Zavraždění carské rodiny

Car Mikuláš II. byl donucen 15. března 1917 vlivem propuknutí mohutných demonstrací a vojenských vzpour (v důsledku nepříznivého vývoje na frontě a katastrofální zásobovací situace v zázemí) na základě požadavků demokratických stran abdikovat. Po abdikaci jmenoval svým nástupcem svého bratra Michaila, který ale ruský trůn odmítl a vládu předal Prozatímní vládě hraběte G. Lvova. 

Mikuláš II., civilním jménem Nikolaj Romanov (1868–1918), chtěl po své abdikaci se svojí rodinou odjet z Ruska do Velké Británie, a proto požádat o politický azyl. Z obavy, aby se nenarušila spolupráce Prozatímní vlády se Spojenci a také aby se revoluce z Ruska nepřenesla do Británie, jeho bratranec král Jiří V. (1865–1936) s azylem nesouhlasil. Po domácím věznění v Carském Selu byla rozhodnutím Prozatímní vlády celá rodina i s nejbližšími služebnými převezena do Tobolsku, kde žili ve vile bývalého guvernéra. Poté co se v listopadu 1917 dostali k moci bolševici, cara Mikuláše II. s rodinou uvěznili a 30. dubna 1918 všechny dopravili do Jekatěrinburgu, kde byli i včetně doprovodu internováni v zabaveném domě inženýra Nikolaje Ipaťjeva, Budova byla obehnána vysokým plotem, okna zatemněna a zvenku byla hlídaná strážemi čekistů, které tvořili Rusové, Lotyši a Maďaři. Carevna pro budoucí hmotné zajištění rodiny postupně zašila do spodního prádla dcer a do uniformy careviče diamanty a perly.

K Jekatěrinburgu se blížily bělogvardějské oddíly a českoslovenští legionáři a bolševici měli obavy, aby carskou rodinu neosvobodili. Proto Jakov Sverdlov a Uralský oblastní sovět s plným vědomím V. I. Lenina a F. Dzeržinského rozhodli, že celá carská rodina má být zlikvidována, a to včetně doprovodu. Jen carského kuchtíka Leonida Sedněva zachránil před popravou velitel popravčího komanda Jurovskij, když přemluvil své nadřízené. Internovaní v předvečer popravy museli odevzdat všechny svoje šperky a osobní věci. Dne 17. července 1918, okolo druhé hodiny noční, Jakov Jurovskij vzbudil carskou rodinu včetně sloužících a přikázal jim, aby se soustředili ve sklepě, kde v místnosti nebyl žádný nábytek a prostor byl osvětlen pouze jednou žárovkou. Poté velitel popravčí čety přečetl rozsudek, který zněl: „Nikolaji Alexandroviči, na základě toho, že vaši příbuzní se podílí na útoku proti sovětskému Rusku, výkonný výbor sovětů na Urale rozhodl o vaší popravě.“ Po těchto slovech zastřelil revolverem Mikuláše II., který byl okamžitě mrtvý. Vznikl chaos a ostatní opilí členové popravčí čety (komisař P. Jermakov, čekisti G. P. Nikulin, M. Medvedev a velitel strážní čety A. Kubanov), začali střílet jako o závod. Carevič Alexej oběhl Jurovského, ale ten ho srazil k zemi a střelil ho z blízka do hlavy. Nejvíce trpěli velkokněžny, protože měly v šatech zašitý asi kilogram diamantů a perel a některé kulky se odrážely. Ty, které ještě žili (Taťána, Anastázie a Marie), ubodal bajonetem zástupce velitele popravčí čety Petr Jermakov. Celkem bylo popraveno 11 osob: car Mikuláš, jeho manželka Alexandra, syn Alexej, dcery Olga, Taťána, Marie, Anastázie a z doprovodu lékař Evžen Botkin, služebná Anna Demidová, Alex Trupp a Ivan Charitanov. Výstřely a nářek zraněných slyšeli i hlídkující bolševici okolo domu. Kromě carské rodiny a sloužících čekisté zastřelili i ty, kteří byli do popravčí čety vybráni a odmítli se popravy zúčastnit.

Kdo byl velitel popravčí čety Jakov Jurovský? Narodil se v roce 1878 v Tomsku v židovské rodině, tak jako řada dalších ruských revolucionářů. Vyučil se hodinářem a cestoval po Evropě, kde se živil jako fotograf a v Německu konvertoval k luterské církvi. Vrátil se do Ruska, a když vypukla první světová válka, stal se zřízencem v ruské polní nemocnici. Po říjnové revoluci dezertoval z armády, vrátil se do Jekatěrinburgu, kde se stal zakládajícím členem Uralského regionálního sovětu. Stal se komisařem pro justici a členem Čeky, což byla tajná bolševická policie založená F. Dzeržinským již 20. prosince 1917 a která měla na svědomí statisíce obětí. J. Jurovský byl inteligentní a bezcitný bolševik a na rozdíl od ostatních čekistů nepil alkohol. Po popravě carské rodiny se z důvodu obavy o svůj život skrýval v Moskvě, kde kromě jiného vedl i vyšetřování Fanny Kaplanové, která se 30. srpna 1918 pokusila zastřelit V. I. Lenina. Už jako vysoký funkcionář Čeky se opět vrátil do Jekatěrinburgu, kde za zásluhy dostal dům, který měl výhled na dům Ipaťěva, ve kterém velel popravě carské rodiny. V roce 1920 začal mít žaludeční potíže a přestěhoval se kvůli léčbě do Moskvy, kde působil jako šéf sovětské státní pokladny. S Jurovským většina stranických kolegů pohrdala, ale přesto přežil Stalinovy čistky. Hůře se vedlo jeho dceři Rimmě, kterou odsoudily na 25 let do gulagu. Jurovský posílal prosebné dopisy o propuštění dcery Stalinovi, ale marně. I několikanásobného vraha dostihly nakonec výčitky svědomí, trpěl žaludečními vředy a nemocí srdce. Zemřel na zástavu srdce v nemocnici v Moskvě v roce 1938 ve věku 60 let.

Těla zavražděných členů carské rodiny i jejich doprovodu byla ještě v den masakru 17. července 1918 převezena na nákladním automobilu po staré kopťjakovské cestě k opuštěnému dolu nazývanému „Ganina jama“, ležícímu asi dvacet kilometrů od Jekatěrinburgu. Zde bolševici mrtvoly vysvlékli z šatů a důkladně prohlédli, přičemž u velkokněžen objevili zašité diamanty. Šaty pak na ohni spálili. Všech 11 mrtvol naházeli do jedné staré šachty, která měla rozměry 20 x 30 metrů. Protože spodní část šachty byla zatopená vodou, která byla ještě v červenci zmrzlá, těla dopadla pouze na led. Čekisté proto do šachty vhodili několik granátů, které sice vybuchly, ale led to neprobořilo. Aby mrtvoly neobjevili bělogvardějci, kteří by je důstojně s pompou pohřbili jako mučedníky, čekisté za pomoci provazů slezli na dno šachty a těla lany vytáhly zpátky nahoru. Ty pak naložili znovu na nákladní auto a vezli po staré kopťjakovské cestě zpět k Jekatěrinburgu. Asi po třech kilometrech v bažinaté oblasti nazývané Porosenkova louka však auto na cestě zapadlo. Čekisté v nedaleké osadě sehnali koně, aby auto vytáhli. Čas ale ubíhal a začalo se stmívat. Bolševici, kteří byli přiopilí a také vystresovaní, neboť se báli, že je mohou každou chvíli objevit legionáři, tak začali improvizovat. Velitel čekistů Jakov Jurovskij rozhodl ukrýt těla zde. Nejprve oddělili těla nástupce trůnu careviče Alexeje a velkokněžny Marie, kterou si ale nejspíše ve tmě zaměnili s carevnou Alexandrou Fjodorovnou, která byla německou princeznu a kterou bolševici nenáviděli, a na okraji lesa se pokusili jejich těla spálit na ohni, aby po nich nic nezůstalo. To se jim ale z časových důvodů nedařilo, ani za použití kyseliny sírové, která měla rozklad těl urychlit. Vykopali tedy druhou jámu přímo na podmáčené cestě. Do té vhodili zbývajících devět těl, a to cara Mikuláše II., carevnu Alexandru, jejich tři dcery a čtyři sloužící. Aby z ostatků nic nezbylo, naházeli na ně velké keramické nádoby kyseliny sírové, které potom i s mrtvolami rozstříleli. Jámu pak ve spěchu zaházeli a z nedalekého strážního domku u železniční trati si vzali prkna z plotu a pražce, kterými jámy přikryli. Tímto zamaskováním to vypadalo, že na cestě v bažinatém terénu jsou hatě.

Po příchodu československých legií a bělogvardějských jednotek do Jekatěrinburgu zřídila ruská vláda Direktoria speciální komisi, která měla za úkol vyšetřit okolnosti popravy a nalézt místo pohřbení carské rodiny. Stopy přivedly vyšetřovatele ke Ganině jámě. Z šachty nechali vyčerpat vodu, ale na dně našli pouze jeden lidský prst, zbytky oblečení a ostatky kokršpaněla velkokněžny Anastázie. Místo pohřbení carské rodiny nenašli, přestože byli i na cestě na Porosenkově louce. Po této cestě jezdili kozáci na koních a chodili po ní i lidé, ale nikoho nenapadlo, že jsou tam hroby carské rodiny. S ústupem bílých odešla i komise a její hlavní vyšetřovatel Nikolaj Sokolov později v zahraničí vydal prohlášení, že těla zavražděných nejspíše skončila v Ganině jámě. Tento závěr přijala ruská pravoslavná církev a zmizení ostatků přisoudila zázraku.

Bolševické vedení však dobře vědělo, jak a kde skončily ostatky carské rodiny. Vrazi dokonce svým přátelům toto tragické místo ukazovali a dokonce se na něm na památku fotili. V roce 1928 toto místo navštívil i ruský prozaik, básník, dramatik a zakladatel ruského futirismu Vladimír Vladimírovič Majakovský. Na základě prožitků z této návštěvy Majakovský napsal tendenční báseň „o kamenité cestě, do níž je zaryt imperátor“. Bývalý dům inženýra Ipaťjeva byl po občanské válce využíván jako památník revoluce. V roce 1974 byla budova prohlášená za sovětskou národní kulturní památku. Již za tři roky 22. září 1977 na základě nařízení politbyra nechal tehdejší sverdlovský první tajemník komunistické strany a pozdější ruský prezident Boris Jelcin dům zbourat.

Bolševici chtěli vyhladit celou rozvětvenou carskou rodinu, ale to se jim nepodařilo. Bratr Mikuláše II., velkokníže Michail Alexandrovič (1878–1918), odmítl trůn a žil v Gatčině, odkud byl v březnu 1918 deportován do města Perm na Urale. Z hotelu byl v noci z 12. na 13. června 1918 neznámými muži vyvezen do továrny na předměstí Motovilicha, kde byl popraven. Jeho ostatky se doposud nepodařilo najít. Týž den, kdy došlo k vyvraždění carské rodiny, byli v Alapajevsku zabiti další členové rodu: velkoknížata Pavel Alexandrovič, Dmitrij Michajlovič, Nikolaj Michajlovič a velkokníže Georgij Michajlovič. Za půl roku byli ještě zastřeleni sestra císařovny Jelizaveta, velkokníže Sergej Michajlovič, knížata Ioann Konstantinovič, Igor Konstantinovič, Konstantin Konstantinovič, Vladimír Palej a všechny osoby, které s nimi byly v blízkém kontaktu. Zachránili se ale ti, kterým se podařilo uniknout do zahraničí. Matka cara Mikuláše II. Marie Fjodorovna se skrývala na Krymu a poté emigrovala do Velké Británie. Protože tam nedostala azyl, vrátila se v roce 1918 do rodného Dánska, kde zemřela 13. října 1928. V roce 2006 byly její ostatky převezeny z katedrály v Roskilde, kde jsou pochováni dánští králové, do Ruska. Dne 28. září 2006 byla její rakev uložena do carské hrobky v kryptě chrámu sv. Petra a Pavla vedle jejího manžela cara Alexandra III. Pohřbu se zúčastnilo mnoho členů evropských panovnických dynastií. Sestra Xenie Alexandrovna (1875–1960) se po pádu monarchie v únoru 1917 usadila se svým manželem Alexandrem Michailovičem (vnuk cara Mikuláše I.) ve Velké Británii. Měli sedm dětí, šest chlapců a jednu dceru. Pokud by došlo k aplikaci pravidla primogenitury na potomky Mikuláše I., jejich děti by byly nejbližší dědicové na ruský trůn. Nejmladší sestra Olga Alexandrovna (1882–1960) během první světové války sloužila jako zdravotní sestra na frontě a byl jí udělen Řád sv. Kateřiny. Po pádu monarchie uprchla se svými dětmi a manželem na Krym, kde se skrývala. V únoru 1920 se jí podařilo s rodinou uprchnout z Ruska a emigrovat do Dánska ke své matce. V roce 1948, když se cítila být ohrožená stalinským režimem, celá rodina odešla do Kanady. Za svůj život namalovala více jak dva tisíce obrazů.

Zničit památku na carskou rodinu se ale sovětských komunistů nepodařilo. Po ostatcích carské rodiny začali v 70. letech minulého století pátrat ruští badatelé v čele s geologem Alexandrem Avdoninem a také místní nadšenci. Našly se dokonce i zápisky velitele popravčí čety Jakova Jurovského a různé fotografie čekistů na Porosenkově louce. Hromadný hrob s ostatky carské rodiny nalezli badatelé, maskující své pátrání geologickým výzkumem, v květnu 1979. V sovětské éře Brežněvova kultu osobnosti se však o masakru carské rodiny nesmělo mluvit a badatelé se báli, že nalezené ostatky mohou být nenávratně zničeny. Proto vložilo do hrobu svůj vzkaz a slíbili si, že o svém objevu nikomu neřeknou, dokud se v Rusku nezmění politické poměry. Naštěstí to netrvalo dlouho a Sovětský svaz se rozpadl. A tak byly v roce 1991 z nařízení prokuratury Sverdlovské oblasti vyňaty nalezené ostatky devíti osob k expertíze totožnosti. Expertíza DNA jednoznačně prokázala, že se jedná o pozůstatky carské rodiny, ale těla careviče Alexeje a velkokněžny Marie chyběla. To zavdalo podnět ke vzniku různých teorií, že se carevič a jeho sestra zachránili před popravou. Po 16 letech se podařilo jedné skupině badatelů najít i ostatky careviče Alexeje a jeho sestry velkokněžny Marie. V článku o vzpomínkové pouti na Ural jsou zaznamenány vzpomínky přímého účastníka této expedice Aleksandra Kručinina (ZDE).

Po provedení všech expertíz byly ostatky členů carské rodiny převezeny do Sankt-Petěrburgu, kde byly 17. července 1998 pochovány v Petropavlovském chrámu. Pohřbu se zúčastnil prezident Boris Jelcin a jeho manželka spolu s příbuznými Romanovců, včetně prince Michaela z Kentu. Těla prince Alexeje a princezny Marie na své uložení teprve čekají. Ruská pravoslavná církev výsledky porovnání DNA neuznala a stále si stojí za zázračným zmizením ostatků. I proto prohlásila 14. srpna roku 2000 cara Mikuláše II. a členy carské rodiny za svaté (na úrovni strastotěrpec – trpitel, mučedník). Na místě zbořeného Ipaťjevova domu byl v červnu 2003 u příležitosti 85. výročí popravy carské rodiny vysvěcen vzpomínkový Chrám Všech svatých na krvi věnovaný rodině Romanovových. A každý rok v den zavraždění carské rodiny putuje po staré kopťjakovské cestě z tohoto místa „krestnyj chod“ do kláštera svatých Carských strastotěrpců, který církev postavila okolo šachty Ganina jama.

 

text: Jan Boček a br. Milan Mojžíš

foto: Aktualne.cz, Aleksandr Kručinin, Wikipedie