Na všech frontách – divisní generál Václav Kopal

Během první světové války sloužili čs. dobrovolníci snad ve všech armádách Dohody, nejvíce však v Rusku, Srbsku, Francii a Itálii. Několik legionářů prošlo službou u všech těchto zemí a účastnili se tak bojů na všech frontách. Václav Kopal byl jedním z nich. 

Narodil se 19. září 1882 v Radkově u Telče. V roce 1901 dokončil Zemskou reálku v Telči a v roce 1903 nastoupil jako jednoroční dobrovolník k pěšímu pluku č. 81 v Jihlavě, kde také absolvoval vojenské studium. Vojenskou službu ukončil v září 1904 jako velitel čety. V roce 1905 začal studovat Vysokou školu technickou v Brně, v roce 1908 ale přešel na filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity. Studium ukončil roku 1912, ovšem bez složení zkoušek. Následně se živil jako učitel a vychovatel v Brně. Po vypuknutí války nastoupil v únoru 1915 k praporu polních myslivců č. 25, opět prošel školou jednoročních dobrovolníků, a v červnu s praporem odešel na frontu do Ruska jako velitel čety. Do zajetí padl již 13. října v Haliči.

Podal si přihlášku ke vstupu do České družiny, v té době však vyřízení trvalo delší dobu, a proto v listopadu vstoupil do srbské armády. V Oděse absolvoval důstojnickou školu, kterou ukončil v březnu 1916, a byla mu udělena hodnost podporučíka. Stal se velitelem čety u 4. srbského dobrovolnického pluku, se kterým prodělal bojové nasazení v Dobrudži. Zde prokázal velkou chladnokrevnost, odvahu a hrdinství a stal se velitelem celého III. praporu pluku.

V lednu 1917 přešel do čs. vojska, 19. února je zařazen k 10. rotě 2. čs. střeleckého pluku, se kterou bojoval na řece Stochod. V červnu se s rotou přesunuje ke Zborovu, kde byla 10. rota umístěna na křídle Švecovy 8. roty 1. čs. střeleckého pluku, 2. čs. pluk měl podpořit první poté, co se mu podaří proniknout do nepřátelských linií. Ruští velitelé 2. pluku však situaci nezvládli, nepředávali rozkazy, takže se iniciativy chopili čs. velitelé. Když por. Krejčiřík, velitel 11. roty, viděl, že Švec se dostal pod silnou palbu kulometů, vydal rozkazy k útoku. Ppor. Kopalovi přikázal, aby vyrazil dopředu v čele úderníků. Kopal si vybral 16 dobrovolníků a společně rychlým přesunem obsadili zákop polní stráže, jehož posádka však prchla. Poté postoupili k první linii, kterou zasypali granáty, umlčeli kulomet, obsadili zákop a získali mnoho zajatců. Tím uvolnili cestu dalším částem. Za projevenou odvahu obdržel Řád sv. Anny III. třídy s meči a mašlí a Řád sv. Jiří IV. stupně.

Po zborovské bitvě se stal velitelem 1. roty 1. čs. stř. pluku. Následoval tarnopolský ústup a zasloužený odpočinek v týlu. V srpnu 1917 byl poslán ke vznikajícímu 4. čs. stř. pluku jako velitel 5. roty a v září byl povýšen na poručíka. Poté byl vybrán k přesunu k čs. vojsku do Francie, kam odjel 24. září jako velitel 2. roty transportu kpt. Husáka. Ve Francii byli nejprve čs. vojáci zařazeni do stavu francouzského 33. pěšího pluku. Kopal od listopadu 1917 do března 1918 absolvoval kurs pro velitele rot v Rougon a několik dní na stáži na frontě u 56. pěšího pluku. V březnu 1918 se stal velitelem roty 21. čs. střeleckého pluku. V květnu byl přeložen k 22. čs. střeleckému pluku jako pobočník velitele II. praporu, se kterým odjel do válečného pásma v Ardenách.

V srpnu byl povýšen na kapitána, zároveň byl ale vybrán k přesunu do Itálie, kde se čs. jednotky potýkaly s nedostatkem důstojníků. Dne 22. září se tak ujal velení 3. roty 33. čs. střeleckého pluku, se kterým bojoval na Doss Alto. Po skončení bojů v listopadu byl přeložen k 32. čs. stř. pluku, nejprve jako velitel 7. roty, od 7. prosince jako velitel II. praporu. Do vlasti se s tímto praporem vrátil již 26. prosince 1918, okamžitě však byl poslán na Slovensko, kde se podílel např. na zajištění Rožňavy.

V únoru 1919 byl povýšen na majora a stal se pobočníkem generálního inspektora čs. vojsk dr. J. Scheinera, jinak také starosty Sokola. Dne 21. července došlo v Železné Rudě ke vzpouře místní legionářské posádky, kterou tvořili navrátilci z Ruska. Ti požadovali zejména lepší organizaci armády, odstranění bývalých rakouských důstojníků a celkové zlepšení sociálního postavení, dokonce požadovali, aby Masaryk vládl jako diktátor. Tehdejší tisk označoval povstání za „bolševické“, aktéři však byli názorově nejednotní a k činu je zřejmě skutečně přiměla špatná situace v posádce. Nejprve vytáhli na Klatovy, kde se k nim přidali další vojáci a společně táhli na Plzeň. Ministr obrany Klofáč poslal k uklidnění situace mimo jiné i mjr. Kopala. V Plzni se zástupcům města podařilo vzbouřence částečně uklidnit. Kopal, zajisté vojákům znám jako válečný hrdina, je pak dokázal po vojensku „srovnat“ a po jeho zvolání: „Kde je ten ničema, který celou věc inscenoval,“ se nechali dobrovolně internovat a povstání bylo zažehnáno.

V listopadu se, již jako podplukovník, vrátil do Ruska ve funkci velitele vojenské mise v rámci poselstva čs. vlády vedeném poslancem Krejčím. Zpět do vlasti přijel až s 34. transportem na lodi Huntsend, která z Vladivostoku vyplula 7. srpna 1920. V lednu 1921 na vlastní žádost demobilizoval, protože během jeho nepřítomnosti proti němu intrikovali jeho odpůrci. V červenci se ale vrátil do služby jako zástupce přednosty 5. oddělení (školského a výcvikového) Hlavního štábu branné moci. Léta 1922 až 1924 strávil jako poradce ministra národní obrany F. Udržala, během kterých také stihl vystudovat velitelský kurs ve Versailles a následně v Milovicích. V březnu 1924 se ujal velení horského pěšího pluku 1, roku 1926 pěší brigády 10 v Písku, roku 1929 pěší brigády 9 v Českých Budějovicích a konečně roku 1931 zdejší divize 5. V průběhu těchto let absolvoval několik dalších kurzů a v prosinci 1931 byl povýšen na divizního generála. V letech 1931–1933 působil jako velitel Kursu pro vyšší velitele v Praze, od listopadu 1933 do dubna 1935 jako podnáčelník Hlavního štábu branné moci. Jeho poslední funkcí byl velitel Zemského vojenského velitelství v Praze. V té době byl však již vážně nemocný, zřejmě v důsledku válečných útrap. I přes snahy lékařů zemřel Václav Kopal ve středu 9. října 1935 v Praze ve věku 53 let.

text: Michal Rak

foto: sbírka ČsOL, VÚA-VHA Praha