Příběh podzimně jarní

26. 3. 2021

Dne 2. října 1944 kolem čtvrté hodiny odpoledne vstoupili do skromného venkovského hostince v Hřišti u Přibyslavi dva muži. Venku bylo psí počasí, celý den pršelo a byla zima. 

Mladší chlap, jak se říká, v „durch“ promáčených čepici i světlém balonovém plášti, pod ním svrchník, pulovr, a na nohou žluté polobotky. Spolu s ním druhý. Starší, vysoké a mužné postavy. V klobouku, dlouhém hubertusu a s holí vypadal již na prvý pohled hrubě. S podmračeným a přísným pohledem, s pečlivě zastřiženým knírem. Ale za černými brýlemi přeci jen s poněkud bázlivým pohledem, se kterým obvykle vcházíte zmoklí na kost do neznáma. Oba muži smekli a po přivítání hostinskému Janu Votavovi ten mladší sdělil, že je za ním posílá starosta a požádal, zda by se u něho nemohli ohřát a usušit svršky. Inu pročpak ne. Starý Votava proto roztápěl v kamnech. Překvapilo ho, jak slušně se oba návštěvníci chovali, na slova díků nebyl ve zdejší hospodě příliš zvyklý. Dal se s nimi krátce do řeči, ale pak s omluvou že musí obhlédnout hospodářství znovu, přiložil do kamen a odešel. Místo něho se s dvěma muži dala do řeči Votavova dcera, které oba přiznali, že jsou důstojníky. Když se otec vrátil zpět k výčepu, bylo tam již pěkně útulno, jako v lázni. A tak si ten starší pomalu vyzul silné italské boty, ze kterých vylil vodu, stáhl ponožky, zavěsil je na opěradlo židle, která byla nejblíže kamnům, a natáhl si bosé nohy na lavici. Druhý svlékl pulovr i košili a začal vše pomalu sušit. A starý Votava pomalu začal v mysli k oběma návštěvníkům získávat důvěru. Hovořili o zeťovi, v jehož návrat z koncentračního tábora dcera stále doufala, o počasí, hospodaření i válce. Když se začalo stmívat, stočil se jejich rozhovor k další cestě. Venku stále pršelo a starší z dvojice začal uvažovat o přenocování. Hostinský jim nabídl nocleh u sebe, ale to oba zamítli a přeci jen se chystali, že budou pokračovat dále v cestě. Dcera odešla a oni požádali ještě o jeden čaj a libovali si, jak je zde dobře.

Před pátou se nečekaně otevřely dveře hostinské místnosti a dovnitř rázně vkročila trojice četníků. V nepromokavých pláštích a s pistolemi připravenými k zákroku ani neodpověděli hostinskému na uvítání a všichni se rozestavili proti dvěma hostům. Velitel hlídky, vrchní strážmistr, pak dle služebního postupu oba rázně vyzval: „Ruce vzhůru!“ Překvapený Votava odskočil ze židle ke zdi u vchodu do sálu. Mladší muž právě seděl u kamen na židli, čelem ke vchodu, v rukou držel a sušil košili. Druhý seděl bosý na lavici za stolem, bokem stočený ke zdi. Na to znovu a již zesíleným hlasem velitel hlídky na oba zařval: „Ruce vzhůru!“ Byl to však ten starší z dvojice, který se zcela nečekaně vymrštil z lavice, vytáhl z pravé kapsy kalhot pistoli a vystřelil. Četníci okamžitě z bezprostřední blízkosti začali střílet také. Starší muž se krátce nato zhroutil na zem mrtev. Mladší, i když dvakrát postřelen, se kolem nich stihl prosmýknout ven. Když se po chvíli četníci zakrvácenými dveřmi vydali z hostince ven, popsal jim kolemjdoucí cestář, že se mladík před chvílí zastřelil.

Překvapeným a silně rozrušeným četníkům nezbylo než po chvíli zjistit, kdo byli ti dva, kteří je tak nečekaně zaskočili svým tvrdým odporem. Ten mladší, Josef Koreš, byl podle občanské legitimace úředníkem. Starší měl „papíry“ na jméno Václav Musil, narozen 23. dubna 1890 v Jabloňově. Krom toho měl u sebe ale také nevyplněnou pracovní knížku a další občanskou legitimaci. Když četníci pokračovali v prohledávání osobních věcí obou mužů, nalezli u staršího další pistoli a čtvrtkilový pytlík s náboji. V aktovkách pak různé letáky, mapy „speciálky“, francouzský spis o guerillové válce, větší finanční hotovost…

Na fošnové podlaze hostince v Hřišti u Přibyslavi leželo večer 2. října 1944 tělo, zasažené celkem sedmi ranami. Další ze střel uvízla v kapesních hodinkách. Ty symbolicky zastavily nejen čas ale také život jediného československého generála, který padl se zbraní v ruce, div. gen. v. v. Vojtěcha Luži. Padl hrdinsky a čestně, přesně tak jak sám nařizoval podřízeným velitelům v jedné ze svých posledních odbojových výzev, aktivně se bránit proti případnému zatčení.

Právě dnes je tomu přesně 130 let od 26. března 1891, kdy se v Uherském Brodě narodil arm. gen. i. m. Vojtěch Boris Luža, nadšený Sokol, československý legionář a jeden z čelných představitelů domácího vojenského odboje.

text: Martin Říha

Zvláštní poděkování za pomoc s přípravou článku patří Nadaci Bratří Lužů.