PROUZA Josef *14.9.1896

Životopis:Josef Prouza se narodil 14. září 1896 na Lipí (č. p. 11), v malé vesnici u Náchoda, jako syn tkalce Antona Prouzy (12. 6. 1859 Lipí – 3. 5. 1921 Lipí), jehož předkové přišli na Lipí již na konci 18. století. Matkou Josefa Prouzy byla sudetská Němka Agnes, rozená Zeidler (9. 1. 1858 Slané (něm. Schlaney) v Českém koutku – 18. 11. 1918 Lipí), jejíž rodina žila v obci Březová (dnes Brzozowie) v Českém koutku.1 Josef Prouza měl starší sestru Annu Matyldu (16. 5. 1892 – 2. 8. 1977), která se později provdala za Antonína Lyera a žila až do své smrti na Lipí v č. p. 32, dále bratra Antonína Prouzu (18. 5. 1894 – 18. 6. 1918), který musel rovněž narukovat jako voják rakousko-uherské armády a který padl jako rakouský voják v posledním roce první světové války na Piavě, a bratra Františka Prouzu (25. 3. 1900 – 15. 2. 1978), který byl od narození nemocný. Základní osmiletou školní docházku Josef Prouza absolvoval ve venkovské škole na Lipí. Poté se vyučil tkalcovskému řemeslu a začal pracovat jako dělník v tkalcovském závodě u Bartoňových v Náchodě. Po vypuknutí první světové války musel v dubnu 1915 narukovat. Po vojenském výcviku odjel se svým útvarem do Spittalu an der Drau (31. 5. 1915 – 16. 6. 1915), odkud 18. 6. 1915 nastoupil na korutanskou frontu k osmnáctému pěšímu pluku rakouské armády. V období 19. 6. 1915 – 31. 7. 1915 byl na frontě v Karnských Alpách, na hoře Köderhöhe (= „Kherdhe“) (2228 m. n. m.), odkud jeho útvar přešel 31. 7. 1915 na nedalekou horu Zollnerhöhe (= „Colnohe“) (1931 m. n. m.), kde byl 4. 8. 1915 vážně raněn (průstřel pravé ruky). Následovalo léčení v nemocnici v Hermagoru a Knittefeldu (7. 8. 1915 – 21. 9. 1915) a následně rekonvalescence v Klagenfurtu (21. 9. 1915 – 11. 10. 1915). Od. 11. 10. 1915 byl zpět na frontě u svého útvaru, který byl na konci října 1915 přesunut na sočskou frontu. Od října 1915 do 25. 11. 1915 byl na frontě v místě Mrzli vrch (= „Zmrzlý vrch“) u Tolminu v dnešním Slovinsku. 25. 11. 1915 se jeho útvar přesunul ke Gorici a dne 27. 11. 1915 se účastnil ofenzivy u Gorice. Při této ofenzivě padl do italského zajetí. 28. 11. 1915 byl přepraven do zajateckého tábora v Cerviamu a přes Udine přišel na začátku ledna 1916 do zajateckého tábora ve Forte Bogato u Janova, kde byl jeden rok, až do začátku ledna 1917. Zde prodělal břišní katar. Dne 10. 1. 1917 přešel spolu s dalšími československými zajatci do zajateckého tábora Santa Maria Capua Vetera, který byl soustřeďovacím táborem pro české a slovenské vojáky. Zde prodělal nemoc očí a malárii. Tento tábor byl kolébkou československých legií. Zde se Josef Prouza 12. 4. 1917 přihlásil jako dobrovolník československých legií. V tomto táboře pobývat s přestávkami až asi do září 1917, kdy přešel do většího tábora pro československé vojáky v nedaleké Padule. Odtud byl od února 1918 jako československý dobrovolník poslán k frontě na opevňovací práce. 25. 4. 1918 podepsal slib československých legií, který je uložen ve Vojenském historickém ústavu v Praze, a nastoupil k třicátém druhému československému pluku, s nímž absolvoval výcvik ve Spele. V červnu 1918 byl se svým plukem nasazen na frontu u Lago di Garda u hory Altissimo, kde se dočkal kapitulace Rakouska-Uherska a vzniku samostatného Československa. 5. 12. 1918 byl přeložen k třicátému prvnímu československému pluku, se kterým se vrátil do Československa, a to až 24. 12. 1918. Se svým oddílem pokračoval ihned na Slovensko, kde konal službu až do ledna 1919. Zde ho zastihl dopis od sestry – zmínkou o něm končí rukopis jeho Pamětí. Není přesně známo, co stálo v tomto dopise, patrně zde byla zpráva, že zemřela jeho matka († 18. 11. 1918), se kterou se viděl naposledy před svým narukováním a s níž se již nesetkal. Po válce se přihlásil k četnictvu a konal službu v Čížfurdě u Rimavské Soboty, v Liptovském Mikuláši a Martině. Roku 1923 nastoupil do Topolčan, kde se 7. 2. 1925 oženil s Florou Márií, rozenou Kleinovou (4. 5. 1905 – 5. 5. 1988 Krčín u Nového Města n. Metují), která byla dcerou mlynáře Jana Kleina (1882–1915), který padl na začátku první světové války na italské frontě, a Anny Wilhelminy, rozené Doskočové (1880–1914). V září r. 1925 nastoupil na deset měsíců do četnické hodnostní školy v Bratislavě, aby si doplnil vzdělání pro službu velitele u četnictva. V té době se mu narodil první syn Aurel, který záhy zemřel (22. 1. 1926 – 13. 4. 1926). V srpnu 1926 byl přeložen do Fačkova u Žiliny jako velitel četnické stanice a po roce dostal definitivu jako vrchní velitel. Zde se mu narodil syn Josef Prouza (7. 8. 1927 – 4. 11. 2004). 15. prosince 1937 byl přeložen na žádost manželky do Lietavské Lúčky u Žiliny, kde se mu narodil syn Miroslav Prouzu (10. 2. 1929 – 11. 9. 2009) a dcera Flora Prouzová (11. 6. 1930 – 16. 11. 2017), která se později provdala za Jana Víta z Krčína u Nového Města n. Metují. V roce 1939 rodinu postihla rána v podobě nuceného odsunu Čechů z nacistického Slovenska. 18. 3. 1939 byl vydán rozkaz, že Češi musí do dvaceti čtyř hodin opustit zemi. Dne 9. 5. 1939 přišel i s rodinou zpět ke své sestře do rodné obce Lipí u Náchoda. Po příjezdu do Čech se hlásil na četnické stanici v Náchodě, ale Praha tyto „navrátilce“ zatím nepřijímala. Až později bylo rozhodnuto o přijetí na stanici v Náchodě, potom pracoval jako četník v Malém Pořící u Náchoda. 23. srpna 1939 se rodina nastěhovala do nového domu č. p. 210 v Krčíně u Nového Města nad Metují. Od léta 1939 až do roku 1942 byl vrchním velitelem četníků v Bohuslavicích nad Metují. V roce 1942 musel jako legionář odejít již ve svých čtyřiceti pěti letech do důchodu s penzí 2 200 Kčs. Chodil pracovat k sedlákovi Samkovi do Dolska za trochu zrní a mléka pro rodinu, v zimě vypomáhal na obecním úřadě. V květnu 1945 byl odvelen do Rokytnice v Orlických horách, kde velel asi dvaceti dvěma mužům. Na podzim roku 1945 byl přeložen do Poříčí u Trutnova. Po únoru 1948 musel ve věku padesáti dvou let zůstal doma, protože onemocněl na ischias. Do roku 1954 pobíral důchod jako příslušník sboru národní bezpečnosti a při tom pracoval jako tkadlec v Tepně. V roce 1954 byl poslán do Prahy na kontrolu, byl uznán schopným, a tak v padesáti osmi letech byl zbaven penze a zůstal mu jen vlastní výdělek, asi 900 Kčs. Od roku 1956, kdy byl již dělnický důchodce, měl k tomuto výdělku ještě třetinou krácený důchod. Do práce v Tepně chodil do svých jednasedmdesáti let, tedy do roku 1967, kdy pro nemoc srdce zůstal definitivně doma s penzí 924 Kčs. V roce 1969 byly s uvolněním komunistického režimu revidovány důchody legionářů podle započítané doby v legiích, kdy mu byla penze zvýšena na 1260 Kčs. Dle svědectví těch, kdo ho znali, to byl člověk velice mírný a dobrý. O jeho povaze svědčí také poznámka jeho ženy Flory Prouzové, kterou napsala ve svých vzpomínkách: „Co mně bylo ujmuto na rodičích, to mně Pán bohatě nahradil na dobrém manželovi.“ Byl velmi nenáročný, po celý svůj život si nesmírně vážil jídla, nesnesl, aby před ním někdo s jídlem zacházel nešetrně a děti vedl i k úctě k obilí. Dle vyprávění dcery se jednou nesmírně rozčílil, když si jako děti hrály v poli a nadělali si v obilí pěšinky. Byl spokojený, že má svou střechu nad hlavou, že má doma čisto a teplo. Vnoučatům často vyprávěl příhody z „vojny“ a rozčílil se vždy, když viděl nespravedlnost. 3 Zemřel 3. října 1974 ve čtyři hodiny odpoledne, klidně, v přítomnosti manželky a dcery. Pohřben je na hřbitově v Krčíně u Nového Města nad Metují v hrobě rodiny Prouzových, naproti vchodu do krčínského kostela. Poslal M. Tupý

ČÍST DÁLE...

Jméno:Josef

Přijmení:PROUZA

Datum narození:14.9.1896

Obec narození:Lipí

Okres narození:Náchod

Domovská obec:Lipí

Domovský okres:Náchod

Vzdělání:ob.

Zaměstnání:tkadlec

Rakousko-uherský útvar v době zajetí:18.p.pl.

Datum zajetí:27.11.1915