Horké jaro osmnáctého roku v Itálii

Československá obec legionářská se jako jedna z mála institucí a organizací několik let poctivě připravovala na oslavu 100. výročí vzniku našeho samostatného státu, a tak se stala důležitým aktérem v rámci celorepublikových připomínek 100. výročí událostí mapujících rok 1918. Vedle vládního projektu Společné století je obec partnerem desítek měst, obcí, muzeí, organizací, spolků a všech zájemců o naši historii. Je velmi potěšující, že jsme se postupně stali i partnery našich zastupitelských úřadů v zemích, kde v rámci bojů první světové války působila naše zahraniční armáda. 

Po úspěšné loňské národní pouti ke Zborovu má ČsOL velmi úzké vztahy s velvyslanectvím ČR na Ukrajině a s jeho generálním konzulátem ve Lvově, a tak jsme si počátkem března, i přes velkou vzdálenost a zimní počasí, bez problémů a za širokého zájmu veřejnosti připomenuli 100. výročí bojů u Bachmače. Zrovna tak máme, prostřednictvím přidělence obrany ČR v Paříži, úzké vztahy s naším zastupitelským úřadem ve Francii a díky neúnavné práci našeho přítele PhDr. Jozefa Špánika a s podporou paní velvyslankyně PhDr. Hany Hubáčkové i s naším velvyslanectvím v Římě. A právě klíčové události v Itálii z jara 1918 jsme si v Římě v květnu 2018 připomenuli. Do Itálie vyslala svou zpravodajskou skupinu i České televize. V jejím čele stanul Karel Rožánek, který se zajímá o historii našeho státu a dlouhá léta s ČsOL spolupracuje.

Po rozpadu východní fronty na podzim roku 1917 a zahájení jednání o separátním míru, vyhlásil prezident Spojených států amerických Woodrow Wilson 8. ledna 1918, v projevu k americkému Kongresu, 14 bodový program podmínek všeobecného míru. Hlavním cílem americké politiky bylo odstranění německého vlivu ve střední Evropě, narušení spojenectví Vídně a Berlína a federalizace Rakousko-Uherska. To ale znamenalo, že Spojenci v té době stále ještě nepožadovali rozpad habsburské říše. Vedoucí představitelé našeho zahraničního odboje tak museli v boji za samostatný stát vyvinout ještě větší aktivity. Předseda ČsNR profesor T. G. Masaryk dokončil jednání o evakuaci čs. sboru v Rusku a poté odjel do USA, aby zde získal podporu ke vzniku samostatného státu nejenom od krajanských spolků, ale i od samotného prezidenta W. Wilsona. Ve Francii tajemník Československé národní rady E. Beneš usi­lovně pracoval na formování čs. armády a Milan Rastislav Štefánik poté, co v USA sjednotil krajanské hnutí, odjel do Itálie, aby zde dokončil jednání o vzniku čs. jednotek.  

Počátky československého zahraničního vojska v Itálii byly nejsložitější ze všech zemí, kde československé legie vznikaly. V Itálii nebyla před válkou žádná krajanská komunita, která by vyvíjela spolkovou činnost jako v Rusku, Srbsku nebo ve Francii. Národnostní poměry Rakousko-Uherska mezi italskou veřejností nebyly tedy tak známé a svoji negativní roli sehrála i tradice nasazení rakouské armády proti Italům v uplynulých staletích. Propagační činnosti krajanů a formování zajatců pomohly opakované návštěvy M. R. Štefánika a E. Beneše v Itálii a jednání s jeho představiteli. Ale italská vláda neměla o rozpad Rakouska-Uherska zájem. Bála se vzrůstajícího panslavismu a jeho vlivu na sousední jihoslovanské národy. Vše se ale změnilo v říjnu 1917 po porážce Italů rakousko-německou ofenzívou u Caporetta, která vedla k obměně italské vlády, do jejíhož čela usedl dosavadní ministr vnitra V. E. Orlando a velitelem italské armády byl jmenován generál Diaz. Oba dva muži byli více naklonění jednáním o zformování čs. vojska v Itálii. Prvními jednotkami, které vznikly již na podzim 1917 improvizovaně z potřeb italských nižších velitelů a ještě bez souhlasu italské vlády, byly oddíly výzvědčíků zformované u štábů některých italských armád. Obměněná vláda rozhodla o využití zajatých Čechů a Slováků v pracovních oddílech mimo válečné operace. Po silném italském nátlaku na Odbočku ČsNR v Itálii odjelo v březnu 1918 postupně sedm pracovních praporů do mantovské provincie na budování II. a III. sledu obrany. Jednalo se o 9 500 mužů v italských stejnokrojích s červenobílou stužkou na čepici a na levém rukávu, ovšem beze zbraní.

S postupem italské vlády zásadně nesouhlasilo vedení ČsNR, a proto M. R. Štefánik opět přijel do Itálie, aby využil své kontakty a dosáhl změny v přístupu italské strany. Částečně mu k tomu pomohla i nespokojenost části italských politiků s cíli Dohody ohledně rozpadu Rakouska-Uherska. Itálie vstoupila do války na straně Spojenců s vidinou velkých územních požadavků, které by se hůře realizovaly, pokud by monarchie zůstala zachována. Již 27. března byl tedy pověřen generál Andrea Graziani úkolem vypracovat a realizovat plán na vybudování československého vojska. Dalším významným přínosem k dokončení úsilí o vybudování čs. armády v Itálii byl Kongres utlačovaných národností Rakousko-Uherska, který se konal v Římě ve dnech 8. až 10. dubna 1918 a jehož účastníci deklarovali právo na sebeurčení a na hospodářskou i politickou nezávislost. Deklaraci přijatou kongresem oficiálně schválil předseda vlády V. E. Orlando. Vyvrcholením všech těchto aktivit se stal 21. duben 1918, kdy italská vláda podepsala s Československou národní radou, zastoupenou M. R. Štefánikem, Smlouvu o zřízení samostatné československé armády v Itálii. Itálie se tímto krokem současně stala i první zemí Dohody, která uznala ČsNR v Paříži jako vládu budoucího československého státu.

Již před podpisem smlouvy byl zahájen nábor u pracovních oddílů a v zajateckých táborech, který se setkal s velkým ohlasem. Ve Folignu bylo zřízeno velitelství divize a město již 22. dubna uvítalo první československé vojáky. Do 26. dubna byly postaveny čtyři střelecké pluky. Každý pluk měl tři prapory o třech pěších a jedné kulo­metné rotě, jednu údernou četu (arditi), dále štábní rotu, velitelství služeb, hudbu, zákopníky a další podpůrné jednotky. Velitelství divize, 12. čs. střelecká brigáda, 33. čs. střelecký pluk a náhradní těleso byly umístěny ve Folignu, velitelství 11. čs. střelecké brigády a 31. čs. střelecký pluk v Perugii, 32. čs. střelecký pluk v Assisi a 34. čs. střelecký pluk ve Spoletu. Vnitřní úřadování v divizi bylo italské, velení však od počátku české. Poddůstojníci a velitelé čet byli totiž Češi a Slováci, velitelé rot, praporů, brigád, štábní důstojníci a příslušníci speciálních a týlových jednotek pak byli Italové. Divize obdržela uniformy alpských střelců včetně klobouku se sokolím perem, který nosily elitní italské horské jednotky. Divize i s italským personálem čítala kolem 12 000 lidí. Přestože českoslovenští dobrovolníci již byli vycvičeni rakousko-uherskou armádou, bylo nutné jejich výcvik obnovit a seznámit je s italskými zbraněmi, výstrojí a vojenskými předpisy. Výcvik byl veden v sokolském a demokratickém duchu. 

text: br. Milan Mojžíš, ses. Marcela Volfová

foto: Archiv ČsOL

 

 

Pokračování: 

Článek „Připomínka 100. výročí přísahy čs. legií v Římě„

Článek „Odhalení pamětních desek ve Fossaltě„

Článek „Pouť ČsOL k uctění padlých v bojích na řece Piavě„