Vzpomínková pouť Itálie 2017

13. 12. 2017

Vzpomínkovou pouť po stopách našich zajatců do jižní Itálie jsme s Milanem Bachanem plánovali několik let. Na počátku letošního roku jsme si připomněli 100. výročí založení Českého dobrovolnického sboru v Itálii a právě návštěva míst, kde bylo v roce 1917 zahájeno formování našich vojenských jednotek v Itálii, byla hlavním tématem letošní poutní cesty. Termín byl stanoven na druhou polovinu září, abychom putování spojili s tradiční vzpomínkovou akcí v Arcu u příležitosti 99. výročí bojů našich dobrovolníků u Doss Alta a dalšími doprovodnými akcemi, které pro nás připravil PhDr. Ing. Jozef Špánik z našeho velvyslanectví v Římě. 

Jako první v polovině září vyrazil do Itálie filmový štáb Jakuba Taberyho, který natáčí ve spolupráci s ČsOL filmový dokument o československých legiích. Společně s našimi průvodci v historických uniformách se nejprve zúčastnili vojensko-historické ukázky věnované připomínce 100. výročí rakousko-německé ofenzívy u Caporetta a poté putovali po alpských hřebenech, tedy po místech, kde u štábů italských armád působily oddíly československých výzvědčíků s výzvědnými, zpravodajskými a agitačními úkoly.

V prvních minutách pátku 22. září vyrazil do Itálie autobus ministerstva obrany s doprovodným transportérem Československé obce legionářské, který řídil Jirka Charfreitag, aby i on konečně shlédl italská bojiště v okolí Doss Alta. Po příjezdu do Rovereta jsme navštívili novou expozici ve vojenském muzeu, které se nalézá ve staré pevnosti Castello ze 14. století. Naši odborníci sice brzy nalezli některé nesrovnalosti, ale i tak moderní expozice stojí za prohlídku. Po krátké procházce centrem města jsme se na parkovišti pod troskami starobylého hradu Castel Dante setkali s naším filmovým štábem, italskými alpiníky v čele s Carlem Zanonim, historikem Tizianem Bertem a především Jozefem Špánikem, který se od této chvíle stal nepřehlédnutelným členem naší skupiny. V Ossariu na vrcholu kopce jsme krátkým pietním aktem s položením věnce a zpěvem státní hymny uctili památku zde pohřbených 151 československých legionářů, jejich jména jsou zvěčněna na vnitřních stěnách Ossaria. Další naše kroky vedly na nedaleký pahorek, kde se vysoko nad městem Rovereto tyčí La Campana dei Caduti – Zvon padlých. Po pietním aktu jsme přejeli do městečka Castione, kde jsme se seznámili s přípravou výstavby nového pomníku věnovaného účasti československých legionářů v bojích na Doss Altu. Jednání ukončila ochutnávka zdejší speciality – kaštanového likéru a po krátkém přesunu nás Marcela ubytovala v kempu v Riva del Garda.

Následující den ráno jsme přímo v Rivě uctili památku československých výzvědčíků Štorcha a Jeřábka, kteří zahynuli při plnění průzkumné hlídky. U pomníku, který stojí na místě, kde byl v červenci 1918 popraven desátník Alois Štorch, jsme se sešli s alpiníky z Rivy a s delegací Plzeňského kraje v čele s hejtmanem Josefem Bernardem, která se s námi do neděle účastnila vzpomínkových akcí. Sobotní odpoledne patřilo výstupu na legendární kótu 703 – Doss Alto, kde se 21. září 1918 naši legionáři úspěšně ubránili přesile útočících rakousko-uherských jednotek. Cestou nám alpiníci z Arca a Naga ukazovali zbytky zákopů, překážek z ostnatých drátů a různých staveb. Na informačních deskách podél naučné stezky byly i fotografie z první novodobé pouti ČsOL z roku 2008, a při jejich zhlédnutí jsme věnovali tichou vzpomínku i bratru a kamarádovi Luďkovi Borovkovi, který nás již nemůže doprovázet. Na samotném vrcholu Doss Alta jsme při malém pietním aktu vzpomněli památku našich bojovníků i jejich italských spojenců společným nástupem se zpěvem obou státních hymen. Velkým zážitkem byla prohlídka rozsáhlého podzemního komplexu a poprvé jsme došli i k legendárnímu zákopu Roncola Italiana, kde naši obránci utrpěli největší ztráty. Celé původní skalnaté okolí, včetně kóty 703 je dnes pokryto bujnou vegetací, která zhoršuje identifikaci míst, a tak jsme z popisů v denících a z detailního průzkumu terénu přesvědčeni, že skutečné místo zákopu je o několik desítek metrů níže, než nám ukazovali italští průvodci. Cestou zpět pro nás připravili alpiníci malé pohoštění, které všem přišlo vhod a na které poté navázalo večerní posezení v kempu.

Neděle 24. září patřila pietní vzpomínce v Arcu u pomníku, připomínající popravené čs. legionáře, kteří padli do rakouského zajetí na Doss Altu. Antonín Ježek, Karel Nováček, Jiří Šlégl a Václav Svoboda byli 29. září 1918 právě na těchto místech oběšeni na olivovnících za zradu císaře. Tradiční vzpomínky s polní mší se zúčastnili zástupci místní samosprávy, představitelé veteránských organizací, místní obyvatelstvo a jako součást české delegace i potomci jednoho z popravených legionářů. Po bohatém pohoštění v klubovně místních alpiníků jsme jen těžce opouštěli italské přátele, abychom pokračovali v náročném programu. Po dvouhodinové cestě jsme v městečku Pieve di Bono u pomníku, který zde byl obnoven před dvěma lety, uctili památku výzvědčíka Jozsfa Sobotky popraveného zde v červenci roku 1918.

V pondělí 25. září jsme se probudili v krásném golfovém rezortu na okraji Solbiate Olona u Milána, kde se ve vojenském táboře v letech 1918–1919 formovaly jednotky československé domobrany. Památku 563 čs. domobranců a legionářů zemřelých v letech 1918–1920 se místní zastupitelstvo rozhodlo uctít výstavbou pomníku. Bílá stéla stojí na místě bývalého československého vojenského hřbitova, který byl v souvislosti s výstavbou základny NATO v roce 1964 zrušen. Celé slavnostní odhalení připravil a realizoval pplk. v. v. Vincenzo Ciaraffa. U hotelu se k nám dle jeho dispozic připojila paní velvyslankyně České republiky v Itálii Hana Hubáčková a slovenská delegace vedená panem velvyslancem Jánem Šothem a společně jsme za státním a legionářským praporem vyrazili zhruba jeden kilometr k pomníku. Abychom dokázali splnit všechny organizační pokyny, bylo třeba vyhlásit totální mobilizaci lidských zdrojů. A tak se poprvé v italské legionářské uniformě ocitl br. Dračák a zapojeni do kladení věnců byli i novodobí veteráni Pavel se Standou a sestry Marcela a Katka ve slušivých tmavomodrých uniformách ČsOL a Policie ČR. Odhalení se zúčastnilo vedení města, zástupci okolních obcí, zástupci místních ozbrojených sil a policie, dobrovolné spolky, historické jednotky, obyvatelé města, žáci a studenti místních škol. Ceremonie byla italsky velkolepá, plná různobarevných uniforem s drobnými chybičkami, zmatky a přehmaty. Po dekorování zasloužilých, slavnostních projevech, odhalení a položení věnců následovalo uložení schránky s českou (z Vítkova) a slovenskou (z Bradla) prstí do paty pomníku. Delegace poté odjely na místní hřbitov, na kterém je zachováno několik původních náhrobků ze zrušeného hřbitova. Zde jsme již převzali organizaci pietního aktu do vlastních rukou a vystřihli Italům ukázkový ceremoniál, což ocenili především alpiníci, kteří již za leta spolupráce pochopili, že je nejlepší ponechat organizaci ceremonií na nás. Následovala komentovaná prohlídka kláštera v Cairo, kde se v roce 1919 formovaly jednotky československé domobrany, a recepce v centru Jana Pavla II. Organizátoři zde prezentovali knihu „Čechoslováci na Oloně“ pplk. Ciaraffy a výroční razítko, které italská pošta věnovala památce československých vojáků. Vzhledem k překročení časového plánu, jsme museli zrušit návštěvu vojenského hřbitova v Miláně a urychleně jsme vyrazili na jih s krátkou bezpečnostní přestávku v Pise, kde jsme se na vlastní oči přesvědčili, že místní věž je opravdu šikmá. Pak již vše bylo v rukou řidičů, kteří dohnali časové zpoždění a dorazili do letoviska Paradiso v Tarquinii. Zde je nutné poděkovat části delegace, která se ještě v pozdních nočních hodinách vyrazila koupat k blízkému moři, a tak splnila i tuto část programu.

V úterý 26. září začala druhá etapa naší poutě. Příjezdem do Říma jsme si mohli připomenout události, které zde formovaly naše odbojové hnutí v Itálii. Již první akce na našem velvyslanectví v ulici Via dei Gracchi tomu odpovídala. Pod záštitou paní velvyslankyně zde proběhl slavnostní křest sedmého svazku Edice pamětí Československé obce legionářské. Reedici vzpomínek Vladimíra Vaňka Moje válečná odyssea pomohl připravit k vydání historik ČsOL Tomáš Rusek a na křtu jsme mohli uvítat dceru Vladimíra Vaňka paní Miru B. Vaněk Shejbal. Životní osudy českého „Jamese Bonda“ určitě stojí za připomenutí i v současné době a je jen neuvěřitelné, že o jeho působení v prvním i druhém odboji nebyl dosud natočen celovečerní film. Pro naši pouť bylo důležité, že ruský legionář Vladimír Vaněk v roce 1916 významně zasáhl i do formování československých legií v Itálii. Na velvyslanectví jsme předali čestné uznání ČsOL paní velvyslankyni a pamětní medaili ČsOL generálu Rino de Vitovi za podporu legionářským tradicím a spisovatel Paolo Coluzzi nám představil svůj nový román Purpurový kalich (Il Calice di Porpora), který se odehrává u československých legií na Sibiři. Na protestanském hřbitově Cimitero Acattolico jsme u hrobu Vladimíra Vaňka položili věnce ČsOL, ČR a SR a zazpívali českou hymnu. V rodinné hrobce je uložen i Vaňkův strýc Ing. Karel Veselý, který byl jedním z prvních organizátorů čs. hnutí v Itálii. Dojetí paní Miry B. Vaňkové Shejbal, bylo pro nás více než poděkováním. Odpoledne jsme pak měli možnost osobně si prohlédnout římské památky a projít se po ulicích „věčného města“. Část výpravy v čele s Jozefem Špánikem si v kostele Santa Maria dell´Anima prohlédla společný hrob 453 rakousko-uherských vojáků (včetně nejméně 20 Čechů), kteří zemřeli v letech 1918 a 1919 v Římě a v okolí jako váleční zajatci. Přejíždění po Římě bylo velkou výzvou pro naše řidiče, kteří s bravurou projížděli centrem města a hledali nám parkování. Před příjezdem do Říma, jsme sice shlédli několik historických filmů, ale k našemu „překvapení“ provoz oproti válečným rokům „trochu“ zhoustl. A aby to nebylo jen tak jednoduché, tak se nám navíc 7 km od hotelu porouchal autobus. Za pomoci recepční z hotelu jsme kyvadlově evakuovali cestující do hotelu a přes noc dokázal Jirka Blecha s pomocí servisu opravit závadu, a tak mohl další den program pokračovat beze změny.

Ve středu dopoledne jsme navštívili vojenské letecké muzeum ve Vigna di Valle severně od Říma. Mohli jsme si zde prohlédnout historické letouny první světové války, které měly vztah k našemu odboji (rakousko-uherský hydroplán L47 Lohner, Caproni Ca-33), ale též velké množství italských vojenských letounů od počátku 20. století do současnosti. V poledne jsme se opět setkali se zástupkyněmi a zástupci českého a slovenského velvyslanectví u hrobu československého legionáře Jana Čalouna. Podporučík italských legií Čaloun zemřel dne 25. října 1918 v nemocnici Porta Furba poblíž Říma a je jediným československým vojákem, pohřbeným na římském vojenském pohřebišti Verano, kde se nacházejí hroby 50 000 italských vojáků, padlých za první a druhé světové války. Následoval přesun do centra a položení věnce u pamětní desky na budově banky Generali na náměstí Piazza Venezia. Tím jsme si připomněli 24. květen 1918, kdy zde generál Milan Rastislav Štefánik převzal od italského předsedy vlády bojový prapor pro 34. čs. střelecký pluk. Nejenom pro nás, ale i pro stovky turistů bylo velkým zážitkem spatřit české vojáky a historické legionáře pochodující s vlajícími prapory centrem Říma. Následovala prohlídka interiérů pomníku Viktora Emanuela II. a přilehlých římských památek. Po příchodu zbloudilé dvojice našich „slovenských bratrů“ jsme vyrazili do hotelu, kde jsme dlouho do noci probírali zážitky z předcházejících dnů.

Čtvrteční dopoledne jsme strávili v klášteře Montecassino. Kolega Špánik zde pro nás připravil úžasný zážitek. Místní knihovník nám přinesl ukázat Codex Cassinensis, ve kterém se dochoval latinsky psaný záznam o úmrtí a pohřbu českého knížete Konráda II. Oty dne 9. září 1191 při vojenském tažení s římským králem Jindřichem VI. I přesto, že se hrob do dnešních dnů nedochoval, je možné tak považovat klášter za památné místo české vojenské historie. A aby nám knihovník udělal radost, když bylo 28. září, přinesl nám ještě jednu knihu z 11. století, ve které byl připomenut český patron Svatý Václav. Musím poděkovat Svatému Václavovi, že jsme u příležitost jeho svátku dostali možnost podržet si v rukou knihy staré téměř tisíc let, což se nám již asi nikdy nepoštěstí. Na nedalekém polském vojenském hřbitově jsme při slavnostním ceremoniálu položili věnec rodákovi z Ostravy, rotnému Rudolfu Kurkovi, který zde jako příslušník 14. Batalionu Strzelców 2. Korpusu Polskiego dne 28. dubna 1944 padl. Prohlásit za Češku kapitánku Irenau Renatu Anders, ženu velitele 2. Polského armádního sboru generála Wladyslawa Anderse, jsme se s ohledem na přátelské vztahy s Polskem přece jen neodvážili, přestože se narodila v Bruntále. Po sjezdu z vrcholu dominanty, o kterou byly v roce 1944 sváděny krvavé boje, jsme sjeli do města Cassino, kde se v místní části Cairo nachází hroby rakousko-uherských zajatců zemřelých v místním zajateckém táboře. Pietní akt s námi absolvovala i radní pro kulturu paní Dana Tauwinkelová, která pochází z Moravy. Poslední pietní akt dne pak proběhl na velkém francouzském hřbitově Venafro u hrobu škpt. Josefa Dufka, který při službě u jednotek Svobodných Francouzů padl 18. května 1944. Česká hymna, která zazněla na tomto dalekém hřbitově, byla asi první v jeho historii. Cestou do Paduly jsme se za Neapolí zastavili v Herculaneu, abychom si prohlédli zbytky města zničeného výbuchem Vesuvu 24. srpna roku 79.

Příjezdem do Paduly jsme se dostali do jednoho z hlavních cílů naší cesty. Do zdejšího zajateckého tábora byli v létě 1917 přesunuti čeští a slovenští zajatci včetně představitelů Československého dobrovolnického sboru, kteří zde nalezli příznivé podmínky pro svou propagační, organizační, kulturní a sportovní činnost. Na konci roku 1917 měl sbor již 4 499 členů a jeho činnost se stala jedním ze základních kroků na cestě k utvoření československých legií v Itálii. Zde byl vydáván časopis V boj!, jehož logo je na tričku, které obdrželi účastníci poutě. Z areálu místního kláštera odcházely na počátku roku 1918 pracovní prapory do válečného pásma, poté zde byla vyhlášena smlouva o povolení čs. vojska v Itálii, zde proběhla mobilizace Čechů a Slováků do vznikajícího vojska a z brány kláštera vycházeli dobrovolníci k dalšímu výcviku. A nyní jsme vše spatřili na vlastní oči. Po prohlídce a fotografování vnějších částí kláštera následoval společný pietní akt s představiteli nadace Nova Civitas u pamětní desky, kterou na památku čs. legií instalovali v roce 2012 u vchodu do klášterní zahrady, kde býval zajatecký tábor pro mužstvo. Svůj věnec položila u desky i sestra Zuzka Kuntová, aby vzdala čest svému prastrýci, který po dvouletém zajetí v táboře Certosa di Padula zde v březnu 1918 zemřel. Vstupem hlavní branou s vlajícím praporem jsme zahájili prohlídku kláštera a představitelé nadace nás provedli interiéry kláštera a pěknou výstavou o Čechoslovácích ve zdejších zajateckých táborech. Přítomen byl i velvyslanec Enrico Padula, jehož děd byl jedním z velitelů u československých jednotek a jenž je vyfotografován v čele odcházejících dobrovolníků z klášterních vrat na frontu.  

Naprosto odlišné chování jsme pak zažili ve městě Santa Maria Capua Vetere. Právě v místním zajateckém táboře byl 15. ledna 1917 založen Český dobrovolnický sbor, a tak jsme se téměř rok bezúspěšně snažili o instalaci pamětní desky. Po našem příjezdu nás starosta města sice milostivě přijal, se strojeným filmovým úsměvem převzal desku a dokonce slíbil, že ji instaluje, ale až se mu podaří zjistit, kde se tábor vlastně nachází. Daleko lépe se choval velitel městské policie, který nás osobně doprovodil do areálu bývalého vojenského tábora, kde se zajatecký tábor nacházel a přislíbil nám pomoc při osazení desky. Po prohlídce amfiteátru, ve kterém v roce 73 př. n. l. zahájil Spartakus své povstání, jsme rychle ujížděli dál.

Po příjezdu do Sulmony jsme slavnostním pochodem pod prapory dorazili na místní radnici, abychom se stali účastníky podpisu partnerství mezi městy Šumperk a Sulmona. Delegace Šumperku byla pouze čtyřčlenná, a tak jsme se stali nedílnou součástí ceremoniálu včetně následné večeře. A od brzkého rána nás čekal bohatý program organizovaný historikem československých legií Mariem Salzanem. Začali jsme na městském hřbitově, kde jsou připomenuti rakousko-uherští zajatci, kteří se nedožili návratu do vlasti. Velmi srdečné bylo opětovné setkání s pracovnicí kulturního oddělení Velvyslanectví SR paní Lubicou Salvátovou, která za námi z Říma přijela. Po několikaminutovém dohovoru o provedení pietního aktu, jsme před jeho zahájením zjistili, že je vše jinak, neboť italské věnce měly bambusové podpěry. Ale improvizace je naší světlou stránkou, a tak jsme zde předvedli další z ukázkových ceremoniálů. Nejvíce dojatý byl Marcel Hoblík se svými ratolestmi, který našel na pomníku jméno svého zemřelého prastrýce, a tak mu mohli osobně vzdát čest. Následoval přesun do Opatství Ducha svatého v Morrone, což je vznešený název kláštera v Badia di Sulmona, který se stal též jedním ze středisek formování československých jednotek v Itálii. Po odhalení pamětní desky, kterou nechala zhotovit Československá obec legionářská, jsme se všichni odebrali do společenské místnosti. Nejspíše vnuknutí na svatých místech mne osvítilo, předat velení čestné stráže bratru poručíku Karasovi, a tak jsem po následující dvě hodiny trvajících proslovech mohl sedět. Při této improvizované konferenci jsme jen oslovení všech významných hostů slyšeli asi sedmkrát (!) a byli jsme vděčni tlumočníkům, kteří některé překlady zjednodušovali. Klášter sloužil po staletí jako vězení či zajatecký tábor a teprve nyní je pomalu vracen do své původní krásy. Mario Salzano s Jozefem Špánikem pro nás připravili i prohlídku opuštěné vojenské základny Fonte d´Amore, kde byl další zajatecký tábor, ve kterém se formovaly československé legie. Závěrem nás paní starostka pozvala na společný oběd. Abychom neurazili naše hostitele, musel jsem na jeho konci nabádat každého ke konzumaci hlavního chodu – divokého prasete na hrášku, neboť mnoho účastníků výpravy po několika porcích studeného a teplého předkrmu (nebo i samostatně koupené pizze) tvrdilo, že je přejedeno.

Jen těžko jsme se loučili s příjemnými a pohostinnými přáteli a ujížděli do města Giulianova, kde měla být odhalena malá deska ruskému legionáři Kelblovi, který cestoval v 1. transportu nemocných a raněných legionářů z Ruska a při transportu z Neapole ve zdejší nemocnici na jaře roku 1919 zemřel. Již pohled z našeho autobusu na řady čekajících italských účastníků ceremonie naznačoval, že se nebude jednat o malý pietní akt, jak bylo původně avizováno. Desku osadila a vše připravila místní skupina monarchistů z asociace čestné stráže hrobů v Pantheonu, kteří se, jak název napovídá, podílí na hlídání hrobů italské královské dynastie v Pantheonu. Jejich protokolista byl kouzelný a celou ceremonii měl pevně v rukou. Nejdříve všechny kroky důsledně vysvětlil a poté zahájil přesun praporečníků, uniformovaných tvarů, nosičů věnců a přihlížejících. Nenechal se vyvést z míry ani vyrovnáním naší čestné stráže s prapory do linie, když on je potřeboval ohnout do křivky či snahou Pavla Skácela a Standy Švidka v uniformách modrých baretů porovnat stuhy věnců. Naprostým fenoménem, který jsem dosud nikde nezažil, se pak stalo přerušení ceremonie za účelem vysvětlení několika dalších kroků a její následné spuštění po avízovaném slově „Attenzione“. Jen v případě závěrečné přehlídky italských a českých tvarů se mu nezdálo, že se míjeli na jím zamýšleném místě bez vzájemného pozdravu, ale to slíbil v následujících letech „doladit“. Nejvíce na nás zapůsobil představitel asociace pan De Berardinis s nádherným „mušketýrským“ pláštěm se symboly Italského království, který nás po ukončení odhalování vzal k hrobce svých předků, kde nám poutavě vylíčil jejich vojenskou minulost. Stejně srdečná byla i večeře, kterou pro nás monarchisté připravili a kterou jsme zakončili vzájemným děkováním a předáváním darů.

Předposlední den cesty, neděle 1. října, byla věnována připomínce formování československého armádního sboru v Itálii. Ve Folignu nás čekal náš přítel profesor Lamberto Ferranti a zajistil nám prohlídku Palazzo Candiotti, kde bylo sídlo velitele sboru generála Grazzianiho. Položení věnce k pamětní desce na průčelí paláce bylo sice komplikováno probíhajícím běžeckým závodem, ale to zkušené „pokladače“ neodradilo. Na britském válečném hřbitově v Assisi jsme si připomenuli štábního kapitána Ladislava Krieglera, který v řadách 8. pluku britského královského dělostřelectva bojoval v severní Africe a poté v Itálii. Během osvobozování města Perugia utrpěl 24. června 1944 při výbuchu německé bomby zranění, kterému o několik dní později ve vojenské nemocnici podlehl. Po prohlídce známého poutního místa nás profesor Ferranti dovedl na hřbitov Cimitero Monumentale v Pertugia, kde se mu podařilo nalézti hroby dvou československých legionářů, kteří zemřeli při výcviku. Jejich osudy nám po pietním aktu přiblížil. Na hřbitově jsme nalezli ještě několik náhrobků se jmény Čechů, ale to byli rakousko-uherští zajatci, kteří neměli statut legionáře. Při odchodu ze hřbitova se změnilo dosavadní krásné slunečné počasí v chladný déšť, který nás doprovázel při prohlídce San Marina a celé zbývající cestě domů.

Poutní cesta do Itálie splnila všechny stanovené cíle a prezentovala legionářské tradice České republiky po velkém území Itálie. Při tom jsme nalezli mnoho nových místních spolupracovníků, podporovatelů a přátel. Je nyní na nás, ministerstvu obrany a velvyslanectví České republiky, abychom společně pokračovali a dále rozšiřovali povědomí o účasti našich dobrovolníků v bojích 1. světové války. Úspěchu by nebylo dosaženo bez perfektní přípravy Jozefa Špánika, kterému jsme se s Milanem Bachanem snažili pomáhat, a také bez velké podpory našich italských přátel. Velký dík patří oběma řidičům, Jirkovi Blechovi a Radku Šedivému, kteří nás rychle a bezpečně dopravovali a Marcele Ludvíkové, která pro nás měla vždy nějaké místo na spaní. A na úspěchu akce se podíleli všichni účastníci poutě, kteří na 11 dní vyměnili pohodlí domova za sedadla autobusu a ve svém osobním volnu prezentovali Českou i Slovenskou republiku a Československou obec legionářskou na 25 pietních akcích včetně odhalení dvou pamětních desek a jednoho památníku. Všem těm, kteří stáli čestnou stráž, nosili prapory, kladli věnce, zpívali státní hymnu a účastnili se pietních aktů či se starali o ubytování, patří velký dík.

text: br. Milan Mojžíš

foto: br. Jiří Charfreitag, br. Zdeněk Jana, br. Milan Mojžíš a br. Viktor Šinkovec