KUNC František *2.8.1891

Životopis:Křížová, Alena. Cesta ze Senetářova do ruských legií (a zpět). Konference Válka pohledme etnologie, Plzeň ZČM, září 2015. Kráceno. Starší František (nar. 1891) a mladší Alois (nar. 1897) se narodili v rodině domkáře v Senetářově, kde absolvovali obecnou školu, František se vyučil kamnářem, oba pomáhali v rodinném hospodářství a přivydělávali si podobně jako ostatní obyvatelé obce perleťářstvím a necováním (síťováním). František Kunc narukoval v roce 1912 do Brna k 8. polnímu pluku a předpokládal, že na vojně stráví tehdy obvyklá tři léta. Od předchozího roku měl vážnou známost s Boženou Jochymkovou (nar. 1891) z Kotvrdovic, která pečlivě schraňovala jeho dopisy, jejichž hlavním tématem je jejich vztah a zachování věrnosti. Koncem roku 1912 byl František odvelen do Trebinje v Hercegovině. Po vyhlášení mobilizace jeho pluk odjel do Polska a 21.8.1914 překročili hranice do Ruska, kde brzy vypukly boje. Zanedlouho, 30.8.1914, byl raněn do nohy, zůstal ležet na bojišti a teprve po setmění se pro něj vrátili. Vojenskou nemocnici však přepadla ruská patrola a 5.9.1914, po pouhých dvou týdnech ve válce, se František dostal do zajetí, jako místo je ve Vojenském ústředním archivu uvedena Zámošč. Zajatci byli převezeni do Moskvy, pak do Omska a nedalekého Išimu. Nejdříve stavěli v kasárnách nové baráky, pak nosili pytle s pšenicí v lihovaru, kde byl správcem Čech Borovička. Koncem ledna 1915 byli na základě rozkazu převezeni do okolních vesnic, kde si místní sedláci rozdělili vojáky po dvou až čtyřech do svých domů, za odvedenou práci je měli živit za 23 kopějek denně. „Tam jsme teprv poznali pravý život sibiřského obyvatelstva. Jejich příbytky jsou dřevěné, od všelikého hmyzu prožrané domky, s více starodávným jako chudým nábytkem. Ten skládá se ze stolu, nějaké lavice a jednoho kufru pro skrovné ženské šaty a prádlo. Někde i jednoduché postele, sbité z osekaných dřev. Lidé ti spávají většinou na zemi a na peci. Hodin, šporáků a kachlových kamen nemají, jen zděnou pec, kterouž se jizby vytápí a v níž se všechny pokrmy v krytých nádobách vaří. Bílého prádla nemají, jen z režného plátna červeně neb modře zbarvené košile a spodky. Ženské košile jsou z pod sukní rovněž z režného plátna přišity ke kazajce, jež slouží za spodní i horní oděv. Vrchní oděv ušit jest z ovčích kožešin, kteréž v čas nepotřeby na peci se povalují. Límec, klobouky a kravaty jsou u nich neznámy. Ráno myjí si jen oči a nos, čepici na hlavě majíce, ruce myjí si před každým jídlem. Vždy v sobotu koupají se teplem a málo vodou v jednoduchých za koupárnu sloužících jizbách. Pokrmy pojídají třikrát denně: asi v 10 hod. dopl., ve 3 hod. odpol. a v 7 hodin večer. Ty sestávají ze zelné, málo masem promíchané polévky, nějakých moučných kousků, kaše a neslazeného málo mlékem obíleného čaje. V lepších rodinách mívají i maštěné zemáky s masem. Postní jídlo ve středu a v pátek jest v kysaném zelí přilito něco studené vody a syrové cibule, pak čajová voda bez cukru a mléka.“ „Já dostal jsem se s jedním soudruhem k jednomu velmi skoupému sedláku, majícímu pět koní, 10 kusů dobytka hovězího, přes 15 ovcí, asi 10 prasat a v rodině 8 dětí. Tam od časného rána do pozdního večera rozléhal se pronikavý křik šesti od dvou do deseti let starých, velmi sprostě vychovávaných dětí, což mne velmi trápilo. V noci pak byli jsme znepokojováni od ohyzdného hmyzu rusů, štěnic a vší, jichž tam bylo dostatek, ačkoli k čištění dvou světnic byla mladá 39tiletá hospodyně, 20letá její dcera a mladá žena 19letého syna. Z počátku najedli jsme se dosti obstojně, hůř bylo však, když nadešla doba postní dne 15. února. Tam půst jest též na mléko, máslo a vejce. Oni pojídali syrové zelí s cibulí, nějaké řepy, vařené ryby s očima, šupinami a vnitřnostmi a čaj s chlebem. My při jezení něčeho z toho skazili jsme si žaludky a byli jsme odkázáni pouze na živení se chlebem a čajem. Cukr museli jsme si koupit.“ Kvůli postu se dostali do sporu s vesničany, kteří je označili za bezvěrce. „Lid ten je velmi zbožný, klerikálně zfanatizovaný, ale mravně i kulturně hluboce pokleslý. Asi 70% venkovských dětí nenavštěvuje školu, ostatní jen po tři zimy školu navštěvují. Krádeže a krvavé bitky byly dříve, dokud lihové nápoje se prodávaly, na denním pořádku. Po čas války se neřesti ony trochu oslabily, když přísně zakázán byl prodej lihovin.“ Kvůli sporům se statkáři se dvanáct Čechů domluvilo a se svolením ruského důstojníka si pronajali ve vesnici Novoloktinské byt, který vydrhli, nakoupili nádobí na vaření a pečení chleba. Toto jejich přebývání bylo solí v očích statkářů, takže se museli vrátit do rodin, kde „…spatřili jsme opět tu spoustu špíny a hmyzu, při čemž se každý hnusem otřásal.“ Ve vesnicích se vojáci dostali pod civilní správu a byli vydáni na milost a nemilost místním starostům, kteří je mohli trestat za sebemenší přestupek. Museli pracovat 16-18 hodin denně a někdy dostávali k jídlu pouze chleba a čaj. Naštěstí se František se třemi kamarády dostal do rodiny, kde sami měli čtyři syny ve válce, takže pro ně měli pochopení. Koncem léta 1915 se konečně vrátili do kasáren v Išimu, kde pokračovali ve stavbě baráků. Dostávali kapesné 10 kopějek, z nichž si měli ušetřit na teplé oblečení na zimu. Františkův mladší bratr Alois narukoval 1.10.1915, ještě před svými osmnáctými narozeninami. V červnu 1916 byl zraněn do nohy, dokonce se uvažovalo o amputaci. Zajat byl na řece Styru u Lucka, podle Vojenského ústředního archivu v Kolki ve Volyňské oblasti na Ukrajině. Ranění byli převezeni do Kyjeva, pak do Moskvy, do Rybinska v Jaroslavské gubernii a do lágru v Ugliči. Po dvouměsíční léčbě byl poslán na stavbu železnice v Samaře. Po čtrnácti dnech utekl s kamarádem Ludvíkem Peňázem k mužikovi u Samary, kde jezdil s koňmi a vydával se za Poláka Antošku. O těchto událostech se velmi stručně zmiňuje ve svých zápiscích, mnohem podrobnější popis věnoval až následujícím událostem. V srpnu 1917 se přihlásil do československého vojska, ke byl zařazen do 8. střeleckého slezského pluku. Záhy došlo k prvnímu kontaktu mezi oběma bratry, který potvrzuje zápis ve Františkových poznámkách: „V září r. 1917 dostal jsem první lístek od Aloise ze Samary. Odepsal jsem mu a asi za týden na to mě psal z Penzy, že jede do českoslov. vojska. Na to asi za čtrnáct dní mě psal již od 8. pluku a nabízel mě, abych také šel, kam povinnost Čecha volá. Však po říjnovém převratu když do rukou vzali vládu bolševíci, už byl projezd na Ukrajinu těžký, pro nezkušeného člověka vůbec nemožný. Tak odhodlal jsem se vyčkati do jara, že bude snad po zimě snesitelněji vojančit. S Aloisem jsem si dopisoval až do března, kdy mě sdělil, že jedou všechny části českoslov. vojska do Francie. Více zpráv jsem od něj neobdržel.“ František se náhodně stal svědkem vítězného boje Čechoslováků s bolševiky, a to jej pohnulo k odchodu do československého vojska, kam se přihlásil se dvěma kamarády v srpnu 1918 v Omsku. Ačkoli se chtěl dostal k bratru Aloisovi, nebylo to možné a byl přidělen k 1. dělostřeleckému pluku. V Aloisových zápiscích nebybí pasáže věnované trávení volného času. Poprvé dorazli do Vladivostoku v dubnu 1918 v domnění, že odtud budou převezeni do Francie: „Proživše asi týden ve Vlad. začali jsme choditi na cvičení. Jelikož nebylo pušek, pěstoval se hodně sport: běhy, skoky, prostná cvičení a.t.d. Dny jeden za druhým plynuly jak voda a naše každou chvíli očekávané lodě z Ameriky nějak dlouho nešly. Dlouhé chvíle nám zpříjemňoval hodně náš strýček z Ameriky z křesťanského spolku mladých mužů, který se k nám přidal na cestě v Samaře. Zřídil Americký klub, čítárnu, biograf v přírodě pro nás a mnoho jiných zábavných a naučných podniků. Bylo dosti volného času a proto usneslo se 5. a 8. pluk uspořádati na počest spojenců veřejné sokolské cvičení, které se nad očekávání vydařilo skvěle. Cvičilo na společných prostných ze 6. sletu 800 borců. Kromě toho bylo mnoho různých čísel. Nástup na prostná a provedení jejich působilo ohromným dojmem na spojenecká vojska a zástupce, kteří daleko provázeli vždy odcházející Sokoly bouřlivým provoláváním a tleskotem. Též ruské obecenstvo, byvše už dosti o nás informováno úplně bylo poraženo výkony našich borců. Teprve potom všichni začali nás si velice vážit. Nejvíce snad přáli nám Japonci, jež nás měli nesmírně rádi. Dokonce pracovali a prosili nás by jim jeli uspořádat takové cvičení do Japonska. K tomu bohužel nedošlo. Pořádaly se často též fotbalové zápasy s Angličany, kteří měli velice dobré hráče. Přes to všechno jednou jim naše družstvo 5tého (něco též od 8ho pl.) napráskalo. Tehdy velitel Japonského křižáku se vsadil o 1.000 rublů s anglickým kapitánem, že to vyhrají Češi, což se též stalo.“ V průběhu přesunů po Transibiřské magistrále se dostali také do Novonikolajevska [od roku 1925 Novosibirsk], kde měli pobýt delší dobu: „Náš strýček jako vždy hleděl využitkovat našeho delšího pobytu. Ihned zaujmul dům kino, kde umístil klub i čítárnu. Později zavedl též kurs ruských tanců, v kterých já též nezůstal pozádu. Kromě toho pořádal sportovní večírky a veselé hry, kdy jsme se mohli od smíchu popukat. Též seznámil mě br. Hlavatý s jednou ruskou rodinou, která velice nám byla sympatická. Od nich vypůjčíval jsem si knížky, z čehož paní P. měla radost, že se zajímáme o ruskou literaturu. Tak nám to hezky ubíhalo tam, když tu najednou 11. dubna (1919) opět odejeli jsme do Ačinska. Tam jsme též drželi službu na dráze a mostě, který byl asi 2 versty od stanice. Jelikož nás tam bylo pět rot, služby nebylo mnoho. I zde náš strýček nezůstal pozadu. Ihned po našem příjezdu zařídil ve Sborném punktě klub s dobrým buffetem. Brzy na to pořádaly se kabarety, taneční zábavy, takže smutno tolik nebylo. … Mezitím utvořily se osvětové kroužky, které daly popud k přípravě na veřejné cvičení sokolské. Sprvu to trochu kolísalo, jakási nechuť, však krátce před 30. červnem se to dalo přeci trochu dohromady a tak 29. června uspořádali jsme veřejné cvičení. Vzdor špatnému počasí a krátké přípravě výsledek byl nad očekávání dobrý. měli jsme z toho velikou radost a hned konaly se přípravy na druhé větší vystoupení, ke kterému bohužel však nedošlo. Přes to všechno, že stále některé naše roty vyjížděli na některé rozjezdy, neb vesnice, kde se objevovaly stále bandy bolševické, uspořádala se v nově vyklizeném sále ve městě Akademie dne 10. a 11. července (1919), která se velice vydařila. K tomu přispěl hodně náš praporní smyčcový orchestr, který za krátkou dobu od svého založení, dosti se zde zdokonalil. Tak jsouce uspokojeni nad zdařilým výsledkem Akademie (která bohužel našla málo pochopení u ruského obyv.) těšili jsme se na příští veřejné cvičení, neb na společná prostná bylo nás z praporu zapsáno 300. Však poměry se vytvářily jinak.“ Většina textu však nevyznívá takto idylicky. Kromě překonávání mrazů v nedostatečném oblečení a občasného hladu, když nedorazila včas kuchyně, byli českoslovenští vojáci účastni i dramatických bojů, z nichž největší prožil Alois u Čity a v blízkosti Tagilu na podzim 1918, kde se dostali do střetu s bolševiky. V kulometné palbě byl zraněn do břicha velitel roty poručík Beneš, kterého Alois zachránil a jeho čin byl oceněn Francouzskou medailí za statečnost, kterou mu předal vrchní velitel Čsl. legií na Sibiři, francouzský generál Maurice Janin. Začátkem října 1918 dostal Alois dopis od bratra Františka, o kterém neměl dosud zprávy. Navíc ho potěšilo, že je v armádě, protože si myslel, že už jel domů jako zajatec. Když se v prosinci 1919 ocitli oba nedaleko Irkutska, požádal Alois o dovolenou. „Dovolenou od velitele roty snadno jsem dostal a 24. prosince (1919), právě před svátky byl jsem už u bratra. Dlouho však jsem si u něho nepobyl, neb bych to byl prohrál, poněvadž jsem byl už 4 dny od roty pryč. Tak chtěj, nechtěj za dva dny jsem se rozloučil s bratrem a jel zpět na rozjezd Kitaj.“ Již koncem léta 1919 absolvoval Alois instruktorský kurz (poddůstojnickou školu) a na jaře 1920 byl převeden jako kancelářská síla na štáb 8. pluku do vojenské spořitelny. Na začátku roku 1920 se českoslovenští vojáci dostali pod velký tlak bolševiků: „Na nás si také začali troufat. Všude plno letáků provokačních nalepeno, abychom složili zbraň a podali ruku ruskému proletariátu atd. a mnoho jiných lákavých hesel. Však každý náš rozumný voják si toho ani nevšiml. Bohužel několik jednotlivců ničemů se zase našlo, kteří vystoupili z vojska a dali se naverbovat za bezcenné sibiřské papíry.“ Naštěstí se mezitím situace vojáků natolik vyřešila, že František odjížděl z Vladivostoku začátkem dubna na lodi Amerika. První máj oslavili na zastávce v Honkongu: „Odpoledne byl pořádán na městském hřišti fotbalový zápas: 4. pluk s tamějším klubem sportovním, 5. pluk zase s druhým proslaveným klubem sportovním, který zvítězil na olympiadách v Japonsku a na Filipínských ostr. Proti obojim naši vyhráli a za veselých pochodů plukovních kapel obou pluků“ se vrátili na loď. Po dalších zastávkách v Singapuru, na Cejlonu, v Port Saidu, kde 2. června uspořádal osvětový sbor transportu sokolské cvičení na městském tenisovém hřišti, dorazili 7. června 1920 v poledne do Terstu a odtud jeli vlakem přes České Budějovice do Prahy. Alois odplul na lodi M. S. Dollar do Kanady, vlakem projeli celou Kanadu, do přístavu blízko Halifaxu. 14. července oslavili francouzský státní svátek na sportovním stadionu sokolskými prostnými a fotbalem s místním klubem, večer koncertovala plukovní hudba. V srpnu 1920 dorazila loď s vojáky do Couxhafenu, odkud dojeli vlekem do Prahy. Demobilizován byl v prosinci jako desátník. Poválečné osudy obou bratrů již byly méně dramatické. František se v roce 1921 oženil s Boženou Jochymkovou, která na něj deset let čekala a postupně se narodili čtyři synové. V roce 1932 získal zaměstnání jako zřízenec u soudu ve Vsetíně, kde v roce 1956 zemřel. Alois po návratu absolvoval kurzy, kterými si doplnil vzdělání, byl zaměstnán u soudů v Dolném Kubíně, v Ilavě a v Rožmberku. V roce 1928 se oženil s Marií Jančíkovou (nar. 1899) z Rozstání a stal se ředitelem dražebny v Bratislavě, kde se narodila jediná dcera Alena. Těsně před vyhlášením Slovenského štátu v březnu 1939 se rodina narychlo přestěhovala do Brna, za protektorátu Alois pracoval ve spořitelně, k soudu se mohl vrátit až po osvobození. Těšil ze svých dvou vnuček, dočkal se i prvních tří pravnuků a především „převratu“ v roce 1989. Do poslední chvíle pracoval a zajímal se o politiku. Zemřel v létě 1992 v nedožitých 95 letech. Pevná víra, věrnost Československé republice, Masarykovi a Benešovi i krutá zkušenost z carského a později bolševického Ruska determinovaly jeho postoje až do posledních dnů.

ČÍST DÁLE...

Jméno:František

Přijmení:KUNC

Datum narození:2.8.1891

Obec narození:Senetářov

Okres narození:Boskovice

Domovská obec:Senetářov

Domovský okres:Boskovice

Vzdělání:ob.

Zaměstnání:kamnář

Politická příslušnost:soc.dem.

Prezenční služba u rakousko-uherského útvaru:8.p.pl.