Zemřel válečný veterán, místopředseda ČsOL, bratr plk. v. v. Tichomír Mirkovič

14. 4. 2022

Dne 14. dubna nás zasáhla smutná zpráva pro celou Československou obec legionářskou. Navždy nás opustil náš místopředseda bratr Tichomír Mirkovič, válečný veterán druhé světové války, čestný občan MČ Praha 2 a především dobrý člověk. Kdo jsme jej znali, budeme si jej vždy pamatovat jako muže, který byl navzdory vysokému věku nesmírně aktivní. 

Sympatie okolí si získával svou dobrosrdečností i tím, že se nikdy nad nikoho nepovyšoval a jednal stejně jak se zasloužilými členy, tak s mladou generací v rámci ČsOL. Pro Československou obec legionářskou vykonal br. Tichomír Mirkovič mnoho práce, v jeho osobě ztrácíme skutečného přítele, přicházíme o člověka zcela oddaného poslání ČsOL.

Bratři a sestry, věnujte bratru Tichomírovi svou vzpomínku.

Čest jeho památce!

 

mirkovic rip 01

 

mirkovic parte

 

Tichomír Mirkovič se narodil 9. prosince ve druhé polovině 20. let 20. století v osadě Rogač u Dubačka v tehdejším Království Jugoslávie (dnes se jedná o území Bosny a Hercegoviny). Rok jeho narození je zahalen tajemstvím – dle vlastních slov se narodil v roce 1926, ale jelikož mu byly za války vystaveny falešné dokumenty, nalezneme ve všech dokumentech rok narození 1928. Žádný úřední dokument z předválečné doby se nedochoval. Chudí Mirkovičovi byli jednou ze dvou početných srbských rodin v obci, Tichomír byl ze šesti sourozenců.

Na začátku dubna 1941 byla Jugoslávie vtažena do druhé světové války. Ve velice rychlém sledu však byla jugoslávská armáda přesilou německého, italského a maďarského vojska poražena a nastala okupace. Do jugoslávské armády byl po napadení mobilizován také Tichomírův otec, který byl během tzv. Dubnové války raněn při bombardování Sarajeva a na následky poranění později zemřel. Mirkovičovi zůstali bez živitele a pro mladého Tichomíra nadobro skončila léta dětství. Po obsazení Bosny německými okupanty byl nucen uprchnout z domova a skrývat se před chorvatskými ustašovci. Od té doby Tichomír Mirkovič již nikdy neviděl matku ani nejmladší sestru Ljubinku (s ostatními sourozenci se setkal až po válce, v roce 1956). Vstoupil do partyzánského oddílu pod vedením Rajka Čelonje a Pere Sariča u městečka Milići, kde prošel zjednodušeným výcvikem. Když se naučil zacházet se zbraní, byl Mirkovič zařazen do čety Pere Jelkiče, se kterou se pak účastnil bojů u Zvorniku na řece Drině. Situaci popsal takto: „Dislokace našeho oddílu byla v Caparde-Kozluk-Kamenice. Naše postavení bylo v lesnatém kopci, nad městem Zvornikem, pod námi holé skály, kudy vedla hlavní silnice, odkud Němci útočili. Kdybychom měli kamenné balvany, mohli bychom je volně kutálet na nepřítele. Další naší výhodou bylo, že srbští četníci, oddíl Rajka Čeloni, vyhodili do vzduchu most u Nové Kasaby, čímž byl zablokován průchod hlavní silnicí k Sarajevu.“ Zde prošel svým bojovým křtem. Partyzáni odráželi německé a ustašovské útoky a měli četné ztráty. „Vzpomínám si, jak jsme my, mladí, dostali rozkaz, abychom v okolní vesnici zabavili čisté bavlněné košile a plátna a z toho se nadělaly obvazy. Lidem jsme slíbili, že jim to zaplatíme, až válka skončí. Myslím, že se toho nikdy nedočkali.“ Proti přesile pak museli partyzáni ustoupit do Miliće.

Následovaly boje v pohoří Romanija, asi deset kilometrů od Sarajeva. Zde partyzáni strádali nedostatkem všech zásob, hlavně jídla a nedostatečným oblečením do sněhu. „Nepřítel občas vysílal proti nám trestné výpravy, ale v horách jsme byli pány my.“ Tichomír Mirkovič utrpěl zranění pravé nohy, byl zařazen mezi uprchlíky a převezen do Srbska. Na základě udání byla prozrazena jeho partyzánská minulost, byl zatčen a umístěn do koncentračního tábora v Šabacu. Aby se zachránil, vstoupil v červenci 1944 na oko do Srbského dobrovolnického sboru, k tzv. ljotičevcům, což mu umožnilo zběhnout zpět k partyzánům. Bojoval pak v rámci 8. černohorské partyzánské brigády, která podléhala Národněosvobozeneckým vojskům a partyzánským oddílům Jugoslávie (NOV a POJ) pod velením komunistického vůdce Josipa Broze Tita. Tichomír Mirkovič se s Titovovými partyzány účastnil osvobození Bělehradu. Konec války jej zastihl na slovinském území u rakouských hranic.

Po válce využil nabídky k cestě do Československé republiky, kde se mohla jugoslávská mládež vyučit řemeslům. V červnu 1946 odjel do Prahy a vyučil se soustružnictví ve firmě TOS Hostivař. Absolvoval dělnickou přípravku pro studium na vysoké škole, a i když musel v roce 1949 vysokoškolské studium pro účast na studentském pochodu na Pražský hrad z února 1948 přerušit, nakonec se ke studiu vrátil a v roce 1954 se stal absolventem filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Z prvního zaměstnání na katedře přírodních věd byl z politických důvodů propuštěn a po vystřídání několika míst začal pracovat v podniku RAJ na Praze 10 jako vedoucí kontrolního a inventurního oddělení. Jelikož však dával příliš najevo svůj nesouhlas s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy roku 1968, byl pro „politickou nespolehlivost“ opět propuštěn. Až do roku 1989 pracoval jako skladník, následně odešel do důchodu. V době sametové revoluce se angažoval v Občanském fóru na Praze 2.

Válečný veterán Tichomír Mirkovič se stal v květnu 1994 členem Československé obce legionářské. Několik let byl předsedou Jednoty ČsOL Praha 2, do poslední chvíle zastával funkci místopředsedy ČsOL. I ve svém věku byl velmi aktivní – pravidelně se účastnil jednání spolkových orgánů, reprezentoval legionářskou Obec během pietních a společenských akcí a udržoval si velký přehled o dění ve spolku i mimo něj. Byl držitelem řady ocenění a vyznamenání, jak z období války, tak za svou činnost v ČsOL. V roce 2018 mu bylo uděleno čestné občanství Městské části Praha 2 a o rok později byl povýšen do hodnosti plukovníka ve výslužbě. O svých válečných zážitcích napsal díky ČsOL dvě knížky, první v roce 2012 pod názvem „Mé neblahé dětství a válka“, druhou v roce 2019 pod názvem „Přišel jsem o všechno“.