Zemřela ses. mjr. v. v. Naděžda Brůhová

2. 5. 2023

V dnešních ranních hodinách nás opustila válečná veteránka ses. Naděžda Brůhová, bývalá spojařka 1. československého armádního sboru v SSSR a členka Jednoty Československé obce legionářské v Žatci. Bylo jí 97 let.

Naděžda, rozená Veselá, se narodila 13. září 1925 v Moskovštině na Volyni, která tehdy byla součástí Polska. Její otec Antonín Veselý tam spravoval rodinné hospodářství, ale zároveň byl vyučený pekař a řezník, maminka Marie byla v domácnosti. Spolu měli celkem pět dětí – tři holky a dva chlapce. Kolem roku 1935 se rodina přestěhovala do Novin Českých, kde otec pomáhal svému švagrovi Josefu Holcovi ve mlýně. V Novinách Českých dokončila Naďa Veselá školní docházku a poté pracovala na rodinném hospodářství. V té době se na Volyni odehrálo mnoho změn. Dne 1. září 1939 napadlo Německo Polsko, ke kterému se záhy připojil i Sovětský svaz, který rychle obsadil východní polská území včetně Volyně. Dne 22. června 1941 zaútočilo Německo na Sovětský svaz a Volyň se stala součástí nacistické Třetí říše. V oblasti navíc vypukly ukrajinsko-polské národnostní spory. V roce 1942 se uskutečnil nucený nábor pro totální pracovní nasazení v Německu. To se dotklo Nadina bratra Josefa, který byl odvlečen do Bavorska a následně pracoval na různých místech Evropy až do konce války. Naďa se podobnému osudu vyhnula díky zásahu tehdejšího starosty Novin Českých, který ji a svou stejně starou dceru „vykoupil“ za velké množství jídla a kořalky. Následně se musela děvčata skrývat, ale i nadále vypomáhala v hospodářství.

Na Volyň vstoupila sovětská Rudá armáda na začátku roku 1944 a 2. února osvobodila město Rovno. V březnu mezi krajany začal nábor dobrovolníků do československé zahraniční armády a také do Novin Českých dorazil náborový důstojník. Naděžda Veselá byla odvedena 25. července 1944 v Kamenci Podolském a bylo jí přiděleno kmenové číslo 16.034/Ž. Ještě na místě byl zahájen vojenský výcvik, následně byli všichni noví odvedenci převezeni do Rovna, kde proběhl řádný odvod s prohlídkou před lékařskou komisí. Poté byla Naďa poslána do Potůčku u rumunských hranic, kde prodělala výcvik na telefonistku. Učila se zde Morseovu abecedu, šifrování a také střelbu z pušky. Výcvik trval do začátku září 1944, poté byla zařazena jako spojařka štábní baterie u 2. dělostřeleckého pluku 1. československé samostatné brigády v SSSR. Jejím úkolem bylo navazování a udržování spojení mezi pozorovatelnou a bateriemi, v případě přerušení spojení musela nalézt poškozené místo a to opravit. Jejím nadřízeným byl veterán bitvy u Sokolova Jaroslav Perný.

Poprvé se do ostrého nasazení dostala v rámci Karpatsko-dukelské operace v září 1944, když se účastnila bojů u Machnówky. Československým jednotkám ze zpočátku dařilo plnit úkoly, ale nakonec byly za velkých ztrát zastaveny silnou německou obranou. Na konci září u Barwinku musela se svou kamarádkou Libuší Novákovou najít porušené vedení, na což později vzpomínala takto: „Musely jsme se plazit nebo jít přikrčené, aby nás nepřítel nezahlédl. Cestou jsme potkaly velitele pěší roty, myslím, že to byl Rus. Ptal se nás, kam jdeme, a řekl nám, že je tam všude plno min. Dál nám řekl, abychom se vrátili, že tudy neprojdeme a že to nahlásí na štáb, že nemají ženské na taková místa posílat. My s Lubou jsme mu řekly, že jdeme dobrovolně, protože nejde spojení a my ho musíme navázat. Ten důstojník nám řekl, že když jsme tak blbé, tak abychom šly, že se stejně nevrátíme. My s Lubou pokračovaly, poruchu jsme našly a opravily. No, a na štábu jsme dostaly znovu vynadáno.“ V polovině ledna 1945 se účastnila úspěšné dělostřelecké přípravy před bitvou u polského města Jaslo, následně se zapojila i do bojů u smutně proslulé kóty 534. Na československém území to byly boje o Vyšší Komárník, Nižný Komárník, Liptovský Mikuláš a konec války ji zastihl v Kroměříži. Den po kapitulaci Německa o vlásek unikla smrti, když jí a Libuši Novákové politruk Juraj Douhanič nedovolil jet na stupačkách nákladního automobilu, který byl poté nedaleko Vsetína napaden střelbou ukryté německé jednotky, a kromě jednoho byli všichni převážení vojáci postříleni. Válečné zásluhy Naděždy Veselé byly oceněny povýšením do hodnosti desátníka a udělením řady československých a sovětských vyznamenání a medailí, mimo jiné Československou medailí Za chrabrost, zlatou hvězdou Československého vojenského řádu „Za svobodu“, Pamětní medailí československé armády v zahraničí, Dukelskou pamětní medailí, Řádem rudé hvězdy či Medailí za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce 1941–1945.

Po skončení druhé světové války se Naďa Veselá rozhodla zůstat v Československu a sloužila u vojenské skupiny Žatec, které velel její oblíbený velitel štábní kapitán Perný. Byla také povýšena na četaře. Armádu opustila v lednu 1946 a v téže době jí přidělili vlastní hospodářství ve Staňkovicích po odsunutých Němcích. V březnu 1947 tam za ní přijeli z Volyně rodiče. V únoru 1951 se v Žatci provdala za Aloise Brůhu ze Staňkovic, později se jim narodili dva synové. To již Naďa pracovala v JZD Staňkovice, nejprve jako dojička a ošetřovatelka dobytka, následně na inseminační stanici. Od roku 1964 až do odchodu do důchodu pracovala jako školnice na Základní škole ve Staňkovicích.

Naďa Brůhová byla také dlouholetou členkou Československé obce legionářské, Českého svazu bojovníků za svobodu a Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel. Po roce 1989 se dočkala dalšího ocenění svých válečných zásluh. V listopadu 2013 byla povýšena do hodnosti majora ve výslužbě, v dubnu 2017 obdržela Záslužný kříž náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky III. stupně a v květnu 2018 Medaili prezidenta Slovenské republiky. ČsOL vydala v roce 2020 publikaci shrnující osudy Naděždy Brůhové pod názvem „Z volyňské Moskovštiny do severočeských Staňkovic“. Ve Staňkovicích žila až do své smrti, 2. května 2023.

Čest její památce.

Dvě kamarádky ze Svobodovy armády. Vlevo Naděžda Veselá (provdaná Brůhová), vpravo Libuše Nováková (provdaná Maňhalová).
Fotografie byla pořízena v Brandýse nad Labem, 20. července 1945. (sbírka ČsOL)

Válečná veteránka Naděžda Brůhová při autogramiádě svých pamětí „Z volyňské Moskovštiny do severočeských Staňkovic“, 15. prosince 2020. (sbírka ČsOL)