Československá obec legionářská a její členové v exilu

Komunistický převrat v Československu v únoru 1948 přiměl řadu účastníků prvního i druhého odboje k opětovnému odchodu za hranice. Nutnost organizovat exilové důstojníky a vojáky vedl jednoho z nich, armádního generála Aloise Lišku, na počátku roku 1949 k přípravám na ustavení exilové ČsOL.

První valná hromada se konala 21. května 1949 v St. Saviour’s Church Hall, v ulici Warwick v západním Londýně. Valná hromada zvolila generála Lišku předsedou, schválila stanovy a přijala deklaraci, podle které se ČsOL v exilu zřizovala na dobu, po kterou v Československu nebude moci svobodně vykonávat svou činnost v duchu svého programu. Účelem spolku stanovila boj za obnovení jednotné, svobodné, demokratické a sociálně spravedlivé Československé republiky v předmnichovských hranicích a prohlásila neslučitelnost československé státní myšlenky jak „s teorií komunistickou, tak i fašistickou a nacistickou.“

Vedení exilové ČsOL od počátku očekávalo válečný konflikt mezi Východem a Západem s přímou účastí členů. Trvalo dalších deset let, než si většina z nich přiznala, že jejich naděje na brzký návrat do vlasti postrádaly reálné základy.

Navzdory pokračující studené válce vyvíjela ČsOL v exilu činnost na podporu uprchlíků z Československa, spolupracovala s řadou organizací včetně Rádia Svobodná Evropa, udržovala kontakt s perzekuovanými příslušníky odboje a veřejně se vymezovala vůči dění ve vlasti, jako při protestech proti okupaci v roce 1968.

Po celém světě, všude tam, kde se usadili českoslovenští exulanti, vznikaly jednoty exilové ČsOL, které v koordinaci s centrálním vedením v Londýně vyvíjely rozsáhlou činnost, jež se však začala v průběhu 80. let 20. století postupně omezovat vzhledem k vysokému věku a přirozenému úbytku členů.