„Pro Ušakova! Půjdeme pro bratra plukovníka Ušakova!“ – 105 let od smrti Borise F. Ušakova

Den po vítězství československých legionářů v boji na jezeře Bajkal upadl 17. srpna 1918 do bolševického zajetí podplukovník Boris Ušakov, oblíbený ruský důstojník československého vojska na Rusi. Od bestiální vraždy této významné postavy nejslavnějšího bojového vystoupení československých legií dnes uplyne 105 let.

Boris Fjodorovič Ušakov se narodil roku 1891 v Moskvě. Během první světové války působil v pozici štábního důstojníka několika útvarů ruské armády, než se během tzv. tarnopolského ústupu v červenci 1917 přidal k československé legii. Po boku legionářů pak absolvoval bitvu u Bachmače a od jara 1918 boje na Transsibiřské magistrále proti bolševikům. Mezi dubnem a července 1918 byl přidělen k Údernému praporu, následně byl ustanoven náčelníkem štábu československých vojska na východ od Omska. Vždy měl však blízko k bratrům „úderňákům“, se kterými obsadil Kansk-Jenisej, Kljukvennaju a Krasnojarsk, ve spojení s oddíly kapitána Gajdy pak obsadili také velká města Nižněudinsk a Irkutsk.

Již jako náčelník štábu vypracoval plán na zničení bolševických sil u Bajkalského jezera, aby byly ochráněny bajkalské železniční tunely. Součástí operace na Bajkale byl také obojživelný výsadek do týlu nepřítele, kterého se podplukovník Ušakov osobně zúčastnil. Výsadek o síle asi jednoho tisíce mužů se vylodil a československé parníky na zpáteční cestě nejen ostřelovaly stanici Mysovsk, odkud dělostřelbou bolševiky vyhnaly, ale také potopily nepřátelský ledoborec Bajkal a parník Krugobajkalec zahnaly na ústup. Asi tří tisícové bolševické vojsko se vydalo ke stanici Posolskoje. Tam se měl nacházet ruský bělogvardějský Barnaulský pluk, ke kterému se vydal podplukovník Ušakov. Rusové se však stáhli do severněji položené obce Posolskoje a železniční stanice, rozjezd č. 19, již padla do rukou bolševiků. Když tak do stanice Posolskoje dojel Ušakovův vlak s nepatrným ozbrojeným doprovodem, byli podplukovník se svým pobočníkem podpraporčíkem Staničičem obklíčeni rudoarmějci a zajati. Nezbrojený Ušakov se ještě pokoušel vydávat za parlamentáře a dokonce s ním bylo vedeno jednání, po kterém měl být odvezen zpět na stanici. Mezitím, jakmile se k legionářům dostala zpráva o zajetí jejich oblíbeného velitele, se jej příslušníci Úderného praporu pod velením poručíka Háska pokusili vysvobodit, ale narazily na palebnou převahu početnějších sil nepřítele. Druhého dne po boji, kdy legionáři opět dosáhli stanice Posolskoje, byla nalezena zohavená těla Ušakova i Staničiče. Bajkalská operace skončila úspěšně a otevřela legionářům další cestu směrem na Vladivostok, avšak autor plánu se svého triumfu nedožil. Krátce po své smrti byl povýšen do hodnosti plukovníka.

Ostatky podplukovníka Ušakova byly uloženy 22. srpna 1918 ve Verchněudinsku (dnes Ulan-Ude), ale již za pár dní byly exhumovány a na přání vedení města (a údajně i samotného Ušakova) přenesena 30. srpna do Kansku. Vznikl zde krásný náhrobek se sochou truchlící ženy, který měl být pomníkem bratrské spolupráce československé a ruského národa. Bohužel, stejně jako ostatní legionářské hroby v Kansku, se do dnešních dnů nedochoval.

Ze vzpomínek na zajetí pplk. Ušakova od příslušníka sapérské (ženijní) čety Úderného praporu Františka Brebera:

„Naše radost se v několika hodinách proměnila v nevýslovný žal. Ze západu přijela lokomotiva s několika našimi hochy a ti přivezli zlou zprávu, že našeho ‚tátu‘ podplukovníka Ušakova zajali bolševici. Ta zvěst na nás zapůsobila jako úder hromu: ‚Jak se to mohlo stát? Zrada? Omyl?‘ Konečně přišlo vysvětlení: Podplukovník Ušakov jel se svým pobočníkem a asi deseti ‚úderňáky‘ ukořistěnou lokomotivou, ke které byl připojen jen jeden vůz, na západ k Myšové, aby se spojil s vysunutým oddílem Barnaulců. Ti však před přesilou bolševiků ustoupili mimo trať, což však Ušakov nevěděl. Domníval se, že vidí na trati před sebou Barnaulce, a tak vjel rovnou mezi rudé. Bolševici byli oblečeni jako my všichni, do ruských uniforem, a většina jich neměla na čepicích ani červené hvězdy. Ušakov s pobočníkem sestoupili z lokomotivy a podplukovník se jim ohlásil svým jménem. Vzápětí je obklopilo asi šedesát krasnogvardějců a zajali. ‚Úderňáci‘, kteří zůstali na lokomotivě a ve vagónu, se ubránili a podařilo se jim ujet. Všichni jsme věděli, že zajatce čeká strašná smrt umučením. To vlci z tajgy stejně jako maďarští bolševici-internacionalisté, kterých byl mezi Rudými gardami velký počet, to jinak se zajatci nedělali.

Naše bolest se brzy změnila v nepřekonatelnou touhu osvobodit milovaného velitele. Poručík Hásek, velitel první úderné roty, dostal od velitele úderného praporu štábního kapitána Dvořáka k dispozici všechny muže, kterých nebylo potřeba k obraně stanice. Bylo nás něco přes dvě stě. Spěchali jsme po trati k Myšové. Uběhli jsme asi pět verst (versta je asi 1 060 m), než jsme celí udýchaní narazili na nepřítele. Poručík Hásek hned vydal rozkaz k rozvinutí rojnice po obou stranách trati a vzápětí zvolal: ‚Bratři, útokem vpřed!‘ Nepřítel zpočátku ustupoval, ale pak zaujal kolem tratě obrannou pozici. Útočili jsme ‚úderňáckým‘ způsobem: hodili jsme granáty a pak v malých skupinkách hned nastupovali do útoku na bodáky.

Naše četa útočila těsně podél tratě. Bašta a já jsme postupovali mělkým příkopem vpravo. Rudí měli na kolejišti postavený těžký kulomet maxim, který proti nám neustále pálil. Nebylo možné čelně proniknout. Vyskočili jsme s Baštou z příkopu a zalehli v křoví. Obsluha kulometů nás asi nezpozorovala, jinak by nás malou dávkou snadno smetla. Kulomet stále řádil a náš útok vázl. Zvedli jsme se a plížili křovinami a vysokou trávou kupředu. Měli jsme štěstí, na nepřítele jsme nenarazili a brzy jsme se dostali kulometčíkům do boku. Ale co teď? Střílet nebo hodit granáty? Rozhodli jsme se pro granáty. Baštův nezasáhl cíl, padl do příkopu na druhé straně tratě, ale i tak to byl dobrý hod. V příkopu byl nějaký velitel krasnogvardějců a nosiči nábojů. Ti všichni po výbuchu vylétli do vzduchu. Můj těžký granát však náhodou zasáhl kulomet a zdálo se, že ještě dřív než vybuchl, ho převrátil. Obsluha kulometu zůstala na zlomek vteřiny jako ochromena. V okamžiku se však všechno zahalilo v oheň a dým. Kulometné hnízdo bylo zničeno. Poručík Hásek rychle velel k dalšímu postupu.

Naše pravé křídlo pokračovalo po zničení kulometů v útoku, ale na levém křídle útok stále vázl. Museli jsme se zastavit, abychom se nedostali do boční palby a do obklíčení. Najednou na nás začal nepřítel prudce pálit. Kulky nám hvízdaly nad hlavami snad v celých hejnech. Někteří bratři byli ranění a kamarádi je odváděli nebo odnášeli dozadu. Bašta se ke mně připlížil a povídá: ‚Franto, je to nahnuté. Je jich moc! Kdyby ji z nás některý dostal, tak druhý ho odnese, platí?‘ ‚Platí,‘ povídám, ‚a kdyby některý z nás byl v nebezpečí, tak druhý ho neopustí. Je to tak?‘ Přitisknuti k zemi jsme si stiskli ruce a hned nám bylo veseleji. Takové závazky byly mezi bratry v úderném praporu ‚svaté‘.

Nepřítel začal obcházet naše levé křídlo a od Myšové se ho po trati valily celé houfy. Naše řady řídly. Když poručík Hásek viděl, že bolševiků je mnohonásobně víc a že nás rychle ubývá, přikázal ustupovat. ‚Tátu‘ Ušakova jsme neosvobodili. Bylo nám až do breku.„

text: br. Petr Tolar
foto: Sbírka ČsOL, VÚA-VHA Praha