Zemřela ses. Halina Holbová, veteránka z východní fronty

S těžkým srdcem jsme přijali zprávu o úmrtí válečné veteránky sestra nadrotmistryně ve výslužbě Haliny Holbové, rozené Šimanovské, která nás opustila ve středu 11. února 2026. Bývalá příslušnice československé zahraniční armády na východní frontě druhé světové války, účastnice osvobozovacích bojů a manželka politického vězně Antonína Holby zemřela věku 102 let byla členkou Jednoty Československé obce legionářské Brno 1.
Čest její památce, poděkování za její službu a práci, a upřímnou soustrast její rodině.

Narodila 12. prosince 1923 se jako Halina Szymanowska, počeštěně Šimanovská, v Rovně na Volyni do rodiny volyňské Češky Libuše Červené-Szymanowské a polského důstojníka Miecisława Szymanowského. Později žila rodina v polském městě Puławy. V roce 1939 se Halinin otec zapojil do obrany vlasti, po pádu Polska odešel do exilu a jako příslušník polské zahraniční armády ve Spojeném království zemřel v Anglii na následky zranění. Halinina rodina se přestěhovala do Rovna na Volyni, kam na jaře 1944 dorazily jednotky sovětské Rudé armády. Dvacetiletá Halina se i se svou matkou a bratrem Leonem dobrovolně přihlásili do řad československé zahraniční armády na východní frontě. Stali se příslušníky 1. československého armádního sboru v SSSR, oběma ženám byly díky dobré znalosti několika jazyků svěřeny administrativní úkoly. Matka Libuše se stala tlumočnicí generála Jana Kratochvíla, dcera Halina se stala písařkou a typografkou. Na prvním místě však byla vojákem – prošla tedy standardním armádním výcvikem, včetně střeleckého. V době karpatsko-dukelské operace byla převelena k oddělení evidence ztrát, kde zapisovala zabité, raněné a nezvěstné vojáky. Na evidenci válečných ztrát pracovala i po válce na generálním štábu v Praze, než ke konci roku 1946 demobilizovala. V československém hlavním městě si našla manžela, veterána ze západní fronty štábního kapitána Antonína Holbu, který se však coby „zápaďák“ stal po únoru 1948 nepohodlným komunistickému režimu. Byl vyhozen z armády, zatčen a následně mučen v tzv. Domečku na Hradčanech. Ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen k vězení na Pankráci a v Opavě. Halina Holbová se musela i se dvěma malými dětmi vystěhovat z Prahy do Letovic a žít z milodarů. Věznění a trýznění se na zdravotním stavu jejího manžela podepsalo, nedlouho po propuštění zemřel v roce 1953. Sama Halina pracovala v brněnském podniku Tesla. Zemřela 11. února 2026 ve věku 102 let.

Život na frontě znamenal neustálé ohrožení. Do vzpomínek Haliny Holbové se nejvíce zapsaly všudypřítomné německé miny, které byly mnohdy maskovány ve staveních v osvobozených obcích. Po dlouhých letech to sama shrnula slovy: „Náš život visel po celou dobu jen na vlásku a nikdy jsme nevěděli, kdy poletíme k andělíčkům.„