Transporty z Ruska

Poprvé se o transportech československých dobrovolníků z Ruska do Francie začalo mluvit v souvislosti s jednáním dvou místopředsedů Československé národní rady v druhé polovině roku 1916 v Rusku.

Josefa Düricha, který dorazil do Petrohradu 5. července s tím, že bude organizovat nábor českých zajatců do ruského expedičního sboru ve Francii, ale posléze opustil politiku ČsNR a ve spolupráci s ruskou vládou počátkem roku 1917 založil Národní radu československou na Rusi a pokusil se podřídit čs. národní hnutí ruským zájmům. A Milana Rastislava Štefánika, který dorazil do Ruska s naprosto jinou koncepcí, neboť požadoval zřízení samostatných čs. vojenských jednotek a jejich bezpodmínečné podřízení Československé národní radě v Paříži. Zajistit transporty čs. vojáků z Ruska se Štefánikovi v roce 1916 nepodařilo, ale na konci roku vyjednal propuštění 760 krajanů z rumunských zajateckých táborů, kterým zajistil na počátku roku 1917 transport přes Rusko. Přepravu přes Kišiněv a Moskvu zkomplikovala epidemie tyfu a únorová revoluce, a tak teprve 5. července vyplulo z Archangelska na lodi Dvinsk 261 Čechoslováků do La Rochelle. V té době byli na cestě na soluňskou frontu též čs. dobrovolníci, kteří sloužili v 1. jihoslovanském praporu. Ten vznikl z doplňovacího praporu Srbského dobrovolnického sboru v Oděse v lednu 1917 a z Murmansku na francouzských lodích dorazil přes Velkou Británii, Tunis a Maltu i s našimi dobrovolníky 19. března 1917 do Soluně, kde se stal součástí srbského 7. pluku.

Ruská únorová revoluce umožnila vítězství demokratických sil v čs. hnutí v Rusku a jeho podřízení ČsNR v Paříži v čele s T. G. Masarykem, který osobně dorazil do Ruska 16. května 1917. Ale i Prozatímní vláda se v jarních měsících k výstavbě samostatných čs. jednotek stavěla rezervovaně, a proto T. G. Masaryk jednal v Petrohradě s francouzským ministrem zbrojení a válečné výroby Albertem Thomasem o transportu 30 000 čs. vojáků a zajatců na západní frontu do Francie. Vše změnilo až úspěšné vystoupení Československé střelecké brigády 2. července 1917 u Zborova. Již 4. července náčelník hlavního stanu ruské armády generál Brusilov vydal rozkaz „k ustavení druhé čechoslovácké divize“ a vzápětí ministr Kerenskij povolil neomezený nábor zajatců. Současně s výstavbou Československého armádního sboru rozhodla ČsNR vyslat do Francie ještě v roce 1917 6 až 8 tisíc čs. dobrovolníků. První transport pod velením kapitána Husáka, který tvořilo 10 důstojníků, 1 100 mužů a 100 absolventů důstojnického kurzu, vyrazil začátkem října vlakem z Žitomiru do Archangelska, kde se k němu připojilo dalších 400 dobrovolníků z Rumunska a 16. října vyplul na lodi Kursk do Velké Británie. Do přístavu Newcastl dorazil transport 29. října a 11. listopadu pokračoval ze Southamptonu do francouzského Le Havru. Druhý transport 133 důstojníků a 237 vojínů a poddůstojníků vedený kapitánem Gibišem vyjel z Žitomiru až začátkem listopadu, ale v důsledku bolševické revoluce uvízl v Čerepovci a poté na poloostrově Kola a teprve 21. března 1918 se nalodil v Murmansku na anglickou loď Huntsend a opět přes Velkou Británii dorazil 31. března do Le Havru. Na 280 Čechoslováků bylo z Ruska též přepraveno v rámci převozu Srbského dobrovolnického sboru na soluňskou frontu do Řecka. Menší část čs. dobrovolníků se nalodila se zbytky 2. srbské divize koncem září 1917 v Archangelsku na tři ruské válečné lodě a přes Velkou Británii doplula do Francie a dále pokračovala vlakem přes Itálii do Řecka. Naši dobrovolníci v 1. srbské divizi putovali do Soluně buď s 1. a 2. srbským plukem od poloviny listopadu 1917 na čtyřech válečných lodích z Archangelska přes Británii a Francii, nebo se 3. a 4. srbským plukem Transsibiřskou magistrálou do přístavu Ta-lien a na britských lodích od konce února 1918 přes Singapur, Cejlon a Suezský průplav.

Bolševická revoluce 7. listopadu 1917 postavení československého vojska v Rusku i další transporty do Francie zásadně zkomplikovala. T. G. Masaryk převrat odmítl, ale zcela jednoznačně zakázal jakékoliv vměšování vojska do vnitřních ruských záležitostí. Následně využil Masaryk dekretu francouzského prezidenta Raymonda Poincaré z 16. prosince 1917 o povolení vybudovat autonomní čs. armádu ve Francii a v souladu s francouzskou vládou vyhlásil československé vojsko v Rusku za součást československé armády ve Francii pod velením Dohody. Ve Francii měla ČsNR povolení národní vojsko budovat, ale neměla pro něj dostatek mužů. A protože 40 000 vycvičených čs. vojáků v důsledku příměří nemohlo na Ukrajině s Centrálními mocnostmi bojovat, nezbývalo nic jiného, než čs. vojáky do Francie dopravit. Čs. armádní sbor byl dislokován na Ukrajině, jejíž Centrální rada neuznala svrchovanost bolševiků, a poté, co jí sovětská vláda vyhlásila válku a zaútočila na počátku února 1918 na Kyjev, povolala na pomoc raději německou armádu, jejíž divize zahájili postup na jihu na Oděsu, v centru na východ na Kyjev a ze severu od Minska přes Gomel na Poltavu. V některé literatuře se traduje, že čs. sbor začal ustupovat z Ukrajiny v důsledku uzavření brestlitevského míru (3. března 1918), ale pravou příčinou byl postup německé armády do nitra Ukrajiny, a proto již v druhé polovině února jednotky 1. čs. divize zahájily ústup z prostoru Polonnoje a Žitomiru přes Kyjev na východ. Ve dnech 8. až 13. března 1918 pak vojáci 4., 6. a 7. čs. stř. pluku manévrovou obranou zastavili postupující německé divize od západu a ze severu na železniční uzel Bachmač a umožnili ústup Čs. armádního sboru z Ukrajiny. Odbočka ČsNR vyjednala se sovětskou vládou dohodu o průjezdu do Vladivostoku a T. G. Masaryk, který počátkem března odplul z Vladivostoku přes Japonsko do USA, se spolu s E. Benešem v Paříži pokoušel zajistit u spojenců lodě pro přepravu sboru do Francie. Francie měla zájem o využití sboru v těžkých bojích západní fronty a její ministerský předseda Georges Clemenceau se pokoušel získat lodní tonáž v Británii, v USA i v Japonsku.

Ale vše bylo opět jinak! Sovětská vláda po počátečním souhlasu podlehla tlaku Německa a na železnici dostaly přednost transporty repatriovaných zajatců, čímž se přeprava sboru zastavila a hrozilo jeho zničení. Poté, co vyšly najevo úmysly bolševiků roztažený Čs. armádní sbor zařadit do Rudé armády, nebo jej odzbrojit a internovat, se legionáři vzepřeli pokynům svého politického vedení, odolali pokusům o definitivní odzbrojení a bojově vystoupili proti bolševikům s mottem „vlastním pořádkem do Vladivostoku“. Jednou z příčin vystoupení byly i instrukce Odbočky ČsNR o změně cíle přepravy poloviny sboru do Archangelska. Legionáři to tehdy chápali jako další snahu bolševiků o rozdělení a oslabení čs. vojska a těmto rozkazům se vzepřeli. Teprve později se ukázalo, že za vším stál britský generální štáb, který přesvědčil Nejvyšší spojeneckou válečnou radu a ta 2. května rozhodla, že většina čs. sboru má být odeslána na sever, k ochraně britské základny a válečného materiálu v přístavech Murmansk a Archangelsk, dokud tam nedorazí britské expediční síly. Vystoupení nejprve probíhalo s cílem spojit se a probít si volnou cestu do Vladivostoku. Pod vlivem slibů spojenců o brzké pomoci se 7. července 1918 čs. části vrátily k předtím již opuštěné Volze s úmyslem vytvořit protiněmeckou frontu na linii Povolží a posléze severního Uralu, čímž přeprava do Francie ztratila smysl.

O evakuaci a transportech z Ruska tentokrát již do nově vzniklé Československé republiky se opět začalo uvažovat na sklonku roku 1918 poté, co do Ruska dorazily zprávy o konci první světové války a o vzniku samostatného Československa, což spolu s vyčerpáním z nepřetržitého bojového nasazení a zklamáním z postoje spojenců a ruských protibolševických vlád, vedlo k odklonu čs. vojáků od ruských problémů. Na konci roku 1918 přijel do Ruska ministr vojenství gen. M. R. Štefánik, aby se přesvědčil o stavu čs. vojska. Po návštěvě pluků na frontě rozhodl o odvolání Čs. vojska na Rusi z bojových operací občanské války na odpočinek a následném nasazení ke strážní službě. V prvních čtyřech měsících roku 1919 pak postupně odjíždělo 259 čs. vojenských vlaků z oblasti Uralu na východ k Bajkalskému jezeru. Čs. jednotky převzaly strážní službu v týlu kolčakovské armády na trati mezi Irkutskem a Novonikolajevskem, kde podnikaly operace proti bolševickým partyzánům, kteří se snažili narušovat provoz na magistrále.

 K převozu vojska do vlasti tedy ještě nedošlo, ale za svého pobytu na Sibiři vydal gen. Štefánik 5. ledna 1919 rozkaz č. 401 k částečné evakuaci: „Invalidé, ranění a nemocní důstojníci a vojíni mají býti dopraveni do hlubokého týlu, případně do vlasti.“ Následujícího dne v instrukci č. 414 byl rozkaz rozšířen i na příslušníky starší 50 let, či starší 42 let po lékařské prohlídce a také na ženy vojáků a staré a nemajetné kolonisty. Následně byla zřízena tzv. Evakuační komise a 29. ledna byl z Jekatěrinburgu vypraven první vlak s 523 invalidy, 9 kolonisty a 17 ženami či dětmi na Dálný východ. Současně generál Štefánik jednal s komisařem Amerického Červeného kříže dr. Teuslerem o poskytnutí evakuačních plavidel. Ve Vladivostoku se zatím těžce hledaly prostory pro ubytování přijíždějících invalidů, neboť lodě měly dorazit až v červnu. Plnomocníkovi čs. vlády na Rusi dr. Girsovi se ale podařilo zajistit volná místa na spojeneckých lodích, které se nacházely ve Vladivostoku a opouštěly ho s nevyužitými přepravními kapacitami. A tak již 15. ledna 1919 vyplulo prvních 139 invalidů na italské lodi Roma, 449 osob 14. února na anglické lodi Madras a 14. dubna 100 lidí na americkém Sheridanu. V polovině června konečně dorazily lodě Nanking, Archer a Heffron dojednané u Amerického Červeného kříže gen. Štefánikem, které evakuovaly dalších 3 815 invalidů a později se ještě podařilo zajistit místa pro 441 osob na francouzském Meinamu.

Pro zdárné zajištění přípravy a realizace evakuace byl 3. srpna ve Vladivostoku zřízen Evakuační úřad Československého vojska na Rusi v čele s plk. dr. Rašem. Obstarávat a financovat lodě pro přepravu osob včetně zajištění jejich vytížení přepravou materiálu měla zabezpečovat Československá ústřední hospodářská komise (Centrokomise). První loď vypravená Centrokomisí byla Liverpool Maru, která vyplula z Vladivostoku 9. července s 590 osobami na palubě. Od září do listopadu následovaly Karachi Maru, Capetown Maru, Italy Maru a Scotland Maru s dalšími téměř 4 000 invalidy a legionáři staršími 42 let. Téma návratu čs. legií se ocitlo i na jednání versailleské mírové konference, kdy 9. července 1919 státní sekretář britského ministerstva války W. S. Churchill poněkud nereálně navrhoval jejich transport z Archangelska. Ani při jednáních 6. a 11. srpna ale nebylo dosaženo výsledku, neboť se nepodařilo vyřešit otázku, kdo bude celou operaci financovat. Nakonec sjednal ministr zahraničí E. Beneš s představiteli spojenců dohodu, že Spojené státy přispějí 50 % potřebné přepravní tonáže, Velká Británie přislíbila 25 % a zbylá čtvrtina měla být zajištěna vládami menších spojeneckých národů.

Morálka čs. vojska i při strážní službě nadále upadala, neboť vlastní stát byl vybojován, na Sibiři vládl nenáviděný diktátor Kolčak a v legionářích převládala pocho­pitelná touha po návratu domů. Klidu nepřidal ani 2. sjezd čs. vojska, který se i přes zákaz M. R. Štefánka sešel na přelomu května a června, a jehož delegáti požadovali především zastavení bojových akcí a urychlený návrat do vlasti. Situace na frontách občanské války se neustále zhoršovala. Po ztrátě průmyslového Uralu byly v srpnu prolomeny obranné linie na čáře Tjumeň-Kurgan a nastal úplný kolaps vojsk admirála Kolčaka. Uklidnit situaci dorazilo v srpnu do Vladivostoku poselstvo z vlasti v čele s poslancem F. V. Krejčím a spisovatelem J. Hilbertem. Členové poselstva předali 12. srpna 1919 rozkaz čs. vlády k zahájení celkové evakuace čs. armády a čs. občanů a následně objížděli jednotlivé čs. jednotky, kde ujišťovali vojáky, že vlast již další oběti nežádá, že vláda činí vše pro co nejrychlejší evakuaci vojska do vlasti. V reakci na pokyn čs. vlády a se souhlasem gen. Janina a plnomocníka vlády B. Pavlů nařídilo čs. velení v září postupnou evakuaci vojska na východ. Ministr zahraničí E. Beneš nařídil 26. září soustředit čs. vojsko na Východočínské železnici v Mandžusku a ve Vladivostoku a konečně 28. září vydal gen. Syrový rozkaz k celkové evakuaci čs. vojska. Podle evakuačního plánu se měly nejprve vlaky 2. čs. divize přesunout na východ za 3. čs. divizi, která byla určena za zadní voj. Jako první bojová jednotka byl evakuován 5. října z Irkutsku okolo Bajkalu a po Mandžuské dráze nestarší 1. čs. střelecký pluk Mistra Jana Husa. Po příjezdu do Vladivostoku byli vojáci ubytováni na východním konci města na Hnilém Uglu a na Ruském ostrově v osadě Podnoží. Až 6. prosince se v přístavu objevila Centrokomisí najatá japonská loď Yonan Maru, na kterou se nalodila část pluku včetně svého velitele pplk. K. Kutlvašra, a jako 13. transport vyplula 9. prosince 1919 do Terstu. Zbytek pluku se nalodil na portugalskou loď Trás-os-Montes a vyplul z Ruska 18. prosince. Na konci prosince a na počátku ledna odpluly lodě Schunko Maru a čínská Hwah-Yih, opět najaté Centrokomisí k odvozu invalidů a teprve po dvou měsících opustila vladivostocký přístav další bojová jednotka. Jednalo se o první část 2. čs. stř. pluku Jiřího z Poděbrad, která odplula 13. února 1920 na ruské lodi Nižnij Novgorod, což byla poslední loď najatá Centrokomisí. První americká loď Sheridan připlula na Dálný východ teprve na konci února, aby evakuovala především štáb a různé štábní oddíly 1. čs. Husitské divize a po měsíci ji následovala americká loď Madawaska, která odvezla zbytek 2. pluku a první část 3. čs. stř. pluku Jana Žižky z Trocnova.

Počátkem února se na třetí pokus podařilo uzavřít příměří s postupující Rudou armádou a čs. jednotky opouštěly Sibiř. 1. března 1920 byl v Irkutsku předán zástupcům sovětské vlády ruský zlatý poklad a čs. vlaky ustupovaly okolo Bajkalu a po Východočínské dráze do Vladivostoku, kam dorazily poslední čs. ešelony v květnu. Z přístavu po měsíční přestávce odplul 13. dubna již 20. transport na americké lodi Mount Vernon následovaný britským Titanem. Ke značnému urychlení evakuace přispěly na konci dubna dvě velké americké lodi America a President Grant, které evakuovaly 5 836, respektive 4 612 vojáků a důstojníků včetně štábu Čs. vojska na Rusi v čele s velitelem vojska gen. Syrovým a již i jednotky 2. čs. divize. Odjezdem gen. Syrového evakuace čs. vojsk vyvrcholila, problémy vojenského rázu byly již vyřešeny a řešily se jen případné komplikace rázu technického. Novou etapu transportů zahájila 19. května 1920 americká loď Crook, následovaná britskými plavidly Keemun a Ixion a 25. května americkým Shermanem. Jako první z pluků 3. čs. divize vyplul 1. června na americké lodi Edellyn 10. čs. stř. pluk Jana Sladkého Koziny následovaný 6. června americkou lodí M. S. Dollar s 8. čs. stř. plukem Slezským, ještě posledním z 2. čs. divize. V dalších dnech odpluly britské lodě Teucer a Protesilaus a americká loď Thomas. Poslední bojový útvar, 12. čs. stř. pluk Milana Rastislava Štefánika, vyplul 21. července na americkém parníku Logan jako 33. transport. Evakuace odjezdem posledního pluku nekončila, neboť bylo potřeba dokončit evakuaci štábů, týlových složek, skladů, strážních jednotek, úřadů, zajatců a civilistů, a tak byly ještě v srpnu vypraveny lodě Huntsend, President Grant a první československá loď Legie zakoupená Centrokomisí. Až konečně 2. září 1920 vyplul z Vladivostoku 36. transport na lodi Heffron, čímž byla evakuace čs. vojska z Ruska oficiálně ukončena.

Celá evakuace tak trvala 1 rok a 8 měsíců a z Ruska vyplulo 36 oficiálních transportů. Součástí 6 z nich ale byly další lodě s nákladem, které s ním převážely i menší množství legionářů k jejich ostraze. Evakuace z Vladivostoku se tak zúčastnilo 42 lodí, přičemž lodě Sheridan, Heffron a President Grant se plavily dvakrát. Na základě dohody československého ministerstva zahraničních věcí se spojenci přepravili Američané 36 026 osob (53,2 % potřebné tonáže pro evakuaci), Britové 16 956 osob (25 %) a 14 921 osob ostatní spojenci (21,8 %) s tím, že na vlastní náklad čs. vojska se z toho podařilo odvézt 9 693 (14,3 %) z celkového počtu evakuovaných. Spojené státy poskytly 12 lodí, Velká Británie 9 lodí, 3 lodě poskytl Americký Červený kříž a celkem 12 lodí najala Centrokomise. Pro náklad byly najaty dvě japonské lodě a jedna ruská. Pro převoz osob byly pronajaty lodě v Japonsku (7), v Číně (1) a v Rusku (1). Volný lodní prostor na každém z transportů byl využit k přepravě zboží a surovin (zejména bavlny) pro republiku. Celkem bylo z Ruska evakuováno 67 730 osob, z toho 56 459 vojáků a 11 271 civilistů, neboť téměř ke každému transportu byli k vojákům přidělováni také čs. občané (například rodinní příslušníci či bývalí kolonisté apod.).

 

Československá ústřední hospodářská komise – Centrokomise

Již na jaře 1919 byl iniciativou gen. Čečka, dr. Girsy a správce Finančního odboru ČsNR Františka Šípa odeslán do vlasti dotaz, zda je možné na evakuačních lodích posílat do republiky rýži, čaj a cukr. Brzy následovala žádost o zaslání kolekce vzorků čs. zboží a ceníku ve francích. Tím byla zahájena tzv. surovinová akce, tedy dovoz nedostatkových surovin a zboží ze Sibiře a naopak export čs. zboží do Ruska. Tím mělo být zajištěno nejen zásobování republiky, ale předpokládalo se, že tak budou získány i prostředky pro financování evakuace čs. vojska. Čs. představitelé uvažovali, že samotná plavba bude v režii majitele lodi, ale celá evakuace bude muset být následně proplacena Československem. V srpnu 1919 tak vznikla Obchodní a průmyslová komise pro styky s Ruskem při důvěrníku čs. vlády ve Vladivostoku, transformovaná 13. srpna na Evakuační komisi a definitivně přetvořená 27. září 1919 na Československou ústřední hospodářskou komisi (Centrokomisi), oddělenou od armády a plně podřízenou dr. Girsovi jako nejvyššímu představiteli čs. vlády v Rusku.

Jejím prvotním úkolem bylo obstarávat a financovat lodě pro dopravu zboží do vlasti, později také organizovat obchod a průmysl na Dálném východě a připravovat budoucí zámořský čs. obchod. K tomu záhy přibylo i zajištění evakuace čs. vojska z Ruska. Zpočátku však chyběl nejen kapitál, protože spojenci se k plánu stavěli negativně, počítali totiž s tím, že Československo bude nakupovat od nich a nechtěli tak poskytnout peněžní úvěry, ale i lodní prostor. Toho byl totiž celkově nedostatek. Po skončení války docházelo k obrovským přesunům osob i materiálu. Bylo potřeba vrátit vojáky z bojišť v zámoří domů, převézt statisíce zajatců a tuny vojenského vybavení. Neskončily ale ani vojenské operace, obzvláště občanská válka v Rusku vyžadovala další velké transportní nasazení. Každá vláda se tak samozřejmě starala více o své potřeby, než zájmy malého nového státu ve střední Evropě (obzvláště, když ještě plánoval dopravu vlastních surovin a zboží…). I to jsou důvody, proč byly velké americké a britské lodě k dispozici až od jara roku 1920.

Zástupci Centrokomise tak začali vyhledávat lodě u soukromých firem, přičemž jejich získáváním byla pověřena firma L. V. Lang v Šanghaji. Hlavními partnery se staly japonské firmy Kawasaki, Matsukawa, Yomei a Kokoshokai Ltd. a také francouzská společnost Messageries Maritimes. Centrokomise pro transport surovin, zboží a vojáků najala několik nákladních lodí, převážnou většinu od japonských majitelů jako: Dania, Capetown Maru, Hwan-Yih(Silesia Maru), Chili Maru, Italy Maru, Karachi Maru, Koshun Maru, Liverpool Maru, Nižnij Novgorod, Ryoyu Maru, Scotland Maru, Schunko Maru, Twer, Yomei Maru, Yonan Maru a zřejmě též Economic. Japonci poskytli hlavně zcela nová plavidla, která byla původně stavěna jako transportní a pro přepravu osob byla upravena až dodatečně a obecně neskýtala moc pohodlí. To však organizátorům akce vůbec nevadilo, protože zastávali názor, že pro přepravu zdravých vojáků není potřeba přílišného komfortu. Tím se sice podařilo lodě najmout levněji, byť se v tisku na Dálném východě objevily články iniciované neúspěšnými lodními společnostmi o nehorázně vysokých pronájmech, které čs. strana vyvrátila uveřejněním svých dat, ale tyto informace se dostaly k vojákům, kteří ubytování na lodích kritizovali a měli tak i svého viníka ve svých nadřízených.

Ačkoliv tedy lodní evakuaci provázelo mnoho komplikací, nakonec se zcela zdařila a je jen vyvrcholením celé neuvěřitelné ruské anabáze. A jako pomyslný zlatý vrchol můžeme uvést získání první zaoceánské čs. lodě. Ve Vladivostoku se totiž stále nacházelo velké množství materiálu, který bylo potřeba dovézt domů, ale pro který nebyl volný lodní prostor. Získání plavidla se nakonec jevilo jako nejsnadnější cesta k jeho přepravě. Nákup lodi inicioval František Šíp u japonské firmy Uchida, která nabídla nové plavidlo Taikai Maru. Po její prohlídce čs. komisí byla loď koupena Legiobankou za tehdejších 40 milionů korun a poslána do Vladivostoku. Po menší diskuzi dostala jméno Legie a Rusko opustila jako 35. transport. V příslušné kapitole se o ní dozvíte další podrobnosti. Pod českou vlajkou pluly v přístavu Vladivostok již od roku 1918, i přes protesty spojenců, že čs. vlajka není v lodním rejstříku, pomocné parníky Smělčák, Blaník, Upocený aj. Této „flotile“ velel kapitán Hégr.

 

text: Michal Rak