Před 75 lety zemřel Sergěj Nikolajevič Vojcechovský

„Procházeje se okolo vlaku II. praporu, viděl jsem, jak vojáci čistí pilně pušky. Bylo vidět, že jsou pobouřeni. Viděl jsem, že udržet tyto vojáky moho pluku není v mé moci.
Číše trpělivosti byla přeplněna po zprávě, že z deputace 6. pluku uvěznili důstojníka a několik vojáků. Zpráva tato přišla v té chvíli, kdy u mne byl št. kapitán Ulrich. Varoval jsem jej před vystoupením.
U vlaku již mě očekávali všichni důstojníci, důstojničtí zástupci, podůstojníci a velitelé vagonů celého pluku, kterým jsem chtěl říci vše, co bylo v mé moci, abych je udržel v rukou.
Po zprávě o zatčení deputace št. kapitán Urlich vyskočil a prohlásil, že 6. pluk vystoupí.
Kostky byl vrženy.
A já jsem musel pomoci za každou cenu.”

Takto vzpomínal na osudový čeljabinský incident a začátek povstání našich legií Sergěj Nikolajevič Vojcechovský, důstojník ruské armády a následně i armádní generál československé armády. Od jehož úmrtí dnes uplynulo 75 let.

Sergěj se narodil 28. října 1883 do šlechtické rodiny ve městě Vitebsk, v dnešním Bělorusku. Jako šlechtický syn měl v tehdejší době prakticky jedinou možnost kariéry, a to důstojnickou. Vystudoval reálku, následovalo Konstantinovské dělostřelecké učiliště a nakonec vojenská akademie v Petrohradě.

Po vypuknutí války sloužil u několika jednotek, než byl v srpnu 1917, po bitvě u Zborova, přeložen na post náčelníka štábu Československé střelecké divize. S československými dobrovolci se rychle sžil. Naučil se česky, na rozdíl od jiných Rusů se mu líbily lehce neortodoxní poměry, které v našem vojsku panovaly. Od ledna 1918 fungoval jako velitel 3. pluku. S ním prožil evakuaci z Ukrajiny a v květnu 1918 se jeho jednotka zastavila v Čeljabinsku. Tam byla svědkem událostí, které nakonec vedly k vystoupení proti bolševikům. Stal se velitelem tzv. Čeljabinské skupiny. Zůstal u legií až do konce roku, teprve tehdy se přesunul do řad Kolčakovy armády.

Zajímavou epizodou v jeho životě se v té době stal 20. listopad 1919. Vojcechovského armáda byla obklíčena bolševiky a jen s nejvyšším nasazením se dokázala probít a ustoupit. Generál Grivin, který se svými jednotkami bránil Vojcechovského týl, se totiž bez rozkazu a boje stáhl a ani Vojcechovského nevyrozuměl. Teprve 20. listopadu 1919 Vojcechovský Grivina v jeho ústupu dostihl ve vesnici Ust – Tarka. Tam Grivina obvinil ze zrady a nedovoleného opuštění fronty, odsoudil jej k smrti, načež jej sám osobně zastřelil.

Po smrti generála Kappela, kterému dělal zástupce, se Vojcechovský ujal velení jeho armády se kterou dobyl Irkutsk na podzim 1919, už ale nezachránil admirála Kolčaka, kterého bolševici popravili. V roce 1920 byl vyslán na „expedici“ na Krym za tamními bělogvardějci vedenými generálem Wrangelem. Přijel ale pozdě. Vojsko už bylo v zoufalé situaci a jedinou možností byla evakuace. Společně s Wrangelem tak řídil přesun desítek tisíc vojáků a jejich rodin z Krymu do Istanbulu. Brzy na to dostal pozvání do Československa, kde mu bylo nabídnuto místo v armádě, které přijal. Armáda tak získala jednoho ze svých nejschopnějších a nejzkušenějších velitelů vůbec.

Prošel si několika vysokými funkcemi, zmiňme zemského velitele v Brně a nakonec v Praze, kde jej také zastihla mobilizace v září 1938. Vojcechovský velel 1. armádě, která měla střežit celou západní hranici našeho státu. Z těchto dní jsou již známé jeho citáty jako: „O hranice se nejedná, hranice se brání!“ Případně jeho rozkaz, který vyslal podřízeným jednotkám: „Bylo-li by někde z německé strany útočeno – NAPRÁSKAT!„

Když dojde k Mnichovské dohodě, utvoří společně s generály Lužou a Prchalou ústřední trojici velitelů, která prosazovala vojenský převrat ke svržení prezidenta, vlády a nastolení nové, která by dala armádě rozkaz se bránit. K tomu nakonec nedošlo.

Po okupaci státu se stal jedním ze zakladatelů odbojové organizace Obrana národa. Bohužel, jeho osobnost byla až příliš známá, byl tak pod bedlivým dozorem gestapa a jeho účast v odboji tak byla spíše pasivní, kdy například finančně podporoval jeho fungování. Během války mu také byla z německé strany nabídnuta možnost stanout v čele Ruské osvobozenecké armády, tuto možnost ale odmítl.

Po vypuknutí Pražského povstání byl 6. května 1945 zatčen příslušníky revolučních gard. Do situace ale zasáhl jeho přítel a zástupce z dob legií, generál Mikuláš Antonín Číla, který si vynutil jeho propuštění. K tomu došlo 12. května. Ještě toho dne byl ale ve svém domě zatčen znovu, tentokrát ale komandem sovětské kontrarozvědky SMĚRŠ. V roce 1945 byly na našem území zatčeny tisíce bývalých ruských občanů, kteří byli následně uneseni do SSSR. Tam většinou čekala krutá smrt v gulazích. Sergěj Vojcechovský je asi nejslavnějším z nich. V září 1945 byl v Moskvě odsouzen k 10 letům v gulagu. Vojcechovský zemřel 7. dubna 1951 v gulagu Ozerlag, oficiálně na „tuberkulózu a sešlost věkem“.

Smutnou okolností je, že v reakci na jeho únos, stejně jako únos tisíců dalších československých občanů, vláda neudělala prakticky nic.

text: br. Lukáš Janda
foto: sbírka ČsOL, VÚA-VHA Praha, Čechoslováci v gulagu