Poslední rozloučení s válečným veteránem Jiřím Hubáčkem

V pondělí 27. prosince 2021 se za vojenských poct uskutečnilo poslední rozloučení s novodobým válečným veteránem rotným ve výslužbě Jiřím Hubáčkem, účastníkem zahraniční mírové mise UNPROFOR-UNCRO na Balkáně a členem Československé obce legionářské. V srpnu 1995 prožil ofenzívu chorvatských sil v rámci operace OLUJA a byl jedním ze zraněných na postavení TANGO 23 Repetitor. 

Nechme o osobě bratra Jiřího Hubáčka promluvit dva řečníky z pohřebního obřadu – kolegu-veterána, se kterým prožil přepadení na pozorovacím stanovišti, a předsedu českobudějovické jednoty ČsOL a oblastního koordinátora Projektu ČsOL o válečné veterány. 

 

Smuteční řeč kolegy, válečného veterána rotného ve výslužbě Jiřího Sudy:

S Jirkou jsme se poznali v červenci roku 1995 na Balkáně, kde byli čeští vojáci součástí mezinárodního kontingentu mise UNPROFOR a kdy vrcholila občanská válka mezi znepřátelenými Srby a Chorvaty. Byl přidělen na naše stanoviště v horách do party kluků, která už byla stmelená zážitky z jarní chorvatské ofenzívy, kdy jsme byli několik dní pod minometnou palbou, která nám kompletně zničila techniku, přišli jsme o část pohonných hmot a téměř všechnu zásobu vody.

V následujících měsících nás všechny čekalo hodně tvrdé práce v podobě obnovy poškozeného a zničeného zařízení, oprav techniky a hlavně důslednějšího opevněni všech strategických částí stanoviště, obranných i pozorovacích pozic. Padlo také rozhodnutí o nutnosti posílení rádiového spojení s naším stanovištěm, protože to bylo vzhledem k terénním podmínkám často velmi komplikované. A to byl právě čas, kdy byl na naše tango převelen Jirka se svou spojařskou „vétřieskou“ a jeho úkolem bylo předávat informace o situaci na našem stanovišti s dosahem až na velení roty.

Ale to už se pomalu schylovalo k začátku mnohem mohutnější invaze chorvatských vojsk, kterou příznačně nazvali OLUJA, v překladu Bouře. Stačili jsme ještě Jirkovu vétřiesku opevnit pytli s pískem, aby byl spojař i jeho technika ve větším bezpečí.

To, že se chystá něco velkého, nám bylo jasné už v noci z 3. na 4. srpna, kdy snad nikdo z nás nešel spát, a všichni jsme pozorovali, jak se podél celé hranice z chorvatské strany stahuje velké množství těžké techniky. Těsně před svítáním vše na chvíli utichlo a rozhostil se pověstný „klid před bouří“.

Operace OLUJA začala 4. srpna přesně v pět hodin ráno mohutnou dělostřeleckou palbou na strategické a opevněné pozice Srbů. Po této přípravě následoval postup tanků a pěchoty. Přes většinu českých stanovišť rozmístěných na zóně separace Chorvati přešli bez většího odporu a ústup srbských jednotek byl poměrně rychlý. Ne tak jako na tom našem, vojensky velmi strategickém. O tuto kótu mezi sebou Chorvati a Srbové vedli velmi tvrdý boj, v jehož středu jsme se bohužel nacházeli my. I tak jsme se ale snažili o celé situaci kolem nás informovat velení a neustále celou situaci monitorovat.

Ráno 5. srpna, při střídání na pozorovací pozici, došlo k nešťastné události. V okamžiku, kdy jsme opustili bezpečí podzemního krytu a střídali se, dopadl do naší bezprostřední blízkosti minometný granát. Bohužel na místě zemřeli naši dva kamarádi a ze třech raněných byl jedním právě Jirka. Ocitli jsme se v komplikované situaci, kdy bylo potřeba raněné vojáky co nejdříve předat do rukou zdravotníků a celou četu z místa evakuovat. Následoval sled událostí, kdy pro zraněného Jirku a ostatní poslalo naše velení zdravotnické obrněné vozidlo, které ovšem Srbové zastavili, posádku s výjimkou řidiče zajali a použili ho pro odvoz vlastních zraněných vojáků. Po informaci, že žádná pomoc pro nás nedorazí, padlo rozhodnutí našeho velitele čety, že se musíme pokusit o pěší evakuaci na domluvené místo za bojovou linií, kde nás budou čekat chorvatští vojenští zdravotníci. V té době bylo už celé naše stanoviště v plamenech a kolem probíhali tvrdé boje. Měli jsme jen jeden pokus, vyběhli jsme z bezpečí krytu a utíkali přes bojovou linii k nedalekému lesíku, za kterým nás čekal průchod přes zaminovanou pastvinu. Díky statečnému činu našeho kamaráda, který se vrátil zpátky na stanoviště a podařilo se mu zprovoznit obrněný transportér, kterým nám cestu přes zaminované území projel, ho ostatní v jeho stopách bezpečně překonali. Za ní už na cestě čekali vojenské sanitky.

Jirka byl společně s dalšími raněnými vojáky převezen do nejbližší nemocnice ve městě Gospič, kde se okamžitě podrobil nutné operaci a z těla mu byly vyjmuty střepiny. Po krátkém pobytu v této nemocnici následoval letecký převoz do americké polní nemocnice v Záhřebu a po pár dnech repatriace do České republiky a doléčení ve vojenské nemocnici v Praze. Jirka se naštěstí ze svého zranění zcela zotavil a mohl se vrátit ke svému civilnímu životu a práci.

Ač jsme na misi s Jirkou strávili relativně málo času, společně prožité vypjaté chvíle z nás udělaly kamarády na celý život. A ač byl svou povahou skromný a nenápadný, byl to bojovník s velkým srdcem. To nám všem dokazoval hlavně v posledních pár letech, kdy i přes svůj zdravotní handicap se kterým se statečně pral, nevynechal jedinou příležitost setkat se se svými bývalými parťáky.

A nejen za to si zaslouží náš respekt a úctu.

 

Smuteční řeč bratra podplukovníka ve výslužbě Milana Čajdíka, předsedy Jednoty Československé obce legionářské v Českých Budějovicích:

Vážení příbuzní a smuteční hosté,

setkáváme se dnes tady v této smuteční síni, abychom vyprovodili na poslední cestě milovaného tatínka, dědečka, spolubojovníka a v neposlední řadě válečného veterána rotného ve výslužbě Jiřího Hubáčka, který nás náhle a nečekaně opustil.

Před nástupem do zahraniční mise i po ní byl věrným zaměstnancem v továrně Bratří Zátků, kde pracoval až do odchodu do invalidního důchodu. Miloval svou rodinu, syna Jiřího a dceru Martinu a také se těšil se ze čtyř vnoučat.

Odchod blízkého člověka je vždy velmi bolestivý, obzvlášť když ta osoba byla pro vás vším.

Tento skvělý člověk by si jistě nepřál, abychom tu dnes truchlili, přál by si, aby naše dnešní vzpomínky na něj byly plné radosti, protože svůj život považoval i přes všechny útrapy a zranění za šťastný. Celý jeho životní příběh začíná i končí: skromností, obětavostí, statečností a hrdinstvím a tím byl inspirací nejen pro své děti.

Lidé se rodí a umírají, někteří za sebou nezanechají nic. Bratr Jiří Hubáček však nežil nadarmo, zanechal za sebou hlubokou stopu v zásluhách o vlast, rodinu, přátele a spolubojovníky. Obdržel řadu vyznamenání, z nichž dvou si cenil nejvíce. Byly to Medaile Za hrdinství od prezidenta Václava Havla za záchranu lidských životů při plnění úkolů v mírové misi OSN, a Medaile Za statečnost od primátora města České Budějovice za hrdinství na misi v bývalé Jugoslávii.

Jeho rodina při něm stála pevně až do konce života.

Milý bratře Jiří, loučíme se s Tebou jménem Tvé rodiny, přátel, bývalých spolubojovníků a válečných veteránů. Nikdy na Tebe nezapomeneme, čest Tvojí památce.