Get Tough! Příprava mužů pro zvláštní operace

Izolace Spojeného království, ve které se Britové ocitly po pádu Francie a evakuaci Britského expedičního sboru v létě 1940, vedla k hledání nových způsobů vedení neregulérního boje proti nacistickému Německu. V té době vznikají legendární útočné jednotky Commandos a zcela nová služba ofenzivního zpravodajství Oddělení pro zvláštní operace (angl. Special Operations Executive, SOE). Je přirozené, že byly do britského válečného úsilí zapojeny i exilové reprezentace okupovaných států, Československo nevyjímaje. Partnerem britského SOE se tak stal II. (zpravodajský) odbor Ministerstva národní obrany londýnské exilové vlády, který vedl předválečný zpravodajec a bývalý legionář plukovník generálního štábu František Moravec.

Součástí plánu na „podpálení Evropy“, jak britský ministerský předseda Winston Churchill parafrázoval rozvratnou činnost na Němci ovládaném kontinentě, byl i program parašutistických výsadků vyškolených agentů.¹ Jejich úkoly byly především organizační, při kterých měli navazovat kontakty a budovat operační skupiny z řad domácích odbojářů, ale také kurýrní pro převoz důležitých poselství a finančních prostředků pro podzemní hnutí, spojovací, sabotážní a v neposlední řadě úkoly teroristické, které sledovaly likvidaci konkrétních nepřátel. Prvořadý zájem měli Britové a jejich spojenci pochopitelně o území okupované Francie. Prvním vzdušným výsadkem na francouzskou pevninu v režii SOE se v polovině března 1941 stala operace SAVANNA s teroristickým posláním, při které byla skupina francouzských agentů-parašutistů vyslána s cílem zabít co největší počet německých pilotů z letiště v Meucon.² O měsíc později, 16. dubna 1941, došlo na druhý pokus k vysazení i prvního československého agenta-parašutisty v rámci operace BENJAMIN. Smyslem kurýrní mise rotného Otmara Riedla bylo ověřit možnosti nového spojení mezi domácím a zahraničním odbojem, které mělo československým zpravodajcům v Londýně pomoci držet krok s nejmodernějším prostředkem neregulérní války. Nikoliv vlastní vinou se Riedlovi nepodařilo splnit zadaný úkol, ale díky svému důvtipu se mu podařilo válku bez komplikací přežít. Přitom o nějaké systematické přípravě pro nasazení v týlu nepřítele nemůže být v případě prvního československého „skokana“ vůbec řeči. Jeho příprava před misí byla shrnuta do nemnoha instruktáží o jeho poslání, teoretických seznámení se základy destrukčních prací, samostudia Morseovy abecedy na hotelovém pokoji a několika cvičených seskoků padákem.³ Až směšně málo v porovnání s tím, jak vypadal program přípravy mužů pro zvláštní operace popisovaným dále.

Vedením československého programu vysílání agentů na okupované území byla na jaře 1941 pověřena Zvláštní skupina D (též Skupina ZÚ) spadající pod 1. oddělení (ofenzivního zpravodajství) Moravcova II. odboru MNO vedené podplukovníkem generálního štábu Emilem Strankmüllerem.⁴ Ve vedení Zvláštní skupiny D se vystřídali štábní kapitán generálního štábu Jaroslav Šustr a major pěchoty Karel Paleček. Vnitřní rozčlenění skupiny bylo na tři sekce: velitelskou, výcvikovou a týlovou.⁵ Velitelská sekce se zabývala nejen nezbytnou agendou a komunikací s nadřízenými místy, ale také výběrem možných adeptů na budoucí agenty-parašutisty. Výcviková sekce byla pověřena přípravou těchto adeptů po fyzické i vědomostní stránce na plnění zvláštních úkolů v týlu nepřítele. Zde byla, zvláště v počátcích, nezbytná úzká spolupráce s britskými specialisty SOE. Týlová sekce zajišťovala nutné materiální zabezpečení výcviku i operačního materiálu pro mise, rovněž v úzké spolupráci s Brity, kteří byli průkopníky ve vývoji speciálního vybavení.⁶

Zmíněný major Paleček, bývalý ruský legionář a pro svou oblíbenost československými agenty-parašutisty přezdívaný „táta Palec“, stál na začátku programu vysílání Čechoslováků do týlu nepřítele. Byl u výběru prvních vojáků, kteří měli projít zvláštní formou výcviku, v československé armádě dosud neznámým. Adepti na agenty-parašutisty byli z řad československých pozemních jednotek ve Spojeném království⁷ vybíráni na základě doporučení svých velitelů. Zprvu se z většiny jednalo o veterány francouzského tažení. Zájem o schopné lidi vyjádřili zpravodajci nejdříve velitelům praporů, kteří pak instruovali nižší stupně velení k vytipování vhodných kandidátů. Důležitými předpoklady byla vedle doporučení nadřízených dobrovolnost, odpovídající národní cítění i mravní profil a věk do 30 let.⁸ Vybíráni byli důstojníci, poddůstojníci i mužstvo. Jmenné seznamy dostával na stůl major Paleček k dalšímu zpracování, přičemž alespoň z počátku prováděl vstupní pohovor osobně.⁹ Při něm, stejně jako při lékařské prohlídce, bylo sledováno chování adeptů. Vybraní vojáci byli konfrontováni s tím, že mohou jako být vysláni do okupované vlasti k plnění zvláštních úkolů. Podstatný byl jejich dobrovolný souhlas. Těžko lze soudit, nakolik si v daný okamžik mohli představit poslání, ke kterému se někteří zavázali. V situaci, kdy byly vyhlídky československých pěšáků na Britských ostrovech omezeny pouze na strážní službu při pobřeží a do omrzení opakující se výcvik, byla jakákoliv nabídnutá možnost k rychlému nasazení do boje s nepřítelem odhodlanými mladými vlastenci vítána. Ve fondech Vojenského historického archivu Praha bychom našli i některé dobrovolné přihlášky důstojníků, kteří se o hledání budoucích agentů-parašutistů dozvěděli a chtěli se za každou cenu zapojit. Tak například štábní kapitán Vilém Sacher, pozdější generálporučík a legenda československé odboje ze západní i východní fronty napsal: „V tomto poslání vidím nejlepší možnost splnění toho, proč jsem za hranice odešel.“¹⁰

Ať již voják na nabídku londýnských zpravodajců kývl anebo ne, byla od něj vyžadována naprostá mlčenlivost o nabídce, které se mu dostalo. Totéž pochopitelně platilo i o výcvikovém programu, od kterého se dobrovolníci přihlásili.

Britské SOE kladlo na předoperační přípravu svých agentů velký důraz. Za tímto účelem vyvinuli odborníci SOE moderní výcvikový a instruktážní program, který byl uzpůsobován potřebám konkrétních misí. Jakkoliv bylo čerpáno z osobních zkušeností navrátivších se operátorů, nemohl zvláštní výcvik připravit na všechny eventuality nebezpečí života v ilegalitě. Pro všechny vojenské zpravodajce se jednalo o zcela nový způsob vedení války, který si museli nejdříve osvojit. Britské SOE bylo v této neregulérní válce nejnápaditější a inspirovalo i kolegy ve Spojených státech amerických.¹¹ Na mentorské vedení Britů byli v počátcích odkázáni i Čechoslováci. Každá exilová reprezentace a její zpravodajská služba měla pochopitelně vlastní představy, cíle a metody. Kupříkladu se Čechoslováci nikdy nevydali cestou vysílání ženských agentek do tajných operací, jako to s úspěchy dělali Britové a Francouzi. Důvod byl prozaický – s ohledem na nepočetnou krajanskou komunitu nebylo možné hledat vhodné adeptky.¹² Výběr osob pro zvláštní úkoly byl čistě v kompetencích československých zpravodajců a jejich britští kolegové do něj nijak nezasahovali.

Samotnou předoperační přípravu agentů SOE, kterou procházeli i českoslovenští vojáci, lze rozdělit na čtyři části: přípravný kurz (angl. Preliminary Course), kurz útočného boje (angl. Assault Course), parašutistický kurz (angl. Para Course) a dokončovací kurz (angl. Finishing Course).

Přípravný kurz začínal již vstupním pohovorem mezi vytipovaným adeptem a zpravodajským důstojníkem. Následovalo ověření osobního hodnocení, které na adepta sepsal jeho nadřízený v rámci doporučení, a lékařská prohlídka. Po úspěšném absolvování přijímacích procedur byl adept vyjmut ze stavu svého vojenského tělesa a podřízen přímo MNO, které pak zajišťovalo jeho stravování a financování po dobu dalšího zvláštního výcviku.¹³

Legendární kurz útočného boje probíhal ve Skotsku. Řídce osídlená Skotská vrchovina nabízela britskému SOE i britským jednotkám Commandos ideální prostředí k nezvyklému výcviku. Jednotky Commandos vznikly, podobně jako SOE v létě 1940, za účelem provádění nájezdů malých úderných skupin na pobřeží okupované Evropy.¹⁴ Právě z novátorského a fyzicky velmi náročného výcviku Commandos těžili i instruktoři SOE. V nemálo případech se výcvik obou složek prolínal. SOE mohlo pro přípravu svých agentů využívat odlehlé farmy, na kterých zřizovalo zvláštní výcviková střediska (angl. Special Training School, STS). Na těchto přísně utajovaných zařízeních probíhal výcvik Britů, Francouzů, Norů a dalších příslušníků okupovaných národů, včetně Čechoslováků. Ti cvičili mezi roky 1941 a 1943 především na STS 25 nedaleko města Arisaig v hrabství Inverness-shire. V bližším i větším okolí se nacházela výcviková střediska 21 až 26. Adepti kurzu dojeli vlakem do železniční zastávky Morar, pět mil (osm kilometrů) severně od Arisaigu, odkud se vydali pěšky na STS 25. Tu tvořily celkem tři stavení – Garramor House (STS 25a), Camusdarach (STS 25b) a Traigh House (STS 25c) – na 25 hektarech podél silnice z Arisaigu do Mallaigu.¹⁵ Celkově prošlo tímto výcvikovým střediskem SOE 252 Čechoslováků.¹⁶ Kurz trval čtyři týdny a frekventanti při něm tvořili výcvikovou rotu rozdělenou na dvě výcvikové čety, každou po zhruba deseti mužích. Četa měla vždy svého velícího důstojníka, jeden z nich
byl pověřen i dohledem nad rotou, ale bez ohledu na hodnosti byli všichni poslušni pokynů náročných britských instruktorů.

Kurz útočného boje vycházel ze známého vojenského přísloví „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“ a posouval jej na vyšší úroveň. Smyslem kurzu bylo frekventanty dostat na dno svých sil a posílit je po fyzické i psychické stránce. Díky řadě odborníků se jednalo o zcela jiný výcvik, než na který byli vojáci zvyklí ze svých útvarů regulérní armády. Příprava byla komplexní, každý frekventant procházel stejným výcvikem bez ohledu na svou hodnost či pozdější zařazení v rámci budoucích misí. Například se základy Morseovy abecedy a obsluhování radiostanic byli seznámeni všichni, a až ti nejnadanější byli později školeni dál jako radisté. Zocelující kurz měl frekventanty seznámit s obsluhou různých palných zbraní i s technikou tichého zabíjení, vyškolit je v práci s výbušninami a naučit je improvizovat v krajních situacích. Pochopitelně to znamenalo seznámení se s mnohým novým a speciálně vyvinutým vybavením z tajných dílen SOE.

Ačkoliv měli být budoucí agenti-parašutisté vysíláni do misí v utajení, kurz útočného boje probíhal v britských vojenských stejnokrojích, s výstrojí a armádní výzbrojí.¹⁷ Nejednalo se o simulaci operačního nasazení, neboť to se mohlo v budoucnu u každého frekventanta kurzu lišit. Kurz budoval ve svých frekventantech určité návyky, které pak mohli využít (a někteří využili) při plnění svých zvláštních úkolů. Ať šlo o boj beze zbraně, tzv. tiché zabíjené (angl. Silent Killing), nebo o instinktivní střelbu bez míření. Zde je však třeba dodat, že dotace munice ani zdaleka nemohla stačit potřebám nadstandardního střeleckého výcviku.

První československá skupina prošla kurzem útočného boje na STS 25 od 17. července do 7. srpna 1941.¹⁸ Poslední, třináctý, kurz se uskutečnil od 19. března do 16. dubna 1943. Následně Čechoslováci STS 25 opustili a příprava budoucích agentů-parašutistů měla napříště probíhat již v režii vyškolených československých instruktorů na STS 46 v Chicheley Hall u Chicheley v hrabství Buckinghamshire.¹⁹ Obdobné kurzy probíhaly rovněž na československé výcvikové stanici STS 2 v Bellasis House u Dorkingu v hrabství Surrey.²⁰

STS 25 byla tvořena třemi objekty. Objekt A, původní lovecká chata Garramor House (dnes se používá tvar Garramore) sloužila pro ubytování první výcvikové čety frekventantů kurzu a jako jídelna pro obě čety, neboť objekt B jídelnu postrádal. Také zde byla kantýna, kam si Čechoslováci i Britové mohli po splnění denních povinností zajít na drink. Objekt B, tedy farma Camusdarach, byl co do velikosti největší. Hned v těsné blízkosti budovy byla postavena nářadí na tělocvik a fotbalové hřiště. Velitelství STS 25 sídlilo v objektu C, v domě Traigh House. Na pozemku před domem, směrem k pláži, se nacházela překážková dráha určená k výcviku. Samotná budova Traigh House posloužila svými místnostmi pro potřeby teoretické výuky, ale i jako cvičný cíl útoku na dům z moře. V červnu 2002 byla u vstupu do domu odhalena pamětní deska připomínající na pobyt československých vojáků.²¹

Denní program frekventantů kurzu byl vždy jiný, ale jistý harmonogram platil. Budíček byl v 7:00, mezi 7:45 až 8:00 měli frekventanti čas na ranní hygienu a snídani. Od 9:00 do 13:00 probíhaly dopolední lekce. Ty mohly být venku (praktické) i uvnitř některé z budov (teoretické), zpravidla však přerušené krátkou přestávkou na kávu. Od 13:00 do 14:00 byl čas na oběd a od 14:00 do 16:30 pokračovaly odpolední lekce. Mezi 16:45 a 17:15 byl čas na tradiční zvyk hostitelů – odpolední čaj. Další zaměstnání pokračovalo až do 19:00. Od 19:30 do 20:00 byl čas na večeři, a pokud nebyla naplánována noční aktivita, měli frekventanti až do večerky ve 22:30 čas na malý oddych.²² Noční cvičení však samozřejmě nesmělo chybět a mohlo probíhat i do dalšího dne ráno.

Každé ráno začínalo tělocvikem (angl. Physical Training, PT) pod vedením britského poddůstojníka. Prostná cvičení byla kombinována s překážkovou dráhou. Konaly se také několikamílové běhy po silnicích podél mořského pobřeží, jejichž délky se postupně prodlužovaly. I pochody do terénu s výstrojí a výzbrojí probíhaly na čas a instruktoři se ani nemuseli snažit vzbudit ve frekventantech soutěživého ducha. K pohybově méně vysilujícím patřilo školení v topografii a telegrafii. Nestačilo pouhé čtení map, frekventanti kurzu museli zvládnout sami vytvářet mapy i panoramatické náčrty. Do toho se museli naučit přepočítávat jednotky v mílích na kilometry.²³ Telegrafický výcvik byl sice jen v hrubých základech, přesto byl určující. Měl totiž vytipovat skryté talenty pro pozice radistů.

Daleko větší pozornost byla věnována práci s výbušninami pod vedením „poručíka Rozbušky“, jak Čechoslováci vtipně přezdívali poručíka Michaela Crosbyho.²⁴ Ten seznámil frekventanty s nejnovějšími typy výbušnin a výbušných zařízení, z nichž mnohé vznikly v dílnách SOE pro potřeby jejich agentů. Pochopitelně se jednalo o jednu z nejnebezpečnějších částí výcviku. Dne 1. července 1942 došlo na STS 2 v Bellasis během sabotážního výcviku ke smrtelné nehodě – nadporučík Jaromír Riegel zemřel při výrobě vlastního improvizovaného granátu.²⁵

Výcvik boje beze zbraní byl pro všechny frekventanty něčím zcela novým. Jakkoliv mohli mít již zkušenosti s boxem nebo jiu-jitsu, které bylo před válkou v Československu velmi populární, na stanicích SOE se cvičil zcela jiný bojový styl zvaný defendu.²⁶ To bylo dílem dvou bývalých městských policistů v Šanghaji, které SOE získalo mezi své instruktory – poručíky Williama E. Fairbairna a Erica A. Sykese.²⁷ Oba měli zkušenosti z pouličních bojů se šanghajskými gangy, a byť byli oba Angličané, pro potřeby boje pěst na pěst (angl. Hand-to-Hand) v neregulérní válce považovali za bezpodmínečné odložení všech gentlemanských ohledů. Základem jejich nauky bylo způsobit protivníkovi tak fatální zranění, které jej okamžitě a definitivně vyřadí z boje. Přesně to SOE potřebovalo, a tak tuto techniku implementovalo do svého výcviku na skotských STS. Přístup byl odborný – nešlo jen o zasazení tvrdé rány, ale také o místa na těle, na která mají být údery vedeny. Během úvodní lekce se tak frekventanti seznamovali s nejzranitelnějšími a nejkrvácivějšími místy. K boji pak byly využívány kopy nohou, údery pěstmi i hranou ruky, později i nože a obušky. Ostatně, oba zmínění instruktoři byli autory legendární dýky označované jejich iniciálami F-S. Pro snadnější předávání načerpaných informací mezi československými vojáky vzniklo v roce 1942 shrnutí hlavních zásad pro tiché zabíjení pod titulem „Útok a obrana jednotlivce“.²⁸

K častému způsobu trávení volného času po vyčerpávajícím výcviku patřila fotbalová utkání mezi československými frekventanty a britským personálem na hřišti u farmy Camusdarach. Mezinárodní zápasy Československo versus Spojené království byly většinou vyrovnané, byť častěji vítězili domácí.²⁹ Fotbalové souboje mezi výcvikovými četami byli jakýmsi tréninkem. Pokud se nehrála kopaná, mohly být volné večery a neděle vyplněny posezením v teple krbu.
Po promoklých hodinách výcviku jistě vítaná změna. Jeden z frekventantů, Blahoslav Zavadil, vzpomínal ve své knize Nebyli jsme svatí: „Pokud se týká kázně, fyzické a psychické zátěže, byla proti tomuto kurzu důstojnická škola úplnou rekreací… To vše doprovázelo neustálé tělesné vypětí od rána do večera a často i od večera do rána a za každého počasí. Když k tomu přidáte patřičně těžký terén, skály, kopce a hlavně močály, tak mi jistě uvěříte, že jsme každý den končili zbití a zcela promáčení. Ačkoliv byl výcvik velmi náročný, naše zdatnost nám dovolila, abychom se – navzdory veškerému vypětí – ještě dokázali po několik večerů příjemně rozptýlit.“³⁰

Věčné mokro bylo to, co se všem absolventů kurzů útočného boje vrylo do paměti. A nezáleželo na ročním období. Praktická cvičení v terénu měla vždy jiný scénář, který vytvářel velitel výcvikového střediska se svým týmem instruktorů. Námětem cvičení byly přepady objektů, eliminace stráží, rozmístění náloží, výsadky na člunech z moře apod. Po skončení cvičení se vše zpětně rozebíralo a hledaly se způsoby, jak úkoly splnit efektivněji. Ani velitelé výcvikových čet tak netušili, co je čekalo. Časté byly dálkové pochody s výstrojí a výzbrojí, někdy kombinované s ostrými střelbami. Okolní vrchovina pro to byla ideální, málo obydlená, se skalisky, horskými potoky a vodopády, které bylo nutno překonávat. Během jednoho takového pochodu kolem jezera Loch Morar utonul 12. srpna 1942 nadporučík Josef Strankmüller, když se snažil za vytrvalého deště překonat rozvodněnou bystřinu a noha se mu zaklínila pod balvanem.³¹

Samotný střelecký výcvik samozřejmě nemohl chybět, ale ani zdaleka se mu nedostávalo takové pozornosti, jakou bychom čekali. Zde hrála roli omezená zásoba střeliva.³² Střílelo se tedy méně, ale důraz byl kladen na to, aby se frekventanti seznámili s co nejvíce zbraněmi, včetně německých. Jakkoliv měli být frekventanti vysláni do akce coby agenti-parašutisté v civilu ze zbraní ke skrytému nošení, stále se jednalo o vojenský výcvik a tak se střílelo z revolverů, pistolí, pušek, samopalů, kulometů i protitankových pušek. Podstatnější byly střelecké polohy. Dle metodiky poručíků Fairbairna a Sykese (byť ne přímo pod jejich dohledem) se střílelo ve stoje, vkleče, vleže na břiše i na zádech, v běhu nebo za jízdy. Ve frekventantech se budovaly návyky intuitivní střelby – dvě rychlé rány bez míření směrem k nepříteli měly agentovi poskytnut příležitost k útěku z nebezpečné situace. Instruktoři svým žákům vštěpovali, že musí bezpodmínečně vystřelit první a nečekat na reakci protivníka.³³

Na závěr každého kurzu byli frekventanti vyhodnoceni dle jednotlivých disciplín výcviku. Od května 1941 bylo užíváno hodnocení formou písmen od A do J pro odhad možného budoucího využití adeptů na agenty. Písmeno A značilo nejschopnější organizátory, kteří měli ba okupovaném území řídit vlastí odbojové organizace. Písmenem B byli označováni o něco méně schopnější organizátoři. Písmena C a D sloužila pro označení pobočníků organizátorů A a B. Písmeny E a F byli označováni technicky nadaní muži. Písmeno G bylo určeno osobám vhodným jako kurýři. Pod písmenem H se skrývali radiotelegrafisté. Písmenem I byli označeni zbývající frekventanti, písmenem J pak rovněž ostatní, ovšem ti, kteří mohli mít problémy pracovat v týmu.³⁴ Britský velitel speciálního výcvikového střediska sepisoval i posudek absolventa z pohledu jeho vlastností a osobnosti, které však zpracovávali i sami českoslovenští zpravodajci v Londýně.

Po absolvování kurzu útočného boje následoval přesun budoucích agentů na letiště britského Královského letectva (angl. Royal Air Force, RAF) Ringway u Manchesteru, neboli STS 51. Zde probíhal týden trvající parašutistický kurz, který byl pro všechny československé frekventanty úplnou novinkou.

Než bylo přistoupeno k samotným seskokům, byli frekventanti seznámeni s nezbytnou teorií vzdušných výsadků, technikami dopadů, pozemním nácvikem na trenažérech, balením padáků a navlékáním i svlékáním postrojů. Ještě než došlo k prvnímu seskoku, byli cvičenci vzneseni nad letiště na palubě transportního letounu. Pro většinu z nich se jednalo o první zkušenost s létáním v životě. Teprve po pečlivém seznámení s teorií a nacvičení chování během seskoku a po něm, mohlo dojít na samotné skoky s padákem z letounu. Těch každý jednotlivý frekventant absolvoval jen velmi málo, čtyři nebo pět, z čehož alespoň jeden byl proveden v noci. Skákalo se z upoutaných balónů a starých bombardérů uzpůsobených k novým účelům. Parašutisté totiž trup letounu opouštěli výskokem skrz kulatý otvor v podlaze. Za asistence palubního dispečera se „skokan“ připravil posazením na okraj otvoru, nohama již vystrčenými ven. Na pokyn dispečera „Go!“ se parašutista rukama odrazil od podlahy letounu do středu otvoru. Výskok nesměl být příliš prudký, aby nedošlo k nárazu čelem do druhé hrany otvoru, zároveň musel být dostatečný, neboť měl parašutista na zádech umístěný padák a také by se mohl udeřit do týlu. Pakliže došlo k nehodě, a parašutista se čelem či nosem anebo týlem udeřil, říkalo se tomu, že „zazvonil na zvonec“ (angl. ring the bell).³⁵ To mohlo být nejen zdrojem posměchu a nepříjemného poranění, ale parašutistu to mohlo ohrožovat i na životě, když by se k zemi snášel v bezvědomí. Pouze v jediném případě došlo ke smrtelné nehodě československého vojáka během parašutistického kurzu – dne 15. července 1942 zemřel při cvičném seskoku kapitán Karel Šeda, kterého po doskoku strhl prudký vítr na kámen.³⁶ Zranění nemusela být vždy fatální, ale i to sebemenší mohlo ovlivnit vojákovu další kariéru, jak ukázal případ rotného Karla Svobody, který byl pro poranění při seskoku z upoutaného balónu vyřazen z operace ANTHROPOID.³⁷

Frekventanti parašutistického kurzu, kterým se podařilo úspěšně dokončit výcvik a odskákat požadované minimum cvičených seskoků se jakožto absolventi britské parašutistické školy mohli pyšnit nášivkou v podobě padáku s křidélky. Tento vytkávaný kvalifikační odznak nosili parašutisté na pravém rukávu svého stejnokroje.³⁸ V materiálech československých agentů-parašutistů můžeme číst velice kladné hodnocení britských instruktorů, kteří měli Čechoslováky za velice zdatné „skokany“. Parašutistický výcvik Ludvíka Cupal, který se dočkal nasazení v rámci operace TIN, byl hodnocen těmito slovy: „Velmi dobře skáče, dobře snáší lety, naprosto se nebojí, klidný.“³⁹

Kurz útočného boje a parašutistický kurz tvořily základ předoperační přípravy agentů-parašutistů pro zvláštní úkoly v týlu nepřítele. Z vojáků československé brigády se tak stávali předpřipravení agenti-parašutisté, které bylo možné dle potřeb Moravcových zpravodajců operační výsadky s konkrétními úkoly. V závislosti na plánech ofenzivního zpravodajství československé exilové vlády v Londýně pak agenti-parašutisté podstupovaly dokončovací kurz dle povahy vyžadovaných operačních úkolů.

Vytipovaní radisté odcházeli na stáž u Vojenské rádiové ústředny (VRÚ), která zajišťovala životně důležitou komunikaci zpravodajského odboru MNO s domácím i zahraničním odbojem. První umístění VRÚ bylo v londýnské čtvrti West Dulwich, odkud se v roce 1940 ústředna nacházela v Dukes Hill u Woldinghamu v hrabství Surrey. Posledním stanovištěm VRÚ byla od září 1942 malá obec Hockliffe v hrabství Bedfordshire.⁴⁰ Každý radiotelegrafista určený coby agent-parašutista do operace na okupovaném území prošel službou na VRÚ, kde se pod vedením zkušenějších kolegů seznamoval s pravidly agenturního vysílání. Dokonalá znalost práce s Morseovým klíčem již byla samozřejmostí, nyní se pilovaly postupy přijímání a vysílání, šifrování a formulování telegramů. Radisté tak přímo na vlastí kůži poznali práci svých kolegů „z druhé strany linky“ – tedy radistů VRÚ, kteří s nimi měli vést komunikaci během operačního nasazení. Během spojovacího doškolování byli radisté rozdělováni do dvou výkonnostních tříd: 1. třída zvládala přijímat nebo vysílat minimálně 100 znaků za minutu, 2. třída pak minimálně 80 znaků ve stejném čase. Hodnocení se nedochovala ke všem, ale k těm nejlépe vytrénovaným radistům odeslaným do akce patřil se 135 přijatými a 100 znaky vyslanými za minutu například svobodník Lubomír Jasínek, které své kvality prokázal během operace ANTIMONY.⁴¹

Dokončovací kurz mohl mít jinou podobu pro agenty-parašutisty určené za velitele operačních skupin se zpravodajskými úkoly. Ty bylo potřeba připravit na budoucí roli konspirátorů, organizátorů odbojových skupin, koordinátorů přijímání dalších paraskupin či tvůrců protiokupační propagandy na domácí frontě. Školení prováděli zpočátku specialisté SOE, postupně tuto úlohu pro Zvláštní skupinu D přebírali sami českoslovenští zpravodajci, kteří již britskými kurzy prošli.⁴²

Sestavování operačních skupin, tzv. paraskupin, se dělo v gesci československých zpravodajců a bez zásahu Britů. Zpravodajský odboj MNO určil cíle operace a Zvláštní skupina D rozpracovala plán mise, vybrala vhodné agenty a cestou týlové sekce zajistila u britské SOE materiální vybavení a sjednala transport. Ne vždy muselo jít o skupiny, jak dokládají jednočlenné výsadky pod krycími názvy BENJAMIN, PERCENTAGE, STEEL a BAUXITE.⁴³ Ty měly buď kurýrní nebo spojovací poslání. Pro plnění zpravodajských, sabotážních a teroristických úkolů byly tvořeny skupiny dvou, tří či čtyř agentů-parašutistů. Co do počtu členů tvoří výjimku v programu agentů-parašutistů vyslaných do týlu nepřítele ze Spojeného království šestičlenná skupina WOLFRAM s partyzánským posláním.⁴⁴

Poslední fází přípravy před odletem na misi představovala instruktáž k úkolům operace, seznámení se záchytnými adresami, vytvoření krycích identit a výroba falešných dokladů. Tragická bilance ztrát československých agentů-parašutistů, především v případě tzv. první vlny výsadků, dokazovala hluboké podcenění této části předoperační přípravy.⁴⁵ Kontakty na záchytné adresy byli v několika případech dodány více paraskupinám najednou, až by však uvedené osoby měli jakékoliv informace o tom, že je bude někdo kontaktovat. Ne vždy se navíc jednalo o lidi již zapojené do odbojového hnutí, anebo naopak, byli již za svou odbojovou činnost zatčeni dávno před příchodem agentů-parašutistů.⁴⁶ Zvláště v případě první vlny výsadků z let 1941 a 1942 byla podceněna i výroba falešných dokladů, krycí identita využívala reálná křestní jména, v protektorátu povinné pracovní knížky chyběly zcela.⁴⁷ Na základě zpráv od operačních skupin z terénu – zde je třeba zmínit především skupinu SILVER A – se postupně dařilo tyto nedostatky napravovat, ale realita podmínek života v Protektorátu Čechy a Morava byla vždy jiná, než jaká byla teoretická příprava instruktorů v Anglii.

Při posouzení efektivity přípravy mužů pro zvláštní operace je nutno ji rozdělit na část výcvikovou a instruktážní. Kurzy útočného boje, parašutistické kurzy i dokončovací kurzy v podobě specializačních školení tvořily bezpochyby přínosné a pomohli vybudovat znalosti, schopnosti a návyky, bez kterých by se agenti-parašutisté ve svých operacích neobešli. Systém vytvořený britským SOE byl ve své době přelomový. Zkušenosti z něj načerpané využívali českoslovenští instruktoři i během poválečného formování branné moci v osvobozeném Československu.⁴⁸ Stejně pozitivně však již nelze nahlížet na přípravu tajných misí po stránce instruktážní, kterou zajišťovali zpravodajci II. odboru MNO. Bombardovaný, ale přesto svobodný Londýn, byl zkrátka příliš vzdálený okupované Praze. Zpravodajcům chyběli nejen důkladné znalosti protektorátních reálií, ale lze vidět i jisté podcenění svého hlavního nepřítele – německé tajné státní policie (něm. Geheime Staatspolizei, Gestapo).⁴⁹ Ani zocelení agenti-parašutisté tak nebyly připraveni na všudypřítomný strach a na domácí udavače. Tuto část jejich přípravy lze shledat jako zcela nedostatečnou.

Při znalostech těchto silných i slabých stránek jejich předoperační přípravy je třeba pohlížet na operační nasazení československých agentů-parašutistů s úctou. A snad ještě větší obdiv pak zasluhují stovky jejich podporovatelů z řad domácí rezistence, kteří žádný speciální výcvik neměli, přesto riskovali úplně stejně. Mnozí za svou statečnost zaplatili životem svým i svých blízkých. Patří jim stejná čest, jako mužům pro zvláštní operace.

text: br. Petr Tolar

1. Slova „And now go and set Europe ablaze.“ (čes. „A nyní jděte a podpalte Evropu.“) pronesl britský ministerský předseda Winston Churchill ministrovi pro ekonomické vedení války Hughu Daltonovi. Viz Ben PIMLOTT (ed.), The Second world war diary of Hugh Dalton 1940-1945, Londýn 1986, s. 62. ↩︎
2. M. R. D. FOOT, SOE: An outline history of the Special Operations Executive 1940-1946, Londýn 1984, s. 92 a 214. ↩︎
3. Jiří ŠOLC, Bylo málo mužů. Českoslovenští parašutisté za západní frontě za druhé světové války, Praha 1990, s. 62-63. ↩︎
4. Marie MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace. SOE a zvláštní skupina D – příprava československých parašutistů za druhé světové války, Praha 2005, s. 49. ↩︎
5. Tamtéž, s. 51. ↩︎
6. K vývoji speciálního vybavení vyvíjeného britským SOE pro své agenty např. Des TURNER, SOE’s secret weapons centre. Station 12, Stroud 2011. ↩︎
7. Od léta 1940 byly zbytky někdejší 1. československé divize ve Francii evakuované do Spojeného království sloučeny do Československé smíšené brigády, která byla v červenci 1941 reorganizována na Československou samostatnou brigádu. Po začlenění vojáků, kteří do Anglie přijeli ze severní Afriky, byla jednotka od září 1943 reorganizována na Československou samostatnou obrněnou brigádu pod velením brigádního generála Aloise Lišky. ↩︎
8. VÚA-VHA Praha, f. Sbírka 37, sign. 37-289-1/131, Parašutisté – pokyny pro výcvik a výběr osob, 10. 6. 1941. ↩︎
9. M. MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace, s. 51-52. ↩︎
10. VÚA-VHA Praha, f. Sbírka 37, sign. 37-289-1/56, Přihláška do kursu parašutistů škpt. Viléma Sachera z 7. 5. 1941. ↩︎
11. K systému přípravy agentů britského SOE blíže např. Terry CROWDY, SOE Agents. Churchill’s secret warriors, Oxford 2008. ↩︎
12. M. MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace, s. 102. ↩︎
13. VÚA-VHA Praha, f. Sbírka 37, sign. 37-289-1, Seznamy absolventů – 1941. ↩︎
14. K formování a výcviku jednotek Commandos ve Skotsku blíže např. Stuart ALLAN, Commando Country, Edinburgh 2021. ↩︎
15. Henrik CHART, Arisaig and the Special Operations Executive, Arisaig 2019. Dále M. MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace, s. 115. ↩︎
16. Jindřich MAREK, Pátou kartu bere smrt. Českoslovenští parašutisté v britských battledressech 1941-1945, Cheb 2000, s. 7. ↩︎
17. VÚA-VHA Praha, f. Sbírka 37, sign. 37-288-18/5, Assault Course – V. turnus, 12. 9. 1942: Soupis výstroje pro frekventanty. ↩︎
18. Tento první turnus absolvovali nadporučík František Lopaur, rotmistr Josef Gabčík, rotmistr Leopold Musil, četař Václav Málek, četař Josef Gemrot, desátník Vojtěch Lukaštík, svobodník aspirant František Pavelka a svobodník aspirant Libor Zapletal. Viz VÚA-VHA Praha, f. Sbírka 37, sign. 37-288-29/1. ↩︎
19. M. MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace, s. 151. ↩︎
20. M. MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace, s. 141. ↩︎
21. Jindřich MAREK, Pamětní deska ve skotském Traigh House: vzpomínka na československé parašutisty z let 1941-1945, Přísně tajné! Literatura faktu, 2003, č. 4, s. 25-41. ↩︎
22. M. MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace, s. 121. ↩︎
23. M. MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace, s. 123. ↩︎
24. M. MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace, s. 122. ↩︎
25. M. MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace, s. 146. ↩︎
26. Blíže k tomuto bojovému stylu viz William E. FAIRBAIRN, Defendu (Scientific Self-Defence), Uckfield 2007. ↩︎
27. M. MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace, s. 65. ↩︎
28. Jaromír PICKA, Útok a obrana jednotlivce (Silent Killing), Londýn 1942. http://digitalnistudovna.army.cz/uuid/uuid:1b610ed1-60ca-4d77-ac62-5da5fc86ab46 (4. 10. 2023). ↩︎
29. M. MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace, s. 124. ↩︎
30. Bohuslav-Cyril ZAVADIL, Nebyli jsme svatí. Vzpomínky příslušníka československé zahraniční armády na válečná léta 1939-1945, Brno 1996, s. 86. ↩︎
31. Petr TOLAR, Škpt. i. m. Josef Strankmüller. Československá obec legionářská, 11. 8. 2022, http://www.csol.cz/z-historie/druhy-odboj/skpt-i-m-josef-strankmuller/ (4. 10. 2023). ↩︎
32. M. MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace, s. 126. ↩︎
33. M. MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace, s. 65. ↩︎
34. M. MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace, s. 130-131. ↩︎
35. M. MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace, s. 135. ↩︎
36. Jindřich MAREK, Muži z Ringway I: Českoslovenští parašutisté ve Velké Británii 1941-1945, Cheb 2014, s. 34. ↩︎
37. Eduard STEHLÍK, Jan Kubiš. Nezastaví mne ani to nejhorší…, Žďár nad Sázavou 2018, s. 136-137. ↩︎
38. Howard P. DAVIES, British Parachute Forces 1940-1945, New York 1974, s. 20. ↩︎
39. VÚA-VHA Praha, f. Sbírka 37, sign. 37-347-1/4, Cupal Ludvík, hodnocení. ↩︎
40. Vítězslav HANÁK, Muži a radiostanice tajné války, Dvůr Králové nad Labem 2002, s. 44-47. ↩︎
41. Tamtéž, s. 141. ↩︎
42. M. MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace, s. 168-169 a 173. ↩︎
43. J. ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 62-69, 85-86 a 211-212. ↩︎
44. J. ŠOLC, Bylo málo mužů, s. 196-203. ↩︎
45. První a druhá vlna výsadků utrpěla téměř stoprocentní ztráty a jen díky výsadkům třetí vlny, lze za celé období 1941 až 1945 hovořit o padesátiprocentních ztrátách československých agentů-parašutistů. Viz M. MATÚŠŮ, Muži pro speciální operace, s. 191. ↩︎
46. Zdeněk JELÍNEK, Operace Silver A. Druhé, rozšířené a aktualizované vydání, doplněné obrazovou přílohou Jaroslava Čvančary a studiemi Libora Pařízka a Josefa Plzáka, Praha 2010, s. 42. ↩︎
47. Z. JELÍNEK, Operace Silver A, s. 50. ↩︎
48. David JIRÁSEK, Historie českých speciálních sil. Výsadkové vojsko v letech 1947-1969, Praha 2015, s. 21. ↩︎
49. Oldřich SLÁDEK, Gestapo v boji proti první vlně výsadků vyslaných z Anglie v operačním období 1941-1942, Historie a vojenství, 1969, č. 2 a TÝŽ, Gestapo v boji proti druhé vlně výsadků vyslaných z Anglie v operačním období 1942-1943, Historie a vojenství, 1969, č. 3. ↩︎