Sté výročí vzpoury námořníků v Boce Kotorské

15. 2. 2018

Poslední rok světového válečného konfliktu byla situace uvnitř Rakousko-Uherska již neudržitelnou. Vojenskou porážku předcházelo mnoho projevů nespokojenosti obyvatelstva, ale i samotných válkou vysílených vojáků, kteří nosili rakousko-uherský stejnokroj. K významnému projevu nesouhlasu došlo počátkem února 1918 v rakousko-uherské námořní základně v Kotorském zálivu. 

Příčinou vzpoury námořníků bylo snižování potravinových přídělů v Rakousko-Uhersku. Zatímco důstojníci prodávali zásoby na černém trhu, vojáci trpěli hlady. Na konci ledna se první nepokoje projevily na námořních základnách v Pule a Terstu. V Kotoru začala vzpoura námořníků 1. února 1918 dopoledne na křižníku Sankt Georg a depotní lodi SMS Gäa. Přidávaly se i další lodě, byť některé jen symbolicky pro uklidnění situace. Mezi kontradmirálem Alexandrem Hansou, velitelem křižníkové flotily, a mluvčím námořníků Antonem Grabarem začalo jednání. Vzbouřenecká ústřední námořnická rada byla ustanovena na palubě lodi Sankt Georg a byly v ní zastoupeny všechny národnosti námořníků. K námořníkům z lodí se připojili námořníci z ponorek a základny hydroplánů, a také dělníci z loděnic. Nepřipojili se však vojáci z pevností, které kotorský přístav chránily.

Mezi požadavky vzbouřenců patřilo ukončení války, přijetí čtrnácti bodů amerického prezidenta Wilsona, včetně nároku na sebeurčení národů Rakousko-Uherska, a samozřejmě zlepšení zásobovací situace.

Vedení ústřední námořnické rady se druhý den vzpoury ujal Čech František Rasch, rodák z Přerova. Nově námořníci požadovali jednání s poslanci rakousko-uherského parlamentu a beztrestnost. O potlačení vzpoury usiloval zbrojmistr Gusseck, který nechal z hlavní pobřežního dělostřelectva pálit po obrněnci Kronprinz Erzherzog Rudolf, který se ke vzbouřencům připojil. Lodě, které ke vzpouře připojily pouze vyvěšením rudé vlajky, ale stále zůstávaly pod velením svých kapitánů, začaly i přes výhružky vzbouřenců opouštět přístav.

Třetího dne vzpoury, 3. února 1918, zůstaly vzbouřencům již pouze lodě Sankt Georg, Kaiser Franz Joseph I. a Kronprinz Erzherzog Rudolf. Do Kotorské boky připluly rakousko-uherské bitevní lodě a německé ponorky, které předaly ultimátum a čekaly připraveny lodě vzbouřenců torpédovat. Hlasováním námořnické rady byla vzpoura ukončena.

Do vzpoury v Boce Kotorské se mezi 1. a 3. únorem 1918 dohromady zapojilo tři až čtyři tisíce námořníků. 800 námořníků bylo zadrženo, 432 do konce války souzeno, 4 byli 11. února 1918 popraveni ve Skaljari u Kotoru. Čtyřmi popravenými (jeden Čech a tři Jihoslované) byli František Rasch, Anton Grabar, Jerko Sisgorić a Mate Berničević.

Čtveřici popravených vůdců námořnické vzpoury v Boce Kotorské připomenula vzpomínková akce uskutečněná 11. 2. 2018, tedy právě sto let ode dne, kdy došlo k jejich popravě. Pietního aktu v Černé Hoře se zúčastnila také delegace z České republiky vedená plukovníkem generálního štábu Eduardem Stehlíkem, ředitelem Odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany ČR a poslankyní Janou Černochovou, předsedkyní Výboru pro obranu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Členy české delegace byli také členové Československé obce legionářské, pod vedením tajemníka br. Milana Mojžíše. Nechyběli ani váleční veteráni druhé světové války, místopředsedové ČsOL, brigádní generál v. v. br. Václav Kuchynka a podplukovník v. v. br. Tichomir Mirković.

Česká výprava odletěla letounem Casa C-295M Vzdušných sil Armády ČR z pražského vojenského letiště ve Kbelích již brzy ráno, aby mohla v deset hodin dosednout na černohorské letiště Tivat. Na letišti přivítal delegaci velvyslanec ČR v Černé Hoře, pan Karel Urban, a přidělenec obrany plukovník Tomáš Daniel. Následně se výprava přesunula do Škaljari, kde se nachází památník popravných vůdců kotorské vzpoury.

Hned po příjezdu Škaljari byl zahájen pietní akt k uctění památky čtveřice námořníků, kteří byli popraveni za jejich vedoucí úlohu během vzpoury v Boce Kotorské. Vedle Čechů, včetně dvoučlenné delegace z města Přerova, bylo přítomno mnoho místního obyvatelstva, zástupců místní samosprávy v čele se starostou města Kotoru, panem Vladimirem Jokićem, a členy vojensko-historických a veteránských spolků. České návštěvníky bezpochyby nejvíce zaujala čestná stráž v historických krojích kotorské maríny z 19. století. Bratři z ČsOL se mezi uniformované čestné stráže také zapojili a to ve stejnokrojích československých legií z Ruska, Francie a Itálie, pochopitelně s praporem pražského Ústředí ČsOL. Přítomni byli také zástupci českých klubů vojenské historie ve stejnokrojích rakousko-uherských námořníků.

Po položení květinových darů k nově zrekonstruovanému památníku vystoupili s projevy pan primátor Jokić, plukovník Stehlík a ambasador Urban. Pietu pak zakončila modlitba pražského biskupa Církve československé husitské Davida Tonzara.

Po pietním aktu ve Škaljari se členové ČsOL přesunuli do samotného Kotoru, kde u hlavní městské brány začala prohlídka města s místním průvodcem. Po prohlídce historického města se členové ČsOL zúčastnili zahájení výstavy o vzpouře námořníků z února 1918, která byla právě otevřena v kotorském archivu. Mezitím byli poslankyně Černochová, plukovník Stehlík, velvyslanec Urban a plukovník Daniel přijati kotorským starostou.

Odpoledne se společná delegace Ministerstva obrany ČR a Československé obce legionářské přesunula zpět na letiště Tivat a odletěla zpět do Prahy. Ve Kbelích vojenský letoun přistál kolem sedmé hodiny večerní, jen krátce poté, co na stejné letiště dorazil letoun s vojenskými policisty a specialisty ze 4. leteckého poradního týmu AČR vracejícími se z Iráku.

text: br. Petr Tolar

foto: br. Stanislav Pítr, Jana Kálmán, Lukáš Hudák

VIDEO Z AKCE