Bratře Tomáši, dívej se na nás z nebe dolů…

Ve
Slavnostní síni Národního památníku v Praze na Vítkově se v úterý 4.
září 2012 nejvyšší ústavní a státní činitelé, generalita české armády,
představitelé Československé obce legionářské, České obce sokolské, četní
váleční veteráni a další významní hosté rozloučili s válečným veteránem a čestným
předsedou ČsOL armádním generálem Tomášem Sedláčkem, který ve věku 94 let
zemřel v pondělí 27. srpna letošního roku.

 K pozůstalým
a všem přítomným promluvil prezident České republiky Václav Klaus. Mimo jiné na
adresu Tomáše Sedláčka řekl:

„Byl to
skutečný voják, hájící čest důstojnického stavu a vyzařující prvorepublikovou
armádní noblesu. Dokázal oslovit, dokázal inspirovat a hlavně – dokázal vést k
zamyšlení. Byl autoritou. Byl osobností, která se významně zasloužila o naši
vlast. I proto jsem mu v roce 2004 propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Jako přímý
svědek historických události, které zásadně pozměnily vývoj naší země, dobře
věděl, že největším nebezpečím pro každý národ je na své dějiny zapomenout.
Celou vahou své osobnosti se zasazoval o to, aby k tomu u nás nedocházelo.
Proto se osobně zúčastňoval pietních aktů, navštěvoval vojenské útvary i školy,
diskutoval s odborníky i laickou veřejností. Naposledy jsem ho viděl a pozorně
jsem naslouchal jeho – jako vždy velmi promyšlenému – projevu letos v červnu v
Ležákách…

Pevnou vůlí
a odhodláním dokázal generál Sedláček vždy zůstat věrný svému přesvědčení.
Nedal se zlomit těžkými zkouškami, které ho potkaly jak v době druhé světové
války, tak během komunistické perzekuce…

Dlouhá léta
působil ve funkci předsedy Československé obce legionářské, o jejíž obnovení a
rozvoj se významně zasloužil. Přispěl tak k oživení nejlepších vojenských
tradic naší země, ale také k rehabilitaci zásluh svých spolubojovníků, kteří
byli stejně jako on pronásledováni totalitním režimem. I za to mu patří náš
velký dík. Pan generál Sedláček nám bude chybět. Nejen jako voják a pamětník,
ale především a hlavně jako statečný člověk, který nikdy nezapomínal na svůj
domov, na svou vlast.“

Během
pietního aktu promluvil jménem Československé obce legionářské její předseda
Pavel Budinský:

„Bratře
Tomáši, doufal jsem, ba co víc, věřil jsem, že tento projev nebudu muset nikdy
pronášet. Stalo se a já teď nemám dost slov, abych vyjádřil pocity své, pocity
členů Československé obce legionářské, pocity tvých spolubojovníků, pocity
válečných veteránů všech front 2. světové války i řadových občanů této země.
Všech těch, kteří tě znají a mají nyní v duši stejný zármutek a bol jako
já. A protože se mi opravdu nedostává slov, dovol, abych použil slova tvá.
Napsals je někdy pře deseti lety do publikace věnované válečným veteránům a
jejich hrdosti na svou zemi. Takže tě teď cituji: ‚Přál bych si, abychom se
všichni naučili bojovat fair play, od politika po dělníka. Byl bych rád,
kdybychom se naučili vítězit čestně s otevřeným hledím, ale také prohrávat
v čestném boji. Abychom uznávali vítěze, ale abychom také uznávali
poraženého. Přál bych si, aby si mladí lidé uvědomili, že svoboda nebyla
zadarmo, že byla vybojována za krutých obětí a za strašného utrpění. A nakonec
bych si přál, aby si lidé uvědomili, že svoboda, kterou si nyní užíváme, není
zaručena, že o tuto svobodu musíme neustále bojovat!‘

Bratře
Tomáši, jsem přesvědčen, že tato tebou vyřčená přání jsou nejen tvými, ale i
přáními všech členů Československé obce legionářské. Ty jsi obec po roce 1989
doslova vytáhl z popela, kde měla skončit, postavil ses do jejího čela,
dal jí obnovenou legionářskou ideu, smysl a poslání. A roky ses pravidelně
účastnil jednání jejích vrcholných orgánů, ač to pro tebe muselo být dost
vyčerpávající.

Byl
jsi a zůstaneš pro nás vzorem, stálou inspirací, oporou tvou autoritou i
moudrostí, morální záštitou. Byl jsi pro nás vždy světýlkem na konci tunelu
svým optimismem a vírou ve spravedlivou společnost. Byls naším starším druhem,
kamarádem, bratrem.

Promiň,
svoji promluvu bych chtěl ukončit ve veselejším duchu. Pamatuješ, jak jsme jeli
do Ležáků? A Olinka řekla, ať si sedneš v autě dopředu, abys dobře viděl?
A ty ses s chutí zasmál. Prosím, až budeš tam někde v autě nahoře,
podívej se na nás dolů. Zda tady nekazíme tvůj odkaz…“

Po
skončení pietního shromáždění byla za vojenských poct rakev s ostatky
Tomáše Sedláčka vynesena ze Slavnostní síně na nádvoří Národního památníku,
odkud byla převezena do strašnického krematoria. Na cestě po vítkovském návrší
ji doprovázeli přítomní smuteční hostě v čele s prezidentem
republiky. V odpoledních hodinách se pak ve velké obřadní síni krematoria
v Praze – Strašnicích uskutečnil soukromý pohřeb s vojenskými
poctami. I zde však byla obřadní síň zcela zaplněna těmi,kteří se s naším
bratrem přišli naposledy rozloučit.

Text
a foto: Ladislav Lenk