Vzpomenutí na československé partyzány z Jugoslávie

Poněkud ve stínu hrdinských činů domácího protiněmeckého odboje či zahraničních československých jednotek stojí I. československá (samostatná) partyzánská brigáda Národněosvobozeneckého vojska „Jan Žižka z Trocnova“ působící během druhé světové války na území Jugoslávie. Členové Jednoty Československé obce legionářské Brno 2 si tyto partyzány připomenuli v pátek 22. října 2021, tři dny před výročím založení brigády, v obci Jiřice u Miroslavi na Znojemsku. 

Během skromného pietního aktu, kterým členové ČsOL Brno 2 připomenuli československé bojovníky jugoslávského partyzánského hnutí, se náhodně setkali se žáky prvního stupně jiřické základní školy. Děti byly velmi zaujaty vzhledem členů ČsOL, kteří se v dobových stejnokrojích a nejrůznějších výstrojních součástkách snažili maximálně přiblížit vzhledu skutečných příslušníků československé partyzánské brigády. Jednalo se kombinace doplňků několika armád – jugoslávské, německé, italské, britské, sovětské apod. – jakož i civilních prvků. Členové ČsOL tedy okamžitě zareagovali a pro malé diváky udělali poutavou venkovní prezentaci výstroje i výzbroje, při které malým posluchačům také přiblížili historii největší partyzánské jednotky Čechoslováků z let druhé světové války.

Podívejme se na historii I. československé partyzánské brigády „Jana Žižky z Trocnova“ zařazené do sestavy Národněosvobozeneckého vojska a partyzánských oddílů Jugoslávie (NOV i POJ) pod velením komunistického vůdce Josipa Broze Tita.

Podobně jako v případě vzniku prvních „legionářských“ jednotek složených z Čechů a Slováků žijících v zemích Dohody (Česká družina v Rusku či rota „Nazdar“ ve Francii) během první světové války, žila i před vypuknutím druhé světové války na území Království Jugoslávie početná česká a slovenská krajanská komunita. Ojediněle se Češi usazovali na území Chorvatska jako hraničáři již v době Marie Terezie. Na konci 18. století založila rakouská vojenská správa nejstarší českou osadu na Balkáně – Ivanovo Selo. Během 19. století pak přišlo několik dalších vln českých přistěhovalců, například do Daruvaru. Češi se usazovali především v severovýchodní části Chorvatska, ve Slavonii. Na tomto území tak vzniklo mnoho českých (a slovenských) osad, převážně východně od Zábřehu, mezi řekami Drávou a Sávou, konkrétně v oblasti mezi Bjelovarem a Požegou – na území přibližně 100 kilometrů dlouhém a 30 kilometrů široké, lemované pohořími Papuk, Psunj, Dilj, Bilogora a Moslavina. Střediskem „českého živlu“ bylo město Daruvar a zejména české osady Končanica, Brestovac, Dežanovac, Uljanik, Doljani. Jinde to bylo například Ivanovo Selo, Rašenica, Poljana, Pavlovac, Mali Zdenci, Veliki Zdenci, Křiževac, Čažma atd. Před první světovou válkou žilo na chorvatském území 33 000 Čechů a 68 000 Slováků. Byli činní nejenom v práci, ale zakládali i společensko-kulturní spolky, hráli divadlo, pořádali kulturní akce, besedy atd. V meziválečném období žilo na území Jugoslávie dohromady okolo 110 000 Čechoslováků. 

Po pádu jugoslávské Královské armády a okupaci Jugoslávie se začal rozvíjet domácí národní odboj – Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie, v jejímž vedení stál Josip Broz Tito. Největší podíl moci v rámci domácích odbojových sil měla Komunistická strana Jugoslávie. Na území Slavonie se odboj rozvíjel pomaleji. Československá menšina žila nově na půdě ustašovského Nezávislého státu Chorvatsko, který sice Čechy primárně neutiskoval, jako například Srby, avšak dával jasně najevo, že Čechům nevěří a že je v ustašovském státě jako menšinu žádná zářná budoucnost nečeká.  (Podle některých extremistů měli Češi „přijít na řadu po Srbech“). I přes nové pořádky zůstával u československých krajanů silný citový vztah ke staré vlasti spojován s osobnostmi Tomáše G. Masaryka a Edvarda Beneše. Projevilo se to například organizováním pomoci Československé republice v dobách mnichovské krize a přípravou krajanských spolků na pomoc potenciálním uprchlíkům. Brzy proto začaly vznikat první partyzánské skupiny, ve kterých figurovali i Češi. Nejznámějším z nich byl Josef Vojáček, přezdívaný „Taras“. Počty československých partyzánů během roku 1942 dále rostly a v řadách různě velikých jugoslávských partyzánských jednotek bojovali například i pozdější velitelé první ryze československé jednotky v Jugoslávii – Josef Růžička a Antonín Doležal.

První větší jednotka na území Slavonie vznikla v prosinci 1942, označená jako XII. partyzánská brigáda. Na nárůst počtu československých krajanů v řadách jugoslávských partyzánů reagovali i němečtí okupanti, kteří začali usilovat o zapojení Čechů do německé společenské organizace Kulturbund (Schwäbisch-Deutscher Kulturbund) pro německé usedlíky na území Jugoslávie. Konečným cílem snažení mělo být vytvoření i československých protipartyzánské jednotky. Této výzvy však vyslyšelo pouze několik jedinců a akce tak skončila neúspěchem. Československé iniciativy si ale všimli Jugoslávci a 19. února 1943 proto započali přípravy pro vznik ryze československé jednotky v řadách jugoslávské partyzánské armády. Ostatní jednotky měly Čechoslováky uvolňovat a odesílat do Zvenčevu. Tuto akci začali podporovat i sami Čechoslováci výpravami do českých a slovenských vesnic, kde agitovali pro vstup do řad partyzánské armády. Vznikl tak I. československý prapor (zhruba 120 bojovníků).

V praporu se mělo mluvit česky, a včetně velení a pořadového cvičení měla jeho organizace vycházet ze zkušeností meziválečné československé armády. Jednotka měla svůj vlastní československý prapor (ovšem s revoluční rudou hvězdou v bílém poli). Speciálním označením pak byly dvě zkřížené československé vlajky nad rudou pěticípou hvězdou na tzv. titovce (čepice ve tvaru lodičky), případně československá vlaječka našitá v podobě klínu. Výstroj i výzbroj se pak podřizovala okolnostem partyzánského boje. Hlavními „dodavateli“ vybavení proto byly nepřátelské armády – německá a italská. Část výstroje tvořily i zbraně bývalé jugoslávské armády, někdy i původem z Československa (pušky, kulomety apod.). Na počátku partyzáni nenosili žádné stejnokroje a v podstatě se nelišili od původního obyvatelstva. Na civilní oděv se přidávalo viditelné označení – rudá pěticípá hvězda – nejčastěji na pokrývku hlavy. Později se však na československých partyzánech objevili i stejnokroje německé, italské, maďarské, ustašovské či britské (z leteckých dodávek). Vždy s našitou rudou hvězdou. Hodnostní označení na stejnokrojích bylo umístěno na levém nadloktí a sestávalo vždy z pěticípé hvězdy a svislých rudých pruhů. Političtí pracovníci měli do hvězdy všitý srp a kladivo. Výzbroj si museli partyzáni získávat především v bojových akcích. Využívaly se i staré lovecké zbraně, primitivní pistole i zbraně vyráběné tzv. podomácku.

Již od prvních bojů (tj. od 10. července 1943) se československý prapor velmi vyznamenal. Za úspěšné bojové vystoupení získala celá XVII. partyzánská brigáda čestný titul „úderná“. Toto označení přejal i československý prapor, který tak nově hrdě nosil přídomek „úderný“. Jeho počty postupně rostly natolik, že mohla v říjnu 1943 rozkazem č. 16 vzniknout Československá partyzánská brigáda „Jan Žižka z Trocnova“. Na Daruvarsku tak nastoupily 26. října 1943 mezi Papukem a Psunjem řady partyzánů k slavnostní přísaze. V době svého založení měla brigáda tři prapory – ovšem pouze první byl složený ryze z Čechoslováků, ostatní dva byly smíšené. Prapor měl celkem 588 příslušníků: 298 Čechů a Slováků, 201 Srbů, 69 Chorvatů, 1 muslima (obyvatele Bosny a Hercegoviny), 7 Němců, 1 Poláka, 7 Maďarů a 4 Ukrajince. Jednotka se účastnila mnoha bojových i nebojových akcí. Brigádou prošlo celkem asi 3 500 mužů i žen. Padlo 700 bojovníků, více než 800 bylo raněných. Československých krajanů prošlo jednotkou za války celkem 3 000, z čehož jich téměř 300 padlo a dalších několik set bylo raněných.

Po skončení druhé světové války využilo mnoho těchto bojovníků nabídku československé vlády k repatriaci do Československa a osídlilo několik vesnic na jihu Moravy, odkud byli mezi lety 1945 a 1946 vyhnáni Němci. Mezi nejznámější takto osídlenou obec patří Jiřice u Miroslavi, kde jsou oběti československé partyzánské brigády připomenuty kamennou deskou umístěnou na pomníku obětí světových válek a kde se také nachází památník společného československo-jugoslávského boje za svobodu.

text: br. Petr Tolar a br. Tadeáš Kratochvíl

foto: br. Tadeáš Kratochvíl