Vzpomínky na válku zůstávají i po 65 letech …

17. 6. 2010

Psal se rok 1942 a moje první vzpomínka na 2. světovou válku je spojena se strachem a kouřem – spolu s rodiči a sousedy jsem se dívala z kopce nad obcí Zákolany, jak hoří Lidice. Vidím to jako dnes, kdy jsme celá skupinka lidí utíkali na Katovku, abychom s obavami pozorovali na obzoru černý kouř. V paměti mám strach rodičů, kteří tušili, že se děje něco zlého.

Hana Němcová (zcela vpravo) vzpomíná na nelehké dny okupace a konce války v Zákolanech.

Obavy mého otce o jeho bratry a jejich rodiny, kteří bydleli v sousedství Lidic, v Makotřasech. Informace se šířily drážními telefony tajně, dospělí nás děti vážně napomínali, že o tom nesmíme s nikým cizím mluvit – prostě první konkrétní dotek války, který ve mně zůstal po celý život. Kdykoliv se mluví o Lidicích, vybaví se mi ten tmavý kouř v dálce.

A další vzpomínka, jak do školy přišel mezi nás, prvňáčky, gestapák v koženém kabátě, rozbalil na tabuli obraz kola a aktovky a nařídil nám, že musíme hlásit, kdybychom viděli někoho podezřelého nebo slyšeli o atentátnících na říšského protektora – a opět mně ve vzpomínání provází ten neznámý strach, který jsem tak intenzivně jako šestileté dítě vnímala v rodině i mezi sousedy.

Další střípek vzpomínek se týká rádia. Měli jsme jako jediní v okolí rozhlasový přijímač a velmi často k nám chodili sousedé. Jako malé holčičce mi pořád vrtalo hlavou, proč mně i bratra posílají rodiče hrát si na zahradu, když tito sousedé přišli. Výmluva rodičů byla pro mě nepochopitelná, protože mi říkali, že se bude maminka mýt – neměli jsme koupelnu. A proč tedy mohou být u nás ti sousedé a my děti ne? Vzpomínka je to úsměvná, po válce jsem pochopila, že k nám chodili lidé poslouchat vysílání zahraničního rozhlasu.

Vzpomínku na ničivý nálet na Kralupy n. Vlt. mám také celý život. Byl krásný jarní den 22. března 1945, do školy jsme už nechodili, jen jsme si chodili pro domácí úkoly. Tehdy jsem šla sama do blízkého lesa na fialky. Tatínek hlídal malého brášku, protože maminka s tetou jely na kolech do Kralup na nákup. Najednou ohromný hukot letadel, a já vyběhla z kraje lesa na louku a dívala se vzhůru – sama jediná na veliké louce. Z jednoho letadla na mně zamával černoch a hodil mi hrst staniolových proužků. Obrovské množství letadel, která letěla tak nízko – opět ten veliký strach, a já místo toho, abych utíkala domů nebo se schovala v lese, běžela jsem do další vesnice. Tam mně po dlouhé době rodiče našli v jednom domku – nemluvila jsem, nevěděla jsem, kde jsem, neuměla jsem nikomu říct, jak se jmenuji … Později mi nikdo nevěřil, že jsem viděla černocha v letadle …

Zákolany jsou od Kralup n. Vlt. vzdáleny po silnici asi sedm kilometrů, vzdušnou čarou je to opravdu jen kousek. Z pozdějšího vyprávění vím, že máti i teta ujížděly na kolech domů, když byl hlášen nálet. Německá hlídka je zastavila a nařídila, aby se ukryly do blízkého krytu. Ony neposlechly, jely dál … Jakmile zaslechly letadla a výbuchy bomb, zalehly ve škarpě při silnici a tím si zachránily život – ten kryt na konci Kralup dostal plný zásah a nikdo nepřežil. Tehdy americká letadla rozbombardovala více než třetinu města a nádraží, zemřelo přes 120 obyvatel.

Bydleli jsme blízko trati Praha – Slaný, pamatuji na americké a anglické hloubkaře, kteří nalétávali nad lokomotivy a ostřelovali je, po trati se přesunovaly pancéřové vlaky. My jsme měli spolu se sousedy v blízké stráni vykopané kryty, kam jsme v případě nebezpečí utíkali. Když přejel jeden pancéřový vlak dne 7. května 1945, vyšli jsme všichni z krytů na stráň. Jenomže se objevil další pancéřák a Němci začali na nás střílet – můj otec mě i bratra popadl pod paží a kutálel se s námi ze stráně dolů, ostatní lidé se také útěkem zachránili, nikomu se ten den nic nestalo.

Následující den – 8. května 1945 – bylo krásné počasí, slunečno, všichni už věděli, že se blíží konec války. Z Prahy prchaly kolony vojáků SS, kteří se chtěli dostat na západ a do zajetí k Američanům. V Zákolanech zahlédli skupinu lidí, kteří se nestačili ukrýt, přepadli je a před dílnou mého otce zastřelili pět mužů a jednoho devítiletého chlapce. To vše jsem prožila spolu s rodiči a příbuznými ve vedlejším bytě při otevřených oknech. Nás zachránilo to, že jsme byli ukryti pod okny, takže nás esesáci neviděli a domnívali se, že byt je asi prázdný. Ten křik a střílení si pamatuji do dneška, nejvíc to, jak malý Ládík křičel „nezabíjejte mi maminku, nezabíjejte mi tatínka“ … Jeho maminka celý masakr jako zázrakem přežila pod ostatními mrtvolami, další soused přežil s průstřelem plic a nohy. Další kolony esesáků do popravených opět stříleli – můj bratranec prý měl v sobě 24 průstřelů. Podle úmrtního listu průstřely srdce, břicha a tři průstřely hlavy …

Kolony esesáků prchaly dál na západ, ale v polích nad Brandýskem u Žižic došlo k bitvě s vojsky Rudé armády. Němečtí vojáci byli poraženi, druhý den 9. května 1945 už i v našem blízkém okolí se oslavoval konec té strašné války.

Dílna mého otce byla dávno zbořena a na místě masakru je pomník se jmény obětí, který tyto hrůzy stále připomíná. Je to na rozcestí Zákolany – Koleč – Blevice.

Tak takové mám dětské vzpomínky na 2. světovou válku a na její poslední den.

Text: Hana Němcová

Foto: Rudolf Wolf