrů) severně od Arisaigu, odkud se vydali pěšky na STS 25. Tu tvořily celkem tři stavení – Garramor House (STS 25a), Camusdarach (STS 25b) a Traigh House (STS 25c) – na 25 hektarech podél silnice z Arisaigu do Mallaigu.¹⁵ Celkově prošlo tímto výcvikovým střediskem SOE 252 Čechoslováků.¹⁶ Kurz trval čtyři týdny a frekventanti při něm tvořili výcvikovou rotu rozdělenou na dvě výcvikové čety, každou po zhruba deseti mužích. Četa měla vždy svého velícího důstojníka, jeden z nich
byl pověřen i dohledem nad rotou, ale bez ohledu na hodnosti byli všichni poslušni pokynů náročných britských instruktorů.

Kurz útočného boje vycházel ze známého vojenského přísloví „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“ a posouval jej na vyšší úroveň. Smyslem kurzu bylo frekventanty dostat na dno svých sil a posílit je po fyzické i psychické stránce. Díky řadě odborníků se jednalo o zcela jiný výcvik, než na který byli vojáci zvyklí ze svých útvarů regulérní armády. Příprava byla komplexní, každý frekventant procházel stejným výcvikem bez ohledu na svou hodnost či pozdější zařazení v rámci budoucích misí. Například se základy Morseovy abecedy a obsluhování radiostanic byli seznámeni všichni, a až ti nejnadanější byli později školeni dál jako radisté. Zocelující kurz měl frekventanty seznámit s obsluhou různých palných zbraní i s technikou tichého zabíjení, vyškolit je v práci s výbušninami a naučit je improvizovat v krajních situacích. Pochopitelně to znamenalo seznámení se s mnohým novým a speciálně vyvinutým vybavením z tajných dílen SOE.

Ačkoliv měli být budoucí agenti-parašutisté vysíláni do misí v utajení, kurz útočného boje probíhal v britských vojenských stejnokrojích, s výstrojí a armádní výzbrojí.¹⁷ Nejednalo se o simulaci operačního nasazení, neboť to se mohlo v budoucnu u každého frekventanta kurzu lišit. Kurz budoval ve svých frekventantech určité návyky, které pak mohli využít (a někteří využili) při plnění svých zvláštních úkolů. Ať šlo o boj beze zbraně, tzv. tiché zabíjené (angl. Silent Killing), nebo o instinktivní střelbu bez míření. Zde je však třeba dodat, že dotace munice ani zdaleka nemohla stačit potřebám nadstandardního střeleckého výcviku.

První československá skupina prošla kurzem útočného boje na STS 25 od 17. července do 7. srpna 1941.¹⁸ Poslední, třináctý, kurz se uskutečnil od 19. března do 16. dubna 1943. Následně Čechoslováci STS 25 opustili a příprava budoucích agentů-parašutistů měla napříště probíhat již v režii vyškolených československých instruktorů na STS 46 v Chicheley Hall u Chicheley v hrabství Buckinghamshire.¹⁹ Obdobné kurzy probíhaly rovněž na československé výcvikové stanici STS 2 v Bellasis House u Dorkingu v hrabství Surrey.²⁰

STS 25 byla tvořena třemi objekty. Objekt A, původní lovecká chata Garramor House (dnes se používá tvar Garramore) sloužila pro ubytování první výcvikové čety frekventantů kurzu a jako jídelna pro obě čety, neboť objekt B jídelnu postrádal. Také zde byla kantýna, kam si Čechoslováci i Britové mohli po splnění denních povinností zajít na drink. Objekt B, tedy farma Camusdarach, byl co do velikosti největší. Hned v těsné blízkosti budovy byla postavena nářadí na tělocvik a fotbalové hřiště. Velitelství STS 25 sídlilo v objektu C, v domě Traigh House. Na pozemku před domem, směrem k pláži, se nacházela překážková dráha určená k výcviku. Samotná budova Traigh House posloužila svými místnostmi pro potřeby teoretické výuky, ale i jako cvičný cíl útoku na dům z moře. V červnu 2002 byla u vstupu do domu odhalena pamětní deska připomínající na pobyt československých vojáků.²¹

Denní program frekventantů kurzu byl vždy jiný, ale jistý harmonogram platil. Budíček byl v 7:00, mezi 7:45 až 8:00 měli frekventanti čas na ranní hygienu a snídani. Od 9:00 do 13:00 probíhaly dopolední lekce. Ty mohly být venku (praktické) i uvnitř některé z budov (teoretické), zpravidla však přerušené krátkou přestávkou na kávu. Od 13:00 do 14:00 byl čas na oběd a od 14:00 do 16:30 pokračovaly odpolední lekce. Mezi 16:45 a 17:15 byl čas na tradiční zvyk hostitelů – odpolední čaj. Další zaměstnání pokračovalo až do 19:00. Od 19:30 do 20:00 byl čas na večeři, a pokud nebyla naplánována noční aktivita, měli frekventanti až do večerky ve 22:30 čas na malý oddych.²² Noční cvičení však samozřejmě nesmělo chybět a mohlo probíhat i do dalšího dne ráno.

Každé ráno začínalo tělocvikem (angl. Physical Training, PT) pod vedením britského poddůstojníka. Prostná cvičení byla kombinována s překážkovou dráhou. Konaly se také několikamílové běhy po silnicích podél mořského pobřeží, jejichž délky se postupně prodlužovaly. I pochody do terénu s výstrojí a výzbrojí probíhaly na čas a instruktoři se ani nemuseli snažit vzbudit ve frekventantech soutěživého ducha. K pohybově méně vysilujícím patřilo školení v topografii a telegrafii. Nestačilo pouhé čtení map, frekventanti kurzu museli zvládnout sami vytvářet mapy i panoramatické náčrty. Do toho se museli naučit přepočítávat jednotky v mílích na kilometry.²³ Telegrafický výcvik byl sice jen v hrubých základech, přesto byl určující. Měl totiž vytipovat skryté talenty pro pozice radistů.

Daleko větší pozornost byla věnována práci s výbušninami pod vedením „poručíka Rozbušky“, jak Čechoslováci vtipně přezdívali poručíka Michaela Crosbyho.²⁴ Ten seznámil frekventanty s nejnovějšími typy výbušnin a výbušných zařízení, z nichž mnohé vznikly v dílnách SOE pro potřeby jejich agentů. Pochopitelně se jednalo o jednu z nejnebezpečnějších částí výcviku. Dne 1. července 1942 došlo na STS 2 v Bellasis během sabotážního výcviku ke smrtelné nehodě – nadporučík Jaromír Riegel zemřel při výrobě vlastního improvizovaného granátu.²⁵

Výcvik boje beze zbraní byl pro všechny frekventanty něčím zcela novým. Jakkoliv mohli mít již zkušenosti s boxem nebo jiu-jitsu, které bylo před válkou v Československu velmi populární, na stanicích SOE se cvičil zcela jiný bojový styl zvaný defendu.²⁶ To bylo dílem dvou bývalých městských policistů v Šanghaji, které SOE získalo mezi své instruktory – poručíky Williama E. Fairbairna a Erica A. Sykese.²⁷ Oba měli zkušenosti z pouličních bojů se šanghajskými gangy, a byť byli oba Angličané, pro potřeby boje pěst na pěst (angl. Hand-to-Hand) v neregulérní válce považovali za bezpodmínečné odložení všech gentlemanských ohledů. Základem jejich nauky bylo způsobit protivníkovi tak fatální zranění, které jej okamžitě a definitivně vyřadí z boje. Přesně to SOE potřebovalo, a tak tuto techniku implementovalo do svého výcviku na skotských STS. Přístup byl odborný – nešlo jen o zasazení tvrdé rány, ale také o místa na těle, na která mají být údery vedeny. Během úvodní lekce se tak frekventanti seznamovali s nejzranitelnějšími a nejkrvácivějšími místy. K boji pak byly využívány kopy nohou, údery pěstmi i hranou ruky, později i nože a obušky. Ostatně, oba zmínění instruktoři byli autory legendární dýky označované jejich iniciálami F-S. Pro snadnější předávání načerpaných informací mezi československými vojáky vzniklo v roce 1942 shrnutí hlavních zásad pro tiché zabíjení pod titulem „Útok a obrana jednotlivce“.²⁸

K častému způsobu trávení volného času po vyčerpávajícím výcviku patřila fotbalová utkání mezi československými frekventanty a britským personálem na hřišti u farmy Camusdarach. Mezinárodní zápasy Československo versus Spojené království byly většinou vyrovnané, byť častěji vítězili domácí.²⁹ Fotbalové souboje mezi výcvikovými četami byli jakýmsi tréninkem. Pokud se nehrála kopaná, mohly být volné večery a neděle vyplněny posezením v teple krbu.
Po promoklých hodinách výcviku jistě vítaná změna. Jeden z frekventantů, Blahoslav Zavadil, vzpomínal ve své knize Nebyli jsme svatí: „Pokud se týká kázně, fyzické a psychické zátěže, byla proti tomuto kurzu důstojnická škola úplnou rekreací… To vše doprovázelo neustálé tělesné vypětí od rána do večera a často i od večera do rána a za každého počasí. Když k tomu přidáte patřičně těžký terén, skály, kopce a hlavně močály, tak mi jistě uvěříte, že jsme každý den končili zbití a zcela promáčení. Ačkoliv byl výcvik velmi náročný, naše zdatnost nám dovolila, abychom se – navzdory veškerému vypětí – ještě dokázali po několik večerů příjemně rozptýlit.“³⁰

Věčné mokro bylo to, co se všem absolventů kurzů útočného boje vrylo do paměti. A nezáleželo na ročním období. Praktická cvičení v terénu měla vždy jiný scénář, který vytvářel velitel výcvikového střediska se svým týmem instruktorů. Námětem cvičení byly přepady objektů, eliminace stráží, rozmístění náloží, výsadky na člunech z moře apod. Po skončení cvičení se vše zpětně rozebíralo a hledaly se způsoby, jak úkoly splnit efektivněji. Ani velitelé výcvikových čet tak netušili, co je čekalo. Časté byly dálkové pochody s výstrojí a výzbrojí, někdy kombinované s ostrými střelbami. Okolní vrchovina pro to byla ideální, málo obydlená, se skalisky, horskými potoky a vodopády, které bylo nutno překonávat. Během jednoho takového pochodu kolem jezera Loch Morar utonul 12. srpna 1942 nadporučík Josef Strankmüller, když se snažil za vytrvalého deště překonat rozvodněnou bystřinu a noha se mu zaklínila pod balvanem.³¹

Samotný střelecký výcvik samozřejmě nemohl chybět, ale ani zdaleka se mu nedostávalo takové pozornosti, jakou bychom čekali. Zde hrála roli omezená zásoba střeliva.³² Střílelo se tedy méně, ale důraz byl kladen na to, aby se frekventanti seznámili s co nejvíce zbraněmi, včetně německých. Jakkoliv měli být frekventanti vysláni do akce coby agenti-parašutisté v civilu ze zbraní ke skrytému nošení, stále se jednalo o vojenský výcvik a tak se střílelo z revolverů, pistolí, pušek, samopalů, kulometů i protitankových pušek. Podstatnější byly střelecké polohy. Dle metodiky poručíků Fairbairna a Sykese (byť ne přímo pod jejich dohledem) se střílelo ve stoje, vkleče, vleže na břiše i na zádech, v běhu nebo za jízdy. Ve frekventantech se budovaly návyky intuitivní střelby – dvě rychlé rány bez míření směrem k nepříteli měly agentovi poskytnut příležitost k útěku z nebezpečné situace. Instruktoři svým žákům vštěpovali, že musí bezpodmínečně vystřelit první a nečekat na reakci protivníka.³³

Na závěr každého kurzu byli frekventanti vyhodnoceni dle jednotlivých disciplín výcviku. Od května 1941 bylo užíváno hodnocení formou písmen od A do J pro odhad možného budoucího využití adeptů na agenty. Písmeno A značilo nejschopnější organizátory, kteří měli ba okupovaném území řídit vlastí odbojové organizace. Písmenem B byli označováni o něco méně schopnější organizátoři. Písmena C a D sloužila pro označení pobočníků organizátorů A a B. Písmeny E a F byli označováni technicky nadaní muži. Písmeno G bylo určeno osobám vhodným jako kurýři. Pod písmenem H se skrývali radiotelegrafisté. Písmenem I byli označeni zbývající frekventanti, písmenem J pak rovněž ostatní, ovšem ti, kteří mohli mít problémy pracovat v týmu.³⁴ Britský velitel speciálního výcvikového střediska sepisoval i posudek absolventa z pohledu jeho vlastností a osobnosti, které však zpracovávali i sami českoslovenští zpravodajci v Londýně.

Po absolvování kurzu útočného boje následoval přesun budoucích agentů na letiště britského Královského letectva (angl. Royal Air Force, RAF) Ringway u Manchesteru, neboli STS 51. Zde probíhal týden trvající parašutistický kurz, který byl pro všechny československé frekventanty úplnou novinkou.

Než bylo přistoupeno k samotným seskokům, byli frekventanti seznámeni s nezbytnou teorií vzdušných výsadků, technikami dopadů, pozemním nácvikem na trenažérech, balením padáků a navlékáním i svlékáním postrojů. Ještě než došlo k prvnímu seskoku, byli cvičenci vzneseni nad letiště na palubě transportního letounu. Pro většinu z nich se jednalo o první zkušenost s létáním v životě. Teprve po pečlivém seznámení s teorií a nacvičení chování během seskoku a po něm, mohlo dojít na samotné skoky s padákem z letounu. Těch každý jednotlivý frekventant absolvoval jen velmi málo, čtyři nebo pět, z čehož alespoň jeden byl proveden v noci. Skákalo se z upoutaných balónů a starých bombardérů uzpůsobených k novým účelům. Parašutisté totiž trup letounu opouštěli výskokem skrz kulatý otvor v podlaze. Za asistence palubního dispečera se „skokan“ připravil posazením na okraj otvoru, nohama již vystrčenými ven. Na pokyn dispečera „Go!“ se parašutista rukama odrazil od podlahy letounu do středu otvoru. Výskok nesměl být příliš prudký, aby nedošlo k nárazu čelem do druhé hrany otvoru, zároveň musel být dostatečný, neboť měl parašutista na zádech umístěný padák a také by se mohl udeřit do týlu. Pakliže došlo k nehodě, a parašutista se čelem či nosem anebo týlem udeřil, říkalo se tomu, že „zazvonil na zvonec“ (angl. ring the bell).³⁵ To mohlo být nejen zdrojem posměchu a nepříjemného poranění, ale parašutistu to mohlo ohrožovat i na životě, když by se k zemi snášel v bezvědomí. Pouze v jediném případě došlo ke smrtelné nehodě československého vojáka během parašutistického kurzu – dne 15. července 1942 zemřel při cvičném seskoku kapitán Karel Šeda, kterého po doskoku strhl prudký vítr na kámen.³⁶ Zranění nemusela být vždy fatální, ale i to sebemenší mohlo ovlivnit vojákovu další kariéru, jak ukázal případ rotného Karla Svobody, který byl pro poranění při seskoku z upoutaného balónu vyřazen z operace ANTHROPOID.³⁷

Frekventanti parašutistického kurzu, kterým se podařilo úspěšně dokončit výcvik a odskákat požadované minimum cvičených seskoků se jakožto absolventi britské parašutistické školy mohli pyšnit nášivkou v podobě padáku s křidélky. Tento vytkávaný kvalifikační odznak nosili parašutisté na pravém rukávu svého stejnokroje.³⁸ V materiálech československých agentů-parašutistů můžeme číst velice kladné hodnocení britských instruktorů, kteří měli Čechoslováky za velice zdatné „skokany“. Parašutistický výcvik Ludvíka Cupal, který se dočkal nasazení v rámci operace TIN, byl hodnocen těmito slovy: „Velmi dobře skáče, dobře snáší lety, naprosto se nebojí, klidný.“³⁹

Kurz útočného boje a parašutistický kurz tvořily základ předoperační přípravy agentů-parašutistů pro zvláštní úkoly v týlu nepřítele. Z vojáků československé brigády se tak stávali předpřipravení agenti-parašutisté, které bylo možné dle potřeb Moravcových zpravodajců operační výsadky s konkrétními úkoly. V závislosti na plánech ofenzivního zpravodajství československé exilové vlády v Londýně pak agenti-parašutisté podstupovaly dokončovací kurz dle povahy vyžadovaných operačních úkolů.

Vytipovaní radisté odcházeli na stáž u Vojenské rádiové ústředny (VRÚ), která zajišťovala životně důležitou komunikaci zpravodajského odboru MNO s domácím i zahraničním odbojem. První umístění VRÚ bylo v londýnské čtvrti West Dulwich, odkud se v roce 1940 ústředna nacházela v Dukes Hill u Woldinghamu v hrabství Surrey. Posledním stanovištěm VRÚ byla od září 1942 malá obec Hockliffe v hrabství Bedfordshire.⁴⁰ Každý radiotelegrafista určený coby agent-parašutista do operace na okupovaném území prošel službou na VRÚ, kde se pod vedením zkušenějších kolegů seznamoval s pravidly agenturního vysílání. Dokonalá znalost práce s Morseovým klíčem již byla samozřejmostí, nyní se pilovaly postupy přijímání a vysílání, šifrování a formulování telegramů. Radisté tak přímo na vlastí kůži poznali práci svých kolegů „z druhé strany linky“ – tedy radistů VRÚ, kteří s nimi měli vést komunikaci během operačního nasazení. Během spojovacího doškolování byli radisté rozdělováni do dvou výkonnostních tříd: 1. třída zvládala přijímat nebo vysílat minimálně 100 znaků za minutu, 2. třída pak minimálně 80 znaků ve stejném čase. Hodnocení se nedochovala ke všem, ale k těm nejlépe vytrénovaným radistům odeslaným do akce patřil se 135 přijatými a 100 znaky vyslanými za minutu například svobodník Lubomír Jasínek, které své kvality prokázal během operace ANTIMONY.⁴¹

Dokončovací kurz mohl mít jinou podobu pro agenty-parašutisty určené za velitele operačních skupin se zpravodajskými úkoly. Ty bylo potřeba připravit na budoucí roli konspirátorů, organizátorů odbojových skupin, koordinátorů přijímání dalších paraskupin či tvůrců protiokupační propagandy na domácí frontě. Školení prováděli zpočátku specialisté SOE, postupně tuto úlohu pro Zvláštní skupinu D přebírali sami českoslovenští zpravodajci, kteří již britskými kurzy prošli.⁴²

Sestavování operačních skupin, tzv. paraskupin, se dělo v gesci československých zpravodajců a bez zásahu Britů. Zpravodajský odboj MNO určil cíle operace a Zvláštní skupina D rozpracovala plán mise, vybrala vhodné agenty a cestou týlové sekce zajistila u britské SOE materiální vybavení a sjednala transport. Ne vždy muselo jít o skupiny, jak dokládají jednočlenné výsadky pod krycími názvy BENJAMIN, PERCENTAGE, STEEL a BAUXITE.⁴³ Ty měly buď kurýrní nebo spojovací poslání. Pro plnění zpravodajských, sabotážních a teroristických úkolů byly tvořeny skupiny dvou, tří či čtyř agentů-parašutistů. Co do počtu členů tvoří výjimku v programu agentů-parašutistů vyslaných do týlu nepřítele ze Spojeného království šestičlenná skupina WOLFRAM s partyzánským posláním.⁴⁴

Poslední fází přípravy před odletem na misi představovala instruktáž k úkolům operace, seznámení se záchytnými adresami, vytvoření krycích identit a výroba falešných dokladů. Tragická bilance ztrát československých agentů-parašutistů, především v případě tzv. první vlny výsadků, dokazovala hluboké podcenění této části předoperační přípravy.⁴⁵ Kontakty na záchytné adresy byli v několika případech dodány více paraskupinám najednou, až by však uvedené osoby měli jakékoliv informace o tom, že je bude někdo kontaktovat. Ne vždy se navíc jednalo o lidi již zapojené do odbojového hnutí, anebo naopak, byli již za svou odbojovou činnost zatčeni dávno před příchodem agentů-parašutistů.⁴⁶ Zvláště v případě první vlny výsadků z let 1941 a 1942 byla podceněna i výroba falešných dokladů, krycí identita využívala reálná křestní jména, v protektorátu povinné pracovní knížky chyběly zcela.⁴⁷ Na základě zpráv od operačních skupin z terénu – zde je třeba zmínit především skupinu SILVER A – se postupně dařilo tyto nedostatky napravovat, ale realita podmínek života v Protektorátu Čechy a Morava byla vždy jiná, než jaká byla teoretická příprava instruktorů v Anglii.

Při posouzení efektivity přípravy mužů pro zvláštní operace je nutno ji rozdělit na část výcvikovou a instruktážní. Kurzy útočného boje, parašutistické kurzy i dokončovací kurzy v podobě specializačních školení tvořily bezpochyby přínosné a pomohli vybudovat znalosti, schopnosti a návyky, bez kterých by se agenti-parašutisté ve svých operacích neobešli. Systém vytvořený britským SOE byl ve své době přelomový. Zkušenosti z něj načerpané využívali českoslovenští instruktoři i během poválečného formování branné moci v osvobozeném Československu.⁴⁸ Stejně pozitivně však již nelze nahlížet na přípravu tajných misí po stránce instruktážní, kterou zajišťovali zpravodajci II. odboru MNO. Bombardovaný, ale přesto svobodný Londýn, byl zkrátka příliš vzdálený okupované Praze. Zpravodajcům chyběli nejen důkladné znalosti protektorátních reálií, ale lze vidět i jisté podcenění svého hlavního nepřítele – německé tajné státní policie (něm. Geheime Staatspolizei, Gestapo).⁴⁹ Ani zocelení agenti-parašutisté tak nebyly připraveni na všudypřítomný strach a na domácí udavače. Tuto část jejich přípravy lze shledat jako zcela nedostatečnou.

Při znalostech těchto silných i slabých stránek jejich předoperační přípravy je třeba pohlížet na operační nasazení československých agentů-parašutistů s úctou. A snad ještě větší obdiv pak zasluhují stovky jejich podporovatelů z řad domácí rezistence, kteří žádný speciální výcvik neměli, přesto riskovali úplně stejně. Mnozí za svou statečnost zaplatili životem svým i svých blízkých. Patří jim stejná čest, jako mužům pro zvláštní operace.

text: br. Petr Tolar

1. Slova „And now go and set Europe ablaze.“ (čes. „A nyní jděte a podpalte Evropu.“) pronesl britský ministerský předseda Winston Churchill ministrovi pro ekonomické vedení války Hughu Daltonovi. Viz Ben PIMLOTT (ed.), The Second world war diary of Hugh Dalton 1940-1945, Londýn 1986, s. 62. ↩︎
2. M. R. D. FOOT, SOE: An outline history of the Special Operations Executive 1940-1946, Londýn 1984, s. 92 a 214. ↩︎
3. Jiří ŠOLC, Bylo málo mužů. Českoslovenští parašutisté za západní frontě za druhé světové války, Praha 1990, s. 62-63. ↩︎
4. Marie MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace. SOE a zvláštní skupina D – příprava československých parašutistů za druhé světové války, Praha 2005, s. 49. ↩︎
5. Tamtéž, s. 51. ↩︎
6. K vývoji speciálního vybavení vyvíjeného britským SOE pro své agenty např. Des TURNER, SOE’s secret weapons centre. Station 12, Stroud 2011. ↩︎
7. Od léta 1940 byly zbytky někdejší 1. československé divize ve Francii evakuované do Spojeného království sloučeny do Československé smíšené brigády, která byla v červenci 1941 reorganizována na Československou samostatnou brigádu. Po začlenění vojáků, kteří do Anglie přijeli ze severní Afriky, byla jednotka od září 1943 reorganizována na Československou samostatnou obrněnou brigádu pod velením brigádního generála Aloise Lišky. ↩︎
8. VÚA-VHA Praha, f. Sbírka 37, sign. 37-289-1/131, Parašutisté – pokyny pro výcvik a výběr osob, 10. 6. 1941. ↩︎
9. M. MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace, s. 51-52. ↩︎
10. VÚA-VHA Praha, f. Sbírka 37, sign. 37-289-1/56, Přihláška do kursu parašutistů škpt. Viléma Sachera z 7. 5. 1941. ↩︎
11. K systému přípravy agentů britského SOE blíže např. Terry CROWDY, SOE Agents. Churchill’s secret warriors, Oxford 2008. ↩︎
12. M. MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace, s. 102. ↩︎
13. VÚA-VHA Praha, f. Sbírka 37, sign. 37-289-1, Seznamy absolventů – 1941. ↩︎
14. K formování a výcviku jednotek Commandos ve Skotsku blíže např. Stuart ALLAN, Commando Country, Edinburgh 2021. ↩︎
15. Henrik CHART, Arisaig and the Special Operations Executive, Arisaig 2019. Dále M. MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace, s. 115. ↩︎
16. Jindřich MAREK, Pátou kartu bere smrt. Českoslovenští parašutisté v britských battledressech 1941-1945, Cheb 2000, s. 7. ↩︎
17. VÚA-VHA Praha, f. Sbírka 37, sign. 37-288-18/5, Assault Course – V. turnus, 12. 9. 1942: Soupis výstroje pro frekventanty. ↩︎
18. Tento první turnus absolvovali nadporučík František Lopaur, rotmistr Josef Gabčík, rotmistr Leopold Musil, četař Václav Málek, četař Josef Gemrot, desátník Vojtěch Lukaštík, svobodník aspirant František Pavelka a svobodník aspirant Libor Zapletal. Viz VÚA-VHA Praha, f. Sbírka 37, sign. 37-288-29/1. ↩︎
19. M. MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace, s. 151. ↩︎
20. M. MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace, s. 141. ↩︎
21. Jindřich MAREK, Pamětní deska ve skotském Traigh House: vzpomínka na československé parašutisty z let 1941-1945, Přísně tajné! Literatura faktu, 2003, č. 4, s. 25-41. ↩︎
22. M. MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace, s. 121. ↩︎
23. M. MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace, s. 123. ↩︎
24. M. MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace, s. 122. ↩︎
25. M. MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace, s. 146. ↩︎
26. Blíže k tomuto bojovému stylu viz William E. FAIRBAIRN, Defendu (Scientific Self-Defence), Uckfield 2007. ↩︎
27. M. MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace, s. 65. ↩︎
28. Jaromír PICKA, Útok a obrana jednotlivce (Silent Killing), Londýn 1942. http://digitalnistudovna.army.cz/uuid/uuid:1b610ed1-60ca-4d77-ac62-5da5fc86ab46 (4. 10. 2023). ↩︎
29. M. MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace, s. 124. ↩︎
30. Bohuslav-Cyril ZAVADIL, Nebyli jsme svatí. Vzpomínky příslušníka československé zahraniční armády na válečná léta 1939-1945, Brno 1996, s. 86. ↩︎
31. Petr TOLAR, Škpt. i. m. Josef Strankmüller. Československá obec legionářská, 11. 8. 2022, http://www.csol.cz/z-historie/druhy-odboj/skpt-i-m-josef-strankmuller/ (4. 10. 2023). ↩︎
32. M. MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace, s. 126. ↩︎
33. M. MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace, s. 65. ↩︎
34. M. MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace, s. 130-131. ↩︎
35. M. MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace, s. 135. ↩︎
36. Jindřich MAREK, Muži z Ringway I: Českoslovenští parašutisté ve Velké Británii 1941-1945, Cheb 2014, s. 34. ↩︎
37. Eduard STEHLÍK, Jan Kubiš. Nezastaví mne ani to nejhorší…, Žďár nad Sázavou 2018, s. 136-137. ↩︎
38. Howard P. DAVIES, British Parachute Forces 1940-1945, New York 1974, s. 20. ↩︎
39. VÚA-VHA Praha, f. Sbírka 37, sign. 37-347-1/4, Cupal Ludvík, hodnocení. ↩︎
40. Vítězslav HANÁK, Muži a radiostanice tajné války, Dvůr Králové nad Labem 2002, s. 44-47. ↩︎
41. Tamtéž, s. 141. ↩︎
42. M. MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace, s. 168-169 a 173. ↩︎
43. J. ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 62-69, 85-86 a 211-212. ↩︎
44. J. ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 196-203. ↩︎
45. První a druhá vlna výsadků utrpěla téměř stoprocentní ztráty a jen díky výsadkům třetí vlny, lze za celé období 1941 až 1945 hovořit o padesátiprocentních ztrátách československých agentů-parašutistů. Viz M. MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace, s. 191. ↩︎
46. Zdeněk JELÍNEK, Operace Silver A. Druhé, rozšířené a aktualizované vydání, doplněné obrazovou přílohou Jaroslava Čvančary a studiemi Libora Pařízka a Josefa Plzáka, Praha 2010, s. 42. ↩︎
47. Z. JELÍNEK, Operace Silver A, s. 50. ↩︎
48. David JIRÁSEK, Historie českých speciálních sil. Výsadkové vojsko v letech 1947-1969, Praha 2015, s. 21. ↩︎
49. Oldřich SLÁDEK, Gestapo v boji proti první vlně výsadků vyslaných z Anglie v operačním období 1941-1942, Historie a vojenství, 1969, č. 2 a TÝŽ, Gestapo v boji proti druhé vlně výsadků vyslaných z Anglie v operačním období 1942-1943, Historie a vojenství, 1969, č. 3. ↩︎

Článek Get Tough! Příprava mužů pro zvláštní operace se nejdříve objevil na ČsOL.

Takto vzpomínal na osudový čeljabinský incident a začátek povstání našich legií Sergěj Nikolajevič Vojcechovský, důstojník ruské armády a následně i armádní generál československé armády. Od jehož úmrtí dnes uplynulo 75 let.

Sergěj se narodil 28. října 1883 do šlechtické rodiny ve městě Vitebsk, v dnešním Bělorusku. Jako šlechtický syn měl v tehdejší době prakticky jedinou možnost kariéry, a to důstojnickou. Vystudoval reálku, následovalo Konstantinovské dělostřelecké učiliště a nakonec vojenská akademie v Petrohradě.

Po vypuknutí války sloužil u několika jednotek, než byl v srpnu 1917, po bitvě u Zborova, přeložen na post náčelníka štábu Československé střelecké divize. S československými dobrovolci se rychle sžil. Naučil se česky, na rozdíl od jiných Rusů se mu líbily lehce neortodoxní poměry, které v našem vojsku panovaly. Od ledna 1918 fungoval jako velitel 3. pluku. S ním prožil evakuaci z Ukrajiny a v květnu 1918 se jeho jednotka zastavila v Čeljabinsku. Tam byla svědkem událostí, které nakonec vedly k vystoupení proti bolševikům. Stal se velitelem tzv. Čeljabinské skupiny. Zůstal u legií až do konce roku, teprve tehdy se přesunul do řad Kolčakovy armády.

Zajímavou epizodou v jeho životě se v té době stal 20. listopad 1919. Vojcechovského armáda byla obklíčena bolševiky a jen s nejvyšším nasazením se dokázala probít a ustoupit. Generál Grivin, který se svými jednotkami bránil Vojcechovského týl, se totiž bez rozkazu a boje stáhl a ani Vojcechovského nevyrozuměl. Teprve 20. listopadu 1919 Vojcechovský Grivina v jeho ústupu dostihl ve vesnici Ust – Tarka. Tam Grivina obvinil ze zrady a nedovoleného opuštění fronty, odsoudil jej k smrti, načež jej sám osobně zastřelil.

Po smrti generála Kappela, kterému dělal zástupce, se Vojcechovský ujal velení jeho armády se kterou dobyl Irkutsk na podzim 1919, už ale nezachránil admirála Kolčaka, kterého bolševici popravili. V roce 1920 byl vyslán na „expedici“ na Krym za tamními bělogvardějci vedenými generálem Wrangelem. Přijel ale pozdě. Vojsko už bylo v zoufalé situaci a jedinou možností byla evakuace. Společně s Wrangelem tak řídil přesun desítek tisíc vojáků a jejich rodin z Krymu do Istanbulu. Brzy na to dostal pozvání do Československa, kde mu bylo nabídnuto místo v armádě, které přijal. Armáda tak získala jednoho ze svých nejschopnějších a nejzkušenějších velitelů vůbec.

Prošel si několika vysokými funkcemi, zmiňme zemského velitele v Brně a nakonec v Praze, kde jej také zastihla mobilizace v září 1938. Vojcechovský velel 1. armádě, která měla střežit celou západní hranici našeho státu. Z těchto dní jsou již známé jeho citáty jako: „O hranice se nejedná, hranice se brání!“ Případně jeho rozkaz, který vyslal podřízeným jednotkám: „Bylo-li by někde z německé strany útočeno – NAPRÁSKAT!„

Když dojde k Mnichovské dohodě, utvoří společně s generály Lužou a Prchalou ústřední trojici velitelů, která prosazovala vojenský převrat ke svržení prezidenta, vlády a nastolení nové, která by dala armádě rozkaz se bránit. K tomu nakonec nedošlo.

Po okupaci státu se stal jedním ze zakladatelů odbojové organizace Obrana národa. Bohužel, jeho osobnost byla až příliš známá, byl tak pod bedlivým dozorem gestapa a jeho účast v odboji tak byla spíše pasivní, kdy například finančně podporoval jeho fungování. Během války mu také byla z německé strany nabídnuta možnost stanout v čele Ruské osvobozenecké armády, tuto možnost ale odmítl.

Po vypuknutí Pražského povstání byl 6. května 1945 zatčen příslušníky revolučních gard. Do situace ale zasáhl jeho přítel a zástupce z dob legií, generál Mikuláš Antonín Číla, který si vynutil jeho propuštění. K tomu došlo 12. května. Ještě toho dne byl ale ve svém domě zatčen znovu, tentokrát ale komandem sovětské kontrarozvědky SMĚRŠ. V roce 1945 byly na našem území zatčeny tisíce bývalých ruských občanů, kteří byli následně uneseni do SSSR. Tam většinou čekala krutá smrt v gulazích. Sergěj Vojcechovský je asi nejslavnějším z nich. V září 1945 byl v Moskvě odsouzen k 10 letům v gulagu. Vojcechovský zemřel 7. dubna 1951 v gulagu Ozerlag, oficiálně na „tuberkulózu a sešlost věkem“.

Smutnou okolností je, že v reakci na jeho únos, stejně jako únos tisíců dalších československých občanů, vláda neudělala prakticky nic.

text: br. Lukáš Janda
foto: sbírka ČsOL, VÚA-VHA Praha, Čechoslováci v gulagu

Článek Před 75 lety zemřel Sergěj Nikolajevič Vojcechovský se nejdříve objevil na ČsOL.

Budoucí generál se narodil v Uherském brodě 26. března 1891, absolvoval místní reálku a začal studovat elektrotechniku na VUT v Brně.

Již od útlého věku se Vojtěch stal sokolem a s trochou nadsázky jej můžeme označit za „nejnamakanějšího“ generála. Ostatně posuďte sami, v roce 1912 se stává na sletu Luža přeborníkem ve zdvihu jednoruční činky nad hlavu, kdy dokázal 50kg činku zvednout třicetkrát! Bratři z legií zase vzpomínali, jak dělal za velkého mrazu, do pasu nahý, dřepy s pražcem na ramenou. Dokonce i jeho přechovávatelé z dob druhé světové války vzpomínají, že i více jak 50 letý generál i v ilegalitě stále cvičil.

Studia nedokončil kvůli vypuknutí války. Jako roční dobrovolník nastupuje k pěšímu pluku č. 35 v Plzni. Jako velitel čety odjíždí na podzim na ruskou frontu. Zde je 30. srpna 1915 zajat. V dubnu 1916 se hlásí do legií, ale kvůli problému s nabíráním nových členů využije možnosti a vstupuje jako mnozí další do 1. srbské dobrovolnické divize. U té se skvěle osvědčil, v lednu 1917 byl přeložen na vlastní žádost do našeho 2. pluku „Jiřího z Poděbrad“ jako praporčík. Jakožto velitel kulometné roty tohoto pluku bojoval i v památné bitvě u Zborova. Zažije ústup z Ukrajiny i následné vystoupení k bolševikům. Během něj jednak přestupuje k pravoslaví a přijímá jméno Boris, rovněž ale získává svou přezdívku „Boris Hrozný“. Vojtěch byl značně cholerické povahy, navíc byl velmi náročný a přísný nejen k sobě, ale i ke svým mužům, když k tomu přidáme i jeho značnou agresivitu v boji, vynikající smysl pro manévrový boj, přezdívku určitě jednoduše pochopíme.

Do vlasti se vrací společně s 19. transportem na lodi Madawaska, na které pluly části 2. a 3. pluku, zastával funkci zástupce velitele transportu, kterým byl Matěj Němec, velitel 3. pluku. Při „přistání“ v Českých Budějovicích ale legionáře čekala ledová sprcha, nikdo je prakticky nepřivítal. Původní zklamání ale brzy přejde, když vojáky v Plané nad Lužnicí přivítá sám prezident Masaryk.

Brzy po návratu se ožení a pokračuje dále ve své vojenské kariéře, mezi lety 1922 a 23 vystuduje Vysokou školu válečnou v Praze, kde skončil jako první z ročníku. Pracoval na hlavním štábu, navrhne i úpravu nástupového plánu proti případné agresi z Maďarska, kde se jasně projevila jeho vysoce agresivní strategie. Na tři roky se dokonce stane velitelem Vysoké školy válečné, ale zde se moc neosvědčil. Jeho prchlivá povaha se s kariérou pedagoga moc neslučovala. Po jejím ukončení v roce 1935 nejdříve slouží jako velitel V. sboru v Trenčíně a poté IV. v Olomouci. Na přání prezidenta Beneše byl jmenován zemským velitelem v Brně. Po mobilizaci v září 1938 velel 2. armádě, která měla bránit sever Moravy a Slezska.

Dlouhodobě kritizoval příliš defenzivně založenou strategii naší armády, naopak prosazoval manévrový styl války, který představili de Gaulle nebo Guderian.

Po okupaci se nezapojil do Obrany národa, jelikož predikoval její brzké rozbití. Naopak začal kolem sebe konstruovat menší odbojovou síť. Až v roce 1944 se stane jedním z čelních představitelů v organizaci Rada tří. Dle rozkazů z Londýna měl být právě Luža po vypuknutí povstání proti Němcům jeho hlavním velitelem.

K tomu ale nikdy nedošlo. Po vylodění spojenců v Normandii se Luža přesune do Říčan u Prahy, aby byl připraven zaujmout své místo velitele. Brzy na to ale dojde k rozbití odbojové sítě a masivnímu zatýkání gestapa v Praze a jejím okolí. Z toho důvodu se Luža i jeho pobočník Josef Koreš rozhodnou přesunout zpět na Vysočinu, do bezpečí. Po mnoha dnech dlouhých pochodů nakonec 2. října 1944 došli do malé vesnice Hřiště u Přibyslavi, kde opakovaně žádali místní o pomoc. Nakonec se rozhodnou silný déšť přečkat v místním hostinci. Bohužel, starosta Jaroslav Honza jejich přítomnost oznámí četnickému strážmistrovi Navrátilovi. Přespříliš horlivý četník se rozhodne, že muže nezkontroluje sám, ale přivolá si posilu dvou dalších četníků v čele se  svým velitelem Bohuslavem Mečířem. Četníci do hostince vtrhnou s připravenými zbraněmi a křikem: „Ruce vzhůru!“. Luža i Koreš, pokud následně nechtějí padnout do německých rukou, nemůžou reagovat jinak, než zbraněmi. Dochází k přestřelce ve které generál Luža umírá na místě. Josef Koreš je těžce zraněn a po útěku spáchá sebevraždu v nedaleké louce. Společně s generály Pavlíkem a Mejstříkem se Luža stává jedním ze tří generálů, kteří za války zemřeli se zbraní v ruce.

Smrt obou důstojníků ale nese následky. Přibyslavská stanice měla již delší dobu nelichotivou pověst pro přespříliš velkou horlivost místních četníků, místy hraničící až s kolaborací. Odbojáři se tak rozhodnou generála pomstít a z četníků udělat odstrašující příklad. Komando přepadne stanici 26. října, jeho členem je i generálův syn Radomír. Ve sklepě domu jsou nakonec zastřeleni čtyři z pěti přítomných četníků. Jeden z nich odvetu odbojářů přežil.

text: br. Lukáš Janda
foto: Nadace bratří Lužů, VÚA-VHA Praha

Článek 135 let od narození Vojtěcha „Borise Hrozného“ Luži se nejdříve objevil na ČsOL.

V letech 1937-1938 absolvoval vojenskou prezenční službu v Bratislavě a po jejím ukončení nastoupil do Třineckých železáren. Po okupaci Těšínska hitlerovským Německem v září 1939 přijala jeho rodina z existenčních důvodů tzv. Deutsche Volksliste III, slezskou národnost, a to znamenalo, že ve svých 27 letech v roce 1942 musel nastoupit do německé armády. V červnu 1944 z Wehrmachtu zběhl a přihlásil se do Československé samostatné obrněné brigády ve Velké Británii, kde byl prezentován dne 28. října 1944. Byl zařazen na funkci instruktora 3. čety při výcviku obsluh tanku Cromwell. Adolf Ruš se účastnil bojů ve Francii o přístavní město Dunkerque, za projevenou statečnost byl vyznamenán Pamětní medailí československé armády v zahraničí se štítkem Velká Británie a Francie.

V roce 1946 byl demobilizován, vrátil se do Třince a nastoupil opět do Třineckých železáren. Zde pracoval až do prosince 1951, kdy byl zatčen. Za vinu mu bylo dáváno, že se účastnil převádění lidí na Západ, a že shromažďoval zpravodajské informace v odbojové skupině Františka Gorného. V září 1952 byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství na 15 let. Po odsouzení byl odeslán do kamenouhelného dolu v Heřmanicích u Ostravy. Zde pracoval do roku 1953, poté byl přemístěn do vězeňského tábora nucených prací „NIKOLAJ“ v uranových dolech v Jáchymově, kde pracoval jako údržbář šachty. Adolf Ruš byl hlavním iniciátorem následného útěku z tohoto tábora. Celkem deset vězňů vykopalo v táborovém domku, kde byla truhlářská dílna, patnáct metrů dlouhý tunel, kterým se dne 7. listopadu 1955 dostali na svobodu. Bohužel, všichni byli zadrženi. Posledním byl Adolf Ruš, který byl zadržen 19. listopadu v prostoru obce Votice u Olbramovic v okrese Benešov. Na útěku byl postřelen do ruky. Následně byl odsouzen na další tři roky. Byl vězněn v pankrácké věznici a posléze ve věznici v Leopoldově. V roce 1960 byl na základě prezidentské amnestie propuštěn. Vrátil se do Třince a opět nastoupil do práce v Třineckých železárnách.

V květnu 1969 požádal Adolf Ruš, na základě zákona o soudní rehabilitaci č. 82/1968 Sb., o přezkoumání rozsudku, kterým byl v roce 1952 odsouzen na 15 let. V žádosti o rehabilitaci uvedl: „Snažil jsem se po celý čas vyšetřovací vazby vyšetřovatelům Státní bezpečnosti vysvětlit, že jsem se nedopustil ničeho, k čemu na mě vynucovali doznání, a že jsem naprosto nevinen, leč marně. Vyšetřování bylo vedeno takovým způsobem, aby bylo dosaženo mého doznání a bylo vynuceno stůj co stůj. Popíral jsem obvinění proti mně nespravedlivě a nesmyslně vznášená a pocítil jsem to i na vlastním těle. Vyšetřovatelé mi ubližovali na těle, nejvíc mne bili po hlavě, facky se sypaly na moji hlavu ze všech stran, aniž jsem je mohl povětšinou čekat, protože při většině výslechů, jsem měl zavázané oči a nevěděl jsem ani, od koho a odkud lítají. Při vyšetřování se i často stávalo, že mi tloukli hlavou o stěnu.
Vyšetřovatelé Státní bezpečnosti prováděli tzv. ‚konfrontace‘ s druhými obviněnými, ovšem jaká to byla konfrontace, když jsem měl vždy zavázané oči… Nelze věc vysvětlit jinak než tak, že zase šlo o doznání nedovolenými nezákonnými způsoby na druhých vynucená nebo že šlo o samotné příslušníky Státní bezpečnosti, kteří tu vystupovali v roli spoluobviněných a konfrontovaných osob… Bylo mi také při výsleších nejrůznějšími způsoby vyhrožováno, že bude zavřená moje manželka, pokud se nepřiznám. Byly mi snižovány dávky jídla, často docházelo k tomu, že jsem byl v noci každou chvíli, třeba i každých 15 minut buzen… Byl jsem udržován ve stálém psychickém napětí, aby vynutili co nejvíce doznání… Očekával jsem a spoléhal, že u soudu budu mít možnost vše podle pravdy vysvětlit a uvést na správnou míru, a že soud bude spravedlivě a objektivně věci zkoumat a posuzovat, byl jsem však postupem samotného soudu zklamán. Po přečtení obžaloby při hlavním líčení jsem byl soudem dotázán, zda obvinění z trestné činnosti je pravdivé, a když jsem to popřel a začal jsem říkat vše podle pravdy, byl jsem okřikován, bylo mi odňato slovo… Soud mi tak úplně odňal možnost obhajoby…„

(viz Zápis Krajského soudu, rehabilitačního oddělení v Ostravě ze dne 26. 5. 1968, s. 2)

Adolf Pavel Ruš se však rehabilitace nedožil. Zemřel tragicky, při nehodě na motocyklu v roce 1971 u evangelického kostela v Třinci. Krajský soud v Ostravě rozhodl dne 4. října 1990 o zrušení rozsudku bývalého Státního soudu v Praze ze dne 18. září 1952, kterým byl Adolf Pavel Ruš odsouzen na 15 let pro trestný čin vyzvědačství a trestný čin velezrady. Spravedlnost však přišla pozdě…

text: br. Petr Majer
foto: Jednota ČsOL ve Frýdku-Místku

Článek Spravedlnost přišla pozdě… se nejdříve objevil na ČsOL.

Německá posádka pod velením fanatického viceadmirála Friedricha Frisia kladla urputný odpor. Zatímco na podzim roku 1944, zejména po razantním útoku československé brigády provedeném na státní svátek 28. října, vypadala její situace beznadějně, i přes více než půlroční obležení dokázali němečtí vojáci ještě v dubnu 1945 dobývat některé ztracené pozice. Frisius udržoval disciplínu drakonickými metodami a neváhal popravovat vlastní vojáky za sebemenší prohřešky. Jeho odhodlání bránit Dunkerque až do posledního muže vedlo k urputným bojům a zmařeným životům na obou stranách až do samého závěru války.

Boje o Filature

Klíčovým bodem pro vzpružení morálky posádky „Festung Diekirchen“, jak byl Dunkerque Němci označován, se měla stát demonstrativní útočná operace v západním perimetru obrany. Německé velení pečlivě vybralo ty nejelitnější muže své posádky, týdny je cvičilo k průlomu, aby udeřili na nejslabší článek obrany – pozice čerstvě zformované 8. roty II. praporu 51. pěšího pluku francouzských FFI u továrny Filature. Nečekaný útok v noci z 9. na 10. dubna Francouze zaskočil a ti s minimálním odporem opustili svá postavení.

Plán znovudobýt ztracené pozice na sebe nenechal dlouho čekat, a tak už 11. dubna v 17.30 vyrazily do útoku 3 bojové čety, první tvořili Čechoslováci tankového praporu 3, zbylé dvě pak francouzského 33. pěšího pluku FFI. Francouzi byli opět důvodem neúspěchu akce, neboť nejenže se nedrželi stanoveného plánu, ale dokonce začali střílet do postupujících Čechoslováků.

Na útok po válce ve své knize „Nebyli jsme svatí“ vzpomínal brněnský rodák a tehdy mladý podporučík Blahoslav „Cyril“ Zavadil: „Když jsme se dostali pod obranné valy, a tak i z dosahu přímé palby, zjistil jsem, že mně chybí málem polovina čety. To již ke mě přiběhl Lojza Wollman se zprávou, že mu právě zemřel v náručí velitel další čety podporučík Adam Adamovič se slovy ‚Pozdravuj mamku.‘ Po chvíli jsem se dozvěděl od několika příslušníků čety podporučíka Josefa Pončíka, že i francouzská rota nepokračuje v útoku. To už byl zraněn i velitel naší roty kapitán Procházka. Nyní jsme již bez dalších průtahů začali ustupovat.„

Další pokus o dobití ztracených pozic proběhl 15. dubna. S ohledem na nepříznivý terén nebyla možná přímá podpora tanků – hlavní zbraně naší brigády, které tak mohly útočící pěchotu podpořit jen v úvodní fázi útoku. Přestože útok od začátku probíhal podle plánu, když se naši vojáci dostali do blízkosti továrny, nepřítel zahájil silnou dělostřeleckou palbu. Útočící jednotky dosáhly určeného prostoru, ale utrpěly silné ztráty. Útok se brzy změnil v boj muže proti muži a ve večerních hodinách se zbytky útočících jednotek vrátily do svého výchozího postavení.

Pětidenní boje o Filature byly extrémně náročné a vyžádaly si ztráty 49 padlých Čechoslováků a 75 raněných. Německý odpor byl houževnatý a československým vojákům se nedařilo továrnu dobýt. Toto místo zůstalo v německých rukách až do samotné kapitulace.

Zformování Kombinovaného oddílu, jeho cesta přes Německo do Pomezí a Chebu

Zatímco obrněná brigáda sváděla krvavé boje u Dunkerque, československé exilové vedení usilovalo o to, aby se její jednotky zapojily do osvobozování vlasti. Britové ale postupovali severním Německem, daleko od hranic Československa, a tak bylo z organizačních a logistických důvodů rozhodnuto o zformování symbolické jednotky Kombinovaného oddílu, který se přidá k americkým jednotkám vstupujícím do Československa.

Rozkaz k jeho zformování padl 21. dubna 1945 a jádrem oddílu, pod velením podplukovníka Aloise Sítka, dosavadního velitele oddílu kanonů proti útočné vozbě, se stala baterie protiletadlových kanonů Bofors ráže 40 mm doplněná o pěchotu dvou motorizovaných čet tzv. motopraporu. Řada příslušníků Kombinovaného oddílu byla veterány bojů nejen od Dunkerque, ale i ze severní Afriky a od Tobrúku. Kolona oddílu čítala 7 motocyklů a 26 vozidel, z toho 3 jeepy, 6 třítunových nákladních automobilů, 6 tahačů s děly, 4 kolopásové obrněné transportéry Halftrack, 3 pásové obrněné transportéry Universal Carrier a 3 nákladní automobily a sanitku. Ve výzbroji kromě protiletadlových děl měli 14 lehkých kulometů Bren, tři protitankové vrhače min PIAT, 67 samopalů Sten a 57 pušek Enfield.

Oddíl se vydal na cestu 24. dubna přes Belgii a Lucembursko po trase Dunkerque – Brusel – Namur – Charleoi – Bastogne – Lucemburk. Německé hranice překročili 25. dubna 1945 přes pontonový most na Moselle a prvním německým městem byl pak silně boji poničený Igel. V cíli jejich cesty – ulicích Chebu – již v tu dobu bojovali vojáci jejich nadřízené americké 97. pěší divize (Trident).

1. května 1945 v 8:45 ráno se po předchozím průzkumu zformovala kolona k překročení československých hranic. V čele jely jeepy podplukovníka Sítka a štábního kapitána Pujmana, následované Universal Carrierem, tahači s protiletadlovými děly, šesti nákladními vozy, čtyřmi polopásovými transportéry Halftrack, třemi nákladními vozy 15cwt, dalšími dvěma Universal Carriery, třetím džípem a sanitkou, proud vozidel uzavíralo několik civilních vozů, které oddíl zrekvíroval cestou v Německu. Současně dorazili američtí filmaři, aby zdokumentovali vstup československých vojáků. Film kameramana, který je patrný z fotografií příslušníka oddílu Václava Straky, však od války zřejmě nikdo neviděl. V 9:00 kolona vyjela ze své poslední zastávky v Německu a o hodinu později překročila hranice u obce Mülbach, dnešního Pomezí nad Ohří. Na místě u železničního přejezdu na Pomezí, nedaleko současného pomníčku Československé zahraniční armády, byla vztyčena československá vlajka. Tu čest ji vztyčit měl rotný Jaroslav Květ, nejstarší člen protiletadlové baterie. Vojáci s dojetím zpívali hymnu a dle vzpomínek mnohých se konečně cítili „být doma“. Následoval přesun do Chebu, kde se vojáci Kombinovaného oddílu podíleli na udržování pořádku a správě osvobozeného území. Chebsko nebylo ani před válkou typickou českou oblastí, a tak se přítomnost Československé jednotky s britskou technikou stala pro místní zpupné Sudeťáky studenou sprchou.

Cesta do Plzně a do Prahy

6. května 1945 padlo rozhodnutí o přesunu oddílu do Plzně. Vojáci doufali, že se ještě zapojí do osvobození Prahy, kde propuklo povstání. Osud a především politické dohody tomu ale chtěly jinak. 7. května 1945 v 9:00 oddíl opustil Cheb a zamířil do Plzně, kam dorazil oklikou přes Bavorsko po trase Mitterteich-Tirschenreuth – Haid – Weidhaus – Rozvadov – Stříbro v pět hodin odpoledne. Přestože byli vojáci v Plzni nadšeně přijati, byli zklamaní, že nemohou pokračovat do Prahy, zastavila je demarkační linie v obci Kyšice. Podplukovník Sítek se snažil přesvědčit americké velení, aby oddíl mohl pokračovat do Prahy, ale neuspěl. Generál Eisenhower respektoval přání Stalina, aby Prahu osvobodila sovětská armáda. Až 10. května 1945 se štábní kapitán Pujman a rotný Ervín Bellák dostali do Prahy jako první a navázali kontakt s místními činiteli. Zúčastnili se i přivítání vlády na letišti v Kbelích.

11. května 1945 v 10:00 vyrazil oddíl z Kyšic do Prahy. Ve 14:00 dorazili do Košíř, kde je přivítal zástupce velitele povstaleckého velitelství „Bartoš“ plukovník Heřman. I když se tradovalo, že oddíl dorazil do Prahy před sovětskými vojáky, válečný deník protiletadlové baterie to vyvrací:

„10. květen 1945
Štábní kapitán Pujman odjíždí ráno do Prahy, aby navázal spojení s vojenskými i civilními činiteli v hlavním městě. Zúčastňuje se jako zástupce Čsl. vojenské jednotky ze Západu slavnostního uvítání členů vlády na letišti v Kbelích. Rozmlouvá s generálem Kutlvašrem a generálplukovníkem Rybalkem o vstupu Čs. Kombinovaného oddílu do Prahy. Jednotka zůstává v Kyšicích. Přijíždí delegace Národního výboru v Praze vedená kpt. Kudrnáčem s hlášením, že Národní výbor očekává příjezd jednotky do hlavního města a že všechna povolení pro příjezd jednotky do Prahy jsou vyřízena. Jednotka vysílá do Prahy ubytovatele společně s delegací, která se večer vrací, a připravuje se na zítřejší přesun. Část jednotky v síle jedné čety střeží německé válečné zajatce v táboře jz. Rokycan.

11. květen 1945
V 10.00 hod. odjezd kolony z vesnice Kyšice. Před odjezdem rozloučil se pplk. Sítek rozhlasem místní obce s občany kyšickými a poděkoval jim za přijetí a pohostinství. Osa pochodu: Kyšice-Rokycany-Beroun-Praha. Jednotka odjela do Prahy na výzvu kpt. Kudrnáče, člena Národního výboru v Praze. Na hranicích Velké Prahy dojel kolonu pplk. Sítek, který tlumočil rozkaz amerického sboru v Plzni, že jednotka musí zůstat v prostoru Plzeň a nesmí přijeti do Prahy. Protože z technických důvodů nebylo možno chybu ihned napraviti, nařídil velitel jednotky ubytování v Praze na jednu noc. Jednotka projela jako první část čs. zahraniční armády Košířemi, Smíchovem, přes most Legií, Národní třídu, Václavské náměstí, Ječnou ulici, Karlovo náměstí, Reslovou ulici a nábřeží zpět do Košíř. Vozidla byla zaparkována na fotbalovém hřišti klubu „Lev Košíře“ Na Cibulce. Mužstvo bylo ubytováno po domech v soukromých bytech. Obyvatelstvo Košíř přijalo jednotku vřele. Mužstvu dáno volno po provedení přípravy na další přesun.

12. květen 1945
V 10.30 hod. odjezd kolony z parkoviště na fotbalovém hřišti po ose pochodu Košíře-Beroun-Rokycany-Plzeň-Horní Bříza…„

Zatímco obyvatelé Košíř příslušníky Kombinovaného oddílu nadšeně vítali a ubytovali je ve svých bytech, sovětské velení za horlivé podpory generálů Bohumila Bočka a Ludvíka Svobody se postaralo, aby se naši vojáci hned druhý den vrátili do amerického pásma. Přestože šlo o událost nabitou symbolikou a vlasteneckou hrdostí, v poválečné historii se na Kombinovaný oddíl rychle zapomnělo – nehodil se do politické linie nově nastupujícího režimu, předzvěstí vývoje událostí mohla být i situace oddílu v Praze. Význam západního odboje posluhovači komunistů začali vymazávat bezprostředně po odeznění posledních výstřelů. Historie oddílu se uzavřela 19. května 1945, kdy se vojáci začlenili do svých původních jednotek do Čech navrátivší se Československé samostatné obrněné brigády. Prahu pak měli možnost navštívit ještě jednou, a to v rámci slavnostní přehlídky brigády, která proběhla 30. května.

Znovuzrození kombinovaného oddílu

Projekt Kombinovaný oddíl 1945 se snaží tento zapomenutý příběh vrátit do veřejného povědomí. „Kombinovaný oddíl je symbolem naděje, touhy po návratu a zároveň připomínkou křehkosti svobody,“ říká Radko Manda, sběratel a duchovní otec projektu. V rámci letošních akcí se uskuteční rekonstrukce příjezdu jednotky do Chebu, dobový vojenský tábor s autentickou technikou v rámci oslav osvobození Chebu, a především pietní akt u pomníčku u bývalé celnice v Pomezí. „V roce 1945 šlo o politické gesto. Dnes jde o gesto historické paměti,“ dodává Manda. Hlavním tahákem letošních vzpomínkových akcí budou tři britské pásové obrněné transportéry Universal Carrier, přesně v takovém počtu, v jakém byly součástí originální jednotky v roce 1945. Doplní je jeepy, motocykly a další vozidla v československém válečném zbarvení a více než dvacítka dobově oděných vojáků. V hojnějším počtu pak bude Československá samostatná obrněná brigáda zastoupena i na Slavnostech svobody v Plzni. Těžištěm projektu je právě kombinace historické věrnosti a důstojné připomínky lidského rozměru návratu. „Naše akce není jen rekonstrukce – je to živý důkaz, že hrdinství a ideály našich zahraničních vojáků a legionářů nejsou zapomenuty,“ uzavírá Manda.

Hlavní program projektu

● Sobota 26. dubna 2025 – Chebský hrad: V rámci oslav osvobození města Chebu bude veřejnosti představen dobový vojenský tábor Kombinovaného oddílu. K vidění budou uniformy, výzbroj i historická technika. V programu je kromě výstavy a komentovaných ukázek také příjezd na náměstí v závěru ukázky osvobození města americkou armádou.
● Neděle 27. dubna 2025 od 10:00 – Pomezí nad Ohří: Pietní vzpomínka u pomníčku Československé zahraniční armády u bývalé celnice. Proběhne rekonstrukce příjezdu Kombinovaného oddílu, slavnostní vztyčení státní vlajky a zpěv československé hymny – přesně tak, jak se událo 1. května 1945. Tímto symbolickým aktem se po osmdesáti letech navrací historická paměť na místo, kde začal návrat československých vojáků do vlasti.

Organizátoři a podpora

Za realizací projektu stojí vojensko-historické uskupení Benešovi muži sdružující kluby nadšenců, kteří dlouhodobě připomínají československou zahraniční armádu, a Československá obec legionářská. Jejich dlouhodobým cílem je uchování paměti na československý zahraniční odboj a jeho hrdiny, a to formou historických rekonstrukcí, vzdělávacích programů i veřejných připomínkových akcí. Projekt Kombinovaný oddíl 1945 vzniká s podporou Ministerstva obrany České republiky.

Osobnosti:

● Alois Sítek (1903-1993): Narodil se 11. září 1903 v Orlové, po maturitě na reálce nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích a svůj život zasvětil profesionální vojenské službě. Okupace ho zastihla jako štábního kapitána a velitele roty. Ještě před vypuknutím 2. světové války odešel do exilu. K československé zahraniční jednotce se přihlásil 25. srpna 1939 v polských Bronovich, následně se dostal do Francie a po jejím pádu byl evakuován do Velké Británie, kde prošel řadou kurzů včetně kurzu parašutistů. V březnu 1944 se stal velitelem oddílu kanonů proti útočné vozbě vyzbrojenými vynikajícími sedmnáctiliberními protitankovými kanony. S oddílem se na přelomu srpna a září 1944 vylodil v Normandii a v jeho čele stál po celou dobu obléhání Dunkerque do dubna 1944, kdy byl pověřen velením kombinovaného oddílu. Během války si vysloužil mnohá vyznamenání, mimo jiné Československý válečný kříž, britský Řád za vynikající službu (Distinguished Service Order), byl nositelem francouzských, amerických i sovětských vyznamenání. Po válce sloužil na Ministerstvu národní obrany a vystudoval Vysokou školu válečnou. V roce 1947 se stal jejím profesorem. Po komunistickém převratu jej nadřízení na jaře 1949 odeslali na „zvláštní dovolenou“, což bylo předzvěstí nuceného odchodu z armády. V té době byl Alois Sítek již plukovníkem generálního štábu a vedl katedru výsadkového vojska. Následně se mu však podařilo znovu odejít za hranice. Vrátil se do Velké Británie, kde žil až do své smrti 12. června 1993. Krátce poté, v září 1993, byl jmenován generálmajorem Armády ČR in memoriam.

● Jiří Pujman (1904-1964): Zástupce velitele kombinovaného oddílu se narodil 26. dubna 1904 v Chotěboři. Vystudoval reálné gymnázium a zapsal se na pražskou právnickou fakultu, kterou bohužel pro nedostatek finančních prostředků nedokončil. Prezenční vojenskou službu absolvoval u jezdeckého pluku 8 v Čáslavi, kde prošel i školou pro výchovu záložních důstojníků jezdectva. Jako záložák absolvoval několik vojenských cvičení a v hodnosti kapitána zažil v roce 1938 mobilizaci. V civilu úředník úrazové pojišťovny se zapojil do domácího odboje prakticky ihned po okupaci a byl spoluzakladatelem odbojového časopisu „V boj“, který rovněž redigoval. Po zatčení jeho manželky Marie v červnu 1940 byl odeslán do zahraničí. V Bělehradě podepsal přihlášku do čs. zahraniční armády a přes Turecko odcestoval do Palestiny k čs. vojsku na středním východě, kde postupně působil u výcvikového střediska, následně jako zpravodajský důstojník čs. východní skupiny a předseda redakční rady čs. exilových tiskovin „Zpravodaj“ a „Čechoslovák v Orientě“, pobočníkem velitele čs. části spojenecké nemocnice v Buselle u Alexandrie. Od 19. července 1942 byl přidělen k čs. lehkému protiletadlovému pluku 200 – Východnímu, jako velitel 5. roty 501. praporu, odkud byl 14. srpna 1942 přemístěn k 502. praporu jako velitel 12. roty a zbrojní důstojník praporu. S čs. lehkým protiletadlovým plukem 200 – Východním se účastnil druhé obrany Tobrúku. Následně se s jednotkou přesunul do Británie, kde v září 1943 převzal velení lehké protiletadlové baterie Československé samostatné obrněné brigády. V této funkci také odjel v srpnu 1944 na frontu do Francie, kde byl 1. listopadu 1944 lehce zraněn nástražnou minou při průzkumu palebných postavení. Jeho protiletadlová baterie se v dubnu 1944 stala jádrem Kombinovaného oddílu a s ní se vrátil do vlasti. Po válce byl povýšen na majora jezdectva v záloze, zemřel 17. května 1964 v Praze. Byl vyznamenán Čs. válečným křížem 1939, čs. medailí Za chrabrost, čs. medailí Za zásluhy I. stupně, čs. pamětní medaile SV-VB a britskými 1939-45 Star, Africa Star, France & Germany Star, Defence Medal, War Medal.

text: br. Miloš Borovička
foto: VÚA-VHA Praha, sbírka ČsOL, sbírka Roty Nazdar

Článek Od Dunkerque do Prahy se nejdříve objevil na ČsOL.

V dubnu 1920 se Orlík společně se štábem 3. střelecké divize přesunul do čínského Mandžuska. Již 8. dubna byl velitel divize podplukovník Lev Prchala v zastávce Mandžuria kontaktován japonským majorem Tokinorim, který přednesl žádost, aby byl Orlík odevzdán do japonských rukou, jak bylo údajně slíbeno generálem Janem Syrovým. (Nic takového Syrový nejspíše neslíbil.) Než stihl Prchala pravdivost informace ověřit, přesunul se Orlík s 12. střeleckým plukem do Chajlaru. Již před příjezdem zde byla situace značně napjatá. Japonská posádka se chovala despoticky a docházelo k pravidelným střetům mezi Japonci, ruskými železničními dělníky a zaměstnanci, ale i místním čínským obyvatelstvem. Když Rusové protestovali, byla řada dělníků zatčena. Orlík do města dorazil právě 9. dubna, když se místní Rusové obrátili na Čechoslováky o pomoc. Plnomocník československé vlády při velitelství našeho vojska na Sibiři dr. Josef Blahož další den stanul v čele dohodové skupiny, která se snažila s Japonci vyjednávat. Bezvýsledně, načež Rusové přešli do otevřené stávky.

Vše definitivně vyvrcholilo 11. dubna 1920. Do města přijel vlak čínských vojáků, Čechoslováci i Číňané se na nádraží začali družit. Došlo i k vzájemnému koncertu kapel. V tuto chvíli Japonci vyhnali zajaté dělníky z těplušky (ubytovacího vagónu), ve které byli vězněni, a ostentativně je vedli přes nádraží obklopeni zuřícím davem dalších ruských dělníků. Netrvalo to dlouho a z davu proti Japoncům padlo několik výstřelů a údajně byl hozen i granát. Japonci na situaci reagovali střelbou do davu. Číňané neváhali a začali naopak střílet po Japoncích, zatímco legionáři se snažili skrýt. Když ustala palba, měli legionáři dva padlé a šest raněných, i přesto, že se do bitvy nezapojili.

Japonci se rozhodli incidentu využít a v následujících dnech získat Orlík. Dne 13. dubna bylo na rozkaz podplukovníka Prchaly svoláno další jednání představitelů Dohody o incidentu. Japonci však trvali na tom, že jednání mají být přítomni pouze zástupci účastnících se vojsk. Americký a francouzský důstojník tak nebyli vpuštěni. Japonci se snažili veškerou vinu shodit na legionáře a v obvinění dokonce zaznělo, že i kanony Orlíku měly údajně střílet po Japoncích. Hádku nakonec přerušil čínský představitel, jenž navrhl, aby byl celý incident uzavřen dohodou: Čechoslováci se měli co nejrychleji přesunout na východ, aby mohli být evakuováni. Na tom se všichni účastníci jednání víceméně shodli a naoko smíření se rozešli. Legionáři již od předešlého dne drželi pohotovost a rozhodli se ji zatím neukončovat.

Dne 14. dubna pak začali japonští vojáci obkličovat nádraží, rozmisťovat děla a kulomety. Nakonec byli z nádražní stanice vyhnáni českoslovenští důstojníci a telegrafisté. K legionářským vlakům se dostavili dva čínští důstojníci a předali Čechoslovákům japonské ultimátum. Legionáři mají jednu hodinu na odevzdání Orlíku, zbraní a granátů. Došlo k jednání, po kterém již Japonci požadovali jen Orlík, granáty a písemnou omluvu za to, že legionáři vyvolali „protijaponské povstání“. Čechoslovákům se nakonec podařilo docílit kompromisu – odpovědnost za incident nebyla svržena na ně, ale Orlík byl nakonec odevzdán do japonských rukou. Vojenští velitelé a političtí představitelé ale okamžitě vznesli protest proti japonskému jednání a po nátlaku Dohody byl Orlík 15. května 1920 v Charbinu předán zpět do rukou legionářů. Jen pár dní na to dorazil vlak do Vladivostoku a jeho posádka odjela 24. května do vlasti.

Co se s obrněncem dělo následně je dodnes zahalené mlhou tajemna. Dle historika Stevena Zalogy, byl vlak předán do rukou bělogvardějců, kteří s ním po konci občanské války v Rusku přejeli do Mandžuska, kde dále fungovali v řadách Fengtingské kliky, než byl v roce 1931 získán Japonci. Jaké byly další osudy legendárního vlaku zatím bohužel nevíme.

text: br. Lukáš Janda

Článek Spor o Orlík se nejdříve objevil na ČsOL.

Takto probíhaly boje o město Mariinsk, kde československým dobrovolcům velel kapitán Eduard Kadlec, jedna z nejpozoruhodnějších osobností našich legií. V neděli uplynulo 145 let od jeho narození.

Eduard Kadlec se narodil 16. března 1880 v Ústí nad Labem. Po absolvování civilních škol nastoupil roku 1900 na Kadetní školu dělostřelectva ve Vídni, kterou o čtyři roky později dokončil a následně ve Vídni sloužil u 1. dělostřeleckého pluku. Kvůli konfliktu s nadřízenými byl převelen do druhořadé posádky na Balkán. V roce 1908 odešel do výslužby. Jeho dobrodružná povaha i bod, ve kterém jeho kariéra rakousko-uherské armádě zamrzla, jej lákaly jinam.

Stal se koloniálním důstojníkem v Belgickém Kongu. Toto působení mu také později mezi našimi dobrovolci v Rusku zajistilo přiléhavou přezdívku – „Kongo“. V Africe sloužil pět let a možná byl v belgické armádě zůstal, kdyby jej během dovolené v Čechách v létě 1914 shodou okolností nezastihla zpráva o mobilizaci rakousko-uherské armády a rozpoutání války. Znovu tedy narukoval do rakousko-uherské armády.

Coby dělostřelecký důstojník sloužil v pevnosti Přemyšl od počátku války až do jejího pádu v březnu 1915. Společně s ostatními obránci pevnosti byl zajat Rusy, ale již v červnu 1916 si Eduard Kadlec podal přihlášku do československé legie, kam byl v červenci 1917 přijat. Záhy se stal velitelem III. praporu nově utvořeného 7. střeleckého pluku „Tatranského“. Vyznamenal se zejména během bitvy u Bachmače, kde byl i těžce raněn. S vypuknutím bojů proti bolševikům se stal velitelem druhé poloviny tzv. sibiřské skupiny, následně stanul i v čele Velitelství Dálného východu. Tato pozice ale vyžadovala spíše úředníka nežli válečníka, a to se mu nezamlouvalo. Od listopadu 1918 tak stál v čele formující se rumunské legie. S několika tisíci Rumuny pak tvořil poslední voj za československými jednotkami stahujícími se z magistrály a dařilo se mu odrážet dotírajícími bolševiky.
Společně s Rumuny se na přelomu jara a léta 1920 přeplavil lodí Trás-os-Montes z ruského Vladivostoku do italského Terstu, a pokračoval vlakem do Rumunska, a až následně odjel do Československé republiky.

Dalších jedenáct let sloužil jako velitel 10. divize v Banské Bystrici, následně velel 7. divizi a poté i IV. sboru v Olomouci. Poslední dva roky své vojenské kariéry strávil na pozici velitele Zemského vojenského velitelství v Brně, kde dosáhl hodnosti armádního generála. Bohužel, ani v armádě své svobodné vlasti se mu nevyhnuli konflikty s dalšími důstojníky. Bylo v něm více z rakousko-uherské vojenské školy, než legionářského bratrství, což nedělalo dobře mezi mnohými dalšími generály. Další konflikty vedly k jeho vlastní žádosti o penzionování v roce 1937.

Během druhé světové války byl plně pod dohledem gestapa, jeho odbojová činnost tak byla prakticky nulová. Po válce se opět hlásil do armády, ale nebyl přijat. Po únoru 1948 byl degradován na vojína a následně vystěhován ze své vily v Brně. Dožil v chudobě a zapomnění. Zemřel 19. srpna 1961 v Brně.

text: br. Lukáš Janda
foto: VÚA-VHA Praha

Článek 145 let od narození Eduarda Kadlece alias „Konga“ se nejdříve objevil na ČsOL.

První vojačka československé armády

Dne 25. ledna 1918 bylo vydáno Národní radou československou prohlášení československého vojska na Rusi za část autonomní československé armády ve Francii. Do té doby čs. vojsku na Rusi poskytovala týlové zabezpečení ruská armáda. S přípravou k přemístění vojska na západní frontu vyvstala potřeba prozatímních skladišť a pomocných útvarů. Nutnou se stala také potřeba žen pro různé práce. V prvé řadě šlo milosrdné sestry. Z nich prvé byly dočasně přiděleny od Ruského červeného kříže již koncem roku 1917. První milosrdnou sestrou, přijatou do služeb čs. armádního sboru 22. dubna 1918 byla bývalá ruská milosrdná sestra Marie Treťjaková, rodem Češka, domovsky příslušná do Chrudimi. Treťjakovou následovaly v dalších měsících a letech desítky žen – mezi nimi i manželky nebo snoubenky čs. důstojníků a vojáků. I ony byly přijaty a zařazeny nejčastěji jako milosrdné sestry (úhrnem přes 200 žen), ale také jako zubní lékařky, ošetřovatelky (sanitářky), dozorkyně prádla, lékařky, ekonomky nebo bibliotekářky. Ženy se zásadně nepřijímaly ani nepřidělovaly k bojovým „vojenským částem“, tj. plukům, rotám ani k jiným samostatným oddílům.

Jedinou výjimkou se stala první „vojačka“ čs. armády, „střelec Věra Gatti“. Dnes jsou její jméno, tvář i osud téměř zapomenuty. Věru Gatti nenalezneme ani v současné odborné literatuře, která ji zcela neprávem opomíná. Připomeňme si ji proto právě na Mezinárodní den žen.

Věra Josifovna Gatti se narodila 12. srpna 1896 v Nižném Novgorodu. Otec Josif Andželovič Gatti (původem Ital) s matkou Marfou Vasiljevnou žili ve městě Počinki. Věra měla dva sourozence, bratra Vjačeslava Josifoviče a sestru Elenu Josifovnu.

Věra absolvovala dívčí gymnázium v Nižném Novgorodu a následně v Kazani nastoupila studium historicko-filosofické fakultu kazaňské univerzity. Zde ji také zastihl válečný konflikt. Absolvovala tříměsíční kurs milosrdných sester při škole MUDr. Ročinského v Moskvě a roku 1917 působila jako ošetřovatelka v epidemickém oddělení vojenské nemocnice v Jekatěrinoslavi (dnes Dnipro), později v Zemské nemocnici v Kazani.

A právě u Kazaně se na konci srpna roku 1918 její osud protnul s československou armádou. Při obranných bojích u Vorobjevky se poprvé ocitla u 10. roty 1. střeleckého pluku „Jana Husi“ ve skupině čtyř zdravotníků (medik a tři ošetřovatelky). Velitel roty prap. Karel Teringl z jejich přítomnosti nebyl příliš nadšen. Považoval je spíše za přítěž. A tak, když druhého dne medik přišel a žádal nepříliš zdvořile o přilepšení stravy, vykázal „sanitní oddělení“ od roty. A tehdy se poprvé u velitele roty objevila Věra Gatti. Jejich rozhovor uvádí Teringl takto: „Pane veliteli, snažně vás prosím, chtěla bych zůstat u vaší roty, třeba sama.“ „To není možné. K tomu nejsem oprávněn.“ „Pane veliteli, proboha vás prosím, nechte mne u vás! Chci sloužit u Čechů, je to můj sen. Tolik krásného jsem o nich slyšela… Budu jíst knedlíky…“ Nicméně Karel Teringl ji tehdy odmítl, že k tomu není oprávněn a Věra odešla.

Za ústupu dne 5. září 1918, v poslední bitvě u Vorobjevky se však Věra Gatti objevila znovu – za řadami ustupujících vojáků. V nepřátelské palbě nesla sama na zádech raněného vojáka a jeho pušku. Shodou okolností ji při tom hrdinském činu pozoroval dalekohledem i Karel Teringl a další muži 10. roty, od které jí další přispěchal na pomoc. Na poslední chvíli se pak před obklíčením všem podařilo i se štěstím ustoupit před útočícími bolševiky.

Když se čs. vojsko odpoutalo z bojiště u Kazaně a evakuovalo po Volze lodním transportem, jela s ním i Věra Gatti. Tentokrát se za ní šli k veliteli roty přimluvit přímo samotní vojáci, aby jí „přijal do roty“. Karel Teringl tyto okamžiky popsal: „No, to přece není tak jednoduché, přijímat do roty cizího člověka a ještě k tomu ženskou! Kdo to jakživ viděl? A pak k tomu nemám práva.“ Tentokrát ho však vojáci uprosili a tak ji přijal, ale „jen na dobu ústupu“ s tím, že to musí oznámit veliteli pluku.

Tři dny poté se dostavil ke shromážděným rotám také plk. Josef Jiří Švec. Věra Gatti byla zařazena u 3. čety a stála obvykle ve druhé řadě, aby nebyla příliš nápadná. Tentokrát však Švec nečekaně přijel odzadu. Velitel roty proto musel dát ihned povel čelem vzad a podal Švecovi raport. Švec ho vyslechl a chystal se jako vždy pozdravit rotu slovy: „Nazdar, bratři!“ Po slově „nazdar“ se náhle zarazil, když spatřil uprostřed roty salutující dívku s červeným křížem na rukávě, ale neztratil duchapřítomnost a jakoby nic k tomu „nazdar“ dodal: „sestro a bratři!“ Když se poté Švec dozvěděl, jakým způsobem se Věra ocitla mezi vojáky, neměl nic proti tomu aby zůstala.

Plukovním rozkazem č. 1479 byla Věra Gatti dnem 5. září 1918 přijata (zapsána do seznamu přidělených) ke službě u 1. střeleckého pluku v nejnižší hodnosti čs. vojska – střelce (dnes bychom tuto hodnost mohli poněkud nepřesně označit jako vojín), tj. se všemi povinnostmi i právy. Tímto rozkazem se také ve výsledku stala první československou „vojačkou“, navíc u bojového útvaru. Proto také byla oprávněna nosit vojenský stejnokroj který jí ušil rotní krejčí z erárního materiálu.

Dle Karla Teringla měla Věra potíže s českým jazykem. Od vojáků se naučila vojenské hantýrce, která „se v ústech vzdělané a jemné dívky často podivně vyjímala„. I nadále zůstala v kmenovém počtu 10. roty, přidělena však byla jako milosrdná sestra na ošetřovnu III. praporu. Zúčastnila se pak bojů na nikolajevské a belebejské frontě. Ošetřovala raněné i v první linii. Tím si získala oblibu a úctu vojáků. Za bojů na magistrále pak působila obětavě ve zvláštním vagónu, určeném za praporní ošetřovnu. Legionáři ji milovali jako sestru, „její zjev šířil kolem sebe uprostřed krvavých bojů ovzduší milosrdenství a všelidské lásky„. Také velitel pluku Věře „za hrdinnou sanitní pomoc raněným v bojích a horlivou a úspěšnou činnost v ošetřovně 3. praporu“ vyslovil dne 27. července 1919 rozkazem č. 1562 pochvalu.

Přijetí Věry Gatti do služby plk. Švecem bylo z hlediska pravomocí v hierarchii vojenské správy i s ohledem na platný právní řád závadné. Velitel pluku neměl právo ji přijmout. Stalo se tak jen pro její odvahu a pomoc raněným. Od května roku 1919 proto vedlo velitelství pluku s nadřízeným zdravotním náčelníkem čs. vojska korespondenci, jak vše správně řešit.

Tentokrát však prokázaly shovívavost i nadřízené orgány a Věra byla přijata do služby v čs. armádě náčelníkem zdravotního odboru 12. srpna 1919 s platností od 1. července 1919. Gatti tímto aktem pozbyla hodnosti střelce a coby milosrdná sestra byla přidělena od 1. střeleckého pluku do Československé nemocnice č. 3 v Krasnojarsku. Zde působila pět měsíců na infekčním oddělení. To se však již blížila doba návratu legionářů do Československa. Věra Gatti, přestože byla vyzvána aby odcestovala také, rozhodla se zůstat a dnem 21. prosince 1919 vystoupila na vlastní žádost ze služeb čs. vojska.

Po propuštění z čs. armády se její stopa téměř vytratila. I mezi vojáky kolovaly různé zvěsti, mezi nimi i ta nejhorší podle které se přihlásila do ruské nemocnice, kde podlehla tyfové nákaze. Ani po návratu vojska do Československa Věra pravděpodobně nikomu ze svých spolubojovníků nenapsala, a tak se o jejích dalších osudech nic nevědělo. Přesto však na ní vojáci nezapomněli a téměř po celé období první republiky bývá mnohdy zmiňována v legionářském tisku a vzpomínkách.

Dnes s odstupem více sta let se o Věře Gatti podařilo nalézt více zpráv. Roku 1922 porodila jediného syna, Slavu. Poté se rozhodla ke studiu na Kyjevské univerzitě, kde v roce 1926 absolvovala postgraduální studium a následně učila historii. Roku 1938 byla v kyjevské Engelsově ulici (dnes Luteránské), č. p. 25 založena střední „Škola č. 78“, ve které se Gatti stala ředitelkou.

Po napadení Sovětského svazu Německem a jeho spojenci se Věra rozhodla, podobně jako za Světové války, pomoci své vlasti. Když se ke Kyjevu přiblížila fronta, přihlásila se znovu dobrovolně a jako zdravotní sestra pracovala ve vojenské nemocnici. Ta byla v září 1941 obklíčena a s personálem zajata v prostoru Brovary. Věře se podařilo utéci a vrátit se do již okupovaného Kyjeva, kde se zapojila do odbojové skupiny. V období hromadného zatýkání byla nucena odejít do Tomašivky, jihozápadně od Kyjeva. Zde se jí podařilo vytvořit odbojovou buňku a navázat spolupráci s dalšími. Později však byla profesorem Petrem Buykem varována, že se o ní zajímá Gestapo a fastivská policie a shromažďují data o její práci před válkou. Proto bylo rozhodnuto, že se Věra na čas přestěhuje. Odešla do Černihivské oblasti s nadějí, že zde nalezne a naváže kontakty s místními partyzány. Měla štěstí a nalezla v prostoru Černihiv partyzánský oddíl Kirov z formace Černihiv Popudrenko. Také v tomto oddíle pracovala jako zdravotní sestra a to až do 30. června 1943 kdy zemřela při jednom z bojů. Syn Slava Gatti, jako důstojník dělostřelectva padl již 30. září 1942 u Sinyavina. Okupovaný Kyjev byl osvobozen počátkem listopadu 1943 a to za významného přispění 1. čs. samostatné brigády v SSSR. I v jejích řadách stály ženy, které tak, aniž by to tušily, navazovaly na hrdinství Věry Gatti.

Věra Gatti v literatuře a tisku

Desátá rota pod Kazaní

Kniha, vydaná roku 1935 navazuje a doplňuje stejnojmennou práci, vydanou na pokračování v periodiku Vojenský svět v roce 1933. Autor Karel Teringl působil u Kazaně jako velitel 10. roty 1. čs. střeleckého pluku. Právě u něho se Gatti přihlásila a prošla pod jeho velením s rotou velkou částí své služby v hodnosti střelce. Karel Teringl popisuje podrobně a zároveň poutavě nejen její osud, ale také (a to především) boje a události, kterým byl sám přítomen. Čtivé dílo doplňují grafiky neméně známého legionářského výtvarníky Oty Matouška. Knihu lze celou nalézt online zde: https://www.digitalniknihovna.cz/dsmo/view/uuid:5aad9939-7e56-4d1b-8d9b-412d1e4d5c8a?page=uuid:0992c169-ef9c-11e9-a17e-005056b73ae5

Sestra Věra

Kniha Arnošta Cechmajstra z roku 1935 popisuje románovým stylem příběh Věry Gatti. Autor, sám příslušník čs. vojska na Rusi, vycházel ze skutečných událostí, přesto je zde patrná smyšlená idea příběhu. Vyprávění doplňuji kresby dalšího legionářského výtvarníka, malíře Jaroslava Malého.

Tisk

Zmínky o Věře Gatti nalezneme ponejvíce v prvorepublikovém, tematicky příbuzném tisku: Československý legionář, Naše revoluce, Naše vojsko, Legionářská stráž. Pro zájemce o působení žen v čs. armádě za Světové války si pak dovolím upozornit zvláště na velmi podrobný seriál článků „Ženy ve službách čs. vojska na Rusi“ od mjr. Vojtěcha Práška, které vydal Československý legionář roku 1932.

Zajímavost

Postavou i osudem Věry Gatti se také volně inspirovali vývojáři počítačové hry Last Train Home, na které spolupracovala Československá obec legionářská. I díky jejich iniciativě se proto na Věru nezapomíná.

Autor děkuje za pomoc Štěpánu Frankovi, Michalu Rakovi, Petru Tolarovi

autor: Martin Říha (Památník odboje Žamberk)

Článek Střelec Věra Gatti se nejdříve objevil na ČsOL.