Válečná epopej Karla Pergela

Karel Pergel se narodil 13. listopadu 1892 jako nejmladší ze třech dětí do rodiny žižkovských živnostníků. Již jako mladý se, díky vlivu svých starších sourozenců a také díky důrazné národní výchově přejaté od svých rodičů, rozhodl pro vstup do Sokola. Konkrétně tedy do sokolské jednoty Žižkov, která v roce 1898 slavnostně otevřela svoji vlastní tělocvičnu, ve které sídlí dodnes. Zde se dotvářela jeho morální vyspělost a utužovaly jeho národní ideály. Jeho studium na technickém lyceu v Praze však přerušilo vyhlášení války. 

Nedlouho poté byl odveden do c. a k. armády a to konkrétně k II. praporu 11. pěšího pluku do Prachatic. Pluk odejel na konci léta 1914 v sestavě 18. pěší brigády 9. pěší divize na východní frontu proti Rusům a bojů se účastnil i Karel Pergel. Se svým praporem došel coby podporučík až do Karpat, kde byl po jednom z mnoha bojových střetů 11. března 1915 zajat, následkem čehož začala jeho dlouhá cesta.

Cílem jeho cesty bylo kazašské město Kazalinsk (Kazaly). Zde, v táboře pro válečné zajatce, byl spolu se zajatci německými a maďarskými dlouhodobě internován. Čas ubíhal pomalu, myšlenky na útěk nepřipadaly v úvahu, jelikož Kazalinsk se nacházel u jižních hranic s Uzbekistánem a velmi daleko od fronty. Tábor byl postaven u řeky Syrdarji, ve které zajatci chytali ryby, takže jídla bylo všeobecně dostatek a práce či povinnosti téměř neexistovali. Čeští zajatci utvořili pěvecký sbor, ve kterém byl i Pergel. Toto až skoro idylické období narušila až infekce tyfu, které se ale vyhnul paradoxně tím, že byl již dříve hospitalizován se střevním katarem.

Na začátku září 1915 se přesunul do 600 kilometrů vzdáleného zajateckého tábora v Turkestánu, kde bylo internováno pouhých šest Čechů, včetně Pergela. Program zde byl také volnější a tak bylo dostatek prostoru se intenzivně učit rusky a číst ruskojazyčnou literaturu. Díky svému malířskému nadání se brzy proslavil jako portrétista a ze zisků si žil na zajatecké poměry velmi slušně. Na podzim 1915 dostal silný otok dásní, se kterým mu nebylo v lokálních podmínkách možné pomoci. Následkem toho musel být hospitalizován až ve vzdáleném Taškentu.

V Taškentu prožil celý rok 1916, kdy zde po vyléčení zánětu zůstal spolu s ostatními Čechoslováky. Byli zde svědky mnoha politických vystoupení organizovaných Odbočkou Československé národní rady v Rusku, která je měla motivovat pro boj za národní věc. Karel tak například viděl politické agitace v podání prof. Prokopa Maxi.

V březnu 1917 se mu naskytla příležitost pracovat pro Ing. Viléma Hromádka, který měl za úkol vybudovat v Taganrogu muniční závod. Díky svému technickému vzdělání dostal Karel Pergel práci v technické kanceláři jako kreslíř. Mezi jeho úkoly patřily například nákresy projektilů, dělostřeleckých hlavní, součástí soustruhů na jejich výrobu a mnohé další. Ke skutečné idylce však bylo daleko. Celé Rusko zachvátily plameny revoluce a Taganrog nebyl výjimkou.

Koncem roku 1917 se mezi zajatci proslýchalo, že brzy odjedou do Francie. Tuhá zima a často přerušené spojení s dalšími městy daly za vznik mnohým mýtům. Tradovalo se například, že Němci obsadí celé Rusko bez boje. „Zaručené zprávy“ také tvrdily, že je ve Vídni revoluce, nebo že Dardanely padly. Vyhlídka na transport do Francie se také jevila jako nepravděpodobná a tak bylo každému jasné, že nemá smysl se zde déle zdržovat. Vstup do legií byl pro většinu československých zaměstnanců jedinou možností, jak se z Taganrogu dostat. Přihlásil se do nich i Karel Pergel a 25. března 1918 odejel z Taganrogu.

Od dubna 1918 se, již jako legionář, vydal na dlouhou cestu do Vladivostoku. Dlouhý cestovní stereotyp rozbila až zastávka v Penze, kde byl prostor pro nakoupení čerstvých zásob a vítanou změnu po dlouhém pobytu v těplušce. V Penze se zastávka nakonec protáhla na celý týden, jelikož nebylo dříve možné se dostat na trať z důvodu její velké vytíženosti v obou směrech. Za tři týdny, které strávili na cestě, zvládli ujet přes 3 600 kilometrů. Cestování v okolí Krasnojarsku bylo vlivem špatného stavu kolejiště ještě složitější. To znamenalo také větší diskomfort. Přesto však jeli vstříc Vladivostoku plnou rychlostí a to až 400 verst (tj. 427 km) za jeden den. Za Omskem se potkali se sanitním vlakem, který převážel legionáře raněné v bojích u Bachmače. Dne 28. dubna 1918 dorazil ešalon do Irkutsku, který stále nesl stopy bojů mezi bolševiky a junkery.

Po třídenní zastávce v Čitě došlo k tragédii, jejímž svědkem byl i Karel Pergel. Během jízdy zachvátil jednu z těplušek požár od kamen. I přes řev, signalizaci, kouř a střelbu si strojvedoucí nepovšiml hrozícího nebezpečí a bezstarostně hnal lokomotivu dál. Legionáři ve voze tak museli uprostřed noci a za plné rychlosti skákat z hořícího vagónu do neznámé krajiny. Až po nějaké době vlak konečně zastavil a s námahou se podařilo nyní již dva hořící vagóny uhasit. Ti co právě nezápasili s ohněm, se vydali po trati nazpět hledat legionáře, kteří museli před plameny vyskočit ven. A byli úspěšní. Všichni legionáři výskok přežili, avšak utrpěli několikanásobné fraktury končetin.

Na hlavní vladivostocké nádraží dorazil ešalon s Karlem Pergelem 8. května 1918. V té době se ve Vladivostoku nacházely pouze jednotky 5. a 8. čs. střeleckého pluku, které do cíle dojely za cenu odevzdání většiny zbraní bolševikům. Legionář Pergel byl v té době s nejvyšší pravděpodobností příslušníkem první roty 8. čs. střeleckého pluku „Slezského“. Mezi jeho povinnosti patřilo zejména hlídkování ve městě, či na klíčovém železničním mostě směrem na čínský Charbin. K úkonům patřilo kontrolování dokumentů pasažérů v přijíždějících vlacích. Pluk byl později zvolen k hlídkové činnosti na Transsibiřské magistrále, v oblasti od Omsku ve směru na Perm. Pergel tak musel znovu absolvovat dlouhou cestu vlakem, tentokráte ale v opačném směru. Celý zbytek roku pak strávili na cestách. Znovu projeli skrz Samaru, Jekatěrinburg až dorazili do Kunguru.

Na začátku roku 1919 byla bojová morálka legionářů z 8. pluku na bodu mrazu. Hluboko pod bodem mrazu (až -40 °C) pak byly i podmínky, ve kterých museli legionáři svádět boje s bolševiky. Dne 3. ledna vyrazili z Kunguru na pochod dlouhý přes 30 verst (tj. 32 km), krátce poté ale celá 1. rota nakrátko vypověděla poslušnost a rebelující legionáře musel uklidnit až velitel pluku, podplukovník Lev Prchala. Pluk byl pak vystřídán „bílými“ ruskými jednotkami a stáhl se k Molebskému závodu.

Během ledna byl Karel Pergel převelen do Irkutska, kde měl působit jako instruktor ve Výchovném táboře pro Slováky. Bývalé vojáky rakousko-uherské armády slovenského původu, kteří se jako váleční zajatci ještě nacházeli na území Ruska, bylo totiž dle úsudku slovenské legionářské inteligence nejprve poučit o vlastní národní historii a probudit národní sebevědomí, aby mohli pochopit motivaci vedoucí ke vstupu do legií. Přesto byla dodržována podmínka nikoho ke vstupu do legií nenutit. Když Pergel 11. ledna 1919 nasedl na sáně a odjel do Irkutsku. Skončila tím pro něj legionářská služba v poli a začala služba v týlu.

Do Irkutsku však dorazil s infekcí, která znemožnila jeho další působení ve slovenském táboře. Po vyléčení byl v dubnu převelen k finanční správě, což znamenalo zvýšení platu a práci v týlu. V Irkutsku se také setkal se svým bratrem Václavem Pergelem, o kterém neměl od roku 1914 téměř žádné zprávy. Ten byl Rusy zajat v listopadu 1914 a do legií se přihlásil na konci července 1917.

Kromě svého zaměstnání se Karel Pergel angažoval ve vydávání humoristických časopisů Rarášek a Houpačky, do kterých ilustroval. V Irkutsku se také vytvořila sokolská jednota, ve které Karel Pergel nemohl chybět. Ačkoliv byl daleko od domova, jeho služba v legiích již nepřipomínala vojenské tažení. Tento monotónní, ale vítaný, způsob života narušil až chystaný odjezd z Vladivostoku do nově vzniknuvší Československé republiky. Dočkal se 6. června 1920 na palubě americké lodě M. S. Dollar, která dopravila vojáky 8. pluku nejprve přes celý Tichý oceán do Kanady. Tu projeli napříč ve vlaku z Vancouveru do Halifaxu, odkud pokračovali na britské lodi SS Belgic. Ta doplula do německého přístavu Cuxhaven 20. července 1920. Demobilizace se legionář Karel Pergel dočkal 9. dubna 1921.

text: br. Viktor Šimek

foto: soukromá sbírka rodiny Pergelových