Kniha: Kapitán Otakar Jaroš (Jiří Klůc)

Před několika měsíci se na trhu objevila životopisná monografie Jiřího Klůce Kapitán Otakar Jaroš s podtitulem Příběh hrdiny od Sokolova, vydaná chebským nakladatelstvím Svět Křídel. Práce má 176 stran a podle textu na zadní straně obálky obsahuje více než 150 unikátních a nikdy nepublikovaných fotografií z předválečného Jarošova života. Kromě nich pak v knize nalezneme dalších pět desítek současných fotografií a reprodukcí různých dokumentů, týkající se jedné z výrazných postav našeho zahraničního odboje v SSSR. 

Ihned na začátku této svým způsobem volně psané recenze budiž předestřeno, že jsem se nesoustředil na pravopisné chyby, nepřesně použité termíny a údaje technického charakteru, zkreslená jména osob a jiné drobnější vady, jak formálně založení recenzenti rádi činí. Takové nedostatky zde nalezneme v množství, více či měně srovnatelném s podobnými současnými publikacemi. Zaměřil jsem se spíše na autorova kategorická, ale nedostatečně či vůbec nepodložená tvrzení, na některé objektivně chybějící údaje i jiné skutečnosti, autorovi knihy sice neznámé, ale s tématem související a pro čtenáře nesporně zajímavé.

Už letmý pohled na stránky úvodu napoví, že si autor vytýčil poměrně ambiciózní cíl, protože zamýšlel vytvořit „přehlednou relevantní publikaci o životě a smrti“ hrdiny od Sokolova, přičemž zároveň mimo jiné uvedl, že „veškerá dostupná literatura přináší zkreslený pohled na Jarošův život“ a že se tato téměř nezabývá jeho předválečným působením v „nejrůznějších vlasteneckých organizacích.“ Přitom k tendenčním dílům z 40.–80. let přiřadil také knihu Karla Richtera Kapitán Jaroš – Rozkaz byl neustoupit z roku 2013 a dílo Miroslava Brože Hrdinové od Sokolova z roku 2006. V prvním případě svůj názor podepřel slovy, že se jedná pouze o mírně pozměněné vydání knihy autorské dvojice Karel Richter-Vlastimil Kožnar Dali mu jméno Otakar z roku 1983, o níž historik Jiří Fidler v roce 2003 napsal, že: „…má propagandistický charakter, mnohé pasáže jsou zařazeny čistě účelově bez vztahu k popisované osobě i realitě, osobnost Otakara Jaroše je idealizována z hlediska třídního přístupu….“ Jak je patrné z prostého seřazení letopočtů, Fidlerův text vznikl deset let před přepracováním Richterovy knihy a tudíž nové vydání objektivně posoudit ani nemohl. V případě Brožovy práce už Jiří Klůc svůj názor o zkreslení reality nevysvětlil ke své škodě vůbec, byť se jedná o nejpřínosnější dílo svého druhu, které považuji za dosud nepřekonané.

Další kontroverze jistě vzbudí i pasáž, podle níž všichni badatelé před Jiřím Klůcem vycházeli ve svých pracích spojených s tématem bojů o Sokolovo z tendenční Reicinovy a Marešovy knihy Věrni zůstaneme, resp. Sokolovo, takže: „Pravdivý pohled se tak dovídáme až nyní, v době otevření zahraničních archivů uchovávajících neutrální dokumenty a vzpomínky. Z cenných zahraničních zdrojů můžeme zmínit dokumenty z pozůstalosti československých vojáků, kteří po válce emigrovali do Izraele, Švýcarska i dalších zemí světa a kteří se nebáli uvést své vzpomínky na pravou míru“. Rozhodně nelze souhlasit. Každý, kdo se o československý odboj zajímá trochu hlouběji, totiž ví, že první realistické memoáry se objevily už na konci 60. let, což mohou ilustrovat vzpomínky plukovníka v. v. Jiřího Větvičky, literárně zpracované právě Karlem Richterem pod názvem Válka začíná až zítra z roku 1969. Skutečnou odvahu – protože se nalézal v dosahu všech státních represivních složek – pak projevil další Sokolovák, kpt. vz. Vladimír Levora, jenž už ve 2. polovině 50. let začal připravovat vzpomínky na dobu válečnou včetně pobytu v táborech gulag, za což byl v roce 1958 zatčen a odsouzen na 18 měsíců odnětí svobody. Proto se jeho kniha Ze stalinských gulagů do československého vojska mohla objevit až v roce 1993, což je právě čtvrtstoletí. A velká část vzpomínek židovských vojáků? Tu přece známe už od roku 1990, kdy vyšla kniha historika Ericha Kulky Židé v československé Svobodově armádě. Další podobná díla, jako například knihu generálmajora v. v. Josefa Buršíka, nazvanou Nelituj oběti z roku 1992, si snad už ani připomínat nemusíme.

Leč zpět ke knize jako takové. Soustředíme–li se na její nosnou, životopisnou část o rozsahu asi 100 stran, shledáme, že se nejedná o nijak rozsáhlý text (bez fotografií by se jednalo asi od 20–25 stran souvislého textu) a že převážnou většinu údajů o Jarošově předválečných i válečných osudech už předložil před pěti lety Karel Richter, ovšem s tím rozdílem, že je zabalil do hávu tzv. „umělecké literatury faktu“, tedy stylu, který pracuje například i z fiktivními rozhovory a podobně vytvořenými vnitřními pocity postav a zároveň bez odkazového aparátu, což nemusí každému vyhovovat. Richterova práce samozřejmě zahrnuje i pohled na Jaroše jako dlouholetého sokola a připomíná jeho sportovní aktivity coby běžce, fotbalisty, hokejisty, veslaře a gymnasty, přičemž pracuje se vzpomínkami jeho přítele z mládí Miroslava Havlína.

Jiří Klůc k tomu navíc doplnil několik podrobností z průběhu Jarošovy prezenční služby a připojil údaj o členství ve skautu – junáku, nicméně téma už dál nijak nerozvedl, ale k životopisné části přiložil asi 160 „unikátních a nikdy nepublikovaných fotografií“. S tím však opět souhlasit nelze, protože asi třetinu snímků, zejména ty pořízené po odchodu do zahraničí, už obsahují například knihy Karla Richtera a Miroslava Brože. To ostatně platí i pro některé fotografie z dětství, dob studií a sportovních aktivit. Další část obrazové dokumentace je opravdu publikována poprvé a má nezpochybnitelnou hodnotu, ale nalezneme zde i vysloveně ilustrační fotografie jako například přírodní, venkovské a městské scenérie, i povšechné záběry ze sokolských závodů i jiných akcí, zařazené do publikace spíše z toho důvodu, že jejich autorem byl právě Otakar Jaroš.

Poměrně zajímavá situace nastává v pasážích, věnovaných bližším příbuzným, zejména prarodičům, strýcům a tetám. Jiří Klůc se zaměřil především na rodinu matky Anny, rozené Konopáskové, která pocházela ze třinácti dětí. Svou pozornost ale dále věnuje podrobněji pouze jedinému z nich, plukovníku Františku Konopáskovi, ruskému legionáři, popravenému nacisty v roce 1943. Osobnost strýce Františka Konopáska zachycuje i Karel Richter, který však zmiňuje i druhou nevšední postavu, strýce Antonína Konopáska, jenž se před I. světovou válkou vystěhoval do Ruska a pak žil i v SSSR, kde po určitou dobu zastával mimo jiné funkci ředitele sovchozu, ale nakonec se přeci jen vrátil do předválečného Československa. Zdánlivý rozpor mezi oběma autory panuje v údajích o Otakarovu otci Františkovi Jarošovi. Jiří Klůc jako jeho rodiště určuje obec Dubí u Herálce (východně Humpolce), přičemž Otakarovu dědečkovi, tedy Františku Jarošovi staršímu přisuzuje živnost krejčího. Karel Richter popisuje Františka Jaroše st. jako zemědělce, hospodařícího na usedlosti v Hněvkovicích u Humpolce. Část pravdy mají samozřejmé oba, protože František Jaroš st. se s manželkou Annou opravdu přestěhoval do Hněvkovic, kde hospodařil na usedlosti č.p. 14 a po určitou dobu zde žilo i jeho pět dětí – dvě dcery a tři synové. Pro úplnost budiž uvedeno, že nejstarším synem byl Antonín, který podobně jako Otakarův otec František pracoval u dráhy a nejmladším synem byl zemědělec Adolf Jaroš, jenž převzal rodinný dvůr.

Střední část životopisu kapitána Jaroše, která se zabývá jeho osobou coby důstojníka, přináší v převážné většině v literatuře již publikované údaje. Řadu dosud známých detailů autor neuvádí, nehledě na další, ještě nevyužité podrobnosti z fondů VÚA-VHA.

Značně nevyužitý zůstává i potenciál popisu konce Jarošova života, který Jiří Klůc nazývá „záhadou“ a reprodukuje dvě základní verze – prostý zásah kulometnou dávkou nebo zásah dávkou a následnou smrt pod pásy tanku. Škoda, že okolnosti už nijak nerozebírá a že dále jako Karel Richter nepřidal vzpomínky těch obyvatel Sokolova, kteří asistovali při pohřbívání těl padlých, resp. při jejich exhumaci a identifikaci po válce. Ti shodně tvrdili, že jeho tělo, které poznali i podle zlatých zubů (O. J. měl skutečně oba horní špičáky umělé), mělo zraněnou hruď, resp. že i po válce bylo značně zachovalé, takže smrt pod pásy tanku se jeví jako nepravděpodobná.

Na životopisné kapitoly navazuje část, která se zabývá odkazem Jarošovy osoby. Délka jejího textu je zcela srovnatelná s životopisem. Řada v ní uvedených skutečností vůbec nepatří k žádným novinkám. Například údaje o obrněných vozidlech, nesoucích Jarošovo jméno nebo většina textu o poštovních známkách s Jarošovým portrétem a některé pasáže o jednotkách československé armády nesoucí Jarošovo jméno pochází i z prací vydaných před více než 15 až 50 lety či z volně dostupných internetových stránek. Velkou práci Jiří Klůc odvedl při sumarizaci ulic po Jarošovi pojmenovaných, ale zda by nebylo vhodnější volit zpracování ve formě přehledné tabulky, nechť posoudí sami čtenáři. Autor ale opomněl jednu zajímavou skutečnost, jíž nicméně popsal právě Miroslav Brož: převzetí příjmení Jaroš fyzicky žijícím člověkem. Stalo se tak v osobě volyňského Čecha a veterána kulometné roty z bojů u Sokolova kapitána v z. Václava Jaroše, původně Derflera (10. 12. 1921–26. 5. 2000).

I některé další části kapitoly 7 o Jarošových vyznamenáních je potřeba doplnit a komentovat. Jako přinejmenším sporné se ukazuje kategorické tvrzení v úvodu i v této části, že: „Až teprve autorem bylo například vyvráceno tvrzení, že Otakar Jaroš byl první cizinec, vyznamenaný titulem hrdiny Sovětského svazu“. Jiří Klůc jej staví na pomyslné třetí místo a jako prvního a druhého cizince s titulem Hrdiny jmenuje osoby Itala Primo Gibelliho a Bulhara Volkana Goranova, kteří titul obdrželi 31. 12. 1936. Oba bojovali ve španělské občanské válce na straně republikánů jako piloti bombardovacích letounů, přičemž Gibelli zahynul v listopadu 1936. Jak text však zároveň zmiňuje, Gibelli žil v sovětském Rusku od roku 1921 a určitou dobu sloužil v Rudé armádě, zatímco Goranov (pův. jménem Zachar Zacharjev) do SSSR emigroval v roce 1931. Oba se do Španělska dostali v rámci leteckých jednotek dobrovolníků, organizovaných a vypravených ze SSSR. Z těchto důvodů je u Gibelliho téměř jisté, že v době nasazení ve Španělsku už měl sovětské občanství a u Goranova se tato skutečnost jeví jako velmi pravděpodobná. Proto kapitán Otakar Jaroš, vzhledem ke svému prokazatelně platnému československému občanství a vzhledem k příslušnosti k 1. čs. samostatnému praporu v SSSR, zorganizovaném v rámci naší zahraniční armády, zůstává prvním ze zahraničních vojáků (ne-li skutečně cizinců vůbec), kteří titul obdrželi.

Pokud bychom i přes vše výše uvedené námitky považovali Goranova i Gibelliho v SSSR za cizince, pak bychom zase o pomyslném „třetím místě“ lounského rodáka mluvit ani tak nemohli, neboť v takovém případě by Otakar Jaroš nemohl být ani prvním Čechem se Zlatou hvězdou. Tím prvním se totiž stal u nás naprosto neznámý Čech František Kučera, jenž nejvyšší sovětské vyznamenání obdržel o tři roky dříve než Jaroš, přesně 21. března 1940 (Několik základních údajů o F. Kučerovi naleznete v rámečku níže/výše).

K tématu cizinců, vyznamenaných Zlatou hvězdou, stálo za to připomenout i případ Španěla Rubena Ruize Ibárruriho, jenž se v hodnosti gardového nadporučíka zúčastnil bojů na blízkých přístupech ke Stalingradu u 35. gardové střelecké divize, bojující v rámci 62. armády. Ibárruri ve dnech 23. a 24. srpna převzal velení celého předvoje divize, skládajícího se ze střeleckého praporu a kulometné roty a v čele těchto sil odrazil šest německých útoků, utrpěl přitom smrtelné zranění, na jehož následky 3. záři 1942 zemřel. Za hrdinské vedení boje obdržel titul hrdiny Sovětského svazu i s příslušnou medailí a řádem, ale až po čtrnácti letech, přesně 22. srpna 1956. Jeho poslední boj se nicméně odehrál více než půl roku před událostmi u Sokolova.

Na celkovém vyznění textu se zkrátka podepsalo, že životopisná část i některé kapitoly o poválečném odkazu nebyly většinou vybudovány na základě pečlivého sběru a zpracovaní prvotních a dosud nevyužitých zdrojů. Autor by se měl alespoň v budoucnu vydat právě tímto směrem i za cenu toho, že nad rukopisem stráví samozřejmě více času. Na druhou stranu může věnovat méně úsilí sebeprezentaci, která působí vesměs kontraproduktivně.

Zbývá ještě položit obvyklou otázku: Číst či nečíst recenzovanou knihu? Nechť se každý rozhodne sám, ale pokud si zvolí možnost přečíst, rozhodně mu předtím doporučuji nastudovat práci Karla Richtera z roku 2013 a především Hrdiny od Sokolova od Miroslava Brože z roku 2007 a aktuální Legionářský směr – Speciál Sokolovo/Bachmač, který souhrnně líčí boje 1. čs. samostatného polního praporu u Sokolova.

 

Milan Kopecký