135 let od narození Vojtěcha „Borise Hrozného“ Luži

„Části kap. Luži, nastupující od východu, vystoupily v bojovém pořádku, rozehnaly silnou polní stráž protivníka a za boje dostihly svým levým křídlem východní části Abdulina. Nepřítel počal kvapně ves vyklízeti. Na levém křídle nastupující 6. rota 11. pluku však pod bočným úderem protivníka zakolísala a začala ustupovati. Kap. Luža posunul na ohrožené místo 8. rotu 2. pluku, která útokem zmocnila se východních okrajů vsi Abdulina, později společně s 6. rotou 11. pluku vyčistila nádraží i ves Abdulino od nepřítele.“ Takto je v plukovní kronice 2. pluku čs. vojska na Rusi popsáno jedno z mnoha bojových nasazení armádního generála in memoriam Vojtěcha Borise Luži. Od jeho narození si dnes připomínáme 135 let.

Budoucí generál se narodil v Uherském brodě 26. března 1891, absolvoval místní reálku a začal studovat elektrotechniku na VUT v Brně.

Již od útlého věku se Vojtěch stal sokolem a s trochou nadsázky jej můžeme označit za „nejnamakanějšího“ generála. Ostatně posuďte sami, v roce 1912 se stává na sletu Luža přeborníkem ve zdvihu jednoruční činky nad hlavu, kdy dokázal 50kg činku zvednout třicetkrát! Bratři z legií zase vzpomínali, jak dělal za velkého mrazu, do pasu nahý, dřepy s pražcem na ramenou. Dokonce i jeho přechovávatelé z dob druhé světové války vzpomínají, že i více jak 50 letý generál i v ilegalitě stále cvičil.

Studia nedokončil kvůli vypuknutí války. Jako roční dobrovolník nastupuje k pěšímu pluku č. 35 v Plzni. Jako velitel čety odjíždí na podzim na ruskou frontu. Zde je 30. srpna 1915 zajat. V dubnu 1916 se hlásí do legií, ale kvůli problému s nabíráním nových členů využije možnosti a vstupuje jako mnozí další do 1. srbské dobrovolnické divize. U té se skvěle osvědčil, v lednu 1917 byl přeložen na vlastní žádost do našeho 2. pluku „Jiřího z Poděbrad“ jako praporčík. Jakožto velitel kulometné roty tohoto pluku bojoval i v památné bitvě u Zborova. Zažije ústup z Ukrajiny i následné vystoupení k bolševikům. Během něj jednak přestupuje k pravoslaví a přijímá jméno Boris, rovněž ale získává svou přezdívku „Boris Hrozný“. Vojtěch byl značně cholerické povahy, navíc byl velmi náročný a přísný nejen k sobě, ale i ke svým mužům, když k tomu přidáme i jeho značnou agresivitu v boji, vynikající smysl pro manévrový boj, přezdívku určitě jednoduše pochopíme.

Do vlasti se vrací společně s 19. transportem na lodi Madawaska, na které pluly části 2. a 3. pluku, zastával funkci zástupce velitele transportu, kterým byl Matěj Němec, velitel 3. pluku. Při „přistání“ v Českých Budějovicích ale legionáře čekala ledová sprcha, nikdo je prakticky nepřivítal. Původní zklamání ale brzy přejde, když vojáky v Plané nad Lužnicí přivítá sám prezident Masaryk.

Brzy po návratu se ožení a pokračuje dále ve své vojenské kariéře, mezi lety 1922 a 23 vystuduje Vysokou školu válečnou v Praze, kde skončil jako první z ročníku. Pracoval na hlavním štábu, navrhne i úpravu nástupového plánu proti případné agresi z Maďarska, kde se jasně projevila jeho vysoce agresivní strategie. Na tři roky se dokonce stane velitelem Vysoké školy válečné, ale zde se moc neosvědčil. Jeho prchlivá povaha se s kariérou pedagoga moc neslučovala. Po jejím ukončení v roce 1935 nejdříve slouží jako velitel V. sboru v Trenčíně a poté IV. v Olomouci. Na přání prezidenta Beneše byl jmenován zemským velitelem v Brně. Po mobilizaci v září 1938 velel 2. armádě, která měla bránit sever Moravy a Slezska.

Dlouhodobě kritizoval příliš defenzivně založenou strategii naší armády, naopak prosazoval manévrový styl války, který představili de Gaulle nebo Guderian.

Po okupaci se nezapojil do Obrany národa, jelikož predikoval její brzké rozbití. Naopak začal kolem sebe konstruovat menší odbojovou síť. Až v roce 1944 se stane jedním z čelních představitelů v organizaci Rada tří. Dle rozkazů z Londýna měl být právě Luža po vypuknutí povstání proti Němcům jeho hlavním velitelem.

K tomu ale nikdy nedošlo. Po vylodění spojenců v Normandii se Luža přesune do Říčan u Prahy, aby byl připraven zaujmout své místo velitele. Brzy na to ale dojde k rozbití odbojové sítě a masivnímu zatýkání gestapa v Praze a jejím okolí. Z toho důvodu se Luža i jeho pobočník Josef Koreš rozhodnou přesunout zpět na Vysočinu, do bezpečí. Po mnoha dnech dlouhých pochodů nakonec 2. října 1944 došli do malé vesnice Hřiště u Přibyslavi, kde opakovaně žádali místní o pomoc. Nakonec se rozhodnou silný déšť přečkat v místním hostinci. Bohužel, starosta Jaroslav Honza jejich přítomnost oznámí četnickému strážmistrovi Navrátilovi. Přespříliš horlivý četník se rozhodne, že muže nezkontroluje sám, ale přivolá si posilu dvou dalších četníků v čele se  svým velitelem Bohuslavem Mečířem. Četníci do hostince vtrhnou s připravenými zbraněmi a křikem: „Ruce vzhůru!“. Luža i Koreš, pokud následně nechtějí padnout do německých rukou, nemůžou reagovat jinak, než zbraněmi. Dochází k přestřelce ve které generál Luža umírá na místě. Josef Koreš je těžce zraněn a po útěku spáchá sebevraždu v nedaleké louce. Společně s generály Pavlíkem a Mejstříkem se Luža stává jedním ze tří generálů, kteří za války zemřeli se zbraní v ruce.

Smrt obou důstojníků ale nese následky. Přibyslavská stanice měla již delší dobu nelichotivou pověst pro přespříliš velkou horlivost místních četníků, místy hraničící až s kolaborací. Odbojáři se tak rozhodnou generála pomstít a z četníků udělat odstrašující příklad. Komando přepadne stanici 26. října, jeho členem je i generálův syn Radomír. Ve sklepě domu jsou nakonec zastřeleni čtyři z pěti přítomných četníků. Jeden z nich odvetu odbojářů přežil.

text: br. Lukáš Janda
foto: Nadace bratří Lužů, VÚA-VHA Praha