Převratové dny

V polovině října 1918 se rakouský císař Karel I. naposledy pokusil zachránit habsburskou monarchii její federalizací. Dohoda tento pokus nepřijala, a tak 27. října 1918 císař přijal americké mírové podmínky zasláním tzv. Andrássyho nóty prostřednictvím rakousko-uherského vyslance ve Stockholmu. Ještě v noci na 28. října o kapitulaci informoval Vlastimil Tusar telefonicky z Vídně Aloise Rašína do Prahy. Rašín ihned informoval Josefa Scheinera. Dle vzpomínek zněla Rašínova slova následovně: „Příteli, zítra to praskne, učiňte všechny přípravy pro revoluci.“ 

Ráno v Praze ještě nic nevypovídalo o blížícím se převratu. Jaroslav Rošický to ve svých vzpomínkách později vystihl následovně: „V pondělí ráno 28. října 1918 počal se probouzeti normální život zcela klidně, mnoho lidí ještě netušilo, co tento den přinese a jak skončí. V 7 hodin ráno odešel jsem vyučovat do kadetní školy jako obyčejně. (…) V dopolední přestávce počalo se však v kadetní škole šeptati, že se stalo něco dalekosáhlého a proto spěchal jsem po skončeném vyučování ve 12 hod. v poledne rychle domů. A také skutečně netrvalo dlouho, přichvátal o půl 2. hod. odpolední Jindřich Čapek do mého bytu. Vzrušeně mi sdělil, že nadešel okamžik převratu a vybídl mě jménem Františka Síse, abych se chopil práce. „Jablíčko“ na čepici vlastnoručně odřízl a připevnil čsl. kokardu. Vzal jsem rychle k sobě připravený plán města Prahy, peníze, a již jsme spěchali do naší kanceláře ve Veleslavínově ulici.“ Mezi tím již Josef Scheiner mobilizoval pražské sokolstvo.

V Praze se sešli v té chvíli nejvyšší členové předsednictva Národního výboru československého, později zvaní „mužové 28. října“ – Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný, Antonín Švehla a Vavro Šrobár a ráno podřídili Válečný obilní ústav moci výboru, aby bylo zabráněno vývozu potravin do Vídně.

Znění nóty dorazilo v dopoledních hodinách do redakce Národní politiky na Václavském náměstí v Praze. Ještě než byl text přeložen, byla do vývěsky redakce s nejnovějšími informacemi vyvěšena cedule s nápisem „Příměří“. Tato zpráva se začala lavinovitě šířit Prahou. Došlo ke spontánním protirakouským projevům, byly strhávány symboly monarchie, začaly se nosit bíločervené stuhy a vyvěšovat prapory.

Alois Rašín si o do svého deníku poznamenal: „Bylo vidět, že lidé začínají zamazávati německé nápisy a rozbíjejí německé vývěsní skleněné tabule, nápisy… Po cestě jsme se usnesli, že musíme za všech okolností sehnati kapely, které by procházely městem, aby nadšení lidu bylo svedeno do normálních kolejí a lid se vybouřil zpěvem vlasteneckých písní.“

 Na Staroměstském náměstí promluvil k tisícům lidí František Soukup a po zpěvu národní hymny „Kde domov můj?“ zorganizoval Jaroslav Rošický průvod, který nejprve směřoval na Václavské náměstí a poté kolem Národního divadla na Žofín. Úkolem bylo takto zajistit co nejvíce důstojníků a vojáků, kteří měli být odvedeni na první opěrný bod nové vojenské moci rodícího se státu. Ve 20 hod. přijeli na Žofín Josef Scheiner, poslanec Jiří Stříbrný a poslanec Václav Johanis.

Rošický hlásil Scheinerovi, že důstojníci a mužstvo jsou shromáždění. Scheiner následně jako vrchní velitel v sokolském kroji pozdravil vojsko a promluvil povzbuzující řeč. Po něm promluvil poslanec Jiří Stříbrný. Obě řeči byly shromážděným vojskem přijaty s bouřlivým nadšením.

Na to jmenoval Scheiner Rošického svým prvním pobočníkem a zástupcem a dal rozkaz: „Pane setníku, zařiďte vše další potřebné!“

Ve večerních hodinách na Žofíně zakreslil J. Rošický do plánu Prahy celkem 50 okrsků. Ke každému přiřadil jednoho důstojníka a 20 vojáků a dobrovolníků z řad Sokola, kteří následně odpochodovali vykonávat ve stanovené části strážní službu, aby bylo zabráněno jakýmkoli projevům násilí či rabování a byl zajištěn klid. Německé mužstvo vojenské policie bylo posláno do kasáren a české mužstvo tak zajistilo všechny policejní telefonní ústředny. K hlídání významných bodů, úřadů a budov byla tvořena Národní stráž s ústředním velením na Staroměstské radnici.

Národní výbor československý byl svolán v podvečer do Obecního domu, aby na svém historickém zasedání vydal Zákon a zřízení samostatného československého státu. Zákon přitom ještě nestanovil státní formu a rozhodnutí delegoval na Národní shromáždění ve shodě s Československou národní radou v Paříži. Zároveň byl zákon recepční, neboť v zájmu udržení pořádku nařizoval, že všechny dosavadní zemské a říšské zákony zůstávají v platnosti. Všechny úřady a státní ústavy byly zákonem podřízeny Národnímu výboru československému.

Po osmé hodině večerní odjeli J. Scheiner a Fr. Soukup ze Žofína na Zemské vojenské velení, kde se setkali s generálem Paulem von Kestrzankem a posádkovým velitelem Eduardem Zannantonim. Informovali je o vyhlášení samostatného čs. státu a požadovali převzetí velení nad českými vojáky. Na žádost generála von Kestrzanka odjeli všichni čtyři muži do Obecního domu na jednání s Národním výborem československým, kde došlo k dohodě, podle které si Zemské vojenské velitelství nadále ponechalo velení pouze nad cizími vojsky. Všichni čeští vojáci od tohoto okamžiku spadali pod velení J. Scheinera, jenž byl jmenován nejvyšším správcem čs. vojsk.

Organizace ozbrojených jednotek z dobrovolníků pokračovala přes noc natolik intenzivně, že již ráno 29. října byly pražské okresy a předměstí obsazeny 18 setninami čítajícími od dvou do tří set mužů. Bezchybně fungovalo i zásobování těchto jednotek díky rozsáhlému autoparku nákladních aut, které při přípravách na převrat zajistil člen Rošického štábu František Straka. Po celý den probíhalo soustřeďování zbraní svážených z různých míst Prahy na Žofín, kde jimi byli vyzbrojováni další přicházející dobrovolníci. V průběhu dne posílila rovněž nejlépe vystrojená a vyzbrojená jednotka námořníků na téměř na sto mužů. Brzy měli výrazně zasáhnout do běhu událostí.

V dopoledních hodinách odjel J. Scheiner a J. Rošický na další smluvené jednání s generálem von Kestrzankem. Vyjednavači byli úspěšní ve všech bodech. Do československých rukou bylo vydáno jak vojenské skladiště v Hostivicích, tak kadetní škola pro ubytování dobrovolnických jednotek. Rakouské vojenské velitelství se zavázalo k rychlému odeslání cizích vojsk z Prahy.

Dopoledne 29. října přijel do Prahy z Vídně, kam shodou okolností odjel předchozího dne ráno, místodržitel hrabě Max J. Coudenhove, který se domníval, že jeho pouhý návrat celou situaci v Praze uklidní. Byl však již na vršovickém nádraží zadržen a po jednání s představiteli Národního výboru československého kapituloval a rezignoval na svůj úřad. Definitivně bylo převzato rovněž pražské četnické velitelství, jehož německá část mužstva byla poslána do svých domovů, a zajištěno bylo také pražské policejní ředitelství, do jehož čela byl ustanoven člen Maffie komisař Richard Bienert. V průběhu dne takto přešla do rukou Národního výboru československého celá řada dalších úřadů.

Zásadním úspěchem při snaze vyřadit Zemské vojenské velitelství bylo odhalení tajné linky, kterou po celou dobu komunikovalo s Vídní. Vedení bylo nalezeno a 29. října ve večerních hodinách přerušeno. Došlo k tomu právě ve chvíli, kdy rakouský štáb připravoval po souhlasu Vídně potlačení převratu na následující den. O přípravách se Národní výbor československý dozvěděl a v noci na 30. října byla budova zemského velitelství obklíčena setninou čs. námořníků. Zároveň bylo zabráněno tomu, aby byly ráno rozšířeny po Praze plakáty s vypovězením všech dosavadních ujednání mezi zemským velitelstvím a Národním výborem a vyhláška o stanném právu. V dopoledních hodinách odjeli na zemské velitelství J. Scheiner, Fr. Soukup a J. Stříbrný, aby vymohli na generálu von Kestrzankovi kapitulaci. Ve chvíli, kdy dorazila pod okna velitelství další setnina ze Žofína, se generál von Kestrzanek zhroutil a kapituloval. Zemské vojenské velitelství v Praze bylo obsazeno čs. vojskem a tím byly dokončeny hlavní cíle převratu v hlavním městě nového státu.

Po rozeslání zpráv o vyhlášení samostatnosti v Praze se ve dnech 29.–30. října kon­stituovala nová státní moc v Brně, Plzni, Ostravě, Hradci Králové, Pardubicích, Olomouci a v dalších místech obývaných českým obyvatelstvem. K zásadnímu provolání došlo 30. října 1918 v Turčianskom Sv. Matine, kde se zástupci slovenského národa, kteří v té době ještě nevěděli o vyhlášení československé samostatnosti, přihlásili k právu na sebeurčení národů v rámci československého národa a požadovali okamžité ukončení války. Během tří převratových dnů tak byly dány základy československého státu i na domácí půdě.

 

text: br. Jiří Filip

foto: Archiv ČsOL