Bronzové ruce pražských povstalců

„Bylo by však třeba, aby i hrobům legionářů doma ve vlasti byla věnována potřebná péče. Jsou hroby bratří, kteří brzy po návratu do vlasti zemřeli a nyní, poněvadž uplynula předepsaná lhůta deseti let, mohou být zrušeny. Bylo by jistě dobře, kdyby místní legionářské organizace, hlavně na venkově (v Praze je tato věc spletitější), vedly evidenci všech legionářských hrobů a staraly se o ně. Snad by bylo někde i možno označiti je pomníčky stejného typu, nebo aspoň opatřiti je jednotným znakem tak, aby na první pohled bylo zřejmo, že je to hrob legionáře.“

(O hroby legionářů – Vladimír Roubal, Legionářská stráž 1. 1. 1932, s. 4.)

Snaha po jednotném označování hrobů určitého typu sahá mnohem hlouběji do minulosti než pouze do třicátých let dvacátého století. Přesto se v českém prostředí tato myšlenka dočkala naplnění až v období po druhé světové válce. Nejhmatatelnější výsledky této aktivity lze nalézt v Praze. Snad každý někdy viděl bronzový reliéf přísahající ruky s nápisem „Věrni zůstaneme“, kterým bývá označeno místo smrti bojovníka květnového povstání z roku 1945.

Pražská improvizace

S koncem druhé světové války začala na ulicích spontánně vznikat první pamětní místa padlých. Často k tomu stačila lepenková nebo dřevěná deska, na kterou se napsalo jméno mrtvého nebo jen „neznámý bojovník“ a do nejbližšího okolí se umístilo pár květináčů s pokojovými rostlinami. Tento improvizovaný stav však nemohl dlouho vyhovovat. Proto již v červenci 1945 můžeme slyšet hlas Vojenského historického ústavu, který volal po jednotné úpravě pražských tzv. „uličních kapliček“.

Mezitím se rychle začínaly umisťovat pamětní desky z iniciativy soukromých osob nebo společností a podniků, které měly připomínat zabité příbuzné nebo spolupracovníky a kolegy. To však byla skutečnost, které se Vojenský historický ústav velmi obával. Tyto desky dělané „na vlastní pěst“ celou snahu ústavu snižovaly, protože bylo jasné, že čím více jich vznikne, tím méně se může v Praze udržet jednotná úprava pietních míst.

Vojenští historici tvrdili, že pouze stejný vzhled všech pamětních desek zaručí bezpečnou rozpoznatelnost prostoru, kde přišel o život bojovník povstání. Jednotné nemělo být jen vzezření památníků, ale i vedení výstavby v Praze. A tak se z novin a rozhlasu občané republiky dozvěděli, že od září roku 1945 pracuje komise Vojenského historického ústavu a Svazu národní revoluce, která ve spolupráci s řadou dalších státních i veřejných institucí zajišťuje jednotnou „pomníkovou akci“ k označení míst, kde nejen v Praze, ale i v ostatních městech a vesnicích padli květnoví povstalci. Záležitost dostala celostátní rozměr.

Co dělat?

Jak měl budoucí jednotící pomník vypadat, si komise „technicky“ představovala celkem přesně. Tvořit jej měly dvě části a držák na květiny nebo věnce. První díl měl být z bronzu a umístěn na průčelí budovy nebo co nejblíže místa, kde bojovník padl. Měl být prostředkem uměleckého vyjádření a nést navíc přiléhavé heslo. Jako autoři tohoto motta byli navrhováni pouze Vítězslav Nezval, nebo František Halas. Druhá část umístěná pod uměleckou plastikou a zhotovená buď také z bronzu, nebo z kamene měla už obsahovat údaje o jménu, stáří, původu a datu úmrtí vzpomínané osoby či osob.

Jak se situace zdála jasnou v ohledu řemeslném, o to více se tápalo v oblasti umělecké. A proto byla ještě v průběhu roku 1945 vypsána veřejná soutěž. Soudě podle materiálů Vojenského historického ústavu i článků z denního tisku byl hlavním strašákem dobových pomníků nevkus. Zainteresované osoby se snažily, aby se občané poučili ze situace po minulém celosvětovém konfliktu. Burcoval i autor ze Svobodných novin: „Také po první válce jsme jim [tj. padlým] stavěli pomníky! Ale jaká to byla hrůza nevkusu, banality, necitlivosti. Jestli se tu uplatnil někdy umělec, pak to byla vzácnost. Rozhodoval obyčejně vkus nějakého nejbližšího kameníka, který pro ten účel vyrobil věc surově ošklivou hyzdící náměstí a parčíky, či návsi našich obcí. A přece v těchto pomnících uctívajících naše padlé, zanecháváme budoucím také památky na sebe samé. […] Už i v Praze se vyskytly věci odstrašující. Na průčelí továrny v Plzeňské třídě na Smíchově chodí lidé kolem nákladné bronzové desky, na níž je užito dokonce tak nemožného už otřepaného, vulgárního motivu smrti s kosou! Takhle to tedy dělat nesmíme.„

Podobně hodnotil situaci s pomníky obětí první světové války i oběžník Zemského národního výboru. „Zkušenosti po světové válce 1914–1918 nás poučily, že při zřizování t.zv. pomníků padlým v jednotlivých obcích nebylo vždy postupováno za šetření požadavků estetických, architektonických nebo urbanistických. Tyto pomníky byly namnoze pořizovány značným nákladem a často i z materiálů nehodnotných. Nebyly ojedinělé případy, že takový památník stal se spíše estetickou a komunikační závadou v obci, než její ozdobou. K tomu přistupuje ještě okolnost, že tyto památníky časem pustly, pozbývajíce stále více zájmu veřejnosti.“

Přísahající ruka se rodí

Komise vojenských historiků a odbojářů ze Svazu národní revoluce měla nejvíce starostí s uměleckým vyjádřením obětí pro vlast. Do vypsané soutěže dorazilo před koncem roku 1945 celkem sedmdesát čtyři návrhů. Vyhlášení ale přineslo menší rozčarování, protože z klání nevyšel vítězně žádný z tvůrců. A tak byl nápad sochaře Miloslava Bašeho a architekta Karla Řepy z Pardubic, dán k vypracování Karlu Pokornému. Z hesel navržených básníkem Halasem bylo vybráno slovní spojení „Věrni zůstaneme“.

Sochař Pokorný už tehdy patřil mezi ostřílené umělecké matadory. Měl za sebou například prvorepublikovou výzdobu památníku na Vítkově, pro který zhotovil čtyři velké mramorové bloky s tematikou prvního odboje. Dobová kritika je cenila velmi vysoko a na původním místě vydržely dodnes. Mimo to je autorem sochy Karla IV. umístěné ve Velké aule sídla pražské univerzity nebo legendárního sousoší Sbratření, které dnes přežívá nedaleko hlavního nádraží české metropole a v několika dalších odlitcích po celé republice.

Celou akci s pamětními znameními ale tlačil čas. I sama komise přiznávala, že musela slevit z některých svých požadavků, aby mohly být alespoň některé pamětní desky odhaleny k prvnímu výročí květnového povstání. A tak se i skutečně stalo. Dva exempláře přísahající ruky se objevily u vstupu do budovy rozhlasu. Ale jen provizorně. Vchod se tou dobou opravoval, a tak ihned po tryzně byly opět sejmuty a uklizeny.

Jen s velkými obtížemi

Jednotná úprava všech hrobů po Praze se ale dostávala do velkého skluzu a do finanční a materiální tísně. Řeč čísel byla neúprosná. Pro osazení vybraných šest set osmdesáti míst po Praze bylo potřeba sedm milionů korun. Materiál představovalo asi dvacet tun bronzu, které mělo uvolnit národní hospodářství.

V této situaci se souhlasilo i se zřizováním desek vlastním nákladem. V dubnu 1948 mohl tisk konečně informovat, že přednostně budou přísahající ruce osazovány na „místa na nejdůležitějších křižovatkách a přechodech“. Mezitím bylo v květnu 1947 odhaleno prvních pět Pokorného reliéfů v dějištích významných bojů povstání (Staroměstské náměstí, Trojský most, Pankrác, Bílá hora a u budovy rozhlasu). I nadále ale trval velký nedostatek bronzu a „pomníková akce“ víceméně stála na místě. Ještě necelé čtyři roky po válce bylo možné v Praze najít improvizované pomníčky, které mohly klidně sousedit i s nově umístěnými přísahajícími plastikami.

Rukou od Karla Pokorného můžeme dodnes i mimo území Prahy najít minimálně desítky. Jsou dokladem nejen upřímné snahy po uctění památky padlých v květnovém povstání, ale je s nimi spojeno i mnoho složitých problémů, které museli tehdejší pozůstalí, sochaři, architekti a historici řešit.

 

text: Petr Tvrdý